IKAR CZIKAR CZ

K y m p a fandí lídrům (Daniel Liberda)24.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 3892, Komentáře 0

 

Téměř zdělaní/změ.12. _K y m p a fandí

Třinčané viditelně pojali závěrečnou třetinu jako vítaný nácvik přesilovek, poskytnutí nám chybějící hokejky tudíž neakceptovali.



Takže, při náznaku golfového úderu opouštěla naše poslední instance vymezený jí brankový prostor. Úměra přímo neúměrná, čím méně peří ve výstroji, tím více branek v naší síti.



 



„Prosím, ještě dvě viržinka  \106



a mám hotovo, soudruhu učiteli,“ zažadonil si jednou v dopoledních vyučovacích hodinách Bohouš Kempný. Epim zvaný, soused ze školní lavice totiž velice spěchal, když si pod deskou lavice potřeboval dofilovat poslední viržinka tabákem.



Nittman ho zrovna káral, ať přestane šmejdit pod lavici, když zrovna probíhá tak zajímavý výklad o konstrukčních součástkách. Učitel pak beznadějně máchl rukou nad tou patálií, což Epi považoval za tichý souhlas a rychle svou denní normu dokončil.



Pak zahlásil k učiteli: „hotovo,“ a jal se opisovat z mého sešitu domácí úkol na příští hodinu a to z matematiky.



Ten hodný činorodý hoch nijak jinak v průběhu vyučování nevyrušoval, natož aby se vybavoval s ostatními spolužáky. Na to si šetřil přestávky, coby nejvzácnější přínos školní docházky.



 



žral mi svačinu v předklonu  \107



V třeťáku mi Jan Kowalski, jinak férový kluk žral svačinu. Namazanej chleba máslem s plátky šunky. Robustní Karviňák, výbušný sprintér a nejlepší koulař. Měl aureolu největšího siláka ve třídě, věčně hladového.



Jednou o velké pauze, žral mi svačinu v předklonu. Dychtivě, přímo z přihrádky pod lavici, s vypouleným zadkem do uličky.



Na obědy jsem zrovna nechodil, protože jsem ztratil stravenky, tak mě ta podívána rozlítila. Beze slova jsem mu kopnul do nabízejícího se zadku, a asi trochu níže než jsem zamýšlel. Vyšlo to na levačku. Což o to, dával jsem jí tolik branek fotbalových jako pravou. Ale prdel je něco jiného, nevyzkoušeného. Takže jsem netrefil pouze hýždě, kopanec se svezl trochu dolů, pytlík jsem přibral. Tu eventualitu jsem fakt neměl v úmyslu. Jemně nakopnout řiť, to umí jen po pečlivém natrenování pouze klauni.



Nakopnutý žrout bolestně zakvičel a rozběhl se za mnou. S nejednodušším úmyslem, že mi dá do držky, což veřejně hlásal.



Ustoupil jsem na stupínek u tabule. Varoval jsem ho, že tím kopancem považuji tu záležitost s úbytkem svačiny za vyřízenou, ať přestane dorážet. Jelikož se na mne neustále sápal, se zřejmým cílem trefit mě do ciferníku a já po monoklu netoužil, provedl jsem intuitivně bleskovou akci.



Vyžaduje si to ale přestřih! Táta mě vždy učil, že při zápase je bytostně důležité využívát energii protivníka. Dokonce mi to vytočení protivníka zády ke mně naučil. Na nejlepším kamarádovi z mládí jsem to dokonce vyzkoušel. Velmi kamarádsky jsme se hodně dávno s Česlavem mlátili ve volném stylu, mnohdy s boulemi.



Se spolužáky rvát se, nebylo mi prakticky umožněno. V šesťé třídě jsem totiž veřejně třísknul s osmákem Tomšů, nás šikanujícího. Zadunělo to o podlahu chodby v nejhořejším učebním patře školy tak, že do konce školní docházky jsem žádnou zhoršenou známku z chování, za vyvolávané rvačky nedostával.



Spolužáci se mezi sebou vesele rvali, bohužel ne se mnou. Dvojku z chování na pololetním vysvědčení, tu jsem stejně dostal, za údajné utržení poutka kabátu v suterénní šatně. Vůbec jsem nebyl za to slabé provinění pyšný, ani jsem si toho nebyl nějak vědom. Jenže bonzáci ano.



Teď však byla jiná situace. S téměř dospělou běsnící fyzkulaturou jsem neměl žádnou zkušenost. Pohazoval jsem akorát padesáti kilové pytle s cementem doma na stavbě.



Abych nezdržoval, zkrátka dle dávné otcovy rady jsem si útočníka na mne naběhlého, bleskově podebráním za lokty otočil zády ke mně, popadnul přes pás a bechnul s ním. To už za pozornosti většiny třídy.



Nacházeli jsme se zrovna na dřevěném stupínku, naštěstí z měkkého dřeva. Když se Jenda poprvé z něj zvedl, měl jednu tvář červenou a v ní pár tříšek. Jaksi mu ještě nedošlo, jakým směrem se tato záležitost ubírá, a vrhnul se na mne znova. Trochu mě pěstičkou klepnul a tak se nedalo už nic jiného dělat, než zopakovat ten taneček a znovu nechat to rozzuřené těleso přistát na stupínku.



Když se vrávorající ctitel dřevěného stupínku zvedal do bojové pozice podruhé, měl tříšky i na druhé tváři. Mylně jsem se domníval, že tam podruhé už stihne dát ruce.



Tu s výkřikem: „Kowal, nech toho, vždyť tě zabije,“ se na něj vrhli ostatní spolužáci a zpacifikovali ho. Naštěstí, začínal jsem toho mít už plné brýle a vůbec jsem si nevěděl rady jak ten konflikt ukončit. Jenda asi také. Dodatečně můžeme být za ten zásah spolužákům oba vděčni.



Tato, pro mnohé ponurá podívaná, měla i tak pozitivní dopad na další soužití. Vyhladily se postupně, v rámcích třídy, bez použití hrubých prostředků i ostatní napjaté vztahy. Nejen moje, ale i našeho ,mikro gorolského‘ společenství sahající od Těšína po Bystřici.  



 



"nevyndali tu celuloidovou"  \108



Havíři byli většinou ti mazanější a znalejší základních životních záležitosti než ostatní populace, k níž, jak se později ukáže, patřím sám. A kupodivu i Leoš, také se nezaskvěl u toho předpokládáného pohodového pokouřeníčka doutníku.



V průběhu třetího roku dojíždění na průmku jsme si s Leošem, jež už běžně hulil Lípy, společně koupili doutník. V odpoledním vlaku, v kuřáku pochopitelně, jsme cigáro zařízli, jak jsme to kdesi vyčetli, a zapálili. Společně, na střídačku, s nezastíratelným odporem tuto vzácnost kouřili.



Když už jsme byli před Těšínem víc zelení, než bylo únosné a cigáro stále dlouhé dosti, přišel k nám na chodbu jeden náš známý havíř, správně řečeno učeň v oboru hornictví.



Vzal nám tu čoudící potvoru, aniž se na ní podíval a zatáhnul. Odplivnul si, a se slovy: „Vy cypi, proč jste z toho nevyndali tu celuloidovou trubičku?“ Učinil takto sám a s libě vonícím cigárem v ústech odkráčel pryč. Neubránili jsme ani společně nabytý majetek.



 



Svatá bradla  \109



bývala dominantním nářadím všech gymnastických vystoupení místních akademií, ke kterým jsem se třeba i nedopatřením připletl. Zrovna na té Bystřické, koncem školní průmyslovácké docházky. Se spolužáky z bývalé osmičky jsem totiž přestoupil z volejbalového kroužku do gymnastického, čili základně nářaďovecky dovednostního. Oficiálně ZTV, jak to soudruzi na ústředí přezvali. 



Takhle na podzim začal bystřickému dorostu volejbal a Valo mně a Leošovi s očima navrch hlásil: „Máme skvělého trenéra z Třince, makáme jak hovada na fyzičce už druhý trénink a balón jsme ještě neviděli.“ Neviděl jsem ho osobně ani na třetím tréninku, na který jsme už s Leošem plni očekávání došli. „Možná tak za měsíc, nějaký ten balón uvidíte,“ ustaraně hloubal trenér Hlawiczka Stasio, „fyzička je fakt bídná.“



Takže jsem ty hochy přivedl na tu ,Základní tělesnou výchovu‘, kterou vedl tátův kamarád František Kantor a tělocvičil tam také Ervín. Nepřišli jsme tam jenom kvůli bradlům, koňům, hrazdě a kruhům. Ty nám prakticky celý školní život jenom překážely. Zajímaly nás spíše dvě kozy, když se takhle postavily do rohu tělocvičny, protáhly se jim nohy, pak se vzal míč, čutalo se a mezi nohy se pěkně dávaly góly. Ale až na závěr.



... zase akademie



Sotva jsme zvládli ty nejprimitivnější dovednosti na bradlech, byli jsme my dorostčíci nasměrování k vystoupení na bystřické sportovní akademii a jiných uměleckých těles, pochopitelně na nejvýznamnějším pódiu; v Dělňáku.



Velmi jsme se hodili našim slovutným cvičencům k manipulaci s bradly, zatímco oni se soustředili na své unikátní kousky.          



Dlouhý Vdovka Miro perfektně točil toče na roztažených pažích s nutně pokrčenými koleny (výše ta bradla už nastavit nešla).



Vyrýsovaná silueta Karla Zmeltyho, v perfektním nehybném přednosu při vzporu na rukou, ta vzbuzovala nekontrolované vzdechy přítomných divaček.



Korunu tomu dával Franta Bajtek, jinak vynikající gólman, jež si k úžasu všech dovolil předvést i závěrečné salto ze stoje na rukou. 



Také Ervínův vodorovný, mimostředně zalomený balanc na jedné žerdi, s výdrží na jedné ruce, se zabořeným loktem v břišních partiích, s napnutou volnou rukou a vypnutými špičkami roztažených nohou byl úchvatný.



My dorostenci jsme se zmohli jen na sklopku se vzporem na rukou. Ta vybičovaná atmosféra v sále však způsobila, že jsme ji poprvé zvládli dokončit bez podpírání cvičitele.



Větší aplaus však získal nejmenší cvičenec Jano Ferfecki. Obecenstvo aplaudovalo, jen co sám, bez asistence naskočil na bradla, byť s pomocí malého můstku.  



 



Užívali si ostatní spolužáci  \110



šichtového provozu v hale expedice na závěrečné brigádě u Jäkla. Chystali balíky tenkostěnných ocelových trubek různých profilů, které svazovali drátem, tyto se pak lifrovaly na vagóny a rozvážely k odběratelům. Na mne však zbyla jen taková připšouklá konstrukční skupina, kde jsem z fleku mastil stavařským, mně neznámým způsobem jakési odvodnění z nádvoří mezi halami. Jinak jsem tam k ničemu rozumnému nepřišel, tak jsem s chutí přivítal jako záskok dvě odpolední šichty v lidsky pulzující expediční hale.



Z tohoto jäklovského prostředí mně i Petru Gajdicovi přišlo zadání na zhotovení maturitní projektové práce, konkrétně zkonstruování omílacího bubnu, za účelem zbavení kovových výstřižků okují. Tyto kruhové výstřižky z ocelového plechu tloušťky cca 10 mm a průměru asi 100 milimetrů bylo zapotřebí po jistých tepelně chemických úpravách zbavit okují, aby si je vojenský přidělenec mohl převzít.



V jistém nejmenovaném závodě, se z těch výstřižků lisovaly nábojnice, které měly dle naší socialistické doktríny sloužit pouze k mírovým účelům naší lidové armády.



Místní zlepšovatelé, jen tak z voleje vyvařili kovovou bečku z vnitřku podélnými čtyřhrannými tyčemi (žebry) a z vnějšku na ní osadili dvě vypodložené ocelové obruče. Tyto byly souose navařeny dle dvojice nákolků s originální osou z hornických důlních vozíků. Nákolky byly ve vodorovné poloze uchyceny na základové ocelové šasi tak, aby bečka mezi ně položena svírala od své osy s vynesenými kolmicemi přes nákolky přibližně pravý úhel.



Hlavní fígl byl v tom, že jedna dvojice nákolků měla osu prodlouženou, jež byla otáčena instalovaným elektromotorem s pevně zafixovanou převodovkou. Na základě několika empirických pokusů byl tehdy stanoven nejvýhodnější převodový stupeň. Celý systém fungoval naprosto jednoduše, jak facka.



Buben se z jedné čtvrtiny naplnil výstřižky, uzavřel kovovým víkem se šrouby, jeřáb ho převrátil a přes čelní oka dna i víka jej posadil vodorovně mezi dvojici nákolků. Kdosi cvaknul vypínačem a halou se ozýval děsivý rachot z pomalu se odvalujícího bubnu. Když už ten hluk byl neúnosný, pohon byl vypnut, buben přemístěn, otevřen, vysypán a vymlácené výstřižky akorátně se lesknoucí byly ještě ometeny a vyexpedovány.



Přidělený konzultant nám umožnil toto zařízení podrobně změřit, vysvětlil, co se od nás očekává a jinak nic.



Pak jsme se zavřeli ve škole do rýsovny, kde jsem usilovně zkresloval v požadovaném měřítku důkladně proměřené monstrum. Na výsledek mého počínání trpělivě čekal Petr. Aby úplně nezahálel, přepínal mi aspoň hudební kanály v tranzistoráku. Když jsem tu sestavu konečně měl, odskočil jsem si krátce na WC.



Mezitím si už na ten výkres dal přičinlivý kolega rohové razítko se svým jménem. Jeho životním krédem bylo dostat se k televizní technice do pražského studia, přičemž se neustále pídil po informacích pojednávajících o této problematice. Jinak mi naštěstí do ničeho nekafral, tak jsem se ještě porovnal s podsestavou a detaily, abych mohl před komisi vůbec něco obhajovat.



Kardinálním rébusem se projevilo zvládnutí výpočtu hnacích sil a dimenzování pohonu. V celé té chudičké podkladové a metodické školní výbavě jsem nalezl pouze vzoreček o valivém odporu kol vagónu po kolejích. Takže jsem ty obruče teoreticky napřímil, celé monstrum jakoby vzhůru nohama obrátil, podělil nákolky o patřičná zatížení a drze tam ten vzoreček vpašoval. Stanovení výkonu elektromotoru vypadalo také velmi důvěryhodné. Aní filuta Mendělejev by to líp nezplodil.



Náš konzultant nad tím pokýval moudře hlavou a celé zařízení nám s úlevou posvětil. Zkušební komise se s tím moc nepárala, když to tak pěkně vycházelo a už fungovalo. Dala za dvě. Fakt Bingo.



/ Zajímavý poznatek z těch tzv. technických pasáží. Maximálně je eliminuji, ale stejně se mi tu nezlomně cpou. Tak aspoň ty nezbytné, abych to zpětně sám chápal. Vážený čtenář nemusí nic, stačí kouknout na první dva odstavce, něco ze středu a někdy i závěr. A je to! /  



 



Jen dvě piva u Fleků  \111



a pak mazat pryč. To jsou vzpomínky z končícího už posledního školního roku, z Košťála učitele výpravy za poznáním Prahy. V předmaturitní agónií, s cílem ochutnat co nejvíc pivních značek.



Tu dobře míněnou úvodní radu a pak už jenom sprostý vyhazov. Tohle nám nekompromisně vnutil Jenda Kowalski, jež se samozvaně prohlásil za znalce zdejšího prostředí a chlastu. „Ta třináctka je velmi zrádná,“ přesvědčoval nás neoblomně spolužák. Místní štamgasti pak mohli pobaveně koukat na vyhošťovanou partu neznalých místních poměrů. Slezanů, kteří si přivedli vlastního vyhazovače.



Nám vyhozeným nezbývalo, než pak okounět na Václaváku, u těch pitomých stánků s párky a slabým kelímkovým pivem.



Trochu chabá oslava rekordu, který jsme zřejmě dosáhli při exkurzi do pražské Pragovky, kdy jsme profičeli halou od hlavního vchodu jedním zátahem k východu vedlejšímu. Tam jsme stihli na konci nádvoří ten den naposledy zahlédnout už mizejícího vedoucího výletu Ing. Košťála.



To v Smíchovském pivovaru jsme se zdrželi krapet déle, i když nám tam nedali ani líznout, jak se teď obvykle děje při návštěvách podniků této branže nyní.



Brzké konce prohlídek ještě hluboko před polednem se ukazovaly problémem pobytu v Praze. Museli jsme si to nějak zorganizovat a zabavit se v našem jediném velkoměstě do pozdní noci, ve vlastní režii, s nemnoha financemi.



Jednou jsme proto vlezli do proslavené ,Alhambry‘, kde jsem na vlastní smysly sledoval vystoupení Ervínového idolu, Cortése Rudolfa s nějakou ochechuli. Z té se vyklubala vzápětí uhrančivá Edita Štaubertová.



S nabitými dojmy jsme pak s (V)láďou Bystroněm zapadli do tiché vinárny, a umělcké okouzlení ještě doznívalo u sklenky bílého. Přisedl k nám další Láďa, sám proslulý kapelník Bezubka, neb se mu manšaft po večerní nedaleké hudební akci kdesi poztrácel. Ti ,Ládíci‘ se skvěle bavili, neb ten náš byl velice zběhlý v hudební problematice. Na mne tehdy zbylo, abych jim v té debatě jen ztvrzoval jejich výjimečnost.



 



sirupu jim přilila  \112



Těsně před zakončením školního roku, už s mou zvládnutou karvínskou maturitou prováděl Vilém fasádní omítky svého nového baráku. Ervín s sebou přitáhnul dva pracovité málomluvné maníky z podhůří Suchého, přizván jsem byl i já.



O hlavní distribuci malty na lešení bylo tak postaráno. Spočívalo to v tom, že jsem kible s maltou od michule dotáhnul k ruštonku a pěkně vyručkoval provazem přes kladku k rukám mulořů.



Vilém obstarával spolu s tátou míšunk malty vápenné k hrubování i tu finální břízolitovou. Milka měla v gesci baštu a pitný režim.



Pivo sedmička byla slabou náplasti na tu vysušující dřinu, když káva se tehdy pila jedna za den. Poslední záchranou ke vzpružení organismu byla jen sprostá konzumní vodka, po které všichni toužili.



Milka nechtěla s obyčejným kvitem vypadat jako sketa, tak z flašky vodky ulila a doplnila to malinovým sirupem, tehdy za sedm celých osmdesát, v korunách československých.



Zedníci se konečně rozmluvili: „Ale paničko, nám to stačí bez toho sirupu.“ Milka však umíněně prohlásila: „Za tu robotu zasloužíte něco lepšího, než čistou vodku“ a sirupu jim přilila. Nepomohlo ani tvrzení, že čistou mají raději. Utvrzovala je znova a znova, že jí to dolívání sirupu vůbec neobtěžuje.



Nutno dodat, že omítky skončily nebývale brzo. Už druhého dne odpoledne, zedníci s počínajícími abstinenčními příznaky, ani se poslední načatou, sirupem vylepšenou flaškou nezdržovali. Praštili vercajkem do tašek a rychle na kolech mizeli směrem ke ,Škubni‘.



 



nácvik přesilovek  \113



Vyhledali mě v Bystřici Milan Malý a Raszka Pavel, ,Pelé‘ zvaný. Ať s nimi zajedu zahrát hokej s třineckým dorostem. Milan měl na ně dobré kontakty, neb hrál v dorostu Třince ligový fotbal.



Když jsem jim namítal, že jsem s dorosteneckým věkem zrovna skoncoval, utvrdili mně, že to nikomu vadit nebude. Třinečtí dorostenci nutně potřebují přípravný zápas, a Milan jim to slíbil.



Pelé, tehdejší hvězda bystřických fotbalových dorostenců na toto utkání přitáhnul sadu sepraných fotbalových dresů. V onen, pro nás památný podvečer, se tak proti třem kompletním pětkám místních nadějí postavilo devět mnohostranně využitelných bystřických sportovních celebrit. Od pasu dolů různobarevně i výstrojově oděných. S odrbanými hokejkami z půd vyšťachraných, s rukavicemi na všechny společenské příležitosti a neforemným brankářem. Jeho nafouklý úbor byl totiž vycpán všemožnými podhlavníky posbíranými z domácích gaučů.



S velkým elánem jsme dvě třetiny drželi přijatelný výsledek 1:2. Zub probíhajícího zápolení však postupně ukrajoval z naší nedostatečné technické a výstrojové vybavenosti. 



Nejdřív došlo na hokejky. Když ve třetí třetině záhy zařvala čtvrtá, hráli jsme už do konce utkání prakticky v oslabení. Rozhodčí se projevili jako džentlmeni a do konce utkání nás už ani nevylučovali.



Třinčané viditelně pojali závěrečnou třetinu jako vítaný nácvik přesilovek, poskytnutí nám chybějící hokejky tudíž neakceptovali. Posílení tříčlenné střídačky o dalšího hráče z pole, se pro nás ukázalo nedobrým tahem. 



Neustálé bombardování naší branky mělo posléze destruktivní účinek na výstroj Mirka Walczyska. Ucházelo mu postupně pod bundou peří a stěhovalo se do nohavic a okolní atmosféry. Takže, při náznaku golfového úderu opouštěla naše poslední instance vymezený jí brankový prostor. Úměra přímo neúměrná, čím méně peří ve výstroji, tím více branek v naší síti.



Jinak to byla povedená akce, skvěle a zadarmo jsme si zabruslili a mohli si po týdnu přečíst v populárním týdeníku ,Třinecký Hutník‘ pěkný referátek o tomto přípravném utkání.       



Sportovní redaktor vysoce hodnotil výbornou herní a fyzickou připravenost mladých třineckých nadějí. Ti nebezpečného soupeře z Bystřice zlomili až v drtivě sehrané závěrečné třetině, s vysokým skóre v poměru 7:1.



Bingo!



/ Mj. referát z utkání je dohledatelný v TH roč. 63(4), z období konce podzimu. Výše uvedené, je jen niterným pohledem na onu historickou událost přímého aktéra památného mače. /



 



/12  _takové maturitní vákuum    \e. 106-113 \



----------------------------------------------------------------



Nebaví? ..klik na SOUHRN, kap. 0



 



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Léta psal střídmě projektant více branží. Zkreslená technická myšlenka doprovodila se tehdy jednoduchým popisem.
Snad následkem vzrůstajícho tlaku stále sofistikovanějších stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech a "určitě" reakcí na přemnožení daného slova v médiálním prostoru, naskočil si na pole literární. Sází teď do kláves jiná a jasná slova.
S třineckým werkem spjatý autor jednou v paměti zalovil. Povědomou formou "literatury faktu" představuje Vám v příspěvcích uniklou nám vzácnou dobu. Vysoukával nosné příběhy za své studnice poznání opatrně a zjišťoval, že šklebí se na něj další epizody přisáté. Oprášil je a nechal žít.
V kotlině naší byly doby veskrze skromnější, ale bohaté na vzájemnou lidskou komunikaci a fantazii. O tom je zde vedená řeč. Maximálně po pravdě je psáno o živoucí, prolínající se mozajce naturálních příběhů. Neb autor si žádá "černé na bílém", s nadhledem popatřit, co se tu vlastně odehrávalo v těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •