IKAR CZIKAR CZ

Marcus (Jaroslava Málková)5.9.2019
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 93, Komentáře 0

 

Osudová láska

 



Kapitola 12 – Writtle



 



 



    Amber se sama procházela po parku a její myšlenky se zatoulaly hodně daleko.

„Za týden už budu jeho žena,“ pomyslela si.

Roztáhla ruce a zatočila se radostně dokola. Slunce stálo vysoko na obloze a vysílalo k zemi své hřejivé paprsky. Louka, která se rozprostítala hned za parkem, voněla svěží trávou a rozkvetlými fialovými zvonky. Došla až na její konec a dál už byla vidět jen široká cesta mezi stromy, která vedla až do vsi.

    Po chvíli si uvědomila, že si na své procházce zašla příliš daleko, než měla v úmyslu. Otočila se a chtěla se vydat na zpáteční cestu.

    Sotva udělala pár kroků, objevili se před ní dva pobudové v potrhaných šatech. Amber se jich polekala a dostala strach. Chtěla se dát na útěk, ale oba muži se na ni vrhli a povalili ji na zem. Amber se začala úpěnlivě bránit a křičela ze všech sil. Kopala kolem sebe nohama a dokonce i jednoho kousla do ruky. Druhému muži přejela nehty po tváři a zanechala mu na ní krvavou rýhu. Snažila se vší silou osvobodit, ale proti jejich síle nic nezmohla.    

„Škrábe jako kočka, potvora jedna. Drž ji pevně.“

    Násilníci ji svázali ruce a nohy a přes ústa jí pevně uvázali kus špinavého plátna. Jeden z nich si ji přehodil přes rameno a odnášel ji pryč jako pytel obilí. Jeho rameno ji bolestně tlačilo do prsou, že nemohla ani dýchat a každým jeho krokem to bylo horší a horší. Došli s ní až na kraj vesnice a otevřeli dveře jednoho, ne příliš udržovaného stavení, které se zdálo být úplně opuštěné. Hodili ji na zem a zase odešli. Při pádu na dřevěnou podlahu si pohmoždila záda a provazy, kterými ji pevně svázali, se jí zařezávaly do kůže. Zprvu se nemohla ani pohnout jak jí bolela pohmožděná záda a tak zůstala chvíli na tvrdé hliněné podlaze nehybně ležet.

    Dívka vůbec nechápala proč ji přepadli a odvlekli až do vsi. Nikoho zde přece neznala, tak neměla tušení, co po ní můžou chtít. Potom se s velkou námahou  posadila a snažila se dostat z pout. Nechala toho, když se jí to nedařilo a způsobilo jí to ještě větší bolest. Rozhlédla se kolem sebe. Místnost byla velmi stroze zařízená, dřevěná postel, stůl a několik židlí. Víc nábytku tam nebylo. Dlouho ležela na holé zemi a nevěděla, kolik času mohlo uplynout od doby, kdy byla přepadená. Malým úzkým oknem zahlédla, že už se pomalu stmívá. Dostala strach, protože si nedovedla představit, jaký osud ji asi čeká.





    Správce panství celý uřícený vběhl do salonku, kde Marcus seděl se svými hosty. Jeho zsinalý obličej všechny vylekal. Hlasitě se několikrát nadechl a zase vydechl, aby se uklidnil.

„Proboha, co se stalo!“ vykřikl Marcus a vyskočil z křesla.

„Právě před chvílí jsem zahlédl ty dva tuláky, jak jsem vám o nich říkal. Pohybovali se sice až na konci louky, ale pak jsem si uvědomil, že se tím směrem vydala vaše snoubenka na procházku a zatím se ještě nevrátila. Je to už několik hodin, co odešla.“

    Marcus se vyřítil ven a několik sluhů mu bylo v patách. Proběhl celým parkem, až na louku a Amber nikde neviděl. Vrátil se tedy zpátky a nechal si osedlat koně. Admirál nedal jinak než, že pojede s ním. Vzal si hnědou kobylku a vyskočil na ní, jakoby byl nějaký mladík. Pustili se každý jiným směrem po obvodu parku a když se opět střetli, ani jeden z nich Amber nikde nenašel.

„Přece se nepropadla do země. Někde přece musí být!“ zařval zoufale Marcus.

„Co ti mám na to chlapče říct. Budeme ji hledat dál, dokud ji nenajdeme. Zajedeme třeba až do vsi.“

„Přece by nešla na procházku až do vesnice. Vždyť to tady vůbec nezná a sama by se určitě neodvážila tam jít,“ domníval se Marcus.

Ale pak stejně zamířili tím směrem.

    Správce se vydal za oběma muži pěšky. Přeběhl přes louku a zahlédl oba jezdce, jak uhánějí k Writtle. Vydal se tedy za nimi.

    Ve stavení, kde byla dívka uvězněná se náhle otevřely dveře a dovnitř vešla nějaká žena. Došla až k Amber a nenávistně si ji prohlížela. Naklonila se k ní a zasyčela:

„Tak ty jsi ta jeho nevěsta? Myslíš si snad, že schrábneš všechen Waltersův majetek i peníze jen pro sebe?“

Amber s hrůzou pozorovala tu cizí ženu a  nechápala, proč za ní přišla a co ji chce. Jejím slovům vůbec nerozuměla.

„O čem to mluvíte. Já přece o jeho bohatství vůbec nestojím. Miluji ho a on mě. To mi úplně stačí, abych byla šťastná,“ odpověděla jí na to Amber.

Žena se chraplavě rozesmála a ještě víc se nad ní naklonila.

„To ti tak věřím. Mě neoklameš. Hezky si tady na něj počkáš a až za tebou přiběhne, bude ho tu čekat velké překvapení. Jeden z těch dvou mužů, co tě sem přinesli, naláká Marcuse dovnitř a pak se vás zbavím obou najednou.“

„Kdo vůbec jste?“ zeptala se vystrašeně Amber.

„Zapomněla jsem, že ty mě ještě neznáš. Jsem hraběnka Rachel Waltersová a náleží mi všechen majetek po mém zemřelém manželovi Simonovi a nenechám se o něj připravit.“

    Dívka na ni vyděšeně hleděla a měla pocit, že ta žena je šílená. Vzpomněla si, jak o ní mluvil Marcus a jaké trápení mu v životě připravila. Věděla, že není možné  ji přesvědčit o nesmyslnosti jejího jednání a že rodinný majetek, který přechází z otce na syna, nemůže nikdy získat.

„Nechám tě tu nyní o samotě. Brzy se ho dočkáš.“

Rachel se ohavně zašklebila a odešla.

    Amber nemohla pochopit, kam až tu ženu zahnala její chamtivost. Bála se také o Marcuse, protože ho nemohla nijak varovat.

Pak si ale uvědomila, že vlastně on vůbec neví, kde ji hledat.

„Seběhlo se to všechno tak rychle a nikdo její únos přece nezahlédl,“ pomyslela si zoufale.

„Tak o čem to ta šílená žena mluvila?“

    Jak ležela na studené podlaze, prostupoval jí celým tělem chlad. Málem začala drkotat zuby. Pevně sevřela rty a snažila se na tu hrůzu nemyslet. Vzpomínala na šťastné chvíle, které s Marcusem prožila.



    

    Walters s admirálem zastavili koně na okraji vesnice a zpozorovali, jak se k nim blíží jakési zanedbané idividum. Když k nim muž došel, začal se úlisně usmívat.

„Hledáte snad někoho?“ optal se jich,.

„Proč si to myslíš. Ty snad o tom něco víš?“ zeptal se ho Marcus.

Otrhanec si odplivl a  opět se usmál svými bezzubými ústy.

„Já nic nevím, ale viděl jsem nějaké fajnové děvče, jak leze do jednoho domku na kraji vesnice. Asi tam měla schůzku se svým milencem. Znáte dnešní holky, ty si moc na morálku nepotrpí. Vypadala tak nějak vznešeně a tak mě napadlo, že ji třeba hledáte.“

Muž se vychytrale usmíval a jeho oči se každou chvíli obracely směrem k domku, ve kterém byla uvězněna Amber. Marcus mu nevěřil ani slovo, ale neměl na výběr, pokud ví něco o Amber, musí zachovat klid. Nejradši by mu ten jeho úsměv vymazal z tváře pěstí.

„Já vás tam zavedu, jestli chcete,“ nabídl se muž.

„Tak nám ukaž, kde to je.“

    Tulák se vydal k malému stavení, které stálo vedle vysokého kaštanu. Jeho  větve sahaly až skoro k oknům. Tam se zastavil a ukázal na dveře.

„Tak jsme na místě, tady to je.“

Marcus podvědomě vycítil, že by mohlo jít o nějakou léčku. Ten muž byl až příliš ochotný. Vůbec se mu nechtělo do té chalupy vejít.

„Co by tam proboha uvnitř Amber dělala?“ pomyslel si.

    Když otrhanec viděl, jak Walters váhá vejít, pokusil se ho nenápadně pobídnout.

„Možná, že se budete chtít podívat dovnitř, řekl bych.“

Marcus se na muže podíval a vůbec se mu nelíbil jeho výraz ve tváři. Připomínal mu vychytralou lišku, která se pokouší ulovit zajíce.





    Ani jeden z nich nespatřil správce, který celý udýchaný přiběhl k vesnici. Ukryl se za vysokým stromem a pozoroval všechny tři muže před sebou. Nějak se mu nezdál ten tulák, který s hrabětem hovořil. Napadlo ho, že se až moc podobá jednomu z těch dvou, kteří se potloukali v blízkosti panství. Zůstal tedy schovaný za stromem a čekal, co se bude dít dál. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikoho jiného nikde nespatřil.

    Marcus chvíli váhal přede dveřmi, ale pak nakonec vstoupil dovnitř. Admirál zatím čekal venku. V místnosti bylo přítmí. Úzkým oknem pronikalo jen málo světla. Když si jeho oči na to šero trochu přivykly, uviděl Amber ležet na zemi a svázanou provazy. Popadl ho takový hněv, že skoro neviděl.

„Kdo ti to proboha udělal? A jak jsi se sem vůbec dostala?“

    Klekl si k ní a rozvázal jí pouta. Dívka nemohla pomalu ani vstát, jak měla nohy i ruce strnulé. Marcus ji vzal do náruče a chtěl ji odnést ven. Ale ještě se nedostal ani k východu, když se v tu chvíli ozval praskot a místnost se začala plnit štiplavým kouřem.

„Někdo tu chalupu zapálil,“ projelo Waltersovi hlavou.“

    Vrhl se ke dveřím, ale ty byly zvenku zavřené těžkou závorou. Pokoušel se je vyrazit, ale jejich pevné dřevo nepovolilo a odolávalo jeho nárazům. Zavolal na admirála, ale nikdo se mu neozval.

„Vždyť přece zůstal venku a měl by mu otevřít.“

Zahleděl se znovu na dveře a zjistil, že ty už se ocitly v plamenech, které po nich šplhaly až ke stropu. Oheň se rychle šířil a Markus se rozhlížel kolem sebe a hledal nějakou únikovou cestu. Pohlédl k oknu, ale to se mu zdálo příliš úzké na to, aby se jím protáhli. Možná, že ještě tak Amber. V tom ho napadlo, že zachrání alespoň ji.

    Popadl dřevěnou židli a vyrazil okenní sklo, které se rozsypalo po celé podlaze. V  jeho otvoru se pojednou objevila hlava jeho správce.

„Chvála Bohu, že jsi tady. Vytáhneš Amber ven.“

„A jak se dostanete z toho pekla vy, pane hrabě?“

„O mně se teď nestarej.“

    Walters vzal vystrašenou Amber do náruče a snažil se ji prostrčit oknem. Správce mu pomáhal z druhé strany. Nakonec se jim to podařilo a Amber byla zachráněna.

„Ale, co Markus! Musíme mu nějak přece pomoct,“ křičela dívka.

„Dveřmi to nepůjde, jsou v jednom plameni a oknem v žádném případě neproleze.“

    Amber s hrůzou sledovala, jak se oheň rychle šíří. Dokonce ji v tu chvíli napadlo vrhnot se zpátky k němu, aby zemřeli společně. Správce ji musel od okna násilím odtáhnou, protože se mu bránila a nechtěla od něj odejít. Sesunula se do trávy a začala úpěnlivě naříkat. Ani nezvedla hlavu, aby se na domek podívala, nechtěla tu hrůzu vidět. Nevnímala ani ránu, která se vzápětí ozvala. Nic neviděla, nic neslyšela. Ponořila se do svého žalu a všechno kolem ní přestalo existovat.





    Najednou ji objaly dvě silné paže a přitiskly si ji na svalnatou hruď. Amber ucítila známou mužskou vůni, která se mísila se zápachem kouře. Otevřela oči a v neskonalém úžasu hleděla do tváře živému Marcusovi. Byl celý zaprášený a obličej měl špinavý od sazí, jenom zuby mu při úsměvu zasvítily. Dívka ho objala, jakoby ho už nikdy nechtěla pustit a ze všech sil se k němu přitiskla. Nemohla uvěřit, že se mu podařilo z ohně vyváznout.

„Jak?“ zašeptala.

„Lewis mi pomohl. Nemohl dřív, protože ho někdo venku praštil něčím do hlavy a on na chvíli ztratil vědomí. Když se probral, uviděl oheň a pak dostal ten skvělý nápad. Uvázal oba koně za otěže k zadní stěně chalupy, kde několik trámů nedosahovalo až ke střeše a ten malý otvor sloužil k uniku kouře z ohniště. Přiznal se ale, že měl o koně strach, protože popruhy nebyly moc dlouhé. Také se obával, aby se na ně těžké dřevo nezřítilo. Ale dokázali to. Koně vší silou zabrali a strhli celou zadní část domku.“

„Ani nevíš, jaký jsem měla o tebe hrozný strach. Myslela jsem si, že tam uhoříš a už se mi nechtělo žít,“ zavzlykala Amber.

    Marcus ji sevřel v náruči a políbil ji se vší vroucností na ústa. Za zády se jim ozvalo zakašlání. Když se oba otočili, spatřili admirála a správce, jak je pozorují.

„Teď není čas na nějaké láskyplné projevy. Musíme se pokusit lapit ty dva bastardy, kteří to všechno způsobili,“ ozval se Lewis.

    Všichni tři muži zůstali zcela ohromení, když jim Amber řekla o ženě, která za ní přišla do chalupy a s nenávistí jí sdělila, jak se chce Marcusovi pomstít.

„Musíme ji najít a předat spravedlnosti. Určitě se schovává tady ve vesnici, aby se přesvědčila, že se jí podařilo nás zabít. Raději se někde ukryjeme, aby příliš brzy nezjistila, že jsme to přežili,“ mínil Walters.

    Na místě, kde stál ještě před chvílí dřevěný domek, zbyla jen hromada doutnajích ohořelých trámů a popela. Nebyl to vůbec pěkný pohled. Marcus si dokázal představit, jaká muka by ho čekala, kdyby se mu nepodařilo na poslední chvíli uniknout a on by uhořel trýznivou smrtí.

„To té krvelačné čarodějnici nedaruji. Za své skutky bude pykat. Čeká ji šibenice,“ vykřikl rozhořčeně Markus.

„Spíš by ji měli upálit na hranici jako opravdovou čarodějnici,“ namítl Lewis.

    Z dálky se ke spáleništi nesly hlasité výkřiky, které se rychle přibližovali. To vesničané běželi k místu neštěstí. Marcus mezi nimi dobře poznal ženu, která se hnala mezi prvními zvědavci. Byla to jeho švagrová. Schováni za několika vysokými stromy pozorovali Rachel a její kumpány.

„Ta mrcha se přiběhla přesvědčit, že se její ohavný čin setkal s úspěchem. A ti dva výtečníci jistě ještě nedostali svoji odměnu, protože jinak by už dávno zmizeli.“ vykřikl admirál.

    Do popředí se prodral starosta vesnice, postarší muž s bílými vlasy a předstoupil před shromážděný dav lidí.  Vyžádal si ticho a pak se jich zeptal:

„Viděl někdo z vás, jak k tomu neštěstí došlo?“

Přítomní se kolem sebe rozhlíželi a krčili rameny. Nikdo z nich nic neviděl, až potom hustý dým, který se vznášel všude kolem, je na to upozornil. To už bylo pozdě jít hasit, protože celá chalupa již byla celá v plamenech.

    Z davu se pojednou ozval hlas postarší ženy. Všichni se k ní otočili hlavy a ta vykřikla:

„Hraběnka měla o to stavení velký zájem. Nechápala jsem, proč se taková vznešená dáma zajímá o to opuštěné obydlí. Nikdo z nás se tam nechce usadit. Přece všichni víte, jaký byl Harold, který v něm po celá léta žil, podivín. Každý se ho bál a nikdo se neodvážil k jeho stavení přiblížit. Říkalo se o něm, že tam provádí různá kouzla a čáry a že je spolčen se samotným ďáblem.“

Potom se pokřižovala a odmlčela.

    Starosta se neodvážil tak vznešené vdovy zeptat přímo, proč o to stavení tak usilovala. Přeci jenom to byla hraběnka a on jen její poddaný. Neměl právo a ani mu nepříslušelo odsuzovat chování někoho z vyšší společnosti nebo ho vyslýchat.

„Určitě to byla nešťastná náhoda,“ prohlásil nakonec.

Ale to si Marcus nemyslel. Vynořil se z úkrytu a objevil se tiše před svojí švagrovou.

    Rachel na něho hleděla s hrůzou v očích, jako na nějaké zjevení. Málem se jí zastavilo srdce, hrdlo se jí sevřelo a nemohla se ani nadechnout. Byla převědčená, že v domku uhořel a jeho snoubenka s ním. Přitiskla si ruku na prsa a strach, který ji v tu chvíli zachvátil byl přímo neskutečný. Začala se třást po celém těle a polil ji studený pot. Rty se jí chvěly a vydávala ze sebe nesrozumitelné skřeky. Cítila, jak má celé tělo ztuhlé, že se nedokáže ani pohnout.

    Marcus se domníval, že jí snad srdce vypoví službu a ona se skácí na zem mrtvá. Dávno k té ženě ztratil veškerý cit a klidně na ni spočinul svým zrakem.

Rachel se zdálo neskutečné, že před ní švagr stojí živ a zdráv. Jelikož to byla žena tak trochu pověrčivá, myslela si, že se před ní zhmotnil jeho duch, který se jí přišel pomstít a potrestat.

„Démone odejdi!“ vykřikla a celé její tělo sebou začalo křečovitě škubat, když vzápětí upadla do mdlob. Nikdo z vesničanů se k ní nepřiblížil, aby jí pomohl. Nemohli zapomenout s jakou krutostí a chamtivostí je vysávala. Mnoho z nich žilo po celou dobu na pokraji bídy a zlepšení jejich situace přišlo, až s novým hrabětem. Marcus nařídil několika mladým mužům, aby ji odnesli a někam zavřeli, dokud nerozhodne, jak s ní dál naloží.

    Pojednou na Walterse někdo zavolal. Když se podíval tím směrem uviděl skupina vesničanů, která se prodírala davem a mezi sebou vedli ony dva tuláky, kteří se jim vzpírali a snažili se jim vytrhnou a utéct.

„Pane hrabě, chytili jsme tyhle dva darebáky, kteří se snažili před námi vzít do zaječí, když se pokoušeli vykrást jednu chalupu, kde zrovna nikdo nebyl. Co s nimi máme udělat?“

Jeden z nich byl právě ten, co lákal Marcuse do toho stavení na kraji vsi a pak ho podpálil. Druhý zřejmě napadl admirála a pak oba zmizeli. Cestou se ještě pokoušeli něco ukrást.

„Dobře je hlídejte a já si je později vyslechnu. Chci vědět, že zatím vším opravdu stojí moje švagrová. Pak je předám policii. Nebudeme trpět v našem kraji takové zločince.“

„Nyní se všichni rozejděte do svých domovů. Zítra budou  předáni spravedlnosti,“ oznámil všem Marcus.“

    Dav se začal pomalu rozcházel a admirál se správcem přivedli jejich koně. Marcus je oba pohladil po hřbetě a tiše k nim promlouval.

„Zachovali jste se oba statečně. Moc vám oběma děkuji za záchranu. Nebýt vás, už bych tady nebyl.“

Hřebec zastříhal ušima a zaržál. Walters se usmál a pak se obrátil na ostatní.

„Je čas vrátit se na panství. Dneska jsme zažili už dost vzrušení. Nazítří se sem vrátíme a až se dozvím, jak to všechno bylo, budou všichni náležitě potrestáni,“ řekl.

    Vyzdvihl Amber do sedla hřebce a sám se vyšvihl za ní. Obrátil se na Lewise a usmál se, když viděl, že se usadil s jeho správcem na kobylce. Pak dal pokyn k odjezdu.

„Musím stále myslet na to, jak jsme byli uvězněni v tom hořícím domě a i když vím, že jsme se oba zachránili, stejně se mi všechno zjevuje znovu před očima. Neustále se mi vracejí vzpomínky na tu prožitou hrůzu.“

„Časem zapomeneš, lásko. Nesmíš uvažovat, co by se mohlo stát kdyby se nám nepodařilo se z toho pekla dostat. Zachránili jsme se a to je to hlavní.“

„Bojím se, aby se něco podobného zase neopakovalo,“ povzdychla si Amber.

    Marcus věděl, že se s tím musí sama vyrovnat, ale slibil si, že se bude snažit ji v tom pomoci. Moc dobře znal ten strach a neklid, ale i pocit vzrušení a vniřního napětí, když se sám ocitl v bezprostředním nebezpečí. Zažil to už při svých plavbách častokrát. Jenže on byl muž s velkou vnitřní sílou a většinou se spoléhal jen sám na sebe. A Amber byla jen něžná křehká dívka.

Objal ji jednou  rukou kolem pasu a přitiskl si ji na hruď. Celou cestu jí šeptal  uklidňující láskyplná slova.



 



 



 



 



 



 





Kapitola 13



 



 



    Když konečně dojeli na panství, vyběhlo ze dveří několik sloužících a s nimi paní Masonová, celá vystrašená. Ještě ani nestačili sesednout z koní a stará paní na ně vychrlila spoustu otázek.

„Bože můj, konečně jste se všichni vrátili. Zoufalstvím jsem vůbec nevěděla, co dělat. Kde jste proboha moji vnučku našli?“

    Potom se zadívala na Marcuse, který byl celý špinavý od sazí a na kabátě měl několik propálených děr.

„Co se vám stalo, hrabě? Vypadáte, jakoby jste prolezl komínem. Máte úplně černý obličej a zničené šaty.“

Aniž by počkala na odpověď obrátila se na svoji vnučku:

„Amber jsi celá bledá a tvoje vlasy a tváře jsou celé od sazí. Ty jsi zabloudila a nemohla jsi najít cestu zpátky?“

„Tak odpoví mi někdo z vás?“ rozčilovala se paní Masonová.

„Mnoho otázek najednou,“ usmál se Marcus.

„Musíte chvíli vydržet, než vám všechno vylíčíme. Potřebujeme se všichni hlavně umýt a převléknout.“

    V ložnici se unavená Amber posadila na postel. Bylo jí jedno, že zašpiní čisté povlečení. Neměla ani sílu si rozepnout šaty, natož si je svléknout. Její myšlenky se stále vracely k ženě, která to všechno způsobila. Viděla před sebou její nenávistný pohled, když se nad ní v tom stavení skláněla a nedařilo se jí tu představu zahnat.

„Jak neuvěřitelně zlá může být lidská povaha. Rachel svojí podlostí a zákeřností znepříjemnila Marcusovi život. Její vražedné útoky proti němu jsou nanejvýš odsouzeníhodné. Jaká stvůra se v ní nachází, která ji k tomu přiměla? Je snad posedlá nějakým démonem zla, který je odhodlaný šířit smrt a utrpení?“ přemýšlela dívka.

„Ale Harry je přece také vražedník, který pro peníze sprovodil ze světa nevinného muže. Copak každý touží jen po bohatství? Kořenem všeho zla je chorobná láska k penězům a ta oba zaslepila.“

    Její krušné úvahy přerušila paní Masonová, která vešla ke své vnučce do pokoje.

„Dítě moje! Admirál mi ve stručnosti všechno vypověděl. Je to k nevíře, co jste si ty i Marcus museli prožít. Taková hrůza! Ta ženská snad ani není lidská bytost, je nejspíš šílená, jinak si to nedovedu vysvětlit. Musela jsi být strašně vyděšená, když tě ti zlořádi přepadli a odvlekli. A potom zapálili to stavení, kde tě uvěznili. Kdo by si pomyslel, že se dostaneš na Waltersově panství do takového nebezpečí.“

Paní Masonová měla sice v úmyslu svoji vnučku uklidnit, ale svým proslovem ji ještě víc rozrušila. Amber chtěla na všechno zapomenou a ne, aby ji to někdo znovu připomínal.

„Babičko, já už o tom vážně nehodlám stále mluvit. Sotva se držím na nohou a nechci již na to myslet. Půjdu si nyní na chvíli lehnout.“

Paní Masonová usoudila, že to bude v dané situaci nejlepší řešení. Nechala tedy Amber o samotě.

    Marcus umytý a převlečený do čistých kalhot a košile, popíjel a admirálem whisku v salonku. Jejich rozhovor se stále točil kolem jeho švagrové.

„Nemůže po mě nikdo chtít, abych měl s tou ženskou slitování. Zítra ji předám policii. Nepravostí se už napáchala dost. To musí skončit! Nebudu se celý život ohlížet, jestli mi někdo na její příkaz, nestojí za zády.“

„Máš naprostou pravdu chlapče. Ta záštiplná osoba si nic jiného nezaslouží. Měl si namále a mohl si v tom domku už zůstat navěky a ti dva pochopové mě praštili tak, že mě ještě nyní brní hlava,“ dal mu zapravdu Lewis.

„Zítra půjdu do vesnice s tebou. Chci být při tom, až ji budeš vyslýchat.“





    Walter na chodbě zamířil místo do svého pokoje ke dveřím dívčina. Musel se přesvědčit, že je Amber v pořádku. Vešel dovnitř a nalezl ji ležet strnule na posteli, ale nespala. Oči měla upřené do stropu a zřejmě se jí nedařilo usnout. Přisedl a vzal ji do náruče. Uvědomil si, že ji musí každopádně z takového rozpoložení dostat. Políbil ji do vlasů a Amber se k němu otočila.

„Marcusi.“

„Já vím děvče,“ řekl tiše.

    Sundal jí noční košilku a položil se vedle ní. Hladil ji láskyplně po celém těle a pocítil, že se Amber začíná uvolňovat, jakoby se jí najednou všude rozproudila krev. Začalo z ní vyzařovat teplo a pryč byl ten chlad, který z její pokožky ještě před chvílí proudil. Bolestně si uvědomoval, jak lehce ji mohl ztratit.

Dívka se k němu přivinula a vychutnávala si jeho mohutnost a sílu. Dávala jí pocit domova a bezpečí. Jeho náruč byla přesně to jediné místo na světě, kde chtěla být.

    Marcus ji otočil na břicho a posadil se v jejích nohách. Pomalými tahy jí masíroval krk, záda a nakonec i hýždě a stehna. Amber blaženě oddychovala a plně se oddala jeho rukám. Bylo to tak neskonale slastné a příjemné. Jeho velké ruce byly jemné a pohrávaly si s každým ztuhlým místečkem na jejím těle.

    Potom ji Markus trochu nadzvedl zadeček a roztáhl jí doširoka nohy. Amber chtěla proti takové poloze protestovat.

„Neboj se lásko, bude se ti to líbit,“ konejšil ji.

Zamířil svým mužstvím mezi její stehna a začal se v ní pomalu pohybovat. Dívka byla tak překvapená, že už se na žádný odpor nezmohla a radostně přijímala jeho silné útoky. Za chvíli pocítila neskutečnou slast, která ji nadobro uchvátila. Marcus si přidržel její boky a prudkými nárazy je oba přivedl na okraj propasti a potom se řítili střemhlav dolů. Ani jeden nebyl schopen dlouhou dobu promluvit. Mlčky vedle sebe leželi a vstřebávali ty neuvěřitelné prožitky, které společně sdíleli.

„Jsi můj anděl, jsi můj život. Nechci o tebe nikdy přijít. Jsi sen, který se stal skutečností. Nikomu nedovolím, aby ti ubližoval.“

Marcus těmito slovy vyznával Amber svoji lásku, kterou k ní citíl a její srdce zaplesalo a na oplátku pronesla:

„A ty jsi zase mým splněným snem a mé myšlenky patří jenom tobě. Jsi moje radost a štěstí. Zkrátka jsi láskou mého života.“

Marcus si ji přitiskl na prsa a oba se štěstím rozesmáli.



 



 



Kapitola 14



    



 



    Druhý den časně ráno si nechal Marcus s admirálem osedlat koně a vypravili se do vsi. Již z dálky viděli pozdvižení, které kolem starostova domu nastalo. Srocený dav vesničanů postával před jeho dveřmi. Někteří se snažili dostat se dovnitř, ale starosta jim v tom bránil.  

„Všichni se rozejděte. Tady není nic k vidění. Za chvíli tu bude policie ze Chelmsfordu a ta se toho ujme.“

 Lidé pobíhali od jedné skupinky ke druhé a vzrušeně mezi sebou hovořili. Vypadali jako figurky na šachovnici, jak se přesouvali z místa na místo.

„To by mě zajímalo, co se tam děje,“ prohlásil zcela udivený admirál.

„To opravdu nevím. Snad  nám to poví starosta,“ odpověděl mu Walters.“

Chvíli oba to hemžení vesničanů pozorovali a nemohli přijít na jeho důvod.





    Marcus seskočil z hřebce a vydal se ke starostovi. Jeho domek byl velmi úhledný a největší z celé vesnice. Na kamenných základech stála přízemní dřevostavba s doškovou střechou. Velmi se lišil od maličkých obydlích ostatní chudiny.

    Jakmile starosta Marcuse spatřil, okamžitě se k němu rozběhl a začal vykřikovat:

„To je dobře, že jste přijel, pane hrabě. Stala se strašná tragédie, tomu snad ani nebudete věřit.“

„A co se přihodilo tak hrozného, že je celá vesnice na nohou?“ zeptal se Walters.

„Jak říkám, je to neštěstí. Pojďte se raději na to podívat sám. Moje žena i dcera se ani nechtějí dovnitř vrátit. Jsou to velmi pobožné ženy a vnímají to jako hřích a přestoupení Božího zákona.“



    Marcus stále nechápal, co se mu ten muž snaží sdělit. Všechno pochopil, když ho starosta zavedl po příkrých dřevěných schodech na malou půdu. Tam se mu naskytl hrůzostrašný pohled. V trámu u stropu byl připevněn železný kruh, který sloužil k zavěšení pytlů s obilím. Jeho otvorem byl provléknut silný provaz a na něm visela hraběnka. Okamžitě poznal, že už jí není pomoci.

„Objevila ji moje žena, když jí ráno nesla snídani. Uslyšel jsem její křik a tak jsem se běžel podívat, co se stalo. Bylo to příšerné, moje manželka tam jen stála a křičela a křičela. Potom se vyřítila ven a odmítala se vrátit.“

    Walters hleděl na Rachel a pocítil lítost nad zmařeným životem. Ale potom si uvědomil jaké zlo ta žena napáchala.

„Sama si vybrala svůj osud.“

Marcus se pokřižoval a náhle pocítil potřebu odejít pryč z toho místa. Venku na něj čekal místní farář. Byl to vysoký hubený muž, oblečený do černé sutany. V ruce svíral kříž, který měl zavěšený kolem krku. Bez jakéhokoliv úvodu či pozdravu rozhořčeně prohlásil:

„Ta žena se dopustila těžkého hříchu a odloučení od Boha. Je to jasné porušení Desatera. Neměla právo si sáhnout na svůj vlastní život. Její duše je zbavena posvěcující milosti a nemůže být proto tak pochována. Bude pohřbena jako odpadlík v nesvěcené půdě bez kříže.“

Zřejmě čekal od hraběte nějaké námitky, ale žádných se nedočkal. Marcus jenom přikývl a odešel.

    Lidé věřili, že člověk si sáhl na život, protože mu to našeptal ďábel a on podal takovému nešťastníkovi provaz. Když sebevrah ďábla poslechl, nemohla být jeho duše spasena.

    Policie si dávala načas než se konečně dostavila, i když byl Chelmsfordu vzdálen jen pár mil. Začalo zdlouhavé vyšetřování. Nesmyslné otázky, které náčelník kladl veničanům ho prodlužovalo. Mrtvé Rachel nevěnoval skoro žádnou pozornost. Nařídil svým mužům, by odřízli provaz, který měla omotaný kolem krku a položili ji na povoz. Nakázal starostovi, aby ji odvezli daleko za vesnici, kde se nacházel hřbitov ztracených duší a tam ji pochovali v nezasvěcené půdě.

    Oba darebáky, kteří Rachel pomáhali, nechal je a chystal se je dopravit do  Chelmsfordu. Vypůjčil si k té přiležitosti od starosty starý žebřinový vůz.

    Marcus se ještě v životě nesetkal s takovým laxním přístupem policie. Ale byl  však rád, že je všemu konec. Admirál Hall se chystal náčelníkovi představit a pokárat ho za jeho nevalné vyšetřovací metody. Walters ho však zarazil, aby to nechal být.

„Nic s tím nenaděláš, příteli! Ještě se to může obrátit proti tobě a já potřebuji, aby ve zdejším kraji byl klid.

„Ale dovedeš, hochu představit, jak by to vypadalí, kdyby se takto chovali všichni příslušníci policie?“



 





Doslov





    Přes všechny obtíže, které oba milence potkaly, trval Marcus na předem dohodnuté svatbě. Nakonec upustili od veselice, kterou zpočátku plánovali.

    V malém kostelíku ve Writtle stáli u oltáře téměř osaměle. Jejich obřadu se zúčastnil jen ženichů přítel a babička nevěsty, kteří se stali jejich svědky.

Amber byla půvabná a svěží jako samo jitro. Její šaty nebyl nijak nákladné a přesto v nich vypadala kouzelně a vznášela se v nich jako bleděmodrý obláček plující po obloze. Však na ni byl Marcus náležitě pyšný a vedl si ji úzkou uličkou mezi kostelními lavicemi jako princeznu.

    Snoubenci si před Bohem a svědky slíbili lásku, úctu a věrnost, dokud je smrt nerozdělí'. Farář stvrdil jejich přísahu požehnáním. Markus od někud ze saka vylovil překrásný diamantový prsten, který kdysi patřil jeho matce. Navlékl ho své nevěstě na prst a prohlásil:

„Tímto prstenem se ti dávám tělem i duší. Navždy tě budu milovat, navždy tu budu jen pro tebe. To ti přísahám.“

Slzy štěstí, které při tom vytryskly Amber z očí, doprovázel její rozzářený úsměv. Ale nebyla sama. Za svými zády uslyšela vzlykot své babičky a hluboké zakašlání admirála Halla.





    Krásné sluneční dopoledne je přivítalo hned u východu z kostela, když spolu už jako manželé vycházeli vstříct novému životu. Zůstali zaraženě stát na místě, protože před sebou spatřili shromáždění snad celé vesnice. Prostí lidé jim přišli projevit svoji oddanost, poblahopřát a provolat slávu. Několik dívek vzalo ženicha za ruce a vedly ho na rozlehlou louku. Totéž učinili mladí muži s Amber. Na louce byly rozloženy pokrývky a kolem nich nachystaly vesnické ženy ze svých chudých zásob, spoustu jídla a pití. Bylo víc než jisté, že si svého hraběte váží a mají ho rádi.

    Celé odpoledne bylo slyšet veselý hlahol a smích, linoucí se daleko po okolí. Dokonce i na tanec došlo. Mladé dívky a chlapci utvořili kruch, ve kterém uzavřeli ženicha a nevěstu a tančili ,bránly',velmi oblíbený starý tanec prostých lidí.

    Později odvedl Marcus Amber trochu stranou od všeho toho hluku a pocítil ve svém srdci neskonalou lásku ke své ženě, že se mu stáhlo hrdlo a nemohl ani promluvit. Nezmohl na nic jiného než ji sevřít ve své náruči a horoucně ji políbit.

Co může být krásnějšího než lásku sňatkem završit.



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec




Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •