IKAR CZIKAR CZ

Povídky z děravé kapsy (Pavel Lahodný)10.5.2016
 

5
 počet hodnocení: 2
přečtené 6254, Komentáře 7

 

Letiště Václava Havla – 14.9.2016

 

Vstupuji do haly terminálu č.1 s objemným kufrem a stejně objemným švagrem. Vyprovázím jej na cestu za štěstím do hlavního města ostrova královny Alžběty.

Bohužel mne hned po příchodu čeká zklamání. Žádná bezpečnostní prohlídka zavazadla, ani osobní prohlídka, se nekoná. Procházející policejní hlídka, mířící samopalem na hlavu podlahy, si nás vůbec nevšímá.

Jsem slušný člověk a občan. Parkuji pouze tam, kde to je dovoleno, nepřekračuji povolenou rychlost ( s mojí Š 120 GLX by to ani nešlo), nebiji svoji ženu a když požiji alkohol, zvracím pouze doma do záchodu.

Kdybych však slušným občanem nebyl a kdybych třeba trpěl alergickou reakcí na uniformy, nebyl by problém zaútočit na tuto znuděnou dvojici.

O to větší pozornost nám věnuje skupinka muslimů. Nevraživě si nás prohlížejí mladí muži ve značkovém oblečení s vygelovanými účesy. Cudně jejich zahalené ženy, které mi připadají jako - jako černé víly - obtěžkány zavazadly svými i zavazadly svých mužů, plně vytížených hýčkáním chytrých telefonů, ke kterým mohu jenom platonicky vzhlížet na stránkách e-shopů.

Švagr svírá moji paži a v jeho pohledu je napsáno, že snad ani do země gentlemanů letět nechce. V tu chvíli naštěstí hlas z ampliónů vyzývá cestující směřující do Berlína k odbavení. Gelové hlavy vydávají rozkazy k odchodu a černé víly je poslušně vykonávají. Zdá se mi, že jeden pár očí na mne pohlédl – koketně? - Ale možná je to jenom moje chlapská ješitnost.

Vývoj věcí následujících mi odnímá možnost zahloubat se nad významem pohledu té tajuplné ženy. Na podlaze odbavovací haly zůstává ležet batůžek. Není sice největší, ale na slušnou porci semtexu, či jiné zábavné pyrotechniky, stačí. Co teď? Utéct, nebo se vrhnout na tu podivnost a v případě pozitivní reakce strhnout pozornost exploze na vlastní tělesnou schránku? Mám se stát posmrtným hrdinou?

Ne… nepotřebuji mít na pomníku epitaf: „Zde leží ten Jouda, co strkal nos kam neměl“… a chlapi se samopaly se nudí někde jinde...

Přistupuji k recepci. Pohledná blondýnka zvedá hlavu a s úsměvem na mne mluví anglicky. Nakláním se k ní a (česky) diskrétně šeptám: „ Promiňte, ale tady na zemi za námi leží batoh. Zůstal tam po odchodu muslimů.“ Slečně se vytrácí úsměv z obličeje. Mám za to, že to je v důsledku zjištění mé národnosti, ale dle třesoucích se rukou, když se snaží najít číslo v telefonu, usuzuji, že to bude tou bezprizorní batožinou. Daň z mnou podané informace je veliká. Tvář recepční se barví odstínem popela a odhaluje skutečný věk maskovaný prolhaným make-upem.

Nakonec se jí daří prsty osedlat a probíhá tlumený hovor. Následně mě Popelka vyzývá, abych se k „té věci“ nepřibližoval. To rozhodně nemám v úmyslu, jelikož je třeba, abych vzkřísil zpola zemřelého švagra.

Asi po deseti (fakt dlouhých) minutách přicházejí Znuděnci. Nasazují si sluneční brýle (a to zrovna nesvítí), chvíli nerozhodně postávají nad potencionální hrozbou, rozhlížejí se kolem a nakonec - místo vyhlášení mnou očekávané evakuace – jeden z nich (zřejmě ten odvážnější, nebo bezdětný) špičkou boty zkoumá „tu věc“. Nic se neděje a tak špičku následuje celé chodilo. Zase nic… Nakonec noha slušnou placírkou odkopává nezvaný problém k odpadkovému koši.

Kdo by očekával, že bude následovat prozkoumání obsahu podezřelého předmětu, byl by zklamán.

Akce je ukončena namířením samopalu na hlavu podlahy, zalomením palce ve směru třesoucí se blondýny a rychlým odchodem z místa (ne)činu…

 

***

 

Švagr nakonec odletěl (i bez použití defibrilátoru), já nastoupil do své astmatické Škodověnky a cestou domů si uvědomil dvě věci:

Nechtěl bych se narodit jako muslimská žena a – bezpečnost svých blízkých vezmu raději do svých rukou...

 

 

 

 

 

Kapitola 1-1 z 15
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

gabi1.7.2016
 

jeeeej, strejda!
na túto som čakala, len priezvisko som si už nepamätala
*****

g22.6.2016
 

tak mi napadlo, či by moja Petra v čase úzkostí a depresie nemenila s Pavlínkou
z inkubátora do nekončiaceho cvičenia, pár rokov šťastného detstva a mnoho rokov...

P.L.22.6.2016
 

Hezký den, Gabi!
Těžko říct. Někdo se k životu upne, zatne zuby a bojuje. Někdo jiný ale zase nemá vůli bojovat, propadne depresím a říká si "proč se to stalo mně...?"
Já bych někdy s Pavlínkou měnil...
Děkuji za návštěvu :-)

gabi22.6.2016
 

*****

g17.6.2016
 

*****
ja len toľko :)

Nina10.6.2016
 

Ještě se vracím k 1. části této prózy.
Moc jsem si přála, aby pokračovala, a děkuji, že píšete dál.
Ten záhadný pocit neodolatelného nutkání něco udělat, zvláštní pocit, kdy něco cítíme, jen nevíme, co se stalo, i tajemný pocit, že si odnášíme "něco - něco", moc dobře znám...
Píšete zajímavě a opravdu krásně. Ráda se sem budu vracet.

gabi10.6.2016
 

ja len že poviedky čítam, mám rovnako rada tvoju poéziu, aj prózu, píšeš s nadhľadom, pútavo a prirodzene, akoby si nám to rozprával *****
se šalinou se nikdy nepřetlačuj- by asi malo byť

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec




Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •