IKAR CZIKAR CZ

Vyšší princip (Lukáš Meisel)16.4.2016
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 1165, Komentáře 0

 

Láska až za hrob

Láska až za hrob

 

Tlukot srdce.
Cítím, jak se mi pod návalem emocí zrychluje tep. Není to strach, a pokud ano, tak v příjemné formě. Touha. Očekávání. Jako bych někde uvnitř věděl, co přijde, jako by se jednalo o důvěrně známý pocit. Pocit, který nikdy neomrzí a já umírám tou… Já žiju touhou zažít ho znovu! A znovu. A znovu …
 Leželi jsme společně uprostřed louky pod slunečným nebem.

„Na co myslíš?“ zeptala se a já se na chvíli přestal věnovat hlazení jejích vlasů. 
„Víš, když se na mě takhle díváš, mám pocit jako by v tvých očích byly ukryty všechny odpovědi,“ sdělil jsem jí.
„Jaké odpovědi?“
Váhání. „Prostě všechny.“
Usmála se. „Seš blázen.“
„O tom nepochybuj.“ Další úsměv. Intenzivnější. Tentokrát donutil její rty odlepit se od sebe a její decentní předkus protnul prostor svou nádherně nedokonalou jedinečností.
Dokonalý okamžik. Já, bezmezně svázán v kazajce jejího půvabu, jsem se odhodlal k polibku. Momentu, kdy necháváme odpočinout zrakovým vjemům, snad proto, že uskromníme-li se o jeden smysl, zintenzivní ty ostatní. Chuť, doteky, vůně…

„Miluji tě,“ pověděl jsem jí.
Krátké ticho. Zvážněla. „Trápíš se – kvůli mně.“
Zvuk troubícího automobilu.
„Co je to?“ ptám se.
„To nic,“ pohladila mě.
„Co se děje?!“
Skřípění brzd. Náraz.
„To nic,“ opakovala a já cítil, jak mi na dlaň dopadla její slza. Odešla. Zmizela. Náhle mě rozbolela hlava. Přes rozbité sklo nabouraného vozu jsem ji zahlédl. Z hlavy jí tekla krev a já cítil její bolest. Na mé ruce byla stále její slza. Ochutnal jsem její slanou chuť žalu. Poté jsem spatřil dveře, otevřel je a vešel nahoru po schodišti.  Bylo dlouhé, nebo mi tak alespoň připadalo. Na jejím konci byly další dveře. Vzal jsem za kliku a za pozvolného skřípání se přede mnou objevila barevná místnost plná obrazů a knih. Spatřil jsem sám sebe, jak sedím v křesle se zavřenýma očima a také ženu, sedící na židli vedle mne.
Lusknutí prstů.
„Tomáši, probudil jste se.“
Otevřel jsem oči a pohlédl směrem ke dveřím, kde jsem před chvílí stál. Byly zavřené.“
„Já…“
,,Klid Tomáši, za chvíli to odezní a vy se opět naladíte na realitu“, sdělila mi terapeutka Zuzana s úsměvem a šla postavit na čaj. Snad proto, aby mě nechala o všem přemýšlet. Když přišla s kouřícími šálky na podtácku, stále se usmívala, beze slov. Čekala, až začnu já.
„Ona - byla tak skutečná.“
„Podařená hypnóza bývá prožívaná intenzivněji, než běžné snění. To znamená, že jsme se dostali tam, kde jsme chtěli. A co vaše sny? Bývají snad taky tak skutečné?“

 Přikývl jsem, na což zpozorněla.
„Ty emoce, které v nich zažíváte, promítají se vám i do druhého dne? Do běžného života?“
„Někdy mi připadá, že víc, než běžný život sám.“
„Jak to myslíte?“
„Chci říct, že jsem v životě nic tak silného necítil. Jako by byla realita snem a sny realitou.“
„Hm, byl jste někdy zamilovaný?“
„Možná.“
„Možná?“
„Dobře, tak tedy jednou ano, asi ano.“
„A pocity, které jste v té době cítil…“
„Nebyly tak silné,“ doplnil jsem terapeutku, poněvadž jsem tušil, kam tím míří.
Přikývla. „Dobře. Vemte si čaj, už by neměl být tak horký.“
„Děkuji,“ trochu jsem si usrkl a položil šálek zpátky.
„Neperte se s tím. Prostě to prociťte, ale zároveň si uvědomte, že život jde dál. Dovolte těm snům, aby vás propustily.“
Začal jsem šálek míchat lžičkou a pozoroval víření vody.
„Chci ji najít.“
„Prosím?“
„Tu ženu. Chci ji najít.“
Terapeutka zvážněla. Úsměv byl ta tam.
„Proto jsem přišel sem. Abyste mi pomohla ji najít. Nechci se jí zbavit.“
Terapeutka se chytla za bradu a podívala se z okna.
„Z této hypnózy mohu vydedukovat zatím to, že vaše láska byla opravdu skutečná. Čirá pravda. Pak přišla jakási autonehoda. Víte, pravděpodobně se jedná o váš minulý život. Ta žena zemřela, oba jste…“
„Já teď ale žiju! To znamená, že může žít i ona.“
„Víte, není řečeno, že se její duše narodila opět do ženského těla.“
„Narodila.“
„Jak si tím můžete být tak jistý?“
„Řekla mi, ať ji najdu. Řekla mi, že bude čekat.“
„Víte, vaše sny mají kořeny ve vašem podvědomí, dětství a občas i minulých životech, ale pořád jsou to jen sny. Utváří je i vaše mysl. Vy sám zřejmě chcete, aby tomu tak bylo. Toto chtění se promítlo do vašeho podvědomí a to do vašich snů.“
„Od koho máte ten obraz?“ ukázal jsem na malbu běžících koní, visící na zdi.
„Nechcete o tom už mluvit?“
„Ne, totiž ano, chci, jen mě zaujala ta malba.“

 

Tři týdny předtím…
„Víte, to co mi tady povídáte je zajímavé, nicméně já jsem psycholog, nikoli vykladač snů či karet,“ ušklíbl se pobaveně doktor. „Pokud ale máte problémy v reálném životě, můžeme je spolu probrat.“

„Myslím tedy, že řeknu jen, děkuji, nerad jsem vás obtěžoval,“ odvětil jsem a víckrát se v ordinaci toho vyhlášeného psychologa neukázal. Podobné představení se opakovalo vícekrát s všelikerými terapeuty, následně i lidmi, zabývajícími se esoterikou, nebo jak říkal tamní psycholog, vykladači snů a karet. Všude jsem ale nalézal samé zklamání. Pomalu jsem to začínal vzdávat, ale pak jsem potkal paní Zuzanu a její běžící koně.

 

„Nevěděla jsem, že se zajímáte o umění.“ Očividně jí nebylo jasné, kde tím mířím.
„Znáte autora?“ zeptal jsem se jí.
„Ano. Totiž ano i ne. Setkala jsem se s ním kdysi dávno, ale nevím, jak se jmenoval a ten klikyhák na obrazu, co se vydává za podpis, nejde přečíst.“
„Jmenoval? Takže zemřel?“
„No, nebyla jsem toho svědkem, ale jistě ano. Byl velmi starý, když mi ho dával a já byla tehdy ještě malá holka.“
„Aha a myslíte, že byste mi o tom mohla povědět? Jestli to tedy nevadí. Rád bych se chvíli odreagoval konverzací, která bude souviset s někým jiným, než se mnou.“
Přemýšlela. „Dobře. Povím vám o něm a o tom obrazu, ale pak mi slibte, že vyslechnete, co chci říci já vám! Něco za něco, Tomáši.“

Přikývl jsem.
„Dobře. Když jsem byla malá, myslím, že jsem tou dobou zrovna začala chodit do školy, hrávali jsme s partou schovávanou po celé čtvrti. Pykal zrovna jeden kluk. Neměla jsem ho moc ráda. No, vlastně jsem do něj byla zamilovaná, ale on mě ignoroval. Byla jsem ukrytá za tújemi jedné zahrádky a skrz větvičky jsem spatřila postavu, blížící se k mé skrýši. Věděla jsem, že je to on a nehodlala jsem mu dopřát tu radost, aby mě našel. Nevím, co mě to popadlo. Kousek ode mě byla branka do zahrady. Prosoukala jsem se mezerou mezi plotem a tújemi směrem k ní a vzala za kliku. Byla otevřená. Vběhla jsem dovnitř a ukryla se za dřevěný zahradní domek. Pak se o mě cosi otřelo nohou a já se strašně vylekala. Byl to kocour, černý jak noc, se světle žlutýma očima, upřenýma na mě. Měla jsem divný pocit, když si mě prohlížel. Jako by mě soudil. Co pohledáváš na mé zahradě, říkaly ty oči. Pak se vytratil. Zalezl do pootevřených dveří zahradního domku a já uhranutá jeho očima, jsem se začala plížit za ním. Kde jsem tehdy sebrala odvahu nevím, ale vloupala jsem se docela samotná do cizího domku. Ke všemu na popud černého kocoura.

Když jsem vešla dovnitř, byla jsem uhranuta podruhé. Tentokrát půvabným nepořádkem a množstvím pestrobarevných obrazů, pověšených na zdech a stojanech. Všude byly štětce a barvy, stojany na plátna a starý gramofon a pak jsme si náhle všimla, že nejsem sama. Seděl tam starý pán, docela tiše a maloval další obraz. Usmál se na mě a nebyl vůbec naštvaný, že jsem se mu vloupala do zahradního domku.

Tehdy jsme se sblížili. Prozradila jsem mu, že taky ráda kreslím a oslněná jeho tvorbou, jsem mu, ač cizímu člověku, kývla, že se čas od času stavím a on mě naučí malovat obrazy. Vlastně to pak bylo každou sobotu. Branka do zahrady byla vždy otevřená a starý pán mě vyčkával v tom dřevěném domku. Když jsem dokončila svůj první obraz, no nebyl tak úplně první, spíš první, který vypadal trochu k světu, tak si ho chtěl nechat. Neměla jsem nic proti tomu a on mi na oplátku daroval ten obraz, který maloval, když jsem se k němu vloupala poprvé.  Jsou to tihle běžící koně,“ pohlédla paní Zuzana směrem k malbě.
„Co bylo pak?“
„Pak jsem ho navštívila ještě párkrát, než mi na ty tajné návštěvy přišli rodiče a celé to zatrhli. Přiznám se, že jsem se o to párkrát pokusila znovu, ale branka do zahrady už byla vždy zamknutá. Od té doby jsem toho pána neviděla.“
„Nečekal jsem tak silný příběh.“
Úsměv. „Ale dost o obrazu. Pojďme se opět zaměřit na vás a vaše pocity, jak jste mi slíbil, co říkáte?“
„Teď už nemohu protestovat. Dostal jsem, co jsem chtěl a teď je řada na mně, chápu.“
„Takže, Tomáši. Vy chcete hledat někoho, kdo již zemřel, protože k němu cítíte stále silné pouto?“
„Zní to bláznivě, já vím.“
„Svět je plný bláznů a bez nich by tu byla nuda, i když přiznávám, že vy jste extra případ,“ sdělila mi s humorem.
„Co navrhujete?“
„Nabízím vám pomoc.“
„Cože?“ zvolal jsem překvapeně.
„Ano, slyšíte dobře. Nabízím vám svou pomoc, ale mám podmínku.
„Povídejte.“ Byl jsem zvědavý, s čím paní Zuzana přijde.
„Víte, Tomáši. Až příliš na tom lpíte. Už to ani nejste vy, jste tím posedlý. Stáváte se tím lpěním a zapomínáte na to, kdo vlastně jste. Doporučuji vám oddych. Nechat chvíli vše plavat a navrátit se opět k sobě samému. K zábavě a prožitkům týkajících se vaší přítomnosti. Až se opět spojíte se svým vnitřním hlasem, vězte, že vás povede a pomůže vám odhalit všechny nezodpovězené otázky. Jen to chce čas. Dopřejte si ho, Tomáši. Buďte trpělivý, nemyslete na to, měsíc, možná dva, možná tři. Pak přijďte. Vy sám poznáte, až bude vhodná doba, protože tehdy budete přesně vědět, co chcete.“
„Přikývl jsem a rozloučil se s tou podivnou esoteričkou, paní Zuzanou, s jejím pohodlným křeslem, vůní skořicové tyčinky a obrazy mandal na zdech.
Také s běžícími koňmi, obrazem, o kterém se mi zdálo ještě předtím, než jsem paní Zuzanu navštívil. Neřekl jsem jí to. Neřekl jsem jí ani kolik psychologů a terapeutů jsem již vystřídal. Nejspíš by si myslela, že jsem ještě větší blázen, než doteď. Člověk nemůže vše vyklopit hned napoprvé. Nicméně jsem dal na její radu. Už proto, že ten obraz chápu jako znamení, že jsem na správném místě. Že ona mi může pomoct.

 Začal jsem se tedy věnovat sobě, tomu co mám rád, zkrátka jsem začal žít jinak. Něco na tom bylo, poněvadž mě ty sny pozvolna opustily. Emoce z nich vyvěrající slábly a já se chvíli cítil klidněji. Chvíli říkám proto, že několik týdnů poté se opět něco změnilo. Opět jsem ve spánku pocítil ten důvěrně známý pocit. Byl tak silný, že podnítil mé vědomí k tomu, abych si uvědomil, že jsem ve snu. Neprobudil jsem se, jen jsem jím proplouval s plnou bdělostí. Opět jsem zahlédl ten obraz běžících koní, jenže tentokrát ještě nebyl hotový.

Bylo na mně, abych ho domaloval. Štětec jsem držel v ruce. Chvíli jsem nevěděl jak na to, jako bych to už zapomněl a snažil se rozpomenout. Pak se ale ve dveřích objevila ta mladá dívka. Usmál jsem se na ni a zároveň přestal pochybovat o tom, že bych ten obraz nedokončil. Ona tam tiše stála, strnulá a zaskočená. Zrychlil se jí tep. Cítil jsem to. Cítil jsem to, co cítila ona. Bušilo jí srdce, ale nebyl to strach, a pokud ano, tak v příjemné formě.

 

 

Kapitola 1-1 z 2
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Lukáš Meisel

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •