IKAR CZIKAR CZ

Tón, který jsem hledal (Diano Nymo)24.4.2012
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 1594, Komentáře 0

 

Na ženy anděly, na anděly kamení, na kamení muže a na muže ženy

    Potemnělou ulici pozvolna rozežínali plynaři dlouhými tyčemi. Teplé plamínky lamp se odrážely od výkladních skříní a ve vzduchu byla cítit atmosféra slavnostního večera. Prosincový soumrak, pokrytý jinovatkou a popraškem sněhu ujížděl lidem pod nohama tam, kde se tvořila malá lesklá zrcadélka sněhu proměněného na led. Od úst mi stoupal mrazivý dech zasněženého zbytku dne přetaveného červánky do podvečerní nálady. Teplo domova mě nepřitahovalo. Choulila jsem se v přehozu na svém nároží a říkala si, o co všechno nejsem ošizená. Už několik dní bylo cítit ve vzduchu všechno to, co gójové nazývají Vánocemi. Za skly malých okének vyvstávaly v pokojích stíny stromečků a jakoby se všichni lidé tvářili vážněji. Nechodili však kolem s onou vážností, která obsahuje rysy něčeho špatného. Jejich výrazy byla slavnostně vážné. Jakoby jejich tváře obsahovaly nějakou utajenou radost. Jakoby najednou jejich oči na všechno pohlížely jinak - laskavěji. Dnes mi nějaká paní mi vnutila do ruky pár ořechů a jablko a jen chvíli po ní se u mě zastavil jakýsi pán s cukrkandlem na tyčce a dal mi jej beze slov do rukou. Pousmál se a pohladil mě po šátku, když jsem mu poděkovala a strčila tu dobrotu do pusy. Netušil, že nejsem z těch, které doma dnes budou netrpělivě čekat až zazvoní cinkot vánočního zvonku, abych rozbalovala dárky. Tyčku jsem jen trošku olízla a strčila hned do kapsy, protože o tuhle chuť se budu muset s někým podělit. A taky mě napadlo, s kým že to bude. S Aničkou a Bertíkem. S těmi malými človíčky odvedle, ke kterým dnes asi jejich Ježíšek nepřijde. Ježíšek chudé nenavštěvuje.
-Kde se holka pořád touláš?“ – houkl na mě táta. „Člověk aby měl o tebe strach. Takhle se toulat po nocích,“ dodal vyčítavě. Nalila jsem si do plecháčku horkou cikorku a zahřívala si na něm dlaně. Náš byt zase voněl levným mýdlem. Vytáhla jsem lízátko z kapsy a zabalila do papíru. – „Dneska jsou Vánoce. Půjdu se ještě na chvíli projít ven,“ řekla jsem a aniž bych čekala na nesouhlasné zamručení, rychle jsem zase vyběhla ze síně. Venku přituhlo a za voskovým papírem, který překrýval zamrzlá skla oken, se rýsovaly tančící siluety lidí. Procházela jsem kolem a pozorovala stínové divadlo slavnostního večera probíhajícího ve světnicích a světničkách. Všechny uličky zely prázdnotou a občas jsem zpoza přivřených okenic zaslechla jímavý zpěv. Na cestu se potichu snášely sněhové vločky a za mnou zůstávaly jediné viditelné stopy, které se v tom sněhu klikatily od okna k oknu přes celou ulici. Pomalu jsem se tak přiblížila až ke Hlavní třídě. Tady už tak pusto nebylo. Tedy pokud lze pouličním ruchem nazvat občasného zpozdilého chodce, který se jen rychle mihl naproti přes cestu, aby zmizel za rohem domu anebo frkajícího koně táhnoucího poslední fiakr. Na kozlíku seděl zimou schoulený kočí a jestli ještě někoho vezl, tak to byl určitě už jen poslední večerní pasažér. Na oba už právě doma určitě čekala teplá polévka z rybích hlav. Přikrčila jsem se, když se v dálce objevila chocholatá policejní přilba a pak jsem si sedla na kraj chodníku. Cítila jsem se sama, ale ten pocit mě nedojímal. Chtěla jsem být sama. Docela sama venku o křesťanských Vánocích.

Zavřela jsem oči a nastavila tvář k nebi. Vločky se dále snášely bezhlasně z oblohy a dopadaly na má přivřená víčka, kde se zašimráním tály a jako neslané slzy stékaly po lících dolů ke krku. Vyplázla jsem na ně jazyk a chytala jednu po druhé do úst. Jenže, zkuste pochytat všechny vločky z oblohy. Nastavila jsem jim tedy i dlaně a rychle tající krystalky si prohlížela proti světlu. Každý z nich měl jiný tvar. A pak jsem jednu z nich, takovou opravdu velkou sněhovou hvězdičku, zachytila na špičku ukazováčku a nastavila ji oproti nebi. Nad hlavou se něco pohnulo. Anděl ze štukatérské sádry vystoupil ze zdi, protáhl se a pak se ke mně snesl dolů, sklopil křídla a sedl si vedle mě na chodník. – „ Jsem Lilith a ty?“ Řekla jsem mu své jméno a on mi jej pochválil. –„Také jsem znal jednu Ester. Ale to už je dlouho.“ dodal smutně. –„ Chodíš sem často,“ konstatoval věcně. „Vídávám tě tady, jak stojíš a prohlížíš si lidi. Vlastně jsi tady skoro pořád. Proč vlastně? Proč si tak prohlížíš lidi, Ester?“ Odpověděla jsem mu, ale nezdálo se, že by jej má odpověď uspokojila. Naopak, zavrtěl nesouhlasně hlavou a párkrát rychle zamrkal svými víčky, na kterých se leskly roztátými vločkami neuvěřitelně dlouhé řasy. Přitom ten, kdo se měl ptát, jsem přece byla já. Úplně jsem zahořela zvědavostí. Jak to, že tady nade mnou stojí anděl a ptá se na mé jméno? Jak to, že vlastně vůbec mluví, když má být na zdi a tiše se dívat? A jak to, že ví, že se jej chci na to vše právě teď ptát? –„Ano, já vím, Ester, že se chceš ptát,“ přerušil mě,“Ale pochop - už celé roky mlčím. Vznáším se vám tady přímo nad hlavami a nemůžu se pohnout, natož abych promluvil. Tak mi dopřej tu možnost a na nic se mně neptej. Prostě sedím vedle tebe a potřebuju si s někým popovídat.“ Ano, přiznávám, možná je těžké přijmout skutečnost, že se k vám snese anděl a chce si s vámi povídat. A ještě těžší , že si vlastně ani nechce tak povídat, jako se spíše vymluvit. Řekl mi o sobě vše. O andělu jménem Lilith. Proběhlo to asi takhle...


- „ Víš, Ester, když si lidé přejí vidět anděla, málokdy jej osloví jménem. Prostě poprosí, ať se jim zjeví anděl a neřeší koho, že to k sobě vlastně povolají . Jenže jsou andělé tací a jsou andělé onací. Já jsem anděl Lilith. S tím nic nenadělám. Věci jsou prostě takové jaké jsou.“ Odmlčel se, vzdychl a pokračoval. –„ Tvrdí se, že andělé jsou bezpohlavní bytosti, ale já ti můžu s naprostou jistou říct, že bezpohlavní nejsou. Andělé jsou i nadále tím, kým bývali kdysi. Každý z nás byl kdysi mužem nebo ženou a to si neseme s sebou dál i ve svém andělském vědomí. Takže pokud se o nás hovoří jako bezpohlavních stvořeních, není to zase úplně tak pravda.“
– „Lilith, ale já žádného anděla nechtěla,“ přerušila jsem jej. „Na žádného anděla jsem dnes ani nepomyslela. Tím méně, že bych se chtěla s některým z vás bavit.“
-„ Opravdu si to myslíš?“ rozevřel Lilith dlaň a v ní se mu pomalu promítal můj dnešní den.
–„Teď to bude,“ upozornil mne a já se viděla jak přistupuju ke svému tělu. Nečistá tam dole se zase po měsíci děsím sama sebe, své krve, která ze mě nekontrolovaně vytéká a myslím, si, jak moc mi má matka někdy opravdu chybí. Třeba dnes,v den kdy dostanu měsíčky a nemohu za ní jít, abych se jí schoulila v náručí. Protože to napětí stavu mysli a najednou tu prudkou bolest a frustraci, kterou doprovází uvolnění nečisté krve odněkud zevnitř, z těch skrytých hlubin těla, nemůže nikdy nikdo jiný než matka pochopit. A taky jsem viděla jak si v tu chvíli přeji aby za mnou moje matka přišla z nebes, protože je určitě na nebesích. Kde jinde by také mohla být? Anebo aby alespoň místo sebe seslala anděla, protože jen tak pocítím její přítomnost v okamžicích, kdy si sama nevím rady. Kdy si neví rady dokonce ani můj otec, ale za ním bych stejně nešla, protože jsou ženské záležitosti, se kterým se mužům a ba ani otcům dívky a ženy nesvěřují.
–„No, tak máš pravdu.“ řekla jsem mu trochu uraženě, protože jsem opravdu zapomněla na své dnešní přání. Mihlo se mi na chvilku v mysli a pak zapadlo. Zapomněla jsem na něj a den šel dál a byl plný dalších chvil a chvilek, okamžiků, se kterými jsem se musela nějak vyrovnat a hned co odezněly, už tady byly zase další.-„ Ale chtěla jsem anděla, který by mi poradil a ne takového, co si sedne na ulici vedle mě a začne si stěžovat, jak dlouho už si nepovídal.“ namítla jsem.
Lilith se pousmál. – „No, nemůžeš si zase tak moc vybírat. Chtěla jsi anděla? Tak mě máš tady.“ A pak dodal: -„ Ale utíká ti podstatné. Přemýšlej. Co je pro tebe opravdu důležité?“
Na chvíli jsem se tedy zamyslela, ale nebylo těžké jej pochopit.
–„ Maminka!“ vykřikla jsem: „Maminka je na nebesích a ty jsi mi to přišel říct.“
Lilith se tiše uklonil a pak se na mně podíval pronikavým pohledem. Ucítila jsem, jak se mi chvějí ruce, jak se celá chvěji, od hlavy až k patě nesmírným dojetím a vzhlédla jsem k nebi.
– Maminko…. ,“ zašeptala jsem a vzala jsem Lilith za ruku. Krásně voněla a byla hebká. Byla tak skutečná. Přiložila jsem si ji k líci a čichala ji. Její vůni jsem znala. A tak jsem ji políbila. Líbala jsem ji vroucně a dlouho, dokud mě maminčina dlaň nezačala hladit. Před očima jsem viděla svou maminku takovou, jakou jsem si ji vždycky představovala, ustaraně a láskyplně nade mnou skloněnou, konejšící….. mazlivou…. hřejivou. -„Tak jsi mi, maminko, chyběla“, zavzlykala jsem a z očí se mi řinuly slzy a mísily se na tváři se sněhovými vločkami.
–„Ester“, ozval se Lilith. –„ Ester, nemáme moc času.“ Jeho dlaň se jemně vyprostila z mého sevření. –„ Tak už víš, že jsi mně volala a proč jsem tady.“ pohladil mě po vlasech. –„ Ale ještě ti musím říct svůj příběh.“
Chtělo se mi na Lilth zavolat, proč si pořád nárokuje svoje povídání. Že chci slyšet jaké to tam na nebesích je. Jestli se s maminkou setkáme a jaké to bude. Jenže andělé ví vše. Čtou naše myšlenky a vidí věci neviděné, takže se ke slovu zase jen dostal Lilith: -„Jsou otázky, na které ti nemohu odpovědět. Ale musím ti říct svůj příběh. Je důležitý.“ Pocítila jsem důraz v jeho hlase a se vzlykotem jsem přikyvovala, že už jsem připravená naslouchat. Že od teď nebudu dělat nic jiného, než, že mu budu pečlivou posluchačkou. Protože mé naslouchání mělo být zároveň mým poděkováním Lilith, za to, že mi umožnil setkání s maminčinou rukou.
- „ Ester, musím ti říct to, co bylo v mém životě podstatné. Kdysi, už velmi, velmi dávno jsem byla úplně první ženou tady na Zemi. Ženou stvořenou Bohem z prachu Země. Úplně ze stejného prachu Země, z jakého byl Bohem stvořen i první muž. Adam se jmenoval. Ale to jméno jsi už určitě slyšela. Kdo by také neznal příběh stvoření – příběh Adama a Evy. V tom se vy, Židé, od křesťanů nelišíte. Ale bylo to všechno trochu jinak. První Adamovou ženou jsem byl já ve své tehdejší podobě. Byla jsem Lilith – žena, stvořená stejně jako Adam k obrazu Božímu,“ hluboce si povzdechla, pohlédla do dálky, kde uviděla kdysi, které jsem nemohla znát a nakrátko se zasnila. –„Dokážeš si představit, že celý svět, který byl tenkrát jedním velikým rájem, jsme měli jen a jen pro sebe? Všechny východy a západy Slunce byly jen naše. Šplouchání vln v moři znělo jen pro nás. Nedotčené písečné pláže a štěbetání ptáků znělo jen a jen našim uším. Snad se ti budu zdát sobecká, ale byl to zpočátku pocit euforického štěstí. Ano, jako první žena jsem byla šťastná. Jenže pak se začalo kazit. Kolik ti je, Ester, vlastně let?-“
Odpověděla jsem mu, že šestnáct. –„ Tak už pro tebe nebude nic nového, že muž a žena se milují. Že spolu obcují. Že muž vstupuje do ženy a žena jej přijímá. Vím, není slušné o tom mluvit,“ všiml si, jak se začínám červenat. – Ano, říkají, že je to nemorální. Potlačují už po generace přirozenost samu, ale nebyli by zde ani oni mravokárci, nebýt této „nemorálnosti“. Jen z toužebného objetí, kdy klín přijímá bijící mužský úd, vzchází další pokolení. To přece není nemorální. To je holý fakt. Ale Ester, i když jsi mladá, řekni mi, jaká je spravedlnost v tom, že muž má být tím, kdo pobírá z aktu milování všechny výhody? Kde je najednou spravedlnost, která nám byla oběma přiřknuta samotným Bohem? Což jsme nebyli tenkrát stvořeni oba z prachu Země najednou?-“
Líce mi hořely studem. Ale také vzrušením. Jen zhruba jsem tušila, o čem Lilith hovoří. Ale probuzená fantazie v mé mysli vytvářela obrazce, jaké jsem ještě nikdy nespatřila. Ano, potlačované a zakázané téma se začalo rozlévat do celého těla, vyvstávalo z mého nitra na povrch a malovalo před oči obrazy, o kterých jsem dříve ani nesnila.
–„ To Adam mě zatratil,“ dodal smutně. –„ Nechtěla jsem mu sloužit tak, jak si přál. Nechtěla jsem jen léhat pod ním a nechat se pořád utloukat jen podle jeho libovůle. Odešla jsem od něj. Utekla. A tak mu místo mě Bůh vytvořil z žebra Evu, která se ve všem podřídila a ze mě udělali Černou lunu - démona noci,“ podívala se mi pronikavě do očí a stiskla mi silně rameno.
–„Jenže vše je jinak,“ dodala ještě. –„Adam pro mě poslal. Stýskalo se mu po mně- prosil a naříkal, vyhrožoval, ale odmítla jsem se k němu vrátit. Raději zůstanu svobodným větrem než ptákem bez křídel Co je však pro jednou dané, že muži už budou vždy toužit po vášnivé Lilith. Jenže, když ji získají, budou z ní chtít udělat Evu. To vím. Takoví jsou muži. Pořád stejní. Muži zůstávají stejně jednoduší jako na začátku stvoření Světa.-“

Nechápala jsem téměř nic z toho, co mi vyprávěl a zeptala se Lilith, proč mi to všechno říká, proč jsem si musela vyslechnout jeho příběh. Podíval se na mně dlouhým pohledem. –„Jsem Lilith – démon noci a dám ti dar, Ester. Od dnešního dne můžeš v noci létat, jak budeš chtít a kam budeš chtít. Ale jen do té doby, dokud se nezamiluješ. Potom schopnost létání ztratíš. Takže se dobře rozmysli, Ester. Hodně dobře se rozmysli, k čemu využiješ můj dar. Už nemáš moc času.“


-„ Už nemá moc času!“ slyšela jsem docela jasně cizí hlas.
-Chuděra malá, vždyť je dočista zmrzlá,“ zalamentovala jakási žena a já jsem otevřela oči. ---- „Není,“ odporoval jí první hlas. – „Vždyť otevřela oči!“ Pocítila jsem, jak se mnou někdo prudce zatřásl a tře mi oběma rukama tělo. Na ramenou mi přistál hrubý kabát a muž, který jej na mně hodil se mně snažil podepřít a postavit na nohy. Byla jsem celá ztuhlá, zasněžená, chlad projížděl celým mým tělem a chtělo se mi spát. S kabátem na ramenou do mně vstoupil zároveň i první náznak tepla. Promrzlá tak, že jsem neovládala ani ruce, ani nohy, volala jsem bezhlesně, ať mne tady nechají s Lilith. Ještě tolik jsem mu chtěla poslouchat. Než jsem zase zavřela oči, odnášel mě někdo v náručí a poslední můj pohled patřil domovní zdi, kde se rýsoval němý anděl vyvedený do omítky štukatérskou sádrou.


IV.

Teď s odstupem, už mohu říct, že zima ten rok trvala dlouho. A možná byla ještě delší, než když se jen řekne, že trvala dlouho. Navíc to byla mrazivá a tuhá zima. Dlouhá, mrazivá a tuhá zima. Jen na Ostravě umrzlo za tu zimu na několik desítek lidí. V křovích parků, na ulicích, na náměstích anebo v bytech, kde se netopilo, protože nebylo zkrátka čím. Ve městě, které by dokázalo zasypat celou Evropu uhlím černějším než tuš, skapávali lidé na podchlazení jako na běžícím pásu. A umírali také na haldách, na skrývkách, v kanálových výpustích i stokách. Umrzávali a zhasínali jako svíce vyčerpáním, nemocemi nebo hlady. Někteří se otrávili raději sami fosforem ze zápalek, svítiplynem či jedem na krysy anebo si navlékli naposledy kravatu uvázanou druhým koncem k půdnímu trámu. Taková byla ten rok depresivní zima, že někteří přemýšleli nad svými dluhy a svou nemohoucností cokoliv změnit, tak dlouho, důkladně a sžíravě, až je to přemýšlení docela umořilo a pak se ještě chvíli potulovali venku po mraze, loučili se naposledy s tím městem zasněženým uhelným prachem až do černa, než skočili z Říšského mostu do řeky. Pod ledem podél břehu se pak bezhlesně táhl jejich stín, dokud na peřejích pod Landekem těla bez života nevplula do Odry a pak, pokud je nikdo nezpozoroval a nevytáhl, splynula s hlavním proudem řeky a plula po hladině a nesla tak do dále k moři vzkaz o tuhé zimě, o hladu a o lidské bídě v lidnatém ukoptěném městě na horním toku řeky.

Já, Ester, jsem měla štěstí. Protentokrát. Zachránili mne lidé, kteří šli před půlnocí v tuhém večerním mrazu na slavnostní mši do blízkého kostela. Jak jsem později uslyšela z vyprávění, uviděli mne - drobnou dívku - sedící na chodníku, splývající s okolím a zabarvenou do bíla padajícím sněhem. Zprvu se vlastně ani nepolekali. Vyzařovala jsem klid, jako kdybych na ten chodník patřila odjakživa. Jako kdybych vrostla přímo do ulic města skrze chodník a stala se tak jeho neměnnou součástí. Ale copak lze, ponechat bez povšimnutí spící dívku v mraze tuhém tak, že spéká výpary dechu do krystalků ledu a sráží je v nosních dírkách a na bradách? Copak lze ponechat někoho, koho lze zachránit, svému osudu, byť by vyzařoval dokonalou harmonii a smíření a byl by si tak na led umrzlý sám sobě nejvýstižnějším náhrobním kamenem? Takže, díky těm lidem jdoucím o Vánocích na půlnoční mši – díky těm modloslužebníkům, gójům, bezvěrcům, zkrátka křesťanům - jsem já Ester, židovka, neumrzla. I když jsem byla tehdy jen opravdu malý kousek od bílé smrti. Jenže protentokrát jsem ještě zubaté utekla.

 

Kapitola 1-1 z 1
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Diano Nymo

DSCN0297.JPG
O mně

Muž ve věku, kdy by už měl mít přiměřené zkušenosti, ale je mu to zatím houby platné.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •