IKAR CZIKAR CZ

Ticho před bouří - V. část (Riddle)20.8.2015
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 1513, Komentáře 0

 

Ticho před bouří - V. část

22.

ANDREA

   Otce, matku, Marii, Fillipa i Sebastiana najdu v pracovně. Kolem nerozhodně postává Yusuf a klopí hlavu k zemi, aby se nestřetnul pohledem s otcem, který pochoduje po místnosti sem a tam jako rozzuřený býk a matka se jej s obtížemi snaží uklidnit – neúspěšně. Jakmile mě Sebastian uvidí stát na prahu místnosti s nečitelným výrazem a Samuelem po boku, zhluboka se nadechne a já jasně spatřím tu úlevu. Rozumím mu. Žádný člověk, který má alespoň nějaký mozek, by nechtěl dobrovolně zůstat v jedné místnosti s doběla rozzuřeným mužem, jako je náš otec. Možná proto na kratičkou chvíli pocítím záchvěv pýchy vůči staršímu bratrovi. Neodešel do svého pokoje, ale zůstal, aby pomohl vyřešit situaci. Možná si skutečně vzal k srdci má slova.

   „Kde je Anna?“ zeptám se na úvod, přestože odpověď na tuto otázku velmi dobře znám. Je to však ten nejlepší způsob, jak zahájit konverzaci. Kdybychom chodili půl hodiny kolem horké kaše, nepomohlo by to ani trochu. Jít rovnou na věc je to nejlepší možné řešení.

   Všechny páry očí v místnosti se upřou na mě. Otec se už už chystá promluvit, ale Fillipe,jemuž na rukávu trička ulpěla velká tmavá skvrna, ho hravě předběhne a druhou rukou ukáže na svůj roztržený rukáv. „Když jsem ji konečně chytil, kousla mě. Chovala se doslova jako smyslů zbavená, takovou jsem ji ještě nikdy nezažil, Andreo. Jako kdyby se proměnila v úplně odlišného člověka. Walter nakonec rozhodl, že ji dáme na nějaký čas na Samotku, než se vy dva vrátíte z nemocnice.“

   Maria vystoupí dopředu. Tváří se zkroušeně. „Jak se má Miriam?“

   „Dovezli jsme ji do nemocnice včas. Anne dala do jídla Kurare.“

   V pracovně nastane mrtvolné ticho a nikdo netuší, jak na tuhle neblahou novinu zareagovat. Nepřekvapilo mě, že v tom koláči byl smrtelný jed, ale Kurare bych nečekal. Naše rodina se s ním setkala naposledy před šesti lety, kdy byl tímto jedem otráven Hasanův společník. Víme, jaké účinky na lidský organismus Kurare má, stejně jako víme, že v Americe žije jedna konkrétní rodina, která v něm našla zvrácené zalíbení a potěšení.

   „Turnerovi,“ zasyčí otec zuřivě a udeří pěstí do stolu. Skleněná karafa s čistou vodou se zakymácí a síla úderu ji srazí na zem, kde se roztříští na tisíce drobných střepů a voda se rozlije po podlaze. Matka vedle Sebastiana vyjekne. Atmosféra v místnosti by se teď dala krájet.

   Jen Samuel z nás všech zůstane věcný, jako obvykle a se založenýma rukama na prsou se bezostyšně obrátí na otce, jenž brunátní v obličeji. „Tím pádem Livierovi mizí ze seznamu. Tohle je specialita Turnerů.“

   „Pořád je tu možnost, že se spolčili dohromady proti nám. I když ta Livierovic holka tvrdí něco jiného.“

   Nevěřícně zavrtím hlavou. Takže Sebastian mu o naší nevyžádané návštěvě pověděl. Co všechno mě dnes ještě překvapí? „Co by z toho měli? Uvažuj. Turnerovi vždycky byli sami za sebe. Je to dost silná rodina na to, aby potřebovala nějakou výpomoc, nebo aby se musela spoléhat na jiné. Vždycky shrábnou všechno. Myslíš, že by se o naše místo v konkurenci dělili? Kdepak. Podle mě mají Turnerovi v plánu zničit naši rodinu a až se tak stane, to samé udělají Livierům. Možná už začali.“

   Fillipe nechápavě zavrtí hlavou. Rozumím mu. Je tu tolik neznámých, že je složité vytvořit vzorec, na jehož základě bychom mohli pokračovat dál. Něco tu nesedí. Je to stejné jako s dílky skládačky. Všechno vám dokonale vychází až na ten poslední díl, který zdánlivě nepatří nikam, ale možná jste jej otočili špatnou stranou. S tím rozdílem, že já ani netuším, v čem poslední díl spočívá. Něco hodně důležitého nám utíká.

   Vyměním si pohled s Yusufem a obrátím se s dotazem na otce, který se uklidnil dostatečně na to, aby uvolnil pěsti a přestal funět jako lokomotiva. „Nikdy nás neměli v oblibě, ale je tu něco, čemu absolutně nerozumím. Proč tohle všechno naplánovali až teď? Proč neudeřili dřív? Pokud vím, žádného Turnera ani jejich gorilu jsme v poslední době nezabili, nebo ano?“

   „Ne.“

   Neodpovím. V hlavě mi bliká výstražný majáček a já cítím, že ta pravá odpověď je tak strašlivě blízko, že by stačilo jenom natáhnout ruku a mohl bych ji uchopit. Nezvážili jsme všechny možnosti. A to mě neuvěřitelně štve.

   „Nemůžu uvěřit, že tě chtěli otrávit, Andreo!“ zašeptá tiše matka a s vykulenýma očima vrtí hlavou. Chce snad, abych překročil těch pět metrů, které nás dělí a objal ji? Jenomže si neuvědomuje, že přesně tohle se očekává od ní. Ignoruju ji. Teď není čas řešit takové nepodstatné záležitosti. Je to Miriam, kdo kvůli mně skončil v nemocnici. To o ni by se měla bát, ne o mě.

   Nakonec se slova ujme Sebastian. „Turnerovi nikdy nevynikali extra velkým rozumem,“ odvětí zamyšleně a pokrčí rameny. „Livierovi sice zabili Jamese, ať už náhodou, nebo úmyslně, ale Turnerovi naopak moc dobře vědí, co dělají. Keremův únos také nebyla obyčejná náhoda. Nepochybně stojí za tím vším. Nejdříve se zbaví bodyguarda, pak člověka, kterého má chránit.“

   „Jenomže proč by se pokoušeli zabít Andrea a ne tebe? Zabili tvého bodyguarda!“ namítne matka rozhořčeně a rozhodí rukama v bezmocném gestu.

   „Zapomínáš, že Jamese mají na svědomí Livierovi, matko. Andrea je z nás tří nejlépe trénovaný a dokáže si poradit i v situacích, kdy bychom já i Samuel tápali. Je úplně logické, že se chtějí první zbavit právě jeho.“

   „Ale co ty, Waltere?“ zašeptá matka a já si všimnu, jak se ti dva chytli za ruce a pevně stiskli. „Co když zaútočí i na tebe?“

   Tentokrát si slovo vezmu já. „O tom pochybuju. Předpokládejme, že mají za cíl nás zničit. Začnou mnou a teprve až budu mrtvý, se začnou zaobírat otcem. Jednak proto, že je to o něco větší ryba, než já a jednak z dalšího prostého důvodu – pokud zabijí mě, tátu to tak rozčílí, že jeho legendární úsudek bude ohrožen vztekem a mozek mu zamlží nenávist. Začne dělat chyby. Pak už je jen otázkou času, kdy vyřídí jeho a pak Sama nebo Sebastiana.“

   Očividně můj názor dává smysl, poněvadž všichni pokyvují hlavami. Všichni až na matku. Ta zadumaně hledí do země a nereaguje. Určitě se v duchu zaobírá starostmi o otce.

   Sebastian se znovu ohlédne na mě. „Takže tohle by dávalo smysl. v tom dalším však souvislost nevidím. Proč teď? Co je k tomu vede? Že by se jednoho dne prostě probudili a rozhodli se skoncovat s naší rodinou? Musí v tom být nějaký impuls, který je vede. Nevíme o všem, Andreo. Nerad to přiznávám, ale netuším, jak zjistit pravdu.“

   Usměju se. Jednoduše si nemůžu pomoct. Protože v černočerném tunelu se konečně objevilo světlo. A tentokrát mi neuteče.

   „Anne je teda na Samotce?“

   Fillipe přikývne. Oči mi sklouznou k jeho ruce, kterou si pořád dokola drápe nehty. Asi si to ani neuvědomuje. Až teď mi pomalu dochází, že my všichni vypadáme unaveněji, než obvykle. „Jo. Ale odmítá odpovídat. Nic s ní nezmůžeš, Andreo. Maximálně tak kousne i tebe.“

   Se smíchem zavrtím hlavou. „Znám jeden perfektní způsob, jak z ní všechno přátelsky dostat.“

   „Přátelsky?“ zasyčí nevěřícně a odfrkne si. Asi by se pomalu začínalo schylovat k menší roztržce, nebýt Samuela, jenž mu věnuje dostatečně varovný pohled na to, aby Fillipe svá slova pečlivě zvážil. A nejspíš tak doopravdy učinil, protože se střetneme pohledy a Fillipe omluvně pokrčí rameny. Dochází mu, že se dopustil chyby. V hierarchii naší rodiny jsem stále o něco výš, než on a to se nezmění. Nemám však potřebu to hrotit a uvádět do extrémů. Ve chvíli, kdy se zdá, že se vše začíná bortit jako domeček z karet, mohou podobným způsobem rupnout nervy většině lidem. Nemůžu Fillipa, který svým chováním ve skrytu duše nemyslel nic špatného, obviňovat. Já sám dnes ztratil sebeovládání několikrát. Stěží by to bylo fér.

   Chvilku se rozhlížím po ostatních a důkladně zkoumá výrazy v jejich obličejích, než učiním konečné rozhodnutí ohledně toho, který z nich představuje výhodu a menší zlo a kdo z nich naopak ne. Oči mi zakotví na prakticky dokonalé volbě. „Sebe, půjdeš se mnou?“

   „Jasně.“

   Jeho bezmyšlenkovitý souhlas mě na vteřinu dvě vyvede z rovnováhy. Hned nato si pomyslím, že nemáme času nazbyt a neustále nám odtikává jedna minuta za druhou. Necháme za sebou tedy celou místnost i se všemi uvnitř a vyjdeme do prázdné a ztichlé chodby. Sebastian je za změnu prostředí evidentně vděčný, ale nahlas to neřekne. Zeptá se mě, co plánuju použít za onen dokonalý přesvědčovací prostředek. Vím, že je zvědavý; nebyl by to můj bratr, kdyby nebyl. Jenomže nejsem takový blázen, abych mu o tom opravdu řekl. Ohrozil bych celkovou úspěšnost mého plánu. Myšlenky mi šrotují, jak se usilovně snažím domyslet záludné detaily, na nichž je vše postaveno. Nevypadá to dobře, varuje mě rozum a silou vůle se mě pokouší zviklat v mém rozhodnutí. Nemusí to vyjít, ani zdaleka ne. Ale pokud to vyjde, dostaneme se zase o něco dál.

   Nechám ho stát na místě a bez jediného slova vysvětlení vyběhnu po schodech do kontrolní místnosti. Nyní víc než kdykoliv předtím ještě víc oceňuji otcovu schopnost najmout toho nejlepšího technika ve Státech. Ze spodní zásuvky dlouhého dubového pracovního stolu vytáhnu maličkou tmavě modrou krabičku, zkontroluji zařízení a zastrčím jej do bezpečí hluboké kapsy u kalhot. Nato se opět postavím na nohy, zabouchnu za sebou dveře a vyrazím zpátky za svým bratrem.

   Stále stojí na tom samém místě. Zastavím se a vytáhnu z kapsy mobil. Vytočím Udanovo číslo. Zvedne to po třetím zazvonění. Zní unaveně a rozespale – vždy, když se to snaží zamaskovat, je pro mě daleko lehčí si toho všimnout. „Jo?“

   „Umísti šest skupin po třech mužích okolo domu. Okamžitě. Ať někdo hlídá zadní i přední východ, to vše z dostatečné dálky, aby vás nikdo nezpozoroval. Na neviditelnosti teď záleží nejvíc. Pošli Georga na střešní pozorovatelnu. Bude hlásit jakýkoliv pohyb, kterého si všimne. Tenhle rozkaz je permanentní. Od téhle chvíle se budou tví muži střídat v hlídce a dbej na to, ať jim neunikne vůbec nic. Musí mít perfektní krytí.“

   „Co se děje, Andreo?“

   Ve stručnosti mu vše vysvětlím.

   Ještě dvě minuty probíráme podrobnosti, Sebastian postává kolem a nad hlavou se mu sbíhá černý hutný mrak. Dokážu si představit, že má milion otázek a jakmile můj rozhovor s Udanem skončí, bude vyžadovat odpovědi. Poprvé od chvíle, kdy jsme opustili pracovnu, si však pomyslím, že bych mu je skutečně měl dát. Příliš dlouho jsem jednal sám za sebe. Příliš dlouho jsem počítal s tím, že v každé situaci, ať je sebehorší, si musím poradit sám. Protože tak to není. A ten, kdo mi přesný opak několik let vtloukal do hlavy, byl náš otec.

   Ukončím hovor a automaticky zamířím k zadnímu vchodu. Tentokrát však nemířím ke dveřím vedoucím ven, ale zabočím doprava. Nacházejí se tu do zdi zabudované těžké železné dveře s neforemnou a kluzkou klikou. Sebastian odkudsi vyštrachá ten správný klíč a odemkne. Pak mi pokyne, abych šel první.

 

   Uvnitř Samotky jsem se neocitnul už přinejmenším rok a půl, proto mi nějakou dobu trvá, než se rozkoukám a přivyknu na to nezvyklé šero uvnitř.

   Připomíná mi to starověkou hrobku vybavenou tím nejmodernějším designem – což je poměrně velký paradox se starověkou hrobkou – s výjimkou nerovnoměrných a hrbolatých schodů z hrubého kamene s nejrůznějšími výčnělky. Když z nich opatrně scházím, dávám si sakra velký pozor na to, abych nezakopl. V devíti letech mě popadla šílená touha stát se tajným agentem. Začal jsem pronásledovat otce a jeho kumpány právě do Samotky a pokoušel se zaslechnout něco z těch tajných rozhovorů, které tehdy vedli a rozhazovali přitom rukama. Ale bylo mi jen devět. Stěží jsem pochopil pár slov, natož abych si z jejich diskuze vyvodil něco inteligentního. Nutno však dodat, že díky zvědavosti jsem se o povolání našeho otce a matky a prakticky celé rodiny dozvěděl o rok nebo dva dříve, než měl otec původně v plánu. Moje zvědavost byla klíčem ke všemu. Jakmile na to přišla matka, rozzuřila se, ale otec byl spokojený. Až ve čtrnácti mi mezi řečí oznámil, že o mé přítomnosti v Samotce vždycky věděli.

   Zastavím se u velké skříně z tvrzeného skla, v níž jsou uschovány nádobky s jedovatým plynem a odpočítávací program. Za mnou se ozývá rytmické klepání těžkých podrážek a zrychlené oddechování. Při pohledu na širokou temnou chodbu matně osvětlenou hřejivými žlutými světly zabudovanými do černošedých stěn v třímetrových rozestupech, se zamračím. Opravdu jsem čekal, že se za obyčejných osmnáct měsíců něco změní?

   Aniž bych pokračoval dál, se otočím a spařím Sebastiana varovným pohledem. „Nic nedělej. Ať udělá cokoliv, ať řekne cokoliv, tak zkrátka nedělej vůbec nic a nech mluvit mě. Rozumíš?“

   Několik vteřin to vypadá, že tomu doopravdy nerozumí a už už se chystá protestovat, načež se zarazí, sklopí hlavu a na znamení porozumění krátce přikývne. Jedno jediné krátké kývnutí hlavou a přesto mi to stačí k tomu, abych věřil, že v Annině cele neudělá nic, co by ohrozilo plán, o němž ani nic netuší.

   Na rozdíl od Sebastianových bot mám tlumené podrážky, tudíž nevydávají téměř žádný zvuk. Proto nepřeslechnu dunění prstů o železné mříže.

   Bum. Bum. Bum. Bum.

   „Anne?“

   Nic. Neodpovídá, jen tam tak sedí na ledové zemi a zjevně jí ani trochu nevadí chlad, jenž z podlahy vychází. Na sobě má stále stejné oblečení, jen s tím rozdílem, že tentokrát je potrhané a zašpiněné od hlíny a krve. Dokazuje to, že se do Samotky nedostala dobrovolně. Fillipe ji nejspíš musel vláčet po zemi, poněvadž jinak by neměla do krve rozedřená kolena a lokty a od levého oka k pravému koutku úst by se jí netáhl dlouhý krvavý šrám. Klouby klepe do mříží z té nejpevnější oceli. Mříží, skrze které sotva protáhne paži na druhou stranu, což jí nikterak nepomůže k tomu, aby se odsud nějakým magickým způsobem dostala. Její cela má velikost dva krát dva metry, v rohu místnosti stojí malá železná postel s obyčejnou matrací a tenkou přikrývkou, která jí v noci ani během dne rozhodně nepomůže zahnat zimu. Do desíti hodin se jí začne chlad zařezávat do každičké buňky jejího těla. Přikrývka ani postel ji nijak neztlumí, naopak. Obklopují ji čtyři tmavé prázdné stěny. Žádná z těch patnácti cel v Samotce nemá okno. V zimě funguje topení, v létě zase klimatizace. Samozřejmě jen na chodbě, kde hlídkují Hasanovi lidé, jemuž už před jedenácti lety byla přiřazena na starost Samotka a ti, jež jsou v ní. Výsledkem je, že na chodbě je v létě příjemně a v zimě teplo, kdežto těm, které v tu dobu vězníme, se takových výhod nikde nedostane. Jednou jsem se na to otce zeptal. Měl jsem za to, že bude mou otázku ignorovat, ale on odpověděl. Řekl mi, že tohle všechno může ovlivnit rychlost, s jakou nám sdělí přesně to, co zrovna potřebujeme vědět. Rychlost, s níž se vzdají a zahodí svou vlastní hrdost, jednu z mála věcí na tomhle světě, kterou si člověk nemůže nikdy koupit, poněvadž buď je anebo není součástí člověka.

   Vezmu si od Sebastiana klíče od cely a dvakrát otočím klíčem v zámku. Ozve se zabručení, které signalizuje manipulaci se dveřmi. Pomalu vejdu dovnitř, Sebastian jde v přímém závěsu.

   „Anne.“

   Teprve teď se naše oči střetnou v půlce cesty. V těch jejích čtu jasně patrný vztek, který se ani nenamáhá skrývat, ale i smutek. Zklamala samu sebe tím, že zradila rodinu, pro kterou pracovala tolik let? Každopádně ji nemohu litovat. Další otcova lekce, která se nyní skutečně ukazuje jako užitečná. Lítost ke komukoliv ve vás probudí city. Má nad vámi kontrolu, tudíž má nad vámi kontrolu přímo ten člověk, vůči němuž ji cítíte. Jedna z mnoha známek slabosti. Stačí mi ale vybavit si Miriam a její nehybné tělo a okamžitě mi dojde, čeho se vlastně tahle žena dopustila. To, že se pokusila otrávit jedem mě, mi přijde poněkud bezpředmětné, poněvadž to schytala Miriam. James, Kerem, Miriam. Všechno namířené proti naší rodině se jako mávnutím proutku vždy obrátí proti někomu úplně nevinnému.

   „Jsi tady úplně zbytečně, Andreo. Nic vám neřeknu.“

   To já vím. „Uvidíme.“

   „Nebudu se ti omlouvat, jestli ti jde o tohle,“ pokračuje stále stejným tónem a já v něm zaslechnu únavu. Je dobré vědět, že nejsem jediný, koho celá tahle situace vyčerpává.

   „Nejsem to já, komu by ses měla omlouvat, Anne.“

   Nenuceně pokrčí rameny. Anne. Naše milá Anne, která by za nic na světě neublížila ani mouše a pekla mi speciální koláč vyloženě na přání. Anne, kterou si Maria tolik oblíbila a teď jí trhá srdce zjištění, že byla už od samého počátku špeh a zrádce. Je navíc o to horší, že jsme to nezjistili. Tolik opatření, tolik prověrek a sledování a přesto jsme na ní nenašli nic podezřelého, co by stálo za to ověřit. Tahle Anne teď seděla na zemi přede mnou a bez jediné známky lítosti či provinění krčila rameny. Jak se mohla přes noc změnit v tuhle bezcitnou mrchu? To je ta první otázka, která mi dělá starosti. Druhá zní, proč se nesnažila zamaskovat svoje pocity trochu lépe, když nesla ke stolu ten zpropadený koláč?

   „Miriam byla nehoda.“

   „Nebyla žádná nehoda, ale oběť!“

   Probodne mě očima. „Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to díváš.“

   Ten její úhel musí být dost šílený, pomyslím si rozzuřeně, ale neodpovím ihned. Dám si čas na rozmyšlenou. Potom se rozhodnu přejít přímo k věci. „Proč jsi mě chtěla otrávit? Kdo z Turnerů ti to dal za úkol?“

   Ohromeně nakloní hlavu na stranu. „Už ti došlo, že jsme to byli my? Gratuluji. Obdivuju tu rychlost.“

   Zatrne ve mně. Jako kdyby na mě někdo chrstnul kbelík ledové vody. Už ti došlo, že jsme to byli my? My… celou dobu jsme se snažili přijít na důvod, proč pro ně pracuje, že nás ani nenapadla druhá možnost.

   „Ty jsi jedna z nich?“

   Usměje se. „Jen vzdálená příbuzná.“

   „Ale proč?“

   Ten falešný úsměv je poté, co domluvím, definitivně pryč. Místo toho vidím vztek, nenávist a ještě cosi, pocit skrytý za všemi ostatními… nedokážu jej popsat. Hlavu mi zaplňuje zjištění, že Turnerovi se na naši rodinu napojili už dávno a my idioti si ničeho nevšimli. Ani náznak. V otcově slovníku by se tohle dalo popsat jedině za dokonale odvedenou práci, po níž byly všechny stopy zameteny.

   „Měli jsme nařízeno se jen pečlivě dívat a poslouchat. Ale vy Shadowerovi se pořád musíte do něčeho plést. I když to vůbec není vaše starost.“

   „O čem to proboha mluvíš? Už roky mezi našimi rodinami k ničemu nedošlo.“

   „To je pravda.“

   „Pak absolutně nerozumím vašemu jednání. Kde je Kerem? Co jste mu dělali?!“ cítím, že se pomalu přestávám ovládat a bojuji proti výbuchu vzteku každou vteřinu, každým nádechem i výdechem. Zklidni se, Andreo, opakuju si v duchu úpěnlivě a zoufale se nutím na ta slova brát ohled. Ale všechno se sype. Skoro nic z jejích slov nedává smysl. Je to tolik let, kdy jsme se s nimi naposledy dostali do křížku. Pokud mi nebylo něco zatajeno, Turnerovi nemají sebemenší důvod vraždit naše lidi. Z nějakého záhadného důvodu si však myslí, že na to mají právo.

   Anne uhne pohledem. Tváří se jako zvíře, které zvažuje, zda se na svou vyhlídnutou kořist vrhne, nebo si vybere jinou, daleko lepší. Nakonec se zasměje. „Na toho bych skoro zapomněla. Když mi oznámili, že ho zavřeli, všímala jsem si vaší reakce. Toho, jak ze všeho špatného, co se vám přihodilo, obviňujete ty druhé. Jaký je to pocit? Když ti nemá kdo krýt záda? Když ti kdokoliv může každou chvíli vpálit kulku do zad?“

Přiblížím se k místu, kde se krčí, o něco víc. Dávám přitom pečlivě pozor na každičký krok. Usilovně se modlím, aby mě nezradil vlastní hlas. „Mám spoustu jiných zaměstnancům. Každý je nahraditelný.“

   Hlas, který se ozve za mými zády, patří Sebastianovi, v první chvíli se leknu, že všechno zničí, ale jeho následující slova situaci nijak nezhoršují. „A má bratry.“

   Anne se zasměje. Je to skřípavý smích a já si všimnu, že má rty popraskané do krve v důsledku dehydratace. „Nejsi jediný, kdo má sourozence.“

   Zatnu zuby, až zaskřípou a vydoluju na rtech cukavý úsměv. Už jsem pouhých třicet metrů od ní, tak blízko, že je snadné natáhnout ruku a položit ji na její útlé rameno. Pokud ji můj dotek překvapil, nedá to najevo. Zdánlivě dobromyslně ji poplácám po rameni. „Vidíš? Celé je to legrační. Doteď jsem byl rozhodnutý, že budeš žít jen tak dlouho, než Kerema najdeme. Ale víš ty co? Možná, že by sis tuhle celu měla zapamatovat. Pravděpodobně se stanete dlouholetými přítelkyněmi.“

   Zvednu se ze země a otočím. Sebastian tam stojí, přesně jak jsem předpokládal. A stejně jako slíbil, skoro celou dobu mlčel. Teď stačí, když mávnu rukou, aby prošel zpátky na chodbu a počkal, než zavřu dveře. Řeknu mu, aby ji hlídal, a on si bez protestů přitáhne k cele židli a posadí se. Až když vyjdu do schodů a dostanu se do haly, si oddechnu.

   Nedostal jsem odpověď na všechny ty palčivé otázky, to ne. Vlastně jsem těch informací získal až děsivě málo. Ale karty se vždy mohou obrátit.

   Povzdechnu si. Dojdu k mému pokoji a zrovna natahuji ruku ke klice, když v tom v zadní kapse kalhot ucítím jemné vibrování. Ani tohle mi nijak zvlášť nepřidá na náladě. Píše mi doktor Grospery. Podle všeho se Miriam začíná probírat z té koňské dávky sedativ, která jí píchli. Vím, že bude jako první požadovat odpovědi. Doktor jí musí říct, co se stalo jejímu tělu. Mohu však jen doufat, že se otci nebo komukoliv jinému podaří vymyslet dokonalou výmluvu ohledně důvodu, proč se v nevinném čokoládovém koláči objevil smrtelný jed. Náhoda? Miriam může být jakákoliv, ale hlupák to teda rozhodně není.

   Zdá se, že všechno se ubírá špatným směrem.

 

23.

MIRIAM

   Nevím, jak dlouho jsem spala, ale jakmile se poprvé pokusím otevřít oči dokořán a rozhlédnout se, ucítím ostré pálení – připomíná mi to vosí žihadla, jedno po druhém se mi zabodávají do očí, hlouběji a hlouběji. Chci je odehnat rukou, ale buďto na moji prosbu o pohyb nereaguje úmyslně, nebo ji něco omámilo stejně jako mě.

   Pokusím se zhluboka nadechnout a podaří se mi to už na druhý pokus. Poté zadržím dech, zvědavá, jak dlouho to mé plíce vydrží. Pět, šest, sedm… jedenáct, dvanáct, třináct… v hrudi se mi tvoří knedlík a rozšiřuje se jako rakovina. Dvacet tři, dvacet čtyři, dvacet pět… ve spáncích mi buší zvonkohra. Třicet osm, třicet devět, čtyřicet… mám opravdu nutkavý pocit, že se mi hlava rozskočí na několik kousků. Jakmile dosáhnu čtyřiceti pěti, prudce zalapám po dechu. Náhlým množstvím kyslíku mi zachroptí v hrdle a já se rozkašlu, nekontrolovatelně a úlevně. Jediné, čeho jsem tímhle chtěla totiž dosáhnout, je nyní už zcela zjevné.

   Buší mi srdce. Buší, jako kdyby se rozhodlo probrat k životu celou populaci lidí i zvířat na tomhle světě. Buší, jako kdyby na tomto zdánlivě prostém zvuku záleželo úplně všechno. Buší, aby mi dalo najevo, že bude třeba něčeho mnohem bolestivějšího a obtížnějšího k tomu, aby se vzdalo. A když vezmu odvahu do hrsti a otevřu po druhé oči, už se té bolesti dokážu postavit. Tentokrát vím, že za nic nemohou vosy a jejich žihadla, ale ostré světlo proudící skrze široké sklo do místnosti, v níž se nacházím. Tentokrát je všechno jiné.

   „Jak se cítíš?“

   Kdyby toho moje tělo bylo schopné, trhlo by sebou v nečekaném šoku. Ale ne, pořád jsem paralyzovaná. Přestože mou mysl obklopuje mlha velká jako Čínská zeď, mi nedělá žádné zvláštní problémy vzpomenout si na ten zastřený, melodický hlas, který se pro mě stává již důvěrně známým.

   Vím, že to bude bolet jako čert, ale stejně si nemohu pomoc a z hrdla mi vyjde vysoký skřek stěží připomínající pobavený smích. Poprvé si uvědomuji, že ležím na dost nepohodlné nemocniční posteli – je to ten nový druh, kdy si můžete libovolně posouvat polohu podle vlastního uvážení, když vám ta jedna nevyhovuje, jenomže nedomysleli to, že abych se cítila příjemně, musela bych ležet ve své vlastní posteli. Nebo přinejmenším tam, kde to nepáchne desinfekcí.

   Napravo od postele sedí na židli Andrea. Když zaostřím a z očí mi už netryskají slzy, které mě to stálo, cítím, že se několik věcí změnilo. Já mám na sobě tu odpornou tenkou košili s motivem kytiček, což mě samozřejmě rozhodně nijak neuklidňuje, a on černé tílko a ty moderní proděravělé kalhoty. Vlasy má jako obvykle rozčepýřené, jako kdyby prošel elektrickým proudem, ale takovým tím zvláštním způsobem to k němu dokonale sedí.

   Usměje se na mě. Je to obyčejný, neměnný úsměv, který na mě zatím nasadil každé ráno u snídaně, každý večer u večeře a při jakékoliv jiné příležitosti, ale nyní si ho obzvláště cením. Ještě netuším, co se mi stalo. Proč jsem ztratila vědomí o světě a najednou se jako zásahem blesku probudila v nemocnici. Pochybuju, že jsem se teleportovala. Ne, tady se stalo něco jiného. Vím, že to souvisí s ním. S nimi se všemi. A Bůh ví, proč mě celá tahle situace zanechává podivně klidnou, smířenou. Jako kdybych za těch osmnáct let konečně našla mír v duši. Jako kdybych mohla na svět propustit tu povahu, která je uvnitř, ale až příliš se bojí vyplout na povrch, aby ji ta přílivová vlna přetvářek, nenávisti a arogance nesmetla zase zpět. Dodnes jsem byla až moc opatrná. Pravděpodobně to byla chyba. Ale jako vždycky to zjistíte až těsně před koncem. Život nikdy nezklame.

   Namáhavě opětuji jeho úsměv a zamyšleně nakrčím čelo. Zvonkohra pořád hraje, ale nějak se přinutím zatlačit ji do toho nejtmavšího kouta v mé mysli. „No… cítím se, jako kdyby mě přejel vlak. A nějaký šílenec se rozhodl dát mě zase dohromady.“

   To ho rozesměje. Je dobré zjistit, že ani teď mě neopustil smysl pro humor, kterému mě naučila babička. Stále se divím svému chování. Je to jako kdyby… jako kdyby mezi námi padla betonová zeď, na jejíž stavbě jsem si dala těch osmnáct let setsakra záležet. A zeď znamená zábrany. Představuje jedinou ochranu, kterou vám může poskytnout před světem venku. Teď nemám žádnou. Čas ukáže, zda jsem se rozhodla správně.

   „To byl nejspíš doktor Grospery.“

   „Měla bych mu poděkovat.“

   „To ano.“

   „A vám.“

  Dvě slova, ale jak dokážou zarazit dech druhého člověka! Na okamžik to vypadá, že Andrea něco dodá, ale asi mu dojde, že momentálně jsou jakákoli slova zbytečná, poněvadž se zvedne na nohy a zamíří beze slova ke dveřím. Nechci, aby odešel, ale vypadá to, že na tom, co chci já, pořád nikomu nezáleží. Takže nemám jinou možnost, než tu betonovou zeď porazit úplně. Stojí ke mně otočený zády. Ale já to vím. Vím, že mě pozorně poslouchá.

   „Andreo. Před těmi otázkami neutečeš.“

   A on přikývne. Jen to. Stojí tam, ruku nerozhodně položenou na klice u dveří. Zvažuje, zda zůstat, nebo odejít? Nevím, jaká možnost by byla nejrozumnější. Když se za ním teda nakonec zabouchnou dveře, necítím úlevu, klid, mír ani nic podobně pozitivního. S jeho odchodem mizí veškerá naděje, že zjistím, jak to ve skutečnosti je. Mizí všechna naděje na to, že porozumím sama sobě.

   S povzdechem se pokusím co nejméně bolestivě uvelebit v posteli, skrčím pravou nohu pod levou a vyhlédnu z okna. Obloha je zamračená a temná. Sem tam jí proletí pták, ale kromě nich nevidím nic jiného.

   Díky svému zaujetí neslyším cvaknout dveře. „Slečno Thorntonová?“

   Aha. Tak proto Andrea odešel. Aby informoval doktora o tom, že jsem se probudila. Neodešel proto, aby mě tu zanechal opuštěnou a bez zodpovězených otázek. Někde v hloubi duše jsem tomu chtěla uvěřit, ale až nyní mám stoprocentní jistotu. A je to hezký pocit.

   „Vy jste doktor Grospery, že?“ zareaguju trochu opožděně a obrátím se jejich směrem. Zrovna se chci rukou opřít o hranu postele a posadit se, jenomže mi v tom brání ta pitomá trubička zavedená do žil. Další důvod, proč nenávidím nemocnice. Můžu jen doufat, že se mi odsud podaří zmizet co nejrychleji. „Vyndáte mi tu hadičku?“

   „Ehm…,“ vymění si s Andreou takový ten druh pohledu, kdy zvažuje, zda vám oznámit, že trpíte nevyléčitelnou chorobou. „Ne. Ta hadička tam ještě nějakou dobu musí zůstat.“

   „Nemám v plánu tu zůstat.“

   Nezdá se, že by si s touhle poměrně jasnou a zřetelnou odpovědí dělali vrásky. „Nevím, zda vám to už váš opatrovník sdělil, ale byla jste otrávena jedním z těžko dostupných jedů, který se nazývá Kurare. Netuším, jak se do vašeho krevního oběhu dostal, ale udělali jsme všechno pro to, abychom jej odtamtud dostali. Vypumpovali jsme vám žaludek.“

   Takže proto se cítím, jako kdyby mi v žaludku pobíhalo stádo koní? „Aha… Aha. Dobře. Takže proto jsem odpadla?“

   Doktor Grospery se zdá docela zaskočen tím, že já nejsem zaskočená. Dokonce chvilku lapá po dechu a nevzmůže se ani na odpověď. Postupně mi dochází plný význam jeho slov. Byla jsem otrávena. Jedem. V sídle Shadowerů. Teď se tady nabízí spousta otázek. Jako například tahle – bylo to všechno namířeno proti mně? Pokud ano, proč? Co všechno s tím má společného tahle rodina? Podstrčili mi to snad přímo oni, nebo se tu vyskytuje ještě někdo, o kom nevím? A kdy mi někdo sakra konečně řekne pravdu?

   Zamračím se. Jo, evidentně se tu vyskytuje spousta věcí, o kterých nemám ani páru. Skoro jsem díky nim zemřela.

   „Miriam?“ najednou je jeho obličej přímo před tím mým, hledí mi do očí, jako kdyby se pokoušel rozluštit nějakou složitou šifru a měl řešení přímo na jazyku, ale přitom netušil, jak se k němu co nejsnadněji dostat. Pokud se ale snaží najít řešení k šifře, proč má v očích tu starostlivost, tu lítost? To nesedí. „Miriam, jsi v pořádku?“

   Měla bych být vyděšená. K smrti vyděšená. Měla bych se otočit a odmítat se na tohohle muže byť jen podívat, protože kdyby mě tehdy před čtrnácti dny odmítl jako vychovatelku svých sester, k tomuhle by nedošlo. Měla bych být rozzuřená doběla, že jsem zase pro změnu něco schytala a neměla přitom ponětí o tom proč. Právě teď by byl kdokoliv na mém místě ve stádiu hlubokého, možná nepřekonatelného šoku, jenž se mu rozšiřuje do mozku, srdce i těla a totálně jej paralyzuje. Jenomže já přitom vůbec netuším, jak se cítím. V životě se mi stalo už tolik šílených věcí, že můj mozek možná vzdal snahu nad tím ještě uvažovat. Každopádně pociťuji tu obrovskou změnu. Čím blíž Andrea je, tím větší klid a jistotu cítím. A to je zkrátka paradoxní paradox. V něčem tak nesmyslném se přece smysl skrývat nemůže, nebo ano?

   „V pořádku? Záleží na úhlu pohledu.“

   Vidím, jak se mu úzkostlivý výraz v očích mění v křečovitý, jako kdyby polykal sůl. Nechápu to. Na tom, co jsem řekla, nic zvláštního není. „Pane Grospery, můžete nás na okamžik omluvit, prosím?“

   Doktor nejprve střelí pohledem po Andreovi, skoro jako kdyby si myslel, že mě za tu dobu, kdy bude pryč, Andrea dodělá. Tato myšlenka se mi však neblaze zakoření pod kůží a vzápětí mi vnukne další záludnou myšlenku – skutečně je toho tento muž, stojící přímo přede mnou, schopen? Ani včera jsem nemohla tvrdit, že jej dobře znám, poněvadž dva týdny mi na to, abych si o člověku vytvořila obrázek, vskutku nestačí, jenže teď absolutně netuším, co je tenhle muž zač. nejsem naivní. Ležím na nemocniční posteli v nemocniční košili s plastovou hadičkou zavedenou do žil bez sebemenšího ponětí, co se bude dít v následujících čtyřiadvaceti hodinách a přede mnou je muž, jenž ví o tom, že vím víc, než by pro mě bylo bezpečné. To není dobré. Ve filmech a knihách by hlavní hrdinka někdy touhle dobou začínala vyšilovat a hysterčit, asi by i prosila o život. Ve filmech a knihách by hlavní hrdinku pravděpodobně nezabili, protože by příběh byl u konce, ale moje situace, v níž se nacházím, je poměrně příhodná. Jsem idiot, když od doktora Grosperyho žádám, aby mě tu s ním nechal samotnou?

   Prozatím mlčím, ale nebude to tak na dlouho. Strašně ráda bych věřila, že Shadowerovi nejsou gangsteři nebo něco mnohem horšího, ale co si mám vůbec myslet? Po tom všem? Vinil by mě někdo z pochybností a nedůvěry vůči téhle rodině, která toho tají až příliš? Nestává se mi každý den, abych skončila v nemocnici s jedem v krevním oběhu.

   „Dobrá… jistě,“ přikývne nakonec zdráhavě na souhlas a s pohledem na Andrea ještě dodá: „Zavolejte na sestru, kdybyste něco potřebovala, slečno Thorntonová.“

   „Samozřejmě.“

   Měla jsem za to, že nebude zase tak těžké začít, jenomže teď hodně rychle měním názor. Naštěstí mi to Andrea sám od sebe usnadní. „Omlouvám se, Miriam. K tomuhle nikdy dojít nemělo.“

   Vyčerpaně přivřu oči a zabořím hlavu do polštáře. „K čemu přesně?“

   Se ztrápeným povzdechnutím se znovu posadí na plastovou židli, kterou před necelými deseti minutami opustil, a zaujme stejnou pozici s rukama založenýma na prsou. „Když jsi přišla před čtrnácti dny do našeho domu na pohovor, víc než ostatní jsem si uvědomoval, jak je důležité vše skrýt a zabezpečit, abys nikdy nevnímala pravou podstatu toho, co máš přímo před sebou. Abys byla v bezpečí, Miriam. Chápu, že momentálně se cítíš rozzuřeně, zmateně, ublíženě a vyděšeně a nevíš co si o nás myslet… To, co zjistíš, se ti nebude líbit.

   Nemohli jsme tě dost dobře se vším ohledně naší rodiny obeznámit, takové cti se nedostává lidem, o nichž víme jen jméno, příjmení a údaje v životopise – který jsi nám mimochodem ani nepředložila, jak si zpětně uvědomuji a který jen díky své existenci ještě nemusí být pravdivý. Ani kdyby tyto informace, k nimž má přístup pouze omezený počet prověřených osob, nebyly smrtelně důležité a tajné, trvalo by měsíce, než bys přestala představovat hrozbu a stala se důvěryhodným člověkem – a to navzdory veškerému prověření, ze kterého by vyplývalo, že jsi obyčejný civil. Možná ani po tomhle bychom ti neprozradili ani setinu toho, co sis ty už nepochybně stihla domyslet.

   Takže ne, nikdy nemělo dojít k tomu, že kvůli mně skončíš v nemocnici. Že se zapleteš do… tohohle. Možná byla chyba tě najmout.“

   Au. To bolelo.

   Jakmile se výraz v jeho očích změní ze zachmuřeného na provinilý, dojde mi, že jsem svoje pocity nezamaskovala moc dobře. „Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo, Miriam. Já jen, že… jsi tady mou vinou, což znamená, že povědět ti o naší rodině je to nejmenší, co mohu udělat, abych to odčinil, ale nejdřív si musíš uvědomit, že zasvěcení znamená přijetí zodpovědnosti. Za samu sebe, za ostatní, za všechno, čeho se to týká. Vše je propojeno, každý spoléhá na toho druhého. Otec by s tímhle nesouhlasil, ani za nic na světě. Proto tě upozorňuji, že jestliže skutečně chceš znát pravdu, musíš počítat s následky. Už nebudeš jen osoba v pozadí, která ví, ale nereaguje. Budeš součástí. Stejně jako já, Sebastian, Samuel, stejně jako Maria a členové ochranky.“

   Potřepu hlavou. „Popisuješ to, jako kdybych se chystala upsat ďáblu.“

   Uhne očima a zahledí se z okna. Obloha se za tu dobu vůbec nezměnila. Stále je zamračená. Šedá, temná, plná překvapení, ostatně jako celý život.

   „Jistým způsobem. Jak už jsem řekl, nebude se ti líbit, co zjistíš.“

   Vybavím si babičku a její neochvějnou víru v odvahu. Nikdy se nevzdávala. Do všeho se pouštěla s odhodláním zarputilého tvrdohlavého zvířete, připravená dopustit se i nemožného a zvládnout to na výbornou. Ať už šlo o přípravu kafe, pečlivé rozřazování knížek podle abecedy a žánrů, nebo o setkání s mámou, které ji uvnitř rozežíralo na padrť a z něhož byla nervózní, nikdy nedala najevo, že by se dělo něco zvláštního či nepatřičného. Kdyby ji nezklátila rakovina, nepochybně by mi poradila, abych se v tom pokusila najít jakoukoliv pozitivní věc a teprve na ní stavěla další myšlenky a rozhodnutí. Její povaha se vyznačovala tím, že nikdy nic neuspěchávala, což samozřejmě přispělo ke všem těm důvodům, proč jsem ji tolik obdivovala. Ne, kdyby tady byla, považovala by pobyt v nemocnici za absolutní ztrátu času a vynaložila by veškeré úsilí dostat odsud co nejdál.

   „Možná ne,“ přikývnu tedy s novým pohledem na věc a opatrně se pokusím nadzvednout na loktech, abych se mohla posadit, když vtom si vzpomenu na hadičku v žilách. „Ale ať je to cokoliv, vypořádám se s tím. Chci zkrátka pochopit, do jaké rodiny jsem se to dostala.“

   „Pochopitelně.“

   „Nejste gangsteři, že ne?“ vyjeknu proti své vůli a vzápětí toho ihned zalituju. V duchu doufám, že tohle tvrzení zamítne, protože se dokážu srovnat s čímkoliv, jen ne tímto.

   Naštěstí to byla jen domněnka, protože Andrea vyprskne smíchy a z hrdla mu vyjde bublavý smích, který se mi tolik líbil, už když jsme se poprvé seznámili. Smích svědčí o tom, že to byl celkově dost pitomý nápad a jedna část mého já mě pobízí, abych dala smíchu průchod i já, jenomže to nejde. Ještě ne. Jako kdybych čekala, až Andrea zbortí tu zeď mezi námi, která mi zabraňuje znát jeho pravé já.

   „Ne, gangsteři opravdu nejsme, Miriam,“ zasměje se ještě jednou, načež se uvelebí na židli a znovu upře pohled z okna. Tentokrát z těch zelenošedých očí nedokážu vyčíst vůbec nic. Podvědomě však vytuším, že se mi chystá říct něco důležitého a mlčím – nechci mu to ztěžovat ještě víc.

   „Když jsem byl malý, nevěděl jsem ještě kdo je můj otec a má rodina celkově. Hodně času jsem trávil s Mariou, což se ani teď, po dvaceti letech, prakticky nezměnilo. Vím, že sis toho všimla. Té zdánlivě nenápadné nevraživosti, která panuje mezi Mariou a matkou. Máma se mě snažila vychovat, udělat si na mě čas stejně jako na Samuela nebo Sebastiana, kteří k ní mají rozhodně blíž, ale buďto trávila většinu času v zahradě, nebo ve firmě – tehdy ještě pracovala jako hlavní informátorka našich lidí, díky čemuž se samozřejmě seznámila s otcem, protože sama pochází z podobné linie Moskeerů. Neměla čas. Častokrát za poslední roky se za to omlouvá, i když vlastně netuším, čeho se tím snaží dosáhnout.“

   Odmlčí se. Hlavou mi vrtá jak vyprávění o jeho matce či hlavní kuchařce souvisí s tím, co dříve či později musí vyjít najevo, ale vést o tomhle souvislý monolog je pro něj zřejmě obtížné, proto mlčím, poslouchám a čekám. Všimla jsem si už dávno těch vřelých a láskyplných pohledů, které si tak často vyměňuje s Mariou. Málokdy ho zastihnu při rozhovoru s Cecilií. Vídám ji málokdy, takže není nijak těžké představit si to minimum času stráveného se svým synem, který logicky začal trávit čas s osobou, která si na něj vyšetřila čas a nelitovala toho, poněvadž by zrovna tou dobou měla být někde jinde.

   „Maria mě vychovala. V rodině o tom zásadně nemluvíme, ale byla to ona, kdo mi v dětství se vším pomáhal. Nikdy se nestalo, že by mě vyhnala z kuchyně, a i když měla zrovna spoustu práce s přípravou jídla nebo byla k smrti unavená a vyčerpaná, vždycky se jenom usmála, zeptala se, co chci dělat a bylo dojednáno.

   Později jsem si začal všímat toho, že dveře od otcovy pracovny jsou neustále zavřené a že neváhá začít křičet, pokud se já nebo bratři připlíží nebezpečně blízko. Matka bývala pryč, otec býval pryč a já se den co den snažil zjistit pravdu od Marie. Vyzvídal jsem, kam rodiče mizí a po čase mi odpověď, že museli odejít do práce, nestačila. Věděl jsem, že je to pravda – kde jinde by také byli – ale potřeboval jsem vědět co je to za práci, která jim brání být doma a trávit čas rodinou. Občas se mi podařilo vyslechnout nějaké tajné rozhovory, ale byl jsem malý, většina těch klíčových slov mi snadno unikla. Pravdu o naší rodině jsem zjistil díky Marii. Tehdy jsme si společně sedli ke stolu a já to z ní páčil tak dlouho, až nakonec podlehla. Něco mi prozradila ona sama, většinu včas otec, ten je přece jenom o hodně zasvěcenější než Maria, ale přesto vděčím za všechno právě jí.

   Otci se nelíbilo, jaký názor jsem si ohledně toho utvořil. Jednou jsem na něj dokonce zakřičel, že je to obyčejný vrah a překupník – také se na mě rozkřičel, díky Bohu si už nepamatuju jeho slova. Byl jsem v docela ošemetné situaci, protože Sebastian i Samuel se o tom dozvěděli až později. A…“

   „Ale vždyť jsou starší!“ vyhrknu a nedbám na to, že Andreu přerušuju už na samém začátku vyprávění. „Není logické, že nejmladší syn bude ten poslední, kdo zjistí pravdu? Nebylo pro tebe těžké se s tím vyrovnat?“

   Potřepe hlavou a pár pramínků vlasů mu spadne do obličeje. Neodhrne je. Místo toho pokračuje dál a začíná zodpovězením mé otázky. „Nevím, po kom přesně jsem zdědil tu zvědavost a touhu dozvědět se vše jako první. Ano, kdybych do všeho nestrkal prsty, situace by byla jiná. Takhle jsem se se vším vyrovnával z minuty na minutu, ze dne na den a pokoušel se najít v naší rodině smysl. Protože občas to vypadá, že tam zkrátka není, víš? Je to zvláštní, fungujeme jako lidé, kteří se starají jeden o druhého, jenomže občas to zajde do takových krajností, až to působí jako povinnost. Lidé jako my nikdy nepřestávají sledovat okolí, vždy mají někde v hlavě zapnutý radar na cokoliv neobvyklého. Do čtrnácti let trvala otcova výuka. Naučil mě toho o zbraních, krytí stop a těch nejlepších způsobech stopování tolik, že si s tím vystačím až do konce života. Jeho přístup vůči mně byl jiný. Postupem času jsem si totiž uvědomil, že nejsme vrazi, že nejsme… zrůdy. A jakmile k tomu došlo, měnil se i můj přístup k učení. Věci najednou vypadaly tak zajímavě, tak neprobádané! Každý den jsem otce prosil, aby se mnou trénoval střílení z pistole – pamatuji si ty hodiny trávené v sálu. Strefil jsem terč tolikrát, až jsem se z úplného nemehla bez sebemenší šance naučit se trefit cíl změnil na střelce dovednostmi daleko přesahujícího otce.

   Sebastian a Samuel byli starší a otec si s nimi vážně promluvil přesně rok a půl po tom, co jsem výrazně pokročil v zaučování. Ani nevím, jak to vlastně vzali. Asi se s tím tak nějak smířili. Nikdo z nás vlastně ani nemá jinou možnost. Pokusíš se před rodinnou historií utéct a zjistíš, že je daleko rychlejší. Sotva se zastavíš, stojí přímo před tebou a brání ti jít dál.

   Každopádně od začátku žárlili na pozornost, jež mi otec věnuje. V takovýchto rodinách platí jedno hlavní pravidlo, které otec porušil: dědicem je vždycky nejstarší syn. Už přes dvacet let mi pořád opakuje, že to já jsem ten povedený syn. Že ti dva toho neumí tolik, co já. Že nemají vypěstované reflexy, instinkty, logické uvažování. V situaci, kdy se od nich neočekává nic jiného, jsou schopni všechny ty tři důležité dovednosti využít, ale kdyby je netlačil čas, nebyli by toho schopní.“

   „Protože tvůj otec viděl potenciál v tobě, místo v nich. Protože nevěnoval jejich výuce větší pozornost,“ odpovím instinktivně.

   Přivře oči a kývne. „Ano. Netrénoval je dostatečně poctivě, byl ledabylý. Nemluvíme o tom, ale je víc než jasné, že jakmile otec už nebude hlavního vedení schopen, převezmu jeho místo já, nikoli Samuel. Můžu se pokusit udržet rodinu co nejdál od potíží, ale ne vždy je to tak snadné. Máme nepřátele, Miriam. Právě teď se jejich seznam prodlužuje.“

   „Nepřátele?“

   „Livierovi. Před lety naši lidé za určitých okolností zavraždili poměrně důležitého člena jejich rodiny. Od té doby začala krevní msta. Jenomže poté, co zabili Jamese, se situace zkomplikovala. Krevní msta je tradice. Něco jako oko za oko, zub za zub. Jenomže právo zabít máme teď jak my, tak i oni.“

   Krevní msta. Už jsem o tom slyšela, ačkoliv bych nikdy nepředpokládala, že se to skutečně ještě praktikuje. Vždyť je to přímo barbarské!

   Přikývnu. Když tentokrát promluvím, jsem přesvědčena o tom, že se nepletu. Nemůžu. Moc dalších možností už tady stejně nezbývá. „Jste mafiáni.“

   Nepopře to, nehádá se se mnou, jen na mě upírá pohled plný úlevy a dokonce i radosti. Dokážu si velice snadno představit, jak může člověka tak děsivé tajemství vyčerpávat. Kolik je jen musí stát vše udržet pod pokličkou? Jak vyčerpaný asi musí být, když je na většinu věcí sám?

   „Ano.“

 

24.

MIRIAM

   Páni. Čekala jsem to. Nebo něco hodně podobného. Ale přesto mě to překvapí. Mafiáni. Vybavuji si jen obchody s drogami a alkoholem a Al Capone. Což znamená, že rozsah mých znalostí je dost primitivní a nedostačující. Což také znamená, že o tom Andreovi nebudu samozřejmě říkat.

   Je tu ale ještě spousta věcí, které mě zajímají. „Pokud to chápu správně, vy jste zabili člena Livierů. Ale co krevní msta? Neměli byste být už všichni do jednoho mrtví?“

   Andrea s vážným výrazem zavrtí hlavou. „Ne. Takhle to nefunguje, Miriam. Tehdy jsme jeli do Barmy, abychom zabili Bobbyho, jednoho ze dvou otcových poradců. To on mohl totiž za smrt Ahmeda Liviera. Udělali jsme to jen proto, aby se oni nemstili nám takovou měrou. Mělo nám ale dojít, že je to chyba. Bobbyho tělo jsme poslali Rayovi, vůdci rodiny spolu s vysvětlením co se stalo, ale on už díky svým vlastním zvědům zjistil, že Ahmed je mrtvý. Rozzuřil se, přišel k nám domů a tvrdil, že zemře-li další muž z jejich rodu, odneseme to všichni. Prý by neváhal porušit náš zákon vendety, což je na mafiána zrada všeho, pro co tak tvrdě pracujeme. Krevní msta začíná ve chvíli, kdy je mrtev příslušník nepřátelské rodiny. Bobby zabil Ahmeda, takže jsme se zbavili jeho, aby nezemřel rukou Livierů, ale jim to nikdy nestačilo. Tvrdili, že smrt tak vysoce postaveného člena rodiny si žádá více obětí. Svým způsobem měli pravdu. Nebyl postradatelný.

Nakonec jsme se všeobecně dohodli, že si budeme udržovat odstup. Šlo by to dobře nebýt oné přestřelky.“

   Radar je znovu v pohotovosti. „Přestřelky?“

   „Ano. Každý rok se podepisuje Úmluva, souhlas mezi rodinou Livierů a Shadowerů o tom, že nepodnikneme nic, čím bychom ublížili jim v případě, že nebude zároveň ublíženo naší straně. S tímhle nápadem přišel Yusuf. Většinou se setkáme na dopředu určeném místě beze svědků, bez možnosti, že se kolem náhodou budou potulovat civilové a nakouknou do oken. Místo našich setkání byl bezpečný jednopatrový dům asi šest kilometrů od Phoenixu. Ray Liviero si s otcem vždy vyměnil pár jedovatých poznámek, ale to se dělo každý rok. Nikdy nevynechali příležitost si do sebe navzájem rýpnout, poněvadž věděli, že to má účinek. Vím to, protože se podepisování tohoto oficiálního vyhlášení míru před bouřkou, jak mu říká Maria, zúčastňuju už zhruba deset let.“

   „Míru před bouřkou?“

   Ledabyle mávne rukou. Vyložím si to tedy tak, že to není nijak zvlášť důležité. „Znamená to vlastně, že je sice podepsána Úmluva, ale kdykoliv se něco stane a bude obviněn určitý člověk, dohoda padá.“

   „Ale co se teda stalo?“ pobídnu jej netrpělivě, protože se chci co nejrychleji dozvědět pokračování a konec.

   „Není to ani měsíc, co jsme se sešli naposledy, abychom stvrdili mír mezi našimi rodinami. Ray právě podepsal Úmluvu a otec se k tomu chystal také, když vtom odněkud přiletěla první salva kulek. Byli jsme chráněni zdmi domu, ale kolem byli samozřejmě rozestavěni bodyguardi a ti to také odnesli. Než se stihl otec rozkoukat, Liviero vytáhl zbraň, stejně tak jeho gorily a místo aby začali hledat zdroj kulek, obrátili zbraně proti našim lidem. Všem nám došlo, že nejvíce střel prochází oknem, ale než se k němu otec nebo kdokoliv z nás ostatních dostal, Ray zasáhnul jako první. Byl od okna maximálně pět metrů. Střelil skrz rozbité tabulky zrovna v okamžiku, kdy se k němu dostal James. Střelil ho do zad. Neměl ani příležitost spatřit muže, jenž ho zabil.

   To ale není všechno. Nestihli jsme se včas přesunout k jeho tělu, protože dům zachvátily plameny. Stěží jsme se dostali ven. Všechna mrtvá těla byla spálena, k nerozeznání stejná. Jamesovi rodiče byli zděšeni při pohledu na jeho mrtvé tělo. Všude samé popáleniny, kůži měl svraštělou a zčernalou…“

   Ta smrt přišla nečekaně. Tak tehdy zněla Andreova slova, kdy se o jeho smrti před dvěma týdny okrajově zmínil. Konečně mi dílky skládačky začínají jedna po druhé zapadat to sebe.

   „Takže smlouva už neplatí?“

   Smutně zavrtí hlavou a znovu upře pohled z okna. Nejspíš je pro něj snesitelnější mluvit o tom, aniž by se musel dívat někomu do očí. „Ne. Ray ji stihl podepsat, ještě než začali střílet, ale otec ne, o to ale nejde. Tím, že zavraždili Jamese, ať už to byla nehoda, nebo cíl, zrušili svou část Úmluvy. Máme právo vykonat krevní mstu a stejně jak jsem řekl na pohřbu Sebastianovi, přesně to také uděláme. Livierovi vědí, že se dopustili chyby, ale snaží se ji zlehčit řečmi, které obrací naše tvrzení proti nám samým. Prý jsme střelbu zorganizovali my, abychom se zbavili trnů v zadku, kdežto oni se pouze bránili. Donedávna jsme předpokládali, že za tím nečekaným útokem není nikdo jiný, než právě Livierovi, ale poté, co jsi odhalila Adama Turnera jako špeha, který hlídal sídlo, se karty výrazně obrátily. Otec je vůči té rodině natolik oslepený nenávistí, že zpočátku odmítal uvěřit jejich nevině na celém útoku. Naštěstí včas otevřel oči. Bylo to přímo nasnadě, víš? Livierovi nám působili problémy, už když jsme byli malí, takže proč by se do nás najednou pustili jiní? Je pravda, že počet našich nepřátel se den ode dne zvyšuje, poněvadž zaujímáme první místo ve Phoenixké hierarchii, stejně jako v hierarchii mnoha dalších měst pod naší kontrolou, ale napadlo nás to nejjednodušší řešení. Jak by také ne, po Jamesově smrti jsme netoužili po ničem jiném, než označit nějakého viníka a vyřídit to s ním. Jo, byl tu ten oheň, ale otec tvrdil, že to byl nejlepší možná způsob, jak zakrýt možnou účast na tom útoku. Oheň mohl zabít i je, tak proč by tak riskovali? O jejich nevině nechtěl slyšet ani slovo. Nikdo z nás.“

   „Podle tebe v tom mají prsty Turnerovi?“ zamračím se ve snaze všechny informace pochytit a utvořit si z toho množství závěr. Nikdy by mě nenapadlo, jak komplikované zákony panují mezi mafiány. Chtěla bych mu nějak pomoc, ale neznám žádný způsob jak. Je to mnoho let, kdy babička zavedla na Turnerovi hovor a to jen díky skutečnosti, že jsme zrovna procházeli kolem jejich rozlehlého sídla, jež se nedalo přehlédnout.

   Andrea se posměšně ušklíbne a nepřítomně protáčí prstenem ze strany na stranu. „Podle informátorů přijeli teprve nedávno, podle všeho to není ani měsíc, což se shoduje.“

   „Proč by to ale dělali?“ nechápu.

   „To se můžeme jen dohadovat. Nejsme s nimi v kontaktu, nemáme co dočinění s jejich lidmi a rozhodně jsme nikoho z nich v posledních třiceti, čtyřiceti letech nepřipravili o život. Určitě na to ale časem přijdeme.“

   Na to se nedá říct prakticky nic, proto na následující dvě tři minuty zavládne ticho. Z nebe se začne snášet prudký déšť a vítr lomcuje s okny. Aniž bych si to uvědomila, uplynula už téměř hodina.

   Jak by dopadla babiččina dedukce? Skoro si dovedu představit, jak si sedá na židli vedle mé nemocniční postele, elegantně skládá ruce do klína a vypočítává na prstech:

   Možnost číslo jedna – okamžitě dát výpověď a najít si vhodnější zaměstnání někde jinde, kde nebude hrozit ustřelení hlavy, otrava jeden nebo něčím mnohem horším a riskovat, že si mě najdou a zabijí, poněvadž se budou příliš bát prozrazení.

   Možnost číslo dvě – zůstat pracovat v téhle zločinecké mafiánské rodině a pokusit se přehlížet všechny ty věci, které je dělají mafiány. S trochou štěstí by mi na zdraví nikdo neublížil, kdyby se mi nějakým záhadným způsobem nerozvázal jazyk. Jsem poměrně nepředvídatelná, tudíž by k tomu klidně mohlo dojít, co si budeme nalhávat.

   Možnost číslo jedna i dvě však v sobě skrývají četné nevýhody. O propuštění Andrea prozatím neřekl ani jedno jediné slovo – navíc jsem přece jenom nepodepsala jenom pracovní smlouvu, což spoustu věcí komplikuje – a pochybuji, že po tom všem, co mi dnes sdělil, by si mě nechal jednoduše pláchnout přímo před nosem. Naopak, stoprocentně budu od nynějška hlídaná jako ostříž. Nespustí ze mě zrak ani na minutu. Možná budu mít povolenou jen jednu vycházku za den, když budu v přítomnosti Evelyn, Myry a Aishy mě bude hlídat celá eskorta bodyguardů s připravenými nabitými puškami a revolvery a do zadku mi nainstalují nějaký sledovací program, abych jim nemohla pláchnout ani na pitomém záchodě.

   Dobře, možná že teď už reaguju trochu přehnaně.

   „Zabil jsi někdy někoho?“ dost hloupá otázka, vezmu-li v úvah, že je to syn mafiánského bosse. Svým způsobem ale potřebuji, aby mi to potvrdil přímo on.

   Jistá část mě samotné si přeje, aby zavrtěl hlavou a odpověděl, že tenhle druh špinavé práce vždycky nechával na svých podřízených, ale je to naivní představa. Jeho odpověď je děsivě jasná. „Ano.“

   Zprudka se nadechnu. Někdy v průběhu jeho vyprávění mi přestalo pulzovat v hlavě. „Kolik?“

   Pokrčí rameny. Vypadá smířeně, nad věcí. Kéž bych se takhle cítila taky. „Netuším.“

   „Netušíš?“ teprve teď začínám krapet vyšilovat. „Netušíš? Právě jsi souhlasil s tím, že ses dopustil vraždy a nejsi mi ani schopný říct, kolik lidí to odneslo?“

   Andreovi zaškubou koutky úst a sevře ruce v pěst, až mu zbělají klouby. „To není tak, že bych si s každým odprásknutým člověkem dělal zářezy do pažby, Miriam! Byly jich desítky! Stačí ti tohle jako odpověď?“

   Zaraženě si odfrknu. Sama netuším, co to do mě vjelo. Možná je to důsledek sedativ? Grospery mi měl spíš píchnout antidepresiva… „Lituješ toho?“

   Probodne mě pohledem. „Lituju těch, kteří si to nezasloužili, pokud se ptáš na tohle.“

   Zavrtím se na posteli, přestože bych se asi měla smířit s faktem, že lepší pozici už nenajdu. Zrovna začínám uvažovat nad tím, že prostě zavolám doktora Grosperyho, podepíšu revers a odejdu, když ke mně pronikne jeho tichý hlas. „Hnusím se ti?“

   Chvilku na něj beze slova zírám. Kdyby mi nevyprávěl o své rodině, o jejich zákonech a podobných věcech, kdyby mi jednoduše oznámil, že zabil desítky lidí a ani toho nelitoval, ano, tehdy, by se mi hnusil. Teď se nadechuji k odpovědi, která je toho dne nejlehčí ze všech. „Ne.“

Život se občas dokáže stočit takovým směrem, že nedáváte-li pozor, snadno vypadnete z jedoucího vlaku. Mně se dostává dvou možností. Buďto můžu zapomenout, odejít z Phoenixu jinam a pokračovat v jízdě vlakem, jenž mě bude odvážet stále dál, aniž by zastavil a dal mi šanci uvědomit si, co ve skutečnosti chci, kde chci zůstat a kde chci něco dokázat. Nebo můžu přesednout na jiný vlak, ten, který mě odveze vstříc novým a zajímavějším dobrodružstvím. Na vlak, kde třeba objevím samu sebe. Vlak, jenž mi pomůže vyrovnat se s minulostí, na niž se silou vůle pokouším zapomenout.

   Proto jen odlepím oči od sněhově bílé bavlněné přikrývky, jejíž desinfekční zápach jsem mezitím přestala vnímat, a pohlédnu do těch zelenošedých očích, které v tu chvíli představují středobod Vesmíru. Očí, které se mi po dnešním dni zdají blíž, než cokoliv jiného předtím. „Chci vědět víc. Chci to všechno pochopit, Andreo.“

   A on? Udělá tu nejjednodušší věc pod sluncem. Uměje se. Bůh ví, proč to pro mě představuje tu nejlepší odpověď na světě.

 

25.

ANDREA

   Deset kroků od zavřených dveří zvolním krok, aby za nimi nebyl slyšet klapot těžkých podrážek. Nakračuji co nejopatrněji, zvolna dýchám a zároveň zadržuji dech. Vteřiny tikají jedna za druhou, ale to mi na rychlosti nijak nepřidá. Momentálně je důležitá preciznost, která mi pojistí, že neodhalím svou přítomnost. Dveře od pokoje jsou otevřené dokořán, což je podle mého názoru pořádná neopatrnost, jíž bych se stoprocentně nedopustil, pokud bych nebyl maximálně zaujatý něčím mnohem zajímavějším než zajištěním vlastní bezpečnosti. Díky tomu jimi však projdu bez sebemenších potíží, rychle jako kočka se protáhnu kolem dřevěného prahu, jenž má ve zvyku skřípat pokaždé, co na něj někdo došlápne nohou a překonám těch pár metrů dělící mě od koupelny. Aspoň, že tyhle dveře jsou zavřené. Stačí přiložit ucho na hladké mahagonové dřevo a slyším jemné vibrování, jasné znamení, že v koupelně hraje rádio.

   V hlavě si vybavím Miriam. Vím, že bych měl cítit všechno možné, jen ne radost – hlavně z toho důvodu, že se kvůli mně ocitla v nemocnici. Ale stejně se tomu nemohu ubránit, usměju se a zastrčím neposedné vlasy za uši. Bojuju sám se sebou, snažím se vymyslet tu nejsprávnější dobu, kdy uskutečnit svůj důmyslný plán, jenž ještě nikdy nezklamal ani neztratil na originalitě, a počítám vteřiny, dokud jich neuplyne přesně šedesát. Teprve potom jemně a nehlučně přiložím dlaň na kovovou kliku od koupelny, druhou ruku přitisknu na dveře a znovu se nadechnu. Pravidelný dech je klíčem ke všemu, ačkoliv se to může zdát nepodstatné a zbytečné.

   Za tohle mě zabije, pomyslím si v duchu se zlomyslným smíchem těsně před tím, než s burácivým řevem, jenž by šel přirovnat k bojovému pokřiku Vikingů, rozrazím dveře od Samuelovy koupelny a vtrhnu dovnitř jako divoká přílivová vlna.

   Podle očekávání byl dnešní den pro Samuela jako stvoření pro pořádnou koupel, místo aby si jako obvykle zalezl do sprchového koutu a věnoval hygieně jen pět minut. Jistě, už několikrát se mi stalo, že jsem ho lekl zrovna v okamžiku, kdy byl ve sprchovacím koutu – ten šok, která jsem mu způsobil, většinou v tomhle případě ale vedl jen k tomu, že uklouzl a omlátil si hlavu o skleněné stěny.

   Celou koupelnou se rozlehne vylekaný výkřik. Zatímco já se směju, Samuel ztratí rovnováhu a potopí se pod vodu, kde zůstane několik vteřin, které mu stačí k tomu, aby si uvědomil co se děje. Pořád ještě se směju jako blázen, když s prskáním, křikem a klením, za které by se nemusel stydět ani ten největší dlaždič na světě, vynoří zpod hladiny, třepe hlavou na všechny strany, lape po dechu a částečně zmateně, částečně rozzuřeně si z očí vytírá poslední zbytky vody. Pak po mě vrhne nenávistný pohled, zakroutí hlavou a začne z vody vytahovat všechny lahvičky sprchových gelů, šamponů a jiných přípravků, které shodil při pádu.

   Založím ruce na prsou a opřu se o dveřní zárubeň. Maria by jen zavrtěla hlavou a podotkla, že se chováme jako malá děcka, ale kdo by takové příležitosti odolal?

   Samuel si projede rukou mokré vlasy, z nichž odkapává voda a povzdechne si. Vztek jej přešel, nahradilo ho smíření s realitou. A nadávky. „Idiote.“

   „Ale no tak, neurážej přece mladšího brášku.“

   „Brášku, jehož míra debility je natolik vysoká, že by mě ani nemělo překvapovat, jaké kraviny se dokážou zrodit v jeho hlavě.“

   Už už chci na jeho urážku odplivnout něco v odpověď, ale zarazím se. Kdybychom nebyli sourozenci tak dlouho, možná by se mě jeho řeči skutečně dotkly. Takhle se pouze dotknou povrchu. Znám ho; za tři, čtyři hodinky se tomu bude smát společně se mnou. „Touché. Ale koledoval sis o to. Jasně jsem ti několikrát po sobě řekl, že odjíždíme v šest večer.“

   Samuel zamrká. „A kolik je?“

   „Tři čtvrtě na sedm. A já nemám celý večer, abych čekal na to, než se dostatečně vyluhuješ.“

   Samuel se s povzdechem vyhrabe na nohy, až chodidly zaskřípe o dno vany, z níž šplíchá voda ven s každým jeho pohybem. Snadno si představím Mariin vztek, jenž ji neodvratitelně popadne poté, co otevře dveře, do obličeje ji praští horký vzduch a pára a nohy jí divže neujedou po té řece, kterou se Samuelovi podařilo vytvořit za neuvěřitelných patnáct sekund. Naštěstí bude její rozčilení směřovat opačným směrem, než kterým se vydám já. Samuel si to tradičně uvědomí, až když jí stane tváří v tvář.

   Jakmile Samuel vymanévruje z vany, přičemž samozřejmě postříká všechno kolem – proud vody nemine ani mě – prudce se otočím vzad, až klopýtnu o umyvadlo, popadnu z kovového věšáku nejbližší ručník barvy smetanové kávy a poslepu ho mrsknu jeho směrem. „Pohni si a hoď na sebe něco – cokoliv. Nepotřebuju vidět tvoje součástky.“

   To v něm vyvolá salvu tichého smíchu. „Moc si to zabíráš, Andreo.“

   „Poprvé po dlouhé době si můžu někam vyrazit, aniž bych měl ucho neustále přilepené k mobilu nebo řešil problémy, které způsobili jiní. Je snad zločin, že chci ztratit pokud možno co nejméně času?“

   Na tohle podle všeho nic vymyslet nedokáže, přinejmenším to vyvodím z nastalého ticha, kdy stojím otočený k umyvadlu a prohlížím si zaschlé kapičky na modrobílém vlnkovaném mýdle. Zrovna se nadechuji, abych Samuela roztrpčeně okřikl, ale zabrání mi v tom pevný stisk jeho ruky, která mi svírá rameno, jako kdyby se jo chystala rozdrtit na kousky.

   „Není to zločin. Rozumím tomu. Na rozdíl od nás všech máš víc povinností, přestože jsem to já, kdo by měl být na své místě. Myslím, že si zkrátka potřebuješ nutně dát pohov, vypustit všechno z hlavy. Řekl bych, že potřebuješ jeden konkrétní druh relaxace.“

   Pobaveně nadzvednu obočí. „Jestli máš na mysli to co já, stěží to můžeš nazvat relaxací.“

   Zachechtá se, pozapíná si další tři knoflíky na černozelené košili a uštědří mi přátelskou herdu do zad. „To je můj brácha.“

   Má pravdu. Potřebuju nějaké rozptýlení, jinak mi brzy exploduje mozek i spousta dalších věcí.

 

   Bar Donna Gulca je narvaný jako obvykle. Celou místností duní hudba tak hlasitá, že mi v prvních třiceti vteřinách málem upadnou ušní bubínky. Po lesklé tanečním parketu se svíjí nad dvacet párů s končetinami propletenými tak dokonale, že rozplést je bude doslova bojový úkol. Parket vede Patty, jedna z místních nejlepších tanečnic, která opět zvolila tak titěrné tílko, že bych se nedivil, kdyby jí prsa každou chvilkou vypadla na podlahu. Všechny černé kožené židle rozmístěné kolem kulatých plastových stolků totožné barvy jsou obsazeny do jedné. Místností se jako příliv a odliv míhají fosforeskující náramky a u osvětleného barového pultu stojí řada dlouhá tolik metrů, že je radši nebudu ani počítat. Podstatná část barových stoliček ve tvaru skleněných slz už má svého prozatímního majitele, takž těch tří židlí si v první chvíli vůbec nevšimnu, dokud na mě nezamává můj nejoblíbenější barman na světě – Jorgey. Kývnu mu na pozdrav, drcnu do bratra na znamení, ať jde za mnou, a snažím se protlačit si cestu skrze neprostupné a opilé davy dnešních návštěvníků.

   Sotva dosednu na pohodlnou stoličku a opřu se lokty o desku barového pultu, přímo přede mnou přistane sklenička až povrch naplněná zlatavou tekutinou. Nemusím ji ani zvedat a testovat její vůni – whisky poznám na sto metrů, tak významným přítelem mi je v tomhle zpraseném životě.

   „Dík, kámo!“ zařvu na něj, abych překřičel tu ohlušující muziku, kde Lagy Gaga právě vyhrává ten neuvěřitelně tupý kravál, který nazvala Alejandro.

   Jorgey je chlap přibližně v mém věku. Po lopatky dlouhé kudrnaté vlasy barvy uschlé slámy má spletené do desítek tenkých copánků propletený jeden se druhým a na dříve ještě bílé košili se mu skví tmavá skvrna, pravděpodobně od červeného vína, které je v tomhle podniku jedním z nejžádanějších a nejoblíbenějších alkoholů. V černých očí mu ďábelsky žhne, když rádoby nevinně krčí rameny. „První je vždycky na účet podniku, Shadowere. Ale nevychlastej mi tu celej lokál. Za to by ti asi nikdo moc nepoděkoval!“

   Vyprsknu smíchy a zakuckám se. Samuel mě udeří takovou silou, že skoro vyplivnu na pult svůj vlastní žaludek. Namířím na Jorgeya ukazováčkem. Cítím přitom, jak mi whisky příjemně rozehřívá hrdlo. Kdybych chtěl, mohl bych chrlit i plameny. „Dneska nemám v plánu se ztřískat tak, jako minule.“

   „Víš, co je zvláštní?“

   Pošoupne mým směrem dalšího panáka. Vděčně ho do sebe hrknu dřív, než si stihnu uvědomit, co vůbec dělám. „Ne.“

   „Že přesně tohle říkáš vždycky,“ vyprskne Jorgey a konečně si všimne, že je se mnou i Sam. Ne že ten by si zrovna dvakrát stěžoval na nedostatek pozornosti. Myslím, že šel dnes jen proto, aby dohlídnul na to, že nepožádám nějakou ženskou o ruku jak minule.

   Na kratičký moment se zamyslím. Páni, on má asi vážně pravdu.

   „Hlavně se postarej o to, abys zase nenablil Donně do výstřihu. Nevím, jestli tě o tom někdo informoval, ale tehdy jsem to za tebe schytal já, kamaráde.“

   „Kde vůbec je moje malá věrná přítelkyně?“ všimnu si a začnu se zvědavě rozhlížet kolem. Nikde v dohledu ale hřívu rozcuchaných rudých vlasů nevidím.

   Samuel si odfrkne a pomalu upíjí svůj drink. „Řekni tohle před Hanem a skončíš v márnici dřív, než si stihne uvědomit, že seš jeho šéf.“

   S nevinným pohledem se odvrátím. Donna. Divoká, provokativní žena, která je moc dobře obeznámena s mužskými choutkami. Ty moje poznala před pěti lety a během posledních pár měsíců se naše schůzky staly pravidelnými. Donna nezná naši pravou identitu, nikdy jsem před ní slovo mafián nezmínil, ale není hloupá. Je těžké nevšimnou si, když váš vlastní bratr přichází s odřeninami, zlomeninami, střelnými ranami a monokly přes polovinu obličeje, které časem začnou hrát všemi barvami. Existuje spousta věcí, o nichž něco tuší, ale je dostatečně chytrá na to, aby se s nimi vytahovala na veřejnosti. Vášeň, dobrodružství a možnost ztratit se v neznámu – to je mi za každých okolností ochotna nabídnout. Před pěti lety jsme si jasně vytyčili hranice ohledně našich „dostaveníček“. Já jsem potřeboval partnerku stálou v příležitostném sexu, která neočekává prsten ani budoucnost a zároveň ženu, jež by dostatečně uspokojila moje potřeby. Donna oproti tomu toužila po úniku z nudného a příliš předvídatelného vztahu s Heirichem, celkem milým chlápkem, který si před rokem a půl otevřel prosperující řeznictví v centru Phoenixu. Chtěla vzrušení a vysvobození, přestože to druhé je vždy pouze dočasné. Už tehdy mi to dokonale vyhovovalo, tak proč bych odmítal nabídku, jež přišla prakticky sama od sebe? Žádné závazky, tak zněla dohoda. Zatím ji neporušil ani jeden z nás. Donně je jasné, že kdybych to chtěl ukončit, prostě to udělám, aniž bych se ptal na její názor. A já vím, že ona by byla bez zaváhání schopná udělat totéž. V jistém smyslu si jsme podobní. Možná proto se Hanovi nelíbí, když nás vidí pohromadě. I když… kdyby věděl, kolikrát jsme sdíleli stejnou postel, stejně jako spoustu dalších věcí, v boji za sestřinu čest by ho nic nezastavilo.

   Poškrábám se na bradě. Nemám v sobě prozatím tolik alkoholu, aby mi to zamlžilo rozum a úsudek, což je velmi pozitivní. Nikdy bych nevěřil, kolik věcí se dokáže semlít během obyčejných čtyřiadvaceti hodin, jenomže po dnešku už se nic nezdá tak nepravděpodobné jako dřív. Všechno bývalo jednodušší. Proč mám ale ten mrazivý pocit, že s příchodem Miriam se náš život doslova obrátil vzhůru nohama? Poslední dobou mi přijde, že nechodím po zemi, ale po stropě.

   Hrknu do sebe dalšího panáka – mám dojem, že jejich počet se už pohybuje někde kolem sedmi – a otřepu se, abych zahnal tu husí kůži, jež mi vyskakuje po celém těle. Miriam. Ne, to je ten poslední člověk, na kterého bych chtěl zrovna teď myslet. Nemělo by to tak ale být. Neudělala nic špatného, kromě skutečnosti, že se ve špatnou chvíli ocitla na špatném místě s těmi špatnými lidmi. Jak mohu vinit člověka jen kvůli něčemu, za co nenese žádnou zodpovědnost? Jsem jako otec? Klesl jsem tak hluboko?

   „Ale ne, to není dobrý,“ zaskuhrá Jorgey a místo, aby mi podal dalšího panáka, jej odstraní co nejdál z mého dosahu. „Vypadáš zamyšleně.“

   Protočím oči. „Aspoň vidíš, že mám mozek.“

   Co tímhle vším vlastně sleduju? Chci se opít, abych zapomněl, že jsem pitomý mafián, který má tak pitomé myšlenkové pochody, že se s tou pitomou pravdou o sobě a své rodině svěří vychovatelce svých sestřiček? Nebo se tu opíjím jen proto, abych z hlavy vymlátil všechny ty nepříjemné úvahy týkající se Miriam a toho nechutného obrázku, který si o mě nejspíš vytvořila těsně po dovyprávění celého příběhu? Možná se během půl hodiny opiju natolik, že si ani nebudu pamatovat, která možnost je ta správná…

   Posral sis to sám. Nebudu krýt takové šílenosti! Stačí jenom ceknout a bude mrtvá během mrknutí oka! Potom si viň jen sám sebe za to, že seš takový prachsprostý idiot!

   Co jsem měl teda dělat? Ujistit ji, že ten smrtelně jedovatý jed se do jídla dostal čirou náhodou? Myslíš, že by takové hlouposti uvěřila? Prosím tě! Ani ty sám tomu nevěříš!

Tímhle tónem se mnou nemluv! Zapomínáš, s kým mluvíš.

   Už je to dva dny, co ji hospitalizovali v nemocnici.

   Tvářila se tak klidně, když jsem jí vyprávěl o Jamesově smrti, o tom, že se ze mě stal vrchní vymahač a o spoustě dalších věcí, jež by obyčejným civilům nahnala strach a donutila je klidně vyskočit i z jedoucího vlaku. Takhle se to nemělo stát. Neměla všemu tak nakrásně uvěřit, se vším se srovnat, a aby toho nebylo málo, požádat mě, abych pokračoval dál. Ano, čekal jsem, že zaujme nějaký postoj, ale představa něčeho takového byla tak šílená, že mi mozek ani nedovolil vzít ji v úvahu. Nevyjádřila znechucení, nevyjádřila vztek, zděšení, nejistotu ani nedůvěru… no, možná na začátku si nebyla úplně jistá ohledně osoby, která před ní stála, ale kdo by se jí divil?

   To ty taky. Pokud si pamatuju, ustanovils mě nástupcem. Pokud ale plánuješ zpochybňovat všechna moje rozhodnutí, očekávej to samé ode mě. Miriam nebude žádnou překážkou, naopak, možná bude užitečná.

   Ale no tak, Andreo. Je jí osmnáct. Nestaráš se o ni náhodou až příliš? Je jen obyčejným civilem, kterému se podařilo najít tak výnosné zaměstnání…

   „Trable v ráji, Monsineur Shadower?“ ozve se přímo za mými zády hluboký škádlivý ženský hlas. Nemusím se ani otáčet, abych zjistil, kdo je ona tajemná osoba. Jako nápověda mi bohatě stačí dlaň položená na mém stehně.

   Ušklíbnu se. Hra začala. „Snad nebudou trvat dlouho.“

   Při doteku horkého dechu na mém krku se ošiju. Přes rameno se mi přehoupnou její rudé lokny a v odraze barového zrcadla umístěném za policemi s lahvemi alkoholických i nealkoholických nápojů zaregistruji třpytivé světle hnědé oči orámované extrémně dlouhými černými řasami. Ještě dřív by už jen pohled na ni stačil k tomu, abych dostal chuť na něco jiného než panáka whisky, ale cítím, že dnešek je zřejmě jiný v mnoha věcech. Nejsou to červené vlasy, kterých se chci dotýkat.

   Proti své vůli potlačím zaúpění, provedu na barové stoličce otočku a obejmu rozesmátou Donnu kolem pasu. Prohne se, až musím ze všech sil zabrat, abych ji udržel a nepustil. Voní šalvějem a cigaretovým kouřem. Poznatek z posledních pěti let? Nikdy, ale opravdu nikdy se nepřestává smát. Nebo přinejmenším jsem s ní ještě nezažil situaci, kdy by tomu bylo jinak.

   Donna mi bříškem prstu přejede po bradě. Je to pozvání. „To záleží.“

   „Na čem?“

   „Na tom, jak rychle se zvedneš z téhle židle, pitomče!“ zachichotá se a sotva ji na kratičký okamžik pustím, klopýtne o jakousi baculatou holku s dlouhými blonďatými copy. Zdá se, že je namazanější než já.

   Po její odpovědi mě zaplaví vlna radosti, potěšení a nečekané úlevy. Jako první obhlédnu personál i hosty postávající u barového pultu. Lidi se zaměřují výhradně na svoje sklenice s alkoholem a ti z nich, kteří do klubu nepřišli sami, rozdělují pozornost ještě mezi své doprovody. Jorgey je příliš zaměstnaný mícháním margarit, jichž přišla desetinásobná objednávka někde ze zadní části klubu – nějací úředníci s kravatami povolenými u krku si zřejmě potřebují ukrátit čas, už teď nevypadají zrovna při smyslech. Jorgey bere jednu láhev za druhou a se soustředěným výrazem nalévá do jednotlivých odměrných skleniček to správné množství tekutin. Samuel se k mému překvapení mezitím zapovídal s docela pohlednou černovláskou a Han je naštěstí v sídle, kde touto dobou hlídkuje v Samotce. Nic nenasvědčuje tomu, že si mé absence všimnou, přinejmenším jim to potrvá nejméně pět deset minut, kdy už budu dávno pryč. Po chvilce pátrání v přeplněném davu nejspíš dospějí k názoru, že jsem někde objevil novou případnou známost a přestanou se mým zmizením zaobírat. Tou dobou už se samozřejmě budu věnovat mnohem zajímavějším činnostem.

   Opatrně se protáhnu kolem jednoho chlapíka s plešatou hlavou a pivním břichem natolik obrovským, že už ho nedokáže spolehlivě zamaskovat ani o tři čísla větší košile s puntíkovaným vzorem a dlouhými rukávy. Cítím, že se potí jako prase před porážkou.

   Donna do sebe bez zaváhání hodí do té doby ještě nedotčeného panáka, popadne mě za ruku a táhne skrze dav k vstupu do Jorgeyho osobních pokojů, což zahrnuje kancelář, příležitostnou místnost pro přespávání, když se zdrží s administrativou a účetnictvím a záchod. Mám co dělat, abych nezakopnul o svoje vlastní nohy, ale naštěstí nejdeme nijak dlouho.

   „Kde jsi vzala klíče?“ nadzvednu tázavě obočí, když je vytáhne z pravé kapsy těšných džínů a začne odemykat dveře od Jorgeyho soukromého pokoje. Na vteřinu nebo dvě mě přepadnou výčitky svědomí, ale donutí se je zatlačit do pozadí, aby mi neničily prožitek, k němuž během následujících minut dojde.

   „Jorgey je neopatrný na svoje věci,“ odpoví a pokrčí rameny. Vypadá to, že se tím dál nehodlá zabývat. Místo konverzace rozrazí dveře, vtrhne do nich jako velká voda a zabouchne za námi dveře po tom, co ji poslušně následuju dovnitř. Pak se na mě vrhne jako sup. Ani ji nestačím upozornit, aby dávala pozor na tu košili, když ji ze mě prudce strhne a odhodí na zem. Slyším, jak něco cinkne o zem.

   Hodím knoflíky za hlavu a přitáhnu ji k sobě tak silně, až cítím, jak zběsile jí buší srdce. Prsty jí vjedu do rozježených vlasů a zatáhnu. Chutná po čokoládě a mátě, kombinace, na kterou jsem si v průběhu let zvykl a naučil se v ní ztratit. Vniknu jí jazykem do pootevřených úst a Donna tiše zasténá.

   Ani nevím, kdy přesně se ocitneme polonazí na posteli. Vím je, že přesně v tu samou chvíli, kdy dopadnu na měkkou matraci a hlavou vrazím do hedvábných polštářů, si uvědomím, že ani jeden z nás nezamknul dveře.

   Políbím ji zezadu na šíji a vybavím si ten okamžik, kdy jsem se skláněl k Miriam, abych zjistil, proč omdlela a zda je v pořádku… Ne, ne, ne, vytlač ji z hlavy, Andreo, vyjedu v duchu sám na sebe a zoufale se vpiju do toho polibku. Drtím jí rty bez ohledu na to, zda se jí to líbí, nebo ne, ale podle Donnina spokojeného vrnění je odpověď na tuhle otázku jasná. Až skončíme, bude mít rty opuchlé a nateklé. A nepochybně jí to bude fuk.

   Stáhnu jí ramínka podprsenky z ramen a zabořím obličej do žlábku mezi jejími plnými ňadry. Zasměje se. Hruď se jí prudce zvedá a zase klesá. Je ve svém živlu. „Dnes jsi nějaký dravý, Monsineur.“

   „To bude počasím,“ zašeptám a začnu pracovat na kalhotkách. Donna mi vyjde vstříc. Jako vždycky. Milování s ní má v sobě pokaždé takové zvláštní, nepopsatelné kouzlo. Nikdy nemizí a já vždy vím o jeho přítomnosti. Proto mě možná tolik vyděsí skutečnost, že jeho velká část se vypařila jako pára nad hrncem. Pokládám si dotaz, zda je to mým rozpoložením nebo něčím daleko závažnějším.

   Stáhnu ji pod sebe, aby nade mnou neměla takovou kontrolu. Hlavou se mi honí, že měl otec koneckonců pravdu. Třeba je tím problémem skutečně přílišná starostlivost, kterou jsem si uvědomil až tváří v tvář smrti…

 

26.

ANDREA

   „Páni,“ vydechne Donna přerývaně a skope si ze zpoceného těla přikrývku. „Víš, že jsi v tom den ode dne lepší? Zkušenost asi fakt dělá mistra – nebo jak se to říká.“

   Pousměju se. Nemůžu jinak. Její neohroženost, bezstarostnost a smíření se vším, s čím se život vytáhne, je obdivuhodná a prakticky ojedinělá. Znám ji. Kdyby v televizi běžela zpráva o začátku apokalypsy, naklonila by jen hlavu na stranu a nahlas začala rozmýšlet nad tím, zda si do té doby stihne do kosmetického salonu Lady Bertrudy zajít na pedikúru.

   „Nic neříkáš,“ zamračí se po chvíli ticha a opře se o loket, aby na mě viděla a nemusela tak vytáčet hlavu do krkolomné pozice. „Stalo se něco, o čem nevím?“

   Vyhýbavě pokrčím rameny. Mám ji moc rád na to, abych ji do celé té mafiánské záležitosti zatahoval, byť jen povrchně. Pod přikrývkou nahmatám její ruku a pevně ji stisknu. „Nic, na čem by nějak zvlášť záleželo, Doe.“ Koho se tím však snažím přesvědčit víc? Sebe nebo ji?

   „Udělej mi laskavost,“ pronese po chvíli tiše.

   „Hm?“

   „Nelži mi. Pokud o tom nechceš mluvit, dobře – nemluv. Ale neříkej, že se nic neděje, když na tobě jasně vidím, že máš starosti.“

   „Dobře,“ odvětím klidně a dlouze se jí zadívám do očí. Pak se odvrátím, pustím její ruku a vyhrabu se z postele. Opatrně začnu manévrovat po pokoji, pochoduju z jednoho konce na druhý a sbírám jednotlivé kousky oblečení. Musí na mě být doslova dokonalý pohled, jak se tam procházím s nahým zadkem v dost indiskrétní pozici. Ponožka, nátělník, košile… ne, počkat, ta není moje…

   Poškrábám se na bradě. Nezbývá mi nic jiného, než se s otázkou obrátit na Donnu. Sedí uprostřed manželské postele v tureckém sedu s rukama složenýma v klíně a vypadá to, že se každou chvilkou rozesměje. „Nevidíš někde tu druhou ponožku?“

   Vyprskne smíchy a ukáže na starodávně vyhlížející lampu na dřevěném vyřezávaném nočním stolku. Zamířím k ní, seberu ponožku a netrpělivě ji nasoukám na pravé chodidlo. Mezitím si překvapeně uvědomím, že je má mysl opět čistá a nedotčená alkoholem. Že by sex spaloval i něco jiného, než pouze kalorie?

   S rukou položenou na klice od dveří se zarazím a připomenu si slušnost. Přece nemůžu nechat ženu, s níž jsem se právě vyspal, v pokoji, aniž bych se rozloučil?

   „Díky za dnešek. Zase se uvidíme, Doe!“

   Hodí po mně domýšlivým úšklebkem, který k ní tak perfektně sedí. „Já vím, Monsineur Shadower.“

   Sám sebe se ptám, jestli to nebylo jedno z našich posledních „dostaveníček“.

 

   „Kde jsi sakra byl?“ vyjede na mě Samuel, když mě očima vyhledá v davu. Nezní naštvaně ani popuzeně, spíš zaujatě. Zajímavé. Ta černovláska ho asi musela přivést do trochu lepší nálady. Dovedu si představit jak.

   Bezstarostně pokrčím rameny a silně doufám, že si nevšimne těch dvou nepřítomných knoflíků. Zakřičím na Jorgeyho, jenž pořád ještě připravuje drinky za barem a na čele se mu perlí kapičky potu, že odcházíme. Podívá se naším směrem pouze na těžko postřehnutelný okamžik, mávne na pozdrav a zase se věnuje své práci.

   Popadnu Samuela za rukáv od košile a táhnu jej co možná nejkratším směrem k východu. Proplétáme se mezi desítkami tancem znavených a zpocených lidí nejrůznějšího věku a já se sám sebe ptám, proč odsud utíkám, jako zločinec utíká z místa činu. Možná proto, že dnešní schůzka s Donnou mi přijde jako zrada sebe samého. Zatímco po mě Sam vrhá nechápavé pohledy, se ujišťuji o tom, že vícekrát se stejné chyby nedopustím. Donna si také zaslouží šanci vést normální vztah. Možná o to nestojí, možná mi to všechno mělo dojít mnohem dřív, ale došlo mi to teď a to je důležité. Objevím se zničehonic a očekávám, že si na mě najde čas. Ano, tak zněla dohoda, ale je to tak správné?

   Zavrtím hlavou a rozrazím dvojkřídlé dveře. Sotva přejdu práh dveří, už mě ovane čerstvý, příjemný a chladivý vzduch vonící po blížícím se dešti a čerstvě posekané trávě. Zhluboka se nadechnu a vstřebávám ten okamžik, držím se jej jako záchranného lana.

   „Řekneš mi, co se stalo, nebo se radši ani nemám ptát?“

   Nakrčím obočí, seběhnu ze schodků vedoucích do klubu a cíleným krokem kráčím k autu. Na jeho otázku odpovím teprve těsně před tím, než nasednu za volant na sedadlo řidiče. „Stalo se to, že jsem idiot.“

   Víc se o tom nemíním zmiňovat a rozvádět to, ale i přesto slyším Samuelovu tichou poznámku svědčící o tom, že zkrátka musí mít vždycky poslední slovo, v čemž se samozřejmě podobá otci.

   „Jako kdyby to byla nějaká novinka.“

 

   Doma vyběhnu do schodů, dojdu ke svému pokoji, a jakmile jsem uvnitř, zabouchnu za sebou tak hlasitě, až se rozřinčí okno. Panikařím. Padá ze mě jedno břemeno za druhým, jenomže já ani nevím, zda o to ve skutečnosti stojím. Bezmyšlenkovitě ze sebe strhnu košili a mrsknu s ní do kouta. Nechci ji ani vidět. Další důkaz mé slabosti a demence.

   Zoufale si prohrábnu vlasy. Pořád cítím její vůni a to všudypřítomné pižmo, jež se za ní táhne jako její neodmyslitelná součást. Potřebuji to ze sebe co nejrychleji dostat. Ano, to je správné rozhodnutí, Andreo, pomyslím si posměšně, svleču si veškeré oblečení, vlezu do sprchy a nechám ze sebe ztéct veškerou špínu a zahanbení. Kolikrát jen jsem se právě po tomhle cítil nejvíc naživu? Kolikrát jsem se úplně vykašlal na fakt, že má Donna přítele, navíc přesně toho miloučkého, naivního a důvěřivého, který by ji nepodvedl, ani kdyby mu prezident nabídnul milion?

   Spolu s ledovou vodou, která mi v jednotlivých proudech dopadá na nahé tělo a vlasy, objevím nečekanou tupou bolest hlavy. pomalu si kolem pasu obmotávám ručník, nechávám otevřené dveře od koupelny a skoro bych si už spustil ručník dolů, kdyby přímo na kraji mé postele s rukama způsobně složenýma v klíně neseděla ta jediná osoba na světě, která mi kdy v životě byla opravdu schopná pomoct.

   Unaveně si povzdechu a utáhnu ručník, aby se čirou náhodou neuvolnil. „Co tady děláš, Mario?“

   Nakloní hlavu na stranu, v očích palčivě zřejmou starostlivost a vážnost. Natáhne se a poklepe na místo vedle sebe, kam ji nakonec následuji. Posadím se, ale zabodnu pohled do podlahy. Nemůžu se na ni ani podívat. Moje činy dnešní noci by rozhodně neschvalovala, přestože jako jediná na tomhle světě ví o existenci neromantického románku mezi mnou a Donnou.

   „Nemohla jsem tě nikde najít. Yusuf mi řekl, že jsi spolu se Samuelem jel do klubu,“ řekne a zamyšleně si zamne ruce. „Chtěla jsem se ujistit, že přijedeš v použitelném stavu, Andreo.“

Z hrdla mi unikne hysterický smích. To matka by měla sedět vedle mě, dělat si starosti o mou bezpečnost a nejít spát, dokud by se osobně nepřesvědčila o tom, že jsem v pořádku a nic se mi nestalo. To ona by měla projevit mateřskou lásku, ne Maria. Bože, už se chovám úplně jak ženské. „Jsem v pohodě.“

   „Ne, nejsi.“

   „Co, teď se z tebe stala věštkyně?“ vyjedu na ni hlasitě a vzápětí si křečovitě sevřu hlavu do dlaní. Pálí jako čert. Připomíná mi to sen, jenž se mi zdál minulý rok. Utíkal jsem před nějakým mužem, zakopl a pode mnou se probořila zem. Jak široký tak dlouhý jsem celým tělem dopadl na milion tenkých jehliček, které se mi zanořovaly hluboko do těla, a ze všech těch otvorů mi tekla krev. Ve snu samozřejmě nemůžete umřít, to je vědecky prokázané a četl jsem o tom mnoho článků, ale kdyby to bylo možné, vykrvácel bych tehdy do krve.

   „Promiň, Mario. Ujelo mi to,“ omlouvám se okamžitě, abych aspoň trochu napravil situaci zničenou mým zhnuseným svědomím a ještě zhnusenější náladou. „Nechtěl jsem.“

   S jemným úsměvem na leskem přetřených rtech mi bez zaváhání položí dlaň na paži. Jedno gesto a kolik citů do něj dokáže vložit. „Já vím. Určitě toho na tebe bylo hodně.“

   „Je mi jako kdyby mi každou chvílí měla explodovat hlava a rozskočit se na tisíce kousků.“

   „Možná bys měl otce požádat o dovolenou,“ prohlásí zcela vážným tónem, jako kdyby jí nebylo už dopředu jasné, že taková možnost nepřichází v úvahu.

   Zavrtím hlavou na znamení stoprocentního nesouhlasu. „S tím by nesouhlasil, Mario. Momentálně je toho příliš mnoho v sázce, pokud ne rovnou všechno. Potřebují mě tady. Musím přijít na to, jak zjistit co jsme udělali Turnerovým, zjistit, kde ukrývají Kerema a dovést ho zpátky tam, kam patří, jinak se Jenny zblázní a já taky. Musím vést restauraci, start se o chod domu a v neposlední řadě musím dohlížet na Miriam.“

   „Nemyslím si, že by se o tajemství téhle rodiny rozšiřovala mezi lidmi, nebo ještě hůř – na policii. Taková není!“ argumentuje okamžitě Maria ohnivě, odhodlaná bránit člověka, kterého si oblíbila, do poslední chvíle.

   Je to právě její bojovnost, jež může za můj mdlý úsměv. Víc než jindy si uvědomuju, že potřebuju spánek. „To já vím. Nezpochybňuji její loajalitu, ale myslím si, že otec to vidí jinak.“

   Maria se nepatrně odtáhne. Takovou odpověď nejspíš nečekala. „Moment. Ty si snad opravdu myslíš, že by jí byl schopný ublížit pod svou vlastní střechou?“

   Povzdechnu si a vyjdu s pravdou na povrch. „Sám mi to řekl. Takže tohle už déle není otázkou, řekl bych. Miriam…“

   Všimne si nepatrného zaváhání v mém hlase a absolutní změně tónu. Nyní mým slovům věnuje daleko větší pozornost. „Co?“

   „Na té holce je něco divného, nemyslíš? Zvláštního. Došlo mi to už před čtrnácti dny, což je možná i jeden z důvodů, proč jsem ji přijal, ale… zkrátka mám pocit, že se toho kolem ní točí mnohem víc, než dává najevo.“

   „Podle tebe o mafii neslyší poprvé?“

   Napadlo ji to samé co mě. Ale ne, tohle je nesprávný tok myšlenek. „Pochybuju. Miriam nemá s mafií nic společného. Když opravdu zjistila kdo jsme, byla v šoku, přestože daleko menším, než jsem od ní očekával. A potom je tu ta situace s jejím mobilem.“

   Maria nastraží uši. V očích jí poletují jiskřičky touhy dozvědět se víc. „Mobilem? Jakým mobilem?“

   Vstanu z postele, dojdu k nočnímu stolku a otevřu spodní přihrádku. Zabořím prsty do prakticky neviditelné mezery a s uspokojením vytáhnu široké falešné dno. Netuším, z jakého důvodu uchovávám pistole pod postelí, v zásuvce i ve skříni a do tajného prostoru, o němž neví ani otec, ani nikdo jiný z mé rodiny, umístil zrovna její mobil, ale instinkt mi napovídal, že nechat ho povalovat se ve stolku, kde do něj může kdokoliv nahlédnout a zjistit co jsem zjistil já, je pošetilost a nerozvážnost.

   Je to jeden ze starších modelů, ale jde vidět, že o něj evidentně bylo dobře pečováno. Posadím se zpět na své místo, zapnu mobil a naťukám ověřovací pin, který je tak trapně jednoduchý, až by to pohoršilo i toho nejhoršího hackera. Po přihlášení najedu na plochu – jako tapetu si nastavila jakýsi turecký citát, kterému ani za mák nerozumím – a do zpráv.

   „Jak ses k němu ale dostal? Jak víš, že je to Miriamin mobil?“ vyptává se Maria s nově probuzeným zájmem.

   „Objevil jsem ho úplně náhodou, přísahám. Zrovna jsem procházel kolem kuchyně, když mi Sarah oznámila, že při vyhazování odpadků se jí rozbzučel celý pytel a po chvilce hledání našla tenhle mobil. Netušila čí je, ale předala mi ho hned poté, co jsem ji požádal – pro všechny případy ho nosila u sebe v kapse. Prý se nepodívala dovnitř.“

   Maria mě pořád ještě probodává těma jiskřivýma očima. „Ale ty ano.“

   „Samozřejmě, že ano! Musel jsem se přesvědčit o tom, komu patří!“ dodám hlasitě na svou obranu, ale potom pro všechny případy ztiším hlas skoro do šepotu. „Patří Miriam. Nedivím se, že se ho chtěla zbavit.“

   „Proč?“

   Místo odpovědi jí podám mobil do nastavených rukou a sleduji, jak se zatajeným dechem projíždí jednu zprávu po druhé. Už dávno vím, co v nich objeví, takže pro mě ta slova žádným překvapením nejsou. Ale pro Marii ano. Po přečtení tohohle se mi představa Miriam a útěku z domova zdála přinejmenším o 60% pravděpodobnější.

   Několik zpráv přišlo od neznámého čísla. Ta první se datovala den před tím, než se dostavila na pohovor.

 

   Kde sakra seš? Jestli něco řeklas, zaplatíš za to!

   Ty svině, kam ses poděla?

   Mrcho jedna, tak tys pláchla? Byl jsem za tvým tatíkem. Víš, že je pořád ožralý do němoty? Koho myslíš, že viní ze všech těch problémů?

   Jestli zjistíme, že jsi o nás někomu řekla, teprve tehdy ti nastane peklo!

   Bojíš se, a proto neodepisuješ? Jiným by se to líbilo.

   Víš, že si tvýho zmizení všimlo jen pár lidí? Nikdo nelituje.

   Máš štěstí, že se to nikde neprovalilo. Pokud k tomu dojde, víš, co tě čeká, lásko… Najdeme si tě. Možná to dokonce i chceš.

 

   Potom následovaly tři další zprávy staré pouze týden. Odesílatelem je její otec. Udivuje mě, že si nepřítomnosti své dcery všiml tak pozdě.

 

   Kam ses poděla, ty děvko malá?

   Dej o sobě aspoň vědět, ne? Už jsem kontaktoval Steph. Až tě ty manýry přejdou, hezky si to vyřídíme.

   Okamžitě odpověz! Svýho fotra ignorovat nebudeš!

 

   Potom přišla ještě jedna zpráva, o něco delší.

 

   Miriam, rozmysli si, prosím tě, co děláš a hned se vrať domů. Tvůj táta si dělá starosti a já také. Samozřejmě nemůžu kvůli něčemu takovému přerušit práci v Izmiru, ale spoléhám na tvůj zdravý rozum. Musíš přece vědět, co je pro tebe nejlepší. Ať utíkáš před čímkoliv, vyřešíš to ve Washingtonu. KDE JSI? Máma.

 

   Ještě jsem objevil dohromady asi 73 zmeškaných hovorů, většina od neznámého odesílatele, který jí tak očividně vyhrožoval a zbytek od otce. Matka jí volala jen dvakrát.

   Maria vydechne obsah plic. Mobil s tlumeným zaduněním dopadne na podlahu. Nedostává se jí slov a oči má skelné, zalité slzami. „Panebože.“

   „Ten jí očividně nikdy moc nepomáhal.“

   „O kom měla ale říct policii? A proč? Co myslíš, že jí udělali, Andreo?“ vzlykne a znechuceně odkopne mobil doprostřed místnosti.

   Zamračím se. „Netuším.“

   Ale lžu. Několik představ se mi za tu dobu v hlavě už stihlo vytvořit. „Nejdřív tohle, potom my. Rozhodně nemá život jednoduchý. A – nedívej se na mě tak, Mario – rozhodně se ji ohledně tohohle nechystám konfrontovat. Počkám, dokud mi nebude natolik věřit, že s tím začne sama.“

   Maria pochybovačně nakrčí čelo. „Myslíš, že ti někdy bude tak bezprostředně důvěřovat?“

   Pokrčím rameny. Nic jiného mi nezbývá. „Člověk může jen doufat. Možná se nikdy nedočká, ale pokud ano, čekání za to rozhodně bude stát.“

 

27.

MIRIAM

   Zamračím se, když se v nastalém tichu, jež díky Bohu trvá už alespoň dvě hodiny, ozve tiché ale přitom rozhodné zaklepání na dveře. Hlasitě zaúpím a neobtěžuji se s odpovědí, poněvadž ten zvuk, jenž mi uniknul z hrdla, je pro zdravotní sestřičku za dveřmi dost jasným důkazem toho, že si nepřeji, aby vkročila. Ale nebyla by to ta pravá a klasická zdravotní sestra – například jako ta ve Washingtonu, kdy jsem odjela do nemocnice se zlomenou rukou, když otci ta jeho omylem ujela – kdyby skutečně poslechla pacientovu žádost. Proto mě nijak neudiví ani nerozčílí tlumené klapnutí a lehký průvan, který se do místnosti dostal skrze otevřené dveře.

   S otáčením se nijak zvlášť neobtěžuji. Nechci působit nezdvořile nebo drze, ale jejich přílišná starost mi leze na nervy den ode dne víc. A to jsem tu teprve třetím dnem. Čtvrtý naštěstí absolvovat nemusím. Doufám, že Samuel přijede co nejdřív a já se sem už nikdy nebudu muset vrátit. I když co já vím? Když pracujete u mafiánů, možné je prakticky všechno, nebo ne? Záleží, jakou rychlostí si dotyčný zvykne na život v neustálém ohrožení a nebezpečí.

   „Nechci další čaj,“ řeknu polohlasem, abych nevzbudila Keren, asi čtrnáctiletou holku, kterou za dva dny čekala operace kolene. „Řekla jsem vám to už minimálně třicetkrát, ale vy na to zřejmě úplně kašlete.“

   „Páni!“ ozve se pobavený hlas ode dveří. Hlas, jenž se tomu sestřinčinu rozhodně nepodobá ani v nejmenším. Pokud se v uplynulých třech hodinách nepřevtělila do nějakého muže. Dost specifického muže. „Nečekal bych, že se z tiché a neprůbojné vychovatelky dětí stane během tří dnů taková přebornice na sarkasmus a ironii. Co ti tady proboha dávali za prášky?“

   Trhnu krkem tak rychle, až si jej téměř vykloubím. Ne, můj sluch se vážně nemýlil. „Andreo! Co tady děláš? Měl pro mě přijet Samuel, nebo ne?“

   Pokrčí rameny, z rohu místnosti popadne plastovou židli a postaví ji maximálně deset centimetrů od mého lůžka. Nedokážu to nazvat postelí. Koutkem oka zaznamenám, že jeho příchod probudil Keren, která se zájmem pozoruje mého zaměstnavatele s ústy dokořán. Ano, je sice pohledný, ale takhle nepokrytě bych se na žádného muže rozhodně nikdy nedívala. „Chtěl jsem tě vyzvednout osobně, Rio.“

   Zacukají mi koutky úst. Ta přezdívka, kterou mi po hospitalizaci v nemocnici čirou náhodou, nejspíš z nudy, vymyslel, mi dokáže jednoduchým, až primitivním způsobem zlepšit náladu. „Aha.“

   „Vidím, že se ti tu vede dobře, viď?“ mrkne na mě. „Jsi spokojená?“

   Pokrčím rameny. Snažím se situaci příliš nehrotit, ale možná se mi to moc nepodařilo. „Za tři dny jsem vypila tolik čaje, že by to stačilo na zaplavení Ameriky.“

   Zasměje se. je to upřímný smích, ten, z něhož člověka začne ihned šimrat v žaludku a já se začnu ohánět a zaměstnávat jinými myšlenkami, abych tu záhadnou reakci vlastního těla zamaskovala. Připomínám si, že je o sedm let starší než já. Navíc není dobré pohlížet takhle na vlastního zaměstnavatelem, ať si je pohledný, jak chce.

   „A doma se to nijak nezmění. Maria je odhodlaná donutit tě vypít denně minimálně čtyři litry tekutin,“ prozradí mi s krotkým úsměvem Andrea a zamne si ruce.

   Proč, aby si byla jistá, že veškerý jed bude vyplavený z mého organismu? To je první myšlenka, jež mi prolétne hlavou, ale nejsem tak bezcitná, abych ji pronesla nahlas. Vím, proč mě Andrea za poslední dva dny navštívil jen jednou. Potřeboval si vše srovnat v hlavě stejně jako já, stejně jako všichni. Nepochybuji, že měl s otcem nesmírné problémy, možná se dokonce pohádali. Prozrazení tajemství civilovi není jen chyba, ale zrada, vysvětlil mi krátce poté, co jsem jej požádala, aby mi řekl víc. on je ale Walterův nástupce, tudíž se na něj jejich pravidla a zákony možná nevztahují tak přísně jako na ostatní.

   Nervózně se kousnu do rtu, až na jazyku ucítím železnou příchuť. Cítím, že ta propast mezi zaměstnankyní a zaměstnancem se bortí s každým dalším slovem. „Už odsud můžu odejít, Andreo?“

   Krátce přikývne. „Doktor Grospery ti nasadil několik prášků, které bys měla brát v případě, že by se projevila nevolnost, nesnesitelné bolesti hlavy nebo výpadky vědomí.“

   „Dobře.“

   „Jo. Ehm…“

   „Andreo?“

   „Ano?“

   Netuším, zda je nyní ta správná doba, kdy se zeptat, ale stejně to udělám. Nemůžu přece čekat na vhodnou příležitost, která ani nemusí přijít. „Jak to teď bude s mým zaměstnáním?“

   Pohlédne mi zpříma do očí. „Stejně jako předtím, Miriam. S výchovou Aishy, Myry a Evelyn se nic nezměnilo. No, maximálně tak jsou otravnější, než kdy jindy. Určitě ráda uslyšíš, že jsi je naučila se trochu krotit. Kromě Aishy, ta bude neřízenou střelou do konce života.“

   Vyjeknu smíchy a po minutě zamyšleného ticha nakonec přikývnu. Tentokrát mi nedělá žádné problémy zvednout se na loktech a posadit se na lůžku, poněvadž ta zdravotní sestřička s obřím komplexem starostlivosti mi už před pěti hodinami odstranila všechny hadičky a na zápěstí mi zůstala malá červená tečka značící, kde přesně byla jedna z nich.

   Andrea natáhne ruku mým směrem, ale vzápětí si to rozmyslí a zase ji spustí dolů. Požádám jej, aby počkal, než se převleču, popadnu oblečení, v němž jsem do nemocnice přijela, z okenního parapetu a pomalým, váhavým krokem zamířím do společné koupelny, kde budu mít soukromí. Připadá mi, že každá noha kráčí jinam, jako kdyby se od sebe chtěly co nejvíce vzdálit, což mi chůzi o to víc znesnadňuje. Zadek mě bolí, v zápěstí němě tepe a já sama sobě pokládám otázku, jak dlouho dokážu ještě vzdorovat tomu omračujícímu pocitu. Až moc dobře si však uvědomuji, že na mně Andrea visí pohledem a to mě překvapivě dostane až do desinfekcí páchnoucí koupelny, kde provleču jednu ruku za druhou skrze rukáv dlouhé a ne zrovna dvakrát moderní květované nemocniční košile a v marném očekávání přívalu bolesti ji přetáhnu přes hlavu. Bolest ale nepřichází. To mi dodá další nepatrný kousíček odvahy a zadívám se na sebe do zrcadla. Pod košilí jsem neměla vůbec nic, podprsenka leží na hromádce oblečení, které na sebe teprve musím nasoukat. Kupodivu nevypadám nijak odpudivě ani mrtvolně. Vlasy jsem si přes noc stahovala do pevného copu, tudíž nejsou mastné, rozcuchané ani zplihlé, přestože už potřebují notnou dávku šamponu. Pod očima nemám žádné temné fialové kruhy a s řasami oproštěnými od řasenky si připadám podivně bezbranně. Líčení byl vždy spolehlivý způsob, jak se skrýt. Umožňuje mi to nastavit si na obličeji masku, o níž nikdo jiný kromě mě netuší.

   Nakloním hlavu na stranu. Jediná věc, která se změnila, je moje tělo. Jsem ještě hubenější, než obvykle a rozhodně by mi prospělo velké množství cukru, abych se dala trošku dohromady. Teď s tím ale nic neudělám, takže z hromádky seberu podprsenku, nasadím si ji a upravím neposlušná obrácená ramínka. Tričko na sebe hodím rychlostí blesku, ale s kalhoty je to obtížnější. Pořád cítím tu plastovou hadičku zabořenou do své kůže. Mám chorobný strach, že ta maličká červená tečka praskne a vyřine se z ní krev, kterou nebudu moci zastavit. Přibližně po čtyřech minutách si zapnu zip a narovnám se. Uvědomuju si, že mi opravdu přijde, jako kdyby mi tělo přejel náklaďák.

   „Už jsem si říkal, jestli se něco nestalo,“ prohlásí Andrea starostlivým a vážným tónem a sotva mě spatří vycházet ze dveří koupelny, vyskočí z plastové židle na nohy, až se zakymácí a urychleně hledá ztracenou rovnováhu.

   „Je mi fajn,“ prohlásím pevně a odhodlaně. Vlastně ani nelžu. Kývnu hlavou ke dveřím. „Můžeme jít?“

   „Jistě.“

   „Keren,“ zavolám na čtrnáctiletou dívku s vlasy barvy slámy. „Doufám, že ta operace dopadne dobře.“

   Věnuje mi mdlý úsměv. „Děkuju, Miriam.“

 

   Na následujících šest dní vzpomínám s ohromující radostí. Už od chvíle, kdy jsme přijeli zpátky do sídla Refuge Mine, všichni kompletně změnili své chování vůči mně. Všichni kromě Evelyn, Myry a Aishy, které si vůbec neuvědomovaly změnu a napětí mezi mnou a členy Shadowerovy rodiny. Byly štěstím bez sebe, když zjistily, že jsem se po tak dlouhé době konečně vrátila domů a Evelyn mě svým obdivuhodně silným stiskem skoro udusila. Aisha začala klasicky poskakovat kolem a vesele žbleptala, že ji konečně zachráním před těma dvěma zabědněnci a Myra jen přišla ke mně, objala mě kolem pasu a prohlásila, že si o mě dělala veliké starosti a je nesmírně ráda, že mě zase vidí. Její reakce mě asi nejvíce chytila za srdce. Málokdy dávala najevo emoce. Její chování působilo jako chování dospělého nebo přinejmenším dospívajícího člověka a já si vážila všech slov, jež mi věnovala i těch ne právě častých úsměvů.

   S Walterem Shadowerem jsem se podle očekávání střetla hned pár minut po příjezdu, kdy se na mě nepříjemně usmál a projevil vlažnou radost nad mým návratem. Také si neodpustil poznámku, že snad nenastanou žádné potíže a já, abych ulehčila od jeho trápení a případných problémů, které mohli v budoucnu teprve přijít, jej ujistila, že to v žádném případě nehrozí. Druhého dne byl o něco vřelejší co se táče chování, ale od okamžiku, kdy mu Andrea oznámil, čeho se dopustil, ze mě ani na kratičký okamžik nespouštěl oči. Nedůvěřoval mé loajalitě a mlčenlivosti. Minimálně tohle bylo stoprocentně jasné už od pohledu, a ačkoliv mě Fillipe vehementně přesvědčoval o opaku v marném dojmu, že mi tak zlepší náladu, nikdo by mě nedonutil smýšlet jinak.

   Fillipe se svým optimistickým pohledem na svět kolem sebe považoval mou zasvěcenost za příjemný přínos. Nemusel se přetvařovat a lhát o celých hodinách, kdy zmizí z domu a potom se náhle objeví a mohl se mnou mluvit otevřeně bez obav z toho, že se nějakým způsobem podřekne.

   Sebastian se krůček po krůčku srovnával se smrtí Jamese a pokroky byly jasně viditelné. Už neměl pod očima tmavé kruhy značící o nevyspalosti a bdění po nocích a domem se začínal konečně rozléhat i jeho smích. Občas mi věnoval přátelský a vlídný úsměv, nebo mě pozval na šálek čaje do svého tajného „doupěte“, jak jej nazýval. Považovala jsem to za dokonalou příležitost poznat jej blíže a současně uniknout možnosti, že se neplánovaně střetnu s Walterem nebo Cecilií – už dávno jsem o nich přestala uvažovat jako o panu a paní Shadowerových. Pokud mi to povinnosti dovolovaly, trávila jsem také čas v knihovně zásobené hojným množstvím knih. I zde mě vyhledával. Nejspíš jsem mu ze všech členů rodiny i zaměstnanců nejméně připomínala Jamese. Možná v tom byla ta nejhlavnější příčina jeho touhy zapříst se mnou rozhovor.

   Samuel, jenž na mě už od samého počátku působil jako nejvážnější ze všech tří bratrů, mi doporučil několik titulů, které podle jeho vlastních slov byly hodné přečtení. Nevím, zda jemu a Sebastianovi vadil fakt, že vím o té mafiánské záležitosti, ale každopádně nelibost nikdy najevo nedávali, což mě přimělo doufat v navázání přátelských vztahů. Zjistila jsem totiž, že Samuel není takový suchar, za něhož ho považuje Andrea. Dokáže rozesmát stejně jako každý jiný.

   Cecilia mi rozhodně věnovala víc pozornosti než před oním osudným dnem, kdy jsem téměř zemřela. Nejspíš měla vlastní skryté pochybnosti o mé osobě, ale nevyjadřovala je nahlas. Pokud jsme se potkaly na její pečlivě opracovávané zahradě, usmála se a načala nějaké bezpečné téma, za což jsem jí byla vděčná. Vypozorovala jsem u ní některé aspekty osobnosti, jež jsem zahlédla i u Andrea, ale Mariina výchova se na něm rozhodně podepsala znatelněji.

   Maria mě obmotala svým křehkým tělem sotva za námi Andrea zavřel vchodové dveře, brečela a brečela a zdála se k nezastavení. Doteď netuším, zda jí pohnula má otrava nebo s tím mělo společného něco úplně jiného, ale rozhodně mě zastihla nepřipravenou. Od té doby mi každý den trpělivým hlasem vysvětlovala, že pitný režim a pořádná snídaně je ten nejdůležitější start, na němž závisí celý den a já to přece nemůžu nijak „odfláknout“ a riskovat, že se mi udělá nevolno a omdlím. Starala se o mě jako by se o mě měla starat moje matka, čímž mě zároveň nevědomky donutila přemýšlet nad tou skutečnou povedenou rodinkou, kterou jsem nechala za zády někde ve Washingtonu a Turecku. Otec se nejspíš uchlastával k smrti, protože ztratil jediný zdroj peněz, kterými postupně splácel jeden druh za druhým (ne že by mu to bylo kdovíjak platné, poněvadž si den ze dne otevíral víc dluhů u čím dál většího počtu lidí) a matka podle svých vlastních slov v té esemesce nemohla přece odejít z práce kvůli něčemu tak podřadnému jako útěku vlastní dcery ze svého domova. Mohla být upřímná. Mohla mi prostě napsat, že si zařídila nový život s novým mužem a svého manžela s dcerou se rozhodla opustit už před lety. Alespoň tohle mi dluží už několik let. Upřímnou odpověď. Jen jednou za život.

   Yusuf po mě pořád vrhal jeden povzbudivý úsměv za druhým a občas mě dokonce doprovodil na procházku, které jsem měla striktně nařízené od doktora Grosperyho, jenž tvrdil, že čerstvý vzduch je výrazným léčitelem nemocí. Nehádala jsem se s ním, přírodu jsem zbožňovala už jako malé dítě.

   Nejznatelnější změna nastala mezi mnou a Andreou. Ledy mezi námi byly prolomeny, aniž by si to jeden z nás dvou uvědomil. Díky jeho projevené důvěře, kdy mi svěřil svá tajemství o svém životě, o životě své rodiny, o tom, jak jej jeho vlastní matka zanedbává a místo ní se Andreově výchově věnuje Maria (tato situace mi náramně připomínala mou matku bezpečně zakotvenou v Izmiru), o svých začátcích v mafii, kdy se z něj stal vymahač informací, který kryl stopy, k nimž by se časem mohla nedopatřením dostat policie a o problémech s Livierovými a nově objeveným sporem mezi nimi a Turnerovými – díky tomuhle všemu jsem cítila zvláštní pouto, které nás pojilo dohromady a já se kolikrát přistihla nad úvahami, v nichž figuroval jako přítel a kamarád, ne osoba, jíž vděčím za měsíční výplatu. Přestože na něm byly vidět zřetelné výčitky svědomí a občas mezi námi nastávalo trapné ticho, kdy ani jeden z nás dvou nevěděl, jak jej přerušit, trávil se mnou a holkami víc času, než předtím. Už dvakrát se stalo, že jsem začala křičet ze spánku a on přiběhl, připravený uvést mě opět zpět do reality a dokázat mi, že vše je v pořádku, že to byl jen zlý sen, který nemá se skutečností co dělat. Počkal, než znovu upadnu do spánku a nezačnu klidně oddechovat a teprve potom odešel z mého pokoje do svého vlastního. I když mezi námi panovala nyní už nepřerušitelná důvěra, nedokázala jsem samu sebe donutit k přiznání pravdy. Neřekla jsem mu, že mě straší minulost a kousek po kousku uráží tu vzdálenost, jež mě dělila od Washingtonu, aby mi zničila nový život, který tvrdě vybudovávám. Neřekla jsem mu, že nebýt té osudné noci, kdy se to stalo, jeho sestřičky by měly úplně jinou vychovatelku.

   Občas se stane, že se ve vzduchu ocitne příslib něčeho, co se má teprve stát a vy marně čekáte na jakýkoli náznak, že se ten moment blíží. Každý pór vašeho těla si je vědom té pohromy mířící do vašeho nic netušícího života, ale i kdyby vám dal Bůh nebo někdo shůry halo, stejně by vám to rozmetalo život a vše, co jste si doposud mysleli, že je pravdivé, na milióny kousíčků. Je pochopitelné, že se situace musela divoce zvrátit a vytáhnout se s natolik bolestivými zvraty ve vaší minulosti, až se vám chtělo rozplynout ve vzduchu.

 

28.

MIRIAM

   Přibližně týden po mém návratu z nemocnice se v centru Phoenixu koná Jarmark. Evelyn, Myře i Aishe odpadnou vyučovací hodiny (jejich soukromý učitel, pan Moore, si nepochybně oddechne úlevou), vzbudí mě už v šest hodin ráno a tvrdí, že se na tuhle ojedinělou událost přece musí pečlivě připravit a nesmí nic ponechat náhodě! A ačkoliv jejich neposedné povahy mám upřímně ráda, nebylo by mi proti mysli, kdyby si to najednou rozmyslely a nechaly mě ještě hodinu klidně spát. Musím se ale probudit a donutit se vstát, protože ty tři by byly schopné zbořit celý dům. Dokonce i Myra se zdála jako na jehlách a podle toho jsem už při pohledu na tu nekřesťanskou hodinu jasně vyrytou na budíku zasténala a pomyslela si, že to předznamenává konec světa.

   Aisha mi skočí přímo na břicho a Evelyn začne bláznivě poskakovat po posteli jako smyslů zbavená. „Pospěš si, Miriam! Pospěš, přijdeme pozdě!“

   Myra rozhrne zatažené závěsy. Zamžourám do okna, ale to bodavé zimní světlo mi způsobí jen husí kůži po celém těle. Jak může být v šest hodin ráno tak jasné světlo? Jistě, je prosinec, ale neměl by tento měsíc znamenat spíš pravý opak? „Aisho, pokud mi budeš dál skákat po břiše, asi se pozvracím, takže tě upozorňuju dopředu.“

   Tlak na mém těle okamžitě ustane. Se slovy je to jiná. „Aisha má pravdu, Miriam! Takhle nestihneme vůbec nic a přijdeme o veškerou legraci!“

   Povzdechnu si a cítím, jak se vidina spánku vzdaluje stále dál a dál. Možná měl Andrea pravdu hned ten první den na pohovoru. Možná se na tuhle práci nehodím, protože jsem moc mladá. Mladí lidé potřebují minimálně deset hodin spánku, nebo se pletu? Já spala… sedm? Těžko si to spočítat, když mi do uší hučí tři vzrušené a nedočkavé hlásky dožadující se pozornosti.

   „Myro, ten váš slavný Jarmark začíná v osm, teď je šest. Pokud mezi těmito číslicemi nevidíte rozdíl, pan Moore to určitě napraví.“

   „Ale my se nestihneme připravit!“

   Přimhouřím oči. „Jistě, že stihnete.“

   Tuhle odpověď jsem si klidně mohla ušetřit, protože ji stejně ignorují, jako kdyby v tomhle pokoji před pěti sekundami prostě nezazněla. „Potřebuju vybrat vhodné oblečení.“

   „A já upravit vlasy,“ přidá se Evelyn. „Dokážeš z nich vykouzlit zázraky.“

   Pohlédnu na ni skrze přimhouřená víčka. Všechny čekají na mou reakci, jako kdyby na ní závisel osud lidstva. „A vy to samozřejmě nestihnete, pokud vstanete o hodinu později stejně jako Andrea, Sebastian, Samuel a všichni ostatní v tomhle domě.“

   Do ucha mi vykřiknou tři rozhodné hlásky. „Ne.“

   Zkřivím obličej do ne právě lichotivé grimasy a rukou poslepu šmátrám po přikrývce. Mám ji vůbec na sobě? „Dobře, zlomily jste mě.“

   Mým pokojem, jenž byl ještě před pěti minutami tichý jako dno oceánu a já se ocitala ve svém vlastním světě, z něhož mě ty tři vytrhly, se rozlehne šílený halasný smích doprovázený poskakováním po posteli. Teprve až když syknu a napomenu je, aby neprobudily další obyvatele tohohle domu, se relativně utiší a jsou schopny normální komunikace. Nadšení způsobilo hodně. Nemusí se učit, nemusí trpět s učitelem, který je příjemný a schopný je dobře vzdělávat, ale kterého současně nemají nijak zvlášť v oblibě a mohou celý den strávit mezi různými stánky, atrakcemi, kolotoči, společenskými hrami a kolotoči v přítomnosti mě a celé rodiny. Zpočátku mě překvapilo a znervóznilo zjištění, že jejich otec, Walter Shadower, se spolu s manželkou zúčastní Jarmarku také. Nemyslím si však, že by to jejich dcery nějak zvlášť ocenily, protože jejich pozornost bude patřit Slavnosti.

   Hned po tom, co se pečlivě obléknu do nově koupeného zeleného trička s volnými rukávy (Aisha trvala na tom, že na Slavnost si přece musím koupit něco nového!) a klasickým černých džínů, si rozčešu vlasy a pracně je spletu do dvou propletených copů, které silně utáhnu a sepnu tenkou černou sponou. Schválně si nechám pár pramínků volně splývat podél obličeje, vytváří to dokonalý kontrast s mým obličejem – jak by řekla babička. Právě na ni vzpomínám, když splétám jeden pramínek s druhým a nacházím v téhle činnosti zvláštní uspokojení. Možná jsem přerušila doplňkové studium, možná jsem nechala otce i matku daleko za sebou a pokouším se zapomenout. Možná jsem po tom, co se ve Washingtonu stalo, neměla utíkat a nechat se ochromit strachem, jenž se mi zažíral do každičkého svalu a do všech myšlenek. Ale vím, že kdyby byla naživu a mohla mě vidět, byla by pyšná. Byla by pyšná na dívku, kterou jsem se stala jen díky ní. Nemám ponětí, proč jsem si tento účes, který zbožňovala (objevila ho u sledování venezuelské telenovely a pojídání popcornu, kdy mi jen tak z legrace motala vlasy dohromady), zapletla teprve dnes. Ale hluboko uvnitř cítím, že babička by mi přesně tenhle účes poradila na něco podobného jako je místní Slavnost.

   Jakmile mě z přemítání vytrhne Aisha, která proletí kolem otevřených dveří mého pokoje jako namydlený blesk, namáhavě vydechnu a vyřítím se za ní. „Aisho! Neběhej po domě!“

   „Pospíchám.“

   To je její odpověď? Na několik vteřin se zarazím. Představím si svůj život na místě toho jejího. Představím si, že jsem krásná holčička, která má ty nejúžasnější a nejstarostlivější sourozence na světě a které se dostane všeho, co si usmyslí. Holčička vyrůstající beze strachu z veřejného zesměšňování, šikany, týrání a strachu. Dobře, ta mafiánská věc tu pořád poletuje ve vzduchu, ale přesto… při vzpomínkách na dětství se mi nevybaví téměř nic dobrého, veselého ani šťastného. Aisha vůbec netuší, jak dokonalý život vede.

   Konečně se proberu. Babiččiným přísným a striktním tónem řeknu: „Tak pospíchej pomaleji. A pokud chcete upravit vlasy, okamžitě naklusejte do mého pokoje. Jasné?“

   Aisha protočí oči a zasalutuje. „Jasně, generále.“

Překvapeně vykulím oči. Je profesionální chybou, že mě považuje spíš za kamarádku, než za svou vychovatelku?

 

   „Miriam!“ zavolá za mnou Andrea a seběhne po schodech. Neplánovaně mi unikne úsměv. Bůh ví, proč se v jeho přítomnosti poslední dobou usmívám jako totální idiot. Pako, dodám v duchu a potlačím povzdech. „Přesně tebe jsem hledal.“

   „Nepovídej,“ zasměju se uvolněně. No, uvolněnost cítím pouze do té doby, než na pravém boku ucítím jeho pevnou ruku. Strnu na místě, jako kdyby do mne udeřil blesk, a nohy mi zarostou do země. Sama se sebou svádím rozhodující boj. Nechci vzpomínat na Howarda, ale vše je příliš čerstvé na to, abych sebou přestala pohrdat a netrhala sebou při samotném vyřčení jeho jména. Přidám k tomu ještě to nevysvětlitelné a děsivé lechtání v žaludku, kde po jeho doteku vzniklo hotové ničivé tsunami, a můžu se rovnou odepsat jako ztracený případ. Ne, pomyslím si vzápětí a odtrhnu pohled od země, to lechtání určitě vyvolala snídaně. Hrkla jsem ji do sebe moc rychle a určitě mi nesedla. Jo, to bude ono. Otázkou však bylo, zda se tímhle pokouším přesvědčit svůj nerozhodný rozum nebo o dost rozhodnější srdce?

   „Děje se něco?“ zeptá se vzápětí Andrea, a jakmile se naše oči střetnou v půli cesty, povšimnu si toho vítězoslavného lesku v jeho očích. Tváří se jako kdyby právě objevil lék na rakovinu. Nebo AIDS.

   Připomněl jsi mi člověka, na něhož se nutím zapomenout, můj mozek připomíná guláš a ta tvoje zatracená ruka mi ze srdce i rozumu dělá hotovou fašírku – Ne, nic se neděje.

   Zaraženě zavrtím hlavou. Proboha, kde se ty šílenosti berou? Kterou nohou jsem dnes vlastně vstala? Ty tři ďáblice mě probudily a donutily vstát tak rychle, že jsem tomu bohužel nevěnovala moc pozornosti. Těžko mě za to může někdo vinit.

   „Ne. Proč jsi mě hledal?“ Je mnohem snazší mluvit o tématu, které mi neprohání strach žilami. Snazší, než mít neustále přímo před očima tu scénu, jež trvala pouhých deset minut, ale neodmyslitelně se mi vryla do paměti, jako když si zamilovaní milenci vyřežou do kmenu stromu své iniciály, aby se tak ujistili, že bude navždy existovat místo, odkud vzpomínka na ně dva nikdy nezmizí. Přestože se pouto po letech přetrhne, ta písmena nezmizí. Ten strom bude už napořád uchovávat všechny emoce vložené do těch čtyř zdánlivě jednoduchých písmenek. Možná, opravdu jen možná, že za pár let se strach odplaví pryč. Ale nikdo není tak mocný, aby mi odstranil vzpomínky, s nimiž budu žít už do konce života.

   „Měli bychom spolu probrat dopravu do centra. Vyhledal bych tě dřív, ale otec potřeboval pomoct s poměrně naléhavou mafiánskou záležitostí,“ jeho prosící pohled mi dává jasně najevo, abych se zbytečně nevyptávala, protože bych mu celou situaci pouze ztížila. Evidentně toužil po oddělení práce s osobním životem – což samozřejmě nejde tak lehce. Na jednu stranu nepoužil žádnou výmluvu a přiznal se k tomu, co řešil se svým otcem, tudíž ve mně musel mít přinejmenším aspoň minimální důvěru. Na druhou stranu se nepochybně těšil na den strávený se svou rodinou a ode mě by bylo tudíž sobecké vyptávat se na podrobnosti, které se mnou nemají co dočinění a které způsobují nepřátelské vrásky v jeho obličeji. To nechci. Ale co chci je to, aby se uvolnil, usmál se tím lišáckým úsměvem, který jsem si ihned zamilovala a pro jednou zapomněl kým je.

   „V pohodě. Dopravou do centra myslíš…?“

   „Cestu na Slavnost. Pěšky asi nepůjdeme, viď? No, rodiče spolu s Yusufem a Evenem, jejich společným bodyguardem, pojedou v jednom autě. Maria si ještě něco potřebuje zařídit, takže přijede později a Jenny ani Sarah nejedou. Sam se Sebastianem souhlasili, že by jeli s Fillipem a Hanem a… Potom jsem tu já, ty a sestřičky. Měl jsem v úmyslu navrhnout to tak, abychom jeli všichni společně, samozřejmě budu ale respektovat, pokud budeš chtít jet radši s Fillipem místo se mnou.“

   Zmateně nakrčím obočí. Proč bych jezdila radši s Fillipem namísto s Andreou? A proč má rty stažené do tenké, upjaté čárky?

   „Nemám ani jeden důvod měnit si místo s kýmkoliv z tvé rodiny, Andreo.“

   Potěšeně se zaculí a kývne hlavou tak prudce, až mu většina vlasů vletí do obličeje. Ne že by mu to vadilo. „Fajn, takže jsme dohodnutí. Kde jsou moje dračice?“

   My o vlcích a vlci za dveřmi. Zabere nám asi čtvrt století, než je společnými silami přemluvíme, aby přestaly štěbetat, vyšly z domu a nasedly do „toho zatraceného auta“. Já se posadím na místo spolujezdce a Andrea v očekávání bubnuje prsty do volantu. Jakmile se všechny auta naplní, Andrea strčí klíček do zapalování, nastartuje motor a rozjede se tím stylem, že sešlápne pedál až k podlaze a prakticky jej do ní zarazí. Vyjedeme z příjezdové cesty posypané štěrkem, jako kdybychom se ocitli v automobilové honičce. Andrea si jízdu zřejmě užívá, čas od času prosviští kolem semaforu a je mu fuk, že má červenou. Zatáčky řeže jako bláznivý maniak. Kdybych nebyla obeznámená s tím, že patří mezi nejdůležitější mafiány ve Phoenixu, dávno bych na něj zařvala, který idiot mu proboha dal řidičák. Není těžké uvědomit si, že Andrea za volantem se rovná odpálenému granátu. Jezdí takhle pořád? Pokud ano, nechápu, jak může být ještě stále naživu.

   O deset minut později vypadnu ze dvířek auta dřív, než stihne zaparkovat a při srážce s klidnou a nepojízdnou zemí se mi zatočí hlava. Teprve ve chvíli, kdy dám v ruce bok a provádím známou operaci nádech-výdech-nádech-výdech, mi to dojde. Celou cestu k autu měl dlaň na mém boku.

 

   Široké a úhledně opečovávané prostranství kousek od centra Phoenixu je nyní přeplněné minimálně padesáti různými dřevěnými stánky, v nichž postávají jednotliví prodavači a s líbeznými úsměvy lákají procházející lidi ke koupi nabízeného zboží. Uprostřed jsou rozmístěné dřevěné lavičky, všude okolo vidím vysoké stromy a v nich zapletené barevné balónky, které každou chvílí upoutávají malé děti a ti vzrušeně pokřikují na rodiče a ukazují prstem. Přímo uprostřed té obří plochy stojí kamenná fontána v podobě tří lvů, z jejichž tlam chrstají vodotrysky. Po celém prostranství se line hlasitá hudba.

   „Páni, páni, páni!“ vykvikne Aisha a poskakuje na místě. Ukazuje přitom na druhou část trhů a dokonce i já při tom skvostném pohledu, jemuž se mi naskytne, na chvíli ztratím řeč. Tolik kolotočových atrakcí jsem neviděla za celý svůj život. Po pravdě řečeno jsem v životě na žádné nebyla, ale to nikomu přece oznamovat nebudu. Obří červeno bílé kolotoče točící se dokola nesnesitelnou rychlostí, děti ječící na zajištěných sedačkách, tmavě hnědá Pirátská loď s hlavou faraona, Thunderbolt, dráha neustále se měnících tvarů, minimálně deset černých klecí, v nichž postávají děti s rodiči a pokouší se je rozhoupat do stran a přetočit, autodrom, horská dráha, vláčky a parní lokomotivy jezdící dokola, ruské kolo vrhající odlesky zimního slunce, labutě, zmenšená verze zvonkové dráhy, Pekelný hrad osvětlený snad milionem maličkých červených světýlek, nejméně tucet obchodů s plyšáky nejrůznější velikosti, laserová střelnice, elektrický býk, aerotrim, bungee trampolíny, lezecké stěny, lukostřelecká stanoviště pro dospívající a spousta dalších. Všude možně si všímám maličkých obchůdků prodávajících hranolky, marshmallows, hot dogy a limonádu a dvacet metrů od nás vidím přívěsovou restauraci Eier Mountain.

   Slavnost s kolotoči v zimě? Phoenix je opravdu neskutečně zajímavé město.

   Paži mi sevře silná, ale ohleduplná ruka. Zvědavě natočím hlavu do strany. Andrea. „Jak se ti tu líbí?“

   „Je to… dokonalé!“ zasměju se, abych uvolnila napětí ve svém těle. Nevím proč, ale nemůžu se přestat rozhlížet. „Nikdy bych neřekla, že se může tolik atrakcí vejít na jedno místo.“

   Andrea pokrčí rameny a věnuje mi svůj oblíbený pokřivený úsměv. „No, technicky vzato, to není jenom jedno místo. Celé se to rozkládá zhruba na třech kilometrech. Jaké trhy jsou ve Washingtonu?“

   Ten náhlý obrat v konverzaci mě zarazí, ale ne tím obvyklým způsobem. Rozhodnu se vyrukovat s pravdou. Ta v tomhle případě neublíží, přestože ze mě nejspíš udělá totálního neznalce a chudáka. „Nejsem si ani pořádně jistá, že tam vůbec nějaké jsou. Nejspíš ano, ale…“

   Jeho stisk zesílí. Mohu si jen namlouvat, že to má znamenat tichou podporu. „Nikdy jsi tohle nezažila? Jak to?“

   Teď je řada na mně, abych pokrčila rameny. „Nevím. dřív jsem měla jiný život, než na jaký jste zvyklí vy. Washington je v mnoha ohledech úžasné město, jenomže to nikdy nestačí, Andreo.“

   Pár vteřin je ticho, načež Andrea spráskne ruce dohromady a pohladí Myru po hlavě. „No, myslím, že je na čase, abychom si dnešek trochu užili, nebo ne? Kam vezmeme naši vychovatelku jako první, co myslíte, holky?“

   Zděšeně vypoulím oči a začnu vehementně vrtět hlavou, stěžovat si a vyhrožovat, ale nic z toho nepomáhá a všichni čtyři mě už táhnou směrem k horské dráze. Křičím na ně, že bych měla začít něčím jednodušším, ale to samozřejmě žádný efekt an jejich činy nemá. Už jsme od průchodu jen pět metrů, když se Andrea s Evelyn odpojí a mě zanechají ve společnosti těch dvou budoucích mafiánek. Prý se mám uklidnit, protože mě budou ze spodu sledovat.

   Evelyn podstrčí prodavači vstupenek pár drobných a za ruku mě vede k maličkým schůdkům, načež s obtížemi a stížnostmi nasednu vedle nich do ne zrovna dlouhé žluté sedačky. S roztřesenýma rukama a žaludkem jako na vodě se mi bohužel nepodaří zapnout bezpečnostní pás, ale hlavní kontrolor je víc než ochotný učinit tak za mě. „Omylem“ mě přitom osahává všude, kde se dá a mně ani nepřijde na mysl sebou cuknout. Kdyby to nebyl neznámý člověk, ale Andrea, řekla bych mu dosti výstižnou věc: Budu zvracet.

   „Jsou všichni připoutaní?“ zařve hlasitě, až málem překřičí hudbu. Všichni křičí na souhlas, jen mně se v krku tvoří knedlík velikosti fotbalového hřiště, všechny vlasy na hlavě se mi ježí jako po zásahu elektrickým proudem a je pouze s podivem, že moje rozklepané tělo ještě nezačalo otřásat celou sedačkou. Myra se naklání dopředu, v dlani neodmyslitelný poznámkový blok a něco do něj rychlostí blesku čmárá, aby to stihla. Aisha mi něco vehementně hučí do ucha, její slova mi však prolétnou ušima, aniž by se na chvilku zastavily a mně je poprvé za poslední tři týdny úplně šum a fuk, že jsem jejich vychovatelka, která by je právě teď měla uklidňovat a ujišťovat, že všechno bude v pořádku. Místo toho barvou obličeje připomínám Shreka a nutím se zadržet žaludeční šťávy na svém místě. Ukazuje se, že to tak snadné není.

   „Posledních třicet sekund!“

   „Miriam, ty mě ale vůbec neposloucháš!“ zahuláká Aisha dotčeně a zamračí se.

   Ve tvém vlastním zájmu mě nenuť mluvit, nebo se pozvracím, toužím na ni zařvat z plna hrdla, ale když to zkusím, nevyjde ze mě vůbec nic kromě ubohého pípnutí. Nakonec jen matně zavrtím hlavou a upřu pohledu před sebe, přesvědčená, že je tahle situace podobná autu. Třeba mi nebude tak špatně, když se budu dívat před sebe, místo abych hypnotizovala svoje nohy.

   „Start!“ ozve se a já prudce vydechnu. Nikdo mě nepřipraví na to, že se rozjedeme jako šílenci dopředu, kde není absolutně žádná překážka, kromě neustále se svažující a rostoucí dráhy. Každou chvilku mě to vyšvihne ze sedadla dopředu, vlasy mi vlají v ostré vichřici, a jakmile se naše sedadla v naprosto nečekaný okamžik obrátí vzhůru nohama, zaječím spolu s ostatními lidmi na palubě, s tím rozdílem, že oni ječí vzrušením a adrenalinem, kdežto já strachem a šokem. Dobrá, ten adrenalin je někde hluboko pohřbený, ale momentálně jsem doslova paralyzovaná.

   Aisha vedle mě něco nadšeně řve do vzduchu, jenž jí krade slova od úst a máchá rukama kolem sebe. Myra má zavřené oči a tvář nastavenou tak, aby jí vítr ovanul obličej. Jako jediná z nás všech se skutečně zdá klidná, nedotčená tím, že se její tělo pořád obrací nahoru, dolů a do stran. Také bych se chtěla cítit tak bezpečně a uvolněně, svobodně, jenomže něco mě neustále stahuje dolů.

   Křečovitě svírám opěrky, jako kdyby mě mohly zachránit před pádem, jenž prostě musí přijít. Srdce mi bije na poplach v podivném rytmu a žaludeční šťávy sebou melou jako v mixéru. Netuším, kde končím, ale ani kde začínám. Mé myšlenky poletují někde ve vzduchoprázdnu, ale nemohu je chytit a stáhnout zpátky, poněvadž to by znamenalo pustit se opěrek, což by udělal jen naprostý idiot.

   Zaječím, když se na horské dráze zhoupneme a nato rázně vzlétneme do prudké zatáčky. Všude kolem se rozléhá křik a smích, avšak já neslyším nic kromě hlasitého a zděšeného bušení mého srdce. Po těle mi naskočí husí kůže, jež by mohla zabíjet a já se nemohu dočkat okamžiku, kdy se z tohohle vražedného stroje dostanu zpátky na zem, přesvědčená, že jakmile uvidím Andrea, plivnu mu do tváře, že dávám hodinovou výpověď.

   Aisha se nakloní a zakřičí mi do ucha jakási slova, jenomže jí absolutně nerozumím. Na minutu zůstaneme stát vzhůru nohama na samotném vršku horské dráhy a mě ochromí strach – co když se to zaseklo? Co když pro nás budou muset přijet vrtulníkem nebo helikoptérou? Nebo ještě hůř – co když se to celé zřítí dolů a my skončíme na zemi, pás nepás? Proboha! Takhle se nedočkám své první mafiánské výplaty! Proboha – na co to sakra myslím?

   Klidně budu chodit každý den do kostela, pokud to někdo konečně zastaví, zaječím v duchu a zabořím do opěrek všechny prsty v marné touze zabránit tomu třasu a šoku probíhajícímu celým mým tělem.

   A pak zaječím tak pronikavě, až mi to skoro urve ušní bubínky. Sedačka zničehonic začne nabírat rychlost a klesat dolů. V hrdle cítím imaginární zvratky a hrozí, že moje srdce dostane sekundový srdeční infarkt. A najednou nic – stojíme. Stojíme a všechny moje životně důležité orgány jsou přesně tam, kde by rozhodně neměly být.

   „V pohodě, Rio?“

   Opatrně, stále ve strachu, že jsem obrácená vzhůru nohama k zemi, která je minimálně sto metrů pode mnou, otevřu oči. Ani jsem si neuvědomovala, že je mám zavřené, dokud mi Andrea nesevře rameno tím dobře známým uklidňujícím dotekem a nevrhne po mě povzbudivý úsměv, za který ho toužím zabít, nebo přinejmenším uškrtit.

   Aisha s Myrou se zadýchaně zasmějí, když musí Andrea svou v podstatě jednoduchou otázku zopakovat. I jemu samotnému cukají koutky úst. „V pohodě? Na to, jak jsme tě sem museli dotáhnout násilím, se ti z té sedačky nějak nechce.“

   Roztržitě a nechápavě se porozhlédnu, jen abych zjistila, že kromě mě a těch dvou malých ďáblů už všichni vystoupili. Sklouznu pohledem k bezpečnostnímu pásu, který mi stále zabraňuje vypadnout ven, a roztřeseně vdechnu vzduch do plic.

   Andrea se uvolněně usměje a zručnými prsty mi odemkne pás. Nabídne mi svou ruku. Bezpečnou, neroztřesenou, mafiánskou ruku, která mě sem dotlačila. Vrazila bych mu facku, jen kdybych toho byla schopná. Takhle mi nezbývá nic jiného, než pomocnou ruku neochotně a zároveň neuvěřitelně ochotně přijmout. „Myslím, že je v šoku. Teď by to chtělo něco trochu pomalejšího.“

   Zamračím se. Andrea nejspíš neviděl, v jakém stavu se nacházím. Kdyby ano, přece by mě nenutil do dalšího sebevražedného pekelného stroje? „Ani mě nehne.“

   „Ale ano, hne tě!“ nevypadá to, že by se o tom ten zatracený mafián chystal diskutovat. Jeho rty roztávají v polovičním úsměvu, a jakmile na ně jednou zabrousím pohledem, nemohu odtrhnout oči jinam. Jo, to bude tím šokem a adrenalinem.

   Olíznu si rty, sejdu z vratkých schodků a oběma rukama si sevřu břicho. „Myslím, že budu zvracet.“

   Andrea mě pustí a nesmlouvavě si založí ruce na prsou. „Ne, nebudeš.“

   „Jak to můžeš vědět? Neznáš můj žaludek!“ vyjedu na něj hystericky, až Aisha překvapením otevře ústa. Doposud neviděla, že bych se ke svému zaměstnavateli chovala s tak otevřenou přímostí, která přišla na řadu se zjištěním co je ten muž skutečně zač. s tím zvláštním propojením, které oba dva ignorujeme. Nebo já se o to alespoň usilovně snažím.

   Zamyšleně pokývá hlavou. Silně doufám, že si svůj bizarní a naprosto neproveditelný nápad rozmyslí. Copak mu ještě nedošlo, jak obří zbabělec ve skutečnosti jsem? Vždyť mám strach i ze svých vlastních myšlenek!

   „Mám jiný nápad. Lepší,“ mrkne na mě povzbudivě a kývnutím k sobě přivolá Fillipa. Rozesmátá a optimistická tvář mě uklidní. Už už se chystám připojit k němu a schovat se Fillipovi za záda, ale Andrea mě drapne za zápěstí, jako kdyby podvědomě tušil, že přesně o něco podobného se pokusím, hned jak bude v blízkosti možnost útěku a stáhne mě zpátky k sobě. Tvrdě narazím do jeho hrudníku. Ani to s ním nehne.

   „Fillipe, běž s holkami na Loď, nebo do hradu, kamkoliv budou chtít. Tady máš,“ dodá a podá Fillipovi hrst bankovek. Aisha zavýskne radostí a Fillipe popadne Myru kolem ramen. Nikdo se evidentně nestará o to, že mě čeká další kolo hrůzy.

   Prohlíží si mě. Úplně nepokrytě si mě prohlíží. „Promiňte.“

   Prodavač vstupenek stojí za námi a očividně neví, zda mezi nás může vstoupit nebo ne. Uvědomím si, že ještě před pěti minutami tu šálu kolem krku rozhodně neměl omotanou. „Chystáme se zavírat. Budete nastupovat, nebo ne?“

   Až teď mi dojde, že stojíme jen kousek pod schůdky a za námi postávají tři další lidé čekající na to, až se uvolní průchod. Už už se chystám odpovědět, že se omlouváme a chci odsud odejít, co nejrychleji to půjde, ale Andrea mi nedá příležitost svůj chytrý tah realizovat. Místo útěku mě totiž popadne znovu za ruku a s omluvným pokrčením ramen mě dotáhne do té žluté sedačky. Jsem v tak překvapivém šoku, že se ani nezmohu na jakoukoliv reakci. Samozřejmě ta neschopnost mluvit netrvá příliš dlouho. V pase ucítím nepříjemné svírání. Bezpečnostní pás, jenž mě sotva před pěti minutami propustil ze svých spárů, mě opět uvěznil.

   „Ale ne,“ zamumlám a začnu vrtět hlavou. lidé se po nás otáčejí. Jo, definitivně to jsme my, kdo upoutal jejich pozornost. Respektive můj zděšený povyk. „Ne,ne,ne. Tímhle znovu neprojdu, to mě radši na místě zabij.“

   Andrea nakloní hlavu na stranu a ďábelsky se zašklebí. „Dávej pozor na to, co říkáš, Rio. V tomhle jsme překvapivě dobří.“

   Zblednu. Ten děsivý třas se mi opět začíná prohánět žilami. Naposledy po něm vrhnu pohled plný skryté prosby. „Andreo.“

   „Jsou všichni připoutaní?“

   Dotkne se mé ruky přibité na kožené opěračce oddělující naše sedadla a stiskne ji. Můj mozek na mě pokřikuje, ať se ani na jeden jediný okamžik neopovažuju cítit bezpečně. Můj druhý rozum na něj řve, ať zatraceně mlčí. Můj žaludek šeptá, že co nevidět vyvrhne veškeré jídlo, které jsem do sebe v uplynulých třech dnech narvala. A Andrea mě uklidňuje a říká, a´t pravidelně dýchám a nezadržuji vzduch v sobě, protože to ničemu neprospěje.

   „Nemusíš se stydět za to, že máš strach,“ odpoví na mé neustálé uhýbání pohledem. V myšlenkách mi rotuje jedna nepřátelská a zrádná: kdy se stalo, že jsme totálně změnili chování jednoho k druhému?

   „Připravte se, za minutu to rozjíždíme!“

   „Je mi špatně, Andreo. A tahle věc se mnou za chvilku vyjede úplně nahoru a obrátí mi žaludek vzhůru nohama. Takže co mám teda sakra dělat?“

   Zaculí se. „Poddat se tomu. Strachu, zděšení, nevolnosti. Adrenalinu. Nech vyplavat na povrch to vzrušení, co jsi hluboko v sobě zablokovala.“

   Pokusím se protočit oči, ale vzdám to v polovině pokusu, protože mám dost velký strach, že by se třeba nemusely vrátit zpátky – na to mám své oči až moc ráda. „Jak můžeš vědět, co jsem kde zablokovala?“

   „Protože už tě tak trochu znám. Poslyš, zapomeň na to, že jsi ve vzduchu, dobře? Zapomeň na hrozící nebezpečí. Máš kolem těla zapnutý bezpečnostní pás a já navíc sedím přímo vedle tebe. Klidně tě budu celou dobu držet za ruku, pokud ti to pomůže.“

   „Proč by mi to mělo pomoct? A v čem?“

   „Seš si jistá, že jsi na ničem podobném dřív nebyla kvůli nedostatku peněz a příležitostí, nebo jednoduše z tak prostého důvodu, že jsi zbabělec?“

   Ach sakra, on opravdu uhodil hlavičku na hřebíček… nebo hřebíček na hlavičku? „No, podle všeho byl dobrý nápad se od takovým šílených strojů držet dál!“

   „Posledních třicet sekund!“ zahuláká prodavač vstupenek hlasitě a mně se znovu zvedne žaludek. Odmítám si připustit, že se Andrea nemýlí a má pravdu.

   Stále čeká trpělivě na odpověď a já najednou vím, že povědět mu pravdu je ten správný tah na šachovnici. „Jsem zbabělec. Neumím ten strach ztlumit.“

   Pousměje se, v očích mu tancují veselé a vzrušené jiskřičky. „V tom případě budu tvůj tlumič já. Až budeš mít ten největší strach, stiskni mi ruku. Ujišťuju tě, že během chvilky zmizí. Souhlas?“

   Souhlasila bych s čímkoliv, kdyby to znamenalo, že tohle utrpení co nejdříve skončí. „Jo.“

   Tentokrát, když se rozjedeme plnou parou dopředu, jsem paradoxně ještě víc vynervovaná. Myšlenky mám přeskupené a moje zažívání má vážné potíže, které zřejmě nezajímají nikoho jiného, než mě. Křečovitě svírám jednou rukou opěrku sedadla a druhou mačkám Andreovu ruku. Za těch patnáct sekund se mu z ní bezpochyby odproudila všechna krev, ale nic nenamítá a se zavřenýma očima se nechává ovívat větrem, stejně jako jeho sestra Myra. Obdivuju tu statečnost.

   Projedeme úzkou křivolakou zatáčkou a zhoupneme se dolů. Všichni kolem nás ječí jako praštění a já toužím křičet s nimi, ale nemůžu. Nejde to. Strach mi zaplavuje každičkou buňku v těle. Jakmile tedy vyjedeme úplně nahoru a zůstaneme trčet hlavami dolů, silně zmáčknu jeho ruku a čekám, až na mě zakřičí nějaká uklidňující slova, jako například Dýchej, uklidni se, nadechni se, oprosti se od strachu… neudělá vůbec nic kromě toho, že se nakloní blíž ke mně, vlasy mu stejně jako mě spadají dolů a on se znovu usměje. Tak, jak jsem ho ještě neviděla usmívat se za poslední tři týdny. Tak, že jsem okamžitě a bezvýhradně dostala strach z toho samotného úsměvu. Z pohledu, který pro mě neznamenal vůbec nic dobrého a přitom nic špatného.

   „Chceš, abych to ztlumil?“

   Nepřeju si nic jiného, ječím v duchu netrpělivě a počítám nádechy i výdechy. Každou vteřinou by se mi mohl uvolnit bezpečnostní pás a já bych vypadla ze sedadla a zřítila se dolů, kde by se moje tělo rozmázlo jak mastný flek. Ztlum to. To chci říct ze všeho nejvíc, jenomže v jeho otázce je něco víc. dotaz, o němž si nejsem jistá, zda ho chci zodpovědět řečený tónem, který pro mě v tu danou chvíli představuje celý svět. Pokud to ale pomůže, bránit se nebudu. Koneckonců slíbil, že to zmizí.

   „Ano.“

   Ještě stále počítám nádechy a výdechy, když se pomaloučku natáhne blíž a rukou mi přejede po tváři. Lidé kolem pořád ječí, nyní se však všechny zvuky posunou do pozadí a já vnímám jen Andreovu ruku spočívající na mé tváři a rty, které se nezadržitelně blíží k mým, natolik pomalu, abych mohla kdykoliv zavrtět hlavou a vzít své rozhodnutí zpátky. V žaludku mi pobíhá celé zoo, mozek mám na šrot a srdce mi s očekáváním buší pro něco, na co nevědomky čekám celé tři týdny. A já najednou vím, že bych snesla jakýkoliv strach, hrůzu a zděšení jen proto, abych mohla prožít tenhle okamžik. Vím, že své rozhodnutí, jež jsem mu dala ani ne před třemi minutami, za nic na světě nevezmu zpátky.

   Políbí mě. Je to lehký dotek, při němž se mi třesou rty jako kdyby mě ovanula zimnice, ale jeho polibek příjemně pálí a dožaduje se odpovědi. Zavřu oči a přitisknu se k němu. Andrea mi ani nedá možnost se nadechnout a prohloubí polibek, jenž mnou otřese v základech. Naskočí mi husí kůže. Poprvé se odvážím a bezmyšlenkovitě položím dlaň na místo, kde jeho srdce bije ve stejném rytmu jako to mé. To jej ještě povzbudí. Jak mě líbá, tiskne své rty na mé a přejíždí po nich jazykem. Zapomenu, že jsem na nějaké pitomé dráze. Neslyším nic kromě bušení svého srdce.

   Začíná mi docházet dech. Pokusím se odtáhnout, abych mohla nabrat další přísun kyslíku do úst a tím Andreu pozvu dovnitř. Teď mě nelíbá, jako kdyby chtěl utlumit můj strach. Líbá mě, jako kdyby nastal konec světa a on si chtěl tuhle chvíli vrýt do paměti i do našich rtů.

   Už mě nedrží za ruku, ne. Oběma rukama mi svírá obličej – bojí se snad, že mu někam uteču? I kdybych mohla tuhle pekelnou horskou dráhu opustit, neučinila bych tak už jen z toho principu, že bych tu musela nechat jeho.

   V momentě, kdy se ode mě odtáhne a zahledí se mi do očí, chci zakřičet, aby mě opět políbil. Všimnu si, že namáhavě oddechuje. „Tak co – pořád máš strach?“

   Smutně zakroutím hlavou a vyhrknu první slova, která mě napadnou. „Mám strach, že to byla jednorázovka.“

   Andrea nakrčí obočí a v očích mu svítí porozumění. Pousměje se a chystá se odpovědět, když vtom nás oba zarazí dost povědomý hlas.

   „Konečně! Kdybyste to viděli! Jeden chlápek se v Pekelném hradě pozvracel. Čili šok jak pro nás, tak pro něj! A… sakra, tady právě probíhá další zvracící epizoda? Nebo proč jí držíš hlavu, Andreo?“

   Ihned se od něj odtrhnu, servu ze sebe bezpečnostní pás, vyběhnu ze sedačky, jako kdyby mi za patami hořelo a postavím se vedle zmatené Myry. Proboha, silně doufám, že jí nedošlo, co se právě stalo. Doufám, že viděla pokud možno co nejméně romantických filmů. Nepotřebuju, aby si o tomhle povídal celý dům, náhodou se někdo prořekl před Walterem nebo Ceciliou a já dostala padáka, zrovna když jsem si tuhle rodinu opravdu oblíbila. Možná až moc, dodá ten pitomý hlásek v mé hlavě.

   Andrea si zastrčí vlasy za uši a zamíří dolů k nám. Zatímco já stále nedokážu pochopit, jak jsem mohla úplně zapomenout na horskou dráhu a důležitost svého zaměstnání, on si to nakráčí přímo ke stánku s hot dogy a všem koupí po jednom. Aisha po něm s radostí skočí a hladově se zakousne, až jí pár kapek kečupu steče na bradu.

   „Jedna zvracící epizoda se vážně blížila. Ale naštěstí jsme jí zabránili, že ano, Miriam?“ usmívá se, jako kdyby znal pointu nějakého vtipu a ostatní kolem něj tápali ve tmě. Kromě mě. Já tu pointu znám.

   „Jo,“ kývnu zamračeně a s pohledem zabořeným do jeho hrudníku, jenž byl ještě před minutou tak neskutečně a lákavě blízko, si od něj vezmu hot dog. Nemůžu si pomoct; vím přinejmenším o jedné věci, která chutná daleko líp. A ani není moc daleko…

   „…Miriam? Zajdeme do klecí! Prosím!“ povykuje Aisha a každých pár sekund do mě naráží bokem. Vyměním si s Andreou vědoucí pohled. Zná mou odpověď ještě dřív, než ji dostanu z úst.

   „V žádném případě. Běžte s Myrou nebo Evelyn a já se na vás budu dívat. Jo?“

   Aisha si trucovitě založí ruce na prsou. Víc, než kdy jindy mi připomíná svého bratra. „Ne.“

   Ignoruju ji a posadím se obkročmo na lavičku před zmiňovanou atrakcí. „Já věděla, že se shodneme.“

   Aisha se se stále ještě zamračeným pohledem obrátí na svého staršího bratra. Přísahám Bohu, že jestli se postaví na její stranu, urvu mu hlavu! „Andreo! Že má jít Miriam se mnou?“

   „Sestřičko,“ povzdechne si Andrea a znovu ji za poslední hodinu pohladí po hlavě. Je to roztomilé a láskyplné gesto. „Copak na tom její žaludek není už tak dost blbě? Dej jí čas.“

   Aisha nakonec s funěním připomínajícím koně souhlasí a nechá mě i Andrea na pokoji. Fillipe s Myrou už stojí u pultu a kupují si vstupenku, když se k nim nečekaně připojí i Evelyn, která do té doby jen nerozhodně postávala kolem. Nemůžu si nevšimnout spokojeného úsměvu usazeného na Myřiných rtech. Vypadá jako úplně odlišný člověk.

   „Málokdy ji vídám takhle šťastnou,“ řeknu a prolomím tak nastalé ticho.

   Andrea pohlédne směrem, jímž ukazuju, a v očích mu blýskne. Přikývne. „Ano. Fillipe na ni má hodně velký vliv. Nechápu proč, ale jakýmsi zvláštním způsobem už dávno pronikl skrz tu její myšlenkovou betonovou zeď.“

   „Jsou to výjimečné dívky. Jsem ráda, že jsem měla příležitost je poznat a starat se o ně.“

   Andrea potřepe hlavou. „Mluvíš, jako kdybys odcházela.“

   „Kdo ví, co se stane? Za den. Za týden. Za měsíc!“ odvětím rádoby klidně a zastrčím si volný pramínek vlasů za ucho. Není to ani celý měsíc a už mi přijde, jako kdybych pro ně pracovala několik let. Uvědomím si, že jestliže budu mlčet dostatečně dlouho, stoprocentně se bude chtít vrátit k tomu, co se stalo na vrcholku horské dráhy. A to já rozhodně nechci. Sama prozatím netuším, jak se jeho nečekanému polibku postavit. Nehledě na fakt, že v tom obležení strachu jsem úplně zapomněla na strach z jakéhokoliv doteku muže. Jindy bych to považovala za dobré znamení, ale vše co se týká mafiána sedícího přede mnou, je příliš zmatené, nebezpečné a zároveň neodolatelně lákavé na to, abych to byla schopná pochopit.

   „Je to nádherná Slavnost,“ promluvím zamyšleně. „Lidé vypadají tak šťastně a spokojeně. Všechny ty rodiny… když o tom tak mluvím, kde je vlastně Sebastian se Samuelem? Kde jsou tvoje rodiče?“

   Andrea se rozesměje, až se prohne v zádech. „Máma s tátou posedávají nejspíš v Růžovém altánku – víš jak, to je ta nechutně růžová kavárna, kam se vždycky zašijí ti beznadějně zamilovaní šílenci. Sam bude zkoušet své štěstí na střelnici. A Sebastian tam bude taky, jak ho znám. Většinou je odtamtud těžko dostáváme. Jsou jako malí. A ostatní budou nejspíš rozptýlení všude možně. Škoda, že Sarah nemohla jet taky. Otec jí vždycky kupoval nějaké drobnosti – jako připomínku toho, že se Slavnosti zúčastnila s námi.“

   Vybavím si usměvavou ženu s nádhernými vlasy, jež je známá pro svůj románek se zahradníkem Cecilie Shadowerové a usměju se. od začátku se ke mně chová strašně přátelsky. „To ano. Doufám, že se její táta uzdraví co nejdřív.“

   „Její táta?“ Andrea nechápavě zakroutí hlavou a na čele se mu vytvoří kolmá starostlivá vráska. „Co s tím má společného její otec?“

   Že by mu Sarah neříkala, proč se nemůže zúčastnit Slavnosti? „Včera večer od něj dostala telefonát, že mu není dobře. Bála se o něj, tak ho chtěla jet navštívit do Laveenu. Proto nemohla jet s námi.“

   Mezitím k nám dojde Fillipe s Myrou a Aishou, která byla donucená jít do klece spolu s úplně neznámým člověkem. „O co jsme přišli?“  

   Andrea je ignoruje a prudce se na lavičce napřímí. „Ne, mně řekla, že celý den zvrací a nechce riskovat, že se to tady nějak zvrtne. To ale…“

   „Mně se zdála zdravotně v pořádku,“ namítnu, poněvadž přece vím, jak vypadá člověk se žaludečními potížemi. Speciálně dneska bych mohla vyprávět. Už se jej chystám zeptat proč se jejími osobními záležitostmi, které tím pádem vůbec nejsou jeho věc, zabývá, načež mě však zaráží jeho vážný, zamyšlený výraz. Je to jen přibližně měsíc, ale i taková doba stačí na to, abych alespoň trochu pronikla jeho pockerovým obličejem. Přeci jen jsou to mafiáni – pro jistotu si to připomínám každých pár minut denně, jen pro případ, že bych zapomněla – což nehrozí. Každý zaměstnanec může představovat potencionální hrozbu, jak mi líčil onehdy v nemocnici. Vzpomínám si na ta slova, jako kdyby mi je vtloukal do hlavy teprve včera. Tím pádem by to teoreticky mohla být jeho věc. A instinkt mi říká, že přesně tohle zachmuřené čelo, stisknuté rty a svraštěné obočí, znamená jediné – buďto se stane něco špatného, nebo se už stalo něco špatného. V tomto případě platí očividně obě možnosti. Těžko říct která z nich je horší. „Je něco špatně?“

   Střetnu se s jeho nepřítomným pohledem a s trhnutím si uvědomím, že jeho světu skutečně chci porozumět. Ať se děje cokoliv, chci mu pomoct. Rozum na mě splašeně ječí, že je to absolutně nepřípustné, ale ignoruju ho. Tyhle myšlenky by mě mohly přivést do pořádných problémů – mohly by mi obrátit život vzhůru nohama ještě víc, než nyní a já bych tak zjistila další Eifellovku věcí, o nichž vůbec nic nevím. Jenže jak je to dlouho, co před světem utíkám? Jak je to dlouho, co samu sebe ničím, protože se bojím sebemenšího pohybu dopředu pouze z hloupého strachu, že ten krok je špatný a mohl by z mého katastrofálního života udělat ještě katastrofálnější verzi? A jak je to dlouho, co jsem učinila vlastní, svobodné a nikým ani ničím necenzurované rozhodnutí?

   Za poslední měsíc se toho událo tolik. Howard a jeho banda. Spontánní a ne zrovna dobře promyšlený útěk z Washingtonu do města, o němž nic nevím a které je také shodou okolností rojem mafiánů, se kterými další shodou okolností bydlím pod jednou střechou. Otrava jedem Kurare. Snaha vychovávat tři dívky, jež jsou neuvěřitelně výjimečné v úplně rozličných směrech a minimálně dvě z nich si to ani neuvědomují. A v neposlední řadě Andreův polibek. Slyším v duchu ten sarkasmus, který konečně dokážu projevit na veřejnosti a ne jen v sobě, cítím srdce bušící odhodláním a touhou posunout se dál, netrčet pořád na tom samém místě. Změnila jsem se. Nevím jak moc, ale každopádně dost na to, abych mohla tvrdit, že už nejsem tou osobou, která tehdy vyděšeně naskočila do autobusu.

   A tak se podívám do jeho zelenošedých očí a najednou vím, že jeho polibek znamenal víc, než pouze potvrzení citů, o nichž jsem nedobrovolně spekulovala už dávno předtím, aniž bych to tušila. Donutil mě překonat jeden z mnoha strachů sužujících mě den co den. Strach z pádu. Strach, jenž jsem nepřekonala tehdy ve škole, a proto se ocitla na tomto místě. Donutil mě uvědomit si, že můj život se nezastaví jen kvůli jedné ničivé zkušenosti, nicméně pokračuje dál. Ta pouta, která mě neustále nutí vzpomínat a obracet se směrem k Washingtonu, městu kde jsem vyrostla a zároveň také místu, které mi dočasně zničilo život, může momentálně zpřetrhat jedině odvaha a statečnost.

   A tady, na lavičce uprostřed Slavnosti plné veselých a radujících se dětí, sleduji Andreův zamračený výraz, jenž se každou vteřinou mění z jedné vážnější fáze do ještě vážnější, čekám na jeho odpověď a spontánně se rozhoduju být tím, kdo skutečně rozhoduje o svém životě.

 

 

29.

ANDREA

   Maria říkala, že je ti špatně. Co se stalo? Chceš odvést do nemocnice?

   Není mi dobře, Andreo. Asi jsem snědla něco špatného a docela mi to mává se žaludkem. Strašně se omlouvám, že všechno komplikuju, ale opravdu mi není tak dobře, abych mohla jet s vámi. Nevydržela bych tam ani pět minut.

   Aha… dobře. Nedělej si s tím starosti, nic nekomplikuješ. Radši lež. Zdraví je důležitější než nějaká Slavnost. Hlavně když se budeš cítit líp. Vyřídím otci, proč s námi nemůžeš jet.

   „Do prdele. Tenhle pohled znám,“ zakleje Fillipe a s povzdechem se zhroutí na lavičku vedle mě. Myra se váhavě dotkne jeho paže. Nejspíš chce vědět, proč se jeho nálada tak prudce změnila, ale on sestřičku jenom krátce pohladí po obličeji a poví jí, ať všechny tři zaběhnou ke střelnici za Samuelem. Jakmile se ocitnou z doslechu, zavrtí hlavou. „Byl jsem pryč jak dlouho, sedm osm minut? Přece se nic nemohlo tak rychle posrat – nebo jo?“

   Vrhnu po něm pohled dostatečně mrazivý na to, aby konečně zmlkl. Miriam střílí pohled z Fillipa na mě a zase zpátky. I v jejích očích vidím otázky. Odpověď je až příliš jednoduchá. „Sarah.“

   „Co je s ní?“ zdá se, že si Fillipe teprve nyní začíná uvědomovat závažnost situace.

   „Miriam tvrdí, že se Sarah musela urgentně vypravit za otcem do Laveeny.“

   „Ale?“ vyhrkne netrpělivě a začne gestikulovat rukama ve vzduchu. „Neříkal bys mi to, kdyby v tom nebyl nějaký háček, takže v čem spočívá to ale, které ještě neřekls?“

   „Ale… když jsem s ní mluvil já, tvrdila, že ji bolí žaludek. Byla bledá jako stěna, takže mě logicky napadlo, že je šílenost nutit ji jít s námi – navíc sama rozhoduje, kam půjde a kam ne. Jenomže pokud se jejímu otci, o němž se mimochodem nikdy ani slovem nezmínila, tak strašně přitížilo, zrovna když jí bylo mizerně, byla by to celkem hezká náhoda, viď?“

   Samuelův kumpán se zamračí. „To jo. Hlavně když vezmeme v úvahu, že sídlo je přesně touhle dobou prázdné.“

   Myslí mu to. „Správně. Na devadesát procent je pravděpodobnost, že se vydala za otcem, mizivá. Měli bychom se vrátit domů.“

   Dobře, pletl jsem se, opravdu mu ještě nedochází úplně všechno. „Ale proč? Jestli lhala, aby se s námi nemusela zúčastnit Slavnosti, nejspíš pro to měla dobrý důvod, ne? Neměli bychom se do toho plést. Pokud v tom samozřejmě není ještě něco jiného, o čem mi neříkáš.“

   Sklopím oči a zabodnu je do dřevěné lavičky. Prstem obkroužím maličký letokruh. V hlavě mi rezonuje těch pět vyřčených slov, která najednou začínají dávat větší smysl. Nejsi jediný, kdo má sourozence. Tohle mi řekla. A já idiot se ani nezamyslel nad nějakým hlubším významem té rádoby nevinné věty.

   „Musíme se do toho plést. Protože pokud se nemýlím – a já se určitě nemýlím – touhle dobou bude už Samotka prázdná.“

 

   „Ne, v žádném případě! To ať tě ani nenapadne!“ zakroutím nad tak absurdním a nepřijatelným nápadem hlavou a pokračuji v chůzi. Poslední dvě minuty se snažím najít naše auto, které jsem zaparkoval Bůh ví kde.    Zrovna teď bych s Fillipem mohl rozebírat podrobný popis svého dlouho promyšleného plánu a vypouštět ze sebe jednu nadávku za druhou, protože ke svému vlastnímu vzteku a zklamání jsem nedokázal složit dva dílky skládačky dohromady. Ještě před měsícem a půl bych s povýšeneckým a samolibým úsměvem tvrdil, že je nemožné, aby mi něco uniklo, ale momentálně mám na starosti jiné záležitosti, než své selhání. Důležitější a naléhavější. Například Miriam, která za námi rajtuje v marném pokusu nás dohonit a zarputile odmítá pochopit, že ani za nic na světě nedovolím, aby jela s námi. Odmítavě pochoduje za mnou s rukama založenýma na prsou, neústupná a tvrdohlavá jako mezek. Každé moje další slovo ji rozčiluje ještě víc, než to předešlé a mně hlavou proletí myšlenka na to, jak zatraceně moc jí ta červeň ve tváři sluší. Opět si kladu otázku, kam se poděla ta stydlivá a neprůbojná vychovatelka. Nejspíš ji zasvěcení do našeho rodinného podniku ovlivnilo především v tomhle ohledu. Ale nevadí – takhle ji totiž den ze dne poznávám blíž a blíž. Zatím nevidím nic, co by mě nechávalo chladným. Ať tak či onak, mnohem víc se mi líbila ta zakřiknutá holka snažící se zatajit svou minulost. Vím, že po tom polibku náš vztah posunu na jinou úroveň, ale mimořádně jsem podlehl momentu a nestaral se o rozum. I když… opravdu jsem věděl, co všechno způsobím? Sakra, jak často vůbec v její přítomnosti uvažuju mozkem a ne jinými částmi těla?!

   „Chci jet s vámi!“ trvá rozhodným tónem na svém. Něco v jejím tónu mě přiměje se otočit. Připomíná štěně ponechané svému vlastnímu osudu někde uprostřed lesa.

   Zastavím se před autem, po němž jsem pátral posledních pět minut a tvrdě ji popadnu za rameno. Nemá šanci ani zareagovat. Pořádně s ní zatřesu a marně doufám, že tím v ní probudím jakýsi pud sebezáchovy. „Nebude to bezpečné. Můžou tak čekat Turnerovi. Už jednou ses kvůli mně ocitla v nemocnici. Nedovolím, aby k tomu došlo podruhé.“

   Odstoupím od ní. V naštvaných a jiskřivých očích spatřím něhu, která tam před chvílí ještě nebyla. Překoná tu vzdálenost, již jsem mezi námi před pár sekundami vytvořil a položí mi ruku na rameno. To tím rázem ztěžkne úplně stejně, jako kdyby na něho dopadl obří šutr. „Já tě chápu, Andreo. Ale ty musíš pochopit, že to není jen tvé rozhodnutí.“

   K čertu se sebeovládáním. Drapnu ji za zápěstí tvrději, než bych měl. Chce si otevřít dveře od auta, ale já ji donutím zastavit na místě. Na chodníku vysypaném drobnými kamínky jí ujedou nohy a já mám co dělat, abych Miriam uchránil před pádem na zem. Zírá na mě velkýma tmavě zelenýma očima. Sakra, bolí ji to? Tohle jsem přece nechtěl!

   „Zatraceně, Miriam! Doháníš mě k šílenství! Copak jsi úplně hloupá? Nemůžeš jít s námi. Nemůžeš nám pomoct. Nemůžeš riskovat. Možná je ti skoro devatenáct, jenomže to nic nemění na faktu, že jsi pořád civil. Civilové s námi do terénu nikdy nechodí, ledaže jsou to rukojmí. Naše pravidla mluví sama za sebe. Chystáme se pronásledovat Anne a Sarah. Ani náhodou nečekej procházku růžovou zahradou. Pravděpodobně dojde k přestřelce. Co se stane, když tě postřelí? Co když budou na takticky odlehlém místě a nikde v blízkém okolí nebude žádná nemocnice a ty vykrvácíš? Tady nejsme v nějakém připitomělém filmu nebo románu. Jde po nás rodina, které jsme nic neudělali a my ani nevíme proč. S mafiány není radno si zahrávat, Rio.“

   Miriam si popuzeně odfrkne. Jsem vážně rád, že na ni moje slova neměla žádný efekt. „Nejsem tak blbá, abych se nechala chytit. Netvař se takhle, prosím. Je mi jasné, co chceš říct. Kdy jsem tvrdila, že se mafiánů nebojím? Mám ohromný strach, jenže to ty jsi mi řekl, že se mu musím umět postavit. Uvědomila jsem si… zkrátka už nechci strkat hlavu do písku.“

   Její slova mi vyrazí dech. Strnule přikývnu a ze všech sil se snažím udržet na tváři neurální výraz. Narážka na horskou dráhu mi rozproudí krev v žilách. Dohání nás čas a Fillipe se zdviženým obočím významně ukazuje na hodinky. Dohadováním ztrácíme drahocenné minuty. Ale není to jedno? Pokud bude můj plán fungovat, je jedno kdy dorazíme do cíle.

   „Nechci, abys jela.“

   „Protože je to nebezpečné.“

   „Ano.“

   „A protože jsem civil a nemám tam co dělat,“ pokračuje.

   „Ano,“ povím a ani trochu netuším, kam míří.

   „A v tom je ten problém.“

   Zamračím se. Mám dojem, že mi unikla opravdu důležitá pointa. Už už chci otevřít ústa a zeptat se co tím sakra myslí, jenomže pak to udělá. Spojí ruce dohromady, jako kdyby si dodávala odvahy, a beze špetky slitování mě dorazí: „Tedy… jestliže neexistuje jiná cesta jak vám pomoct, než přestat být civilem, jsem ochotná to risknout.“

   Srdce mi vynechá. Opravdu žádá o tohle? Od začátku bojuju jen o to, aby zůstala od všech našich sraček co nejdál. A ona mi nyní v klidu oznámí, že se rozhodla stát mafiánkou?

   Ztěžka polknu. Fillipe mi mlčky vytrhne z ruky klíčky od auta a vleze dovnitř, čímž nám dává šanci promluvit si o samotě, z očí do očí. Nikdy v životě jsem toho chlapa neměl radši. „Tohle nemusíš dělat.“

   Pokrčí rameny. „Já vím. Jde o to, že chci. Sama sobě pořádně nerozumím, ale tímhle jsem si stoprocentně jistá. Ještě před týdnem a půl jsem tě považovala jen za zaměstnavatele, ale věci se mění. Skutečnost, že… jsem mohla zemřít, mi pomohla utřídit si myšlenky. Netvrdím, že se toužím stát mafiánkou, jezdit v černých tónovaných autech a střílet lidi, ale nechci stát mimo.“

   Žádá mě o hodně. Otec by byl zásadně proti tomu, abych mezi nás přijal úplně nezkušeného člověka. Je to proti pravidlům, proti našim morálním zásadám – v případě, že vůbec nějaké máme – a hlavně proti zdravému úsudku.

   Možná proto otevřu kufr od auta, zašmátrám v podlouhlé železné krabičce a vytáhnu přesně to, co potřebuje. Oči jí září úlevou, když jí do ruky vtlačím pistoli. „Budu řídit. Fillipe ti ukáže, jak s ní zacházet. Máš ji jen pro případ, že by ses připletla do přestřelky. Pamatuj, že budeš stát co nejdál. Nehodlám tenhle rok pohřbít dalšího člověka, na kterém mi záleží.“

   Nechám ji tam překvapeně stát a násilím otevřu dveře od sedadla řidiče. Napadne mě, že mám dokonalou příležitost nastartovat a odjet, dokud stále stojí venku a vstřebává mou poslední větu. Protivný, nepřátelský hlásek v hlavě mi říká, že jsem idiot a posílám ji na smrt. Ale já čekám, dokud nenastoupí a sotva zabouchne dveře, sešlápnu pedál až k podlaze, naslouchám kvičivému křupání kamínků pod koly a rozjíždím se směrem k Refuge Mine.

 

Zatímco já řídím auto rychlostí, za kterou bych schytal dost tučnou pokutu, Fillipe na mé pokyny celou cestu telefonuje střídavě s otcem a střídavě se Samuelem, který se obratem vrací do Refuge Mine a s sebou bere i holky. Instinktivně cítím, že tato situace se schyluje ke konci a karty budou brzy vyloženy na stůl. Otázkou je, zda to bude nahrávat nám nebo jim.

   Dojedu k široké příjezdové cestě, neohleduplně zabrzdím, až hrudníkem vrazím do volantu a dostanu ze sebe celou smršť sprostých slov, načež vyskočím z auta a rozběhnu se do domu. Sotva rozrazím vchodové dveře, zrak mi padne na tři chlapy z ochranky ležící v kalužích krve na mramorové podlaze. S knedlíkem v krku pokleknu k jednomu z nich a smutně zavrtím hlavou. Co bys dělal, kdybys odstartoval misi, která by ve výsledku zabila třeba sto mužů? Tak zněla Mariina otázka před měsícem. Nemohu uvěřit, že uběhla tak dlouhá doba. Zdá se to jako včera. Zoufale sleduji krev stékající z Lucasova prasklého spánku a omámeně se zvedám na nohy.  Teď už znám odpověď na její otázku. Teď se tím musím zabývat. Potřebuju pokračovat dál a nezastavit se, dokud všemu nebude utrženo zadost. Musím udržet svou rodinu v bezpečí za jakoukoliv cenu.

   Nechám za sebou mrtvá těla mých bývalých zaměstnanců pověřených hlídat vchod do Samotky a ostražitě sleduju krvavou stopy táhnoucí se až k cele Anniny cely. Osobu, jež je v ní zavřená, bych však nečekal.

   „Hane!“ zaburácím, několik osudných vteřin lomcuji se zámkem a nakonec mi nezbývá než jej ustřelit. Do vzduchu se vznese oblak prachu a z Hanova hrdla vzejde bolestné zachroptění. Horečnatě mu prohmatám hrudník a nohy. Přímo uprostřed levého stehna má díru jako vrata, ze které se řine tmavě rudá krev. V obličeji má tolik šrámů a podlitin, že bych jej nepoznal, kdyby to nebyl jeden z mých dlouholetých přátel. Stisknu mu ruku.

   „Co se tady zatraceně stalo, Hane? Můžeš mluvit?“

   „A… Anne. Bolí…“ vypadá to, že nic víc ze sebe nedostane a já neotálím. Otcova tvrdá výchova byla alespoň k něčemu dobrá. Vytočím Samuelovo číslo, ale zvedne to Sebastian. Řvu do telefonu nesmysly, snažím se mu vysvětlit, že musí přidat na rychlosti a dojet sem co nejrychleji, protože Hana musí někdo odvést do nemocnice a já to být nemůžu.

   Z hrdla se mu začne ozývat bublavý zvuk, jenž vyvrcholí prudkým zvracením krve a žluči. Nerad ho tu nechávám samotného jen tak ležet, odkázaného na pomoc, která může přijít pozdě, ale nemám jinou možnost. Zamumlám pár slov, kterým ani já sám nerozumím a rozeženu se zase zpátky. Srdce mi buší jako splašené a sotva mám čas vše vysvětlit Fillipovi, do kterého vrazím v hale. Miriam sedí poslušně v autě a nevědomky neustále přejíždí prstem po spoušti. Nutím se zhluboka dýchat,  a zatímco tak činím, vytáhnu z hluboké kapsy mobil a zapnu sledovací zařízení, které se mi podařilo umístit na límeček jejího potrhaného trička, přesně tak, aby nic nezaregistrovala.

   Mrknu se po Fillipovi a v jeho očích spatřím pochopení. Aniž bychom museli promluvit, prohodíme si místa a já usednu na sedadlo spolujezdce. Nakonec Fillipe obdivně zavrtí hlavou. „Nečekám, že mi řekneš, jaký šílený plán jsi tentokrát vymyslel?“

   Krátce se zasměju a udám první směr. Rozjedeme se. Na displeji se zobrazí mapa Phoenixu a díky detailnímu nastavení Gaspera okamžitě zabodnu pohled do malé červené tečky. Možná jsme ji podcenili, ale díky Bohu to samé platí i o ní. „Stačilo jí na oblečení umístit sledovací zařízení, rozestavit po domě a v okolí hlídky a bylo hotovo. S trochou štěstí nás to dovede přímo do jámy lvové.“

   Fillipe uznale hvízdne. „Páni. Klobouk dolů. Kam teď?“

   „Pět minut po hlavní silnici, pak odboč na Elroke street 29. Nehýbe se, takže nejspíš už budou obě na místě.“

   „Co máš v plánu?“

   Křečovitě sevřu hrany mobilu. Překvapí mě vlna oné sžíravé nenávisti. „Unesli mého nejlepšího přítele. Málem zabili Miriam, infiltrovali se do naší rodiny, obelhali nás, zavraždili nespočet našich lidí a teď si s námi zahrávají jako kočka s myší. Co myslíš, že mám v plánu, Same?“

   Můj plán je primitivní. Nikdo z nich nezůstane naživu. Mafiánská pravidla mám rád.

 

30.

MIRIAM

   „Tady zastav, Fillipe,“ ozve se Andrea ledově chladným hlasem a já sebou proti své vůli trhnu. Do čeho jsem se to proboha uvrtala? Na to se ptám sama sebe už posledních deset minut, ale ne, že by na tom záleželo. Jsem tady a to je podstatné. Už nemohu couvnout. Dávno jsem překročila hranice pouhé vychovatelky.

   Sevřu zbraň pevněji a snažím se zastavit ten neustávající třas rukou. Pomalu, téměř váhavě vystoupím z auta a nadechnu se čerstvého vzduchu vonícího po levandulích a dešti. Sotva mám čas si uvědomit, že se nacházíme v jakémsi polorozpadlém opuštěném domku, protože Andrea mě drapne za paži a silou přimkne k sobě. Srdce mi vyskočí z hrudi.

   Ukáže na zbraň a poté na vchod do dvoupatrové chatrče. „Teď si to ujasníme, Miriam. Ty zůstaneš tady. My půjdeme dovnitř. Pokud uslyšíš střílení, křik nebo jakýkoliv jiný zvuk, zalezeš do auta a odjedeš odsud. A…“

   „Nemám řidičák!“ přeruším ho urychleně a samu sebe ihned prokleji.

   Bezstarostně mávne rukou a bez dovolení mi zasune klíče od auta do kapsy. Samozřejmě. Jako kdyby se mafiáni o takové věci starali, když jim nedělá problémy porušovat zákon. „To je fuk. Odjedeš odsud. Necháš nás to vyřídit. Kdyby někdo vyběhl ven, nebo kdybys natrefila na nějakou jejich gorilu, vystřel. Rozumíš?“

   Spojím ruce za zády a zhoupnu se na patách. „Jo.“

   „V žádném případě nechoď dovnitř.“

   „Dobře.“

   Pokud ho překvapilo, jak rychle jsem souhlasila se všemi jeho rozkazy, rozhodně to nedává najevo, pomyslím si a sleduji, jak spolu s Fillipem kráčí k té barabizně, jež je podle nich útočištěm Turnerových. Na poslední chvíli vykřiknu jeho jméno.

   Otočí se, v očích ten zbožňovaný tázavý výraz. „Ano?“

   „Jak vám ale pomůžu tím, že tu budu stát a čekat, až se vrátíte?“ protože to je pravda. Připadnu si jako totálně neužitečný člověk třímající v ruce nabitou zbraň, kterou s největší pravděpodobností ani nebude mít příležitost použít.

Andrea na rtech vykouzlí omračující úsměv, jenž mi smete vítr z plachet. „Pomůže mi vědomí, že venku je někdo, ke komu se musím vrátit.“

   S těmi slovy znovu vyrazí. S úsměvem blázna pohlédnu na zkřížený ukazovák s prostředníčkem. Přece opravdu nečekal, že se vzdám tak snadno?

 

   Co nejtišeji se plížím kolem dřevěných stěn páchnoucích po plísni a hnilobě. Dělám vše pro to, abych postupovala co nejrychleji, ale nejde to úplně podle plánu. Zpomalují mě prkna vrzající při sebemenším pohybu a odporné pavučiny hrozivě se tyčící nade mnou. Ačkoliv bych nikdy dřív netvrdila, že tichá chůze je náročná, teď měním názor. Ve skutečnosti není nic složitějšího, než zamezit praskání rozpadajících se prken. Jakýkoliv pohyb špatným směrem by mě mohl prozradit. A ačkoliv jsem za těch pět minut, kdy jsem urazila maximálně dvacet metrů, pochopila Andreovy obavy, odmítám připustit, že bych tohle nedokázala. Konečně začínám důvěřovat sobě samé. Nevzdám to po pitomých pěti minutách.

   Zhluboka se nadechnu, hřbetem ruky si setřu pot z čela a neúnavně se šinu dál. Andrea s Fillipem mířili směrem do prvního patra.

   Zatraceně, zakleji v duchu, když se prázdnou chodbou rozlehne zaskřípění dřevěných prken. Mohla bych vystřelit a stejně bych tím přilákala menší pozornost, pomyslím si a sotva se dvacet metrů ode mě začnou ozývat dusivé kroky nejméně tří osob, rozhlédnu se kolem sebe, mé oči pátrají po alespoň nějakém možném úkrytu před těmi lidmi. téměř mi dochází naděje, když spatřím miniaturní přístěnek pod schody. Aniž bych uvažovala nad tím, že se na mě celá tahle stavba může během pár sekund svrhnout, se rozběhnu k tomu jedinému útočišti, jenž mi zbývá, zajedu dovnitř, přimáčknu se k odporně vyhlížející zaprášené stěně a rukama si obejmu skrčená kolena. Netřesu se. Nejspíš jsem v takovém šoku, že moje tělo ani třesu není schopno.

   V protilehlém rohu si přímo ke mně klestí cestu chlupatý černý pavouk s dlouhýma, tenkýma nohama a já si musím násilím zacpat ústa, abych se nerozkřičela. Natáhnu krk, abych slyšela, co se děje jen kousíček ode mě a poprvé po dlouhé době se modlím, abych nebyla objevena. Kroky nakonec utichnou a já zatajím dech.

   „Nikdo tu není, Budde.“

   Skousnu si spodní ret. „Slyšel jsem zavrzání. Někdo šel do schodů, Henci. Nejsem idiot.“

   Chvíle ticha, načež se znovu ozve ten skřípavý a chrčivý hlas. Proboha, ten chlap musí vykouřit minimálně čtyři krabičky cigaret denně! Proboha! Co mě to napadá za šílenosti? „Taky jsem to slyšel… myslíš, že vypátrali, kde je schováváme?“

   „Nevím. Anne se Sarah dorazily teprve před hodinou. Ujistily se, aby je nikdo nesledoval.“

   „Co když nebyly tak opatrné, jak myslely?“

   „Jak to mám sakra vědět?!“ zasyčí muž jménem Budd a odplivne si. Doslova cítím, jak ta nechutnost z jeho huby pleskla o podlahu. Fuj. „Kde vůbec jsou?“

   „Anne je v sídle, Turner ji chtěl co nejrychleji dopravit domů. A Sarah odjela do Německa vyjednat jakousi zakázku. Nevrátí se dřív, jak za tři týdny. Všechno je v pořádku.“

   „Co ta zrádkyně?“

   Nechápavě se zamračím a nakrčím čelo. O co tady vlastně jde? O kom se to baví? Andrea se nikdy předtím nezmiňoval o žádné ženě, kterou by Turnerovi unesli také.

   Hence se zachechtá a jejich hlasy se přiblíží. Trhaně se nadechnu jen proto, abych mohla dech zadržet podruhé. „Pořád je dole. Neřekla ani slovo. S takovou ji nikdy nenajdeme, uvědomuješ si to? Jak to z ní máme dostat, když jí prozatím nesmíme zkřivit ani jeden vlas na hlavě?“

   „Myslím, že Turnerovým dojde trpělivost a prostě si ji najdou sami. Víš, kolik mají kontaktů, ne?“

   „Radši ji běž zkontrolovat. Tohle se mi vůbec nezdá. Půjdu nahoru upozornit chlapy a Anne. Pokud nás už odhalili, budeme potřebovat druhé místo, kam se zašít.“

   „Dej mi vědět hned, jak zjistíš, co se děje, Henci.“

   Otřesu se. Jejich kroky se pomalu vytrácejí, až z nich nezbude nic jiného, než obyčejná ozvěna a já několik vteřin otálím. Mám strach vyjít ven. Mám strach pokračovat dál. Má strach ze svého strachu.

   Přehodím si zbraň z levé ruky do pravé – zvláštní, jak lehkou se pro mě ta věcička během pár minut stala – a hlavní přirazím toho obřího pavouka k podlaze. Následující křupnutí je mi dostatečným uspokojením. Otřu jeho zbytky z pistole o zeď, na níž zůstane mokrá šmouha, rozpojím ruce a vyškrábu se z přístěnku ven.

Chodba je zase prázdná. Chviličku zvažuju, zda se nemám vydat skrze ty dveře po pravé straně dolů, ale po zralejší úvaze se rozhodnu pro první poschodí. Jednak netuším, jak bych si poradila s ozbrojeným a určitě minimálně devadesátikilovým muže, jednak jsem sem nepřišla pátrat na vlastní pěst a pokud existuje jakákoliv možnost, že se v této budově skrývá ještě nějaký zajatec té šílené rodiny, neprodleně se to musí dozvědět Andrea.

   Tentokrát jsem pravděpodobně ještě opatrnější. S každým překonaným schodem mi ve spáncích buší víc a víc. Jsem přibližně v polovině, když se stane přesně to, čeho jsem se bála od chvíle, kdy mi Andrea do ruky vtlačil tu zbraň.

   Přestřelka, která rozechvěje zem pod mýma nohama.

   „Ale ne,“ zašeptám. Na nic jiného se nezmůžu. Stojím uprostřed chvějícího se schodiště, ze zdi po kusech opadává omítka a z prvního patra se ozývají rozzuřené i zaskočené výkřiky. Stojím tam a dochází mi, že i muž jménem Hence zanedlouho přiběhne kvůli tomu kraválu a koho nepotká? Mě. Navíc, pokud se tudy prožene tlupa dalších mafiánských zabijáků, moje smrt je stoprocentně zaručená.

   Pokud uslyšíš střílení, křik nebo jakýkoliv jiný zvuk, zalezeš do auta a odjedeš odsud. Rozumíš?

Bezmyšlenkovitě vydusám nahoru, na nějakou opatrnost zvysoka kašlu a vydám se za zvukem neustávající střelby a skřeků doprovázejících klení. Jakmile zakopnu o bezvědomé tělo muže s prostřelenou hrudí a svalím se na zem, vykřiknu. Ne, on není v bezvědomí. On je mrtvý.

   A cos čekala, ty pitomče? Že po sobě budou střílet jenom uspávacími šipkami?

   Ne že bych měla čas se tím zabývat. Jsem přímo v epicentru dění. Metr ode mě je vchod do pokoje, v němž na převrácené židli s rukama svázanýma za zády sedí jakýsi muž se světlými vlasy. To musí být Kerem. Kolem něj lítá jedna kulka za druhou. Andrea se skrývá za pohovkou a kryje si hlavu, pokouší se dostat co nejblíže ke Keremovi, přestože je mi záhadou, jak všechny tři plánuje dostat z téhle budovy živé. Očima vyhledám Fillipa zrovna v momentě, kdy se otočí kolem své osy a hbitě vyškubne protivníkovi z ruky pistoli, kterou ho silou udeří do spánku a on se s vykulenýma očima sklátí k zemi jako podťatý.

   Andrea se vykloní z bezpečného úkrytu a s přimhouřenýma očima šestkrát vystřelí mezi Turnerovi poskoky. O pět sekund později místnost naplní křik a šest mužů padne k zemi. Andrea ani jednou neminul.

   Natolik jsem si zvykla na hluk před sebou, že skoro přeslechnu ten za mnou. Stihnu se sklonit k zemi těsně před tím, než místem, kde ještě před chvílí byla má hlava, proletí smršť kulek. Zeď za mnou exploduje a já vdechnu nakyslý a zatuchlý pach, jenž mě nutí vykašlat si vnitřnosti z těla ven. Štípání v očích mě ochromí a já zakopnu o vlastní nohy. Hence, muž s dlouhým rudým plnovousem a pichlavýma černýma očkama se nade mnou skloní a hlaveň mi přitiskne ke spánku.

   „Kohopak to tu máme?“ zasměje se škodolibým a znepokojivě spokojeným smíchem.

   Najednou nejsem v chátrající boudě plné mafiánů střílejících jeden po druhém, ale ve Washingtonu ve své bývalé škole. Nevidím Hencův obličej, místo něj mě probodávají pohledem nepřátelské světle hnědé oči plné zvráceného potěšení. Vztahuje ruce k mé košili a jiné ruce tahají za opasek u džínů a…

   Rozzuřeně rozhodím rukama, uvolním ruce z Howardova sevření a strefím jej přímo do pravého oka. Zařve jako tyr a škubne mi s hlavou prudce dozadu, až zátylkem narazím do tvrdé zaprášené podlahy a žaludeční šťávy mi vystoupají až do krku. Přestože mi dělá nesmírné potíže dýchat, bojuji s jeho sevřením. Jeho nehty se mi zarývají do obličeje. Musím ho ze sebe setřást. Nemůže zvítězit. Nedovolím mu to udělat podruhé.

   S vědomím, že mě to může odsoudit do věčného bezvědomí, vdechnu pokud možno co největší množství vzduchu do plic, odrazím se od země a srazím se hlavou s tou Hencovou. Nechutné křupnutí mi v uších zní milionkrát hlasitěji. Omráčeně zírám do stropu, mrkám, abych zahnala ty otravné hvězdičky, a zarývám si nehty do stehen, aby mě ta pálivá bolest zachránila před omdlením. Čelo mě bolí na tisíc různých způsobů a já se nemůžu zbavit pocitu, že jsem sama sobě přivodila otřes mozku jen proto, abych se zbavila toho muže nade mnou.

   Roztřeseně se vyhrabávám na nohy a přitom nepřestávám koutkem oka sledovat Hence. Leží vyvalený pouhých pár centimetrů ode mě. Z čela mu stékají dva tenké pramínky karmínově rudé krve a nevypadá to, že by se mě v dohledné době chystal znovu pokusit zabít.

   Chystám se jej překročit a pomáhat Andreovi a Fillipovi z dálky pomocí své zbraně, jenomže nějaké podvědomé vibrace v mozku mě donutí zastavit a znovu si prohlédnout Hence. Ani na chvilku nezaváhám a popadnu pistoli povalující se u prahu dveří do druhé ruky. Při pohledu do místnosti mi dojde, že si našeho souboje nikdo nevšiml. Což je celkem ironie, poněvadž jsme celou dobu leželi přímo přede dveřmi.

   Co to říkal Fillipe? Že je ta zbraň už nabitá a nemám zmáčknout kohoutek dřív, než budu chtít někoho opravdu zastřelit? Zatraceně. Kolik nábojů tam vůbec můžu mít? Co když se netrefím ani jednou?

   Zafuním, přivřu oči a napočítám do dvaceti. Pak zaostřím pohled na dvojici bojující přímo přede mnou. Andreova nová košile je roztržená, z pravého ramene mu crčí krev a na čele má tenký šrám. V očích mu blýská nezkrotný hněv a já najednou vycítím, že jej nijak nezastavím. Lituju ty, kteří si to nezasloužili. To mi tehdy odpověděl. A stačí mi se ohlédnout po Hencovi, abych si uvědomila, že v tomhle jsme stejní.

   Zato Fillipe si ten bok užívá. Už se ani tak nestřílí, mnohem více využití tu nacházejí pěsti. Ty Fillipovy už jsou rozedrané do krve, ale očividně mu to nevadí. Stačí mu minuta na to, aby poslal k zemi tři muže.

   „Co to sakra…?“ vykviknu zaskočeně vysokým hláskem, když mě čísi silné ruce popadnou za hrdlo. Můžu lapat po dechu, jak chci, jenomže skutečnost je taková, že tentokrát žádnou výhodu nemám. Ten muž má až moc pevný stisk a já oproti němu nemám sebemenší výhodu.

   Vztekle se oženu rukama, načež mi je muž za mnou hrubě přitiskne k tělu. Ale já se nevzdávám. Odjakživa mám fotografickou paměť, proto se ze všech zbývajících sil snažím donutit mozek, aby mi ukázal obrázek chodby. Zatmívá se mi před očima. Andrea netuší, že jsem zanevřela na jeho rozkaz a pronásledovala je dovnitř, ať už to bylo z jakéhokoliv šíleného nápadu. Má dost práce chránit sám sebe a Kerema stále zhrouceného na židli, natož aby věnoval pozornost mě.

   A přesně tohle bych nazvala tím správným impulzem. Muž za mnou mi silou tiskne ohryzek. Jenže si neuvědomuje to, co já. Já udělala neomylnou chybu v nepozornosti, kdežto on se dopustil ještě horší chyby.

Ačkoliv riskuji, že se mu tím pohybem prakticky sama od sebe nabízím k tomu, aby mě uškrtil, nadzvednu nohu a zuřivě sešlápnu tu jeho. Zavrčí mi do ucha, vyjekne a nevědomky povolí sevření. To mi stačí. Donutím ho couvnout dozadu, pistoli mu zabořím do břicha – dávám si přitom dostatečně velký pozor na to, abych nezmáčkla spoušť – vyrazím mu dech z plic a odstrčím od sebe, co nejdál to jde.

   Konsternovaně sleduji, jak se jeho mohutné a alespoň sto kilové tělo kutálí ze schodů. Jakmile dopadne na podlahu, už se nezvedne. Netuším, zda je jen v bezvědomí, nebo se mi ho podařilo zabít, ale co rozhodně tuším je to, že ten chlap svým těžkým pádem ze schodů roztřásl celou chatrč a já, jakožto původce všeho, stojím přímo v dostřelu. Pokud jsem před třiceti vteřinami měla problém s nedostatkem pozornosti, nyní jí mám přímo nadbytek. A to není moc dobrá zpráva.

   „Miriam?“ vydechne Andrea zoufale a zastaví se v půlce útoku na muže s červenou kšiltovkou. Jeho pohled je zcela nečitelný. Ráda bych mu odpověděla, ale pak mi dojde, že jsem nechtěně odlákala jeho pozornost. Zjistím to přesně v okamžiku, kdy chlap před ním vytáhne zpod opasku pistoli a namíří ji Andreovi na hlavu. Fillipe strne, ale tentokrát zareaguji rychleji, než on.

   Zatraceně, zařvu v duchu a urychleně zvedám svou pistoli, abych udělala… co? Zastřelila ho? Co kdybych trefila Andrea? Proboha, vždyť ani pořádně netuším kam mířit!

   Uklidni se, uklidni se, uklidni se, uklidni se, opakuju si v duchu svou oblíbenou mantru a přimhouřím jedno oko, přesně jako jsem to odkoukala od těch dvou. Netuším, zda to je jasná známka stále rostoucí šílenosti nebo instinkt, ale faktem je, že se absolutně vykašlu na přimhouřené oči a na obezřetnost, zamířím přímo doprostřed nich dvou a poprvé ve svém životě zmáčknu kohoutek.

   Není mi ani tak překvapením, že jsem se doopravdy do něčeho strefila. Překvapí mě to, že kulka vrazila do chlápkovy natažené pistole a odmrštila ji směrem k oknu.

   „Vypadni, Miriam!“ zaburácí Andrea, vykloubí protivníkovi ruku do krkolomného úhlu, mrští s ním o zeď a prostřelí koleno. Člověk by řekl, že bude dostatečně zaměstnaný snahou udržet se naživu, ale on si ještě najde čas, aby na mě celou dobu pokřikoval pořád to jedno slovo. „Vypadni!“

   Tentokrát bych se i podřídila, jenomže bohužel nemohu. Do schodů se s mírným zpožděním rozeběhne minimálně tucet ozbrojených mužů a já bezmyšlenkovitě vběhnu přímo do jámy lvové. Dřív, než se Andrea vzmůže k jedinému slůvku, se zřítím na zem a schovám se za prostřílenou a kulkami rozpáranou pohovkou. Andrea s ní musel nějak manipulovat, aby se pomalu přibližoval ke Keremovi, poněvadž mě od něj dělí maximálně metr a půl volného prostoru. Tentokrát si mě všimli prakticky všichni, což mi z téhle situace asi nepomůže. Andrea s Fillipem rozhodně podcenili situaci, když se sem rozhodli vydat pouze v tak oslabené sestavě a jen Bůh ví, kdy sem stihne dorazit Samuel s bratrem a posilami. Poslal jim vůbec Fillipe adresu tohohle místa?

   Musíš zůstat, napomenu se tiše. Musíš jim říct o tom druhém vězni, kterého tu skrývají. Co když je také důležitý? Co když uteču a příležitost zachránit život toho neznámého zmizí jako pára nad hrncem?

   Nenápadně vykouknu, dost na to, abych měla přehled o dění v místnosti, ale ne moc, abych jim dala příležitost ustřelit mi hlavu. I idiot by si všiml Andreova klopýtání. Není na tom dobře. Nemůže být. Ale stačí mi jeden pohled na Kerema a přestože ho neznám, vím, že přesně tento muž je pro Andreu priorita. Fillipe určitě nedovolí, aby se mu něco stalo.

   S tímhle tvrdohlavým přesvědčením zasunu prsty do mezery mezi pohovkou a dřevěnou podlahou, nehty zaryju do tvrdého okraje a se zatnutými zuby kousíček po kousíčku posunuji pohovku směrem ke Keremovi, až nás dělí jen dvacet centimetrů. Napjaté paže mi brzo vypovědí službu, ale to už jsem z poloviny hotová. Chytnu nohu od židle a přisunu ji o něco blíž k sobě, abych mohla rozvázat Keremova pouta. Musím jednat rychle, aby si nikdo nevšiml toho, co se snažím provést. Celou dobu mi vře krev v žilách přebytkem adrenalinu a v momentě, kdy pouta konečně jako zázrakem povolí, vymotám Andreova bodyguarda ze židle, vstanu a pokouším se nějakým způsobem uzvednout to osmdesáti kilové závaží drtící mé rameno.

   Zrovna stojím na balancujících nohou a udržuji Kerema co nejblíže u sebe, když mnou projede bolest nesrovnatelné s ničím, co jsem kdy zažila. Kerem se svalí na podlahu a já zpola vykřiknu a zalapám po dechu. Levou paži mi olizují ohnivé plameny a jdou na mě mdloby. Před očima mám najednou černo. Potřepu s rukou, jako kdyby bylo tak snadné dostat kulku z těla ven a zadržuji zvratky. Ne, ne, přece jsem došla tak daleko!

I přes zdrcující bolest se pokusím Kerema znovu postavit na vratké nohy. Tentokrát mi štěstí hraje do karet, poněvadž se zdá, že se začíná probouzet a reagovat na moje ustavičné prosby. Abych jej unesla, musím si přehodit jeho paži před druhé rameno a snést tak další příval bolesti. Stojí mě veškerou sílu nevykřiknout.

   Skrčím se, abychom se vyhnuli třetí salvě kulek letících jedna za druhou jako družice a bez dalšího zranění proklouzneme přes práh dveří. Rychle zkontroluji, zda to Kerem nekoupil a dále se ničím nezdržuji. Klopýtavě nás bez pádu dostanu po schodech dolů. Trvá mi jednu pitomou minutu, než se zorientuju a uvědomím, kterým směrem bych se měla vydat. Jednu minutu a doslova cítím, jak zmenšují naši vzdálenost a dohánějí nás. Buď to, anebo mě nedohánějí oni, ale paranoia.

   To zvládneme, rozhodnu se zarputile. Hypoteticky je to jako matematika. Abyste správně vypočítali daný příklad, musíte znát správný postup. Takže abychom se dostali v bezpečí k autu, musíme najít správnou cestu a udělat to rychle a bez váhání… a doufat, že se Fillipovi a Andreovi podaří ty chlápky zdržet.

   Pospíchám k východu, z očí mi po tváři kanou slzy bolesti a každých pět sekund se ohlížím po pronásledovatelích, když vtom uslyším dlouho očekávaný hluk pouhých devět deset metrů přede mnou. Posily dorazily.

   Vytáhnu z kapsy pistoli a přiložím prst na spoušť připravená zastřelit kohokoliv, kdo se vynoří zpoza rohu. Konečně spatřím šest přibližujících se siluet a neváhám. Střílím jako o život. Střílím, abych ochránila muže, který je pro rodinu Shadowerů tak důležitý. Střílím, protože jsem totální blázen, který měl v první řadě poslechnout Andreu a nenechat se vtáhnout do téhle zapeklité situace. Jenomže jak tak pomalu vyprazdňuju zásobník, jenž je podle všeho neomezený, dojde mi, že jeden z těch hlasů křičících mé jméno už dávno dobře znám.

   „Samueli? Jsi to ty?“ zakřičím na druhou stranu a můj prst netrpělivě poklepává na kohoutku. Bože, dej, ať se nemýlím!

   „Ano! Nestřílej, Miriam, slyšíš? Nestřílej!“

   S úlevou těžce dopadající na má bedra se co největší rychlostí rozběhnu přímo k nim. Keremova hlava mi poskakuje na rameni. Nemusím to ani kontrolovat, abych věděla, že znovu omdlel. Má strašně popraskané a zkrvavené rty. Ani si nedokážu představit, jakou dehydratací musí trpět.

   Samuel se vynoří zpoza chodby se zdviženýma rukama na znamení obrany. Křečovitý a ostražitý výraz se prudce změní v šokovaný při jediném pohledu na muže spočívajícím na mně celou svou vahou. „Proboha! Je to… Kereme?“

   „Neslyší tě,“ odpovím celkem zbytečně a při těch slovech si skousnu ret. Cítím železitou příchuť. Zatraceně, nejspíš jsem si i prokousla jazyk. „Není při vědomí.“

   „Jak jsi…?“

   „To je úplně jedno,“ vyštěknu strnule a setřesu si vlasy padající mi do čela. Za žádnou cenu ho nemůžu nechat domluvit. „Andrea s Fillipem jsou nahoře. Je tam… chaos. Myslím, že Andrea je na pokraji sil. A… je tu ještě něco, co byste měli vědět.“

   „O co jde?“

   „Postrádáte ještě nějakou jinou osobu než Kerema?“

   Samuel po mě vrhne zamračený pohled a nechápavě pokrčí rameny. „Ne. Proč?“

   Nervózně se ohlédnu za zády. Není divné, že se za mnou už neženou hordy těch ozbrojených chlapů? Přece je dva lidé nemohou zadržovat tak dlouhou dobu, i když jsou to mafiáni. „Slyšela jsem bavit se dva z nich o tom, že někde „dole“ je zrádkyně. Netuším, co to znamená, ale bylo pro ně očividně dost podstatné, aby se k ní nikdo z vás nedostal. Je to důležité?“

   Samuel se na mě zahledí vážnýma, smutnýma očima a krátce přikývne. Svěsí ramena. „Je. Děkuju moc, Miriam. Tahle situace se nám už dávno vymkla z rukou. Nad ničím nemáme… proboha, ty jsi postřelená!“

   Pokusím se usmát, ale pravděpodobně z toho vznikl jen zkrachovalý úšklebek. „To bude v pohodě. Samueli, prosím tě. Běžte jim tam pomoct! Se mnou se nezabývej!“

   „Andrea mě zabije, pokud tě odtud nechám odejít zraněnou. Co zraněnou, ale postřelenou!“

   Zaskřípu zuby a i skrz bolest sevřu ruku v pěst. „Andrea zabije mě za to, že jsem neposlechla jeho rozkaz, takže zabíjet tebe bude trochu nepodstatné, nemyslíš?“

   „Nechám s tebou jít jednoho z Udanových chlapů,“ rozhodne odhodlaně Samuel. „Danieli…“

   „Nikoho se mnou neposílej. Budu v pořádku. Ale tam nahoře je jich ještě minimálně patnáct, těla leží na všude na podlaze, na chodbě a – je to masakr. Neustále přibíhají další. Neboj se, že bychom se ještě neviděli.“

   Povzdechne si. „Nehraj si na hrdinku.“

   Rádoby pobaveně nadzvednu obočí. „Jsem vyděšená k smrti. Věř mi, do hrdinky mám hodně daleko.“

   Nenechám ho odpovědět. Znovu nasadím předešlé tempo a nutím zdřevěnělé nohy do rychlého pohybu. Netrvá to dlouho a najednou dýchám čerstvý vzduch, jenž nepáchne po krvi, potu ani střelném prachu. Samu sebe postrkuji k našemu autu. Málem si vykloubím rameno, jak se snažím odemknout dveře a nacpat Kerema co nejšetrněji na zadní sedadla. Může mít klidně nějaké vnitřní zranění. Je možné, že jsem s ním pohnula špatně?

   Naskočím na sedadlo řidiče a odfrknu si jako tažný kůň, než rázně zastrčím klíč do zapalování. Mohla bych spočítat na prstech jedné ruky veškeré informace, které vím o řízení auta, nebo řízení čehokoliv. Teprve teď mi začíná docházet, že vlastnit řidičák je alespoň k něčemu dobré. S autem je mnohem jednodušší uniknout krvežíznivým mafiánům s rozumem ne zrovna v pořádku.

   Dobře. To zvládnu. Ty omezené znalosti z knížek mi stoprocentně budou stačit. Nemůže být tak těžké ovládat auto, nebo jo?

   Sešlápnu spojku, zařadím rychlost a s trháním a cukáním se rozjedu. Nejspíš jsem udělala něco špatně, poněvadž sebou auto cuká a štěká jako při nějakém záchvatu šoku. Roztržitě otáčím volant doprava, abych se zařadila na silnici, a zděšeně vybafnu, protože zbývalo tak patnáct centimetrů a porazila bych autobusovou zastávku.

   Zachmuřím se. Nebyl by daleko lepší nápad, kdybych nám raději zavolala taxík?

   A co jim asi řekneš? Té prostřelené ruky si nevšímejte. A Kerem… to víte, občas má prostě chuť se poprat? Samozřejmě. Nikdo by neměl nutkání zavolat policii.

   Po pěti minutách zjišťuji, že není nijak těžké jet po rovné, ničím komplikované silnici s velmi omezeným provozem. Vždy, když nějaké auto projíždí v protisměru, se cítím přesně jako kdyby mi někdo v žaludku škrtl zápalkou. Neustále mám nutkavou potřebu vyrovnávat auto a ať jedu do kopce nebo po rovné cestě, udržuji jednu jedinou rychlost. Celou dobu se auto otřásá jako při zimnici. Přísahám Bohu, že pokud mi to chcípne uprostřed ničeho, kde nás obklopují jen stovky stromů a prázdná, ničím zajímavá pole, půjdu pěšky.

 

31.

ANDREA

   „Za tebou!“ zařve mi kdosi přímo do ucha a já s překvapením zjistím, že to není nikdo jiný, než můj bratrů, který s nabitou pistolí střílí jednoho po druhém, jako kuželky. Otočím se jen tak tak, abych tomu přerostlému chlápkovi stihl prostřelit koleno a loktem mu uštědřil kolečko – otcův nejoblíbenější útok, jenž jsem v posledních pěti letech dovedl přímo k dokonalosti. Nezabil jsem ho. Skončí jen s parádně vykloubeným krkem a možná pár přeraženými šlachami. Nic, co by nenapravil čas.

   Vděčně mu pokývnu na pozdrav, rozmáchnu se a zatnutá pěst tvrdě narazí do chlápkovy rozteklé čelisti. Otočí se o sto osmdesát stupňů a já využiji příležitosti, popadnu tlusťocha za kštici kartáčovitě slámových vlasů a třísknu s ní o hlavu jeho kumpána. Dvě mouchy jednou ranou.

   Už jich zbývá maximálně pět. Skoro bych vítězoslavně zavyl, ale ukazuje se, že nic nemůže být jednoduché. V rameni mě bodají maličké jehly a krev mi prosakuje přes prostřelenou a protrženou košilí. Nemám sebemenší ponětí, jak vydržím dalších pět minut, natož nyní, když přibíhá dalších deset Turnerovic zmetků.

   Zoufale těkám pohledem po místnosti. Vysloužím si tak pořádný kopanec do žaludku, jenž přijde natolik nečekaně, až se prohnu v zádech a tupě naberu dech do promáčknutých plic. Následující výstřel mi napoví, že Samuel ho vyřídil za mě.

   Sebastian má také dost práce s pokusem vymlátit ze dvou chlápků naráz duši, ale přesto po mě mrkne pohledem a krátce zavrtí hlavou. Jeho slova jsou stoprocentně adresovaná mně: „Běž dolů. Ať je to kdokoliv, seber ho a jeď do sídla! My to tu vyřídíme!“

   Jak došlo k tomu, že je to Sebastian, kdo udílí rozkazy? Teoreticky má na nadřazenost právo, přesně mě však zarazí rozhodnost, naléhavost a chlad v jeho hlase. Poprvé od Jamesovy smrti se dokonale soustředí na naši práci. Měl bych být rád, jenomže jsem schopen odprásknout dva chlápky stojící Samuelovy za zády, vypadnout z místnosti a rozeběhnout se směrem k pootevřeným dveřím z leštěného mahagonového dřeva, které to mají už několik let dávno za sebou. Podle Samuelova tvrzení uvnitř drží nějakou ženu. Netuším, odkud to zjistil, ale silně se modlím, aby to nebyl nikdo, koho znám. Jedna má část se upíná k myšlence na Jamese. Jenomže ten je mrtvý a neexistuje nic jistějšího a definitivnějšího, než smrt.

   Xander se vyřítí za mnou. Je to jeden z Udanových nejlepších mužů a já jsem mimořádně rád, že se s tím vším nemusím prát sám. Skoro jsem zapomněl, jaké to je bojovat po boku svých bratrů. Po boku našich lidí.

   Otevřu dveře a třísknu s nimi o protější zárubeň. Na hlavu se mi snese tlustá vrstva prachu. Ocitneme se v místnosti jen matně osvětlené maličkými světelnými lucerničkami zabudovanými do všech čtyř rohů. Nalevo stojí křivý plastový stůl s jednou uraženou nohou. Na něm se povaluje jeden z těch nejnovějších dotekových mobilů a malá kožená kabelka se zlatou vyšívanou přezkou. Kromě rozbitého porcelánu a skla tu však není vůbec nic, co by upoutalo mou pozornost. Samuel se musel zmýlit.

   „Pojď se, hajzle, jen si pojď!“ zasměje se Xander zhurta, odhrne si čupřinu tmavých vlasů a pustí se do poměrně nerovného souboje, vzhledem k faktu, že muž oproti němu kolem sebe nepřetržitě mává rukama ve snaze Xandera zasáhnout a poskakuje na místě do všech světových stran. Možná si myslí, že jsme v ringu.

   Xander šestkrát po sobě předstírá útok vpřed a šestkrát se s bublavým smíchem stáhne zpět. Naproti tomu strašpytli si to zřetelně užívá. Nikdy nezapomenu na den, kdy byl naverbován. „Maminka tě nenaučila se prát, viď kamaráde?“

   „V téhle místnosti nemáte co dělat.“

   Promnu si rameno a zamyšleně nakloním hlavu na stranu. Ta dětská neohroženost je zajímavá. „To ty taky ne, pokud se chceš dožít zítřka.“

   Ale očividně nechce, protože se znovu pokusí sejmout Xandera baseballovou pálkou ne zrovna inteligentně schovanou za zády a jemu stačí jen, aby mu ji vykloubil ze sevření a obrátil proti vlastníkovi.

   Xander se zamračí a podrbe na zarostlé bradě. Zcela rozumím jeho zkažené náladě, stejně jako si jsem dopředu jistý tím, že to bude trvat jen pár vteřin, než ho zase popadne múza. „Tohle ani nebyla sranda. Vždyť se ani nesnažil, Andy.“

   Povzdechnu si. Počet mrtvých a bezvědomých lidí se v téhle chatrči zvyšuje minutu od minuty. Momentálně to může být dohromady alespoň padesát osob, z nichž jen jedna je naše. Na to, jak dobré mají Turnerovi konexe, absolutně nedokážou vycvičit své muže aspoň do té fáze, kdy sami sebe dokážou ubránit.

   „Snaha se přeceňuje.“

   „Všiml jsem si.“

   „Andreo?“ zeptá se mě podivně skřípavým hlasem, jímž musí mluvit lidi s vyschlými ústy na poušti a zakašle.

   „Co?“

   Xanderova tvář je neobvykle bledá a nazelenalá. Přehraji si celou scénu v hlavě a potom bum! Dva rozdílné hlasy. Nebyl to Xander, kdo vyslovil mé jméno.

   Můj společník ukáže do rohu přímo naproti nám. Přimhouřím oči, abych v tom šeru viděl siluetu skrčené a vyhublé postavy objímající si rukama kolena přitisknutá až k hrudi. Sedí přímo pod rozsvícenou lucernou, nad kterou v pečlivě upředené pavučině spočívá mohutný černý pavouk.

   „Kdo jste?“ zeptám se zbytečně, vyloženě abych zaplnil to mrtvolné ticho, a překonám vzdálenost dělící mě od oné zrádkyně. Se sklopenýma očima pro mě pořád představuje velkou neznámou. Světle hnědý kostýmek s vyšívanými okraji je pokrytý krví, špínou, prachem a Bůh ví, čím dalším, takže skutečnou barvu rozpoznám teprve po určité době, ale jsem přesvědčen o tom, že musel stát celé jmění. Bosá chodidla má pokrytá strupy a rýhami od tvrdé betonové podlahy, paže i ramena nesou stopy po ostří nože. Přesunu pohled k rozcuchaným, slepeným kaštanově hnědým vlasům. Než natáhnu ruku a opatrně, jako kdyby se snad jednalo o zvíře chystající se uprchnout, té ženě zvednu tvář, nemám tušení, o koho by se mohlo jednat. Ale mohla by být v jakémkoliv stavu – ty zelené oči s dlouhými světlými řasami v obličeji posetém jemnými vějířky vrásek, není možné si zaměnit.

   Celý měsíc jsem skládal dohromady různé kousky skládačky, zkoušel, kam budou jednotlivé části patřit a vždy, když jsem se spletl, ocital jsem se dál a dál od pravdy a zároveň mnohem blíž k úplnému zešílení. Na mysl mi přicházely všemožné nápady, jeden nepravděpodobnější než druhý. A přitom mi nikdy nedošlo, že by se mohlo jednat právě o ni. Důležitá součást naší rodiny už od doby, kdy jsem ještě ani nebyl na světě. A my na ni zapomněli. Zdá se mi to, nebo mě otec nevycvičil ani z poloviny tak dobře, jak měl?

   Nemůžu tomu uvěřit. „Grace?“

 

   Zatímco Xander brání dveře, v obou rukách pistoli, já se skrčím rovnou k ní a kontroluju, zda nemá něco zlomeného. Potom ji ve spěchu vezmu do náručí, pravou ruku v ohybu jejích kolen. Bezmocně a vyčerpaně svěsí hlavu. V rameni mi zuří bolest toho nejhoršího kalibru, ale nemám jinou možnost. Sama chodit nemůže, natož běžet a někdo nám musí krýt záda. Starostlivě si ji měřím a v duchu myslím na našeho rodinného doktora. Čím dřív se dostaneme domů, tím líp.

   Běžím k Samuelovu autu a Xander cestou sejme dalších pět poskoků. Dokonale předvídal situaci, poněvadž vedle černého Volkswagenu stojí Sebastianovo BMW. Vyhrabu z kapsy jeho klíčky, nechám Xandera odemknout a po chvilce zaváhání jej požádám, aby se postaral o Grace.

   „Jasně,“ přikývne na souhlas a tím to hasne. Naskočím za volant a rozjedu se právě včas na to, aby milované auto mého bratra nepřišlo k úhoně. To mé je pryč, což znamená, že Miriam musí být v bezpečí. Jo. Určitě. Nic se jí nemohlo stát. Neposlechla sice můj rozkaz, ale v životě nezapomenu na to, že mi vlastně zachránila život.

   „Šlápni na to, kámo!“ zahučí zezadu Xander a v zrcátku si kontroluje zničený účes, na němž denně pracuje půl hodiny a tradičně spotřebuje půl kila gelu. „Brzo nás dohoní.“

   „Do Refuge Mine si netroufnou,“ odvětím klidně a předjedu zeleno modrý trabant stojící uprostřed silnice. Idiot.

   „No, pokud se dostanou dostatečně blízko a prostřílí nám gumy, ani se tam nedostaneme!“

   Na tom něco je, usoudím a zrychlím na 120 kilometrů za hodinu. Xanderova poznámka však nebyla marná, protože neuplyne ani pět minut a už nás dohánějí tři černé SUV za sebou. Nevypadá to, že by měli v plánu se vzdát.

   „Do prdele!“ zařvu a pěstí udeřím do volantu. S prostřeleným ramenem stěží držím volant. Nedokážu dělat tohle a ještě střílet po Turerových gorilách. „Xandere, přelez si dopředu a vezmi to za mě!“

   „Co chceš dělat?“ vyhrkne, ale poslechne mě.

   „Co myslíš? Pohni zadkem, zatraceně!“

   Přesunu se na sedadlo spolujezdce. Xander si málem omlátí hlavu, jak se pokouší dostat dopředu. Přebere mé místo a i přes mé protesty zrychlí na sto padesátku.

   Počkám, až okénko automaticky sjede dolů a vykloním se z něj. Do obličeje mě prudce šlehne pichlavý, ledový vítr a nutí mě přivřít oči před tím náporem. První auto je vzdáleno dobrých třicet metrů, přesto vyměním zásobník, zamířím a prostřelím obě přední gumy. Řidič se pokusí stočit volant na stranu, aby uhnul z cesty dvěma dalším, ale podařilo se mi zastihnout jej zcela nepřipraveného. Třetí vybočí z řady a zachrání se před ohlušující ohnivou explozí. Neobtěžuju se střílením do čelního skla, stoprocentně bude neprůstřelné. Ne, já čekám. Po minutě vykloní z okýnka hlavu první chlap a zjistí, že to nebyl dobrý nápad. Sestřelím ještě další tři, než uvnitř zbude pouze řidič. Teprve potom se pustím do ničení pneumatik.

   „Je po nich?“ zařve Xander ve snaze překřičet šum vycházející z okna.

   Odpovím mu a otočím se na Grace. Má doširoka rozevřené oči a z očí jí kanou slzy. Nechci ani uvažovat nad dobou, kterou musela v té rozpadající se chatrči strávit. „Budeš v pořádku, neboj se. Postaráme se o to.“

   „Andreo.“

   „Zabezpečíme dům a najdeme ti bodyguarda. Ani na chvilku nebudeš sama.“

   „Andreo.“

   „Už nikdy to nebudeš muset prožít znovu a…“

   „Andreo!“

   Zaraženě otočím hlavu a střetnu se s jejíma podivně klidnýma, smířenýma očima. Vidím v nich nezměrný smutek překračující lidské možnosti. „Co?“

   „Ona mě prodala,“ hlesne tiše, tak tiše, že její slova téměř splynou se šelestem větru, ale já jí rozumím. Vypadá, jako kdyby si až nyní uvědomovala význam svých vlastních slov. „Prodala mě. Svou svobodu vyměnila za svobodu dvou jiných lidí.“

   „Kdo?“

   Zabodne do mě skelné oči. „Stephanie. Moje dcera.“

 

   Zaraženě držím pusu zavřenou, poněvadž by se z ní stejně vychrlilo přesně to, co zadržuju uvnitř a mlčím. Šetřím slova na později – tuším totiž, že je budu potřebovat. Hledím z pootevřeného okýnka, každých dvacet sekund zkontroluju poloprázdnou silnici v bočním zrcátku a zírám do prázdna. Mozkové závity se roztáčejí naplno. Miriamina nečekaná a děsivá odvaha, kdy sama dokázala zachránit mého nejlepšího přítele a ochránce, vztah, který se začal nenápadně tvořit už před třiceti dny a jenž musíme v nejbližších čtyřiadvaceti hodinách pořádně prodiskutovat, má nevědomost ohledně jejího útěku z Washingtonu a to časté trhnutí, kdy se o sebe naše těla otřou, její proměnlivá povaha, kdy se ze stydlivky a holky, kterou dokáže k smrti vyděsit i obyčejné zaštěkání psa, bez problému promění v statečnou bojovnici za to, čeho si cení. Nesmím opomenout záchranu svého života, prostřelené rameno hrozící vypovědět mi poslušnost, moje dva bratry, kteří mi oddaně přispěchali na pomoc, poněvadž jim jako prvním došlo, že sám to nemám šanci zvládnout, asi tři tucty chlapů, jež jsem dnes chladnokrevně zabil, zmrzačil nebo jen brutálně zmlátil, všudypřítomný pocit, že se mi za jeden den podařilo zklamat jak svého otce a bratry, tak i sám sebe, překvapivé objevení polomrtvé, vyhladovělé a dehydratované přítelkyně, informátorky a společnice naší rodiny, nepřetržitý proud otázek tvořící ohňostroj v mé vlastní hlavě a Gracino tvrzení, že onen důvod, proč ji Turnerovi objevili a mučili je pravděpodobně i ten samý důvod, kvůli němuž před svou rodinou utekla před víc jak čtyřiceti lety. Stephanie, její dcera.

   Tohle všechno se mi honí v hlavě ještě když Xander zatočí na naši příjezdovou cestu, vypne motor, zabouchne za sebou dveře a opatrně začne Grace vymotávat ze zadních sedaček. Rozum se konečně probudí k životu a já s tupým výrazem vystupuju z auta a klekám si před její strhaný, starý a unavený obličej. Potřebuju to vědět dřív, než vejdeme do domu a organizace i zpovídání se ujme můj otec, nyní již určitě netrpělivě pochodující za dveřmi sem a tam. Mohl nám přijet na pomoc, ale po letech administrativních věcí si zvykl na příjemnou skutečnost, že za něj všechno vyřídí jeho synové a zaměstnanci a on může přihlížet z dálky, aniž by se musel nutně namáhat. Pokud jsem jej kdy nenáviděl, tohle bude hlavní důvod.

   Něžně jí překryju dlaně těmi svými. Ať by s nimi ti zmetci udělali cokoliv, nikdy nepřestanou být tak jemné a hebké. „Grace. Co se stalo?“

   Uhne pohledem, ale k mému údivu promluví. Prvotní šok odezněl, tudíž převzal kontrolu opět ten obdivuhodný klid, vyrovnanost a smíření. „Posledních pár let, od doby, kdy si našla tu šílenou práci, jsme se odcizily. Když byla malá, všechno dělala ráda se mnou a málokdy se vzdálila. Jenomže tak tomu dnes už není, Andreo.“

   „Nemluv v hádankách, prosím,“ požádám ji mírným hlasem. Nechci ji vylekat. Odjakživa jsem ji považoval za silnou, odolnou a optimisticky naladěnou ženu, ale vše má své hranice.

   „Nečekaně za mnou přijela do Paříže. Naléhala, abych jí prozradila, kde… na tom nezáleží. Přijela jen proto, aby získala, co potřebovala a měla v plánu hned nato odjet a udělat Bůh ví co horšího a já jsem šťastná při pomyšlení, že jsem jí to neprozradila. Osud nám krásně nahrál do karet. Říkala, že na jedné pracovní schůzce ji náhodou objevil Roger Manniculan, znáš ho. Ten nechutný chlápek s blešími vlasy, který pracuje pro mého otce snad od narození. Prý si ji jednoho dne odchytil. Zdála se mu povědomá. Bídák jeden. Přemlouval Stephanie tak dlouho, dokud nepřiznala, že je má dcera a že jsem utekla, ale nezemřela. Chtěl ji násilím dovézt do Phoenixu, kde vše přizná mému otci a sestře, ale zdráhala se a… a potom jim řekla tu nejhorší věc, co vůbec kdy mohla říct mé rodině.“

   Oči mám navrch hlavy. „Co to bylo?“

   Grace se nadechne k odpovědi, když vtom se dveře v chodbě otevřou a z nich se k nám rozletí má matka. Dříve tak pečlivě upravené vlasy má rozpuštěné, shrnuté na stranu a místo slušivého kostýmku si oblékla své tradiční zahrádkářské hadry. Jindy bych se od srdce rozesmál, poněvadž máma netuší, zda zkontrolovat mé postřelené rameno, nebo věnovat pozornost Grace. Ta nakonec vyhraje. Ano, její život a co víc, cenné informace přicházející s ní přímo na stříbrném podnose, je mnohem důležitější. Přesto mě do srdce píchne další kupa jehliček. Pro ni bude vždy něco důležitějšího, než její potomci.

   „Proboha, Grace! Co tady děláš? Stalo se ti něco?!“

   Pitomá otázka. Stavu, v němž se nachází, si musela přece všimnout už ode dveří.

   Vyměním si s Xanderem tichý souhlas a zprávu beze slov. Pak se natáhnu a na jeden nepříjemný okamžik mě napadne, že se s matkou budu muset poprat, dokud nepustí Gracinu paži a nevzdálí se od ní. Zatímco my kolem ní chodíme po špičkách, ona se s tím nijak nepáře a prostě se jí snaží přivodit kulturní šok. Takže sotva ji přesvědčím, aby od ní ustoupila a nechala Xandera odvést ji bezpečně do domu, vztekle si mě změří, jako kdybych snad já za všechno mohl. „Andreo…“

   „Nech ji být. Nemáš ani ponětí, co si musela vytrpět za tu dobu, co ji věznili! První se musí trochu srovnat, mami. Radši běž do zahrady, u tohohle být nemusíš. Otec ti pak všechno podrobně popíše. Způsobila bys jen problémy.“

   „Jak to se mnou mluvíš?!“ odsekne naškrobeně a načepýří se.

   „Podívej, jsem unavený, naštvaný a celkem zvědavý, co se to tady sakra děje. K tomu všemu mi prostřelili rameno – ne že bys to třeba zaregistrovala. Běž pryč a nech nás to vyřešit. To je mé poslední slovo.“

   V hale mi dojde, že to divadélko nebylo právě adekvátní rozhodnutí, ale ona by do všeho jen vnesla chaos. Proto se tím prakticky ihned přestanu zaobírat a dohoním Xandera. Míříme do obývacího pokoje, v němž je nyní shromážděná kompletně celá rodina kromě matky, Miriam a mých sourozenců. Vzápětí mne poleje horko – proč tady nesedí Miriam? Proč ji nevidím? Pohled bořím do nádherně vyleštěné mramorové podlahy, tudíž si ihned povšimnu drobného zakolísání v Gracině chůzi a pospíchám, abych pomohl Xanderovi a podepřel ji z druhé strany.

   Obývacím pokojem se začne rozléhat zmatené, překvapené, zděšené a ohromené lapání po dechu. Usadím Grace na pohovku, něžně jí podepřu záda měkkým, hedvábným polštářem barvy břečťanu a s přivřenýma očima snáším otcovy neustávající výkřiky šoku, kdy se dožaduje vysvětlení, co dělá rodinná přítelkyně v našem domě v takovém stavu, otázkám ohledně mých bratrů a absence Fillipa a vše, co se stalo během posledních třech hodin a trpělivě vyčkávám, kdy se hlasy v místnosti ustálí a ostatní přestanou plácat páté přes deváté. Zabere to dohromady celých patnáct minut. Samuel, Sebastian a Fillipe mezitím přijedou do sídla, rozjaření a nabití adrenalinem z bitky ke které došlo a sdělují, že kromě dvou to přežili všichni Udanovy chlapy. Evelyn, Myra i Aisha jsou posléze neprodleně poslány do svých pokojů, přestože z nich střílejí zvědavé otázky rychlostí narvaného kulometu. Otec nadává jako dlaždič toho nejhoršího kalibru, Yusuf si usilovně a bezmocně mačká ruky, až mám strach, že si je do pěti minut rozmělní na kaši a v očích se mu odráží starostlivost, strach a láska, kterou ke Grace cítil od první chvíle, kdy se seznámili. Sebastian někomu urychleně píše esemesku a vztekle syčí – asi mu taky nic nevychází podle plánu. Samuel sedí vedle něj na pohovce a tradičně čeká, jak se situace bude vyvíjet. Maria neregistruje nic jiného, než moje zraněné rameno a kouše se do rtu, jak samu sebe nutí stát na místě a nevrhnout se na mě, aby mě začala bombardovat milionem tíživých otázek. Vidím, jak ráda by se rozeběhla a já bych ji stejně tak rád sevřel v náručí, zabořil jí tvář do hrudi a nechal se opečovávat jedinou matkou, již jsem kdy poznal. Ale stačí mi jeden pohled na otce a je mi úplně jasné, jak se bude situace vyvíjet. Grace dostane dostatek času na to, aby se mohla psychicky srovnat a odvyprávět nám vše, co se jí stalo a proč se ocitla v takovém stavu, ve kterém jsme ji našli a potom se možná, jen možná, dobereme nějakého výsledku. Maria bude dál postávat pět metrů ode mě a masakrovat si ret a Yusuf se neodváží k naší nečekané návštěvě přiblížit ani na jeden jediný krok, protože přece jenom nemá sebedestruktivní nápady. A to vše jen kvůli mému otci, který momentálně připomíná časovanou bombu připravenou vyletět do vzduchu kdykoli někdo zmáčkne to správné tlačítko. Podle něj je Grace nedotknutelná a člověk Yusufova společenského postavení by pro ni neměl mít žádný význam. A chovat se přede všemi, jako kdyby má máma byla Maria a ne Cecilia Shadowerová? Jo, dokážu si představit, jak by jej potěšilo to sledovat.

   „Omlouvám se. Strašně moc se omlouvám,“ řekne nakonec Grace a prolomí tak dusivé ticho vyrovnaným, nicméně stále nakřápnutým hlasem. Je podchlazená, čehož bych si všiml i bez dvou párů očí. Vstanu, dojdu pro teplou, hebkou kašmírovou deku a zabalím do ní její chatrné, značně vyhublé tělo. Věnuje mi chabý úsměv, jenž je pouhým stínem toho opravdového.

   Neznatelně zavrtím hlavou. Děda říkal, že už odjakživa brala jakoukoliv vinu okamžitě na sebe. „Nic z toho nebyla tvoje vina, Grace.“

   Pohlédne na mě zničenýma očima plnýma viny a já poprvé v životě vidím její skutečný věk. „Ale ano, byla to má vina. Jenom má, Andreo. Pokazila jsem to už od samého začátku. Kdyby tehdy Stephanie nenašla ty fotky a nikdy se nezeptala, nic by nezjistila. A já bych vás toho všeho ušetřila.“

   „Jen nám všechno pověz od začátku. Prosím. Chci konečně zjistit, proč po nás Turnerovi jdou.“ Chci se konečně věnovat své práci v restauraci, kde jsem nebyl minimálně týden a absolutně netuším, jestli ji třeba někdo nevyhodil do povětří. Chci zabít všechny, kdo se dopustili porušení našich zákonů a srovnat je se zemí. Chci nastolit pořádek. Chci si z očí do očí promluvit s Miriam a chci vyhledat Kerema, u něhož je podle Mariiných slov zrovna touto dobou Jenny, ošetřuje mého nejlepšího přítele a raduje se nad záchranou svého milovaného manžela. Jenomže nejvíc ze všeho si chci svléknout tu lepkavou, krví promočenou košili, vyndat si kulku z ramene, zastavit krvácení, vzít si nějaké prášky na spaní a zapomenout, že moje rodina je všechno, jenom ne normální. Ani otec mi nezabrání v tom, abych si vzal oficiální čtrnáctidenní dovolenou a vrátil se až tehdy, kdy sám uznám za vhodné.

   „Protože hledají…“

   Nedostane ani šanci to konečně dopovědět. Celou obývací místností se rozlehne tříštění skla a já se prudce otáčím včas na to, abych zaregistroval bílý obvaz nasáklý krví. Potom vše přestane a zároveň také začne dávat smysl.

 

32.

MIRIAM

   O patnáct minut a dva a půl nadávek později konečně zastavím před sídlem Shadowerů. Vlastně by se spíš dalo říct, že auto zakopne o obrubník, motor chcípne a já prakticky vypadnu z otevřených dveří ven na chodník z kočičích hlav. Nohy mám natolik oslabené, že žádnou z nich necítím, bolest v paži mi ani na chvíli nedovoluji si oddechnout a hlava se mi motá jako po vypití celé lahve vodky. Netuším sice, jak se člověku v takovém případě motá hlava, ale nepochybně v tom nebude zase takový rozdíl.

   Nadzvednu se na loktech a krátce nahlédnu přes okýnko na Kerema. Je stále v bezvědomí a zdá se, že moje zběsilá a strastiplná jízda autem mu neutrpěla žádnou větší újmu.

   Rychlostí šneka se doštrachám k přednímu vchodu a vysíleně stisknu zvonek u dveří. Když mi po patnácti sekundách otevře zadýchaná, vyděšená, bledá a panikařící Maria, z očí jí začnou prýštit slzy nelíčené úlevy a radosti. Zasype mě řadou otázek, ale dřív, než mě stihne dostat přes práh domu, ji zastavím a povím jí to, co už určitě nedoufala, že kdy uslyší.

   „Kerem je na zadním sedadle. Není na tom moc dobře, Mario.“

   Mluvím tiše, ale ona slyší každé slovo. Čekám, že se vydá k autu a začne z něj Kerema vytahovat, jenomže Maria mě jen popadne kolem pasu, pevně stiskne a vede do pokoje pro hosty. Je to nádherná a prostorná místnost, stěny vytapetované červenými květinovými vzory perfektně ladí k černé čalouněné pohovce a tmavě fialovému perskému koberci. Maria mě umístí na pohovku, jako kdybych byla porcelánová panenka, a odhrne mi vlasy z čela, přesně jako to dělávala máma, když mi bylo pět.

   „Doktor Medinna je tady. Walter pro něj dal provizorně poslat, kdyby se přihodilo něco podobného. Zavolám ho, řeknu Udanovi, aby přenesl Kerema sem, a mezitím poběžím oznámit Jenny tu úžasnou novinku.“

   Představa té psychicky složené ženy s ubrečenýma očima plnýma žalu a jejího opětovného setkání s manželem, mě přinutí k úsměvu. „Bude šťastná.“

   „To si piš, holčičko. Opravdu věřila tomu, že zemřel. Možná by pro ni bylo kruté doufat a potom zjistit, že to celé bylo zbytečně.“

 

   Doktor Medinna je šarmantní a působivý muž. S krátce střiženými vlasy a tmavě modrýma očima skrytýma za tlustými brýlemi s želvovinovým vzorem vypadá přesně jako profesionální lékař z televizního seriálu General hospital. Skousnu zuby kapesník, který mi podá, abych nekřičela a zatímco mi vyndává kulku z paže, já se začínám děsit, že si vylámu všechny zuby a budu si muset koupit protézu jako ty osmdesátileté ženské.

   „A je to,“ vyhrkne doktor Medinna vítězoslavně a ukáže mi miniaturními kleštičkami sevřenou kulku oblepenou mou krví, jako kdyby držel olympijskou trofej. „Kulka je venku. Desinfikoval jsem vám ránu, slečno Thorntonová, ale přestože vám ji zašiju a obvážu, nejrozumnější by bylo příliš ji nezatěžovat. Stehy by mohly popraskat, rána by se rozšklebila a mohl bych začít znova. Rozumíte?“

   Poslušně kývnu. „Ano.“

   „Teď to bude nepříjemné,“ varuje mě a já instinktivně uhnu pohledem, abych neviděla, jak si připravuje všechny věci na zašití a desinfekci. Potom mi paží projede ožehavá bolest a já mám dojem, že mi Medinna pálí vnitřnosti. Tu protézu možná přece jen budu potřebovat.

   Nebyl by to lékař, kdyby se měl nesnažil celou dobu trpělivě uklidňovat a opakovat, že budu v pořádku. Někdy uprostřed jeho díla otevřu oči a sleduju nějakého relativně pohledného muže, který nepatrně napadá na pohmožděnou nohu, jak na nosítkách vjíždí do místnosti a kontroluje Keremovi pulz. To musí být Udan. Chci se zeptat jak je možné, že v domě mají pojízdná nosítka, ale nevyjde ze mě ani hláska, poněvadž stále zatínám zuby do kapesníku, touhle dobou beztak rozkousnutého na dvě poloviny. Pak se kolem začne motat Jenny, najednou neuvěřitelně čilá, energická a hysterická. Obletuje Kerema ze všech stran, líbá jej na tváře, i když ji Udan varuje, aby to nedělala a vypouští ze sebe zadržované hektolitry slz. Poprvé v ní vidím energii života.

   Za pět minut mi doktor Medinna konečně obváže ránu a nakáže mi hýbat s ní pokud možno co nejméně. Vděčně mu poděkuju a stále se ještě vzpamatovávám, načež zjišťuju, že bolest v paži je otupená. Doktor Medinna přejde ke Keremovi. Opatrně jej prohmatává a Jenny si nervózně mne ruce. Medinna poté prohlásí, že Kerem má četné modřiny a podlitiny po celém těle, podvrtnutý kotník, utrpěl značnou ztrátu krve, delší dobu trpí dehydratací, má oslabenou imunitu a nedávno mu srostla dříve zlomená ruka, což, jak sám naléhavě a pečlivě dodává, bude potřebovat rentgen a podrobné vyšetření.

   Má tak domlácené tělo, že se na to nevydržím dívat. Sklopím hlavu a z koutku oka mi po tváři steče horká slza. Vzpomenu si na četná hlášení ve zprávách a novinách. Slýchala jsem o mafiánech jen v tom špatném smyslu. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že mezi mafiány existují ti dobří a ti špatní. Prostě jsem měla za to, že jsou všichni stejní. Dnešní den dokazuje, že takové myšlenky byly dost pošetilé.

   „Miriam.“

   Jenny mi položí ruce na ramena a vytvoří na rtech nádherný, zářivý úsměv smíchaný s notnou dávkou lítosti a smutku. Oplatím jí pohled a na pokračování nemusím čekat dlouho. „Ani nevíš, jak jsem ti vděčná. Opravdu. My oba. Vlastně celá tahle rodina.“

   Nechápavě zakroutím hlavou a namáhavě se postavím na nohy. Zavrávorám, nicméně se na nich celkem úspěšně udržím. Musím najít Andreu. A Fillipa. Musím zjistit, zda jsou v pořádku. „Mně?“

   Ohromeně přikývne. „Samozřejmě! Maria mi říkala, že jsi Kerema dovezla autem v tom stavu, v jakém je. Zachránila jsi ho. Vděčí ti za svůj život – a já ti vděčím za to, že jsi mi vrátila manžela. Skutečně jsem uvěřila, že je mrtvý.“

   Nepřestávám vrtět hlavou. Odkdy jsem se z vychovatelky stala jednou z nich? Měla bych být nadšená, protože mi snad poprvé v životě někdo projevuje vděčnost. Jenomže mě to děsí k smrti. S vděkem přibývá zodpovědnosti. Starostí. Netvrdím, že nechci pomáhat blízkých lidem ve svém okolí, ale nemohu si přivlastnit zásluhu za něco, na čem nenesu téměř žádnou. „Jediné, co se mi podařilo, bylo dostat ho z té chatrče do auta a dovézt do Refuge Mine, Jenny. Nevděčíte mi za nic.“

   Smutně nakrčí obočí a zjevně je odhodlaná tvrdošíjně protestovat, jenomže si bohužel nevybrala vhodnou dobu. „Ale…“

   „Nevím, kde je Andrea? Dorazili už?“

   Jenny zamrká. Nadechne se a otevírá pusu, aby mi něco řekla, načež ji zase zavře a s letmým vědoucím úsměvem přikývne. „Dorazil Andrea a Xander. Přivezli s sebou tu ženu, kterou věznili spolu s Keremem. Viděla jsem je vycházet z auta. Podle všeho budou v obývací místnosti, shromáždili se tam totiž všichni ostatní.“

   Pochybnosti mi sžírají vnitřnosti jako červi. S druhou otázkou ani trochu neotálím. „A Fillipe?“

   „Nevím, Miriam. Samuel se Sebastianem jeli hned za vámi. Nejspíš se zdržel s nimi. Nedělej si starosti. Myra by ho uškrtila, kdyby se nevrátil,“ dodá Jenny spiklenecky a zhluboka se rozesměje. Oči jí jiskří čirým štěstím. Změnila se během mrknutí oka, podobně jako já. Nedělá mi žádné potíže mít ji ráda. Každopádně obdivuji její sebejistotu.

   Vrhnu po ní letmý úsměv a těžkými, váhavými kroky vyklopýtám z místnosti a s rukou na klice se po ženě, kterou bych teoreticky mohla považovat za kamarádku, ohlédnu. „Děkuju.“

   Pár metrů od obývací místnosti, z níž se ozývají tiché, z dálky zdánlivě šeptající hlasy, se zastavím a opřu o zeď. Nepamatuji si, kdy jsem pila naposledy. Před očima se mi tvoří mžitky, ale i přesto se odpotácím do kuchyně, ze skříně vezmu sklenici a napustím ji po okraj ledovou vodou, jež mi příjemně sežehne krk. Potřebovala bych spíš koupel a přinejmenším dva dny nepřerušovaného spánku, ale kdo ví, kdy se k něčemu podobnému vůbec dostanu.

   Se sklenicí ve zdravé ruce zamířím k obývací místnosti a cestou se alespoň pokouším protáhnout si ztuhlá záda. V hale projdu kolem obřího zarámovaného portrétu celé rodiny vyfocené přímo před těmi maličkými stánky na Slavnosti a s úsměvem vzpomínám na ten úžasný zážitek těsně před tím, než se vše sesypalo.

   Těsně přede dveřmi, kdy se už ocitnu na doslech, mi zmrzne úsměv na rtech. „…moc se omlouvám.“

   V hlubokém zamyšlení nakloním hlavu na stranu a aniž bych tušila, co dělám, stanu na prahu místnosti. Na pohovce sedí shrbená postava zachumlaná do tmavě zelené deky. Andrea stojí jen kousek od ní, s vážným výrazem ji pozoruje a nad něčím vrtí hlavou přesně tím stylem, jako když se v myšlenkách snaží vyhrát nějakou bitvu. „Nic z toho nebyla tvoje vina, Grace.“

   „Ale ano, byla to má vina. Jenom má, Andreo. Pokazila jsem to už od samého začátku. Kdyby tehdy Stephanie nenašla ty fotky a nikdy se nezeptala, nic by nezjistila. A já bych vás toho všeho ušetřila!“

   Nevěřícně vykulím oči a pořádně si ji prohlédnu. To nejchatrnější tělo, co jsem kdy viděla, rozcuchané vlasy a i na dálku zářivé, přestože prázdné zelené oči. Jenomže je úplně jedno, jak vypadá. Tenhle hlas není tak snadný na zapomnění.

   „Jen nám všechno pověz od začátku. Prosím. Chci konečně zjistit, proč po nás Turnerovi jdou.“

   „Protože hledají…“

   Přesně v tom okamžiku nad svým tělem ztratím vládu a sklenička s vodou mi vypadne z rukou, načež se roztříští na miliony střepů. Hlavy všech přítomných se rázem obrátí ke mně. Kdybych nebyla tak paralyzovaná ženou sedící sotva sedm metrů ode mě, pravděpodobně by se mi z toho nadbytku pozornosti obrátil žaludek vzhůru nohama.

   Několik vteřin je ticho. Walter Shadower nakonec jako první zakročí a rozhořčeně si to ke mně rázuje přes celou místnost. „Slečno Thorntonová, tohle je soukromá záležitost, do které nemáte absolutně co…“

   Jenomže já ho nevnímám. Mé oči se upírají na jednu jedinou osobu v této místnosti. Na ženu, která se mi v jedenácti letech vypařila ze života a zanechala mi v srdci hlubokou díru. Na ženu, která pro mě představovala jedinou rodinu a lásku, již jsem kdy poznala.

   „Babičko?“

 

33.

MIRIAM

   Trvá snad celou věčnost, než někdo promluví. Walter, muž, jehož rozhodí máloco, zůstane stát kousek ode mě a těká očima z jednoho člověka v místnosti na toho druhého. Maria a Yusuf si s vytřeštěnýma očima tisknout ruku na ústa a Samuel se Sebastianem mlčí a hledí na svého otce. Atmosféra v místnosti by se doslova dala krájet.

   „Vysvětlí mi někdo, co se tady sakra děje?“ vyštěkne vztekle Walter a přilije tak vodu do ohně.

   „Rio,“ pronese Andrea, jenž do té doby mlčel, tiše a opatrně se plíží mým směrem, jako si to kráčí odhodlaný lovec k vyhlídnutí oběti a strachuje se, aby ji nějakým špatně mířeným pohybem či krokem nevyplašil. Už tak se mi oči plní slzami nevíry, šoku a ukřivděné bolesti, jenomže jeho něžného tónu si nejde nevšimnout. V ten moment je to to jediné, co mě udržuje pohromadě. „Rio, posaď se. Prosím. Všechno se určitě objasní.“

   Střetnu se s jeho pohledem a on ucukne. Došlo mu to? Věděl to snad už dřív?

   Najednou prozřu a pochopím vše, co mi ještě před několika minutami zůstávalo skryté. Co jsem netušila od samého počátku. Tohle musí být ten pravý důvod, proč se na mě celý první týden díval jako na osobu podezřelou z vraždy. Proč mě sledoval, ať jsem se pohnula kamkoliv a v duchu převracel každé mé vyřčené slovo. Proto mě přijal. Samozřejmě, to jen já byla tak neuvěřitelně hloupá! Je to mafián. Zatraceně, všichni jsou to mafiáni! Takovým lidem nedělá vůbec žádné problémy lhát a předstírat, že tomu, co se děje, absolutně nerozumí. Nedělá jim potíže dělat z lidí idioty a donutit je jim důvěřovat, aby je mohli v konečném výsledku zradit tím nejhorším možným způsobem.

   Bez dechu udělám krok zpátky a roztřesou se mi kolena. V krvi mi proudí vztek a touha dobrat se pravdy. Pořád vytřeštěně zírám před sebe, ale tentokrát jsem díky té skryté síle pohánějící mě vpřed schopná se na něj podívat, možná naposledy ve svém životě. „Tys to věděl.“

   Právě se chystal něco říct, než jsem jej přerušila. Potřese hlavou. „Co?“

   Zvednu roztřesenou ruku a ukazuju střídavě na ni a na Andreu. Každou uplynulou vteřinou se můj svět tříští na čím dál větší střepy, přesně jako ta sklenice rozbitá na podlaze. Mohli by mi vytrhnout srdce z těla a bolelo by to méně.

   „Tys to věděl. Proboha. Musel jsi to vědět. Proto ses choval tak divně. Proto tohle všechno! Říkal jsi mi, že zaměstnance podrobujete důkladné prověrce. Říkala jsem ti o ní, ale tys věděl pravdu. Věděls, že mi lhala a nic jsi neřekl!“

   „O čem to mluvíš, Miriam?“

   Žena sedící na pohovce se schoulí do sebe a postaví na chatrné nohy. Natahuje ruce před sebe, jako kdyby ji snad dokázaly ochránit před pravdou stojící za dveřmi. Poprvé se mi podívá do očí, stejných jako má ona sama a já mám na nepatrnou chvíli děsivou chuť ji obejmout a říct, jak moc mi těch sedm let chyběla, jenomže propast vytvořená mezi námi je příliš hluboká na to, aby mohla být překročena.

   „Miriam, holčičko moje, on s tím nemá nic…“

   „Nemluv na mě!“ vyštěknu nepřiměřeně vysokým hlasem a vztekle si setřu slzy z obličeje. Všichni v místnosti se semknuli do kruhu co nejdál od nás a vyčkávavě nás sledují. „Neopovažuj se na mě mluvit! Nemáš na to žádné právo!“

   Očividně nejsem jediná osoba, která silou vůle odolává pláči. Na pět zatracených vteřin s ní soucítím a pocítím hřejivou lásku, ale potom si vybavím, co mi udělala. „Je mi to líto.“

   Zalapám po dechu a hystericky se rozesměju. „Líto? Líto?! A co je ti sakra líto? Že sis vymyslela tuhle očividnou frašku se smrtí, s rakovinou a Bůh ví, s jakou další absurdností a donutila mě sedět v přední lavici na tvém pohřbu? Že se díky tvojí smrti rozpadla celá naše rodina, nebo spíš ta ruina, co z ní zbyla? Že máma odešla do Turecka a prakticky mi ani nevysvětlila proč a otec si všechen vztek vybíjel na mě a já si každý týden maskovala modřiny a podlitiny všude na těle, aby si toho nikdo nevšiml? Ne, počkej. Tobě je nejspíš líto toho, jak jsem celé roky jako idiot pracovala a šetřila si peníze, abych mohla jednoho dne konečně vypadnout!“

   Zadýchaně se nakloním dopředu a opřu se rukama v bok. Žaludek se mi bouří jako mohutný hurikán. Vztek nahrazuje bolest přímo globálních rozměrů. Ale já potřebuji vědět odpověď především na jednu jedinou otázku, jenž ze mě vyjde téměř šeptem. „Řekni, babičko. Proč jsi mě nechala v tom pekle?“

   Teď už stojí kousek ode mě. Položí mi ruce na ramena. Tak prostý dotek, ten nejskutečnější důkaz toho, že je to opravdu ona, že žije a stojí pár centimetrů ode mě, mě dorazí. Andrea to musel očekávat, protože se stoickým klidem přiběhne, vezme mé dlaně do svých a usadí mě na měkkou a neskutečně příjemnou pohovku. Něco mi naléhavě šeptá do ucha, jenomže já nerozumím ani jednomu slovu. Zrovna v okamžiku, kdy jsem zapomněla na svůj zpackaný, zničený a katastrofální život ve Washingtonu, vyplave na povrch něco tak vysoce nepravděpodobného, nicméně reálného.

   Stále ještě mi svírá studené ruce a tře je těmi svými, aby se mi v nich rozproudila krev. Opětuji jeho pevný stisk se zoufalou potřebou mít vedle sebe člověka, který mě zachrání před sebedestrukcí. Čert vem, jestli mi lhal, nebo ne.

   Babička se po vrávoravých krocích přesunuje k nám. Zakopne a ostře se nadechne. Yusuf poplašně přikluše k ní a s rukou omotanou kolem babiččina pasu jí pomůže. Všimnu si, že se celá třese jako v horečce a proklínám tu sobeckou část, která na ni byla tak zlá. Netuším, čím si za uplynulých sedm let prošla, ani proč udělala to, co udělala. Ale rozhodně vím, že před třemi minutami jsem víc než kdy jindy svým neuváženým chováním připomínala svou matku. A to je něco, co už nikdy nedopustím.

   Babička se k řeči nemá, tudíž se nahnu nepatrně dopředu a zaostřím na ni. Dá mi to hodně práce, nicméně o něco jemnějším a tišším hlasem řeknu: „O co tady jde? Nechápu to.“

   Teď už promluví. Zabodává se do mě pohledem, jako kdyby toužila identifikovat dívku sedící vedle ní. Dívku, pro kterou tehdy znamenala přístav bezpečí a to se nezměnilo ani nyní. „Já v první řadě nechápu jak je možné, že jsi tady, holčičko. Měla jsem za to, že tě budu pracně hledat po celých Státech, dost pravděpodobně v jiné zemi. Nečekala bych, že tě najdu tady.“

   Nervózně si skousnu spodní ret. Zvedá se mi žaludek při představě, že musím mluvit před lidmi, jichž se nic z následujících slov vůbec netýká, bohužel však nemám jinou možnost. Jestliže chci, aby odkryli své karty, musím tu samou oběť podstoupit také já.

   „Utekla jsem.“

   „Já vím,“ odpoví, jako kdyby se nechumelilo a toto byla ta nejprostší a nejjasnější odpověď pod sluncem.

   „Cože?!“

   Babička si přejede rukou přes čelo a odstraní si neposlušné vlasy z čela. Gesto, jež jsem po ní prakticky zdědila a nikdy se jej neodnaučila. „Potřebuju, abys mě nechala všechno ti vysvětlit.“

   Zamyšleně skloním hlavu na stranu a obezřetně si ji změřím. „Nebudeš mi zase lhát?“

   „Ne.“

   „Fajn. Poslouchám. Nic z toho, co mi řekneš, stejně nemůže být horší než fakt, že jsi předstírala svou vlastní smrt,“ řeknu jí. Je to kousavá a prakticky zbytečná poznámka, nicméně já si ji prostě neodpustím. Tohle bude mezi námi viset po zbytek života.

   Přikývne. Zjevně přijímá svou vinu, což by i měla. A potom začne vysvětlovat. Musím říct, že to bere úplně od samého počátku a s každou další větou se mi v hlavě tvoří jedna palčivá otázka za druhou.

 

   „Vždycky mě vychovávali podle svých nejlepších zájmů. Měla jsem dvě sestry – vlastně jednu z nich stále ještě mám. Alexandra a Sophia. Narodily se o osm let dřív, než já, tudíž je otec učil všem svým dovednostem a pokoušel se z nich vytvořit svou vlastní ultimátní zbraň. Při jedné misi v Paraquayi Alexandra zemřela, právě na oslavu mých šestnáctých narozenin. Tehdy mě Omar Turner začal pečlivě připravovat na čas, kdy jednoho dne zaujmu jeho místo. Já… naučil mě toho dost na to, abych se sama sobě hnusila jen při pohledu do zrcadla. Vydržela jsem plnit jeho úkoly a občasné mise přesně tři roky, než mi bylo devatenáct a já se náhodou poznala s Henrickem – Walterovým otcem. Byl to nesmírně příjemný a srdečný muž, který ani trochu nepřipomínal člena té odporné a zákeřné rodiny, jak o ní mluvil náš otec. Potkali jsme se v BoreBoardu, jedné z mnoha místních kaváren s tím nejúžasnějším sortimentem na světě. Vlastně jsem do něj prakticky vrazila,“ dodá se zasněným úsměvem a jde vidět, že tělem je zde s námi, ale myšlenkami ve mně neznámé kavárně, kde podle všeho všechno začalo.

   „Henrick seděl u stolku hned vedle toho mého. Zatímco já čekala na jednu svou kamarádku, která měla zpoždění, on se právě loučil s jakýmsi upjatým úředníkem, ale číšníkovi řekl, že účet ještě platit nehodlá. Takže výsledek byl ten, že po hodině marného čekání si mě všiml a náhodou jsme se zapovídali. Mary toho dne nepřišla, což mi samozřejmě téměř nevadilo, protože jsem naproti sobě měla nesmírně příjemného a zábavného muže. Vzpomínám si, že jsem se mu představila hned po pár větách, ale on své příjmení neprozradil. Možná tušil, že bych musela neprodleně odejít, poněvadž otec nesnášel jakoukoliv zmínku o rodině Shadowerových. Jenomže on věděl moc dobře, kdo jsem a přesto se mnou probíral taková nezávazná témata jako politika, zvířata, počasí, vykládal mi nejrůznější zábavné historky a než den skončil, domluvili jsme se, že se za pár dní znovu sejdeme.

   Trvalo tři měsíce, než na naše schůzky přišel otec. Zuřil. Slovo zuřit možná jeho vztek ani z poloviny nevystihuje, ale byl dostatečně rozzuřený na to, aby mi vyhrožoval pistolí přitisknutou ke spánku. Tehdy jsem vážně nevěděla, jestli to přežiju.“

   Odmlčí se. Ať už si to uvědomuje nebo ne, dává mi tak příležitost vzpamatovat se z vyslechnutého začátku celého příběhu. Je toho tolik, na co bych se toužila zeptat. Tolik věcí, které mi stále nedávají smysl. Tak proto jsem ke skutečnosti, že bydlím pod střechou s hromadou mafiánů a do jednoho z nich se možná zamilovala, přistupovala tak lehkomyslně? Protože jsem sama potomkem na první pohled pomstychtivé, kruté a nebezpečné mafiánské rodiny, kterou nic nezastaví, dokud nedosáhnout svého vytouženého cíle?

   Bříšky prstů si přitlačím na čelo a krouživými pohyby z nich vytláčím podvědomou bolest. Dosahuju tím ještě větší bolesti, ale to je mi mimořádně úplně jedno přesně do chvíle, kdy mě čísi ruce popadnou za zdravou paži a donutí spustit ruky zpátky do klína. Andrea. Vždy ho poznám podle tvaru a jemnosti jeho dlaní. „Pořád není pozdě, Rio. Můžeme vysvětlování nechat na zítřek.“

   Rozhodně zavrtím hlavou a narovnám se na pohovce. Nenápadně se přimknu k Andreovi blíž. Všimnu si, že babičce to rádoby nevinné gesto neuniklo. „Ne. Chci to vědět. Lhalo se mi příliš dlouho.“

   „Dobře.“

   „Co se stalo potom? Uklidnil se tvůj otec?“ uklidnil se můj dědeček?

   „Záleží, z jakého úhlu pohledu se na to díváš. Zuřivost mu zaslepila úsudek. Vyhnal mě z domu – matka se mu samozřejmě nepostavila, na to ho až moc podporovala. K Maryiným rodičům jsem jít nemohla, to nepřicházelo v úvahu. Nechtěla jsem do našich záležitostí tahat nevinné lidi. Zvažovala jsem situaci a potom se rozhodla, že se obrátím na Walterova otce.

   Henrick mi nabídnul pokoj pro hosty na tolik dní, kolik budu potřebovat. Obstaral mi čisté oblečení a vlastně všechno důležité pro přežití. Emily, jeho manželka, mě přijala jako svou vlastní dceru. Byla to jedna z nejmilejších žen, jaké jsem kdy poznala a vezmu-li v úvahu, že jsem byla dcera jejich úhlavního nepřítele, měla právo kdykoliv mě vykopnout z domu. Ale já u nich žila zhruba měsíc a půl, mezi kterým jsem se seznámila s rodinou a s Julienem.“

   „Julienem?“ přeruším ji zaujatě, poněvadž instinktivně vycítím, že s tímto jménem se příběh stočí jiným směrem a sklouznu pohledem k obvazu pevně připevněnému na paži, po němž Andrea škádlivě přejíždí ze strany na stranu, pravděpodobně ve snaze poskytnout mi další směr, jímž mohou utíkat moje myšlenky v momentě, kdy to budu potřebovat. Nutno dodat, že se mu to daří víc, než by mělo.

   Babička přikývne. Na zlomek vteřiny v jejím výrazu zahlédnu záblesk smutku a touhy, ale to si nejspíš pouze namlouvám. „Ano. Julien pracoval pro Shadowerovi jako hlavní informátor. Mně bylo devatenáct, jemu skoro dvacet šest, ale i tak jsme strávili několik večerů nad šachy, popíjením whisky a povídáním. Během tří dnů jsme o sobě věděli úplně všechno. Svěřil se mi s tím, že ho přeložili na jinou misi v Sydney, jednalo se o jakési zpronevěření peněz. A když jsme si spolu hned čtvrtý den začali… zkrátka to bylo všechno moc hezké na to, aby to vydrželo delší dobu.“

   „Co se stalo?“

   Sklopí pohled. Cítím se mizerně, poněvadž toto není téma, o němž by se babička chtěla bavit. A vzápětí ještě mizerněji, protože kvůli mně ta slova musí dostat na povrch. O otci mé matky nikdy nemluvila, bylo to zapovězené tabu prý ještě dřív, než jsem se narodila já.

   „Po třech týdnech musel odjet do Sydney. Ten úkol vyžadoval pečlivost a především trpělivost. Rozloučili jsme se a on odjel. Všechno bylo v pořádku do té doby, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Henrick okamžitě zavolal Julienovi, ten byl však přímo v té fázi, kdy mu zbývalo pár dní a měl by úkol úspěšně splněný. Přemluvila jsem ho, aby zůstal a nedělal si o mě starosti a on mě poslechl. Jenomže do té doby otec zjistil, kde se ukrývám a trval na to, že se musím neprodleně vrátit zpátky domů. Tou dobou mi přišla zároveň zpráva o Julienově smrti. Při přestřelce ho zasáhli do ledvin a on to nepřežil. Henrick, Walterův otec, mě opravdu svědomitě přesvědčoval o tom, že pro děťátko je nejlepší klid, pohoda a bezpečné zázemí, ale otec měl informátory všude a nějak se dozvěděl o mém těhotenství.

   Odtrhl mě od Shadowerů a celých osm měsíců jsem byla obklopena jeho lidmi, kteří hlídali každý můj krok. Sebrali mi mobil, ale já jsem podplatila služebnou, která mi čas od času nenápadně podstrčila svůj mobil, abych mohla zavolat Henrickovi. Ve čtvrtém měsíci jsme se rozhodli, že mi pomůžou nafingovat mou smrt, abych od nich utekla. Neobešlo se to bez vydírání a tučného podplácení, nicméně v den porodu služebná zavolala Henrickovi a on uvedl plán do chodu. Jeho lidi se nepozorovaně dostali do nemocnice jako personál. Porodila jsem dcerku – Stephanie – a potom mi píchli jakési silné sedativum, nebo drogu, jenž zpomalil můj srdeční tep a krevní oběh a po kterém jsem opravdu vypadala jako mrtvá. Otec tomu nakonec uvěřil a prohlásil, že jsem zemřela při porodu.“

   Zamračím se a znovu ji ne zrovna taktně přeruším. Tou dobou už jsem psychicky dostatečně srovnaná na to, abych reagovala klidně a bez výkyv nálad. „Při porodu?“

   „Ano,“ přikývne babička s letmým úsměvem na rtech, který se jí však nepromítne v očích, takže vím, že není skutečný. „Ivo a Gustavo, mí pozdější bodyguardi, kteří mě doprovázeli všude, kam jsem cestovala, ji doslova vyrvali porodní asistentce z náručí, uplatili ji, aby neřekla ani slovo z toho, co se opravdu stalo a odvezli ji k jednomu rodinnému příteli, který pracoval v lékařství. Místo, aby mě však lékaři odvezli do márnice, mě u vchodu pro zaměstnance vyzvedl Nate, naložil do auta a odvezl do Henrickova letního domu, kde jsem se po pár dnech zotavila z porodu. Zatímco mi otec se Sophií vystrojovali pohřeb, Henrick mi změnil příjmení a identitu, koupil letenky do Cambridge, vyzbrojil mě třemi bodyguardy a já odcestovala pryč od toho všeho.“

   „Takže se ti podařilo utéct,“ pronesu pomalu a rozvážně. „Pořád ale nechápu, proč jsi to předstírala i před sedmi lety.“

   „Vysvětlím ti to. Zajistila jsem nám všem bezpečný domov, Nate a ostatní nás hlídali jako oko v hlavě a já si začala zvykat na tamní život i na tu nečekaně nabitou svobodu, kdy mi otec neřídil každý den a každé rozhodnutí. Stephanie chodila do školy, postupně na střední a my dělaly všechno společně. Potom se ale začínala stávat oblíbenou a já věděla, že tomu musím zabránit. Nechápej mě špatně, Miriam, ale přestože jsme měly jiné životy a příjmení, stále existovala možnost, že se její fotka nějakým způsobem dostane na veřejnost, a kdyby ji jednou spatřili, stoprocentně by pojali podezření, poněvadž mi byla odjakživa velmi podobná.

   Pokaždé, když jsme se stěhovali, protestovala, nechtěla se odloučit od svých kamarádek. Takže jednoho dne jsem učinila tu osudovou chybu a prozradila jí vše o jejích skutečných prarodičích a jiných mafiánech, se kterými je spřízněná. Nemluvila se mnou tři měsíce a vzápětí mi oznámila, že se chce osamostatnit. K tomu nakonec došlo až po jejích dvacátých prvních narozeninách, tehdy se totiž seznámila s tvým otcem. S Waynem. Několikrát přišla domů opilá, absolutně změnila svůj styl oblékání, stala se nespolehlivou a její naprosto nepřijatelné chování a ustavičné urážení a obviňování bylo poslední kapkou. Pustila jsem ji pod podmínkou, že mě bude každý týden informovat o tom, jak se má a s prosbou, aby se za všech okolností vyhýbala Phoenixu. S Henrickem a později ani s Walterem, jsem nepřestávala být v kontaktu a on mě vždy informoval o aktuálním místě, kde Turnerovi pobývají, aby se jim mohla Stephanie vyhnout širokým obloukem.

   O dva roky později mi zatelefonovala a oznámila mi, že porodila holčičku. Nejdříve jsem byla poněkud zaražená, protože se mi ani neobtěžovala říct, že je těhotná, ale byla jsem za ni ráda. Jenže si představ moje překvapení a hlavně zděšení, když jsem o minutu později zjistila, že moje jediná dcera se bez mého souhlasu provdala za úplného budižkničemu, který vynikal jen v umění naprosto se uchlastat k smrti! Nesčetněkrát jsem se s tvou matkou na tohle téma pohádala. Turnerovi byli v té době ve Strasbourgu, takže jsem se donutila zvednout kotvy a přijet se na tebe podívat. Po jednom jediném dni stráveném s tebou mi bylo úplně jasné, že musím zůstat déle. Ale občas se Turnerovi ze svého nového sídla přemístili do Ameriky, ať už z jakéhokoliv důvodu a já se příliš bála o vaše bezpečí. Pamatuješ se na ty nečekané, ale zato úžasné výlety do nejrůznějších měst? Jeden z důvodů, proč jsem tě vždycky brávala po všech čertech ďáblech, byl strach, že tě objeví.“

   Nechápavě pokrčím rameny. Cítím, jak Andrea vedle mě ztuhl a Walter, jenž se do té doby zaníceně bavil se Sebastianem, po babiččiných slovech zmlkne. Absolutně nechápu, o co tady ksakru jde, ale překvapivě si na tenhle pocit začínám nedobrovolně zvykat. „Aha. Po tuhle část to chápu. Ale proč ses bála, že objeví mě? Neměla ses spíš strachovat o mámu? O té přece Turnerovi vůbec netušili. Nebo ještě líp – neměla ses bát o sebe?“

   Babička zavrtí hlavou a Andrea si mě přimkne k sobě. Je to majetnické gesto, ale já jsem s ním nanejvýš spokojená. „Ne. Stephanie čas od času jezdila po služebních cestách a já si tehdy byla jistá, že se o sebe umí náležitě postarat. Od svého odjezdu se hodně změnila. Potom, když ti bylo jedenáct, jsem stála v jednom obchodě u pokladny, když jsem zahlédla jednoho muže - Rogera Manniculana, otcovu pravou ruku. Nemohl mě spatřit, ale já jeho ano a zpanikařila jsem. Vyletěla jsem z obchodu, obvolala Natea, Iva, Gustava a Waltera, abychom to nějak vyřešili a já nakonec přišla na jediné možné řešení. Znovu předstírat svou smrt.“

   „No, co dodat. To se ti rozhodně povedlo,“ odseknu posměšně.

   Tentokrát na mou výtku nijak nereaguje, místo toho se pokouší co nejrychleji dokončit svůj příběh. „Stephanie souhlasila, že nejlepší bude, když ti zmizím ze života, aby ses jim nikdy neocitla na dosah. Takže jsem zemřela na zčista jasna objevenou rakovinu plic a Stephanie se odstěhovala do Turecka, aby od tebe odlákala veškeré hrozby. Nechala tě s Waynem. Věř mi, že kdyby nebylo v sázce tvé bezpečí, nikdy bych tě s ním nenechala pod jednou střechou, zlatíčko.

   Stephanie si v Turecku našla dobře placenou práci, jezdila do Washingtonu vždy v době, kdy se někdo z Turnerových vyskytoval poblíž města, kde žila ona a po čase si našla přátele…“

   „Našla si milence?“ ta otázka ze mě vyletí jako neřízená střela. Jakmile jsou ta slova však venku, už je nemohu vzít zpátky.

   Babička pokrčí rameny a vymění si pohled s Walterem. „Kdo ví? Nikdy mi neříkala nic osobnějšího. Ztratily jsme k sobě přístup dávno před tím, než poznala tvého otce. Každopádně před dvěma měsíci mi Walter volal, aby mi řekl, že Turnerovi mají nějaké vyřizování v Istanbulu. Obratem jsem volala Stephanii a ona se na pár dní stáhla. S Walterem jsme měli za to, že už odcestovali, jenomže se ukázalo, že odjela jen půlka skupiny a ta druhá zůstala. Stephanie se s nimi setkala přímo v práci na jednom jednání. Roger Manniculan byl samozřejmě s nimi – všude, kde kdy bylo nějaké svinstvo, byl i on. Byla mu povědomá, takže ji zpovídal tak dlouho, až nakonec přiznala, že je mojí dcerou a že jsem smrt jen předstírala. Začali po mě pátrat, ale Nate, Gustavo a Ivo trvali na tom, že mě budou bránit zuby nehty. Přikázala jsem jim, aby odjeli na nějakou dobu pryč, nechtěla jsem o ně přijít a věděla jsem, že by se to nevyhnutelně stalo.“

   „Počkej,“ přeruší ji Andrea a je to poprvé, co po dlouhé době promluví kdokoliv jiný než já nebo ona, „pokud se s nimi tvoje dcera setkala a prozradila tě, jak ses to dozvěděla ty, když jsi byla v Paříži?“

   „Protože na druhý den přijela do Paříže, aby se se mnou setkala. Překvapilo mě, že mě tak nečekaně chtěla vidět, ale nic jsem nenamítala. Daly jsme si oběd v jedné vyhlášené restauraci, když se mě začala vyptávat na Miriam. Věděla dvě nesmírně důležité věci: za prvé, nemohla jsi mi zavolat a oznámit mi, že odjíždíš z Washingtonu, protože jsi měla za to, že jsem mrtvá. Zároveň ale věděla o mých vlastních informátorech, kteří zůstali ve městě a dohlíželi na tebe. Nikdy jsem tě nenechávala bez dozoru pro případ, že by se ti něco stalo. Netušila jsem, proč se na tebe vyptává, když ti může kdykoliv zavolat. Potom mi pověděla o všem, co jí v telefonu řekl Wayne a já okamžitě zavolala Thomasovi. Proklouzla jsi jim mezi prsty, ztratili tě z dohledu a já se automaticky zděsila při myšlence na to, že můžeš být kdekoliv a já o tom nemám nejmenší potuchy.“

   „Takže jsi jí nic neřekla?“

   Babička se nevesele zasměje a přitáhne si deku blíž ke krku. „Tak jednoduché to bohužel nebylo. Stephanie trvala na tom, že nutně potřebuje vědět, kam jsi odjela. Tehdy jsem ji začala podezřívat. Nepodobalo se jí to. přijela úplně znenadání, vyptávala se na tebe… přirozeně se o tebe musela bát, Miriam, ale bylo v tom něco víc. Pověděla jsem jí pravdu, tudíž, že netuším, kam jsi mohla odjet. Nevěřila mi a začala po mě křičet, že všechno je moje chyba. Gustavo, který se schůzky účastnil také, ji přirazil k židli a donutil ji vyklopit nám všechno, co ví.“

   „A to bylo co, Grace?“ zeptá se Walter a rukou si mne čelo tak vehementně, jako kdyby si do něj chtěl vytlačit díru.

   „Roger na ní vyvíjel nátlak. Přiznala se mu o všem. O to, že stále ještě žiju a momentálně jsem přesídlila do Paříže, o mé snaze udržet ji v ústraní, aby se na Stephanie nikdy nepřišlo a… o Miriam. Aniž by tušila, co dělá, podepsala s Turnerovými Dohodu.“

   Andrea prudce vyskočí na nohy a začne vztekle rázovat po obývací místnosti. Ruce má zatnuté v pěst a skoro vidím, jak mu od nosních dírek odletují jiskry. Walter je na tom dost podobně, s tím rozdílem, že jeho se děsím. Samuel si pořád dokola šeptá ne a ne a ne, babičce po tvářích kanou slzy a Maria se šokovaně přidržuje naprosto omráčeného Yusufa. Jen já na ně na všechny hledím jako idiot a evidentně mi utíká důležitá pointa.

   „O co jde?“ zeptám se znovu o oktávu hlasitěji, přestože je mi jasné, že mi neodpoví. A nepletu se.

   „Jak to mohla udělat?“ rozkřikne se Andrea a z úst mu odletují sliny. Vypadá jako psychopat. Ani Maria se k němu neopovažuje přiblížit – takže je situace ještě vážnější, než jsem se domnívala. „Zatraceně. Zatraceně!“

   Jenom Walter se najednou uklidní a opře se o nejbližší sloup. Sama sebe se ptám, zda jej nezasáhnul blesk. „Teď už s tím nic nenaděláme.“

   „Babičko?“ vrhnu po ní zoufalý a tázavý pohled. Uvědomuji si, že jsem pravděpodobně v pořádné kaši. „Řekne mi někdo konečně, co je ta vaše Dohoda zač?“

   Andrea se k odpovědi nemá, tudíž to za něj učiní Walter s pohledem upřeným kamsi do dáli. „Dohodu vymysleli dávno před tím, než se můj otec narodil. Je to jeden z našich dalších zákonů. V podstatě dotyčnému sděluje, že jeden přímý potomek rodinné linie může být uvolněn ze svých povinností, které zdědil krátce po narození, jedině v případě, že místo sebe nabídne svého vlastního syna nebo dceru v dvojnásobném poměru.“

   Vyschne mi v ústech. „Což znamená?“

   „Což znamená, že nad dotyčným mají absolutní a bezkonkurenční kontrolu, poněvadž se jim zodpovídá ze všech svých činů, dopouští se jen těch rozhodnutí, která byla odsouhlasena jeho rodinou, může uzavřít manželství jen s osobou schválenou svými příbuznými a musí dosáhnout požadovaného počtu dětí, které rodina stanoví. To je v podstatě všechno.“

   Dobře, tak tohle jsem rozhodně nečekala, pomyslím si. Měla bych být zděšená, nebo přinejmenším šokovaná. Měla bych křičet a dovolávat se nějaké vyšší spravedlnosti. Měla bych proklínat sebe samotnou a svůj život, protože tohle peklo očividně nikdy neskončí. Jenomže na světě už neexistuje vůbec nic, co by mě dokázalo zničit. A nemůžete dost dobře zničit člověka, jehož už zničili dávno, nebo ano?

   Můj hlas zní ledově – jako kdybych jej vyndala ze svého hrdla a ponořila do zamrzlého jezera. „To ale není žádný Dohoda. To je prachsprosté otroctví.“

   „Miriam…“

   „Takže abychom si to ujasnili – moje matka jim naprášila, že nejsi mrtvá a oni tě našli, uvěznili v té odporné chatrči a chtěli zjistit co? Kde jsem? O tohle všechno jim jde? Moje matka chce být svobodná a žít si svůj vlastní život výměnou za to, že ten můj někomu jednoduše daruje? Tudíž je jenom dobře, že jsem z Washingtonu utekla, co? Chtěla mě přitáhnout sem, abych se stala jejich osobní loutkou?“

   Babička provinile sklopí hlavu a zahledí se na své ruce sepnuté jako při modlitbě. Jenomže Bůh nám z téhle šlamastyky nepomůže. Ne, Bůh se stará jenom sám o sebe a na obyvatele Země shlíží jako na nepotřebné tvory, odsouzené najít si svou vlastní cestu v tomhle šílenství a chaosu. „Ano. Hledají tě všude, broučku. Před několika dny jsem zjistila, že chytili i Kerema. Chtěli ho použít jako zdroj informací. Hodilo by se jim vědět přesný počet vašich zaměstnanců, podniky a budovy spadající pod vaši rodinu a konexe. Netuším, proč Kerema prostě nezabili, když nezískali to, co potřebovali.“

   Bezmyšlenkovitě se postavím na vratké nohy. Vidím rozmazaně. Nechci jim nic říkat, nechci vidět ani jednoho z nich. Chci jen zmizet z téhle místnosti a přemýšlet nad dalšími kroky. Že bych znovu utekla? Jednou se mi to podařilo, proč to nezkusit znovu?

   Odcházím a nikdo mě nezastavuje. Protože přinejmenším tohle mi dluží.

 

34.

ANDREA

   „Myslela jsem si, že budeš tady,“ povzdechne si Maria unaveně, upraví si světle modrou halenku s výstřihem do V a posadí se vedle mě. Chvíli ani jeden z nás nepromluví. Koneckonců to ani není potřeba. Jen konsternovaně hledíme do plamenů oblizující naskládané dříví v krbu a jsme vděční za přítomnost toho druhého.

   Stále je pro mě těžké uvěřit, že Miriam je Gracina vnučka, příbuzná Turnerů, ale na druhou stranu pro mě už její vzhled nepředstavuje hádanku. Pamatuju si na první den, kdy se objevila přede dveřmi a žádala o místo vychovatelky mých sestřiček, jakoby to bylo včera. Ano, byla mi povědomá, ale spojovat si její vzhled právě s Grace? Možná nejsem tak chytrý, jak jsem se dříve domníval.

   Beze slova zmizela do Jamesova bývalého pokoje, jenž byl nyní jejím a ani se neukázala u večeře, za což ji stejně nikdo vinit nemohl. Fillipe se za ní chtěl jít podívat, ale já ho zastavil. Jednak určitě netoužila po společnosti a jednak jsme museli všechno důkladně probrat. Na našem dalším kroku nesmírně záleží.

   Prohrábnu si prsty vlasy a přiblížím dlaň k ohni. Maria mé gesto napodobí. „Co teď bude dál?“

   Pokrčím rameny. „Vlastně je těch možností jen omezené množství. Buďto jim můžeme Miriam vydat – což rozhodně nepřichází v úvahu – nebo se postarat o to, že z Turnerů zbude jen prach. Nedávají nám moc na výběr. Je to zvláštní, víš. Celou dobu si pokládám pořád dokola tu jednu otázku: proč to dělají? Proč se zaměřují zrovna na nás? A teď, když konečně znám odpověď, mi najednou nestačí. Mám zpátky Kerema, ale přijde mi, že naopak ztrácím Miriam, Mario.“

   Otočím se a vidím, že s chápavým a vědoucím úsměvem přikyvuje. „V poslední době toho na ni bylo hodně, to musíš pochopit.“

   „Já to chápu. Jen si přeju, abych jí to mohl nějak usnadnit.“

   Zavrtí hlavou, popadne pohrabáč ležící před krbem a začne si pohrávat se dřevem. Do vzduchu vyletují jiskry. „Miriam je hodně silná dívka. Sama o tom nejspíš pochybuje, ale málokdo by zvládnul to, co ona s takovou odvahou a klidem. Možná to bude trvat, ale dostane se z toho. Rozhodně rychleji, než by kdokoliv z nás čekal. A když už je řeč o ní, můžeš mi prozradit, co přesně se mezi vámi dvěma rýsuje?“

   Tentokrát se zaculím a instinktivně si vybavím horskou dráhu, kterou budu mít s Miriam navždy spojenou. „To netuším, Mario. Nejprve musíme vyřešit Dohodu, zajistit jí bezpečí a teprve tehdy budeme uvažovat nad budoucností. Bůh ví, jestli do té její vůbec patřím.“

   „O tom bych nepochybovala. Stačí pohled na vás dva a i Walterovi, tomu starému zabedněnci, bylo všechno hned jasné.“

   Tázavě nadzvednu obočí a šťouchnu do ní zdravým a nyní už ošetřeným ramenem. „Myslíš?“

   „Víš, nemusíš být jasnovidec, aby sis dal dvě a dvě dohromady.“

   Mým pokojem se rozlehne hlasitý a uvolněný smích. Tyhle chvilky s Marií mi chyběly víc, než cokoliv v mém životě. Světlý bod ve Vesmíru. Ale teď nemám jen jeden, nýbrž dva. A musím se postarat, aby to tak zůstalo i nadále.

   Což znamená, že je přede mnou spousta práce.

 

   V devět hodin ráno zazvoní všemi očekávaný zvonek v hale. Zapnu si poslední knoflíček na čerstvě vyprané tmavě modré košili a energicky seběhnu ze schodů. Sebastian však už stojí u dveří a vpouští dovnitř elegantně oblečeného muže v černých kalhotách a dlouhém vlněném kabátu s karmínově rudým šálem omotaným kolem krku. Tmavě hnědé vlnité vlasy mu spadají do obličeje a téměř tak zakrývají světle modré oči. Vedle něj postává nervózně vypadající dívka s uhlově černými vlasy spletenými do dlouhého francouzského copu dosahující jí až do půlky zad. Je oblečená do přiléhavých zelených šatů do půlky stehen doplněných glitry. Tmavě modré oči má orámované černou řasenkou a jakkoliv se snaží uhýbat pohledem, nepřestává zírat na Sebastiana.

   Ray a Agnes Livierovi. V našem domě. Beze zbraní. Už jen to naznačuje, že se brzy stane katastrofa.

   „Dobrý den, Rayi,“ pozdravím hlavu konkurenční rodiny způsobile a kývnu Agnes na pozdrav. Musím Sebastianovi násilím dupnout na nohu, aby vůbec sebral koule a pozdravil muže, jehož dceru kdysi plánoval požádat o ruku. „Vítám vás v Refuge Mine.“

   Liviero odtažitě a upjatě kývne na pozdrav a já je s perfektně skrývaným napětím doprovodím do salónku na konci chodby, který je určen přesně pro podobné návštěvy. Nic moc dokonalého, jen černý perský koberec, tři pohovky složené k sobě tak, že tvarem připomínají písmeno U a pár obrazů visících na stěnách. Obyčejná místnost určená pro vyjednávání. Čistě pro případ, že by se začalo střílet. Matka by nesnesla, kdyby to odnesl její nábytek a obrazy, které skutečně mají nějakou cenu.

   A přímo uprostřed jedné pohovky sedí v tureckém sedu Miriam. Je to vlastně podruhé, co ji dnes vidím. Když jsem za ní nekřesťansky brzo ráno přišel, abych ji požádal o účast na schůzce, kterou dojednal Sebastian skrze Agnes a trvalo mu to jen výjimečné tři hodiny, vypadala jako čerstvě oživlá mrtvola. Na rozdíl od Sebastiana mi netrvalo ani pět minut a souhlasila s mým návrhem. Přesto jsem očekával, že se na poslední chvíli vymluví. Nemyslel jsem si, že se nalíčí pečlivěji, než obvykle, obleče si Jennyino tmavě zelené tílko a svoje typické upnuté džíny a přivítá nás s vřelým úsměvem na rtech a notebookem položeným na stehnech. Viděl jsem ji vůbec někdy s tím počítačem?

   „Dobrý den, pane Liviero. A vy musíte být Agnes, viďte?“ vyhrkne nesnesitelně přátelským tónem, který kupodivu… zní upřímně. To nesedí. Včera i dnes ráno připomínala hromádku neštěstí a teď rozdává úsměvy, jakými by mohla nahodit proud v případě výpadku? Tuhle holku fakt nikdy úplně nepochopím. A stačí mi jedna výměna pohledu se Sebastianem, aby mi došlo, že nebudu jediný.

   Ray se na zlomek sekundy zarazí a na čele mu vykvete soubor vrásek, načež stále ještě upjatě opětuje její úsměv a poté, co se Miriam postaví, aby si s ním potřásla rukou, krátce přikývne. Miriamina pohostinná a milá povaha očividně obměkčí i Agnes, která se nakloní a krátce ji obejme. „Miriam, že? Sebastian mi vyprávěl o té situaci, k níž došlo.“

   Sebastian vystoupí dopředu s pohledem upřeným na Agnesina otce. „Ještě jednou se chceme omluvit za to nespravedlivé očernění ohledně Kerema.“

   „Omluvu přijímám!“ odvětí Ray s přimhouřenýma očima, obejde Agnes i Miriam a posadí se na měkkou pohovku. Po chvíli se usadíme všichni a jednání může začít. Páni, pomyslím si ironicky, kdyby mi někdo před půl rokem tvrdil, že Livierovi dobrovolně vstoupí do našeho domu bez úmyslu nás do jednoho postřílet, vysmál bych se mu do ksichtu.

   Sebastian si vezme první slovo. Nechám jej u toho, hlavně proto, aby pokračoval v přejímání odpovědnosti. Tak nějak jsem doufal, že se zúčastní i otec, Samuel a Fillipe, ale otec dával od rána pozor na Grace, zatímco s ní probíral všechny podrobnosti, Sam nám zrovna touto dobou vyřizoval letenky a pasy a Fillipe si vzal na starost Evelyn, Aishu a Myru. Mám dojem, že je vzal do kina, nebo kam. Jsem si stoprocentně jistý, že až se vrátí, bude potřebovat panáka. Nebo dva.

   „Každý rok stvrzujeme mírovou smlouvu mezi našimi rodinami, která jedné i druhé zajišťuje bezpečí. Jak jistě víte, tentokrát byla přerušena. Vy jste se domnívali, že útok byl objednán našimi lidmi, zatímco my si byli tím samým jistí o vás.“

   „Takže slepá ulička, Shadowere.“

   „Tati!“ napomene ho důrazně Agnes a téměř nepostřehnutelně zavrtí hlavou. „Hádky nech na jindy. Kdyby se nevyskytla naléhavá situace, nevolali by nám. Můžeš si je alespoň vyslechnout dřív, než začneš další spor?“

   Ray se zamračí. Jsem si jistý, že ten pohled věnovaný Agnes v sobě má jistou dávku ublíženosti, ale její slova svůj účel splnila. „Dobrá. Takže ať to shrneme: zhruba před čtyřiceti lety jste Grace Turnerové pomohli utéct od její rodiny a předstírali, že zemřela. Po letech se s dcerou přestala vídat a před měsícem ji potkal Roger a spojil si její obličej s tím Graceiným. Donutil Stephanie prozradit vše, co ví a zjistil dvě věci. Že Grace žije a že Turner má vnučku a pravnučku. Se Stephanie uzavřel Dohodu. Nejspíš proto, že je už moc stará na zaučení, kdežto slečna Thorntonová má život před sebou a představuje dokonalý exemplář. A vy chcete zabránit tomu, aby se z ní stal nedobrovolný otrok.“

   „Tak nějak,“ odpoví Sebastian neochotně.

   Rayova následující slova jsou už adresovaná mně. Ať o to stojím nebo ne, hned po otci mám rozhodující a konečné slovo já. „Všichni mafiáni ve Státech vědí, že Livierovi se s touhle rodinou nesnesou. Jsme na ostří nože, ať si smlouva říká, co chce. Jestliže Turnerovy přišli na to, že jste před nimi Grace schovali, už chápu, proč se vás na každém kroku snaží zabít.  to však nic nemění na našem vzájemném vztahu. Ačkoliv je Agnes ochotna vám pomoci je odstranit, nevidím důvod, proč bych měl riskovat životy svých lidí, mé rodiny a případně opletačky s policií jen proto, abychom vám zachránili zadky, Shadowere.“

   „Protože pokud uspějeme, můžeme vytvořit úplně jiné znění Smlouvy, kterou tento rok nepodepsala ještě ani jedna strana. Pro všechny to bude výhodný obchod. A protože sotva se Turnerovy vypořádají s námi, druzí na seznamu budete vy, Rayi. Potřebují odstranit tu největší konkurenci, aby se sami stali jedničkami na trhu. Pašováním drog si nastřádali spoustu peněz, ale to stačit nebude.“

   „Nás nejde tak snadno zabít. Budeme se bránit!“ namítne rozhořčeně Liviero a já vím, že jsem se úspěšně dotknul citlivého místa. Zpochybnění jeho sil, kontaktů a schopností, je nejlepší cesta k zajištění úspěchu celé operace. A mnohdy je zpochybnění svých vlastních dobrým trikem pro zviklání toho druhého.

   S pokrčením ramen si tedy založím ruce na prsou a nasadím nečitelný výraz. „To si my mysleli také. Podívejte, jak to dopadlo. Dvě z našich zaměstnankyň pracovaly celou dobu pro nepřítele, ačkoliv jsme je důkladně prověřili. Jde nám o to, že vaše pomoc by mohla být klíčová. Větší množství mužů zajistí větší pravděpodobnost úspěchu. Neexistuje možnost, že by si nevšimli vašich chlapů a to je znervózní, takže budou dělat chyby. Naši informátoři zjistili, že část Turnerovy hlídky zůstala ve Phoenixu, zatímco ostatní spěšně odletěli do Turecka, aby Turner měl příležitost zjistit, zda mu Stephanie nelže a potom podepsat konečnou verzi Dohody, ta předešlá bylo něco jako ujištění, že neuteče. Jejich odjezd určitě urychlila ztráta Grace i Kerema, proto chtějí vše co nejrychleji uspíšit. Barry nás kontaktoval – jeden z našich nejlepších chlapů – podle všeho si na pět dní pronajali nějaký hotel v Istanbulu, ale oba víme jaký je to nesmysl. Určitě vědí, že je sledujeme a nezdrží se déle, než tři dny, proto nemáme času nazbyt.“

   „Nemají v plánu zařizovat v Istanbulu něco dalšího?“

   Hodím očkem po Sebastianovi. Neznatelně kývne na znamení tichého souhlasu. „Turner se pravděpodobně chystá převzít vedení ve firmě International Industries, rozlehlé společnosti zaměřené na veškeré průmysly světa, jejímž ředitelem je Edward Cuttings.“

   Ray s uznáním pokývne hlavou. „Proč by to dělal? Už tak má svých firem dost. Další nepotřebuje.“

   Škodolibě se usměju. Testuje mě. Chce vědět s jak inteligentním a schopným člověkem plánuje uzavřít dohodu. Jsem nesmírně rád, že prozatím s tímhle mužem nestojíme na opačných stranách bitevního pole. „International Industries se zabývá spoustou zajímavých a lákavých věcí. Výrobou zbraní, střelného prachu, bomb a jejich distribucí, stejně tak jako výrobou alkoholu, drog a léků, které dále rozšiřují do Evropy a jiných zemí. Pokusí se od Edwarda Cuttingse odkoupit jeho podíl a podíly Cuttingsových společníků, aby byl jejím jediným majitelem a měl kontrolu nad veškerými operacemi. Je to dokonalý nápad. Může propašovat tolik zbraní a drog, kolik bude chtít.“

   „Myslíte, že se nynější ředitel bude chtít rozloučit s tak vysokým postem?“

   „Myslím, že po konfrontaci s Turnerem nebude mít na vybranou. Buďto bude souhlasit, nebo ho oddělají. Jiná možnost neexistuje.“

   Liviero se zamyšleně poškrábá na bradě, vymění si pohled se svou dcerou a krátce pohlédne na hodiny na protější stěně. „Je půl desáté. Touhle dobou už budou dávno v Istanbulu.“

   „Já vím. Proto je důležité, abychom odletěli co nejdřív, nesmíme ztrácet čas,“ odpovím okamžitě a tentokrát mi v hlase zazní dlouho potlačovaná nevole a netrpělivost. „Může se jim podařit podepsat se Stephanií Dohodu, ale za předpokladu, že se poté shromáždí v International Industries, nebo poblíž budovy, budeme mít příležitost zahnat je do kouta a vyřídit je.“

   „Jak ale víš, že se nezdrží déle než tři dny? Možná se domluvili se Stephanií, že Dohodu podepíšou hned ten den po příjezdu a vrátí se zpátky. Když tak nad tím přemýšlím, vůbec nemáme jistotu, že ten plán vyjde.“

   „To máme pojištěné. Barry nás informoval. Cuttings i Stephanie jsou momentálně na jakési služební cestě, která souvisí s prodejem většího množství tabákových výrobků. Turnerovi chlapy je sledují, aby měli jistotu, že nikam neodjede natrvalo, ale Barry na ně nasadil i své muže. Vrací se teprve za tři nebo čtyři hodiny jejich času a ve středu mají naplánovanou další služební cestu. Jakmile dorazí do budovy International Industries, Barry nám dá okamžitě vědět.“

   „Takže vaším úmyslem opravdu je, aby žádný z Turnerů nepřežil,“ konstatuje Ray a já s potěšením zahlédnu v jeho očích záblesk vzrušení. Jiskřička byla zažehnuta.

   „Ano.“

   „Víte, že tady mluvíte o vyhlazení celé linie mafiánské rodiny s hlubokými kořeny? Neexistuje možnost, kdy by si takové události nevšimla policie a jiné orgány.“

   „Policie nebude představovat problém.“

   „To si myslíte teď,“ namítne nesouhlasně Liviero. „Situace se může změnit. Povraždění třiceti lidí nezůstane nepovšimnuto.“

   Chci mu odseknout nějakou peprnou odpověď, ale do všeho se vloží Miriam. Poslední dobou to dělá často. Kupodivu však nepostrádám tu puťku, která tady začínala pracovat.

   „Musí to skončit takhle? Zbraně, pěsti a podobně?“ vyhrkne nejistě a při Rayově intenzivním pohledu zrudne jako rajské jablíčko. „Teda, mám na mysli… co když je jiný způsob?“

   Liviero se zdá upřímně pobaven. „A jakýpak, slečinko?“

   Tón jeho hlasu je jasný všem, ale Miriam se musí přičíst k dobru to, že se ani náhodou nevzdává a dokazuje svou obdivuhodnou nově nabitou houževnatost. „Nechcete, aby si všimli obrovského masakru. Ale nepromýšlíte ani útok, ani důsledky, a už vůbec ne výsledek. Co když se něco zvrtne?“

   „Skoro vždycky se něco zvrtne.“

   „Není to promyšlené!“ zopakuje Miriam zaníceně svůj předešlý argument a Ray vztekle rozhodí rukama.

   „A překvapuje vás to? Vzhledem k tomu, kolik času na promýšlení můžeme využít?“

   „Dost!“ vykřiknu natolik nahlas, abych je přehlušil a pobídnu Miriam k odpovědi. Očividně se tady s námi nedohaduje pro nic za nic. „Máš na mysli něco konkrétního?“

   Usměje se. „Jo.“

 

   „Takže jsme tedy domluvení,“ odpoví Liviero a neskrývá radost z vývoje situace. Stojíme poblíž dveří v hale a probíráme poslední detaily, zatímco kolem nás čas od času projde Maria předstírající, že neposlouchá a utírá prach i na místě, kde ho přetřela desetkrát za posledních pět minut. „Proberu to s Aidanem a ostatními. Tři jednotky se postarají o Turnerovi ve Phoenixu a zbytek pojede s námi. Za tři hodiny se s vámi setkám na přistávací ploše.“

   „Dobrá.“

   „Ale nezapomeňte na naši dohodu, Shadowere,“ dodá výhružně.

   S těmito slovy se otočí na patě a projde otevřenými dveřmi. Agnes se zdrží jen natolik dlouho, aby zamumlala pár slov na rozloučení a rozeběhne se za ním. Pozoruji, jak vedle sebe kráčí pod tichou, zamračenou oblohou a uvažuju, kam tohle všechno směřuje. Zajímalo by mě, co se honí hlavou Miriam. Protože je to ona, kdo mě celou dobu mlčky pozoruje a odejde jako první.

 

35.

MIRIAM

   Patnáct minut po odchodu Livierových se rozprší, poprvé po týdnech. Upustím jednoduché bílé tričko na postel a vyskočím na parapet. Sleduji maličké kapky vody dopadat na pootevřené okenní sklo a neustále se v myšlenkách vracím k odjezdu do Turecka. Vždycky jsem se tam chtěla vydat a zúročit tak své jazykové dovednosti, ale odjet tam s cílem pomoct vyvraždit linii zabijácké rodiny?

   Klep, klep, klep.

   Povzdechnu si a zavřu oči. Je příjemnou změnou vidět jen černočernou tmu. „Dále.“

   „Holčičko. Přišla jsem se s tebou rozloučit.“

   Klid je u konce, pomyslím si smutně a spustím nohy dolů. Babička stojí ve dveřích, nejistá zda vstoupit, nebo zůstat stát na místě. Vím, že se nepochybně cítí zodpovědná za tenhle vývoj situace a také vím, že netouží po ničem jiném, než abych jí odpustila. Proto vezmu to sněhově bílé tričko znovu do rukou, promnu hebkou, bavlněnou látku a začnu ho pedantsky skládat na úhlednou hromádku ostatního oblečení, zády otočená k babičce.

   Jestliže jsem byť jen na vteřinu zadoufala v to, že bude celou dobu mlčet, šeredně jsem se spletla. „Vím, že to asi slyšet nechceš, ale opravdu jsem to všechno udělala jen kvůli tobě.“

   Zklamaně potřesu hlavou a kývnu. Uložím tričko na hromádku a vezmu do rukou fialový šál, stejný, v němž jsem dorazila do Phoenixu. Mysl mi jede na plné obrátky. Mám ho uložit do krosny, nebo si ho vzít s sebou? V letadle může být zima, a ačkoliv představa mě a Andrea, jak se tiskneme k sobě, je příjemná, nemám v plánu narušovat mu osobní prostor, pokud se on nerozhodne jako prví narušit ten můj.

   „Já vím. Ale podívej, jak to dopadlo. Někdy je lepší říct pravdu, než předstírat. Možná jsi to udělala pro mě, ale minulost tě stejně dožene, ať utečeš, jak daleko chceš.“

   „Miriam… chci se tě na to zeptat od chvíle, kdy jsem tě spatřila ve dveřích. Proč jsi ve skutečnosti utekla? Pochybuju, že potřebovalas změnu prostředí.“

   Raději si ten šál vezmu na sebe. „Chtěla jsem si vytvořit nový život. A podívej se, povedlo se. Zjistila jsem, že jsem vlastně mafiánka. No ne.“

   „Nemusíš být, pokud nechceš,“ odpoví tiše babička. Až příliš tiše.

   S odfrknutím se zasměju a roztřesenýma rukama si k hrudi přitisknu Hope. Aspoň, že plyšáci se nikdy nemění. „No, řekla bych, že soužití s toule rodinou mě změnilo dostatečně. Nic z toho už nezměním.“

   „To ano, změnilo,“ souhlasí babička a za šustění dlouhého červeného županu si stoupne těsně vedle mě, aby mi pomohla s balením. Jenomže toho je velmi málo. Nikdy jsem neměla víc věcí, než kolik jich bylo potřeba. „Pamatuju si tě jako jedenáctiletou holčičku, která se bojí promluvit s jakýmkoliv člověkem a utíká přede všemi problémy. Teď vidím, jak moc jsi za těch sedm let dospěla. Je z tebe silná, statečná a zkušená žena. Nemusíš mi říkat, proč jsi utekla z Washingtonu. Byla jsem pryč tak dlouho, že jsem ztratila jakékoliv právo klást ti podobné otázky, ale ať se stane cokoliv, chci abys věděla, jak pyšná na tebe jsem. Málokdo se naučí zůstat stát na místě a čelit problému tváří v tvář. Dnes sama sobě dokazuješ, že přesně tohle ses za poslední měsíc naučila.“

   Ostře se nadechnu a vztekle si setřu slzy z tváře. Nechci brečet. Pláč znamená, že máte slabosti. A já se už dávno naučila, že není dobré ukazovat je na veřejnosti. „Nejsem tak silná, jak si myslíš.“

   „Ale ano, jsi.“

   „Nejsem!“ vykřiknu rozzuřeně a mrštím s Hope na druhou stranu místnosti. Ten spalující vztek ve mně doutná už od oné osudné noci. Pokud jej vypustím na svobodu, riskuju ztratit vše, co jsem si za posledních pár týdnů tvrdě vybojovala. Ale nemůžu ji nechat smýšlet o mě podobným způsobem. Ne když se plete. „Nejsem ani silná, ani statečná! Měsíc a půl se snažím udržet pohromadě a stačí pár slov, abych se začala sypat na kousky! Odjela jsem pryč a doufala, že zapomenu a víš ty co? Daří se mi to. Daří se mi zapomenout na to, že mám za otce opilce s ohromnou zálibou mě mlátit, matku, která si zařídila lepší život na druhé polokouli a žádné přátele. Dokonce i na to, že se mě spolužák pokusil zmlátit a znásilnit! Zní to hloupě a neuvěřitelně, ale občas vážně zapomenu na to, jak strašně poznamenaná jsem. A pak si vždycky uvědomím, že jednu věc nikdy nezměním. Víš co?“

   „Ne,“ zašeptá.

   Vím, že bych měla přestat, protože slova mnohdy nadělají víc problémů, než užitku a já prozradila příliš mnoho informací, jenomže uvnitř mě se strhla lavina, kterou není možné zastavit. „Sebe. Můžu předstírat jak chci, pořád to budu já. A jenom z myšlenky na to se mi chce zvracet. Změnila jsem se a to mě děsí, protože netuším v co!“

   „V člověka, kterého nepoloží jeho vlastní minulost,“ ozve se za mnou povědomý hlas. Vyděsí mě to natolik, že se otočím a skoro zakopnu o vlastní nohy. Andrea si klestí cestu dopředu, přestože jeho směrem vysílám zoufalé signály žádající jen o to, aby zmizel a nechal mě o samotě. V uších mi píská stále ta samá melodie – on to slyšel. On to slyšel. Chci ji zarazit a snížit hlasitost, ale rezolutní a sebevědomý třpyt v těch zeleno šedých očí mi vyrazí dech. „Tak usilovně bojuješ za to, abys zapomněla. Nedochází ti, že jediné co stačí, je vyrovnat se s minulostí a poučit se z chyb, které jsi tehdy udělala. Netvrď Grace, že nejsi silná a statečná, když jsem tě včera jasně viděl doslova bojovat o to, čemu jsi věřila.“

   Zamrkám, abych zahnala nový příval slz. Jenže tentokrát je doprovází úleva. „Vůbec nevíš, o čem mluvíš.“

   S pevně stisknutými rty do rovné čárky pokrčí rameny, odsune hromádku profesionálně složeného oblečení stranou a posadí se na kraj postele. „Slyšel jsem dost na to, abych si udělal obrázek o životě, který jsi vedla před tím, než jsi potkala nás.“

   „Andreo…“

   „Nechám vás radši o samotě, ano?“ přeruší mně babička s podivnou září v očích a aniž by počkala na mou odpověď, pomalu opustí pokoj. Snažím se nedívat na všechny ty vystouplé kosti a klouby. Chtě nechtě si vybavím ty hodiny, kdy nám profesorka Entruskyová vyprávěla o koncentračních táborech a holocaustu.

   Natáhne se, aby vzal mé ruce do svých a vzápětí mě násilím donutí posadit se těsně vedle něj. Pootevřeným oknem dovnitř proudí chladný vzduch vonící po čerstvě posekané trávě a mně naskočí po celém těle husí kůže. Několik minut je zticha – oba posloucháme ťukání deště o okenní tabulky a já toužím jen po tom vyběhnout ven a promoknout až na kůži. Když jsem byla malá, zbožňovala jsem poletování v dešti. Vždycky jsem mávala do vzduchu rukama, opisovala kruhy a předváděla ty nejroztodivnější kreace na světě. Potom jsem se zastavila, předstírala, že se spolu se mnou zastavil i okolní svět a nechala déšť, ať ze mě smyje špínu, strach i nejistotu posledních dní nebo týdnů, abych byla znovu čistá. Babička mi vždycky říkala, že s deštěm splývám jako jedna bytost. Po její smrti jsem si pod déšť už nikdy nestoupla. Což je zvláštní, když vezmu v úvahu, že voda je to jediné, co mi kdy v životě pomohlo srovnat se s vlastním životem.

   „Slyšel jsi to,“ řeknu mu tedy relativně smířeným a klidným hlasem. Nenávidím ticho rozprostřené mezi námi. Je jako kamení. Čím déle budeme mlčet, tím víc kamenů mezi nás bude padat. A poslední co chci, je pokusit se stavět další betonovou zeď.

   „Jo,“ řekne. A potom: „Plánovala jsi mi to někdy říct, Miriam?“

   Pokrčím rameny přesně jako on před pár minutami a nejistě se zavrtím. „Ještě před několika dny jsme byli jen zaměstnavatel a vychovatelka. Byla bych sama proti sobě, kdybych se ti s tím svěřila. Navíc… neměla jsem v úmyslu prozradit to ani babičce. Zkrátka to uvnitř mě bylo tak dlouho, že bylo den ze dne těžší udržet to tajemství uvnitř.“

   „Takže to proto jsi odešla. Proto jsi nechtěla mluvit o minulosti, o svých rodičích a osobních informacích,“ zní to, jako kdyby spíš mluvil sám pro sebe a skládal si jednotlivá slova dohromady. Co když si stvoří v hlavě celý obrázek a potom dojde k názoru, že tak pošpiněný člověk jako já nestojí za další slovo?

   Se strachem staženým žaludkem kývnu a přivřu oči. „Pronásleduje mě to ať se hnu, kam chci. Nevím, jak donutit ty vzpomínky, aby zmizely, aby vyprchaly.“

   Jeho stisk zesílí. Zní něžně, jemně. Možná, že pro něj opravdu chci představovat porcelánovou panenku. Když bude vědět jak snadné je mě roztříštit na kousky, třeba to neudělá. Třeba bude jedinou osobou na téhle planetě, která mi nezpůsobí další jizvu. „Není dobré dusit to všechno uvnitř, Rio. Jednoho dne ten příběh budeš muset stejně někomu říct. Ulehčit si od toho závaží.“

   „Já vím,“ odpovím mu na to upřímně a sama se podivím nad jednoduchostí těch dvou slov. Ten příběh nestojí za vypravování a já nechci, aby jej kdokoliv slyšel. Nechci se zabírat minulostí, která hrozí rozdrtit mě na kusy, které se už nebudou dát slepit dohromady. Musím nějakým způsobem dosáhnout svobody a povznést se nad zkušenosti, které mě v první řadě dostaly sem, na tuhle postel, vedle muže, jenž mi ustavičně zachraňuje život od prvního dne, kdy jsem jej potkala a nejdokonalejší na tom vše je to, že o tom nemá ponětí. Musím najít cestu k novému životu čekajícímu za pootevřenými dveřmi.

   „Byli tři.“

   Zatne zuby a sklíčeně mi stiskne ruku. Drtí mi kosti. Díky tomu najdu sílu začít vyprávět.

 

„No tak, pane Cattforde!“ vyhrknu a nevinně zamrkám. Je to snad jediný učitel, kterého jsem si skutečně oblíbila. Má na sobě dlouhý černý plášť se stříbrnými cvočky, modré mokasíny a tmavě hnědé vlnité vlasy sepnuté do culíku. V pravé ruce svírá světle zelenou zápisovou knihu.

   Cattford se zamračeně poškrábá na bradě a s hlavou nakloněnou na stranu uvažuje. Vím, že se mu nechce nechávat mě ve škole po tom, co většina studentů i profesorů odešla, ale on zároveň ví, že ze školy neudělám kůlničku na dříví a nepokusím se ji podpálit. Koneckonců, jediné o co stojím, je možnost pokročit v přípravě figurín a pódia.

   „Neměl bych vám to dovolit, slečno Thorntonová. Oceňuji sice vaše odhodlání zapracovat na té divadelní hře, ale je pozdě. Školník bude za tři hodiny zamykat školu. Nestojím o problémy, které by nastaly, kdyby vás zamknu uvnitř a vy jste zde musela přenocovat.“

   Jen tak tak zadržím otrávený povzdech. Přitom si jsem stoprocentně jistá, že vítězství je už na dosah. „Odejdu půl hodiny před tím, než zamkne školu. Přísahám. Nebo si snad myslíte, že lžu?“

   Zaháním ho do kouta, ale nevadí mi to. Zoufale potřebuju něco dělat. Něco užitečného. Jakoukoliv činnost, která mi na delší dobu zabrání vrátit se domů a čelit kruté realitě. Kolikrát zapomenu na situaci, v jaké se nacházím. Pár nádherných vteřin nebo minut, načež otevřu dveře od domu a realita mi dá pořádnou facku.

   Cattfordovi ujede zoufalý povzdech a odevzdaně svěsí hlavu. „Dobře. Ale odejdete včas, rozumíme si?“

   „Úplně.“

   „Na shledanou.“

   Rozloučím se s ním a zamířím do divadelního úseku. Brzy se bude hrát hra a přinejmenším já bych tomu měla věnovat volný čas, kterého mám nadbytek.

   Vyskočím na pódium, s ničím se nezdržuji a hned si jdu k maličkému dřevěnému stolku v zákulisí namíchat tmavě hnědou barvu, kterou natřu druhou stranu plotu a světle modrou barvu, jež přijde na omítku domu.

   S úsměvem se posadím do tureckého sedu na zem a začnu opatrně a pečlivě natírat maketu. S trochou štěstí bych dnes mohla dokončit i dům, střechu a pozadí. Mávám štětcem ze strany na stranu a právě uvažuju nad tím, v jakém stavu najdu svého otce, jakmile se vrátím domů, když mě přeruší tlumené zašustění něčeho za mnou.

   Vyděšeně upustím štětec na zem a otočím se za sebe. Mám nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje. Zůstanu tak sedět nejméně dvě minuty, pak ale dojdu k názoru, že pravděpodobně spadlo něco v šatně a pokračuju v práci. Ukazuje se to jako ta největší chyba. To totiž pochopím v okamžiku, kdy mi zpocená dlaň zacpe ústa a já vykulím oči ani ne tak šokem, jako překvapením.

   „Tak tady jsi, krásko!“ zasměje se osoba za mnou a v pozadí slyším minimálně tři další lidi. Srdce mi udělá kotrmelec. Howard. Kdykoliv slyším jeho jméno, nedokážu si vybavit nic jiného, než bolest, násilí a zesměšňování. Nikdo ve škole si na toho kluka netroufne, dokonce ani profesoři ne.

   Potřepu hlavou, abych z úst setřásla jeho ruku a cítím přitom, jak mi druhou rukou vyhrnuje tričko a čísi ruce mi rozepínají džíny. Nepřestávají se přitom škodolibě a pobaveně smát.

   Zděšeně sebou zazmítám, odhalené tělo mi ovane chladný, řezavý vzduch. Vím, kam tím vším míří, už na začátku roku mi vyhrožovali, ale nikdy by mě nenapadlo, že to budou chtít dotáhnout tak daleko…

 

   „Zastav.“

   Zmateně zamrkám, abych zahnala zbloudilé slzy, a nechápavě pohlédnu do Andreových tvrdých, rozhodných očí. Zkusím promluvit, ale hlas se mi třese. „Proč?“

   Pokrčí rameny, jakoby to byla ta nejjasnější věc pod sluncem a přitáhne si mě k sobě pevněji než kdy dřív. Bojím se, aby mi nerozdrtil kosti, ale ještě víc se bojím, že mě pustí, proto raději mlčím. „Protože ještě nejsi připravená.“

   „Ale…“

   „Nemusíš mi to říkat, Miriam. Chci, abys to věděla. Je mi dvacet pět, mám celkem slušnou představu o tom, co se ti stalo. Pokud to neovlivní nás dva, nechci to slyšet.“

   Překvapeně nakrčím obočí. Je těžké vyjádřit to, co zrovna v tu chvíli cítím. Nechci, aby mi bránil dostat ze sebe minulost právě v okamžiku, kdy se s ní začínám smiřovat. „Ale já ti to chci říct.“

   Zavrtí hlavou, až mu vlasy padnou do očí. „Ne, nechceš. Myslíš si, že mi to musíš říct, v tom je rozdíl. I kdybys mi to pověděla a dostala to ze sebe, stále to bude uvnitř tebe, Rio. Duchy minulosti nezaženeme tak snadno jak toužíme.“

   Zadumaně skloním hlavu na stranu. Nevím, kdo z nás je větší hádanka. Poslední dobou mám pocit, že v rukou drží jednotlivé části jeho osobnosti. Dává mi toho tolik! Odvahu, přátelství, lásku, upřímnost, to vše se v mém životě ocitlo v momentě, kdy jsme se střetli pohledem. Co mu můžu nabídnout já? Pohled do ztrápených očí, které patří ubohé, sotva dospělé holce, kterou se pokusili znásilnit? Možná je hloupost doufat v nemožné. Ano, jedu s ním do Turecka, abych zabránila podepsání smlouvy, která ze mě může učinit otroka, ale kdo ví, co bude dál? Jak jsem dávno zjistila, budoucnost se vyvíjí nezávisle na tužbách člověka. Jde svou vlastní cestou. Já se pouze mohu modlit, abychom se neocitli na rozcestí. Protože kdyby měl na výběr mezi mnou a rodinou, zvolil by rodinu. Ani by nezaváhal. A já se už několik dní nutím nezoufat při pomyšlení, že by to opravdu udělal. Nechci být sobecká. Ale zároveň ho nechci nutit, aby si vybral.

   „To máš pravdu.“

   Možná to nakonec budu muset být já, kdo se rozhodne jít jinou cestou.

 

36.

ANDREA

   Poté, co opustím Miriamin pokoj, už je tu pouze jedna věc, kterou musím vyřešit. Když klepu na dveře od Keremova pokoje, nutím se zůstat v klidu a nezpanikařit. Zaslechnu Jennyin hlasitý, zpěvavý hlásek, jak na mě volá, abych vešel dovnitř.

   Zaraženě zůstanu stát na prahu. Nevím, co jsem vlastně čekal. Že se ta místnost nějak změní? Je to vlastně jen dva měsíce a pár dní, co se tento pokoj nepoužíval. Podlahu pokrývá černobílý koberec a těsně pod oknem jej zdobí široká hnědá skvrna – pamatuju si, že jsme se tak opili, že Kerem se smíchem srážel sklenice s pivem jako kuželky, za což mu moje matka rozhodně nepoděkovala. Bylo nám sedmnáct. Stěny jsou stále vymalované námořnickou modří s černými vlnkami uprostřed a pravou stranu pokoje zdobí široká knihovna, vedle níž stojí malé čalouněné křeslo. Je tu však i spousta věcí, které se za těch pár týdnů skutečně změnili. Okno je otevřené dokořán, takže dovnitř proudí čerstvý vzduch, na dřevěném nočním stolku stojí stříbrný podnos se sklenicí vody, několika krabičkami s léky a nejrůznější velikosti použitých nebo naopak nedotčených obvazů, Jenny sedí vedle něj na malé stoličce a v široké posteli konečně leží můj nejlepší přítel.

   Když mě Jenny spatří, okamžitě vyskočí ze židle a skočí mi kolem krku. Vrazí do mě ale takovou rychlostí, že mi málem vyskočí žaludek z těla. „Andreo! Andreo!“

   „Děje se něco?“ cítím se tak nepatřičně, téměř nepříjemně. Jenny považuji prakticky za svou sestru. Je to manželka mého přítele. Možná je to hloupost, ale nemůžu se zbavit dojmu, že Kerema podvádíme oba dva.

   Jenny to nejspíš dojde, protože mě najednou zčistajasna pustí, ustoupí o dva kroky dozadu a protře si unavené, zarudlé oči, které mi na první pohled dávají najevo, jak moc potřebují spánek a odpočinek. Musím Marii připomenout, aby ji donutila věnovat pár hodin i sama sobě.

   „Ani nevíš, jak jsem ti vděčná. Ty, Miriam, Fillipe, tvoji bratři, vy všichni máte neuvěřitelnou zásluhu na tom, že se mi vrátil. Byla jsem s rozumem v koncích. Teď cítím, že všechno bude zase v pořádku.“

   S knedlíkem v krku přistoupím k posteli. Po krk má k tělu přitaženou přikrývku, takže nic víc než jeho doškrábaný obličej a několik šrámů na krku a ramenech nevidím. Musím to brát statečně a klidně, věcně. Kerem by nechtěl, abych se tu rozbrečel jak malé děcko. Maximálně tak by se rozesmál nad mou sentimentalitou. A podaří se mi to. Zním klidně, odpočatě a smířeně. Opravdu jsem dostal dokonalý výcvik. „Co říkal Medinna? Bude v pořádku?“

   „Utrpěl nespočet ran a zlomenin. Některé jizvy se úplně nezahojí a nejspíš bude muset docházet na psychoterapii, poněvadž se stal obětí dlouhodobého mučení za cílem získat z něj informace.“

   V hrdle mi zabublá dlouho potlačovaný bublavý smích. „Psychoterapie? Jenny, oba dva ho známe až moc dobře. Kerem by si radši ukousnul ruku, než by souhlasil s něčím takovým.“

   „Máš pravdu. Ale chci, aby byl v pořádku. Udělám cokoliv to bude obnášet.“

   Zrovna se jí chystám nějak odpovědět, ale můj myšlenkový pochod přeruší chraptivý, roztřesený hlas. „V tom případě do mě přestaň cpát ty prášky, ženo. Netuším, kolik jsem jich dostal, ale stačilo to k tomu, abych měl pocit, že ten strop jezdí.“

   Zasměju se, tentokrát bez jakýchkoliv zábran. Kerema není složité si oblíbit. „Nazdar, kamaráde.“

   Zamžourá na mě zpod přivřených víček. Vím, že kdyby je chtěl otevřít, už by to dávno udělal. „Andreo? Seš to ty?“

   „Už to tak bude.“

   „Aha. Máš pravdu, taky jsem si říkal, kdo mi to vyřvává u ucha. Už dřív jsem ti říkal, že se směješ jak holka, chlape. Jediné, co ti chybí, je pár mašliček.“

   Jenny i já propukneme v hlasitý řinčivý smích. Keremovi zacuká obočí, proto se rychle utiším. „Kdybys nebyl v takovém stavu, za tyhle slova bych tě zabil.“

   „Já vím. Proto té výhody musím využívat tak, často, jak to jen půjde.“

   Tentokrát mi úsměv klesne rychleji než stupně na teploměru. Jenny to vycítí, protože mě jemně chytne za paži a zašeptá: „Nechám vás na chvilku o samotě, jo?“

   Odměním ji vděčným pokrčením rtů. „To by bylo skvělé. Děkuju.“

   Jakmile se za ní zabouchnou dveře, Kerem neváhá. Podívá se na mě světle zelenýma očima a sykne, jako kdyby mu předešlého dne unikla nějaká pointa a on na to přišel teprve teď. „Tak ven s tím, Andreo. Co se děje? Vzhledem k tomu mrtvému tichu, co tu nastalo, se určitě něco děje. A opovaž se mi pokusit říct, že nejsem ve stavu, kdy bych se o takové záležitosti měl zajímat.“

   „Kdo ti to řekl?“

   Povzdechne si. „Jenny. Občas si mě plete s porcelánovou panenkou, víš.“

   Zamračím se a založím si ruce na prsou. „Skoro dva měsíce žila s domněním, že jsi mrtvý. Nediv se tomu, jak velké si o tebe dělá starosti. Kdyby tomu bylo naopak, ty by ses stal jejím chodícím stínem.“

   „Já vím,“ odsekne s důrazem na druhé slovo a zvrátí hlavu. „Jenže to je něco jiného. My jsme mafiáni. Ona jen manželka jednoho z nich. Řídíme se určitými pravidly, nebo snad ne? Ty bys to měl vědět líp, než všichni ostatní. Jenny nikdy nechápala jaký význam pro mě má tahle rodina, jak důležité pro mě je být tím, čím jsem. V posledních dnech jsem měl opravdu dost času na přemýšlení. Nechápej mě špatně, Andreo, vím, co Jenny chce. Abych začal žít jak normální člověk, odešel od všech těch závazků vůči ostatním a našel si zaměstnání jako například profesor na střední škole nebo veterinář. Sakra, i popelář by pro ni byl lepší, než tohle.“

   „Takže co uděláš?“ přeruším ho, obejdu postel a posadím se na stoličku, kterou před pár minutami Jenny opustila. Koneckonců do odletu máme ještě několik minut. „Pokusíš se jí znovu vysvětlit, že svůj život měnit nechceš?“

   Kerem si skousne spodní ret a několik vteřin mlčí. Když znovu promluví, zní jinak. Odevzdaně. Slovo, které ve spojení s ním nevyhnutelně znamená katastrofu. „Ne. To jsem už zkoušel, pamatuješ? Jel jsem s ní na dovolenou, abych jí ukázal, že můžeme mít i normální chvilky v jinak nenormálním způsobu života, ne abych přijal její názor a odešel odtud. Možná si to jenom popletla, ale spíš doufala, že mě za tu dobu přesvědčí.“

   „Otec by tě odejít nechal, to víš. Málokdy se sníží k propuštění mafiána, ale ty bys mohl být výjimka, kdybys chtěl.“

   „Kdybych chtěl, Andreo. A já nechci. Vyrůstal jsem v téhle rodině, dospěl jsem v téhle rodině a svým způsobem tady zakotvil. Potkat Jenny bylo jako narazit na uragán, který jsem si zamiloval a nechtěl se ho vzdát.“

   Pokusím se nepatrně odlehčit napětí. „Ale máte oba jiné názory, co?“

   „Tak nějak,“ vydechne Kerem a namáhavě se posune o něco výš na polštáři, napíná přitom všechny svaly ve tváři. „Podívej, až se uzdravím, budu si s ní muset vážně promluvit. Je mi jasné co si asi vytrpěla, ale s uhýbáním jsem skončil. Před lety jsi mi říkal, že je nesmysl si někoho brát v takovém věku. Jak se ukazuje, nejspíš se fakt nikdy nemýlíš. Miluju ji, ale bez pochopení jednoho k druhému to fungovat nikdy nemůže.“

   Šokovaně otevřu ústa dokořán a přemýšlím, co odpovědět na tak nečekané prohlášení. Mezi námi všemi byl Kerem vždy tím, kdo našel lásku jako první a byl spokojený. Co všechno si musel uvědomit při hodinách mučení? Opravdu by byl schopný dát Jenny sbohem?

   „Ale…“ namítnu jen napůl rozhodným tónem a vzápětí zmlknu. Znám ho. Teď nechce, abychom se bavili o jeho manželce. Chce změnit téma. Nemůžu se mu divit. „Dobrá. Můj bodyguard budeš ale dál, že jo? Já nejsem můj otec. Výpověď ti nepodepíšu.“

   Kerem se zasměje, nebo se o to spíš pokusí. Pak se začne dusit kašlem a chvíli trvá, než opět dýchá volně. „O to se neboj, chlape. Přece nepřijdu o ten tvůj holčičí smích! Vidíš, to mi připomnělo jednu věc. Celou tu přestřelku, která se údajně udála mezi vámi a Turnerovými, mám v pekelné mlze, ale fakt mě odtamtud odnesla o několik let mladší holka, co váží aspoň o třicet kilo míň, než já? Protože jestli jo, tak je to scifi.“

   Tentokrát se rozchechtám na celé kolo, úplně kašlu na to, že Keremovi můj řev nejspíš trhá uši. Ve zkratce mu povím vše od nástupu Miriam do práce u nás, až po okamžik, kdy s postřelenou rukou dotáhla jeho samotného do auta a přestože nemá řidičák, odvezla ho do sídla. Když skončím, jen omráčeně zírá a mlčí. Pak se začne šíleně smát. Jenny by měla strach, zda to jeho plíce vydrží, ale já vím, že je z tvrdšího těsta.

   „Nevím co říct.“

   „Ani nemusíš,“ odpovím klidně a vstanu z postele, až madrace zaskřípe. V tu chvíli mi myslí proběhne dost zákeřná myšlenka. Ale ne, odmítám uvěřit, že bych byl tak těžký. „Máš čas tři, čtyři dny. Než se vrátíme zpátky.“

   „Cože?!“ vyhrkne Kerem naštvaně a zaskučí, jak se snaží posadit. „Kam? Kdy? Proč jsi mi to neřekl hned?“

   S pobaveným úsměvem ho poplácám po rameni a odpovím teprve u dveří s rukou na klice. „Protože ať se ti to líbí nebo ne, teď jsi mimo provoz. To znamená i informačně. Uvidíme se za tři dny, panenko.“

   Odpovědí mi je rozzuřený řev a Keremův hysterický výstup. Směju se. Směju se tak hlasitě, až mi málem prasknou plíce. Protože dům konečně přestal být tichý. Keremův řev se tady bude rozléhat ještě několik hodin.

 

   Hodím do cestovní tašky poslední kusy oblečení. Není čas na pečlivé balení, takže se ani nesnažím, aby to vypadalo kultivovaně. Zkontroluju, zda mám s sebou všechno potřebné, třikrát zběžně prolétnu pokoj očima a poté nadskočím, když se ozve vyzvánění telefonu.

   Barry.

   „Ano?“

   „Andreo, volám jenom, abych ti řekl, že Turnerovic poskoci se právě ubytovali v hotelu a to dost luxusním. Jmenuje se hotel Hilton. Název i adresu jsem ti pro případ nutnosti poslal do zpráv a objednal jsem vám pokoje v hotelu Ayasofya Pansiyonlari, ten je kousek od paláce Topkapi. Jakmile dorazíte, všechno bude zařízeno.“

   Myslí mi proběhnou všechny ty informace a pozastaví se na zdánlivě bezproblémovém bodu, který je třeba vyřešit. „Jsou to nějaké obyčejné hotely?“

   „Ne,“ v telefonu zazní Barryho štěkavý smích specifický přesně pro něj a jeho bratra. „Jsou to jedny z nejlepších hotelů v Istanbulu, Andreo. Přece bych…“

   „V tom případě zruš rezervaci a objednej nám pokoje v nějakém levném a obyčejném hotelu. Udělej to hned, abychom měli jistotu, že nenastanou problémy.“

   „Proč mám přeobjednávat ubytování? Takhle to bude daleko jednodušší.“

   Očividně nepochopil pointu. Nevadí. „Kdyby se Turnerovi nějak dozvěděli, že je sledujeme do Istanbulu, očekávali by, že se ubytujeme zrovna v nějakém drahém, super luxusním hotelu jako oni. Možnost levnějšího ubytování je ani nenapadne, takže si buďto pomyslí, že máme ve městě nějaké sídlo, nebo v tom lepším případě, naprosto vyloučí možnost, že bychom zjistili, co plánují.“

   „Aha. To je chytrý tah. Dobrá, v tom případě navrhuju Starlet hostel, podle popisu by to mělo být přesně to, co požaduješ.“

   Povytáhnu koutky úst do ďábelského úsměvu, popadnu kousek papíru ležící na stole a čekám, až mi Barry nadiktuje adresu. „Taky jsem zjistil, že Stephanie je na čas přeložena do hlavní pobočky International Industries v Istanbulu, nejspíš za Turnerovým účelem. A pokud máme správné informace, Turner si dohodl s Cuttingsem schůzku na zítřek v šest hodin večer. Podle mě tohle bude perfektní příležitost, kdy udeřit.“

   Chápavě přikývnu, načež si uvědomím, že to na druhé straně vidět nemůže. „Dobře. Ujisti se, že všechno potřebné máme připravené k použití. Nic nesmí selhat. Odletíme přibližně za dvacet minut, takže ať je u dráhy zhruba za šest hodin přichystané auto se šoférem, nejlépe Victorem, s tím se dobře známe. Netroufám si bloumat po Istanbulu s mapou a GPSkou.“

   „Jasně, rozumím, dělám na tom. Stejně si myslím, že by bylo daleko jednodušší, kdybyste bydleli u nás, Andreo. Všechny ty starosti s hotely a podobně…“

   „Není to zbytečné. Sice jsme s Livierovými uzavřeli dočasnou dohodu, ale to neznamená, že jim odhalíme pobyt jednoho z našich informátorů a jeho rodiny. To bude všechno, musím jít, Barry. Kdyby se cokoliv změnilo, dej mi okamžitě vědět. Sledujte je z co největší vzdálenosti a jakmile dojdou na schůzku, zavolej. Potřebujeme skvělé načasování. Jsi si jistý, že všichni budou v budově nebo poblíž?“

   „Podle mě ano. Nepřijelo jich víc jak dvacet.“

   „Jak vůbec víš, že si dohodli schůzku na šest hodin?“

   „Naboural jsem se do jejich systému. Na to jak významná společnost to je, ji nemají ani trochu zabezpečenou. Přes ty protokoly by se dostalo i malé děcko.“

   Ne nadarmo je to jeden z našich nejlepších lidí, pomyslím si skoro hrdě, krátce se rozloučím a zavěsím.

Nemělo by mě překvapovat, že chtějí vše domluvit co nejrychleji. Ale čím víc nad tím uvažuju, tím větší mám strach, že přijedeme pozdě. Napadne mě, že Maria si dala ohledně mě a Miriam dvě a dvě dohromady daleko dřív, než my dva. Jak se tohle seběhlo? V první chvíli je to naše zaměstnankyně a ve druhé se víc než o moje sestřičky stará o mafiánské záležitosti. Kolik jen se toho seběhlo za ty dva měsíce.

   Dohoda! Proboha, jak je jen mohlo napadnout něco tak barbarského? Podobných smluv se už neužívá několik desítek let a z dobrého důvodu. Jediný důvod, proč se Dohoda stále řadí mezi zákon mafiánů je ten, že neradi něco měníme. Kolik lidí už se stalo otrokem proti své vůli kvůli téhle specifické hlouposti?

   Prohrábnu si prsty vlasy a vyjdu na chodbu s taškou přes jedno rameno. Dávám si přitom dost velký pozor, aby to druhé neutrpělo ještě větší újmu. Nemůžu zahálet, stejně jako si nemůžu dovolit zavřít oči, protože kdybych to udělal, už je znovu neotevřu přinejmenším dalších devět deset hodin. Ani si nedokážu vzpomenout na to, kdy jsem se naposledy pořádně vyspal.

   Zaklepu na dveře od Miriamina pokoje a tiše vyčkávám. Po minutě vyjde s krosnou na zádech, oblečená do svého černého kabátku se šálou omotanou kolem krku a vlasy má spletené do dlouhého francouzského copu. Bouří se ve mně všechny smysly, protože jediné, po čem toužím, je rozplést ty uhrančivé vlasy, aby jí splývaly po zádech a já do nich mohl zabořit tvář. Vypadá tak půvabně. Málokomu se v očích snoubí nevinnost s prohnaností. Se škodolibým potěšením si uvědomím, že tu prohnanost se naučila od naší rodiny.

   „Připravená?“ vyhrknu možná trochu rázněji, než by se hodilo a přikročím k ní, jak nejtěsněji můžu, abych Miriam stáhl krosnu ze zad. Podle očekávání začne protestovat. „Ani náhodou to nebudeš táhnout s sebou, Rio. Vyloučeno. Pokud sis toho nevšimla, jsi zraněná.“

   Zamračeně pohodí hlavou. „Ty jsi taky zraněný.“

   Vrhnu po ní jeden ze svých nejlepších úsměvů. Pobaví mě, jak při tom znejistí a zrudne jako rajské jablíčko. „To jo, ale to je taky něco úplně jiného. Jdeme, na startovací dráze musíme být za patnáct minut. Fillipe je už teď nechutně nadšený, že pojede na červenou.“

   Zasměje se a mně při tom zvuku zacukají koutky úst. Není to tak dlouho, co jsem ji slyšel se smát, nicméně občas mi to opravdu připadne jako věčnost.

 

37.

MIRIAM

   Když Fillipe jen taktak vybere další zatáčku a prudce zabočí do prava, nedokážu se ubránit bublavému výbuchu smíchu. Andrea na sedadle vedle mě sleduje budovy, které míjíme, jak se pomalu dostáváme za hranice města a na rtech mu hraje tajemný, pobavený úsměv.

   Nakloním se dopředu. „Nemůžeš aspoň předstírat, že si to tak moc neužíváš?“

   „Ne!“ křikne na nás dozadu Fillipe a znovu trhne s volantem. Sotva se nám před obzorem objeví semafor a nic netušící lidé přecházející právě přes silnici, bezstarostně šlápne na plyn, proletí kolem tak rychle, až se divím, že motor nezačal hořet a směje se pobouření všech těch lidí, které málem přejel. „V rychlosti je krása.“

   „Zvlášť v téhle, viď Miriam?“ poznamená provokativním tónem Andrea, ale on je v takovém deliriu, že to nepostřehne.

   Místo, abych mu odpověděla, se zaraženě otočím na sedadle a bez sebemenších výčitek nebo strachu položím Andreovi dlaň na paži. Odpoutá pozornost od okna a usměje se na mě tím polovičatým, hravým úsměvem, který mi skoro vždycky vymaže z hlavy vše, co jsem se chystala říct. Tentokrát však ne. „Třese se ti ruka.“

   Pokrčí rameny. Špatné rozhodnutí, protože sotva to udělá, skrčí se na sedadle potlačovanou bolestí. Na okamžik má v očích skelný pohled. „To je v pohodě. Jenom škrábnutí, vyvázl jsem mimořádně dobře. Kdybychom se čas od času nenechali postřelit, Medinna by přišel o práci a o peníze. Takže je vlastně dobře, že jsme to my dva schytali, co?“

   Nakloním hlavu na stranu a s nově probuzeným zájmem si ho prohlížím. Každé slovo, jež vypustí z úst, mi pomáhá rozšířit si o něm mínění. Je to mafián. Člověk porušující zákon, který se ani trochu nestydí přiznat, že zabil desítky lidí a udělal by to znovu. S klidnou hlavou do protivníka napráská několik kulek za sebou a ani nemrkne. Spousta lidí by ho považovala za vraha nebo šílence, možná i obojí, aniž by se obtěžovali nahlédnout pod tu slupku jeho vlastní osobnosti. Stačily mi obyčejné dva měsíce, abych si všimla, jak neváhá riskovat život pro rodinu a přátele, přestože je v nevýhodě a oslabení. Vrhá se do všech akcí s nadšením a sarkasmem a vždy uspěje. Vůbec se nedivím, že je nejlepší. Ale kdyby nebyl, stejně bych mu propadla tak jako tak.

   „Co?“

   Zírám na něj příliš dlouho, uvědomím si. Nechci mu nic říkat o svých myšlenkových pochodech, proto se obrátím na bezpečnější téma. „Proč nejede Samuel a Walter? Vlastně jsem tvého otce viděla naposledy včera.“

   Vzpurně pohodí hlavou, sejme mou ruku ze svého ramene a sevře ji ve svých rukou – velkých, jemných a příjemně chladivých. V očích se mu odráží starost i nelibost zároveň, ať už se to snaží zakrýt sebevíc. „Sam zůstal ve Phoenixu, aby měl kontrolu nad situací se zbytkem Turnerů a mohl nás kontaktovat. A otec se odmítl akce zúčastnit, nechal nám volnou ruku. Prý chce nějaký čas strávit s Grace, přece jenom se neviděli dlouho, že? Ale je to jen výmluva, aby se nemusel zúčastnit a všechno pozorovat ze sídla.“

   „Pohádali jste se?“

   „Ne. Tady nebylo o čem se hádat. Přesně jak řekla Maria, už mu není dvacet. Čím déle bude naživu, tím líp,“ prohlásí netečně a vykrouží mi na dlani písmenko m. „Pro všechny.“

   Chápavě přikývnu. Už není tak složité nacházet významy v těch jejich hantýrkách. Možná proto, že už je skoro všechny znám. „Protože potom by to padlo na tebe, vid?“

   Neodpoví, jen mě sleduje nepopsatelným pohledem, jenž mi v žaludku probouzí tornádo. Dřív bych se zakřiknutě odvrátila na jinou stranu, jenomže v posledních dnech se vše změnilo. Ví o mně, ví o tom, co se mi stalo a přece se na mě nedívá skrze prsty. A já se cítím svobodná, svobodnější než pták poletující na obloze. „Nebyl by to Samuel, kdo by musel převzít rodinný podnik. A nezáleží na tom, jak moc bys protestoval. Prostě bys tu funkci musel zastat ty.“

   Andrea nadzvedne koutky úst a mně se rozbuší srdce hlasitěji, než kdy dřív. „Bude z tebe dobrá mafiánka.“

   Najednou s sebou auto cukne na stranu, pneumatiky zaskřípějí, hlava mi vrazí do Andreovy hrudi a Fillipe se na sedadle řidiče rozchechtá jako blázen, zatímco se za námi ozývá troubení ostatních aut a jejich rozhořčených majitelů.

   „Viděli jste to? Ten idiot si asi myslel, že předjede Fillipa Wayshapea. Svět se vážně řítí do pořádného průseru, když je tohle možné.“

   Vyměníme si s Andreou pohled a já nemůžu jinak – musím se smát. Směju se jako o život, poněvadž přesně o to tu jde. Život. Slovo, jehož význam jsem plně pochopila až v osmnácti letech. S touhle šílenou, úžasnou a nenahraditelnou skupinkou mafiánů.

 

   Vystoupíme na široké vyasfaltované dráze, na níž stojí obří letadlo dlouhé minimálně patnáct metrů. Při pohledu na jeho výšku mi naskočí husí kůže a zraněná paže mi začne vibrovat. Andrea si musel všimnout mého zaskočeného, možná spíš zděšeného výrazu, protož stisk jeho ruky ještě zesílí. Pár metrů před námi stojí Ray Liviero, Agnes, Sebastian a šestnáct mužů oblečených do černých maskáčů a dlouhých tmavě hnědých triček. Sebastian zrovna o něčem zaujatě diskutuje s Agnes, když se objevíme my.

   Liviero se významně podívá na hodinky. „Jdete pozdě.“

   „Pět minut člověka nezabije.“

   „Ne, to ne,“ souhlasí Liviero a mimoděk si upraví čupřinu vlasů. Prstem ukáže na mě. „Ale téhle dívce jsi právě ukradl pět minut, kdy ještě nikomu nepatří.“

   Andrea se mu už už chystá něco odseknout, ale já ho rozhodně chytím za paži a zavrtím hlavou. „Musíme spolupracovat, zapomněls?“

   Liviero dalších pár sekund marně čeká na Andreovu odezvu a jakmile mu dojde, že se mu nepovedlo jej vyprovokovat, kývne hlavou ke svým chlapům. „Tohle je Askarezova skupinka. S Askarem se seznámíte až v letadle, právě domlouvá poslední detaily s pilotem. Jelikož já zůstávám tady, abych mohl řídit operaci, bude mě zastupovat Agnes. Askarez a jeho chlapi budou podřízeni jejímu rozkazu.“

   „Dobrá.“

   „Jesli se Agnes cokoliv stane, budete za to zodpovědní vy. To je vám doufám jasné?“ vyštěkne nepřiměřeně vysokým hlasem a já se nevědomky přimknu k Andreovi o něco víc.

   Sebastian nakrčí obočí a vypadá, jako kdyby se na toho muže chystal vrhnout. V poslední chvíli mu nejspíš dojde, jaká hloupost by to od něj byla, protože se spokojí se slovy. „Nic se jí nestane, Rayi. Můžete se na mě spolehnout.“

   Liviero nakloní hlavu na stranu a zamyšleně si jej prohlíží. Sebastian však neuhne pohledem, naopak – tvrdohlavě a neústupně ho probodává pohledem, načež je to právě Liviero, kdo uhne očima první. Neodpustí si však kousavou poznámku. „Kdybys nebyl Shadower, možná bych ti i věřil.“

   Rozloučí se s Agnes, jež se zdá poměrně nesvá a odjede. Všichni se díváme za odjíždějícím autem a jsem si jistá, že nám všem se v hlavách honí úplně odlišné myšlenky.

   „Tak snad abychom šli, ne? Přece jenom je v Turecku rozdíl deseti hodin!“ Fillipe spráskne ruce dohromady a pošťouchne mě směrem ke schůdkům vedoucím do letadla. Jakýsi muž mi odebere krosnu. Našlapuji opatrně, jako kdybych se snažila vyhýbat odjištěným minám. U vchodu do letadla musím skrčit hlavu, abych nevrazila do svažujícího se stropu.

   Udělám ještě tři kroky a zjistím, že se mi nad hlavou opět tvoří volný prostor. Narovnám se, uhladím si oblečení a zůstanu zaraženě stát. Letadlo je sice obrovské, to ano, ale koho by napadlo, že v něm bude zhruba padesát sedadel?

   Znovu pustím do plic kyslík a zapluju do jednoho sedadla co nejblíže u východu a zároveň u okna. Andrea se posadí vedle mě, kdežto Livierovi chlapy usednou až do zadních sedadel, co nejdál od nás, čímž nám jasně dávají najevo, jak moc s námi chtějí sdílet jedno letadlo. Sebastian s Agnes se posadí do opačné řady, každý na jinou stranu, přestože se nemohou ubránit a každých pár vteřin po sobě hází nepatrné pohledy ve chvílích, kdy si myslí, že se ten druhý nedívá. Fillipe se zhroutí na sedadlo za námi a s neobvykle vážným výrazem zaboří pohled do houstnoucích mraků.

   Po dvou minutách si konečně najdu tu nejpohodlnější pozici a zapnu si pás. Nad každým sedadlem si povšimnu digitální mapy cesty, kterou se chystáme urazit. Fillipe se nakloní dopředu a podá Andreovi celou láhev zlatavě zbarvení tekutiny. „Whisky na povzbuzení, kamaráde. Vím, jak letadla zbožňuješ.“

   Andrea po něm vrhne vděčný pohled a zhluboka se napije. Když whisky vrací zpátky Fillipovi, jsem si jistá, že z ní ubyly tak tři centimetry.

   Minutu před odletem se ozve hlasité a intenzivní pípání. Poté zaburácí motor a letadlo se začne pomalu rozjíždět. Vzrušením nemohu téměř ani dýchat. Myslela jsem si, že budu strachem bez sebe, ale adrenalin poletující mi v krvi něco takového nedovolí. Nedočkavě tisknu opěrku a hledím z okénka po straně. O chvíli nato se letoun konečně odlepí od země a já radostně vypísknu. Na několik minut opravdu zapomenu na fakt, že jedeme zachránit můj život.

   Když vzletíme do oblak, Andrea hlasitě vydechne a nasaje vzduch. Zaostří na mě. „V pořádku?“

   Tázavě nadzvednu obočí. „Neměla bych se ptát spíš já tebe? Vypadáš, jako kdybys měl každou chvílí začít zvracet.“

   Fillipe za námi tlumeně zatleská a vyprskne smíchy. Mozek se mi začíná přizpůsobovat na jejich frekvenci a dochází mi, že letadlo asi nebude Andreův nejoblíbenější dopravní prostředek. Fillipe to jenom potvrdí. „To ne, počkej takovou hodinku nebo dvě. Ale schovej se pod sedadlo. Andrea rád zvrací ve velkém, viď kámo?“

   „Buď zticha, idiote!“ vyprskne Andrea a opře si hlavu o opěradlo sedadla. Všechno mě bolí ze snahy udržet ten výbuch smíchu v sobě, takže stočím pohled stranou a sleduji husté, tmavě šedé mraky plující pod námi. Nikdy jsem nebyla ve vzduchu. Ale teď, když se mi něco tak nečekaného podařilo, si užívám tu krásu. Vytáhnu si z kapsy kabátu iPod a po nesmírně dlouhé době vyhledám mezi těmi stovkami písniček mou nejoblíbenější – Lost in the echo. Přijde mi vtipné, že když jsem ji poslouchala naposledy, byla jsem úplně jiným člověkem. Slabou, nevinnou, vystrašenou dívkou, která se bála téměř všeho, nevyjímaje svého vlastního života. Nyní, když se pořádně zadívám do zrcadla, ji stále ještě občas zahlédnu. Ale vím, že jsem se změnila. Netuším v co nebo v koho, ale hádám, že to teprve zjistím…

   „Miriam?“

   „Hm?“ hlesnu ochraptělým hlasem a rozkašlu se. Zatraceně, pomyslím si zmateně v duchu, musela jsem nejspíš usnout. Tma za oknem mou domněnku potvrdí.

   „Děkuju.“

   Nechápavě nakrčím obočí a poposednu si na sedadle. Zadek mě bolí jako namožený sval. „Za co?“

   „Za ty dva měsíce, kdy jsi mi kompletně převrátila život vzhůru nohama!“ odpoví s tím slavným křivým úsměvem a v jeho nezvyklých modro hnědých očí se zablýskne. „Všechno to stálo za to.“

   Mohou to být minuty, co tam jen tak sedím a pozoruji ho. Minuty kdy se rozmýšlím jak zareagovat, jak odpovědět, abych nenarušila tu nádhernou chvilku souznění a tiché rozmluvy. Toužím jen po jediném: aby pochopil, jak moc ty dva poslední měsíce znamenaly pro mě a jak moc mi změnily život. Proto se mlčky nakloním a s něžným úsměvem ho políbím. Rozevře překvapeně ústa a zkamení, nicméně nezahálí dlouho a prohloubí polibek. Po dvou minutách, které by stejnou měrou mohly být i hodinami či dny, mám pocit člověka tonoucího ve vodě a dusícího se v ohnivém požáru zároveň. Netuším co dělat s jazykem, ale Andrea myslí jako obvykle na všechno. Sklouzne mi dlaní k bezpečnostnímu pásu, odepne jej a majetnicky mě sevře v medvědím objetí. Bez problémů mi rozepne kabát a vklouzne studenými prsty pod tričko. Zalapám po dechu. Nutně se potřebuju nadechnout, ale potřeba být mu tak blízko mě k němu přimkne ještě silněji než dřív. Jsme jako dvě části puzzle, zapadáme do sebe tak perfektně, až to bolí.

   Na vteřinu otevřu oči dokořán a periferním zrakem zaregistruju Fillipa, který se zrovna zvedá ze sedadla a míří za Sebastianem. Přeruším polibek, abych do plic nabrala vzduch, a vzápětí do sebe naše rty narazí jako dvě auta při srážce na silnici. Skousnu mu spodní ret a Andrea si mě se zavrčením posadí do klína, přičemž mě málem omlátí o sedačky před námi. Omotám mu ruky kolem krku a vpíjím se do něj celým tělem. Teprve moje paže a Andreovo rameno mi připomene, že to není zase tak dobrý nápad. Rozhodně ne na sedačce v letadle.

   Zadýchaně se vymaním z jeho sevření a z pohmožděných rtů mi unikne hysterický smích přerušovaný nedostatkem dechu. Jeho oči září jako oči opilého a já přímo cítím, že naše srdce bijí v jednom společném rytmu.

   „Ha! Podívejte, konečně si uvědomili, že mají publikum!“ vykřikne Fillipe tak hlasitě, až sebou oba trhneme, ale ani jeden z nás se nedokáže zbavit toho přihlouplého úsměvu na našich rtech. Ten Andreúv krvácí. Ne že by si toho všiml.

   Andrea zakleje. „Ty prostě nemůžeš být zticha, co?“

   „Já? Ty mluvíš o tom, že já mám být zticha?“ vyprskne Fillipe pobaveně a obsáhne rukama celou plochu letadla. Agnes za ním se hroutí smíchy. „Promiň, kamaráde, ale to vy jste tu vyřvávali, vzdychali a dělali podobně nechutné zvuky, takže napomínat bych měl spíš já tebe.“

   Tentokrát jsem to já, kdo se rozchechtá na celé kolo. Fillipe odmítá s Andreou prohodit další slovo, takže se uvelebím v jeho klíně, opřu si hlavu o jeho pevný hrudník a znovu usnu. Když se probudím, šedovlasý muž s pichlavýma šedýma očima právě rozmlouvá na sedadle s Agnes. Dojde mi, že to není nikdo jiný než Askarez. Právě mluví o vystupování.

   Potřepu hlavou, abych z čela dostala neposedné pramínky vlasů a poškrábám se na zádech. „Už jsme doletěli? Jsme v Istanbulu?“

   Andrea přikývne. Tváří se nesmírně vážně a soustředěně. „Jo. Jsme na našem soukromé dráze kousek od města. Auto nás odveze do hotelu. Budeme mít takových osm hodin na odpočinek, potom se jde do akce.“

   „Nemůžu uvěřit, že to bude tak jednoduché.“

   „Nikdy není nic úplně jednoduché, Rio,“ odpoví tiše, odepne si pás a oba vystoupíme z letadla. Moje první kroky připomínají kachní chůzi zkříženou s neandrtálcem, ale statečně se držím na nohou. V paži mi bolestivě pulzuje, ale naštěstí se mi ránu nepodařilo znovu otevřít.

   „Amore mio!“ zaburácí čísi skřehotavý hlas a já se začnu rozhlížet kolem sebe po jeho původci, až spatřím siluetu ospale vypadajícího mladíka s dlouhými tmavě hnědými vlnitými vlasy po ramena, křiklavou zeleno modrou košili s chybějícími knoflíky, široké turecké kalhoty a opálené bosé nohy. Usmívá se na Andreu, jako kdyby představoval středobod Vesmíru.

   „Barry!“ ušklíbne se Andrea a bratrsky jej poplácá po zádech. Na první pohled je mi jasné, jak rádi se ti dva vidí. „Vypadáš jako pravý Istanbulčan.“

   Muž jménem Barry legračně přimhouří oči. „To má být urážka nebo kompliment?“

   „Ani jedno ani druhé.“

   „Ach,“ zaskučí Barry naoko ublíženě a přitiskne si dlaň do míst, kde mu bije srdce. „Některé věci se nikdy nemění. Pořád stejně krutý jako před třemi lety.“

   „Nerada ruším vaše setkání po letech,“ vloží se do toho Agnes unaveně a opře se o kufr jedné ze tří dlouhých limuzín, které stojí přistavené v bezpečné vzdálenosti od letadla Shadowerů, „ale na podobné věci nemáme čas. Čím dřív dojedeme do hotelu, tím rychleji si odpočineme a pustíme se do práce. Pokud to má opravdu vyjít, musí se soustředit všichni.“

   „Jen jsme prohodili pár slov, Agnes. Nevidím v tom zase tak velký problém.“

   „Musíme se soustředit na…“

   „Misi, kterou neřídíš jen ty,“ přeruší ji Andrea chladným, netečným hlasem a založí si ruce na prsou. Svaly v obličeji má napjaté.

   Agnes vystoupí dopředu a výhružný tón, který nasadí, nevěstí vůbec nic dobrého. „Můj otec mi svěřil dohled nad touhle akcí. Je mým úkolem postarat se o to, že všechno dopadne podle plánu.“

   Sebastian se pobaveně uchechtne a pokusí se ji vzít za loket. Ucukne. „Ale no tak, Agnes! Ty líp, než kdokoliv jiný víš moc dobře, že plány nikdy nejdou podle plánu.“

   „Jediné co vím, je to, že ty jsi naše nejlepší příležitost, jak celou misi poslat ke dnu. Hádej, kdo si to odskáče. Přítelkyně tvého bratra!“

   „Uklidni se,“ odvětí tichým, možná až moc tichým hlasem Sebastian a jeho oči připomínají pověstné ticho před bouřkou. „Andrea ví, co máme dělat. Netušíš, kolikrát v podobné situaci byl.“

   „Och, vážně? Kolikrát plánoval nechat explodovat sedmadvacetipatrovou budovu všeobecně uznávanou všemi zeměmi Evropy, která má pod palcem většinu průmyslů ve světě a navíc tak, aby v ní nebo poblíž ní byli všichni ti, které potřebuje zabít?“

   „Takhle jsem to nemyslel. Říkám jen, že má daleko víc zkušeností, než my dva dohromady a…“

   „Nemáš ponětí, jak dobře mě otec vycvičil!“

   „Hlavně, že ty…“

   „DOST!“

   Nevěřícně zavrtím hlavou poté, co se oči všech přítomných otočí na mě. Na okamžik znejistím; přece jen není dobrý nápad přerušovat mafiány, ale hypoteticky jsem se mezi ně zařadila ve chvíli, kdy jsem ten šílený, nebo spíš doslova katastrofický nápad navrhla a podepsala se pod něj.

   Sebastian sklopí pohled a prohlíží si zem, zatímco Barry těká očima z jednoho na druhého, Agnes propaluje Sebastiana natolik nenávistným pohledem, až mám nutkavou potřebu postavit se na jeho obranu, přestože je mnohem silnější a nebezpečnější, než já. Askarez se všemi dostupnými prostředky pokouší zadržet ty svoje gorily, aby se vrhly na mé přátele. Fillipe se mračí nad mobilem a ťuká na klávesnici odpověď. Jen Andrea se dívá přímo na mě. Doslova z něj srší sebedůvěra a veselí. Nemám sebemenší ponětí, jak to dělá, ale nikdy se nenechá ničím rozhodit. Nesnaží se mě zastavit a já znám důvod. Věří, že ať už ze mě vypadne cokoliv, bude to pokaždé to správné slovo.

   Zatnu zuby a vykročím dopředu, pustím přitom Andreovu ruku. „Chováte se jako malá děcka. Možná dokonce hůř. Hádáte se tady, jako kdyby mi ublížila každá sekunda, která přijde vniveč. Pokud vám to ale ještě nedošlo, Turnerovi mají náskok necelého dne, takže by bylo fajn, kdyby jste to tolik neprožívali. Podle mě je hloupost, aby měl právo velení jen jeden nebo dva lidé. Pokud máme spolupracovat… pokud máme skutečně spolupracovat, neměli bychom být rovnocenní?“

   Nerozhodně a znejistěle se ohlédnu po Andreovi. Jsem jako kámen hozený do oceánu. Jediné, co mi teď zbývá, je dopadnout až na samé dno a čekat, zda mě někdo vytáhne zpátky nad hladinu. Ochromuje mě strach, že jsem překročila hranice, strach, že jsem vyslovila úplnou hloupost a zklamala ho. Bůh ví, že jeho mínění je to jediné, co mi zbylo. O to přijít nemůžu.

   Jenomže on se usmívá. Potěšeně, pyšně. Přesně tak, jak jsem si dřív představovala, že se jednoho dne bude tvářit matka, až jí oznámím, že jsem dokončila vysokou školu s těmi nejlepšími známkami z ročníku. Přesně tak, jak se celý můj život usmívala moje babička, která podobný důvod nepotřebovala. Byla hrdá, když jsem si poprvé správně zavázala tkaničky, vždy kdy jsem udělala něco zdánlivě nedůležitého. A na sto procent si jsem jistá jediným: kdyby mě teď mohla vidět, kdyby jela s námi… byla by hrdá na okamžik, kdy jsem se konečně přestala bát opravdu promluvit. A až se vrátíme, udělám cokoliv bude potřeba, abych jí odpustila.

   Andrea se natáhne a obejme mě kolem pasu. Všimnu si, jak Barry sleduje jeho ruku spočívající na mém boku a nemůžu se ubránit vyprsknutí. Mám to snad brát jako oficiální potvrzení něčeho, o čem jsme společně ještě ani nediskutovali?

   „Slyšíte? Ta krev se vážně nezapře.“

   „Ehm, lidi,“ odkašle si Barry nenápadně a dálkovým ovládáním odemkne auta. „Nejlepší bude, když opravdu pojedeme.“

   „Jak dlouho je to do centra?“

   „Asi patnáct minut. Deset, když pojedu rychle,“ dodá vzápětí. Možná se mi to zdá, ale má dojem, že na Fillipovi spočinul pohledem o něco déle.

   „Předveď Miriam menší vyhlídkovou jízdu,“ odpoví nakonec a mrkne na mě. „Nikdy tu nebyla.“

   Zamračeně vyhlédnu z okýnka a zavrtím hlavou. Je tu jeden háček, kterého si zjevně nevšiml. „Ale co Sebastian a Agnes a ostatní? Copak nevidíš, že odjíždějí úplně jiným směrem?“

   Andrea se tajemně usměje a s pokrčením ramen mávne rukou. „Askarezovi chlapy jsou v ostatních autech, Barry je ubytoval v jakémsi Istanbul hostelu nebo tak nějak. A Agnes se Sebastianem určitě do penzionu dojedou. Podle té hádky bych ale řekl, že si cestou udělají menší přestávku.“

 

38.

MIRIAM

   Je to fantastické. Projíždíme kolem starých, otřískaných domů nesoucích v sobě ducha minulosti i příliš budoucnosti, kolem desítek bohatých stromů, různorodě oblečených obyvatel města se zahalenými obličeji, pouličních obchodů s potravinami a starožitným nábytkem, stánků s trpělivými prodavači snad všech druhů koření a rádoby muzikantů, kteří posedávají na chodníku a vyhrávají si na živobytí. Všechny ulice, kterými projedeme, září životem a energií. Pootevřeným okýnkem ke mně doléhá vůně uzeného masa, doner kebabu a chilli. Nasávám ji, jako se dehydratovaný člověk snaží zvlhčit vyprahlá ústa.

   Příliš pozdě si uvědomím, že mám hlad. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy dotkla jídla. Ale podle toho jaké zvuky začíná vydávat můj rozbouřený žaludek, si to uvědomuje až moc dobře. A ani trochu se mu to nelíbí.

   Andrea vedle mě si pobaveně odkašle a já mu „nenápadně“ zabořím loket do žeber. To ho rozesměje. „Neboj, brzo dojedeme a najdeme ti něco k jídlu.“

   Zarputile si založím ruce na prsou, ale je mi jasné, že tu přetvářku přehlédne při jediném pohledu na mě. „Nemám hlad.“

   Tázavě nakrčí obočí a dál to nekomentuje, protože se najednou opravdu pomalu zastavíme. Vystoupím z auta, popadnu svou krosnu a já s překvapením a úžasem zjistím, že řidič zaparkoval před budovou hostelu, v němž máme být podle všeho ubytovaní. Je to dvoupatrový, ale poměrně malý dům s nebesky modrou omítkou, maličkými žárovkami visícími kolem oken, nejspíš uzpůsobeno pro noční osvětlení, křiklavě oranžové rámy oken, za nimiž zahlédnu pistáciově zelené závěsy s motivem obřích tučňáků. Před vkusně pomalovanými dřevěnými dveřmi posedávají malé děti a hrají si s úzkým hnědým míčem. A přímo nade dveřmi je oškubaná tabule s nápisem Pension Nanna.

   „Páni,“ vydechne Andrea nespecifikovatelným tónem a poškrábá se na zátylku, čímž si perfektně rozcuchá už tak dost rozčepýřené vlasy. Viditelně doufal v lepší stav ubytování. Jakmile po mě hodí omluvným pohledem, zase mám chuť se rozesmát. „Promiň. Myslel jsem, že… No, dva dny to snad vydržíme, ne?“

   Znovu zabrousím pohledem k penzionu. Je na něm něco zvláštního. Něco ve mně probouzí neuvěřitelně dobrou náladu a naději. Možná to bude těmi tučňáky, ale nemůžu se dočkat, až vejdeme dovnitř. „Je to krása. Nedívej se na mě tak, Andreo. Kdybys viděl, v jakém stavu byl náš dům, kde jsem žila osmnáct let… Na tom nezáleží. Půjdeme dovnitř? Umírám hlady!“

   Podezíravě si měří zavřené dveře, jako kdyby čekal, že na něj každou chvílí něco vyletí. Co na to říct, mafiáni jsou prostě zvyklý na luxus. „Neříkala jsi náhodou, že vůbec nemáš hlad?“

   „Vidíš, jak se může všechno změnit mrknutím oka!“ odvětím rádoby nevzrušeně, přestože moje srdce bije jako zfetovaná zvonkohra. Natáhnu se, vezmu za kliku a dřív, než se Andrea byť jen vzmůže na slovo, prakticky vběhnu dovnitř.

   Ocitneme se tak uvnitř maličké, ale zato působivé haly. Podlahu zakrývá dlouhý žíhaný koberec, který pamatuje možná i Napoleona, což mu však ani trochu neubírá na kráse. Zdi pokrývají desítky malých obrazů s motivy krajinek, bouře, nejrůznějšího ovoce a zeleniny rozkrojeného v půli a na první pohled šťastných lidí tancujících v kruzích. V každém rohu místnosti je na zdi zavěšená lucerna s rozsvícenou svící uvnitř a v pravé části místnosti jsou rozmístěny miniaturní dřevěné stolky s čajovou soupravou a barevné batikované polštářky. Za dlouhým recepčním pultem, který vypadá, jako kdyby ho ohryzaly krysy, postává energicky vypadající postarší muž s prošedivělými vlasy, na temeni hlavy o něco řidšími. Jemné vějířky vrásek od smíchu a dolíčky ve tváři se dokonale hodí k příjemným světle zeleným očím posazeným za elegantními obroučky brýlí. Na sobě má hnědou košili pomačkanou tak, až to vypadá, že ji musel před pár minutami vytáhnout z pračky, ale na tom nezáleží, protože sotva nás spatří vcházet do jeho penzionu, rozzáří se jako vánoční stromeček a kolébavým krokem zamíří naším směrem. Dokonce i na Andreovi jde vidět, že jej zaujal.

   „Merhaba!“

   „Günaydın!“ odpovím nervózně a doslova drtím mozek, abych ze sebe vydolovala tu správnou odpověď. Až opožděně si uvědomuju, že tohle není Amerika a ten muž například vůbec nemusí umět anglicky. Pozdrav jsem zvládla. Už už si říkám, že ať bude z jeho úst následovat cokoliv, nemůže to být nijak špatné. Jenomže poté, co na mě vychrlí záplavu neznámých informací smrštěných do jedné, zůstanu stát s otevřenou pusou. Vím, že bych mu bez problému rozuměla, kdybych si strachy nekousala spodní ret a nezatínala bolestivě nehty do dlaní.

   „Ehm… Daha yavaş konuşabilir misiniz?“ zatraceně, doufám, že jsem ho právě požádala o pomalejší verzi a ne něco úplně jiného.

   Asi ano, protože se najednou plácne dlaní do čela a z jeho úst se ozve chraptivá a zmutovaná angličtina. Nemůžu si ale stěžovat, jsem totiž nesmírně ráda, že sdílíme společný jazyk, nezáleží na tom jak omezeně. „Aha! Američané?“

   Nejistě se ohlédnu po Andreovi, ale ten mlčí a jen mi se sotva znatelným úsměvem naznačí, ať pokračuju dál. Ne, on se přece nemusí zapojovat, stačí mě v tom vymáchat zaživa. „Ano. Můžeme se tu ubytovat, pane?“

   „Evet!“ zasměje se vesele a odtančí tou stejnou kolébavou chůzí zpátky k recepčnímu pultu, z něhož sebere jakýsi světle hnědý papír a začne rychle šmátrat podivné klikyháky. „Vy mohli říct hned! Já Amerikáno často ubytovávat.“

   Při té neohrabané, ale přitom roztomilé verzi angličtino-turečtiny moje rty konečně roztají v úsměvu. Podá mi popsaný papír se třemi volnými řádky a já pochopím. Zapíšu na něj propiskou pohozenou na pultě naše jména a chystám se zeptat, zda mají volné nějaké dvoj postelové pokoje, jenomže ten mužík zase promluví.

   „Jmenuju se Mehmet. Majitel pensionu.“

   „Já jsem Miriam a tohle Andrea. Což vlastně víte…“ dodám omráčeně a nejradši bych se zfackovala na místě. Sakra, vždyť jsem to před pár vteřinami zapsala do jeho ubytovacího archu!

   „Pojďte, pojďte. Já zavést vás na pokoj – hezký pokoj. Na jak dlouho plánujete zůstání?“

   Andrea vedle mě si decentně odkašle. Čím víc toho pan Mehmet řekne, tím větší chuť mám mu naslouchat. Očividně si nebere servítky. Prostě řekne to, co mu jako první přijde na mysl.

   „Na dva dny, tři maximálně.“

   „Krátká doba! Nestihnout nic, ani si čichnout ke kráse města!“ vykřikne téměř pohoršeně a dovede nás po klikatící se chodbě až na samý konec. Tváří se natolik pyšně, jako kdyby ten pokoj vlastnoručně vyrobil. „Stará Perulina moc ráda uklízí tady. Čisto, kam pohlídnete. Ručníky na železných opěrátkách. Přát ještě něco? Jídlo?“

   Jako kdyby mi četl myšlenky. Zamyslím se a nakonec tentokrát o něco rozhodnějším tónem prohlásím: „Dva černé čaje a dvakrát gözleme. Podáváte to tady vůbec, pane Mehmete?“

   „Evet, evet!“ přikývne horlivě a protančí kolem nás. Mám dojem, že křičí něco o tom, že deseti minut je zpátky s objednaným jídlem i nápoji.

   „Zajímavý chlápek. Být tady delší dobu, určitě bych si ho oblíbil,“ přeruší Andrea mírně napjaté ticho a s hlubokým nádechem vejde do pokoje.

   První věc, která mě doslova mrští přes obličej, jsou závěsy na oknech, mají totiž motiv různobarevných maličkých opic s houslemi. Velká manželská postel zabírá většinu místnosti a láká mě svými nadýchanými zebrovitými polštáři a černou bavlněnou peřinou. Parkety jsou z leštěného tmavě hnědého dřeva a pod oknem leží nádherný tmavě modrý perský koberec kruhovitého tvaru. Na vajíčkově žlutých zdech visí ty samé obrázky jako v recepční hale. Pootevřenými dveřmi vidím sprchový kout a záchodovou mísu, což mi výrazně pozvedne náladu. Ne však tolik jako postel, jež ke mně vysílá jeden signál za druhým.

   „Ujde to.“

   Přikývnu a spustím krosnu na podlahu. Netuším, zda má vůbec nějaký smysl vybalovat, ale stejně si vytáhnu dlouhé černé tričko s dlouhými rukávy a utíkám se schovat do koupelny, kde si pracně svleču to upocené a zmačkané. Nakonec se ještě opláchnu žínkou na umyvadle. Je to jako vysvobození.

   „Můžu?“ ozve se tiché zaklepání na dveře a já prudce vydechnu všechen kyslík, co jsem v sobě pracně shromažďovala. Už už chci odmítnout a vyhnat ho pryč, ale pak si uvědomím, že se nemám čeho bát. Je to Andrea. Pokud jsem někdy mohla mít jistotu o tom, že jsem s někým v bezpečí, je to on. Nic se nestane. A i kdyby k něčemu došlo, tentokrát budu mít všechno pod kontrolou.

   „Jo!“ řeknu v odpověď a odkašlu si, aby zmizel ten chraptivý podtón. Popadnu tričko do ruky, proběhnu kolem něj v momentu, kdy otevře dveře a z pokoje na něj zakřičím, že si jdu lehnout.

   Zírám do žlutého stropu, nutím se zůstat vzhůru, abych mohla otevřít, až přijde pan Mehmet nebo kdokoliv jiný s jídlem a zvuk sprchy mi tak moc splyne s okolím, že téměř nezaregistruju, když začne pršet. Každou minutou jsem blíž a blíž náručí spánku. Kdyby se v koupelně zdržel o takových pět minut déle, pravděpodobně bych do té doby stihla usnout, jenže takhle mě probere zvuk jeho tichého našlapování mířícího ke dveřím vedoucím na chodbu a následná rozmluva pana Mehmeta s Andreou. Překvapí mě, že jsem přeslechla jeho ťukání a cítím se nepatrně provinile. Převrátím se na bok zády k Andreovi a udělám mu tak víc místa. Na téma postel jsme se nebavili. Po pravdě řečeno nepřišla zatím řeč na nic týkající se tohohle pokoje, ale předpokládám, že je hloupé a sobecké požadovat po něm, aby spal na zemi nebo na židli strčené za dveřmi. Navíc jsem překročila počáteční strach ze všeho souvisejícího s muži.

   Počkat! Předstírat spánek vyloženě proto, abych se mu nemusela postavit? Předstírat spánek navzdory spalujícímu hladu a žízni? Opravdu jsem tak pitomá? Třeba na mě jen špatně působí zdejší chladné počasí…

   „Byl jsi tam dlouho,“ poznamenám nevinně s rozpáleným obličejem, nadzvednu se na loktech, abych si z talíře, který mi zrovna podává, vzala proslulý a nesmírně lákavý gözleme se šunkou a špenátem a opřu se s ním o čelo postele. Andrea mě napodobí. Několik minut pouze v tichosti jíme a mlaskáme, zapíjíme to přitom přeslazeným černým čajem. Teprve pak se Andrea konečně odhodlá a promluví.

   „Jak to bude potom? Až se vrátíme domů?“ ptá se, jako kdyby to byla samozřejmost. Jako kdyby automaticky očekával, že se s ním vážně vrátím a v tom, co začalo během cesty, budeme pokračovat i nadále. Uvědomuju si, jak moc se mi to líbí. Jeho neochvějné přesvědčení o tom, že všechno co říká je pravda. Že jeho domov je i mým domovem.

   Pokrčím rameny a přehodím si vlasy přes rameno. Jsem si vědoma jeho zkoumavého pohledu. „Nevím. Když se nad tím pořádně zamyslíš, vlastně jsem celkem k ničemu. Mám vychovávat tvoje sestřičky, a jak to skončí? Zanedbáváme je všichni tak moc, až nad nějakými lumpárnami přestanou vůbec přemýšlet. Vlastně bys mě měl vyhodit. Jako vychovatelka stojím za houby.“

   Bublavě se zasměje. „Víš, že to neudělám. Myslím to vážně. Plánuješ se vrátit do školy? Můžeme si klidně najít jinou vychovatelku, pokud chceš dokončit studium. Našel bych ti nějakou dokonalou školu vhodnou přesně pro tvůj až moc inteligentní mozek, zlato.“

   Vyprsknu smíchy a málem se udusím kouskem špenátu. Nervozita dávno vyprchala. „Dobře, to zní fajn!“

   „Opravdu?“

   Zamračím se. Mám vyrukovat s pravdou? Co když nebude souhlasit? Co když si pomyslí, že zahazuji možnou zářnou budoucnost, kterou nabízí vzdělání?

   „Ne.“

  „Ne?“ nezdá se zase tak moc překvapený, ale stejně ho to zaskočilo. Přede mnou už pockerovou tvář nikdy nenastavuje. „A proč? Škola tě přece může naučit spoustu věcí. Zbývaly ti jenom dva měsíce, nebo ne?“

   „Ano,“ přikývnu na souhlas a loknu si čaje, „to je pravda. Ale… Škola mi toho do života dala hodně. Znalosti, které využívám každý den i ty, které nebudu dalších padesát let vůbec potřebovat a nejspíš je nevyužiju nikdy. Dala mi zkušenosti, které mě dostaly přesně na tohle místo. Ale škola mě nikdy nenaučí jak být šťastná. Nenaučí mě užívat si každého okamžiku, jako kdyby byl tím posledním. Nenaučí mě oceňovat maličkosti.“

   Dám mu šanci promluvit a vyvrátit má tvrzení, ale on jen sedí a poslouchá, což je ta nejlepší věc, jakou vůbec může udělat. Pokračuju dál. Mám dojem, že čím víc toho vysvětlím, tím jsem si jistější svým rozhodnutím. „Když se ohlédnu dva měsíce zpátky, všechno se změnilo. Například by mě nikdy ani nenapadlo, že bych mohla najít tak úžasného kamaráda jako je Fillipe, nebo zjistit, že moje babička je ve skutečnosti naživu. A… rozhodně by mě nenapadlo, že se zamiluju do mafiána.“

   Nenápadně zkontroluju jeho reakci. Má slova zřejmě nevyvolala kýžený efekt, protože se mu tvář stahuje jako šedá mračna před bouřkou. Zůstanu zticha, protože už jej znám dostatečně dobře na to abych věděla, že pokud chce něco říct, udělá to. Asi po dvou minutách těžkého, dusivého ticha se konečně dočkám. Ta slova jsou však natolik nečekaná, až mi vezmou vítr z plachet.

   „Miriam… zatím se tu bavíme, jako kdyby bylo samozřejmé, že zůstaneme spolu. A věř mi, že nic jiného neplánuju, ale musíš vědět všechna fakta, než se stoprocentně rozhodneš.“

   Zhluboka se nadechnu a bráním plicím, aby se mi neroztříštily na miliony úlomků. Takže to přeci jen přišlo. Opravdová řeč o budoucnosti. Něco, čemu se vždy za každou cenu snažím vyhnout. Těch třicet vteřin před mou odpovědí si neustále připomínám, že tímhle musím projít. Je to zkouška nás obou. Pokud v ní obstojím, možná se ukáže, že jsem se vážně stala někým jiným, což bylo v plánu už na samém začátku. Předtím jsem to ještě netušila, ale opravdové rozhodnutí jsem učinila už na horské dráze, kde jsem překonala strach. „Povídej.“

   „Chci, abys věděla, že já nemám na výběr. Naše rodina nevede normální podnik, což sama dobře víš. Celou dobu je to boj o přežití. Boj kdo z koho. Ani na vteřinu se nesmíme zastavit, protože se vždycky něco semele, poslední dva měsíce jsou toho perfektním důkazem. Pokud s námi… se mnou zůstaneš, budu tě den ode dne milovat víc a víc, ale nemůžu ti nic slíbit. Když budou v Itálii problémy, bez rozmyšlení si sbalím věci a odletím, abych je vyřešil. Když budeme čelit další konkurenční rodině a jedinou možností bude je zabít, udělám to. Protože to je to, kým ve skutečnosti jsem. Možná mě měníš k lepšímu, ale nemůžeš mě změnit úplně. Otec mě naučil stavět rodinu nad cokoliv jiného. S ní se pojí povinnosti.“

   Zaskočeně si promnu ruce a potřesu hlavou. „Nebudu tě nutit předstírat něco, co nejsi. Nechci, abys s tímhle skoncoval, Andreo. Mám tě ráda přesně takového, jaký jsi.“

   Po rtech mu přeběhne zoufalý náznak úsměvu. Všimnu si, že si nepřítomně přejíždí po hranách svého pečetního prstenu. Mnohem víc se mi líbí ten sarkastický, veselý mafián, který je věčně nad věcí a vždy má dopředu přichystanou odpověď. „Možná teď. Ale budoucnost se může změnit. Tenhle prsten mě zavazuje. Mohl bych ho sundat, ale nic by to nezměnilo. Je to jako kdybych se upsal ďáblu hned ten den, kdy jsem se narodil. Nedali mi jinou možnost, než se s tím sžít.“

   Nakloním hlavu na stranu, což v posledních týdnech dělám dost často a po těle mi naskočí husí kůže. Je to tady. Teď nebo nikdy. „Andreo, udělali jste ze mě úplně jiného člověka. Přijela jsem do Phoenixu s úmyslem změnit se. Stala jsem se silnější, odolnější, přizpůsobivější a to všechno díky vám všem. Věř mi, že i kdybych neměla stejnou krev jako Turnerovi, rozhodla bych se stejně.“

   „Jak?“

   Usměju se tak zářivě, až cítím, jak se mi tvář roztahuje do všech světových stran. „Upsala bych se ďáblu. Což znamená, že bys mi vlastně ten prsten měl nechat vyrobit taky, protože –“

   Stane se to strašně rychle. Beze slov odhodí talíř do noh postele, nakloní se nade mne a zadusí mě zprvu něžným, poté divokým polibkem plným příslibů. Nemám strach. Na Washington si nevzpomenu ani na jednu jedinou zbytečnou sekundu, zato se snažím vrýt si do paměti každou sekundu.

   Jedná má část ho chce z jakéhosi nepochopitelného důvodu zastavit, ale ta druhá se touží dozvědět, co bude následovat. Ta nezkušená, nevinná část mé osobnosti, která toho za poslední dva měsíce vytrpěla až dost. Proto mu zajedu rukama pod košili a neobratně zkoumám jeho svalnatou, místy zjizvenou hruď. Dávám si pozor, abych mu nezavadila rukou o zraněné rameno, stejně jako se Andrea pokouší nedotknout mé paže, ale místo mozku mám neprostupnou mlhu. Jakmile se jeho putující dlaně dotknout obliny ňader, vzdechnu a přimknu se k němu. Netuším, kdy toho necháme a konečně usneme, ale rozhodně vím, že spím s nahým tělem přitisknutým na jeho hrudi.

 

39.

ANDREA

   Vzbudí mě Barryho telefonát. Roztěkaně se rozhlédnu kolem sebe, vymotán se z peřiny bránící mi v pohybu a nahnu se přes okraj postele. Minimálně dvě minuty šmátrám po podlaze ve snaze najít mobil a nevzbudit přitom tu sladce spící dívku vedle mě, ale Led Zeppelin vyřvává z reproduktoru tak nahlas, že se to zdá nemožné. Přesvědčím se o tom totiž v momentě, kdy se mých zad dotkne její hebká dlaň a s rozesmátýma očima mi podává mobil. Zamumlám tiché poděkování, zkušeně si omotám tenkou světle hnědou přikrývku kolem pasu a zvednu se z postele, až pružiny zaskřípějí.

   „Haló?“ vydechnu a postavím se k oknu. Nemusím být nijak závratně geniální, aby mi došlo, že jsme spali minimálně pět hodin.

   „Andreo? Tady Barry!“ na druhé lince je podivný šramot, jako kdyby se spojení mělo každou chvílí přerušit. „Co se děje? Myslel jsem, že se ti ani nedovolám, kámo! Odkdy ses přestal dívat na displej?“

   „K věci.“

   „Dobrá. Pravděpodobně ti ušlo, že jsou skoro čtyři hodiny odpoledne. Což je taky důvod, proč volám. Poslal jsem pár chlapů na určitá specifická místa, aby dávali pozor a při jakékoliv změně plánu dali vědět, což přesně udělali. Momentálně je ve všem totální zmatek. Předtím, než dám vědět ostatním, se s tebou ale potřebuju poradit.“

   Ostražitě nakrčím čelo a v odrazu si všimnu, že se mi na něm utvořila kolmá starostlivá vráska, kterou Maria nesnáší. Mohlo mi dojít, že se věci začnou komplikovat chvíli po příjezdu. Od toho jsme ale tady. „Mluv.“

   Barry si odkašle. „Martin, kterého jsem pověřil dohledem nad Annou, Sarah a pár dalšími Turnerovými, mi volal před necelou hodinou. Podle všeho došlo ke změně plánu, protože si Turner přehodil schůzku s Cuttingsem a Gracinou matkou už na pět hodin večer a ne v osm, jak bylo původně naplánováno. Obvolal jsem Petera a Houcha. Ti mi zrovna chtěli volat, aby mi řekli, že Stephanie s Cuttingsem vedla rozhovor na téma vedení firmy International Industries. Víš, jak jsme se domnívali, že Cuttings odmítne uvolnit pozici a Turner ho nechá zabít, nebo ho zastřelí sám, aby měl ten post jen a jen pro sebe a mohl vyrábět ve velkém?“

   „Jo, vím,“ přitakám rychle a vtom mi to dojde. „Neříkej mi, že ten ředitel souhlasil. To by udělal jenom idiot.“

Barry mě očividně nehodlá šetřit. „Vidíš, možná jeho poslední svobodné rozhodnutí specifikuje i celou jeho osobnost. Netuším, co mu Stephanie namluvila, jestli to, že chce Turner najít lék na AIDs, nebo přijít na způsob, jak člověka oplodnit se vzduchem, fakt ne, Andreo, ale tím největším problémem je, že souhlasil. Naboural jsem se do jeho oficiálního spisu, kde je daleko víc osobních informací než ty, které bych normálně našel na internetu. Našel jsem, že jeho manželka má rakovinu, ale podstupování chemoterapie ji pomalu zabíjí. Proto se v posledních třech letech Cuttings zaměřoval na lékařský průmysl víc, než na kterýkoliv jiný. Stephanie to na něj musela někde vyhrabat, nebo se jí možná sám svěřil. Zaručila mu, že když se spojí s Turnerem a rozdělí se s ním o ředitelské křeslo, dovolí mu dál hledat lék intenzivněji než předtím. Oba asi víme jaká hloupost tohle je. Turner chce být jediným vůdcem celé společnosti, zabije ho tak jako tak. Pokud ale chtějí prát špinavé peníze oba dva, bude jen dobře, když se o to postaráme hromadně.

   To byl první problém. Druhým problémem je, že mají podezření. Musí vědět, že jste tady. Jejich lidé také nezahálejí a podle všeho hlídali vaši soukromou přistávací dráhu, protože jinak si nedokážu představit, proč tolik spěchají.“

   Já si to naopak dokážu představit až moc snadno. „Chtějí se ujistit, že všechno dopadne podle plánu. Uspíšit podepsání Dohody, aby mohli odletět zpátky. Vědí, že Grace je s námi, stejně jako jsou skálopevně přesvědčení, že ví něco o místě, kde se Miriam skrývá. Někdo z toho domu určitě utekl a podal zprávu, že viděl dívku přibližně ve věku Turnerovy pravnučky. Budou se k nám potřebovat dostat, takže budou předpokládat, že jsme ji nechali ve Phoenixu. Pošlou druhou skupinu, která ve městě zůstala, aby napadla náš dům, jenomže pokud půjde všechno podle plánu, ti už budou dávno mrtví a Turner to zjistí příliš pozdě.“

   „Všiml sis, jaké trhliny v tom šíleném plánu jsou, Andreo?“

   „Všiml, to ale neznamená, že od něj upustím. Kam jsi nechal ty dva náklaďáky s nádržemi převést, Barry?“

   „Do skrytého sídliště Livierů. Je to vlastně skladiště kousek za městem. Ta Livierovic holka je chytrá, to se musí nechat. Je to bezpečné místo – tedy, dostatečně bezpečné na to, aby ho policie neodhalila. A i kdyby ano, máme náhradní plán,“ dodá na vysvětlenou a já ten jeho potměšilý úsměv slyším i vidím přímo před očima, jako kdyby se mnou stál v jedné místnosti.

   „Dobře. V tom případě zařiď, aby je okamžitě převezli k bočnímu vchodu International Industries, ale v žádném případě se nesmí dostat do hledáčku kamery, jinak zalarmujeme hlídače. Z jak dlouho by tam mohly nádrže dorazit, Barry?“

   Odmlka na jeho straně je tak dlouhá, až si pomalu začínám myslet, že zavěsil. „Zhruba do půl hodiny, to znamená, že půl hodiny před jejich schůzkou ve firmě by byly připravené na místě. Teda, když do toho započítáš přípravu výbušnin, jistějších je spíše dvacet minut.“

   „Dobrá. V tom případě jim ihned zavolej. Ať nepromeškají ani minutu. Umísti pár svých chlapů před přední vchod a Livierovým gorilám řekni, ať hlídají ten boční. Pošli mi zprávu, až bude všechno připraveno a setkáme se na místě. Hlavně nezapomeň zavolat Samuelovi. Musí všechno uspíšit, ale ať jim neuteče ani jeden z nich, mohli by dát vědět Turnerovi a tím bychom skončili. Kdo všechno má nádrže na starost a kdo bude mít na starost zařízení na odpálení?“

   „Sebastian s Fillipem a s tou dlouhovlasou kočkou, kteří přijeli asi před půl hodinou a tři Livierovi chlapy. K odpálení se nakonec přihlásil Askarez. Nevím ale, jestli je dobrý nápad nechat to na něm, Andy.“

   „Proč ne?“

   „Nemám z něj dobrý pocit.“

   Netrpělivě protočím oči a povzdechnu si. „Je to pravá ruka Liviera. Navíc si chce u Raye udělat ještě lepší jméno. Pochybuju, že někdo z nás z toho chlápka může mít dobrý pocit.“

   Dvěma krátkými pohyby zahrnu závěsy. Miriam mě sleduje s nechápavým pohledem. Všimnu si, že už se stihla obléct do trička s krátkým rukávem, modrých džín a svého typického kabátu pro každou příležitost. Pravděpodobně vycítila, že došlo k neblahé změně plánu.

   „To je pravda, ale z tohohle mám extra špatný pocit. Fakt si myslíš, že mu můžeme svěřit něco tak důležitého? Že mu můžeme věřit?“

   Pokynu Miriam, aby mi podala hromádku oblečení pohozenou na podlaze a skoro zakopnutou pod postelí, teprve poté odpovím. „Myslím, že je pozdě teď zvažovat něčí důvěryhodnost.“

 

   „Můžeš mi ještě jednou zopakovat to, co mám udělat, Andreo?“ vyhrkne Miriam nervózně, když se posadí do černé limuzíny a konečně uzná za vhodné, že by se mohla připoutat. Minimálně posté si přejede rukou přes vlasy stočené do pevného uzlu, z něhož netrčí snad ani jeden jediný zbloudilý pramínek a jakkoliv se to snaží zamaskovat, je nervózní jako kdyby se chystala vyhodit do povětří celý Istanbul a ne pouze jednu budovu. „Však víš, jen pro případ, že zapomenu.“

   Je tak roztomilá, až mám neodbytnou chuť znovu si ji přitáhnout k sobě a nepustit, ale pak si připomenu fakta: jedeme hromadně zlikvidovat dvacetipatrovou budovu, abychom měli jistotu, že z ní nikdo z Turnerů neuteče spolu s podepsanou smlouvou. Pokud selžeme, časem se jim stejně podaří k Miriam dostat. Nevedla by normální život, musela by se neustále skrývat před svými nepřáteli, které představuje její vlastní rodina a co je nejhorší, její vlastní matka. Nemohla by vyjít před dům, aniž by ji nedoprovázelo tucet našich chlapů. Kdyby j chytili, neměla by jinou možnost, než se podřídit. Už tak se vzpíráme našim vlastním zákonům. Neřekl jsem jí totiž úplnou pravdu. Jestliže ji chytí a v ruce jako důkaz budou držet podepsanou, tudíž právoplatnou smlouvu, všechno půjde k čertu. Člen jiné mafiánské rodiny má totiž povinnost se stáhnout. Dohoda dělá z lidí majetek. A pokud někomu patříte, ten druhý na vás nárok nemá.

   Zařadím rychlost a rozjedu se směrem k silnici lemované chátrajícími domy a vysokými opadanými stromy. „Dojedeme ke vchodu do budovy. Tam na nás bude čekat Agnes, které jsem na poslední chvíli volal. Jednak mi zajistí, že se ti nic nestane a jednak ti pomůže s tvým vlastním úkolem. Takhle pozdě už v budově nikdo nebude, protože Cuttings měl nahlášenou služební cestu a jeho zaměstnanci jsou zvyklí v takových případech většinou pracovat z domu. To ale neznamená, že firma bude úplně prázdná. Vašim úkolem bude vylákat ven hlídače z přízemí, kteří mají na starost přední vchod. Až to uděláte, pošlete zprávu a my odpálíme nádrže propan butanu. Rozumíme si už, nebo to chceš zopakovat potřetí, Rio?“

 

40.

MIRIAM

   Celou cestu nevnímám nic jiného, než své hlasitě bušící srdce dožadující se pozornosti. Sotva vystoupím z auta, Andrea mi do roztřesených rukou vtiskne pistoli s náhradním zásobníkem pro případ nouze a zamává na Agnes, která už postává v úkrytu pod doškovou střechou blízkého obchodu s čerstvými potravinami a zeleninou. Pak odjede a nechá nás tady. Agnes je ode mě pouhých deset metrů, připomenu si tudíž, že musím být jako ona. Nebojí se ničeho, prostě to udělá. Tím samým se musím řídit i já.

   „Ahoj.“

   „Ahoj!“ zní zadýchaně, jako kdyby celou cestu běžela. Chci se zeptat, proč vypadá tak rozzuřeně, ale nakonec od toho upustím. Přece jenom si nejsem na sto procent jistá, zda chci opravdu znát odpověď. Podle hodinek na jejím zápěstí zjistím, že do výbuchu budovy zbývá přibližně deset minut. Vyběhneme s Agnes ke vchodu do International Industries. V recepci, nebo v něčem, co je tomu podobné, sedí dva hlídači. Jeden má po ramena dlouhé vlasy barvy slámy a druhý se zase vyznačuje dlouhým černým plnovousem a hustými štětinatými černými vlasy, které by se určitě daly použít jako štětka na umývání nádobí.

   Zrovna se chci Agnes zeptat co má v plánu, poněvadž jsme od nich ještě poměrně daleko, když vtom jí z hrdla vyjde bolestný, děsivý skřek a začne divoce gestikulovat rukama. Přesně takhle bych ječela já, kdybych spatřila mimozemšťana.

   „Slečno? Stalo se něco?“ vykřikne pohotově ten štětinatý muž a já nemohu přehlédnout, jak jeho pravá ruka nenápadně sjede k opasku, kde se nepochybně skrývá pistole nebo obušek, protože jinak si tu vybouleninu nedovedu vysvětlit.

   Agnes ze sebe vydá další skřek a roztřesenou rukou ukáže ke dveřím. „T-tam… venku. Někdo tam leží na zemi. Vůbec nereaguje!“

   Jak se dalo očekávat, tohle spolehlivě zafunguje. Oba dva se vyřítí zpoza pultu, proženou se kolem nás a jsou venku pod schody dřív, než se já vůbec stihnu dotknout dveří.

   „Kde, slečno? Nikdo tu –“ nedopoví. Agnes ho tvrdě udeří do zátylku a to samé zopakuje u jeho dlouhovlasého kolegy. Oba se zhroutí na zem jako podťatí. Štětinatému muži po krku stéká pramínek krve.

   „Panebože!“ vykřiknu, a přestože mě Agnes každých pět vteřin upozorňuje, že musíme podat zprávu Andreovi a Sebastianovi, kleknu si, abych prohlédla zranění toho nevinného muže. Podle všeho je jenom v bezvědomí a až se probudí, bude na něj čekat pořádná dávka zmatení, nechápavosti a bolesti. Doufám, že ani jednomu z nich Agnes právě nezpůsobila otřes mozku, ale přeci jen to bylo pro dobro věci. Budou naživu. Kdo by mohl požadovat víc?

   Už už se chci zvednout, ale zarazím se. Andrea říkal, že výbuch té budovy zasáhne s největší pravděpodobností i protější budovy. Pokud ty dva muže necháme ležet na zemi deset metrů od epicentra veškerého dění, jistota, že přežijí, je nulová.

   „Pomoz mi s nimi!“ křiknu na Agnes, popadnu štětináče za jednu paži a vložím do toho všechnu sílu, kterou v sobě dokážu zmobilizovat. Kleju u toho jako dlaždič, poněvadž nemůžu použít i druhou ruku, ale nakonec se mi ho podaří odtáhnout k začátku nové ulice. Agnes toho druhého doslova pohodí vedle svého kolegy a chystá otočit, když vtom nás obě zarazí mně velmi dobře známý hlas, na který jsem se pokoušela tolikrát zapomenout.

   „Miriam? To je náhoda, holčičko. Víš, jak dlouho už tě hledám?!“

   Srdce mi vynechá, než začne tlouct ještě pomaleji než obvykle. Nepočítala jsem s tím, že matku potkám. Vlastně jsem měla za to, že ji už nikdy v životě nebudu muset spatřit. Ale ne, tady stojí. Mladší verze babičky. Do dlouhých hnědých vlasů má vetkaný světlý melír, oči rámují silné černé linky a protáhlé řasy a její kůže mi připomíná moje oblíbené bramborové placky, když je tehdy babička vytáhla z trouby spálené na uhel. Obepínají ji tenké květované šaty po kolena. Očividně si nevšimla, že je chladno. V očích se jí zračí radost, ale ten druhý druh. Ten, z něhož mám strach. Určitě nečekala, že se pro ni situace vyvine tak dobře a já jí padnu přímo do cesty. Což o to, já také ne. Ale nepochybuju o tom, že se mi podaří přijít na způsob, jak se jí zbavit. Pokud existuje něco, co by dokázalo náš plán zničit, je to její kabelka, ve které nepochybně leží její mobil. Co když jej vytáhne a kontaktuje Turnera?

   „Mámo,“ vydechnu překvapivě klidným hlasem. Měla jsem koneckonců pár hodin k dobru a relativně se stihla srovnat se skutečností, že se mě matka chystá poslat do otroctví. V životě mě už napadla spousta věcí, ale nikdy bych si netipla, že se jednoho dne budu bát své vlastní matky. Otce klidně, ale matky?

   „Nečekala jsem, že tě tady uvidím,“ pokračuje a napřáhne ke mně levou ruku – instinktivně couvnu o krok dozadu a narazím do Agnes, která na ni míří pistolí.

   „Vážně? Zato já si byla jistá, že se ty objevíš tady!“

   Nakrčí obočí. Nikdy nebyla hloupá. „Takže přece jenom matka věděla, kde se ukrýváš, Miriam. Je to dobrá lhářka. Kdy tě kontaktovala?“

   Mám co dělat, abych neexplodovala vzteky. Jak tohle může udělat? Jak to vůbec může říct? „Babička o ničem nevěděla. Sedm let jsem měla za to, že je mrtvá. A jsem ráda, že jsem to zjistila až tak pozdě. Kdo ví, co by se stalo? Musím uznat, že preferuju možnost dělat vlastní svobodná rozhodnutí, než být odkázaná na rozkazy ostatních.“

   „Řekla ti to,“ pousměje se. Netuším, jak je něčeho takového schopná, ale už na tom nezáleží. Potřebujeme získat čas, abychom vymysleli plán. Musíme se jí zbavit. Předpokládám totiž, že tohle je poslední chvíle, kdy mám šanci vmést jí do obličeje všechno, co dusím uvnitř. Možná to nevyjde, možná opravdu zemřu nebo se stanu otrokem své vlastní rodiny. Ale pokud bude moje matka dál žít s vědomím, že ji její dcera do posledního dechu nenáviděla, rozhodně to bude stát za to.

   „Čekala jsi, že bude zapírat a lhát jako ty?“ vyprsknu a cítím, jak mě ovládá hysterie. Přivlastňuje si ten kousíček mě samé, o němž jsem ani netušila, že existuje. „Nechápu to. Nechápu, jak se z babičky a mého dědečka mohlo stát něco tak zvrhlého jako jsi ty.“

   „Buď zticha, Miriam!“ vyštěkne ledově chladným hlasem a tvář jí zbrunátní vztekem. „Buď zticha, zatraceně! Ani trochu nevíš, čím jsem si musela projít, co jsem musela zakusit! Žít s vědomím, že patřím mezi mafiány. Když na to přišli, když přišli na mě, byla jsem vyděšená! Vyhrožovali, že mě zabijí. Tohle byla jediná možnost. Copak nechápeš, že je správné obětovat se pro svou rodinu? Pro mě a tvou babičku? Budeš šťastná, o tom nepochybuj. Pracovat po boku své rodiny, mocné rodiny, vzít si dobře situovaného muže…“

   Odmlčí se a čeká na mou odpověď, kterou ne a ne dostat přes hrdlo. Její odpověď mě šokovala. Čekala bych cokoliv, cokoliv, ale tohle vysvětlení je absolutně mimo mé chápání. Ona se zbláznila, dojde mi opožděně a já začnu znovu ustupovat. Je mi to však k ničemu, poněvadž ona postupuje za mnou. Co s ní proboha udělaly roky v Turecku? Nikdy bych netvrdila, že byla úplně normální, ale teď to vidím jinak.

   „Patříš do blázince, mami,“ vyhrknu o překot a panikařím. Cítím totiž, jak mi krev pulzuje ve spáncích a před očima mi běhají mžitky jako při New Yorském maratonu. „Stala bych se otrokem! Člověkem závislým na ostatních, který nemůže dělat nic, co mu nerozkáže jeho pán. Nevidíš to svinstvo, do kterého jsi mě uvrtala? Pokud to podepíšeš, zničíš mi život. Opravdu si myslíš, že bys byla schopná tohle udělat ty, kdyby ses ocitla na mém místě? Nebyla. Obětovat se pro rodinu? Jak můžeš něco tak pitomého vůbec vyslovit, když ti pojem rodina vůbec nic neříká?“

   Matka se prudce pohne dopředu, Agnes je však připravená. Předstoupí přede mě, zaštítí mě svým vlastním tělem a natáhne kohoutek. Na okamžik se mi sevře žaludek obavami – byla by Agnes schopná zabít ji? Znám odpověď, ale raději se přinutím na ni nemyslet. „Opatrně, dámo. Už ani krok.“

   „Nebo co? Nemůžeš přede mnou schovávat mou vlastní dceru. Ona musí jít za Turnerem!“ vykřikne se zkřiveným obličejem. Její zděšené grimasy mě budou pronásledovat v nočních můrách dalších několik měsíců. Na takový výraz se totiž nedá jen tak snadno zapomenout. Agnes neodpovídá, takže když si matka uvědomí, že nedostane žádnou odezvu, obrátí se znovu na mě. „Miriam, nech mě tě odvést. Uvidíš, že je to milý člověk. Svého potomka by nezabil.“

   „No to je vážně útěcha.“

   „Jsi moje dcera,“ trvá na svém úpěnlivě a zatvrzele. „Dcery musí poslouchat své rodiče.“

   „Ty ale nejsi moje matka!“ zaburácím tak hlasitě a rozzuřeně, že to musí být slyšet až na severním pólu. Samým rozčilením mi z očí vytrysknou slzy a prýští mi po tváři. Rozmáchnu rukama kolem sebe a ukážu na budovu, pachatele všeho toho zla. „Nebudu tě poslouchat za cenu, že mě pošleš do pekla! Matky tohle nedělají! Máš být vždycky na mé straně, starat se o mě, bát se o mě, milovat mě! Ale ty se mnou obchoduješ jako s kusem dobytka!“

   „Je to pro tvoje dobro! On říkal, že budeš dobře zaopatřená,“ brání se uraženě a vrtí hlavou.

   „O mém dobru nemáš ani páru!“

   „Miriam,“ vloží se do toho Agnes a pohled v jejích očích mi ihned naznačí směr jejích myšlenek ještě dřív, než vůbec promluví. „Nemůžeme ji nechat vejít do té budovy. Zničila by úplně všechno. Chápeš, co to znamená?“

   Oči jí sklouznou dolů. Vím, čeho si všimla. Jedné z mála věcí, které tohle můžou ukončit jednou provždy. Moje zbraň. Ať se mi to příčí sebevíc, ať udělám cokoliv, stejně budu mít na rukou její krev. Můžu se pokusit uklidnit své svědomí pouze tím, že není nevinná a už nikdy nebude. „Nehodlám ji zabít tou pistolí, Agnes.“

   „Jiná možnost není!“ vyhrkne, ale pak se zarazí. Dochází jí, o co tu ve skutečnosti jde. Pravda celého světa spočívá v tom, že vždy existuje jiná možnost než ta, která se vám nabízí nejblíže. Vždy existuje šance udělat něco jinak. Stejně jako dnes.

   Nahnu se k ní blíž, až ucítím mentolovou vůni a čpění potu. „Mluvíš tu o obětování. Za chvilku uvidíme, zda opravdu znáš význam toho slova.“

 

41.

ANDREA

   „Kde sakra jsou?“ zavrčí netrpělivě Sebastian a nejméně po milionté začne přecházet z jedné strany podzemní garáže na druhou. Ukázalo se, že toho hlídače musíme odstranit, abychom se dostali přesně na tohle místo, ale to byla hračka. Teď tady čekáme minimálně o pět minut déle, než bychom měli a všechny nás pomalu začíná požírat panika. Každý myslíme jen na to jediné: něco se stalo. Něco se muselo stát, jinak by mi jedna z nich určitě podala zprávu, že mohu budovu odpálit. První část se podařila, protože Samuel mi poslal krátkou zprávu o tom, že všichni Turnerovi ve městě jsou mrtví. Teď to ale vypadá, že druhá část se řítí ke dnu. „Je pět minut po čtvrté hodině! Turnerovi můžou každou chvilkou vyjít a z našeho plánu budou trosky, zatraceně!“

   „Uklidni se!“ zchladím ho, nemůžu se však ubránit vlastních záchvěvům paniky a obav. Nepodařilo se jim vylákat hlídače ven z budovy? Mají potíže s něčím úplně jiným? Natrefili na jednoho z Turnerových goril? Co se zatraceně mohlo stát?

   Zoufale si přejedu rukou po čele a setřu si tak studené kapičky potu. V podzemní garáži je poměrně teplo. Rozhodně víc, než by nám bylo příjemné. Zrovna si říkám, že si sednu do náklaďáku stejně jako Askarez, když zaslechneme tiché klapání a hekání, jako kdyby někdo sotva popadal dech. Askarez to nejspíš zaslechne také, poněvadž vyskočí z auta, popadne pistoli a namíří jí na příchozí. Já se Sebastianem uděláme to samé.

   Jakmile ty dvě postavy rozeznám, srdce mi zaplesá radostí. To však jen do chvíle, než poznám i třetí osobu – Stephanie. Co tu sakra dělá ona? Copak se Miriam zbláznila, aby ji přivedla do ohniska toho všeho?

   „Miriam…“ nadechnu se k odpovědi, ale ona mě jen se zachmuřeným obličejem přeruší a mávne přitom volnou rukou. Jednou drží svou matku za pravou paži. Vidím, že jí dříve sněhově bílý obvaz začíná prosakovat, ale ona se přesto drží na nohou a nedává najevo bolest.

   „Je to jinak, než si myslíš. Agnes, postav ji k těm nádržím,“ rozkáže tichým, ale rozhodným tónem a ukáže na náklaďák.

   Prudce ji popadnu za rameno a smýknu s ní do strany, než si uvědomím svou hrubost a omluvím se jí. „Co to má znamenat, Miriam?“

   Podívá se na mě prázdnýma očima plnýma smutku, vzteku, lítosti a odevzdání. Pak se vymaní z mého pevného sevření. „Nedělej mi to ještě těžší. Už tak pro mě bylo dost složité se k něčemu takovému rozhodnout, Andreo.“

   „K čemu?“ pořád to nechápu.

   „Moje matka odpálí tu bombu. Jen ne dálkově.“

 

42.

MIRIAM

   „K čertu s tebou!“ vyštěkne matka, která do té doby mlčela a odfrkne si. Během cesty, kdy jsme ji s Agnes táhli sem, se smířila s faktem, že od svého úmyslu neupustím. Teď využívá každé volné minuty, aby mi mohla spílat a proklínat mě. Kupodivu to se mnou nic nedělá. Soustředím se na svůj úkol a pokouším se vytěsnit z hlavy to, že ji zabíjím tak jako tak.

   Askarez ji omotal spoustou tenkých drátků, z nichž by se nemohla vymotat, ani kdyby chtěla, natož tak rychle. Teď na mě zírá a propaluje nenávistným pohledem. Ještě před chvílí jsem se skoro smířila se smrtí, ale teď vím, že největším zadostiučiněním bude, když zemře s myšlenkou, že ji nenávidím. Kdyby žila, odplata by neměla tu samou příchuť.

   Andrea mě jemně pohladí po paži. V očích se mu zrcadlí přesně to, co nechce vyslovit před ostatními. Je mi tichou podporou, ať už si tím je vědom či ne. „Jsi si jistá?“

   Ne. „Ano. Pojďme.“

   Ještě několikrát se otočím, ale pak pouze zavrtím hlavou, chytnu se Andreovy nabízené ruky a rozeběhnu se.

 

   Připadne mi, že běžíme několik hodin, ale mýlím se. Musím se mýlit, poněvadž to nemůže trvat déle, jak třicet sekund. V bocích mě bolestivě pýchá, jak se snažím nasadit co největší rychlost a nebýt daleko za ostatními, kteří jsou k podobnému stylu běhu vycvičeni. Zraněná paže mi odumřela už dávno. Obvaz mám celý nasáklý krví.

   Jakmile zvednu pohled, jenž byl do té doby zabořený do země, uvědomím si, kde jsme. Na konci ulice, v dost bezpečné vzdálenosti. Andrea mě netrpělivě pobídne, abych nastoupila do otevřeného auta zaparkovaného hned u kraji silnice a já bez řečí poslechnu. Sebastian si sedne vedle mě a Agnes na sedadlo spolujezdce. Když se otočím, spatřím Askareze a jeho muže, jak naskakují do ostatních přistavěných vozů. Andrea nastartuje auto, šlápne na plyn a my se konečně rozjedeme pryč odsud. Počítám vteřiny, kdy se ozve exploze International Industries. Nemůže to trvat…

   BUM!

   Vyděšeně vykřiknu a bezděčně si přitisknu dlaně na uši. Je to tak ohlušující výbuch, až mám pocit, že mi praskají ušní bubínky. Silnice pod námi se otřese v základech a celé auto poskočí, jako kdyby se pod námi tvořila vlna. Andrea přidá rychlost a říká mi, ať se neohlížím, ale já to stejně udělám. Cítila bych se jako zrádce, kdybych se naposledy neohlédla na místo, kde právě umírá moje matka.

   Celá sedmadvacetipatrová budova praská, doutná a sune se dolů. Na ulicích zrovna nikdo není, ale já s jistotou vím, že minimálně tři čtyři domy to odnesou. Do vzduchu se zvedá zvířený prach a celou ulici naplní zvuk tříštícího se skla a burácivé hřmění, když do sebe jednotlivá patra narážejí a rozpadají se na kusy, jež dopadají všude kolem. Samotný výbuch je přímo ohlušující. I když se za deset minut ocitneme v penzionu Nanna, stále slyším to hřmění, od něhož jsme právě utekli a jediné, na co dokážu pomyslet, je fakt, že jsem ode dneška poloviční sirotek. To jsem byla i několik let předtím, ale dnes je to potvrzené oficiálně. Budou to vyšetřovat? Co až zjistí, že má matka byla přímo u nádrží s propan butanem? Svedou explozi na ni?

   „Jsi v pořádku?“ zeptá se mě Andrea a stiskne mi ruku na znamení podpory. V dálce slyším houkat sirény.

   „ Ano. Ne. Nevím.“

   Poprvé v mém životě neexistuje jen jedna správná odpověď. Všechny v sobě mají kus pravdy.

 

43.

MIRIAM

O ŠEST MĚSÍCŮ POZDĚJI

   „Huff!“ vydechne Fillipe zkroušeně a zhroutí se do křesla jako hozený granát. Za posledního půl roku se to stalo pravidelným jevem v Refuge Mine. Nutno říct, že Myra je na tom dost podobně, ale ta se zase v přítomnosti Fillipa tváří jako rozzuřená tygřice připravená na něj skočit kdykoliv, kdy se odhodlá na ni promluvit – což, nutno dodat, v poslední době není moc často.

   Soucitně ho poplácám po rameni a omotám si kolem krku nový smaragdově zelený letní šátek. Je květen a ve Phoenixu už nepršelo minimálně dva měsíce. „Pořád žádný postup k lepšímu?“

   „Ne,“ odpoví celkem zbytečně, poněvadž i idiot by z jeho výrazu pochopil, že jeho nálada je na bodě mrazu. Od chvíle, kdy jsme se vrátili z Istanbulu, mi připomíná odkopnuté zvíře. Než jsme odjeli, zapomněl se rozloučit s Myrou a ta mu teď dává dennodenně najevo, jak zatraceně moc si to u ní pohnojil. První dva týdny jsme si z něj spolu s Andreou utahovali, ale když se situace zdála stále stejná, brzy jsme pochopili, jako moc je to oba poznamenalo. Dříve byli součástí jeden druhého. Vidět je každého na opačné straně místnosti, pokud se Myra vůbec někdy sníží k tomu, aby s ním v jednom pokoji vydržela déle jak dvě minuty, je nezvyk. Pevně ale věřím, že si k sobě znovu najdou cestu.

   „Běž za tím druhým cukrátkem. Je na zahradě a ptal se po tobě,“ povzdechne si Fillipe a zamračeně hledí do stropu. Dojde mi, že z něj nic víc nedostanu a odkráčím.

   Andrea sedí na lavičce. V hlavě se mi vybaví Fillovo pojmenování. Cukrátko. Nemůžu si pomoct, ale vždy mě to zaručeně rozesměje.

   „Jsem ti k smíchu, co?“

   Rozběhnu se, skočím mu do klína a směju se jeho vyraženému dechu. Obejmu Andrea kolem krku a dlouze jej políbím na rty. „To víš, že ne, cukrátko.“

   Ze rtů mu unikne mručivé zasténání. „Ten pitomec zase mudroval? Zajímalo by mě, kdy s tím přestane.“

   „Nejspíš nikdy. Musíš ale uznat, že je v tom jistý půvab.“

   Chystá se odpovědět, ale přeruší ho Mariino volání. Pomalu se přesuneme do jídelny na večeři. Minulý týden jsem si s Mariou pokoušela upéct baklavu a od té doby se ten pokrm stal mým nejoblíbenějším jídlem. Proto se nadšeně protáhnu kolem Sama, nedočkavě se posadím na židli a nasávám tu povědomou vůni.

   Rozhlédnu se kolem stolu a neubráním se šťastnému úsměvu. Ne vše je ideální, ale tahle rozvětvená rodina mi každým dnem ukazuje, že i nedokonalé věci mohou být svým způsobem dokonalé. Příkladem je Warner a Cecilia. Po našem příjezdu se kupodivu smířili s faktem, že jsem si našla cestu k jejich nejmladšímu synovi a proto se dokonce obtěžovali mě poznat. Výsledkem je, že jeho matce pomáhám na zahradě s přesazováním růží a jiných sazeniček. Musela najmout nového zahradníka, protože ten starý se rozhodl podat výpověď. Warner si kupodivu čas od času najde čas a diskutuje se mnou nad taji knih. Naše vzájemné vztahy se den ode dne vylepšují.

   Navzdory nesnášenlivosti mezi Shadowerovými a Livierovými mezi nimi byla obnovena mírová smlouva a já se poslední dobou poměrně často vídám s Agnes. Zjistila jsem, že máme spoustu společných zájmů a byla bych blázen, kdybych odmítala nabízené přátelství po tom všem, co mám za sebou. Má dovoleno vstupovat do našeho domu, stejně jako jsem já vítaná v tom jejich, ale pokaždé, kdy na sebe narazí se Sebastianem, dochází k vypjatým situacím. Ti dva jsou prostě jako dvě chemické látky, které se neustále přitahují i odpuzují zároveň.

   Aisha před týdnem vyhrála první místo v taneční soutěži v Illinois, takže požadovala větší pozornost, než kdykoliv předtím. Myra bývá většinu času ve svém pokoji, nebo se mnou probírá knihy, které zrovna přečte. Stala se z toho naše rutina. Zato Evelyn objevila nový koníček a sice fotografování. Netuším, jak ji to zavede, ale má opravdu talent. Andrea nakonec nemusel najímat novou vychovatelku, protože jeho sestřičky byly zásadně proti. Takže dny pokračují v zajímavých, občas trochu zajetých kolejích.

   Kromě Kerema a Jenny. Andrea mi toho nechce moc prozradit, ale jejich manželství se pomalu začíná rozpadat. Člověk by řekl, že po takovém shledání se budou milovat až do smrti, ale očividně to neplatí u všech manželských párů.

   Oči mi zabrousí k místu, kde sedí babička. Vycítí můj pohled a usměje se. Týden po našem příjezdu jsem konečně sebrala odvahu a omluvila se jí za všechny ty špatné věci, které jsem jí tehdy pověděla. Odpustit vlastně není zase tak složité, ale vyžaduje to velkou dávku odvahy.

   Často myslím na matku. Přes její smrt jsem se už přenesla, ale je pro mě obtížné smířit se s jejím osudem. Andrea tvrdí, že zešílela strachem o svůj vlastní život. Asi má pravdu. Možná bych ji měla spíš litovat, než nenávidět. Nebyla silná. Ne tak jako já. A každý den, kdy se stavím tváří v tvář svým nejistotám a pochybám, sobě, jejímu duchu i všem ostatním dokazuju, že jsem ve všem úplně jiná, než ona.

   „Tak co, Rio,“ zašeptá mi Andrea těsně po večeři provokativně do ucha a sjede mi rukou po stehně. Cítím, jak rudnu ve tváři. „Nepůjdeme nahoru? Mám v zásobě ještě pár chvatů, které bych tě měl naučit.“

   Zakřením se a dráždivě ho kousnu do ušního lalůčku. „Překvapuje mě, že už dopředu neznáš odpověď.“

   Odpovědí mi je tichý, bublavý, pronikavý smích. Podívá se mi do očí. Ty jeho zeleno šedé mi teď víc než kdy jindy připomínají lišáka. „To je moje mafiánka.“

 

Kapitola 1-1 z 1
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Riddle

O mně

Je mi devatenáct let, už dlouho se věnuju psaní a nejlepší místo pro mě je mezi regály knih :)

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •