IKAR CZIKAR CZ

Stíny minulosti (Dark Drago)28.2.2011
 

4
 počet hodnocení: 3
přečtené 10387, Komentáře 6

 

(18.5.- tato kapitola je editovaná)

 

2.
Protijed

Stála jsem uprostřed kruhu. Kruh tvořilo šest obrovských kamenů čnících asi metr nad zem. Byla jsem uprostřed a kameny byly ode mě vzdálené asi půl druhého metru, o pět metrů dál se tyčila jako neproniknutelná zeď mlha. Nevím jestli to mám nazývat mlhou, protože byla hustá a bílá jako mléko a to bez varování. Bylo to jako kdyby někdo z cihel, co jsou z mlhy postavil několik metrů vysokou zeď, nebo jako když vykrajujete z těsta hvězdičky, srdíčka a kolečka, jako kdyby tady někdo kus prostě vykrojil a kolečko si vzal. Ale i tak byla ta mlha zvláštní. Jako by se vlnila, přesouvala a obtékala kruh uvnitř něhož jsem stála. Připomnělo mi to bouři, které je doprovázená silným větrem, který ji nenechává na jednom místě a je taky doprovázena blesky.
I když jsem to pořádně neviděla, tak uvnitř té mlhy se něco pohybovalo. Něco živého. Jako by se to přede mnou skrývalo a zároveň si to hledalo cestu ke mně do kruhu, ale ta cesta neexistovala. Ke mně do kruhu se nedalo nijak dostat, byla jsem tady v bezpečí.
Ten kruh se mi nezdál být až tak neobyčejný, ale jak jsme se na něj je tak dívala, tak mě zklamával svou jednoduchostí. Šest kamenů ohraničujících kamenů neslo na svém vršku nějaké diamanty. Byly to vlastně jen podstavce, které měly upoutat pozornost a přenést ji na drahé kameny. Každý z kamenů měl jinou barvu. Naproti mně byla červená dále napravo modrá, fialová, zelenkavá taková ta mořská, hnědá a poslední byl průhledný jako sklo. Možná se mi to jen zdálo, ale ty kameny vytvářely v trojicích pravidelné trojúhelníky a dohromady pak tvořili pak tvořili hvězdu. Byla to Davidova hvězda. Na chvilku jsem zavřela oči, protože jsem chtěla nasát energii z prostředí. A když jsem je zase otevřela, tak jsem byla jako by na jiném místě, ale stále jsem stála v tom kruhu. Ale kolem mě létaly drobné kuličky ne větší než moje oči. Bylo jich dost. Většina kroužila jen kolem mě a neodvažovaly se za těch šest kamenů, ale zahlédla jsem i pár takových, které se pohybovaly jen mimo kruh. Když jsem se teď podívala na každý z těch kamenů, tak žhnul jakousi energií, jen ten poslední, skleněný zatím nedělal nic a taky na každém bylo něco napsáno. Na tom přímo před sebou, na tomu červeném, teď už jako když v plamenech jsem mohla přečíst jeho název. Bylo na něm napsáno Poskarion. Napadlo mě, že je to jako zmenšenina nějakého vesmíru, a ze zeměpisu a fyziky vím, že každá planeta obíhá kolem nějaké hvězdy. Podívala jsme se tedy k nohám. A vážně tam něco bylo. Bylo to velké asi jako moje hlava a z půly to bylo zapuštěné v hlíně. Ale hvězda to nebyla ani z daleka. Už podle barvitosti jsem poznala, co to je a pak i díky domu, že jsem začala rozeznávat jednotlivé kontinenty. Byla to Země. Takže mě se zdá o rozdělaní světů. Snažila jsem se najít Sileven, ale ve vnějším kruhu se mi ho nepodařilo najít. Už jsem se bála, že bude za kruhem, což podle mě neznamenalo nic dobrého. Ale myslím, že jsem ho zahlédla na samotném okraji, balancující na hraně. Hned mě napadlo, že kromě těch pěti nemá žádný ze světů jméno, takže jsem se mohla mýlit, ale pak jsem si zase řekla, že to musí být on, jelikož mě to k němu nějak táhlo.
Všechno jakoby pohaslo a já se podívala před sebe, abych zjistila, co se děje. Proti mně bylo nějaké mlžné stvoření a chystalo se, že do mě vstoupí, ale tu jsem z dálky zaslechla tichounký hlas.
„Vstávej, ty ospalo,“ chtěl mě probudit jakýsi hlas, ale já nechtěla.
Přehrávala jsem si sen, co se mi zdál ještě dlouho před tímto posledním. A pak jsem si uvědomila, že ten hlas, co mě probouzí, není mamčin, ale je to hlas mé kámošky Marty.
„Co se děje? Co ty tu děláš?“ zeptala jsem se a ještě mi to nedocházelo.
„Co bych tu měla dělat?“ zeptala se překvapeně.
„No, jak to že jsi u nás doma a tak brzo?“ a po této otázce jsem se na ni obrátila a otevřela oči.
„To už jsi na všechno zapomněla? Na to, co se tady děje?“ a teprve teď mi všechno došlo, to nebyl sen.
„Jo už jo. Ale pořád tomu nějak nemůžu uvěřit,“ protahujíc jsem se posadila.
„Tak tomu rychle uvěř. Za nějakou půl hodinu vyrážíme,“ řekla mi a obrátila se na odchod.
„A kam jdeme?„ zeptala jsem se a stále jsem se protahovala.
„Kam asi. Domů. Zpátky na Zem,“odpověděla mi a vyšla ven.
Samozřejmě kam jinam, že? Nevím jestli mě to domů tolik netáhlo, nebo jestli jsem čekala, že tu bude něco větší, nějaké to dobrodružství a víc vzrušení. Ale jak to tak vypadá, tak tenhle život se nebude lišit až tak od toho starého, až na to že mě asi sem tam přepadnou, ale na to určitě dá zvyknout.
Vylezla jsem z postele a protáhla jsem si zbývající svaly, co mě pobolívaly a měla jsem ztuhlé. Pak jsem vyšla ven a podívala jsem se kde jsou ostatní. Byli rozsazeni kolem ohniště a jedli nějaké opečené maso. Jak jinak?
„Co je dobrého na snídani?“ zeptala jsem se a všichni se na mě obrátili.
Daryk se pousmál a hned se nadechoval, že odpoví, ale nějak to nestihl a odpověděla místo něj Marta: „To co si ulovíš, ale jako vždycky jsem byla na lovu jen já a pánové se vyspali do růžova. Je zase ušák,“ odpověděla aniž by byla nějak moc nadšená.
Bez dalších otázek jsem přešla k ohništi a vzala si toho ‚ušáka‘. Začala jsem si uždibovat kousky masa a naraz mi projela pravou rukou ostrá bolest a já tiše vyjekla.
„Co se děje?“ zeptala se starostlivě Marta.
„Ale nic jen…“ podíval jsem se na svou dlaň a uviděla na ní malou jizvu skoro už úplně zahojenou a lemovanou černým flekem.
Bez jakéhokoli ptaní mě vzala Marta za pravou ruku a podívala se na tu jizvu.
„To není vůbec dobré.“
„Přece jenom mě doběhl. Syčák jeden,“ zaklel Darnek.
„Co to je?“
„On tě včera říznul? A pak ti na to něco kápnul?“ zeptal se mě Darnek, ale nečekal na odpověď „Je to ta nejhorší věc, kterou ti ten podrazák mohl udělat. Ta skvrna se ti za nějaký čas začne šířit po celém těle, nebo v tom lepším případě jen po tvé pravé ruce. Ale to není to nejhorší. Někdy ti bude takové hrozné horko, i kdyby to mělo být v tu nejhorší zimu, a pak tě na chvilku ovládne. Po nějaké době tě začne ovládat na delší a delší dobu, až tě jednou ovládne napořád,“ začal Darnek vysvětlovat a přecházet sem a tam.
„Ale co mě začne ovládat?“
„Co? Přesně se neví co to je, protože se tohle očarování moc nepoužívá. Ale říká se, že je to temný tvor, který poslouchá jen samotnou Temnotu a ty kterým ‚byl svěřen do péče‘, nebo spíše toho, co ho probudí k životu. A věř mi není to nic pěkného, když se probudí ta malá stvůra v tobě,“ bylo poznat, že je z toho celý nesvůj.
„Co uděláme?“ zeptala jsem se s malou nadějí v hlase.
„My? My nic nezmůžeme, proti tomu není žádný lék. My můžeme jen jednu věc, a to zpomalit vývoj toho tvora. Ale ani nevím jak to uděláme. Možná, že jeden bylinkář by mohl…“ a na chvíli se odmlčel, „Snad jediná osoba, která tu žije ti může pomoci, ale vůbec si nejsem jistý.„
„Tak jdeme.“
„To není tak jednoduché, ta osoba, za kterou jdeme je už patnáct let po smrti,“ řekl jako by si na tuto ‚drobnost‘ vzpomněl na poslední chvíli.
„A jak za ním můžeme tedy jít, když už je po smrti. To mi nějak nedává smysl,“ podivila jsem se.
„Logicky, když je ten člověk už mrtvý, tak nám už nemůže pomoct, ale co z věcí, co se ti staly za poslední dobu jsou logické? Milá zlatá, já vím jak se s ním spojit a to nám stačí. Ale to jenom on tvrdí, že je mrtvý. Je vězněný spolu s Temnou armádou,“ hned mě objasnil Darnek, ale i tak to mými ušima jen proplulo a já nijak moc toho nepochopila.
Po dojedení snídaně a uhašení ohně jsme vyrazili na cestu. Šli jsme zpátky po louce k tomu lesíku a pak jsme do něj vešli, po pár metrech jsme narazili na cestu. Byla to normální lesní cesta vyježděná těžkými povozy. Na cestě jsme zahnuli doprava a po několika desítkách metrech jsme vyšli z lesa a já jsem uviděla tu nádhernou zemi, o které mi včera vykládali. Připadala jsem si jako v pohádce, vlastně to byla tak na půl pravda. Tohle bylo království, které bylo někdy v období středověku a já byla jeho princezna. To co si všechny holčičky přály jako malé a nepopírám, že jsem nebyla jedna z nich, tak mě bylo včera naservírované na stříbrném podnose, nehledě na situaci, ve které jsem se to dozvěděla. Teď se mi začali hlavou míhat všemožné věci, jako jak to bude s mým životem, když jsem se dozvěděla pravdu, kolik se najde lidí, kteří by pro prachy donesli mou hlavu mému nepříteli a taky co budu dělat pro záchranu tohoto království a možná celého světa, protože mě se nějak nechtělo sedět na zadku a jen tak se dívat, jak se kvůli mé pohodlnosti hroutí jeden svět, když bych mu mohla pomoci. možná, že zorganizuji nějaký odboj. No, vlastně, ten určitě bude už existovat, protože vždycky se najde pár lidí, kteří nesouhlasí s tím co se děje kolem. Ale jak o tom tak přemýšlím, tak v první řadě bych se měla naučit asi trošku magii a možná s mečem a dalších několik věcí, abych nepadla hned v první potyčce, do níž se připletu.
Dívala jsem se z kopce do údolí v němž byla malá vesnička a na kopci nad ní se tyčil ohromný hrad, který držel ochranou ruku nad celým krajem. Na kopcích okolo byly rozsáhlé lesy, úrodná pole před sklizní a už odkvétající louky. Byla to nádhera, ale něco se mi zdálo divného a já nemohla přijít na to, co to bylo. Až jsem konečně pochopila, co je tu divné. Obloha nad hradem a za ním byla potemnělá, šedivá až dočerna a daleko za hradem do ní vstupoval sloup dýmu.
„Vítejte doma,“ oznámil nám Darnek.
„Co to je tam za tím hradem? Proč je tam taková tma?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Tam sídlí ta Temná armáda, o které ti včera vykládala Marta. Nic, co je v dosahu několika kilometrů od Temné armády, není živé. Zem tam, kde sídlí Temná armáda, je spálená a černá, nic si tam nezachovalo svůj tvar ani barvu, dokonce ani Kamenné kruhy, které tam dříve byly, už nyní nevypadají tak jako kdysi. Zbylo z nich jen málo, jen jeden prostřední kruh a vnitřní oltář, který si zachoval svou podobu a jen trochu zešedl. Z ostatních kruhů nezbylo nic a to měly překonat ještě několik generací,“ vykládal s úzkostí v hlase Darnek, která ho svírala.
„Co to bylo za kruhy?“ při pohledu na Daryka jsem pochopila, že nedostanu odpověď.
Pokračovali jsme potichu k vesničce. První stavby, co jsem viděla zblízka byly opravdu nádherné. Uvědomila jsem si, že by se tady asi líbilo našemu učiteli dějepisu, který měl rád středověk a dal by hodně za to, aby mohl vidět na vlastní oči, co lidé dělali v té době.
Myslím doopravdy dělali a ne jen nějaké hrané rekonstrukce té doby. Dost si potrpěl na reálnost a jak nám říkal, filmy z tohoto důvodu ztrácejí na celku, jelikož je tam všechno dané a není to jako ze života, ale i tak má několik filmů, na které se rád podívá a když jsme se už neměli co učit, tak nám je pustil.
Má sježděné všechny hrady, zámky a vůbec památky v České republice a dokonce má i pár památek, na které se pravidelně vrací. Tady by se mu určitě líbilo.
Přešli jsme přes náměstí k malému kostelíku a zamířili jsme na hřbitov. Když jsme probírali historická období jednotlivých slohů, tak jsem buď nedávala pozor a nebo jsem si to nedokázala zapamatovat. Takž můžu jen odhadovat z kterého období pochází tenhle kostel, nebo bych se měla ptát ke kterému ze slohů se blíží, protože pochybuji, že se tady vývoj ubírá stejným směrem jako u nás. Ale i tak bych ho trošku možná dokázala zařadit. Ale všechno co bylo použito k jeho stavbě, tak mísilo slohy naší kultury a taky něco dost mě neznámého. Celý kostel byl z neomítnutých kamenů, které začínali zarůstat mechem, i když se ho někdo snažil opakovatelně odstranit. Vchod byl asi půl druhého metru veliký a do metru a půl široký, nahoře se sbíhal do tupé špičky, která vepředu vystupovala ven a vzadu trošičku poklesla dolů. Velká okna, kterých nebylo moc vypadaly stejně, ale menší, která byla skoro až u střechy byla početnější a kruhového tvaru. Byly prosklené a barevným sklem rozděleny na pět hlavních částí, kruh uprostřed a zbývající plocha byla rozdělena a čtvrtiny, které byly každá jiné barvy. Pokud se dobře pamatuji tak jednotlivým částem kostela se říká lodě. Byly tu jen dvě. Hlavní měla čtvercový tvar a hned naproti vchodu, jak tomu bývá byla menší loď zřejmě s oltářem, kruhového tvaru, jenž byla postavena jako menší věž se dvěma zvony.
Hřbitov byl nečekaně veliký. Vesnice v níž jsme se nacházeli není až tak veliká, aby potřebovala takový rozlehlý hřbitov, jako byl tady. Možná že část hřbitova spadal i pod hrad, aby i vojáci z hradu měli místo posledního odpočinku, kdyby neměli jinde rodinu.
Lidé se nás většinou báli a snažili se vůbec si nás nevšímat. To asi dělalo to, že Darnek měl na sobě ten svůj černobílý kabát a přes hlavu si ještě přehodil kapuci, takže jim asi naháněl dost velký strach. Darnek zamířil doprostřed hřbitova a začal se rozhlížet po nějakém určitém hrobě. Většina hrobů vypadala úplně stejně a jen pár bylo zdobenějších, ale zato poničenějších, asi to byly hroby nějakých zámožných lidí, kteří nebyli moc v oblibě.
Konečně našel Darnek ten hrob po kterém se tak dlouho rozhlížel, poklekl před ním, pomodlil se a udělal znamení kříže, který byl podivným způsobem zdvojený
„Vyzívám tě duchu Dartene Salvetene. Přijď mezi nás.“
Nad hrobem se začalo vířit listí a zvedl se silnější vítr.
„No tak, tati. Nemusíš mám předvádět svou moc, i když jsi po smrti,“ napomenul ho Darnek.
A v tu chvíli se listí zase usadilo a vítr ustal. Ozval se smích a spolu se smíchem se začala nad hrobem formovat jakási mlhavá postava. Byla o něco menší než Marta – a to se ještě vznášela kousek nad zemí. Konečně se postava přestala formovat a já uviděla její tvář. Podle vzhledu bych netypovala, že ta bytost přede mnou a Darnek jsou nějací příbuzní. Rysy tváře byly zaoblenější než ty Darnekovy. A malý baculatý nos to jen všechno ještě více zvýrazňoval.
„Začínáš za mnou čím dál tím míň chodit, Darneku. A to každá tvá návštěva znamená nějakou žádost. Nebudeme chodit kolem horké kaše, co je to dnes?“
„To není pravda. Naposledy jsem tady byl před dvěma týdny a to jsem ti přinesl čerstvé květiny. A naposledy kdy jsem tě o něco žádal bylo před šesti lety,“ ten duch jako by se rozhlédl po těch květinách, co zmínil Darnek, aby jeho slova byla potvrzená, ale nic nemohl nalézt.
„Možná, že máš pravdu, ale to s těma kytkama je mi nějaký divný, i když vím že ty bys mi nikdy nelhal,“ na poslední část věty kladl zvlášť důraz, Darnek mu to jen vrátil pohledem a pousmál se.
„A co vy moje vnoučátka, co potřebujete od starého dědka, jako jsem já?“ a pohledem zajel i na mě „Tys mi zatajil, že máš i druhou dceru,“ a zase se na něj káravě podíval.
„Ne, to není moje dcera. Je jedno kdo to je, ale ty jí musíš pomoci. Červivec ji nakazil tvorem Temnoty,“ a žádavě se na něj podíval.
„Co je mi po tom. Stejně je to určitě tvoje chyba, že ji Červivec nakazil. Jinak bys tu nebyl. Ale jedno mě zaráží. Čí je to dcera, kvůli níž bys riskoval všechno a možná i mnohem víc? To nebude jen tak někdo. Nebo je to…“ zarazil se, protože asi už uhodl, kdo jsem.
„Ano, dědo. Ona byla napadena kvůli její královské krvi a otec se ji snažil chránit, ale než ji vytrhl z Červivcových rukou už ji stačil nakazit,“ vložila se do rozhovoru Marta.
Ten duch se obrátil na mě a začal si mě prohlížet. Jeho pohled byl dost udivený, ale zvláštním způsobem spokojený. Chvilku si mě prohlížel jako bych byl kniha, kterou si chce přečíst a chce se přesvědčit, jako by to byl jediný exemplář a on byl udivený, že ho může zrovna on prostudovat.
Naznačil mi, abych mu podala tu poraněnou ruku a já to udělala. Začal si důkladně prohlížet ten flek, ale po jizvě už nebylo ani památky.
„Je dobře, že jsi ji přived v tak časném stádiu, jestli by to začalo postupovat, už bychom neměli šanci to zastavit. Uvidíme, co s tím zmůžeme, vlastně máš štěstí, že nějakou dobu před svou smrtí jsem studoval tady ty věcičky a přišel jsem na zvláštní věci. Sama o sobě skvrna je neškodná. Je to nějaký druh parazita. Se svým hostitelem žije v symbióze, hostitel poskytuje tělo a energii života a tady to se stará o zdraví a magickou moc hostitele. Ale protože není moc vysoko v potravním řetězci, tak se stává, že jakmile dosáhne určité vývojové fáze, tak se na něj snesou bytosti, které se chtějí za jeho pomoci vyvinout. A nebývají to většinou přátelští tvorové,“ s tímto výkladem mi přiložil druhou ruku na tu skvrnu.
Začal cosi vykládat v řeči, které jsem nerozuměla a já začala pociťovat chladivý účinek jeho moci. A naráz jako by se ta skvrna vzepřela a máchla po něm končetinami, on se lekl a okamžitě stáhl obě ruce. Ta skvrna se zase položila a jako by se ještě víc natáhla.
„Tvory, které jsem studoval já se živili na dost slabších parazitech, než je tento. Tenhle parazit je neskutečně mocný. Ani nechci pomyslet, co za tvora si ho přivlastní. Já jí nedokáži pomoci. A snad ani nikdo jiný. Možná snad jen společenstvo, které ochraňuje Zemi by jí dokázalo pomoci, Darnek, ty víš o kom mluvím, často jsi mi o nich vyprávěl. Možná, že jediná šance, kterou tahle dívka má je vytrhnout z ní toho parazita, ale ve většině případech jak víš to znamená smrt. Ti na Zemi na to jistě….“ odmlčel se a zadíval se do prázdna, „měli byste už jít. Vojáci z hradu začínají obkličovat hřbitov,“ hned na to se rozplynul.
Zaslechla jsem jakési hlasy, co se bavily za zídkou.
„Ukažte se! My o vás víme,“ zařvala Marta a já jsem se jí trošku začala bát, protože takhle nikdy ve třídě nevystupovala, byla spíše klidnější a všechno se snažila řešit ústně, ale tady ta Marta byla bojovnice, která se s ničím nechce párat příliš dlouho.
Chvíli se nic nedělo, až po chvíli začali přeskakovat zídku a vycházet zpoza kostela vojáci. Všichni měli stejnou modročervenou uniformu, až na dva, kteří asi tomu všemu veleli, byli v černém. Stahovali se kolem nás a já si uvědomila, že Marta vytáhla odkudsi meč, Daryk se proměnil v psa a Darnek se jen rozkročil a prsty na rukou stahoval a roztahoval, jako to dělávali kovbojové ve westernech.
„Jste obklíčeni. Vzdejte se, odložte zbraně a sdělte nám vaše záměry,“ řekl klidným hlasem jeden z těch dvou v černém a z kriminálek, co sleduji bych si tipla, že tady ten hraje hodného, zatím.
„Naše záměry vám můžou být ukradené, ale nebojte se nejsou proti vašemu ‚králi‘. Vlastně naše záměry jsou ve váš prospěch,“ odpověděla bez váhání Marta a dvakrát protočila mečem, tam a zpátky, byla to asi známka nervozity.
„Je to pár let, co něco takovéhoto tvrdil i jeden temný a my mu uvěřili. A podívejte, co z toho vzešlo, teď máme za svou zemí připravené Temné vojsko, a i když je znehybněné, stále tam je. Ne, my vám nevěříme,“ odpověděl druhý z těch dvou a pak zavelel, „Chopte se jich.“
„Měl byste vědět, že děláte velkou chybu,“ řekl Darnek a udělal pauzu, „Indarzan!“ po těchto Darnekových slovech všichni vojáci i se svými veliteli ztuhli na místě.
„Pojďme,“ zavelela Marta.
Bylo to jako v těch fantasy filmech, kde je hrdina tak rychlý, že může závodit s kulkou a s přehledem vyhraje. I oni se mi zdáli dost zpomalení. Ať se jakkoliv pohnuli, tak jim to trvalo stokrát déle než nám a mi mohli kolem nich bezstarostně projít. Prošli jsme kolem ztuhlých vojáků a zamířili ven z vesnice. Teď už nebylo vidět nikoho, kdo by se potuloval po náměstí ani nikde jinde kolem budov. Napadlo mě jestli to nebylo kouzlo na naše zrychlení, místo toho, aby se oni zpomalili, jak jsem se původně domnívala. Ať je to jak chce, výsledkem je, že jsme prozatím volní. Vyšli jsme z vesnice a zamířili do lesa, přes les na louku, kde jsme tehdy vystoupili z toho portálu. Cestou mi dávala Marta a občas i Darnek rady, co dělat a čemu se naopak vyhnou v tomhle světě. Marta mi taky předala malý náramek, který jsem měla zmáčknout, pokud bych byla v nebezpečí a nikdo, kdo by mě ochránil, by tam nebyl. Napadlo mě proč dělají takováto opatření. A hlavou mi probleskla jediná věc. Oni se připravují na to, že tu budeme muset zůstat delší dobu než původně plánovali.
A pak mi ještě dala přívěšek ve tvaru kruhu s pěti hroty otočenými směrem do středu, popsaný nějakými runami, ale k tomu už mi neřekla jaký má význam a co s ním můžu dělat.
„Stůjte!“ ozvalo se za našimi zády, bylo to dost udýchaně a naštvaně, že musí někoho pronásledovat.
„Čekala jsem, že na tom místě zůstanou delší dobu,“ postěžovala si Marta a všichni jsme začali utíkat. Tímto potvrdila moji první domněnku, že to bylo na jejich zpomalení.
„To asi nebudou ti ze hřbitova. Na tom hřbitově by měli vydržet ještě nějakých deset minut,“ odpověděl jí zadýchaně Darnek, i když měl trošku sportovní postavu se svaly, tak na nějakou tu vytrvalost nebyl stavěný.
„Co po nás chcete?“ zařvala na ně Marta.
„Chceme jen znát vaše záměry, se kterými jste sem přišli,“ ozvalo se ze zadu hodně udýchaným hlasem.
„Dobrá. Můžete nás vyslechnout,“ svolila jim Marta.
Zvolnili jsme, aby nás mohli dohonit. Marta si odvázala jeden kus látky, co měla obtočený kolem pasu a začala mě ho obmotávat kolem hlavy. Podala mi taky Darykův plášť, já si ho přehodila přes sebe a ukryla jsem se v něm.
„A nebudou chtít, abych jim ukázala tvář, když mě viděli, jak si to na sebe narychlo dávám?“ zpochybňovala jsem jejich plán.
„Věř nám trochu. Trochu jsme se pojistili. Oni nás až do teď neviděli zřetelně díky jednomu šikovnému kouzlu. A už vůbec neviděli, jak si to na sebe dáváš. I kdyby viděli, tak nic nezmůžou proti tvrdohlavé princezně. Hlavně se ničeho neboj,“ ujišťovala mě Marta. Nijak jsem z jejich slov nebyla dvakrát nadšená.
Konečně nás dostihli a my jsme se zastavili.
„Tak tedy – co máte v úmyslu?“ zeptala se nás velitel té jednotky.
„Jen tudy procházíme. Ochraňujeme princeznu z Mořských ostrovů,“ odpověděla s klidným hlasem Marta, ale trochu jiným, jako by měla dost ostrý přízvuk, který byl obtížněji rozeznatelný.
„To může být pravda, ale pokud vím, tak mořské národy nepoužívají takovéto oblečení,“ zapochyboval velitel.
„Máte pravdu, nenosí. Ale nebyla by princezna trochu nápadná, pokud by byla v jejich normálních šatech? Abychom ji mohli nepozorovaně provést touto zemí, tak jsme jí dali tyhle šaty,“ odpověděla mu opět s klidem.
Byla úplně jiná. Normální Marta, ta kterou znám by po měl vyjela, že kdybych byla v normálních šatech, tak bych neušla ničí pozornosti. A taky by dodala, že jsme zrovna mohli nést cedule s nápisem: Tohle je princezna, kdo ji chce? Ale teď byla klidná a úplně jiná
„Ať nám ukáže tvář.“
„Řeknu jí to, ale asi se jí to nebude líbit a tvář vám neukáže,“ pověděla mu a obrátila se na mě, „Dáši, teď se mnou mluv česky.„“
„A jak jinak?“ podivila jsem se. Tehdy jsem si nevšimla změny jazyka. Jak bych taky mohla?
„Do teď jsme mluvili obecnou řečí, kterou se mluví v tomto světě. Ten průchod, kterým jsi prošla, měl v sobě jednu pojistku. A to takovou, že tomu kdo, jím projde vtiskne do paměti obecnou řeč, u jiných lidí by to dělalo problémy, ale ty jsi se zde narodila, takže jsi ji hned přijala za vlastní,“ vysvětlila mi.
„To jako, že já mluvím česky a ještě umím obecnou řečí?“ nemohla jsem uvěřit.
„Ano, tak to je, i když mág akademik, by to popsal jináč. Že každý myslíme na nějaké obrazy a předáváme je díky řeči, každá řeč má svůj takový kód, který se musíš naučit, abys se mohla naučit ten jazyk, takže mluvíš tolika jazyky kolik znáš kódů. Aby se nemusela učit další jazyk, tak mágové vymysleli kouzlo na obejití. Vtiskneš si do paměti ten kód a pak už jen předáváš druhému ‚obrazy‘. Oba si myslíte, že mluvíte jedním jazykem,“ potvrdila, já trošku zakroutila hlavou, aby to vypadalo, že jí odpovídám a ona se obrátila na velitele, „jak jsem si myslela, odmítla. Domnívá se, že by nebylo dobré, kdyby tady odhalovala svou tvář. Je v bezpečí jen, když ji zná málo lidí. Čím více lidí pozná její tvář tím je věší riziko. Ale můžeme to obejít tím, že vás zabijeme.“
„Dobrá. A můžu se zeptat, kam putujete?“ zajímal se dál velitel.
„Co si myslíš, kam bychom mohli jít?“ zeptala se mě Marta.
„To se ptáš mě? No já to nevím,“ odpověděla jsem jí udiveně.
„Můžeme zaskočit na královský hrad,“ zažertoval Darnek
„To není až tak špatný nápad,“ chytla se toho Marta.
„A co tam?“ zeptala jsem se.
„Na návštěvu,“ opět zažertoval Darnek.
„Říká, že vám to můžeme prozradit. Putujeme na královský hrad. Má tam důležité jednání,„
„Doprovodíme vás,“ nabídl se velitel.
Svolili jsme, ale nejdřív jsme si museli vzít věci, které jsme měli v chajdě. Stavili jsme se na hradě, u kterého jsme byli a vzali jsme si tam koně.

Ke královskému hradu jsme dorazili chvíli po setmění. Cestou jsme projeli asi tuctem vesnic a měst. Příroda tu byla opravdu nádherná a málo poznamenaná lidskou rukou. Už vím, proč ji chtěli mí rodiče ochránit. Začínalo se mi tady líbit.
Jak jsme se blížili ke královskému hradu, bylo poznat, jak je rozlehlý. Hrad měl asi pět hradeb, vždy ta další byla vyšší a mohutnější. Věže, které rozdělovaly každou hradbu na několik dílů, byly vyzbrojeny několika katapulty a dalšími obrannými stroji. V první hradbě byly čtyři brány, každá natočená na jednu světovou stranu. Ale další hradby už měly jen dvě brány a cesta od jedné brány ke druhé se vinula ve tvaru spirály.
„Tak tohle je náš královský hrad,“ pověděl pyšně velitel.
„A za jak dlouho nás může přijmout?“ zeptal se Darnek.
„To nevím, ale my teď nemáme krále, my máme…“ chtěl nás upozornit velitel.
„My známe osud této země,“ řekla posmutněle Marta.
Bez dalších slov jsme pokračovali ke hradu. Přijeli jsme k první bráně, která byla už zavřená. Velitel sesedl z koně a přešel k bráně. Zabouchal na ni a po chvilce se otevřelo okénko a zpoza brány se ozval jakýsi hlas: „Kdo jste? A co potřebujete?“
„Jsem velitelem Temného hrádku. A doprovázím jednu důležitou osobu,“ odpověděl ‚popravdě‘ velitel.
„Dobrá ukažte mi vaši známku a já vás pustím dovnitř.“
Velitel vytáhl zpod košile nějaký přívěšek a prostrčil ho okénkem. Vrátný se na něj podíval a hned ho vrátil zase zpátky. Okénko se zavřelo, strážný si odfrkl, jako, že toho má pro dnešek dost a doufal, že to už dneska skončilo, ozvalo se několik cvaknutí jako když někdo otáčí klíčem a pak nadzdvihává obrovskou petlici. Nakonec se ta ohromná brána pomalu otevřela. Za nimi se objevil malý mužík v tmavě zelené pláštěnce a něco měl připevněné na zádech. Jakmile se natočil bokem k nám, poznala jsem, že to co má na zádech, je vlastně ohromná oboustranná sekyra. Jeho tvář byla zarostená rezavými vousy, které měl úhledně spletené do několika copánků. A některé z copánků byly pak ještě spletené, ale ne všechny.
„Vítám vás v našem hradě,“ uvítal nás, ne příliš vesele, ten mužík.
„To si ty, Karigele? Ty starý trpasličí brachu!“ pozdravil se s ním Darnek seskakujíc z koně .
„Ano. Jsem to já,“ rázem z něj všechna mrzutost opadla, přešel k němu, aby se s ním mohl obejmout.
„To sis moc nepolepšil. Jak jsi skončil tady u brány?“ zajímal se Darnek.
„Znáš mě až moc dobře na to, abys věděl, že jsem se vsadil,“ odpověděl mu, pak se obrátil na velitele, „já už je doprovodím.“
„Ale já bych je měl doprovodit do…“
„To snad zvládnu taky. A tady v tom hradě se jim nemůže nic stát,“ vzdoroval trpaslík.
„Vy ale máte stráž u brány, nemůžete opustit své místo.“
„Jacku, já tu sázku vzdávám,“ zařval do strážnice, „Tady máš svoje peníze,“ řekl skleslým hlasem a hodil mu váček s penězi. „Už jsem volný. Jste spokojený?“
„Dobrá. Stejně ještě mám nějaké povinnosti,“ rezignoval obraceje svého koně.
A na to se obrátili všichni jeho muži. Já jsem pobídla svého koně, ať jde dovnitř. Všichni mě následovali a jakmile jsme byli všichni vevnitř, tak za námi ten trpaslík zavřel bránu.
„Kam tedy máte namířeno?“ zeptal se.
„Na hrad.“
„Tak mě tedy následujte,“ vyzval nás.
Sesedli jsme z koní a nechali jsme se provést skrze město pod hradem. Všechny ulice byly prostorné, takže se na ně mohly vejít klidně dva vozy vedle sebe, na obou koncích byly vyvýšené chodníky a byla tu dokonce i kanalizace. Celé město bylo čisté a jako by jen včera dostavěné. Všechny domy byly úplně stejné, takže jste po chvíli ztratili orientaci, ale na každém rohu byla cedule s názvem ulice, takže ztratit se bylo takřka nemožné. Po nějakých deseti minutách jsme se dostali k druhé bráně, ale ta už byla otevřená a u ní stály stráže v pozoru a v rukou držely dlouhé halapartny. Na sobě měly uniformy hradní stráže, nebo aspoň myslím, s černo-červenými pruhy. Jak jsme procházeli kolem nich, ani se nepohnuli – a to se je ještě ten trpaslík snažil rozesmát několika grimasami, ale i tak zůstaly tváře strážných jako z kamene.
„Ti se nepohnou ani za nic. Jen kdyby vážně museli,“ upozornil ho Darnek.
„Já vím. Ale vždycky se o to pokouším, i když mi to nejde,“ poznamenal trpaslík a pak dodal, „výzvy to je moje.“
„Na to musíš jít úplně jinak,“ radil mu Darnek.
Přešel k jednomu z těch strážných upřeně se mu zadíval do očí, natáhl k němu pravou ruku, která byla zavřená v pěst a před jeho obličejem ji otevřel, z ruky mu vyšel namodralý dým. Ten strážný nejprve nic nedělal, ale jak se nadechl tak mu ten dým vletěl do nosu a odpadl, ten druhý strážný hned vyrazil k svému kamarádovi.
„Vidíš?“
„Ty podvádíš. Tys na něho použil nějaké kouzlo!“ naštval se trpaslík.
„Na tohoto sice ano, ale na toho druhého ne. A o toho mi hlavně šlo.“
„Dobře, no. Vyhrál jsi. I když nečestným způsobem,“ řekl stále uraženě.
„Pak ti koupím korbel piva a pohovoříme o starých časech,“ snažil si trpaslíka zase udobřit.
„Dobrá, ale nyní musíme za správcem. Jak jste mi naznačili, spěchá to.“
Provedl nás i zbytkem města až k bráně samotného hradu. Hrad sám měl několik mohutných věží, na kterých byla spousta obranných strojů a taky několik menších věžiček, ve kterých – jak jsem se dozvěděla – bydlí čarodějové, mágové a několik alchymistů. I když to měla být nedobytná pevnost, tak měl ten hrad i spousty balkonů, sochy byly skoro na každém rohu, na hlavním nádvoří byla ohromná kašna na památku jedné dost významné bitvy a mnoho dalších zdobných věcí. O tom všem mi vykládal náš průvodce.
Trpaslík nám řekl, že zařídí všechno, aby nás pustili do hradu a další věci s tím související. Přistoupil k bráně a mohutným klepadlem, které bylo akorát tak vysoko, aby na něj dosáhl ze špiček s nataženýma rukama, zaklepal.
V úrovní očí (lidských očí) se otevřelo okénko a z něj na nás hleděly dvě zelenohnědé oči.
„Podle toho ťukání bych řekl, že nás přišel navštívit jediný trpaslík, který se zde na hradě nachází. A vidím, že si nepřišel sám,“ ozvalo se zevnitř.
„Jo, jsem to já. Mohl bys nás pustit dovnitř? Moji hosti potřebují mluvit se správcem. Bylo by možné ho nyní navštívit?“ chopil se řeči trpaslík.
„Ano, ještě přijímá návštěvy, ale obávám se, že tebe nemůžu pustit. Ledaže…“
„Ledaže co? Co potřebuješ od chudého trpaslíka?“
„Potřeboval bych dýmkový tabák. Ten, který jsi mi dal minule, došel mi – a když mi ho dáš, udělám pro tebe skoro všechno.“
„Ten balíček, co jsem ti před dvěma měsíci dal by stačil pro jednoho trpaslíka na půl roku. To jsi opravdu dobrý, když jsi to vykouřil za tak krátký čas. Ale i tak by jsi měl být úplně bez smyslů, nebo dost omámený, protože kdyby to udělal i ten největší trpasličí kuřák, tak by měl problém udržet se na nohou a ty jsi v pořádku. Dám ti ještě jeden balíček, ale ty mi slíbíš, že si ho budeš šetřit, protože já nevím jestli tady v příštích několika měsících budu,“
„Abych ti řekl pravdu, tak já ten tabák rozdal tady mezi chlapy. Všem nám hrozně chutnal. Ale teď ti slibuju, že už ho budu šetřit a nikomu ho nedám. A teď můžeš vstoupit,“ a jak před tím trpaslík, tak i tento strážný zavřel okénko a začal odemykat několik zámků.
Jakmile měl odemčené všechny, bylo slyšet, jak nadzdvihl obrovskou petlici a otevřel bránu.
Měl stejný stejnokroj, jak ti dva předchozí strážní. Vešli jsme dovnitř a on za námi zavřel. Trpaslík se už hnal přes nádvoří, ale strážný ho upozornil na to, že mu něco dluží, trpaslík se k němu vrátil a podal mu váček koření, který si s lítostí odepnul z opasku. Strážný si váček převzal a pousmál se na něj.
„Počkejte tu. Já zavolám někoho, kdo by vás uvedl ke správci a taky se postaral o koně,“ nabídl se a po těchto slovech odběhl.
Asi po pěti minutách se vrátil a s ním i nějaký kluk.
„On vás zavede ke správci,“ oznámil nám strážný a vrátil se na své místo.
Ten kluk byl nějaké páže, nebo tak něco. Byl oblečený v podobných šatech jako stráže, ale na šatech měl navíc ještě žluté pruhy. Byl jen o málo starší než já.
Vybídl nás, ať ho následujeme. Šli jsme tedy za ním, přes celé nádvoří k jedné z budov na nádvoří. Na nádvoří byla budova pro kováře, skladiště jídla, zbrojnice, žalář a taky věž mágů, to všechno připravené na obléhání, při němž by nepřítel dobyl město pod hradem. Vstoupili jsme dovnitř, do chodby, která byla po celé délce zdobená loveckými trofejemi a zbraněmi. Na zemi byl červený koberec a my jsme po něm šli až k druhým dveřím nalevo. Bylo poznat, že toto je oficiální vchod pro návštěvu, která měla být ohromená vším, co tu bylo k vidění, ale na mě to tak neúčinkovalo, protože podobných chodeb na hradech jsem viděla tucetkrát. Za dveřmi byla místnost osvětlená svíčkami, protože tam bylo jen jedno okno na protější straně, ale bylo dost malé a jím neprocházelo tolik světla, kolik by mělo, aby osvětlilo celou místnost. U dveří, kterými jsme vstoupili do místnosti byly stráže a i u dvou dveří, které byly po stranách. Po stěnách bylo několik obrazů. U stěn byly rozmístěny dřevěné stoličky s bohatým zdobením.
Tady nás ten kluk nechal a řekl, že nás uvede a my jsme tady měli mezitím počkat.
 

hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

(neautorizován)17.4.2011
 

v povidce stoji jeden zajimavynamet, bohuzelneprilis poutave zpracovan...chvilemi mam pocit, ze je zde mala slovni zasoba, nektere situace prehnane rozvedene atd.. takzeby to urcitepotrebovalo urcitou korekturu a ,,pohrati\" se s textem, protoze napad tu je urcite dobry

Jiří Š. (autor)25.4.2011
 

plánuju totrošku překopat o prázdninách, ale nevím jestli se k tomu dostanu, protože toho mám víc rozepsaného =D

MÁM TALENT hodnotí18.3.2011
 

Příběh má zajímavý spád, jen je mi chvílemi jako čtenáři líto, že je zajímavá situace odbytá slovy \"nebo tak nějak\", \"či cosi takového\", \"někdo něco udělal\", \"nevím proč...\" - stálo by za to, na chvíli se v ději pozastavit, popřemýšlet, situaci nějak zajímavě dotáhnout... místy je příběh zase lehce přeplněný novými postavami a situacemi. Stálo by za to, pokusit se vše detailněji rozehrát, na chvíli se pozastavit, nechat čtenáře \"odpočinout\". Nicméně text má zajímavý potenciál a může si své čtenáře (dle mého názoru mladší) najít.

Jiří Š. (autor)18.3.2011
 

Vím a cítím to taky když si to zpětně pročítám, že to má trochu více nedostatků, ale od nějakého nakladatele, nebo někoho nezávislého chci slyšet co se dá změnit.
Vidím sám, že tahle moje první knížka je jako obrázek od školkáče, zdá se dokonalý autorovi a všem kom ho ukážu a znají mě, tak vidí jen to pěkné a neřeknou pořádnou kritiku od které by se dalo odrazit.
Ale zdá se mi, že knížky, které by měly nepřímo navazovat (je to obsáhlejší sága) jsou o něco lepší, ale je to i tím, že se snažím psát vyprávění postav a ne nějakého vypravěče, který to převypráví a všem příběhům dá stejný sloh, já se snažím aby každá knížka a hrdina byl originál, měl vlastní slovník, styl popisu a věci na které se zaměřuje trochu více...ale jináč se budu snažit zlepšit všechny nedostatky jakmile budu mít trochu volného času...díky =D

Andreica (Andrea Roučková)6.3.2011
 

Tak zatím jsem přečetla první kapitolu a je velmi zajímavý nápad. Místy jsem se sice trošku ztrácela, že jsem si věty musela přečíst několikrát, ale to spíše přisuzuji své ospalosti :) Zítra se k tomu vrátím a snad to celé dočtu :)

Jiří Š.7.3.2011
 

poprabde ten zacatek je napad moji segry, ale zbytek je moje =D
planuju tu pridat aj zbytek knizky, ktera neni az tak kratka =D
budu rad kdyby si nekdo vsiml chyby (ne gramaticke) tak ze by me to napsal, nebo abych neco upresnil =D

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Dark Drago

stažený soubor.jpg
O mně

Co bych měl tady psat? =DD
Asi to, že sem to tu před 8 lety opustil. Tehdy mi bylo skoro 17, a dneska počítám svůj věk už skoro na čtvrt století.
Ač je 1.1 nového roku, tak toto není předsevzetí, ale je to plán. Plán o tom, že tento rok udělám první krok. Krok který se otiskne a vtiskne můj podpis do světa. Je to rok, kdy konečně ožijí draci, rok kdy Dark Drago ukáže svou moc a zařve do celého světa. Protože ten čas už opravdu nadešel...

Dark Drago - vypravěč příběhů z Pětisvěta

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •