IKAR CZIKAR CZ

Povídky, novely a ostatní kecy (Aleš Beseda)5.2.2015
 

4
 počet hodnocení: 1
přečtené 22841, Komentáře 18

 

Skandál společnosti BraiCon - Black Mirror

 



 



Black Mirror



 



V okamžiku, kdy Edgar zavelel skupině deseti zbylých děvčat k návratu do komplexu pod srubem, se ocelové dveře v chodbičce u schodů zavřely. Ed seběhl dolů a zkoušel je otevřít, ale byly zamčené. To, že dříve nikdo nezasahoval, neznamenalo, že dole nikdo další nebyl. Situace byla monitorována a chladně vyhodnocována v souvislosti s děním v Bonanze. Ed se otočil zpět ke schodům a opřel se zády o studený kov dveří. Přibily ho k nim vyděšené oči deseti vlastně polonahých mladých žen. Měl za ně zodpovědnost, avšak netušil, jak je má zachránit. Byly rozrušené, chladný vzduch sice vnímaly, ale zatím pro ně nebyl podstatný. Dokud Ed nezavelel k hledání oblečení.



„Co budeme dělat?“ zeptala se jedna z dívek. Ed hleděl na ženy na schodišti a v chodbičce před sebou. Postupně jej obklopily a umocnily tak situaci, past, v níž se nacházeli, se zmenšila. Věděl, že je v koncích. V mysli mu proběhlo vše, co udělal, o co se tak úpěnlivě snažil. Klidně mohl vytáhnout z kapsy svůj geniální dálkový ovladač, odemknout zadní vrátka v kódu a během minuty vyrobit ze všech deseti děvčat zase zombie bez vlastní vůle. Mohl je poslat ven do tajgy a nechat napospas mrazu a hladovým šelmám. Mohl si se všemi naposledy užít tak, jak po tom kdysi tolik toužil. Dokázal si splnit sen. Mohl být na sebe pyšný. Kdyby měl u sebe zbraň, na místě by si vložil hlaveň do úst a stiskl kohoutek.



„Pusťte mě,“ řekl rozhodně, a vyrazil po schodech do srubu. Běžel k přepravním kontejnerům. U prvního se zastavil a zkusil zvednout víko. Šlo to, nebyly zamčené. Vytáhl zevnitř péřové prošívané deky a hodil je na podlahu, pak otvíral další bedny, shazoval je dolů, jak byly uloženy po dvou na sobě, a ze všech vyházel na podlahu prošívané přikrývky. Potom deky sesbíral a naházel je dolů děvčatům.



„Zabalte se do nich!“ zavolal. „A zůstaňte dole!“



Pořád neměl plán, ale čas běžel a on musel něco podniknout. Zvedl víko a zavřel dveře v podlaze. Dívky se pořád ještě nijak nezorganizovaly. Navzájem se neznaly a většinu pozornosti dosud věnovaly jen telefonickým hovorům. Náhle se ocitly osamoceny v malé místnosti osvětlené kulatým svítidlem na zdi. Ze všech stran obklopeny studeným betonem a kovem. Shora ze srubu bylo slyšet hrkání a bouchání. Edgar tahal dřevěné kontejnery ke dveřím ve snaze se zabarikádovat. Pár jich postavil i na víko v podlaze. Pak se na jeden posadil a ztěžka popadal dech. Potřeboval inhalovat, jeho plíce nezvládaly fyzickou zátěž.



 



Hodinky kanadského Chargé d’affaires v Moskvě Liama Charpentiera ukazovaly přesně půl sedmé. V Moskvě byl už večer, zatímco v Ottawě se blížilo poledne. Diplomat stál u svého pracovního stolu a telefonoval. Na druhé straně linky byl ruský zmocněnec prezidenta v Dálněvýchodním federálním okruhu Jurij Nikolajevič Borisov. Zatímco ruský velvyslanec v Ottawě stále tvrdil, že Kreml nebere telefony, kanadská ambasáda již s Rusy vyjednávala. Nejmodernější kanadská fregata Type 26 třídy Hunter vyplula na cvičnou plavbu z námořní základny CFB Esquimalt v Britské Kolumbii před týdnem. Nacházela se právě mezi Sachalinem a Aljaškou v Beringově moři, když obdržela rozkaz nabrat kurz do Ochotského moře přímo na hranici ruských teritoriálních vod. Všech sto padesát sedm námořníků na palubě bylo uvedeno do stavu nejvyšší bojové pohotovosti. Palubní vrtulník CH-148 Cyclone byl připravován pro záchrannou misi.



„Pane Borisove, jdeme si pro svoje občany a nehodláme se prosit o dovolení!“ ukončil důrazně hovor Charpentier. Zavěsil a obratem zmáčkl předvolbu do Ottawy.



 



Dlouho bylo ticho a Edgar znejistěl. Dole v chodbičce spolu dívky tiše mluvily, postupně se jedna vedle druhé začaly seznamovat a vyměňovat si informace. Jejich příběhy se navzájem podobaly. Šly někam po ulici, víc si nepamatovaly. Něco pak ovládlo jejich vůli a ony poslušně nastoupily do auta. Ale o tom už nic nevěděly. Následoval rychlý transfer na letiště, pak malým soukromým jetem na neznámé místo a dále do anonymního skladiště kdesi na okraji Magadanu. Tam byly týdny shromažďovány a udržovány v kontrolovaných režimech. Nic o tom nevěděly. Neměly tušení, co s nimi kdo prováděl. Ale některé nacházely na svých tělech známky naznačující, že se jim děly nepěkné věci. Začalo jim pomalu docházet, že byly zneužívány a že to asi mělo pokračovat i zde. Jejich traumata byla v kontrolním režimu potlačena, jenže podvědomí čipy neobelhaly a při plném vědomí o sobě začínala pomalu dávat vědět. Některé z dívek měly v očích slzy. Působilo to i na ostatní. Později se již navzájem objímaly a držely se za ruce. Jejich psychický stav se zhoršoval. A bezvýchodnost situace to ještě umocňovala.



Edgarovi se nahoře ve srubu přitížilo. Neměl představu, jak z téhle situace ven, zdálo se mu, že to ticho všude kolem nemůže být pravda. Ale nic kromě svého vlastního dechu neslyšel. Vstal a šel ke křeslu u okna. Vyhlédl ven do tmy, ale nic zvláštního neviděl. Třeba je nechají, pomoc je na cestě a dobře to dopadne, napadlo jej. Vydal se zpět k ocelovým dveřím v podlaze. Mohl by se přidat k děvčatům a pustit jim tam čerstvý vzduch...



Došel k prvnímu kontejneru, na němž předtím seděl, a zatáhl za něj. A pak to uslyšel, vzdálené hřmění, které se blížilo, až se proměnilo v typický zvuk, který vydávají těžké vrtulníky.



 



Dívky dole v chodbičce uslyšely ten zvuk o něco později. Dívaly se na sebe navzájem děsem rozšířenýma očima. Blížila se smrt. Jedna z nich v panice vstala a začala bušit na ocelové dveře.



„Pomoc!“ křičela. „Pomoc!!! Pusťte nás odtud!!!“ Dvě další dívky se k ní přidaly. Doprovodil je hlasitý, zoufalý pláč ostatních.



„Maminko! Pomoc! Maminko!“ Dívky se přestaly kontrolovat, propadly absolutní panice. Ovládla je hrůza ze smrti. Chtěly ven z pasti a v cestě jim stály jen ty ocelové dveře. Bušily do nich, lámaly si o ně nehty ve snaze je otevřít. Šílený křik, hukot a k tomu se shora přidal tlumený výbuch a výstřely ze samopalu.



 



Edgar zatarasil vstupní dveře do srubu, ale na dveře služebního vchodu si nevzpomněl. Výbuch granátu je rozmetal na kousky. Hořící petrolejka vedle nich letěla vržena tlakovou vlnou vstříc barovému pultu, rozříštila se o něj a hořící petrolej ozářil místnost jasným světlem. Pak do místnosti vběhli muži se samopaly. Ed šokovaný hlasitou explozí neměl šanci reagovat. Dávka ze samopalu ho zasáhla do hrudi a do břicha. Byl mrtvý okamžitě. Četa pěti mužů začala prohledávat srub. Pak se od dveří ozval hlasitý rozkaz a muži se stáhli zpět. Vyběhli ven zpět k vrtulníku a oheň nechali hořet. Burácení motoru a svistot vrtulí se začaly vzdalovat. Ale oheň uvnitř srubu sílil.



 



Na křik a bušení dole v chodbičce nikdo nereagoval. Dívky propadly rezignovanému zoufalství. Klesly zpět k chladné podlaze a odevzdaně hleděly do zdi. Projevovaly se u nich příznaky traumatického šoku. Oheň ve srubu se přiblížil dřevěným kontejnerům položeným na plechových stropních dveřích. Jejich plech se ohříval a sálalo z něj horko. Ale ženám dole pod nimi už to bylo lhostejné. Neviděly východisko, nemohly dělat nic. Některé tiše sténaly, jiné se modlily a další chtěly maminku. Po několika hodinách už nikdo nechtěl nic. Z plechových dveří ve stropě chodbičky se kouřilo, jak se barva opalovala žárem hořícího srubu. Silný zápach spálené barvy a kouř pronikající spárami mezi dveřmi, kyslík z malé místnosti vysával požár nad ní. Některé z dívek již byly v bezvědomí přiotráveny zplodinami požáru. A pak někdo z druhé strany vsunul klíč do zámku ocelových dveří, otočil jím a prudce je otevřel. Jen tak, docela samozřejmě, jakoby to vůbec nebyla jediná šance na přežití deseti nádherných a nevinných dívek.



Fjodor stál za nimi s loveckou puškou v palebné pozici. Pohled, který se mu naskytl, mu ale důvod ke střelbě nenabídl. Shýbl se, položil pušku a vešel do chodbičky.



„Davaj za mnoj,“ zavelel rázně a pak si všiml dívek v bezvědomí. Uvědomil si, že musí zadržovat dech. Ten zápach se nedal vydržet. Pochopil, že ty ženy jsou přiotrávené. Poklekl, vzal jednu z nich do náruče a vynesl ji z chodbičky. Pak se vrátil pro další. Ty, co byly ještě při vědomí, se pustily za ním. Fjodor je zavedl k chodbě vedoucí ven z komplexu.



„Zděs uběžajtě,“ nařídil, jak byl zvyklý z armády. Pak začal oživovat dívky v bezvědomí.



Na konci asi kilometrové chodby, osvětlené jen tu a tam slabým kulatým svítidlem žluté barvy, prosvítalo denní světlo. Vycházelo slunce, a jakmile první z děvčat vyběhlo bosé ven do mrazivé tajgy, satelit Pentagonu je zaznamenal. Posádka vrtulníku CH-148 Cyclone do pěti minut obdržela nové souřadnice.



 



První řada britského dramatického sci-fi seriálu Black Mirror, zkoumajícího neočekávané důsledky nových technologií, měla premiéru na stanici Channel 4 už v prosinci 2011. Následovala další řada v roce 2013 a pak se projektu ujala americká online streamovací služba Netflix. Po celou dobu, kdy byly filmy pro Black Mirror natáčeny, se jednalo o fiktivní příběhy. V roce 2035 Netflix vydal novou řadu čtyř příběhů. Jeden z nich ale nebyl fiktivní. Byl netypicky natočen podle skutečných událostí a byl věnován zahynulým obětem.



Jmenoval se Skandál společnosti BraiCon.



 



Konec


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

HM27.8.2019
 

Odporúčam nepoužívať cudzí jazyk, ak ho naozaj neovládate. Takto by to žiaden Fjodor nepovedal :) Akoby tomu textu chýbal tretí rozmer...

AB28.8.2019
 

Milé jméno, děkuji za stroze anonymní komentář:-)Přivítám každou dobře míněnou radu, jak své dílko vylepšit. Prosím, jak by to Fjodor řekl? Text není nikdy hotový a tohle je jen první verze. Člověk se furt učí...

Veronika Jansová8.5.2015
 

Náhodou jsem sem dneska ráno zabrousila a přečetla si úvahu "Psaní jsou galeje...?" Nevím, proč je řazená mezi povídky a novely, ale budiž. Přijde mi ale neskutečně pitomá. Copak to, že člověk něco považuje za těžkou práci, zákonitě znamená, že ho to nebaví a nemá k tomu vlohy? Nedávno jsem zorganizovala školu v přírodě - zajistila veškeré papírování, domluvila ubytování, koupila místenky na vlak, vytvořila komplet program, nakoupila na něj vše potřebné. Spousta hodin práce. Byla to dřina a fakt nevím, jaký druh talentu bych asi tak musela mít, aby mi to všechno šlo tak nějak samo, rychleji a bez pocitu únavy. Ale zároveň bych v té době nic nedělala raději. Ano, mákla jsem si, ale bavilo mě to. Při psaní zažívám podobný pocit. Pokud má dílo za něco stát, musím jednu jedinou scénu (a někdy jedinou větu) stokrát promýšlet, v hlavě si prožívat, upravovat, měnit. Zabere to čas, jsem z toho unavená, někdy dílo odložím, protože prostě v tu chvíli nevymyslím, jak a kudy dál. Ale dělám to z vnitřního pocitu a miluju to. Asi tak...

Aleš Beseda8.5.2015
 

Píšu o svých pocitech a nesnáším skuhrání. Postěžovala jste si někomu, jak jste se s tou školou v přírodě nadřela? Jestli jo, má odpověď zní - tak to nedělej. Pokud někdo dobrovolně dělá něco, co si sám vybral, nemá právo si stěžovat. To je message téhle úvahy. Skuhrání je českým národním sportem. Když se mě někdo náhodou zeptá, jak se mám, a já odpovím, že báječně, hrozně se diví. Ale já se mám báječně navzdory všemu a všem. Mám se tak, protože se tak mít chci. Pokud někdo dobrovolně tvoří a pak si postěžuje, jak se nadřel, je to vůl. Mimochodem, z psaní nikdy nejsem unavený. Je to forma seberealizace. Nikdy mě neunavuje. Unavuje mě skuhrání...

Veronika Jansová8.5.2015
 

Většinu času se mám báječně a dělám věci, které mě baví. To ale neznamená, že musí jít lehce. Ano, řeknu, že jsem si s něčím dala hodně práce (jelikož se snažím dělat věci poctivě a co nejlépe, většinou mi hodně práce skutečně dají)- a neberu to jako skuhrání, ale prosté vyjádření faktu. Vadí mi, když někdo shazuje úsilí jiných, což je bohužel taky českým národním sportem - kolikrát slyším "jó, von si stěžuje, by měl makat na poli...". Pokud někdo řekne, že mu psaní dává zabrat, pomyslím si o něm, že se ho zřejmě snaží dělat zodpovědně. Rozhodně ne, že je bez talentu a do psaní se nutí kvůli penězům. Asi tak...

Aleš Beseda9.5.2015
 

Vraťme se ke psaní. Jde o svobodnou tvorbu, jako třeba malování. Máte potřebu to dělat bez ohledu na zisk. Tohle nemá nic společného s těžkou prací. Jde o sebevyjadřování. Umění není těžká práce. Umění je radost. Trvám na tom, že napsat knihu je těžká práce jen pro ty, kteří si psaní zvolili za cíl bez ohledu na to, jestli si psaní zvolilo je.

Aleš Beseda9.5.2015
 

Ještě něco, mám dva syny. Mladší odjakživa miloval jídlo. Vystudoval hotelovku a je talentovaný kuchař. Jde mu to snadno. Má talent. Vaří špičkovou kuchyni, první jeho zaměstnavatel byl Gordon Ramsay Ltd. Nikdy jsem ho neslyšel stěžovat si, že je celý den na nohou a kdesi cosi. Maximálně řekne, že je unavený. Dělá pro co se narodil a je šťastný. Starší syn je herec. Vystudoval DAMU, KALD u pana Krobota. Hraje v Divadle loutek v Ostravě a je na tom stejně. Je šťastný i když žije z ruky do huby. Dělá pro co se narodil a v jednom kuse velebí svoji práci. Dělat to člověk bez talentu, vemte jed na to, že by v jednom kuse skuhral. Na to dám krk. Oba mí synové jsou šťastní lidé a nestěžují si. Nemají proč. Asi tak...

Aleš Beseda9.5.2015
 

Pochopil jsem, že jste snad učitelka. Víte, co by podle mého měla dělat učitelka? Pozorovat své žáky. Hledat v nich nadání, najít je a pak jít za rodiči a přesvědčit se, že o něm vědí. A pak udělat všechno možné, aby děti dostaly možnost své talenty rozvíjet. Děti nepotřebují hotové informace. Touží se učit samy od sebe, ale nikoliv z nadirigovaných učebnic. Oběma mým dětem základní školství nijak nepomohlo v rozvíjení jejich talentu. Na třídní schůzky jsem chodil já a poslouchal jsem jen stížnosti. Žena to odmítla, byla tam jenom jednou a přišla domů s pláčem. Učitelka ji seřvala co to má za děcko. Mě si učitelky seřvat netroufly. Jenom si mi pokaždé stěžovaly jak nemožné mám děti. Jenže já nikdy nebyl na straně učitelek. Riskoval bych tím, že z mých dětí vyrostou nešťastní lidé.

Veronika Jansová11.5.2015
 

Myslím si, že člověk je šťastný tehdy, když se může věnovat věcem, které ho baví a daří se mu, ale zároveň se dokáže poprat i s úkoly, do kterých se mu nechce a jejich zdolání vyžaduje velké úsilí. Podle toho vedu i děti ve škole. Ano, je důležité rozvíjet jejich nadání. Ale vedle toho i naučit je, že úspěch nepřichází bez snahy a tréninku, že je potřeba trpělivost, že je často lepší spolupracovat než drát se na první příčky, nechat si poradit než za každou cenu prosazovat svůj názor. Nevím, jaké problémy měli vaši synové, ale mám zato, že se ve škole naučili minimálně číst, psát a počítat. Nejspíš to byla zase škola, kde se naučili plnit zadané úkoly, rozvrhnout si práci, přemýšlet nad postupem, komunikovat s autoritou a spolupracovníky. A poznámka na závěr - ve škole je dítě průměrně pět hodin denně. Dalších devatenáct stráví mimo ni. Trochu nepoměr, ne? Jak jste vy jako otec v té době rozvíjel talent svých synů a co všechno dalšího jste je naučil?

Aleš Beseda12.5.2015
 

Podívejte, mé děti jsou šťastné a úspěšné, takže na Vaši otázku jak jsem se staral, nebude v odpověď následovat výčet všeho, co jsem se svými syny prováděl. Nic Vám do toho není.

Jistě, že jim základní školství poskytlo možnost naučit se číst, psát a počítat, ale ruku na srdce, totéž by jim poskytli rodiče nebýt toho, že školní docházka je povinná. Škola, tak jak jsem ji poznal já a posléze i mé děti, není vůči dětem nijak přátelské prostředí. Skutečných učitelů s nadáním je v ní jako šafránu. Silně převažují státní úřednice vyžadující od dětí dokonalou poslušnost a respekt. Jakékoliv odchylky od poslušného přijímání školní diktatury jsou chápány jako rebelie, projevy svobodné vůle rovněž tak.

Má žena šla jednou do školy cosi vyřídit. Šla po chodbě, když na ni z jejího opačného konce začala jakási ženská hulákat: „Hej! Ty! Jak to, že nemáš přezůvky! Okamžitě se přezuj!“ Ta sebejistá úřední osoba se v budově úřadu zvaného základní škola naprosto neomaleně a sprostě obořila na dospělou matku, protože si ji spletla s nějakou podřízenou žákyní. Jakmile poznala svůj omyl, začala koktat a vymlouvat se, a nakonec jí z pozice síly vyčetla, že nemá vypadat tak mladě!!!

Jestli si myslíte, že se moje a nejen moje děti do školy těšily, jste úplně mimo. Bylo to nepřátelské prostředí plné zapšklých, nenávistných úřednic. Základní škola byla pro mé děti tak stresující, že obě po celou dobu školní docházky trpěly atopickým ekzémem. Žádné mastičky nepomáhaly. Ekzém se zázračně ztratil sám od sebe, jakmile ukončily školní docházku.

Vaše otázka, co jsem já jako otec udělal pro svoje děti je neskutečně arogantní, tohle si dovolí skutečně jenom učitelka. Ale odpovím na ni. Stál jsem za svými dětmi, domlouval jim, aby to vydržely a snažily se nereagovat na jízlivé výpady učitelek. Byl jsem s nimi a podporoval jejich talent. Společně se ženou jsme jim dávali všechno, co se jim škola snažila sebrat.

Petra12.5.2015
 

Milý pane Besedo,
musím říct, že s Vámi se člověk opravdu nenudí. Dost mě rozesmála Vaše poslední odpověď, kde si celkem dost stěžujete, ač v předchozích komentář tvrdíte, že mezi takové lidi nepatříte. Trochu se v tom ztrácím, ale vy, jako světák z Ostravy, to určitě blbce, jako jsem já, vysvětlíte:)))
Jinak samozřejmě přeji hezký den.

Aleš Beseda12.5.2015
 

Milá Petro, nevysvětlím. Ne, že bych nechtěl, ale je to marnost...

Aleš Beseda12.5.2015
 

Mimochodem, ta ženská, co na chodbě seřvala mou ženu kvůli přezůvkám, byla prosím výchovná poradkyně... Pěkná ironie, výchovná poradkyně, co se neumí chovat. A proč by se taky měla ovládat, když jde o bezbranné děti? Takhle se chovají svině, víte?

Aleš Beseda12.5.2015
 

P. S.

Vaše otázka, co jsem jako otec udělal pro své děti je skandálně neomalená, protože vychází z presumpce, že děti patří státu, tedy potažmo učitelkám, jako snad nejširší skupině státních zaměstnanců. Cizí osoba si zde dovoluje mne vyslýchat z pozice svého povýšeného úřadu učitelky. Pokládat mi otázku drze porušující mou rodičovskou i občanskou integritu. Moje soukromí. Přičemž naprosto zapomíná, že jsem to já, coby občan, kdo ze svých daní přispívá na její mzdu, tedy by mi měla sloužit a mít mě v úctě.

Vážená státní úřednice Jansová, celá tahle debata o svobodě tvorby na kost obnažuje zvrhlost systému, který si z daní platí dráby se zadáním vychovávat z dětí poslušné otroky. Dráby, kteří mají tu skandální drzost vyslýchat a mentorovat všechny, kdo se jim nelíbí, včetně lidí, které vůbec neznají. Nepřekvapuje mne to, protože autoritářství je jedním ze symptomů Vaší diagnózy.

Jedna moje známá, která kdysi po krátkou dobu působila v kolektivu učitelek na základní škole, mi vyprávěla historku, jak soudružky (již po revoluci) řešily nápis křídou na tabuli. Zněl: „Úča je píča“. Banální vulgarita pubertálních dětí, ale taky hlas lidu (hlas boží). Normální, rozumný dospělý člověk vezme houbu a s úsměvem to smaže. Ne tak učitelka. Ta okamžitě zahajuje vyšetřování s cílem najít viníka a exemplárně jej vyřešit.

Moje známá se zachovala jako normální, zdravý dospělý člověk, ale nestačila žasnout, do jak obludných rozměrů to nafoukly učitelky. Že by si to zasloužily…?

A tak si dovolím otázku zase já: Jak byste se zachovala Vy?

Z úcty k Vaší autoritě nebudu hádat…

Veronika Jansová12.5.2015
 

Vaše zahořklost mě mrzí. To je asi tak vše, co se dá na Vaše komentáře říct.

Aleš Beseda12.5.2015
 

Omyl, nejde o zahořklost. Je to ryzí nenávist. A vyprovokovaná lidmi, kteří si nic jiného nezaslouží.

Aleš Beseda7.2.2015
 

Dobrý den,

společně s Henrym Charlesem Bukowskim mohu prohlásit, že jediné moje vzdělání představují knihy, které jsem v životě přečetl. Povídku Přesmyčka jsem napsal spontánně. Tak, jak mi to je přirozené a bez kalkulu. Nikdy žádné akademie a kurzy tvůrčího psaní. Proto jsem poctěn, když někdo řekne, že mu mé psaní připomíná kohokoliv slavného. To ovšem neznačí, že se s tím spokojím.

Stavba textu má jistě svá pravidla, která neznám a učím se je za pochodu. Umožňují mi to vzdělaní lidé jako Vy, kteří nezištně věnují svůj čas a vědomosti ostatním. A rovněž slavní spisovatelé, jejichž díla mne ovlivňují. Pokud Vám připomínám něco z Hrabala, nebo Čapka, je to zajímavé, nevzpomínám si už, kdy jsem je četl naposled. Nicméně je to milé. Ať už ve spojení s jejich chybami, nebo přednostmi.

Vždy se snažím být maximálně autentický, zvlášť v ich formě. Pak se vžívám do postavy i s jejími chybami a literárními poklesky. Al Hanak zkrátka není žádný spisovatel... Je to člověk nesoucí si trauma s potřebou vypsat se z něj, nějak si pomoct. Pokud se Vám jeví neupřímný, může to být tím, že Aleš Beseda posléze vzal jeho text, odstranil kontroverzní pasáže a doplnil romantické postskriptum. Nechtěl znovu provokovat české patrioty a jejich národní hrdost, jak se tomu stalo před lety, když se zde tato povídka ocitla poprvé. Správně jste vycítila onu vyumělkovanost, je tam a je to má vina.

Pokud je mi vytýkáno stupňování vět typu peněženka, plná peněženka, vězte, že totéž mi vytkla paní Markéta Dočekalová už kdysi a já se poučil. Bývalo to mnohem horší. Je to součást mého stylu a já se snažím tento mírný nešvar držet zpátky.

Na závěr bych rád řekl, že všemožné literární poučky a pravidla, rytmus, tempo, nastavované věty a podobně, je jistě dobré znát, ale stejně dobré může být je porušovat. Třeba jako při fotografování. Musíte vědět, zda chcete dokonalou a realistickou fotku, nebo nesprávně naexponovaný pohled umělce plný šumu. Jistě to víte, jde zkrátka o to se odlišit. Konfekce přísně šitá podle pravidel je obvykle dokonale funkční a padne masám. Netvrdím, že Přesmyčka je umění, je to konfekce jistého stylu a o tom, kolik lidí si ji oblékne, rozhodne jejich vkus. A pokud jste se do autora nevžila, může to být také tím, že nejste muž. :-)

Velice Vám děkuji a těším se na další Vaše hodnocení.

Veronika Černucká7.2.2015
 

Celkově je text ambiciózní a snad i dobře napsaný. Jen mi celkově připadá vyumělkovaný a neupřímný. Ale podobný pocit kalkulu mám i u Karla Čapka, takže bych to brala možná jako lichotku:-) Já bych se ráda víc začetla, chtěla bych tam mít emoce a víc upřímnosti. Má-li to být reálný příběh nebo autobiografie, pak bych tam chtěla mít víc z vypravěče. Hezké je střídání délek souvětí a vět, ale možná bych vyškrtala některá přídavná jména. Podle mě v textu působí dobře číslo tři: něco, něco a něco. Nenastavovala bych jednu větu dalšími a dalšími čárkami a přívlastky. Nebo minimálně ne v úvodu, kde chce autor zaujmout. Jako klišé mi připadají takové ty doplňující věty typu: měl peněženku. Peněženku plnou peněz. Cítil se smutně. Smutně a bezradně. Je mi jasné, že to má působit umělecky, ale nějak takhle se učí psát umění na soukromých literárních akademiích. Četla jsem několik knih absolventů literární akademie J. Škvoreckého a jejich povídkový styl je dost podobný. Takhle podobně píše i například B. Nesvadbová. Autor se umí vyjádřit, zná pravidla jazyka, ví, jak co funguje, proto bych se nebála originality. Některé pasáže - navozující vyprávění - jsou lehce Hrabalovské. Otázka je, zda je to dobře nebo ne. Když budu hodnotit text jako celek, asi bych si přála, aby neměl ve všech částech podobný rytmus a tempo. Ono je to pořád stejné, nic nevybočuje. Klidně bych tam dala něco, co na první pohled nezapadá a nepatří tam. Ale to je můj osobní názor. Mě například zaujmou obrazy, na kterých je něco "špatně" - něco, co tam nepatří, nebo co bych nečekala. Dokonalé umění nebo dokonalá krása je nudná, podle mě to chce nějakou vadu na kráse. Text je technicky zvládnutí obratně, ale chybí mi v něm srdíčko. Autor mě zaujal svým příběhem, ale nevžila jsem se do něj. Nepředstavila jsem si, že jsem na místě hrdiny (autora?) a neptala jsem se sama sebe, jak bych reagovala já.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Aleš Beseda

DSC_0017poster2.jpg
O mně

"Člověk musí být opravdu velice naivní, aby nepochopil, že spisovatel je herec a že předvádí číslo, které ovládá nejlíp - a to zvlášť, když si nasadí masku první osoby jednotného čísla. To bývá často maska pro druhou stránku vlastní povahy ze všech nejlepší."

Philip Roth


„Jestliže se tu a tam setkáváme se stránkami, jež explodují, se stránkami palčivými a drásavými, které nutí sténat a plakat a proklínat, vězme, že je napsal muž s rovnou páteří, muž, jemuž na obranu zůstala jenom jeho slova a jeho slova byla vždy silnější než prolhaná, drtivá tíha světa, silnější než všechna mučidla a kola, která si zbabělci vynalezli, aby vymýtili zázrak osobnosti.“

Henry Miller, Obratník Raka

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •