IKAR CZIKAR CZ

Rychlý jako Fitipaldi (Martin tt)4.10.2012
 

4
 počet hodnocení: 4
přečtené 159586, Komentáře 13

 

Třílůžkový pokoj se dvěma postelemi

„Páni! Hezký, čistý, a to obrovské okno! A koupelna je taky veliká!“ pobíhala Bára radostně sem a tam, když jsme dveřmi č. 4 vešli do pokoje. Potěšilo mě, jak je spokojená, že orientální styl penzionu se jí zamlouvá. Aby taky ne, byl velmi žádaný, avšak cenově přijatelný. Jinak bych si nemohl dovolit zaplatit pokoj třílůžkový, neboť dvoulůžkový už volný nebyl. I tak jsem se plácnul přes kapsu, ale co bych neudělal pro Bářinu spokojenost a pohodlí, pro nás oba. Jenomže počkat! Ať počítám jak počítám, postele vidím jenom dvě!



„Ne, že by to vadilo, ale neříkal jsi, že budeme mít třílůžkáč?“ zeptala se, jako by mi právě zrentgenovala hlavu. Já jen lajdácky přitakal, ale nedalo mi to, i když jsem se snažil na nesrovnalost nemyslet. Vždyť třílůžkový byl o 600 Kč dražší, takže za dva dny to dělá pěkných dvanáct stovek. No nic, všechno se vysvětlí, konejšil jsem se. Ráno zajdu na recepci, úsměvně mě přivítá stejná hezká recepční jako ta dnešní, z kasy vyloví tisícovku a dvě kila navrch, protože na nás bude už nachystaná, bude vědět, jaké příjemné překvápko nám uvolněným dvoulůžkovým pokojem připravili. Až jsem z toho přejícného uklidňování rychle usnul.



Jenomže: Večerní představy byly od ranních velmi odlišné. U stejné paní recepční jsem nepochodil. K vyrovnání neviděla žádný důvod, protože v třílůžkovém pokoji jsme! I na otázku, kde tedy třetí postel je, našla po chvilce zaváhání odpověď. Pro naše větší pohodlí ji odnesli pryč. Tak s něčím takovým jsem se setkal poprvé a zatoužil poznat, kde má ona postel své stálé místo, protože podle mě se tam nevejde. No, to je jenom taková přistýlka, dozvěděl jsem se pohotově, ale přesvědčila jenom sama sebe, že tím mě dostala, že problém vyřešila. Jenomže když už, přistýlka by měla být za stři sta, ale pořád by to byl ve skutečnosti dvoulůžkáč s přistýlkou bez místa pro ni.



A tak jsme jen tak z prdele v pokoji měřili, hledali pro naši odnesenou postel vhodné místo. Byla to legrace už jenom  proto, že nám bylo jasné, že ho nenajdeme. Vždyť posuďte sami: Manželská postel, po obou stranách noční stolky, k jedné zdi natěsno, druhý metr od skříně a pak šmitec, dveře do koupelny.  To samé od pelesti protilehlé zdi – jeden metr, ani o centimetr víc. Asi proto tomuto prostoru vévodila útlá sedačka rozměrově pro dva, ale zcela jistě pro tři, určitě by nám tvrdila paní recepční. Dosti pravděpodobně i majitel, předvídal jsem -  tak moc jsem se na setkání s ním netěšil. Co jiného nám bývalo, když po paní recepční jako by se slehla zem.  



Po snídani v den odjezdu mě přivítal úsměvným sdělením, že se nesrovnalost po chlapsku rychle vyřešíme. Výborně, takže byl předem informovaný.



„Takže fajn a na rovinu,“ začal jsem zhurta. „Vrátíte nám dvanáct stovek, protože jsme ubytovaní ve dvoulůžkovém pokoji a zaplatil jsem třílůžkový. Toť vše,“ podpořil jsem ho v rychlosti.



„Počkejte, počkejte, tak to není. Především byste si měl uvědomit, že nedošlo k žádné chybě, váš pokoj je opravdu třílůžkový.“



„Když opravdu, tak je kde ta třetí postel, za kterou platíme?“ pěkně mi nahrál.



„Tak. Bývá tam, ale protože jste dva, vynesli jsme ji. Pro váš komfort, abyste měli víc místa.“



„Vážený pane, vy si opravdu myslíte, že těmto žvástům uvěřím? Že si nechám srát na hlavu? Vždyť papouškujete ty samé nesmysly jako ta recepční. Takže pojďte, ukažte mi, kde máte pro postel to zázračné místo, protože jsme od ní žádné otlačky a posuny neviděli, a předveďte mi, jak kvalitní je s ní pohyb po pokoji, když k ní dáte noční stolek, a to nemluvím o tom, že v každém pořádném pokoji je stůl s židličkami, ale vlastně jo, vy tam místo něj máte něco jako pohovku na odkládání hadrů. Pod televizí!“



„No dovolte! Já zas nemůžu za to, že se chcete tolik rozmachovat, že se vám naše ceny nelíbí, to jste si měl ubytování vybrat jinde. Tak se to totiž obvykle dělává, když máte hluboko do kapsy, a ne se tady hádat o pár stovek. Víte vůbec, kolik tady platí cizinci za noc? 2 100 za jednoho a nestěžují si.“



„Cože? Dvojí ceny? Takže zlodějíček? A že mě urážíte, to jste si uvědomil? Co je vám do toho, kolik beru? Jak s tím souvisí vaše levárna? A co předpisy, na kolik metrů čtverečních má být kolik postelí, to aby vykuk jako vy nemohl tvrdit, že náš pokoj je klidně i čtyřlůžkový, když se tam narvou čtyři postele, ale host aby lítal. A víte co, znal bych řešení, ono by se tím mnohé objasnilo, všechno vyřešilo, co kdybych na vás poslal ČOIku? Tak co, vážený pane  podnikateli, byl byste rád?“



Zrudl, zalapal po dechu, oči se mu vyboulily. „Tak to ať vás ani nenapadne, hned bych věděl, kdo mě naprášil.“



„No a? Hned by byl na světě o trochu lepší pořádek, nebyl byste rád?“ Přiznávám, mohl jsem ho více šetřit. Ale nechtělo se mi.



„Já vás, já vás, ne, tohlencto jsme tu ještě neměli, to ani náhodou! Růženo, dej mu co chce, ať okamžitě zmizí a zapiš si ho!“



Hořké vítězství mi sice kazilo pánovo nepochopení v tom, že prvořadé pro mě nebyly peníze, ale to, že jsem nerad za hlupáka, že jsem se nechtěl dát opít jeho rohlíkem. Pravděpodobnou řadu dalších ošizených jsem tak nerozšířil jenom proto, že jsem se nebál ozvat a byl vytrvalý. Vyjednával jsem s ním sám. Radši. Před Bárou jsem na pokoji vítězoslavně zamával penězi a podotknul, že situace je dosti napjatá, a to až tak, že mám z toho divné tušení. Ať jde raději hlídat auto, že je v našem zájmu vypadnout co nejdřív. Moc nescházelo k napínavé scéně akčního filmu, v které jde hlavním hrdinům o život.



„To věřím, bylo vás slyšet až sem, a v afektu člověk může udělat cokoli,“ podotkla, pochopila, bleskurychle popadla kabelku a poslušným odchodem mi projevila důvěru. Žádné a proč, a proč, žádné zbytečné kecy. I proto jsme spolu tak dlouho.   



Batoh, dvě střední tašky, a mám za oba sbaleno. Poslední letmá kontrola, abych na nic nezapomněl a tradá domů! Pryč z toho podlého místa, ale jinak nádherných hor. Spěchám k autu, Bára nikde. Sotva začnu tvořit budoucí hledací scénář, ucítím ji za zády.



„Prosím tě, kde trajdáš? Hlídat máš!“ vyhrknu na ni.



„No, no... Já musela, i hlídala. Ale hlavně předvídala!“ Poslední sdělení utrousila tiše, ledabyle.



„Podívej, to snad není možný. Vidíš to, vidíš to, co já?“ hned si všimnu škrábanců na karosérii u vedlejšího auta. „Ale co se tomu vlastně divím, proč mě to tady vůbec překvapuje…“     



Bára nic. Vlastně jen mimořádně něco okomentuje. Odjíždíme úzkým výjezdem vedle bazénu a hned poté natěsno kolem bočního vchodu do penzionu. Avšak co to? Učiněná provokace! Majitel na nás s hubou od ucha k uchu posměšně mává…. až pak najednou! V jednom okamžiku, tak jak to umí s krkem jedině želvy, mu málem upadne hlava dopředu i s předsunutou čelistí, jak na naše auto zaměří svůj vykulený zrak. Když se v pohybu zarazí i jeho aktivní zápěstí a orientální ksicht rázem zbledne, stává se fotkou se strašidelným pohledem.



„Co se mu stalo, nevíš? Hérečka jeden přitroublý!“ nechápu tu komickou změnu.



„Hmmm, asi vím. Právě mu došlo, že si zadělal na problém. S tím autem jsi mi vnuknul myšlenku. Věděla jsem, že mě pozoruje, tak jsem postávala před tím sousedním autem. Pak jsem mu musela nabídnout trochu času k činu. No co, neměl na mě tak pomstychtivě vejrat, když jsem odcházela, tím si to u mě zpečetil,“ přiznala se, jako by nic.



A co na to já? Nad Bářiným skvělým nápadem jsem hodně dlouho žasnul. Jen škoda, že k němu muselo posloužit nevinné auto.  


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Stanka9.10.2017
 

Eric Pedaja je 100x lepsi ako ty

Martin tt12.10.2017
 

Děkuji za názor, Ericu.

Severína9.1.2017
 

Pekný deň, pán Martin.

Vyjadrím sa k poslednej poviedke - Štekajúce predavačky. Priznám sa, že som od vás ešte nič nečítala. Náhodou som len tak otvorila, s tým, že ak ma to nebude baviť, proste to zatvorím. Neurobila som to, dočítala som dokonca. Áno, vyčítajú vám, že nedávate priamu, reč, dialógy a pod. Ale mne v tomto prípade vôbec priama reč nechýba. Hoci sa to zmenilo z poviedky na úvahu. Zvláštny štýl písania, pre mňa zaujímavý. Rozosmiali ste ma. Predstavila som si tie vaše tri predavačky. Ja som tiež predavačka s dlhoročnou praxou, dokonca som mala aj svoje obchody. Ale táto vaša poviedka na mňa vôbec neplatí. Ja som opačný človek. Ja s každým rozprávam, nie len služobne, ale aj súkromne. Ľudia sa za mnou vracajú, keď majú nejaké problémy, obrátia sa na mňa.

Ale inak to bolo dobré. Po tých románoch, ktoré tu čítam, a po mojom vlastnom je to také osvieženie. Ešte sa mi páčila veta, ktorú ste napísal v komentári: ,,Inak to nebude..." To je pravda. Každý máme svoj štýl písania, vyjadrovania sa. A proste ho čitatelia prijmú a zaujme ich, alebo... je tu druhá možnosť voľby. Nečítať!

Myslím, že si prečítam od vás aj ďalšie poviedky.

Martin tt11.1.2017
 

Moc děkuji za Vaši milou odezvu, paní pohodová prodavačko. Po dlouhé době zase nějaký komentář a znovu takový, že mi udělal radost. Asi jste z textu poznala, jak jsem to myslel, že v povídání není zášť ani zloba, že měl pobavit a otevřít oči. Narážím samozřejmě i na usměvavé a veselé prodavačky jako jste Vy, až se divím, jak jste toho vůbec schopny.
A co jinak moje psaní? Však poznáte, až si přečtete i něco jiného - přinejmenším v nich bude snad osobitý styl, který Vás zaujal. Ještě jednou děkuji a mějte se fajn. Martin H.

Aleš Beseda19.2.2015
 

Vaše texty jsou podle mne poněkud monotónní a suché. Při jejich čtení mám nutkání přeskakovat věty, trochu se nudím.
Střídáte jen přímou řeč s vyprávěním a někdy nadměrně archaickými formulacemi, které působí jako závaží na krku utonulého.

Celkově se Vaše psaní podobá lékařské zprávě. Popisujete stav pacienta a jeho chorobopis. Přímá řeč zde sice je, ale chybí dialogy nutné k oživení příběhu.

Doporučuji Vám nahlédnout postavám do hlavy a nechat je „nahlas“ myslet. Osoba vypravěče je ve Vašem podání příliš dominující a rušivá. Nechte lidi přirozeně mluvit a posouvejte děj více pomocí dialogů. Chce to občas nějakou šťavnatou větu, nechte postavy zařvat, vdechněte jim trochu života. Nemusíte přece znít jako smuteční řečník.

Prošel jsem si víc Vašich textů a netýká se to jen tohoto.

Hodně zdaru.

tt23.2.2015
 

Děkuji Aleši, tou lékařskou zprávou jste to u mě trefil fakt přesně. Ostatní mě už tolik nerozesmálo. Děkuji za rady, ale lepší to už nebude.
Děkuji i někomu z MT, kterému při hvězdičkování "Udělej si to v práci" ujela ruka.

Aleš Beseda23.2.2015
 

Ok, snad to berete sportovně. Budiž řečeno, že se Vás nechci dotknout. Poznámku, že to lepší nebude, docela chápu, píšeme jak je nám vlastní a lámat to jinak by bylo jako pokoušet se lámat si povahu.
Mějte se hezky.

Lucie Křížková31.1.2015
 

Text se mi dobře četl...pěkné, jen bych vyměnila či upravila některá slova - například ZASVIŇOVAT...jinak typický příběh ze života :) ...také je otázkou, která z žen Vašeho příběhu to vyhrála...manželka nebo Olinka? :-):-)

tt3.2.2015
 

Lucie reaguje na "Udělej si to v práci" a já na ni:
Zasviňovat? To že jsem tam napsal? To bych do sebe fakt neřekl! A která to vyhrála? No, já nevím... vyjadřovat se k tomu mám zakázaný :-)

Lotty13.5.2013
 

Zdravím,
abych pravdu napsala, tento text mě nezaujal.

A.Adamcová22.9.2014
 

Dovolím si s Lotty nesouhlasit. Text mne naopak zaujal už jenom svým nápadem, který je opravdu dobrý. Vytkla bych jen jakousi uspěchanost psaní. Nebo to na mne alespoň tak působí. Občas by bylo lepší nespoléhat se na to, že si čtenář domyslí a psát sroumitelněji. Možná, když si text s odstupem třeba dvou dní přečtete, uvidíte to také. Např v místě, kde byl doktor svědkem rčení já o voze, ty o koze. Omlouvám se, ale jelikož zde nejde kopírovat text,píši jen takto přibližně. Snad mi budete rozumět. A potom mi chybí závěr. Buď jste se měl zmínit o následující návštěvě a jak byl pacient spokojen a nebo naopak zakončit: ...kamarádovi nic neříkejte a o další návštěvě se vůbec nezmiňovat. Toť můj názor jako čtenáře. Doufám, že neurazí. Mne to pobavilo a znovu chválím nápad. Držím palce do další tvorby, je vidět, že píšete rád. ;-)

A Adamcová22.9.2014
 

Omlouvám se, ale nastal nějaký zkrat, nevím, na čí straně. Můj komentář patří k povídce Placebo. Díky za pochopení.

tt23.9.2014
 

Díky moc za názor. Lotty reagovala na Milostnou scénku, což byl jakýsi experiment a skutečně se jednalo o scénku. Moji první a jedinou :-) Nechtějte po mně, abych si zase četl Placebo a upravoval ho, jinak máte určitě pravdu v tom, že raději tvořím dál. Zkrat nastal vlivem toho, že povídky uveřejňuju na pokračování, takže pod jakoukoli se objevuje ten samý prostor k vyjádření. Mějte se!

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Martin tt

O mně

Prý nemám rád lidi, ale svoji rodnou vlast, kakao a červené víno určitě ano. Pak i zvířátka a malé děti, kterým rodiče ještě nevysvětlili, že s cizími lidmi se nemají bavit :-)

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •