IKAR CZIKAR CZ

Povídky, novely a ostatní kecy (Aleš Beseda)5.2.2015
 

4
 počet hodnocení: 1
přečtené 22409, Komentáře 18

 

Skandál společnosti BraiCon - Operace Nugget

 



 



Operace Nugget



 



Japonská výzkumná loď Sapporo vyplula z přístavu v Yokohamě s povolením provádět průzkum populace velryb v Ochotském moři již před dvěma týdny. Na její palubě se nacházela regulérní japonská posádka včetně kapitána, nicméně pravým účelem plavby nebyl tentokrát vědecký výzkum. Vezla speciální vybavení a malý tým specialistů z Kanady podléhající velení CSIS. Satelitní průzkum prokázal, že ledová pokrývka v Ochotském moři už taje a vědecké plavidlo by mělo malým ledovým krám pohodlně odolat. Dolet elektrického dronu Lilium činil zhruba tři sta padesát kilometrů s plným obsazením, bylo zapotřebí vytvořit maximální rezervu, aby byl dron schopen provozu co nejdéle. Proto musel být vybaven dálkovým ovládáním a místo lidské posádky jen speciální elektronikou včetně kamer s vysokým rozlišením. Bylo nutné zajistit minimální zatížení a získat tak maximální doletovou rezervu. Dalším z rizikových faktorů bylo počasí, silný vítr by dokázal relativně malý dron výrazně odchýlit od kurzu a Ochotské moře je nevlídným počasím proslulé.



Bylo zapotřebí přiblížit se k pevnině nejlépe na dohled a nejlépe v noci. Souřadnice průzkumného letu dronu patřily městečku Malyj Dawson. Satelitní snímky ukazovaly netypický obrázek několika menších dřevěných budov připomínajících zlatokopeckou osadu z osmnáctého století. Byla sledována již šest týdnů a nebyl v ní zaznamenán téměř žádný pohyb osob. Jenže nedaleko ní pravidelně přistával vrtulník. Byl to luxusní americký stroj Sikorsky S-76D. Jeho pasažéři mizeli někde v lese. Detailním zkoumáním snímků se podařilo přečíst jeho imatrikulaci C-GLIA. Byla to kanadská imatrikulace, podle rejstříku vlastníků stroj patřil firmě BraiCon a startoval z Magadanu.



 



Samantha Borowitz byla dcerou majitele klenotnictví z Montrealu. V červnu jí mělo být patnáct. Byla nejmladší ze tří sourozenců a jediná dcera. Její otec Andrew Borowitz vedl úspěšnou firmu s pobočkami v Ottawě, Hamiltonu a Vancouveru. Uvědomoval si rizika svého podnikání a z preventivních důvodů nařídil celé své rodině, aby si nechala implantovat ID čipy. Když Samantha před dvěma měsíci zmizela, Andrew očekával telefonát od únosců. Ten ale nepřicházel. Bylo to divné a navíc byl její čip stále aktivní. Jenže ukazoval neuvěřitelnou polohu, během dvaceti čtyř hodin se jeho milovaná dcera ocitla kdesi v Magadanu na dálném východě. Andrew tomu nevěřil. Ohlásil věc policii a ta předala informaci Národnímu centru pro zmizelé osoby. Tým Nugget dostal to, po čem pátral. Samantha byla dívka z dobré rodiny, ale rozhodně nechtěla být poslušné děvče. Celá rodina si nechala implantovat ID čip do ruky, jen ona to kategoricky odmítla. Prosadila si něco úplně jiného. Už od svých dvanácti let nosila piercing, nejdříve v pupku a nakonec i v jazyku. Našly se firmy, které využily prostor na trhu a začaly nabízet ID čipy v podobě piercingových šperků. Nakonec přesvědčila otce a nosila čip jako piercing v jazyku. I proto Andrew zprvu nevěřil poloze Samanthy kdesi v Rusku. Myslel si, že prostě jen ztratila svůj piercing. Ale Samantha ho měla stále, nikoho z únosců nenapadlo skenovat jí ústa. Odstranil ho teprve doktor z vyšetřovny. Vyjmul z jejího těla všechny šperky v rámci lékařské prohlídky. Měla být odeslána do Bonanzy, byla stále nevinná a někdo důležitý si přál změnu. Doktor věnoval pozornost každému detailu jejího těla. Muselo být zbaveno všeho cizího.



 



Budova společnosti BraiCon v Montrealu byla obklíčena policejními vozidly. Její střechu ovládla zásahová jednotka z vrtulníku. Na místo se sjížděly televizní štáby. Moc toho ale k vidění nebylo, zatčené osoby se na denní světlo před objektivy kamer nedostaly. Všechny byly odvedeny do neoznačených policejních aut v podzemních garážích a odvezeny mimo pozornost reportážních týmů. Spekulovalo se, že akce souvisí s únosy kanadských občanů.



 



Tým Nugget předpokládal, že elektronické zařízení na palubě dronu Lilium zachytí nějaký signál právě nad Bonanzou. Tři a půl kilometru vzdálený srub ukrytý v lese byl sice odhalen pomocí ID čipu Samanthy, ale to se stalo teprve odpoledne před zahájením průzkumného letu. Nechali dron nad Bonanzou pátrat asi dvacet minut bezvýsledně a pak náhle začal přenášet mobilní signál nikoliv z Bonanzy, ale z prostoru, kde byl lokalizován čip. Samantha telefonovala své matce do Montrealu a hovor byl spojen. Tým na palubě lodi Sapporo poslouchal. Dron byl okamžitě přesměrován ke srubu.



Obraz z vojenského satelitu poskytl CSIS Pentagon. Americké vojenské velení spolupracovalo s kanadskou výzvědnou službou přes agenty CIA a operace Nugget měla prioritu kanadské vlády. Členové týmu v operační místnosti CSIS zaznamenali v oblasti kolem Bonanzy zvýšenou aktivitu. Mířily tam dva civilní vrtulníky, z nichž jeden už znali, ale současně se od severu blížil neznámý výsadkový stroj speciálních jednotek. Všem bylo jasné, co bude následovat. Ruský velvyslanec byl stále v jednací místnosti s kanadským předsedou vlády. Společně s ním sledoval dění v ruské tajze na obrazovce televizoru. V místnosti bylo ticho.



„Jestli to nezastavíte, budou se dít věci,“ řekl premiér.



„Nemám žádnou pravomoc. Nikdo nebere telefon,“ zněla velvyslancova odpověď.



Za deset minut civilní helikoptéry odlétaly a výsadkový vrtulník dosedal před Bonanzou. Vyskákala z něj četa ozbrojenců. Oba muži v jednací místnosti jen konsternovaně sledovali dění.  



 



Chladný vzduch ve srubu fungoval jako osvěžovač. Všech dvanáct dívek následovalo Edgara po ocelových schodech nahoru a teď posedávaly na těžkých dřevěných židlích a lavicích a v jednom kuse telefonovaly. Chlad snad ani nevnímaly. V místnosti bylo intimní přítmí, na stěně za barem pořád svítila petrolejová lampa, kterou tam při odchodu pověsil Fjodor. Ed si sedl do křesla u okna a hleděl ven do tmy. Stále nechápal, co se děje. Něco muselo být venku. Vstal, sundal ze dveří závoru, otevřel je a vyšel ven do sněhu. Ucítil na tváři mráz. Poodešel dál od srubu a rozhlížel se po obloze. Uviděl jasně zářící měsíc a hvězdy, a pak ještě něco, cosi bzučelo jako moucha a blížilo se to. Otočil se po zvuku. Na malé planině se na udusaný sníh snášelo z výšky něco zvláštního. UFO, napadlo Eda. Zježily se mu z toho všechny chlupy na těle. Ucítil animální hrůzu. Stál, zíral na tu věc a nemohl se pohnout. Ze dveří srubu vyběhla Samantha a proběhla kolem Eda přímo ke dronu. Vzpamatoval se. Pak se otočil a uviděl další dívky tlačit se u dveří. Měly ruce založené na prsou a třásly se zimou. Bosá Samantha jen v bílé košili doběhla ke dronu, chvíli něco zkoušela a pak otevřela široká boční dvířka. Od srubu se odpoutala další odvážná dívka a běžela za Samanthou. Ta už seděla uvnitř dronu. Druhá dívka si nastoupila k ní a zavřela dvířka. Dron se vzápětí zdvihl a zamířil k jihu. Edovi konečně došlo, co se děje. Samantha dostala pokyny po telefonu přímo z lodi Sapporo. Druhá dívka se přidala spontánně. Víc místa už v dronu nebylo. A nikdo další už ani neměl šanci. Dron měl energii na zhruba sto dvacet kilometrů letu bez zátěže. Ale zachráněn musel být za každou cenu alespoň někdo. Výzkumná loď Sapporo mu plula plnou parou vstříc.



 



Edgar sledoval dron pohledem dokud mu nezmizel za stromy. Chvíli ještě bezradně stál venku a pak uslyšel z dálky střelbu ze samopalu. Teď pochopil velmi rychle. Rozběhl se zpět ke srubu a zatlačil dívky dovnitř. Zavřel a zajistil dveře. Bylo mu lhostejné, co se stane jemu, ale nikdo nesmí ublížit těm dívkám.



„Musíme zpátky,“ řekl nahlas důrazně a zamířil k otvoru v podlaze.



„Ne! Přiletí pro nás!“ ozvala se jedna z dívek.



„Nemám signál!“ vykřikla jiná.



„Musíme dolů, najdeme oblečení,“ řekl ještě důrazněji Ed. Nechtěl, aby zpanikařily. Musely dostat úkol.



„Všichni za mnou!“



 



Členové týmu Nugget v řídící místnosti společně s předsedou vlády ve společnosti ruského velvyslance šokovaně přihlíželi satelitním záběrům likvidace Bonanzy. Speciální jednotka vběhla do hostince, bylo vidět slabé záblesky. Nikdo nevycházel ven. Za pár minut bylo komando zpátky a začalo podpalovat všechny budovy. Hostinec jako první. Bylo jasné, že všechny civilní osoby uvnitř byly usmrceny.



Kanadský premiér zesinal. Vstal a beze slov opustil jednací místnost.



 



Pokračování


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

HM27.8.2019
 

Odporúčam nepoužívať cudzí jazyk, ak ho naozaj neovládate. Takto by to žiaden Fjodor nepovedal :) Akoby tomu textu chýbal tretí rozmer...

AB28.8.2019
 

Milé jméno, děkuji za stroze anonymní komentář:-)Přivítám každou dobře míněnou radu, jak své dílko vylepšit. Prosím, jak by to Fjodor řekl? Text není nikdy hotový a tohle je jen první verze. Člověk se furt učí...

Veronika Jansová8.5.2015
 

Náhodou jsem sem dneska ráno zabrousila a přečetla si úvahu "Psaní jsou galeje...?" Nevím, proč je řazená mezi povídky a novely, ale budiž. Přijde mi ale neskutečně pitomá. Copak to, že člověk něco považuje za těžkou práci, zákonitě znamená, že ho to nebaví a nemá k tomu vlohy? Nedávno jsem zorganizovala školu v přírodě - zajistila veškeré papírování, domluvila ubytování, koupila místenky na vlak, vytvořila komplet program, nakoupila na něj vše potřebné. Spousta hodin práce. Byla to dřina a fakt nevím, jaký druh talentu bych asi tak musela mít, aby mi to všechno šlo tak nějak samo, rychleji a bez pocitu únavy. Ale zároveň bych v té době nic nedělala raději. Ano, mákla jsem si, ale bavilo mě to. Při psaní zažívám podobný pocit. Pokud má dílo za něco stát, musím jednu jedinou scénu (a někdy jedinou větu) stokrát promýšlet, v hlavě si prožívat, upravovat, měnit. Zabere to čas, jsem z toho unavená, někdy dílo odložím, protože prostě v tu chvíli nevymyslím, jak a kudy dál. Ale dělám to z vnitřního pocitu a miluju to. Asi tak...

Aleš Beseda8.5.2015
 

Píšu o svých pocitech a nesnáším skuhrání. Postěžovala jste si někomu, jak jste se s tou školou v přírodě nadřela? Jestli jo, má odpověď zní - tak to nedělej. Pokud někdo dobrovolně dělá něco, co si sám vybral, nemá právo si stěžovat. To je message téhle úvahy. Skuhrání je českým národním sportem. Když se mě někdo náhodou zeptá, jak se mám, a já odpovím, že báječně, hrozně se diví. Ale já se mám báječně navzdory všemu a všem. Mám se tak, protože se tak mít chci. Pokud někdo dobrovolně tvoří a pak si postěžuje, jak se nadřel, je to vůl. Mimochodem, z psaní nikdy nejsem unavený. Je to forma seberealizace. Nikdy mě neunavuje. Unavuje mě skuhrání...

Veronika Jansová8.5.2015
 

Většinu času se mám báječně a dělám věci, které mě baví. To ale neznamená, že musí jít lehce. Ano, řeknu, že jsem si s něčím dala hodně práce (jelikož se snažím dělat věci poctivě a co nejlépe, většinou mi hodně práce skutečně dají)- a neberu to jako skuhrání, ale prosté vyjádření faktu. Vadí mi, když někdo shazuje úsilí jiných, což je bohužel taky českým národním sportem - kolikrát slyším "jó, von si stěžuje, by měl makat na poli...". Pokud někdo řekne, že mu psaní dává zabrat, pomyslím si o něm, že se ho zřejmě snaží dělat zodpovědně. Rozhodně ne, že je bez talentu a do psaní se nutí kvůli penězům. Asi tak...

Aleš Beseda9.5.2015
 

Vraťme se ke psaní. Jde o svobodnou tvorbu, jako třeba malování. Máte potřebu to dělat bez ohledu na zisk. Tohle nemá nic společného s těžkou prací. Jde o sebevyjadřování. Umění není těžká práce. Umění je radost. Trvám na tom, že napsat knihu je těžká práce jen pro ty, kteří si psaní zvolili za cíl bez ohledu na to, jestli si psaní zvolilo je.

Aleš Beseda9.5.2015
 

Ještě něco, mám dva syny. Mladší odjakživa miloval jídlo. Vystudoval hotelovku a je talentovaný kuchař. Jde mu to snadno. Má talent. Vaří špičkovou kuchyni, první jeho zaměstnavatel byl Gordon Ramsay Ltd. Nikdy jsem ho neslyšel stěžovat si, že je celý den na nohou a kdesi cosi. Maximálně řekne, že je unavený. Dělá pro co se narodil a je šťastný. Starší syn je herec. Vystudoval DAMU, KALD u pana Krobota. Hraje v Divadle loutek v Ostravě a je na tom stejně. Je šťastný i když žije z ruky do huby. Dělá pro co se narodil a v jednom kuse velebí svoji práci. Dělat to člověk bez talentu, vemte jed na to, že by v jednom kuse skuhral. Na to dám krk. Oba mí synové jsou šťastní lidé a nestěžují si. Nemají proč. Asi tak...

Aleš Beseda9.5.2015
 

Pochopil jsem, že jste snad učitelka. Víte, co by podle mého měla dělat učitelka? Pozorovat své žáky. Hledat v nich nadání, najít je a pak jít za rodiči a přesvědčit se, že o něm vědí. A pak udělat všechno možné, aby děti dostaly možnost své talenty rozvíjet. Děti nepotřebují hotové informace. Touží se učit samy od sebe, ale nikoliv z nadirigovaných učebnic. Oběma mým dětem základní školství nijak nepomohlo v rozvíjení jejich talentu. Na třídní schůzky jsem chodil já a poslouchal jsem jen stížnosti. Žena to odmítla, byla tam jenom jednou a přišla domů s pláčem. Učitelka ji seřvala co to má za děcko. Mě si učitelky seřvat netroufly. Jenom si mi pokaždé stěžovaly jak nemožné mám děti. Jenže já nikdy nebyl na straně učitelek. Riskoval bych tím, že z mých dětí vyrostou nešťastní lidé.

Veronika Jansová11.5.2015
 

Myslím si, že člověk je šťastný tehdy, když se může věnovat věcem, které ho baví a daří se mu, ale zároveň se dokáže poprat i s úkoly, do kterých se mu nechce a jejich zdolání vyžaduje velké úsilí. Podle toho vedu i děti ve škole. Ano, je důležité rozvíjet jejich nadání. Ale vedle toho i naučit je, že úspěch nepřichází bez snahy a tréninku, že je potřeba trpělivost, že je často lepší spolupracovat než drát se na první příčky, nechat si poradit než za každou cenu prosazovat svůj názor. Nevím, jaké problémy měli vaši synové, ale mám zato, že se ve škole naučili minimálně číst, psát a počítat. Nejspíš to byla zase škola, kde se naučili plnit zadané úkoly, rozvrhnout si práci, přemýšlet nad postupem, komunikovat s autoritou a spolupracovníky. A poznámka na závěr - ve škole je dítě průměrně pět hodin denně. Dalších devatenáct stráví mimo ni. Trochu nepoměr, ne? Jak jste vy jako otec v té době rozvíjel talent svých synů a co všechno dalšího jste je naučil?

Aleš Beseda12.5.2015
 

Podívejte, mé děti jsou šťastné a úspěšné, takže na Vaši otázku jak jsem se staral, nebude v odpověď následovat výčet všeho, co jsem se svými syny prováděl. Nic Vám do toho není.

Jistě, že jim základní školství poskytlo možnost naučit se číst, psát a počítat, ale ruku na srdce, totéž by jim poskytli rodiče nebýt toho, že školní docházka je povinná. Škola, tak jak jsem ji poznal já a posléze i mé děti, není vůči dětem nijak přátelské prostředí. Skutečných učitelů s nadáním je v ní jako šafránu. Silně převažují státní úřednice vyžadující od dětí dokonalou poslušnost a respekt. Jakékoliv odchylky od poslušného přijímání školní diktatury jsou chápány jako rebelie, projevy svobodné vůle rovněž tak.

Má žena šla jednou do školy cosi vyřídit. Šla po chodbě, když na ni z jejího opačného konce začala jakási ženská hulákat: „Hej! Ty! Jak to, že nemáš přezůvky! Okamžitě se přezuj!“ Ta sebejistá úřední osoba se v budově úřadu zvaného základní škola naprosto neomaleně a sprostě obořila na dospělou matku, protože si ji spletla s nějakou podřízenou žákyní. Jakmile poznala svůj omyl, začala koktat a vymlouvat se, a nakonec jí z pozice síly vyčetla, že nemá vypadat tak mladě!!!

Jestli si myslíte, že se moje a nejen moje děti do školy těšily, jste úplně mimo. Bylo to nepřátelské prostředí plné zapšklých, nenávistných úřednic. Základní škola byla pro mé děti tak stresující, že obě po celou dobu školní docházky trpěly atopickým ekzémem. Žádné mastičky nepomáhaly. Ekzém se zázračně ztratil sám od sebe, jakmile ukončily školní docházku.

Vaše otázka, co jsem já jako otec udělal pro svoje děti je neskutečně arogantní, tohle si dovolí skutečně jenom učitelka. Ale odpovím na ni. Stál jsem za svými dětmi, domlouval jim, aby to vydržely a snažily se nereagovat na jízlivé výpady učitelek. Byl jsem s nimi a podporoval jejich talent. Společně se ženou jsme jim dávali všechno, co se jim škola snažila sebrat.

Petra12.5.2015
 

Milý pane Besedo,
musím říct, že s Vámi se člověk opravdu nenudí. Dost mě rozesmála Vaše poslední odpověď, kde si celkem dost stěžujete, ač v předchozích komentář tvrdíte, že mezi takové lidi nepatříte. Trochu se v tom ztrácím, ale vy, jako světák z Ostravy, to určitě blbce, jako jsem já, vysvětlíte:)))
Jinak samozřejmě přeji hezký den.

Aleš Beseda12.5.2015
 

Milá Petro, nevysvětlím. Ne, že bych nechtěl, ale je to marnost...

Aleš Beseda12.5.2015
 

Mimochodem, ta ženská, co na chodbě seřvala mou ženu kvůli přezůvkám, byla prosím výchovná poradkyně... Pěkná ironie, výchovná poradkyně, co se neumí chovat. A proč by se taky měla ovládat, když jde o bezbranné děti? Takhle se chovají svině, víte?

Aleš Beseda12.5.2015
 

P. S.

Vaše otázka, co jsem jako otec udělal pro své děti je skandálně neomalená, protože vychází z presumpce, že děti patří státu, tedy potažmo učitelkám, jako snad nejširší skupině státních zaměstnanců. Cizí osoba si zde dovoluje mne vyslýchat z pozice svého povýšeného úřadu učitelky. Pokládat mi otázku drze porušující mou rodičovskou i občanskou integritu. Moje soukromí. Přičemž naprosto zapomíná, že jsem to já, coby občan, kdo ze svých daní přispívá na její mzdu, tedy by mi měla sloužit a mít mě v úctě.

Vážená státní úřednice Jansová, celá tahle debata o svobodě tvorby na kost obnažuje zvrhlost systému, který si z daní platí dráby se zadáním vychovávat z dětí poslušné otroky. Dráby, kteří mají tu skandální drzost vyslýchat a mentorovat všechny, kdo se jim nelíbí, včetně lidí, které vůbec neznají. Nepřekvapuje mne to, protože autoritářství je jedním ze symptomů Vaší diagnózy.

Jedna moje známá, která kdysi po krátkou dobu působila v kolektivu učitelek na základní škole, mi vyprávěla historku, jak soudružky (již po revoluci) řešily nápis křídou na tabuli. Zněl: „Úča je píča“. Banální vulgarita pubertálních dětí, ale taky hlas lidu (hlas boží). Normální, rozumný dospělý člověk vezme houbu a s úsměvem to smaže. Ne tak učitelka. Ta okamžitě zahajuje vyšetřování s cílem najít viníka a exemplárně jej vyřešit.

Moje známá se zachovala jako normální, zdravý dospělý člověk, ale nestačila žasnout, do jak obludných rozměrů to nafoukly učitelky. Že by si to zasloužily…?

A tak si dovolím otázku zase já: Jak byste se zachovala Vy?

Z úcty k Vaší autoritě nebudu hádat…

Veronika Jansová12.5.2015
 

Vaše zahořklost mě mrzí. To je asi tak vše, co se dá na Vaše komentáře říct.

Aleš Beseda12.5.2015
 

Omyl, nejde o zahořklost. Je to ryzí nenávist. A vyprovokovaná lidmi, kteří si nic jiného nezaslouží.

Aleš Beseda7.2.2015
 

Dobrý den,

společně s Henrym Charlesem Bukowskim mohu prohlásit, že jediné moje vzdělání představují knihy, které jsem v životě přečetl. Povídku Přesmyčka jsem napsal spontánně. Tak, jak mi to je přirozené a bez kalkulu. Nikdy žádné akademie a kurzy tvůrčího psaní. Proto jsem poctěn, když někdo řekne, že mu mé psaní připomíná kohokoliv slavného. To ovšem neznačí, že se s tím spokojím.

Stavba textu má jistě svá pravidla, která neznám a učím se je za pochodu. Umožňují mi to vzdělaní lidé jako Vy, kteří nezištně věnují svůj čas a vědomosti ostatním. A rovněž slavní spisovatelé, jejichž díla mne ovlivňují. Pokud Vám připomínám něco z Hrabala, nebo Čapka, je to zajímavé, nevzpomínám si už, kdy jsem je četl naposled. Nicméně je to milé. Ať už ve spojení s jejich chybami, nebo přednostmi.

Vždy se snažím být maximálně autentický, zvlášť v ich formě. Pak se vžívám do postavy i s jejími chybami a literárními poklesky. Al Hanak zkrátka není žádný spisovatel... Je to člověk nesoucí si trauma s potřebou vypsat se z něj, nějak si pomoct. Pokud se Vám jeví neupřímný, může to být tím, že Aleš Beseda posléze vzal jeho text, odstranil kontroverzní pasáže a doplnil romantické postskriptum. Nechtěl znovu provokovat české patrioty a jejich národní hrdost, jak se tomu stalo před lety, když se zde tato povídka ocitla poprvé. Správně jste vycítila onu vyumělkovanost, je tam a je to má vina.

Pokud je mi vytýkáno stupňování vět typu peněženka, plná peněženka, vězte, že totéž mi vytkla paní Markéta Dočekalová už kdysi a já se poučil. Bývalo to mnohem horší. Je to součást mého stylu a já se snažím tento mírný nešvar držet zpátky.

Na závěr bych rád řekl, že všemožné literární poučky a pravidla, rytmus, tempo, nastavované věty a podobně, je jistě dobré znát, ale stejně dobré může být je porušovat. Třeba jako při fotografování. Musíte vědět, zda chcete dokonalou a realistickou fotku, nebo nesprávně naexponovaný pohled umělce plný šumu. Jistě to víte, jde zkrátka o to se odlišit. Konfekce přísně šitá podle pravidel je obvykle dokonale funkční a padne masám. Netvrdím, že Přesmyčka je umění, je to konfekce jistého stylu a o tom, kolik lidí si ji oblékne, rozhodne jejich vkus. A pokud jste se do autora nevžila, může to být také tím, že nejste muž. :-)

Velice Vám děkuji a těším se na další Vaše hodnocení.

Veronika Černucká7.2.2015
 

Celkově je text ambiciózní a snad i dobře napsaný. Jen mi celkově připadá vyumělkovaný a neupřímný. Ale podobný pocit kalkulu mám i u Karla Čapka, takže bych to brala možná jako lichotku:-) Já bych se ráda víc začetla, chtěla bych tam mít emoce a víc upřímnosti. Má-li to být reálný příběh nebo autobiografie, pak bych tam chtěla mít víc z vypravěče. Hezké je střídání délek souvětí a vět, ale možná bych vyškrtala některá přídavná jména. Podle mě v textu působí dobře číslo tři: něco, něco a něco. Nenastavovala bych jednu větu dalšími a dalšími čárkami a přívlastky. Nebo minimálně ne v úvodu, kde chce autor zaujmout. Jako klišé mi připadají takové ty doplňující věty typu: měl peněženku. Peněženku plnou peněz. Cítil se smutně. Smutně a bezradně. Je mi jasné, že to má působit umělecky, ale nějak takhle se učí psát umění na soukromých literárních akademiích. Četla jsem několik knih absolventů literární akademie J. Škvoreckého a jejich povídkový styl je dost podobný. Takhle podobně píše i například B. Nesvadbová. Autor se umí vyjádřit, zná pravidla jazyka, ví, jak co funguje, proto bych se nebála originality. Některé pasáže - navozující vyprávění - jsou lehce Hrabalovské. Otázka je, zda je to dobře nebo ne. Když budu hodnotit text jako celek, asi bych si přála, aby neměl ve všech částech podobný rytmus a tempo. Ono je to pořád stejné, nic nevybočuje. Klidně bych tam dala něco, co na první pohled nezapadá a nepatří tam. Ale to je můj osobní názor. Mě například zaujmou obrazy, na kterých je něco "špatně" - něco, co tam nepatří, nebo co bych nečekala. Dokonalé umění nebo dokonalá krása je nudná, podle mě to chce nějakou vadu na kráse. Text je technicky zvládnutí obratně, ale chybí mi v něm srdíčko. Autor mě zaujal svým příběhem, ale nevžila jsem se do něj. Nepředstavila jsem si, že jsem na místě hrdiny (autora?) a neptala jsem se sama sebe, jak bych reagovala já.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Aleš Beseda

DSC_0017poster2.jpg
O mně

"Člověk musí být opravdu velice naivní, aby nepochopil, že spisovatel je herec a že předvádí číslo, které ovládá nejlíp - a to zvlášť, když si nasadí masku první osoby jednotného čísla. To bývá často maska pro druhou stránku vlastní povahy ze všech nejlepší."

Philip Roth


„Jestliže se tu a tam setkáváme se stránkami, jež explodují, se stránkami palčivými a drásavými, které nutí sténat a plakat a proklínat, vězme, že je napsal muž s rovnou páteří, muž, jemuž na obranu zůstala jenom jeho slova a jeho slova byla vždy silnější než prolhaná, drtivá tíha světa, silnější než všechna mučidla a kola, která si zbabělci vynalezli, aby vymýtili zázrak osobnosti.“

Henry Miller, Obratník Raka

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •