IKAR CZIKAR CZ

Znamení Havrana II. díl (Ivana Nováková)2.6.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 1413, Komentáře 0

 

Znamení Havrana II - 1. kapitola

1.     kapitola, v níž dojde ke rvačce s Černými jezdci, jsou zmíněny neblahé následky porušování zákonů a závěrem zazní několik moudrých průpovídek od knihovníka

 

Ledový vichr existenciální krize svištěl mezi mozkovými závity a já opřel lokty o stůl, čehož zneužilo vychýlené časoprostorové pole a zmáčelo mě pivem.

„Kurva!“ Rukávy jsem měl do půle mokré! „V téhle zpodělané zemi neumějí paka, kteří si vznešeně říkají truhláři, ani uříznout čtyři stejně dlouhé nohy ke stolu!“

„Hej, hej! Zpomal, mladej, abych se nemusel zvednout a ručně tě přivzdělat ve slušným chování!“

„Jen do toho, strejdo! Uvidíme, kdo koho pošle dřív k zemi, akorát že ten stůl se bude pořád kejvat.“

Nacházel jsem se v takovém psychickém rozpoložení, že mě pořádná rvačka mohla jenom potěšit. Začal jsem se zvedat. Teda páni! Sotva jsem se přemístil do svislice, došlo mi, že jsem ožralý jako dobytek. Oprava, křivdím dobytku.

Zavalitý chlapík s rudými tvářemi se štrachal na nohy taky. Sotva se vzepřel o desku, stůl poskočil a z korbelů vyšplíchly další chmelové fontánky. Pijáci vůkol zvýšili hladinu hluku důraznými projevy nevole. Protivník se zapotácel, zamžoural na mě krví podlitýma očima. Chystal se něco blekotat, ale z druhé strany se přese mě naklonil pupkatý hostinský a červenobíle kostkovanou utěrkou, již tak dosti zmáčenou a umolousanou, začal chvatně rozpatlávat vylité nápoje.

„Copak vy, študáci, nenosíte v brašně stohy papíru? To nemůžeš jeden poskládat a vsunout pod tu viklavou nohu?“ radil mi moudře. Přitom se úlisně šklebil. Bylo zřejmé, že by mě nejraději nakopal do zadnice. Jenže moje vznešené půlky se nesly v zatraceně noblesních gatích, a v kapsách takového oděvu zpravidla cinkalo množství dukátků, u nichž se dal předpokládat transfer do jeho vlastního měšce.

No, asi mi nezbude nic jiného, než poslechnout jeho radu. Truhlář naproti se kymácel hůř než ten stůl, panenky se mu protáčely a vypadalo to, že nás každou chvíli pokropí zbytky večeře. Raději jsem rádoby smířlivě pokrčil rameny a pokusil se zasoukat pod desku.

Byl jsem na mraky a v tomto stavu podobné tělocvičné aktivity nepodporovaly ani trávicí systém, ani řídící jednotku. V přítmí zahuštěném pachem zpocených nohou jsem několikrát zuřivě polkl a zamrkal, abych byl vůbec schopen vykonat požadovanou technologickou úpravu nábytku.

Někdo nade mnou se opět opřel o desku, stůl se zhoupl a já vykulil oči. Tak tohle je prostě marný! Zánik civilizace, nebo spíš té naší zahnojené Sluneční říše, je před završením. Ona už jedna noha vypodložená byla. Knihou! Svazek byl pochopitelně tlustší než mezera, kterou bylo potřeba ucpat, takže danou závadu neodstranil, nýbrž zhoršil.

Pokusil jsem se sešitek vytrhnout. Bezúspěšně. Podroušené myšlenky bloudily městem duchů v mé hlavě. Tohle se může stát fakt jenom u nás, vyspravovat nefunkční zařízení hospody literaturou. Vzepřel jsem se zády proti desce a trochu ji nadzvedl. V horních patrech se ozvalo opět halekání a lamentování. Nezájem. Zelenou útlou brožurku jsem vytáhl a strčil si ji do vnitřní kapsy kabátce. Až vystřízlivím, schválně si ji přečtu. A poté pečlivě uschovám jako věčnou připomínku obecně panující blbosti.

Vysoukal jsem se nahoru. Truhlář v průběhu mého ponoru usoudil, že nutně potřebuje lok svěžího vzduchu, a podpírán soudruhem klopýtal k východu. Zbylí kumpáni testovali stabilitu předmětu, sloužícího k odkládání korbelů. Pochopitelně se viklal podstatně méně než před mým zásahem, takže jsem byl v tu ránu halasně oslavován jako spasitel národa.

Tehdy jsem si jich všiml. Seděli v rohu, tři Černí jezdci, příliš nesourodí a odtažití, ale přesto téměř neviditelní. Žaludek se mi zhoupl, vidění rozostřilo. No bodejť. Ti dementi si prostě nedali pokoj. Zkoušeli se ukrýt za kouzla. Jako kdyby nevěděli, že v téhle zatracené zemi magie funguje buď špatně, nebo vůbec.

Zatřepal jsem hlavou a dostatečně nahlas a velkopansky poručil pivo všem u stolu. Kamarádi z mokré čtvrti mi nepřestávali blahořečit. Jenže já už nedokázal pustit ze zřetele ty tři vykuky zpoza Tabulových hor. U všech bohů, jak příšerně mi lezli na nervy! Jeden od druhého nebyli k rozeznání, hlaďouncí, třpytiví a úhlední jako porcelánové panenky. Popíjeli a jedli noblesně, téměř nemluvili, jen pozorovali cvrkot. Jejich tváře nezobrazovaly žádné emoce, přesto jsem vycítil hluboké pohrdání všemi kolem. Vysílali svoje myšlenky do okolí jako dusivý kouř.

Z pozorování jsem byl vyrušen sousedem, který mě důvěrně objal kolem ramen a přitiskl se hrudníkem k mým zádům.

„Zatáhni brzdu, fešáku!“ Setřásl jsem jeho paži a ještě se náznakem ohnal. Možná mě chtěl obtěžovat, ale s podstatně vyšší pravděpodobností se snažil dostat k mým penězům. Znám své rodáky. Následovala další hádka a další runda, a poté už jsem byl úplně namol a tři hezouni zmizeli.

Vlastně se mi podařilo docílit všeho, co bylo na ten večer v plánu, takže jsem se zvedl a zamířil klikatou cestou k souřadnicím vlastní postele.

Lampa před hospodou protivně blikala, mrholilo, foukal studený vítr. A já se pozvracel k patě zdi. Při Alkindovi, mně se udělalo zle! Žaludek naruby, třas po celém těle, ledový pot. Že by otrava alkoholem? Neříkejte! Prsty jsem se opíral o omítku a přemýšlel, jak by bylo fajn zemřít.

Truchlivou vizi budoucnosti narušil útržek zvonivého smíchu. Vymotal jsem se ze zaujetí ryze sobeckými zájmy a vzhlédl přes ulici. Stáli tam, tři krasavci. V opileckém podroušení mě napadlo, jaké by to s nimi bylo v posteli. Než mi došlo, že zcela otevřeně a poměrně drsně hodnotí hostitelskou zemi.

„…kdybys je uložil na noc do chléva, ráno nerozeznáš, co je prase, a co Anáronec… nic nemají, nic neumějí, a ještě jsou odporní… viděl bych to tak, zaorat je všechny pod zem, třeba by se osvědčili aspoň jako hnojivo…“

„Máš nějakej problém, debile?“ zařval jsem. Nehodlal jsem je oslovovat v množném čísle, protože mi fakt dost splývali. Zahřál mě u srdce kratičký záchvěv zděšení na jejich tvářičkách, když si uvědomili, že je vidím. Namířil jsem si to k nim. Ulici jsem šněroval jak holka šaty.

„Tak co, buzny, to nevíte, že ty vaše čarodějný pikle tady nefungujou?“

Hošani pozorovali můj způsob přesunu, poslouchali opilecké blekotání a získali zpět ztracený klid. Jeden z nich se etabloval na mluvčího. Lehce se pousmál. Trochu předstoupil před parťáky v uvolněném postoji.

„Je nám nesmírným potěšením hovořit s významným místním šlechticem,“ pronesl zdvořile. „Jak příjemné setkání.“ V očích mu dřepělo pohrdání jak hrom veliké.

V tu chvíli jsem mu ji vypálil. Měl jsem dožer celý večer, nenáviděl celý svět, a tihle týpci mi tak nějak vběhli do rány.

Nečekal, že se k podobné aktivitě vzchopím. Částečně spoléhal na kouzla, která jsem pro změnu já s přehledem ignoroval. Zkrátka dostal pěstí pod oko, až se mu hlava zavrátila a málem upadl. Samozřejmě se docela rychle vzpamatoval a vybral balanc. Pokusil se využít svého zakolísání, poskočil, zvedl nohu a snažil se mě kopnout… asi do břicha.

Jako kdyby mi svoje úmysly poslal písemně předem. Neměl nejmenší šanci. Všichni příbuzní celé roky usilovali o to, abych se dokázal ubránit jakémukoli mizerovi, na kterého bych mohl narazit. Takže v důsledku umím přeprat všechny. Opilostí jsem je jenom zmátl. Pustil jsem se do hezouna, až z něj chlupy lítaly.

Nevím přesně, jak dlouho jsem týpka zpracovával, zato se rychle projevilo, co mezitím páchali jeho kámoši.

Přivolali hlídku. Městská stráž jakž takž fungovala už za Eranovců, ale král Havran věnoval této složce státní moci mimořádnou pozornost. Vybíral do strážních oddílů švarné jedince, urostlé a chytré, a ještě je nechal speciálně vycvičit, takže sotva se na bojišti objevili, povalili mě a během několika minut jsem s pouty na rukou seděl v antonu.

Kára hrkala po dláždění směrem k obecní šatlavě v podzemí královského paláce. Adrenalin vyšuměl jako bublinky z vína a já se znova pozvracel. Inu typický den nevládnoucího příslušníka panovnického rodu.

Probudil jsem se pochopitelně v lochu a doufal, že tentokrát se Smrťák přestane flákat a ukončí moje trápení. Protože jsem si vzpomněl… na všechno. Co jsem vyváděl v hospodě. Jak jsem napadl naše velevznešené sousedy. Že jsem půlku noci dávil všechen jed a stráž kolem mě přičinlivě skákala a uklízela zvratky. Dokonce mi přinesli nějaký léčivý odvar. Po vypití jsem na tvrdé pryčně s kousavou dekou usnul.

A teď jsem zíral na Haruka.

Seděl, čistý a upravený jako obvykle, na stoličce u protější zdi v pracovních šatech, jednoduchém koženém kabátci bez ozdob, důkladných soukenných kalhotách tmavé barvy a s červeným vlněným pláštěm přehozeným přes kolena.

O to víc jsem se styděl.

„Bavil ses dobře?“ I hlas měl klidný, vyrovnaný.

Opatrně jsem se posadil a spustil nohy na kamennou podlahu. Místnost se točila, ale už nebylo co zvracet. I já jsem cítil, jak páchnu, takže to musela být opravdu síla.

„Předpokládám, že tímto sis odbyl oslavu ukončení studií.“

Ošil jsem se. „Jo,“ zahučel jsem. Nebyla to pravda, ale proč dráždit hada bosou nohou?

Haruk mě nechal krátce podusit ve vlastní šťávě, načež zahromoval: „Takže další děvče?!“

Nedokázal jsem se mu ani podívat do očí. Jen jsem nešťastně trhl rameny. Jasně, že jsem se včera pokoušel utopit žal z mileneckého rozchodu. Po hostincích takhle vyvádím prakticky z jediného důvodu.

„Proč se vlastně vůbec ptáš?“ bránil jsem se unaveně.

Podařilo se mi ho popíchnout. Vyskočil na nohy a začal přecházet po stísněné cele.

„Protože jsme se o tom bavili už mnohokrát. Co si pamatuji, avantýry jsem ti jednoznačně zakázal! Buď běháš za nějakou sukní a nemáš myšlenky na práci, nebo zapíjíš zlomené srdce a na povinnosti kašleš stejně. Jsi záletník a flákač!“

„To není pravda!“ Kupodivu se mi podařilo zvýšit hlas. „Teda to s děvčaty asi jo, ale školu jsem dokončil a získal diplom. Ve tvých službách vykonávám vše, co požaduješ. Jsem nejužitečnější z lidí, kteří tě obklopují. Buď spravedlivý!“

Otočil se ke mně, naklonil blíž. Přísahám, že mu z hrudi zaznělo zavrčení.

„Právě dnes potřebuji odcestovat do Lykany. Věděl jsi o tom a slíbil, že mě doprovodíš!“

Zatmělo se mi. Pravda, bratr tento plán skutečně zdůrazňoval. Jenže ve chvíli, kdy mi Elia sdělila, že už mě nechce víckrát vidět, jsem celou záležitost nějak upozadil.

Vrávoravě jsem se postavil. „Jsem připraven,“ nahlásil jsem třesoucím hlasem.

„Zajisté!“ vybuchl Haruk. „Ty jsi připraven tak akorát na pořádnou koupel a pád do peřin. Já se nehodlám otravovat s chodící mrtvolou! Potřebuji doprovod schopného člověka, na něhož se mohu plně spolehnout.“

Povzdechl si, mávl otráveně rukou a přehodil plášť přes ramena. „Odložím cestu - kvůli tobě (zdůraznil) - na zítřek. Popadni svoje saky paky a padáme odsud!“

Natáhl krok a rázoval otevřenými dveřmi na chodbu a po schodech vzhůru. Strážní se uctivě ukláněli. Jako dřevěný panáček se zamotanými vodicími šňůrami jsem se potácel za ním. Pobočník Aislan mi pomohl nést věci. Toho chlápka jsem měl docela rád. Velmi schopný muž byl vždy při ruce, nikdy nehodnotil, málokdy rozkazoval, a pokud ano, tak vždy účelně.

Na nádvoří v čerstvém povětří stál král široce rozkročený, vlasy mu povlávaly kolem hranatého obličeje, a z plných plic se nadechoval. Došlo mi, že jsem musel páchnout úplně nesnesitelně.

Ale sotva jsem se před ním zkroušeně zastavil, mrkl na mě. „Tak ty jsi těžce opilý přepral tři Černé jezdce?“

****************************************

Prakticky tutéž větu zopakoval Šegad, ovšem diametrálně odlišným tónem. Překlad – bez špetky obdivu.

„Nepoučuj mě pořád, do háje, víš, jak mě tím štveš!“ vylítl jsem.

Jenom pozvedl jedno obočí, což byla další věc, která mě vytáčela, neboť jsem tento mimický kousek neovládal.

„Když už jsem se etabloval do role ústředního padoucha,“ pokračoval knihovník tichým hlasem, „neodpustím si doporučení, abys omezil svoje zálety. Krále tím popouzíš a sám jsi z nich zoufalý.“

„No jasně!“ vybuchl jsem. „Nejdřív jsi mi slíbil, že mě budeš krýt, pak jsi mě napráskal králi, a teď mě budeš dusit přednáškou o dobrém chování? V tvé osobě mi Alkindo seslal věru věrného druha.“

Kdyby se královský knihovník postavil bez hnutí, zavřel oči a zmlknul, dokonale by splynul s pozadím prachu, starých regálů, ohmataných knih a šedivé nudy. Vlasy barvy špinavé slámy, ustupující brada, hubený trup s nachýlenými rameny, prsty s ohromnými klouby a špičatá kolena. Jenom oči měl modrozelené, veselé a živé. A pak samozřejmě pořád mluvil.

Bohově vědí, co mě nutilo tomu chlápkovi pořád ubližovat, ačkoli on mi vždycky spolehlivě kryl záda. V reakci na hrubá slova se mu obličej poskládal do souboru vrásek ublíženosti, sklopil oči a povzdechl si.

„Nic jsem ti neslíbil,“ pronesl ještě tišeji. „Ale udělal jsem, o co jsi mne požádal. Lhal jsem kvůli tobě panovníkovi.“

„Potrestal tě, když to zjistil?“ vyjekl jsem. Jen zavrtěl hlavou.

Od včerejška jsem se cítil mizerně. Před Harukem jsem se styděl. Ale teď jsem propadal pocitu hluboké provinilosti. Šegad by nikdy nepřiznal, kdyby kvůli mně dostal výprask. Při Alkindovi, jsem hrozný zmetek.

Chvíli zamyšleně zíral nevidoucíma očima do otevřeného svazku na pulpitu.

„Stála aspoň za to?“ zamumlal sotva slyšitelně.

S povzdechem jsem se odklátil k pohovce a svalil se na ni.

„Samozřejmě že ne. Jsem nepoučitelný trotl. Ty i Haruk máte pravdu.“ Zlostně jsem našpulil pusu. Nerad jsem jim přiznával body, ale moje milostné eskapády už štvaly i mne samotného.

Podíval se na mě těma nádhernýma očima. „Víš, Aksale, že se nemusíš honit za děvčaty jenom kvůli tomu, co k tobě cítím já. Přísahám, že se tě nikdy nedotknu. Uznávám, že tě nemůžu mít, a rád se spokojím s pozicí přítele. Ale pokud je i tohle pro tebe neúnosné, stačí prostě říct. Vrátím se domů a už se nikdy neuvidíme.“

Hloupé je, že vytryskly slzy mně, té nejhorší sentimentální plačce. Jeho návrh mě totiž vyděsil. Knihovníkova rodina sídlila ve stepích na východ za Jezerní říší. Cesta tam byla velmi dlouhá a nebezpečná a reálně hrozilo nebezpečí, že by jej stála život.

„Šegade, co to plácáš? Moc se omlouvám za hlouposti, co jsem právě vypustil z pusy. Nikam neodjížděj, protože bys mi chyběl víc, než všechny moje milenky dohromady. Promiň.“

Doufám, že se chmuřil proto, aby ukryl bláznivý úsměv. S oblibou se choval velice rezervovaně. Zakládal si na svém odstupu od lidí. Když konečně ustál příval surových pravd, zvedl ke mně podstatně jasnější obličej.

„Zítra jedete do Lykany? Chceš si o tom kraji něco přečíst, abys mohl Jeho Výsost na místě patřičně oslnit?“

Široce jsem se zazubil. „Jistěže. Díky.“

Kapitola 1-1 z 13
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Ivana Nováková

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •