IKAR CZIKAR CZ

Marcus (Jaroslava Málková)5.9.2019
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 207, Komentáře 0

 

Osudová láska

 



 





Kapitola 7



 





    Na zpáteční cestu se oba vydali, až odpoledne. Cestovali podél pobřeží po pásu křídových skalisek, zalesněných převážně dubovými stromy. Zde na jihu bylo velmi mírné podnebí. Na obloze se neobjevil ani mráček a vzduch voněl solí a vlhkem. Místy si museli trochu zajet, aby se vyhnuli nebezpečným bažinám, které byly pokryty rašelinou a tlejícími rostlinami. Zarostlé divokými křovinami a hebkou trávou. Bylo to nepředvídatelné prostředí, plné nástrah a nebezpečí.

    Po několika hodinové jízdě zastavil Marcus koně poblíž městečka Bexhillu. Pomohl Amber seskočit ze sedla a oba se posadili do trávy pod dva vzrostlé kaštany, aby si na chvilku odpočinuli. Malebná krajina kolem Bexhillu byla poseta nesčetnými zelenámi  pastvinami, na kterých bylo možné vidět pasoucí se stáda ovcí a hovězího dobytka. Nechali své koně volně popásat a sami pojedli něco málo, z toho co jim žena hostinského z Brightonu připravila na cestu.

    Marcus vytáhl z vaku krásné červené jablko a nabídl ho dívce. Amber se po něm natáhla a on ruku rychle stáhl zpět a zakousl se do něj sám. Potom jí ho znovu podal. Amber se naklonila a když ruku s jablkem opět oddálil z jejího dosahu, ztratila dívka rovnováhu a plnou vahou padla na Marcuse. Ten po nárazu jejího těla trochu přidušeně vyhekl, dívku objal a rozesmál se.

„Ty jeden nepřející lakomče, sněz si ho tedy sám,“ vykřikla Amber.

Místo odpovědi ji Marcus náruživě políbil. Jejich šťastný smích se rozléhal všude kolem. Dokonce i oba koně zastříhali ušima a zařechtali, jakoby se smáli s nimi.

    Nejraději by se na tom kouzelném místě ještě zdrželi, ale přeci jen je ještě čekal hodný kus cesty.

    Walters zamířil mírně na sever k Rye, k přímořskému starobylému městečku s klikatými dlážděnámi ulicemi s kočičími hlavami. Z dálky spatřili vysokou dominatní věž, která se tyčila nad městem. Ubytovali se ve zájezdním hostinci s velkým počtem pokojů pro hosty a rozlehlou výčepní místnosti. Hostinec měl i zadní bránu, za kterou se nacházely stáje pro koně a přístřešky pro povozy.

    Marcus nechal Amber donést do pokoje vanu s teplou vodou, aby se pro ni, tak náročné cestě, umyla a osvěžila. Dívku ani nenapadlo proti společnému nocování protestovat. Zvykla si už být stále s ním a ani si již nedovedla představit, že by to mohlo být jinak. Marcus ji nechal o samotě a odešel do výčepu, kde se usadil ke stolu a růžolící žena hostinského mu donesla džbánek piva. Se zájmem si cizince prohlížela a zvědavě se ho zeptala:

„Z daleka?“

„Jak se to vezme. Cestujeme s manželkou do Doveru k příbuzným.“

Nechtěl Amber dostat do nepříjemné situace, aby se necítila trapně a tak raději zalhal.

Maloměšťácká společnost hodně dbala na bezúhonnost neprovdaných žen a svobodnému páru by hostinská určitě společný pokoj napronajala.

Žena se usmála a odběhla obsloužit dalšího hosta, který na ni nedočkavě zavolal.

    Po nějaké době, kdy se Marcus domníval, že už bude Amber s koupelí dávno hotová, vstal a odebral se zpět do jejich pokoje. Sotva vkročil do dveří, naskytl se mu vzrušující pohled na nahou Amber, která ve své lázni usnula. Hlavu měla zvrácenou přes okraj vany a  její husté dlouhé vlasy jí sahaly až k podlaze. Nohy měla pokrčené a z vody jí vykukovaly dva kulaté kopečky ňader. Dostal strach, že by se mohla v té chladnoucí lázni nachladit.

    Vztáhl k ní ruce, vyzdvihl ji ven a přitiskl si ji na své tělo. Dívka se vůbec neprobudila, tak ji něžně položil na lůžko a kouskem plátna ji osušil a přehodil přes ni přikrývku. Potom si sám vlezl do už skoro studené vody a rychle se opláchl. Amber stále tvrdě spala, tak se vedle ní uložil ke spánku a  poslouchal její pravidelný dech.

    Pocítil ve svém srdci lásku, o které si myslel, že ji nikdy nenajde a ani nepozná. Domníval se, že snad ani neexistuje. Přemýšlel, co je to opravdová láska. Věřil, že taková nepomine nikdy a vydrží až do konce života. Pomyslel si, že se jí možná dosud vyhýbal, aby se nestal zranitelným.

    Zlehounka Amber pohladil po tváři, aby ji neprobudil. Jeho touha se jí stále dotýkat byla neovladatelná. V duchu děkoval osudu, že mu bylo dopřáno takovou dívku potkat. Měl potřebu ji chránit a hýčkat, dokud bude živ. Vzpomněl si na těch pár žen, co v životě potkal, jejichž podobu si už ani nedokázal vybavit. Jejich životy se na chvíli setkaly jako dvě bludné komety a vzápětí se zase rozdělily. Každý si šel pak svou cestou.



 





Kapitola 8 – Dover



 



 



    Několik mil před Doverem je zastihla bouřka. Nebe se zatáhlo a začalo pršet. Déšť se spustil tak rychle, že se sotva stačili schovat pod křídový skalní převis. Zůstali sedět na koních a tísnili se v malém prostoru mohutných skal. Bylo to poněkud nebezpečné, ale to si nechal Marcus pro sebe. Nechtěl Amber vylekat. Nebylo totiž neobvyklé, že se kus útesu ulomil a spadl dolů, vinnou eroze.

„Začíná se vyjasňovat a déšť už není tak silný. Raději budeme pokračovat dál,“ řekl Marcus.

    Do města dorazili celý zmáčení a unavení. Amber zachvátila nesmírná radost, když před sebou konečně spatřila babičin malý domek. Její babička zděšeně vstala z pohovky, když oba vkročili do salonku, kde právě seděla s admirálem Hallem, který ji přišel navštívit.

„Proboha, co se vám přihodilo?“ zhrozila se.

Marcus se na ni zazubil a ledabyle prohodil:

„To jen deštíček babičko.“

Stará paní Masonová potlačila smích, který ji při jeho slovech přepadl a zvedla ukazováček a pohrozila mu:

„Mladíku, já nejsem žádná vaše babička a teď mi vysvětlete, kde jste moji vnučku takhle zřídil.“

„Velice rád vám to povím, ale nyní nám musíte dovolit, abychom se trochu osušili a převlékli do suchých šatů. Jistě by jste nebyla ráda, kdyby vaše krásná pohovka byla celá mokrá a pokazila tím elegantní vzhled vašeho budoáru.“

    Admirál Lewis to už nevydržel a vybuchl smíchy. Byl také nesmírně zvědavý, jak jeho přítel pochodil, ale řekl si, že to ještě chvíli vydrží. Amber padla babičce do náruče a ta ji s láskou objala. Ani při tom nedbala, že jí vnučka zamokřila předek  jejích nejlepších šatů.

    O něco později se všichni opět sešli v salonku. Marcus měl na sobě vypůjčené šaty po kapitánovi Masonovi, které ho až příliš těsně obepínaly. Vypadal ještě více mohutně a jeho vypracované svaly se pod nimi ostře rýsovaly. Ještě se ani neusadil, když paní Masonová vykřikla:

„Tak už konečně začněte vyprávět. Celá jen hořím zvědavosti a myslím, že admirál je na tom úplně stejně.

    Marcus se tedy pustil do líčení jejich dobrodružné cesty a jeho posluchači mu viseli na rtech a snad ani nedýchali. Když skončil nastalo hrobové ticho, jakoby se zastavil čas. Ale bylo to jen zdání, protože hodiny na příborníku pravidelně potikávaly.

    Ale to, že se zamiloval do Amber a co spolu sdíleli, jim samozřejmě neprozradil. To byla jejich soukromá věc a nikdo do toho neměl, co mluvit. Avšak požádat starou paní o ruku její vnučky se rozhodl učinit hned.

„Chtěl bych vám přece ještě něco sdělit,“ vyrazil ze sebe přiškrceně.

„Tak sem s tím, rádi si to poslechneme. Týká se to toho darebáka Fleminga? Doufám, bude za své činy, které spáchal, přísně potrestán. Nikomu přece nemůže projít takový odporný čin jako je vražda,“ prohlásila paní Masonová.

„No, věc se má tak,“ řekl Marcus a na chvíli se odmlčel.

„Snad tomu napomohl sám osud, ale pravda je, že jsem se zamiloval do vaší vnučky paní Masonová a troufám si říct, že i ona do mě. Proto vás chci požádat o její ruku,“ vyjádřil se konečně Walters.

    Stará paní na něj zůstala překvapeně hledět a admirál si mohutně odkašlal, jakoby měl náhle příliš sucho v krku. Oba se podívali na Amber, co tomu říká. Ale ta mlčela a se skloněnou hlavou se dívala na své ruce, které měla položeny na klíně.

„A co nám k tomu řekneš ty Amber?“ zeptala se jí babička, když se z toho leknutí trochu vzpamatovala.

„Nevím, co ode mě čekáte, že řeknu. Jenom vím, že Marcus je muž, o kterém jsem snila celý život. O muži, kterého budu nadevšechno milovat a on mě. Kterého si budu vážit a budu šťastná, když mi dovolí žít po jeho boku. Po celou cestu se o mě staral a chránil mě. Choval se ke mně laskavě a ohleduplně. Nebylo vůbec těžké se do něj zamilovat. Je odvážný a čestný. Sice trochu dominantní, ale to k němu patří. Chci svůj život prožít s ním.“

    Po tomto vřelém prohlášení se Amber zarděla a zjistila, že ji všichni se zájmem pozorují. Marcus už to nevydržel a vytáhl dívku z křesla. Vášnivě ji objal a políbil, bylo mu úplně jedno, že se admirál i její babička na ně dívají. Stará paní vytáhla z rukávu svých šatů kapesník a začala si utírat uslzené oči. Na admirálovi bylo vidět, že tu velkou míru emoci velmi špatně snáší, proto se raději tiše vytratil ze salonku.

„Je to soukromá záležitost a i když mám z toho ohromnou radost, že se ti mladí lidé dali dohromady, nepatřím do rodiny,“ pomyslel si s lítostí.

Vždycky bral Marcuse skoro jako svého syna, kterého nikdy neměl. Život, který vedl mu to nikdy nedopřál.

    Oba mladí lidé si ani nepovšimli, že už tam admirál s nimi není. S láskou na sebe hleděli a ani by snad nezaregistrovali, kdyby se kolem nich začalo střílet. Paní Masonová je nechala o samotě a odešla do svého pokoje. Tam nad štěstím své vnučky rozplakala.





    Walters navštěvoval dům paní Masonové téměř každý den. Občas obě ženy doprovázel do společnosti. Divadla a koncerty Amber přímo milovala. Byla jimi přímo nadšená, protože dosud nic takového nezažila. Když žil ještě její dědeček, byla na to moc mladá. Nyní v dospělém věku, kdy se mladé dívky účastní plesů, zůstávala s babičkou doma. Několikrát obě ženy přijaly pozvání od admirála Halla do jeho domu, kde se setkávaly s jeho přáteli.

    Jednoho dne ji Marcus překvapil pozváním na ples, který pořádal lorda Ralph Heskett ve svém domě.

„Jak to, že zve mě i babičku, vždyť ho vůbec neznáme a ani on nás?“ divila se Amber.

„Je to velmi dlouholetý přítel admirála a protože moc dobře ví, že žije sám, tak mu vzkázal, že s radostí na plese uvítá jakýkoliv jeho doprovod.“

 Amber se nejprve zaradovala, ale pak se zatvářila velice sklíčeně.

„Jsem jen prostá dívka a určitě tam nebudu vítána, ani moje babička.“

„To se mýlíš. Trochu lorda Hesketta znám a vím o něm, že nikdy nehledí na to, jaké mají jeho hosté postavení ve společnosti a už vůbec ho nezajímá, co si ostatní myslí. Pokud vím, tvoje matka pocházela ze šlechtické rodiny, prozradil mi to admirál Lewis. To já nemám žádný titul, jsem jen vysloužilý námořní kapitán.“

„Jsi velice statečný muž, který se o sebe musel postarat už od mladí a z ničeho jsi to dotáhl až na kapitána. To by každý nedokázal a já tě za to obdivuji.“

Marcuse její slova zahřála u srdce, popadl dívku a drtil ji ve své náruči.

„Přestaň, vždyť nemůžu ani dýchat!“ vykřikla Amber.

„Možná, že už od admirála také víš, že otec mé matky byl baronet a vydědil ji, když odešla s mým otcem. Nikdy se nesmířil s jejich svatbou a dokonce ani nevím, jestli ještě žije. Nikdy se o mě nezajímal.“

„Nebuď z toho smutná. Možná později svého činu litoval a už bylo pozdě na jeho nápravu.“





    Amber i její babička si nechaly ušít na tu slávu plesové šaty. Dívka si v nich připadala jako princezna. Byly nadýchané jako bleděmodrý obláček. Jenom živůtek s velkým výstřihem dělal Amber starosti. Připadala si příliš odhalená. Ale babička ji však ujistila, že se takové šaty obvykle na plesy nosí.  

„Každá žena se ráda tak trochu předvádí, zbožňuje obdiv a lichotky přítomných getlemanů. Neprovdané dívky se snaží svou krásou přilákat nějakého potenciálního ženicha.“

„Já se přece nemusím nijak vystavovat a připoutávat na sebe pohledy jiných mužů. Já už ho přece mám. Marcus je pro mě ten pravý a jediný muž na světě.“

Stará paní se na ni usmála a pomyslela si, jaká z ní vyrostla krásná a skromná dívka. Zalitovala jen, že se toho nedožili její rodiče a její manžel. Její matka by na ni byla nesmírně pyšná.

„Ale tak už to na světě chodí. Nic netrvá věčně a trápení a zármutku je všude dost,“ povzdechla si stará paní.





    Uprostřed rozzářeného plesového sálu tančila Amber s Marcusem valčík. Vznášeli se po parketu spolu s dalšími tančícími páry. Dívce všechno připadalo tak nádherné a neskutečné. Nikdy by si nepomyslela, že se ocitne ve společenském sále v pevné náruči tak výjimečného muže a navíc s ním bude ke všemu ještě zasnoubená. Marcus se jí díval upřeně do očí a potom k ní sklonil hlavu a zašeptal:

„Jsi ta nejkrásnější žena v celém sále.“

Jeho zrak zabloudil k jejímu hlubokému výstřihu a zadíval se na ty rozkošné půlměsíčky, které z něho vykukovaly.

Amber zrůžověla až ke kořínkům vlasů a on se jen usmál.

„Musím tě odnaučit být tak stydlivá. Jsi velmi krásná žena a všichni přítomní muži na tobě mohou oči nechat a to ve mně probouzí žárlivost.“

„Nech toho Marcusi. Přivádíš mě do velkých rozpaků.“

Její snoubenec se s ní několikrát rychle zatočil, až se jí sukně rozvířila kolem jeho nohou. Amber se ho pevně držela, aby se jí nezamotala hlava.

    Když odcházeli z parketu, z okolo stojícího hloučku několika dam a pánů, zaslechli pištivý jedovatý hlas nějaké ženy.

„To je k nevíře. Odkdy se plesů zúčastňují i prostí lidé. Jak to, že jim to náš hostitel dovolí?“

Marcus se po ženě ohlédl a spatřil trochu korpuletní osobu v bílých upjatých šatech, ve kterých vypadala, jakoby byly ušity pro daleko štíhlejší postavu. Její až příliš bujné vnady látku napínaly a tak hrozilo, že jí při prudším pohybu prasknou ve švech.

„Ty se protlačí všude. Je to hanba vetřít se takhle mezi zdejší smetánku,“ přidal se jakýsi vychrtlý gentleman, stojící hned vedle. Nasadil si lorňon a velké oko, které se tak za ním objevilo si podrobně Amber prohlíželo.

    Walters měl sto chutí se na něj vrhnout. Než však stačil nějak zareagovat, objevil se za zády toho neurvalce sám hostitel. Popadl muže za límec a mířil s ním k východu ze sálu. Nevycválanec se pod jeho silnou rukou zmítal a trochu to vypadalo, jako když si před sebou vede loutku zavěšenou na provázku.

„To bylo dnes naposledy Lenoxi, co jste navštívil můj dům. Od nynějška je vám vstup zakázán. Nikdo tady nebude urážet moje hosty. Potom se ve dveřích obrátil a zvolal:

„To platí i pro vás lady Valérie. Vaši nevychovanost a hrubé urážky nehodlám dál tolerovat. Okamžitě z mého domu odejděte!“

„To snad nemyslíte vážně lorde Haskette. Copak nevíte, kdo jsem?“

„Právě, že vás znám velmi dobře a vaše chování je přímo skandální. Je očividné, že vaše urozenost není tak čistá, jak si zřejmě myslíte.“

Zmíněná dáma s vysoko zdviženou hlavou si nespolečensky odfrkla a jako furie se nesla k východu ze sálu.

    Po této scéně už Amber nechtěla na plese zůstat ani minutu. Marcus s ní souhlasil a babička s admirálem rovněž. Marně je lord Heskett přemlouval, aby zůstali.

„Lady Valérie je nevlastní dcera markýze. Na své postavení je nesmírně hrdá, i když její matka byla obyčejná služebná. Ta má nejmenší právo někoho soudit a kritizovat. Špatná výchova jejího otce zapříčinila, že z ní vyrostla arogantní a domýšlivá žena. Lord Lenox se zase pokaždé ve společnosti dopouští neomaleností vůči ostatním hostům. Ve své neskonalé hlouposti se domnívá, že si může dovolit říkat velice nepříjemné a urážlivé věci nahlas. Měl jsem na to myslet dřív, než jsem ho pozval,“ vysvětloval lord Heskett.

    Toto trapné společenské fiasko Amber těžce nesla a odmítala se účastnit  jakýchkoliv podobných akcí. Marně ji Marcus vysvětloval, že se takových hrubiánů najde ve vyšší společnosti velice mnoho. Rádi dávají najevo svoji nadřazenost a chtějí si tak udržet společenskou nadvládu.“

„Než patřit mezi ně, to budu raději sedět doma a nikam nebudu nechodit,“ stála na svém Amber a její babička jí dala za pravdu.    





    Po několika dnech Walters obdržel zprávu z Essexu od jejich rodinného právníka, který byl zároveň i notářem. Marcus přemýšlel, co mu může po tolika letech chtít, ani mu nebylo zcela jasné, jak mohl věděl, kam dopis zaslat. Potom si všiml, že byl nejdříve zaslán na Úřad vrchní námořní správy a poté putoval po všech možných koutech Anglie, až se nakonec po čase dostal k jeho rukám. Pohlédl na datum odeslání a ke svému úžasu zjistil, že byl odeslán už skoro před rokem.

    Vždyť peníze, na které měl z dědictví po otci nárok, mu notář tehdy odmítl  vyplatit s tím, že takovou sumou jeho bratr nedisponuje. Musel by prodat velkou část pozemků a to si jejich otec v závěti nepřál. Chtěl zachovat pro budoucí dědice všechen majetek pohromadě. Tenkrát se Marcus svého podílu nedomáhal a raději odešel z domova.

    Údiveně a zároveň se smutkem si dopis přečetl. To, co v něm stálo by nikdy nečekal. Jeho bratr přišel tragicky o život při pádu z koně, který se splašil a vyhodil ho ze sedla. Noha mu uvízla ve třmenech a kůň ho za sebou vláčel velký kus cesty. To se zdálo Marcusovi dost podivné.

„Vždyť Simon uměl jezdit na koni jako ďábel. Účastnil se mnoha závodu a většinou je i vyhrával,“ pomyslel si v duchu.

Dále mu notář sděloval, že se stal po smrti svého bratra novým hraběte a je očekáván, co nejdříve, aby převzal zodpovědnost za veškerý rodinný majetek. Vdova po zemřelém hraběti nemá na dědictví právo a jejich manželství bylo bezdětné.

    Markus dlouho hleděl zamyšleně před sebe a vzpomínal na dětství, kdy si se Simonem rozuměli a měli se rádi. Nemohl uvěřit, že se až dnes dozvěděl o bratrově smrti. Uvědomil si, že už to pomalu bude celý rok, co  Simon nežije.

„A já jsem o tom nic nevěděl.“

Bratrova nehoda, jak ji jejich notář v dopise vylíčil, mu dělala starosti. Řekl si, že se pokusí o tom víc zjistit.

    Rozhodl se, že se hned nazítří vydá na cestu do Essexu. Posadil se k psacímu stolu a napsal zprávu  pro Amber, aby ji informoval o svém nenadálém odjezdu.

Byl přesvědčen, že bude nejdéle do týdne zpátky. Převezme panství, potom se ožení  a spolu s Amber se tam pak vrátí. Největší starost mu však dělala jeho švagrová. Nedovedl si představit, že by na panství žila s nimi. Věděl, že nebude vůbec snadné ji  z rodinného sídla vystrnadit.

„Budu ji muset nějak zaopatřit,“ uvažoval Marcus.



 



 



Kapitola 9 – Essex



 



 



    Sídlo Waltersů se nacházelo v blízkosti města Chelmsfordu ve vesnici Writtle. Jeho historie sahala až do doby, kdy v Anglii vládla dynastie Stuartovců. Kdysi ho jeho otec ze žertu pojmenoval „Čarodějovo doupě.“ Z historických pramenů se dozvěděl, že tam žil velmi učený starý markýz, který se zabýval okultismem a alchymií. Lidé ho tehdy považovali za mága, který spolupracuje s nečistými silami.

    Marcuse přivítala zdejší malebná krajina, plná zeleně, luk a vřesovišť. Okolní lesy byly druhově málo bohaté, převládaly v nich mohutné dubové stromy. Jejich staré panství byl komplex budov s bílou omítkou, který připomínal spíš malý zámeček. Před ním se rozprostíral upravený parčík s vekou vodní nádrží a za ním se táhla rozlehlá louka.

    Při příjezdu Marcuse zachvátily rozporuplné pocity. Na jednu stranu byl rád, že  opět spatřil ten nádherný dům, na který tak často vzpomínal a na druhé straně se obával setkání se svojí švagrovou.

    Ta ho přijala ve velké reprezentační místnosti, která sloužila pro oficiální návštěvy. Marcus vdovu skoro nepoznával. Za ta léta, co ji neviděl se velmi změnila. Stala se z ní vychrtlá kostnatá žena s nepříjemnýma baziliščíma očima, které ho nenávistně probodávaly. Rty měla sevřené do úzké linky a tak se mu zdálo, že snad žádné ani nemá. Na nějaké vřelejší uvítání by Marcus čekal marně. Když ji projevil soustrast a lítost nad úmrtím svého bratra a jejího manžela, velice nehezky se ušklíbla a vykřikla:

„Přijel jsi mě ožebračit švagře?“

Marcus se zarazil. Věděl, že od ní může očekávat kdejakou jízlivost nebo urážku, ale její záštiplně pronesená slova ho naprosto překvapila.

„Ona si snad myslí, že je tu všechno její,“ pomyslel si.

Než jí stačil odpovědět, znovu se na něj rozkřikla:

„Nemáš žádné právo se sem vracet. Odešel jsi a tím jsi se vzdal všech nároků na manželův majetek. Já jsem tady nyní  paní.“

    Walters si pomyslel, že snad ztrátou svého muže přišla úplně o rozum a nemá to v hlavě v pořádku.

„Drahá švagrová, ty přece moc dobře víš, proč jsem tenkrát utekl. To ty jsi mě vyštvala svými lživými výmysly, které jsi nasadila mému bratrovi do hlavy, že jim nakonec uvěřil. Ty nemáš vůbec žádný nárok na majetek Waltersů a ani žádné právo tu nadále bydlet. Bláhově jsem se domníval, že jsi se za ta léta změnila, ale jak vidim, tak jsem se zmýlil. Stále zůstáváš tou sobeckou a chamtivou čarodějnicí. Měl jsem v úmyslu vyplácet ti vdovskou rentu, ze které by jsi mohla pohodlně žít. Ale tvoje urážlivá a nenávistná slova mě vedou k tomu, abych se s tebou navždy vypořádal.“

    Rachel se chtěla proti jeho slovům ohradit, ale Marcus ji nenechal. Velmi ostře ji zarazil, že ještě neskončil.

„Nevím, proč si chceš přivlastnit cizí majetek, který ti nepatří, ale věř mi, že se to nikdy nestane, protože to nedovolím. Tohle panství vlastníme a obhospodařujeme již po dvěstě let. Sama královna Anna Stuartovna ho našemu rodu darovala. Nejsi nic jiného než chamtivá zlodějská ženská a dcera zdejšího kramáře, který odjakživa šidil zákazníky. Do týdne se odtud odstěhuješ a ve svém životě tě nechci už ani vidět. Rozuměla jsi mi?“

    Rachel na něj zůstala civět s otevřenou pusou. Něco takového od něj nečekala. Myslela si, že je dost chytrá na to, aby se ho opět zbavila. Všimla si, že se z Marcuse stal silný protivník a velmi přitažlivý muž s mohutnou svalnatou postavou. Jak si ho tak prohlížela dostala skvělý nápad, alespoň tak jí připadal, jak si bude dál žít v přepychu. Má týden na to, aby toho vetřelce svedla. Málem se nahlas rozesmála, jak to pěkně vymyslela. Ale nedalo jí, aby se ještě nepokusila Marcuse pěkně usadit.

„Kdybych měla se Simonem syna, nikdy by jsi tohle panství nezískal. Připadlo by jemu a ty bys nedostal nic.“

Pak s pokřiveným úsměvem čekala, co jí na to Marcus odpoví. Ten jen zakroutil hlavou a velice chladně jí řekl:

„Kdyby jsi měla syna, není vůbec jisté, kdo by dědil. Možná by se majetek musel rozdělit. Ale jisté je, že bych mu, jako jeho strýc, musel dělat poručníka než dospěje. Takže bych s jeho majetkem nakládal prozatím já. Ale to jsou jen nepodstatné řeči, protože ty žádného syna nemáš.“

„Ale mohla bych ho mít s tebou,“ vyhrkla Rachel.

Marcus myslel, že se snad přeslechl.

„Copak si ta příšerná ženská myslí, že bych ji snad chtěl? V životě by se jí nedotkl.“ Naprosto se mu hnusila a představa, že s ní leží v jedné posteli ho naplňovala odporem.

„To se nikdy nestane. Na to můžeš vzít jed,“ vybuchl nakonec Marcus.

„No jak myslíš švagře.“

 Rachel zvedla z pohovky a jako furie přešla ke dveřím.

„Jestli mě teď omluvíš, půjdu po své práci.“

Walters se jí už nezeptal po jaké. Moc dobře věděl, jak byla kdysi líná a každé námaze se vyhýbala. Nic proto také nenamítal a byl rád, že se zbaví její protivné přítomnosti.

    Odešel do svého bývalého pokoje a zůstal ve dveřích ohromeně stát. Vůbec se v něm od té doby, co ho opustil, nic nezměnilo. Vešel dovnitř a prohlížel si věci, které se nacházely na stejných místech, kam je kdysi sám ukládal. Jeho oblíbené knihy byly úhledně seřazeny v prosklené knihovně. Dokonce i šaty, které by mu byly dnes příliš těsné, někdo pečlivě srovnal ve skříni. Jeho sbírka kamenů ležela na stole přesně tak, jak ji zanechal, když odcházel. Všude bylo čisto a nikde nebylo vidět ani smítko prachu. V místnosti se vznášel svěží vzduch, jakoby někdo jen před chvilkou vyvětral.

„Někdo se musel pečlivě starat o jeho pokoj,“ projelo mu hlavou.

    Prudce se otočil, když se mu za zády ozvalo nečekané zakašlání. Na prahu stál starý muž a Marcus v něm poznal komorníka, který na panství sloužil ještě za života jeho otce. Po jeho smrti byl pak přidělen novému hraběti, jeho bratrovi.

„Ehm, pane hrabě. Vítám vás doma. Jsem moc rád, že jste konečně zde. Velice jste potěšil mé staré srdce. Ani nevíte, co jsem se na vás navzpomínal. Kdybych měl tenkrát po vašem odchodu kam jít, tak bych odešel také. S tou ženskou, promiňte s paní hraběnkou, to tu nebylo k vydržení.“

Marcus se na něj usmál a pak si v paměti vybavil jeho jméno.

„Samson že? Tak se jmenuješ?“

Když komorník radostně přikývl, Marcus mu podal ruku na přivítanou.

„Ale to ne, pane hrabě, to přece nemůžete. To se vůbec nehodí,“ řekl vystrašeně Samson.

„Ale já na tom bezpodmínečně trvám.“

Komorník tedy váhavě vložil svoji kostnatou ruku hraběti do dlaně a ten ji vřele stiskl.

„Tak a od nynějška budeš k službám jenom mě. Nemusíš se obávat, že to nezvládneš, já toho pro sebe nepotřebuji nijak moc. Jsem už léta zvyklý postarat se o sebe sám.

„Bude mi ctí vám posloužit, ale hraběnka mi dala ultimátum, že musím do konce měsíce panství opustit,“ řekl se slzami v očích Samson.

„To již neplatí. Příkazy tu teď rozdávám já a tvoji výpověď ruším.“

Na starém muži bylo vidět, jak se mu nesmírně ulevilo. Jakoby omládl a jeho vychrtlá postava se hrdě narovnala.

„První tvůj úkol nyní bude, abys svolal veškeré služebnictvo, které tady máme, abych je poznal a mohl se s nimi přivítat.“

„To nebude vůbec těžké. Je nás tady opravdu velice málo. Hraběnka většinu z nich propustila a ostatní odešli sami, protože s nimi zle zacházela a nedostávali od ní skoro žádné služné.“

„Tak dobře. Až budu vědět, kolik vás je, pak posoudím, jestli bude potřeba někoho ještě najmout. To by byl pak druhý úkol pro tebe.“

„Starý komorník se novému hraběti uklonil a radostně vyšel ze dveří. Pomyslel si, že asi sám Pán Bůh se nad nimi smiloval, když zařídil, aby se jim mladý hrabě vrátil. Měl ho rád, už od té doby, co přišel na svět. Vesele sbihal ze schodů, jakoby byl ještě mladík a na tváři se mu usadil úsměv.

    Marcus se po chvíli vydal do haly a tam spatřil v řadě vyrovnané sloužící. Bylo jich opravdu pomálu. Kuchařka, malá buclatá žena. Dvě mladé dívky jako panské a postarší muž, který obsluhoval u stolu.

„Ještě je tu čeledín, který se stará o koně a zahradník, který občas dochází z vesnice,“ informoval Marcuse komorník.

Na takové velké panství bylo sloužících opravdu žalostně málo. Nyní už hrabě   nechal na Samsonovi, aby ve vesnici najal potřebný počet lidí.

„Můžeš jim slíbit slušný plat i dobré zacházení, pokud budou svoji práci vykonávat poctivě a svědomitě.“





    Druhý den odpoledne si nechal Marcus osedlat černého hřebce, který jediný, ještě s hnědou kobylkou, unikli chamtivosti Rachel. Protože, jak záhy zjistil, prodala všechny koně hned po pohřbu svého manžela. Musela tak získat obrovskou sumu peněz. Simon byl vždycky přehnaně hrdý na svůj vzácný chov. Když se to Marcus dozvěděl, strašně se na svoji švagrovou rozhněval. Ta mu s nevinnou tváří oznámila, že starat se o tolik zvířat si nemohla dovolit.

Marcus dostal velkou chuť ji uhodit, ale byla to žena a tak se mu příčilo něco takového učinit. Jeho sebeovládání se začalo hroutit a on měl, co dělat, aby ho zvládl.

„Jak ses mohla opovážit rozprodávat cizí majetek. Měla jsi snad po smrti mého bratra nedostatek peněz?“

Ta drzá ženská se jen zasmála a vykřikla:

„Propána, ty z toho naděláš!“

Vzápětí odešla a nesla se jako pávice.

    Marcus zatnul pěsti a uhodil do dřevěné stěny v hale. Dlouhou dobu přecházel sem tam, než se uklidnil a vrátil se zpět do stáje.

Nikdo tam však nebyl, jen jeho osedlaný kůň, připravený na projížďku. Marcus se vyšvihl do sedla a vyrazil. Sotva ujel pár metrů, začal se hřebec vzpínat. Stavěl se na zadní a snažil se svého jezdce setřást.

„Co to vyvádíš brachu. Ty se nechceš proběhnout?“ zeptal se ho Walters.

Ale kůň začal zběsile poskakovat po kameny vydlážděném dvoře. Walters musel napnot všechny síly, aby se na něm udržel. Nakonec se hřebci podařilo svého jezdce setřást. Marcus vyletěl ze sedla a rozplácl se na dlažbě. Byl to velmi ošklivý pád. Málem si při tom vyrazil dech. V tom k němu přiběhl čeledín a pomáhal mu na nohy.

„Stalo se vám něco, pane hrabě?“ zeptal se vyděšeně.

Walters pomalu vstal a ohromeně zíral na hřebce.

„Co to do něj vjelo? Copak není zvyklý na jezdce? Odveď ho zpátky do stáje. Už nemám náladu na žádnou projížďku.“

„Nikdy se ještě takhle nechoval. Občas se na něm projedu, aby se trochu proběhl a vždycky je klidný jako beránek,“ řekl mu zmatený čeledín.



    Hraběti náhodně zabloudil pohled k oknům, která vedla na nádvoří, jakoby ho k nim něco přitahovalo. Pojednou se mu zdálo, že se v jednom z nich malinko pohnul závěs. Ale nevěnoval tomu pozornost, protože si pomyslel, že to mohl způsobit třeba průvan.

    Mladík, který se o koně staral, sundal ve stáji hřebci sedlo a na zem vypadl velký bodlák. Udiveně na něj hleděl a vzal ho do ruky. Potom zavolal na Marcuse:

„Pane hrabě, pojďte se na něco podívat!“

Walters překvapeně hleděl na tu pichlavou věc v jeho dlani.

„To vypadlo z pod sedla. Někdo to tam musel záměrně dát. Jinak si nedovedu představit, jak by se to tam jinak dostalo. Když jsem ho sedlal, nic takového tam nebylo. Určitě bych si toho všiml.“

Oba se pak zadívali na hřbet koně a opravdu našli malé krvavé vpichy, které způsobily listy lodyh s otnatými ostrými výčnělky.

„To už se nedivím, že tak chudák běsnil, muselo ho to strašně bolet, když jsem svojí váhou zatížil sedlo. Ale, kdo mu to tam mohl dát?“

    Walters se čeledína zeptal, jestli někoho ve stáji nezahlédl, když na chvíli odešel. Nebylo mu jasné, kdo ze služebnictva by tam, co pohledával. Svoji práci měli v domě a té se také věnovali.

„Ne. Nikdo tu nebyl. Osedlal jsem ho, jak jste si přál a potom jsem v zadním stání hřebelcoval tu hnědou kobylku. Ale počkejte! V jednu chvíli mi připadalo, že se tam vpředu u vchodu mihly ženské šaty, ale pak jsem si řekl, že se mi to jen zdálo. Ono totiž zrovna hodně zářilo slunce a jeho paprsky mě doslova oslepovaly.“

    Marcus začínal mít podezření, ale v hlavě měl z toho zmatek. Jeho domněnky nebyly nijak opodstatněné a tak si nechal svoje úvahy raději pro sebe. Ale stejně jeho mysl dál nahlodávaly pochybnosti.

„Co když smrt mého bratra nebyla náhoda?“

„Co když se mu stalo přesně to co mě? Jenom s tím rozdílem, že ten pád nepřežil, zatím, co já ano.“

„Přece by Rachel neusilovala o život svého manžela, co by z toho měla? Nebo o můj? To už bylo něco docela jiného. Vždycky se mě chtěla zbavit a nyní k tomu měla ještě větší důvod.“

Důkaz, který držel čeledín v ruce svědčil o tom, že někdo to být musel a doufal, že se kůň splaší a on si zlomí vaz.

„Ale kdo?“

Řekl čeledínovi, aby o tom zatím pomlčel. Nechtěl, aby se o tom mluvilo po celém panství.





    Ráno, když starý Samson přišel ke svému novému pánovi do ložnice, Marcus ještě ležel v posteli, ale už nespal.

„Do dnešního dne jsem se o sebe vždycky postaral sám, ale snad si zvyknu, že nyní mám na to tebe,“ řekl svému komorníkovi.

„Bude mi potěšením být vám k službám lorde,“ usmál se starý muž.

„Řekni mi Samsone, nevšiml jsi si něčeho zvláštního ještě před tím, než můj bratr spadl z koně a zemřel?“

„Jak to myslíte, pane hrabě?“

„Vycházeli spolu dobře Simon s hraběnkou?“

„Nevím. Moc jsem se o to nestaral. Ale poslední roky ji neustále vyčítal, že mu nedala dítě. Dost se spolu kvůli tomu hádali. Váš bratr často odjížděl na nějaký čas pryč. Myslel jsem si, že si chce od ní trochu odpočinout. Pokud se zdržoval zde, moc času spolu netrávili, dokonce i ložnice měli oddělené. Ale na tom není nic neobvyklého, to má ve zvyku většina urozených pánů. Ale stejně si myslím, že poslední dobou nebyl v manželství příliš spokojený.“

    Marcus si pomyslel, že takové věci se stávají mezi partnery dost často. Láska se časem vytratí, zvlášť, když jeden z nich je v jejich vztahu citově chladný a nepřístupný.

„Mě totiž není vůbec jasné, že tak skvělý jezdec, jako byl můj bratr, nezvládl koně a při pádu se zabil.“

Potom se Marcus komorníkovi zmínil o tom, co se mu včera přihodilo.

„Mám takové neblahé tušení, jestli se to samé nestalo Simonovi.“

Samson se nad tím zamyslel, ale neřekl mu k tomu nic. Jenom ho varoval, aby na sebe dával pozor a byl opatrný.

    Odpoledne se Marcus vydal pěšky do vesnice. Chtěl se nadýchat čertvého vzduchu a uspořádat si myšlenky. Vesnice nebyla nijak daleko a tak za necelou hodinku dorazil do malé hospůdky, která tam stála, kam až jeho paměť sahala. Malý růžolící hostinský ho okamžitě poznal a rychle k němu přispěchal.

„Pane hrabě, to je pro nás velká čest, že jste nás přišel navštívit. Mám velkou radost, že jste se vrátil a ujal se spravování panství po svém otci.“

    Všichni ti prostí muži, kteří seděli nad svými džbánkami piva se na něj usmívali. Několik z nich k němu přistoupilo a chtělo si s ním připít na zdraví. Marcus se jich zeptal, jak to ve vesnici vypadá a jak se jim daří. Ale dočkal se jen uhýbavých pohledů a mlčení. To se mu zdálo velice podivné. Obrátil se tedy na výčepního a zeptal se na to jeho. Když viděl, že se asi nedočká žádné odpovědi, prohlásil na celou místnost, aby ho všichni slyšeli:

„Nemusíte se ničeho obávat. Vyslechnu si všechno, co vás trápí a zjednám nápravu, ať je to cokoliv.“

    První se ozval hostinský: „Hraběnka se domnívá, že si za svou chudobu můžeme převážně sami a přitom ode mě vybírá poplatky za vaření piva a několik beček jí musím každý měsíc dodat zdarma na panství.“

Dalších pár mužů si postěžovalo, že jí platí daně ze zboží, které sami vyrábějí a prodávají na trhu.

„Odvádíme jí desátky z úrody a naturální dávky za hospodaření na hraběcích zemědělských pozemcích,“ vykřikl další muž.

„Poslední dobou si vymyslela, že když někdo zemře bez mužského potomka, činí si na jeho majetek právo. Naši lidé se tím dostavají do velké chudoby, protože i farnost požaduje povinné odvody.“

    Marcus už slyšel dost. Hamižnost té ženy neznala mezí. Potom chtěl ještě vědět, jestli se to všechno dělo i za jeho bratra.

„Po smrti vašeho otce ne, to až později. Domnívám se, že všechna rozhodnutí nechával hrabě na své ženě a myslel si, že tomu rozumí a je spravedlivá. Soudím tak z toho, protože jsme si byli u něho několikrát stěžovat a on nám vždycky odpověděl, ať se obrátíme na hraběnku,“ řekl mu hostinský.

Marcus zazlíval svému bratrovi, že se o nic nestaral a všechna rozhodnutí nechával na své ženě.

    Cestou domů o všem Marcus přemýšlel. Vůbec nechápal, co Rachel vedlo k tomu, aby tak vysávala chudý lid. Přece sama patřila k nižší vrstvě a měla by s nimi soucítit. Jejich peníze přece nepotřebovala. Jejich otec po sobě zanechal značné bohatství, ze kterého si mohla žít v přepychu.





    Bylo již k večeru, ale ještě světlo. Když procházel polní cestou okolo dvou vzrostlých dubů, náhle se proti němu vynořilo několik pobudů. Marcus si nejdříve pomyslel, že jsou to žebrající tuláci. Ale jejich výrazy ve tvářích nevěstily nic dobrého. Když jeden z nich rychle vytáhl ze svých špinavách a potrhaných šatů velký zakřivený nůž, poznal, že peníze asi nebudou to, co chtějí. Všichni tři se ho snažili nenápadně obklíčit. Marcus hlavně sledoval toho s nožem. Bleskově se vrhl na stranu a vrazil při tom nejbližšímu muži loket do ledvin. Ten zaúpěl, poklesl v kolenou a upadl na zem. Marcus se zády přitiskl k mohutnému kmeni dubu, aby si tak chránil alespoň záda.

„Na co čekáš Bene, vraž do něj tu kudlu!“ ozval se muž ležící na zemi.

Oslovený darebák si přehazoval nůž z jedné ruky do druhé a při tom se šklebil a odhaloval svoje zkažené zuby. Nejspíš se obával k Marcusovi přiblížit do bezprostřední blízkosti, protože s mistrovskou dovedností po něm nůž vrhl. Waltersovi proletěl těsně kolem hlavy a zabodl se do stromu. Kdyby v poslední chvíli neuhnul, měl by ho nyní zaražený přímo do prostřed čela. Rychle ho vypáčil z kmene a mrštil ho proti útočníkovi. Ten se podíval s nevěřícným výrazem ve tváři na čepel, která mu trčela z břicha. Nejspíš nemohl uvěřit, kde se mu tam tak najednou vzala. Poté padl obličej na tvrdou zem a zůstal ležet v ratolišti krve. Marcus ho převrátil a vytáhl mu nůž z těla a otřel ho o trávu.

    Život námořníka ho naučil, jak si má poradit v případě nebezpečí. Byla to velmi drsná škola, která ho z jeho naivních představ o plavbě po moři brzy vyléčila. Často musel jako kapitán zasahovat, když námořníci řešili své roztržky s nožem v ruce. Také jeho staré jizvy na těle svědčily o tom, že v některých případech unikl nebezpečí jen o vlásek.

    Třetí lump na nic nečekal, na místě se otočil a ve zlomku vteřiny zmizel v hustém křoví.

Marcus právě včas chytil pod krkem muže, kterého předtím srazil. Ten se zrovna pokoušel vyškrábal na nohy a také utéct. Sevřel mu rameno a vztekle se ho zeptal, proč ho napadli a pokoušeli se ho připravit o život. Když mlčel, Marcus s ním zatřásl a v té chvíli něco zacinkalo. To se ozvaly mince, které měl ten pobuda v měšci, zavěšeném na opasku.

„Koho jste okradli? To jistě nejsou poctivě vydělané peníze,“ zakřičel na něj Walters.

Přiložil mu nůž ke krku a otázal se ho znovu.

„Nezabíjejte mě, všechno vám řeknu.“

„No tak mluv, začínám s tebou ztrácet trpělivost,“ řekl Marcus a trochu ho řízl, aby ho donutil konečně promluvit.

„Ty peníze jsme dostali od jedné dámy. Pověděla nám, že jí usilujete o život a že se vás strašně bojí. Prý ji chcete o všechno okrást. Bylo nám jí líto, tak jsme si řekli, že jí pomůžeme se vás zbavit, když jste takový gauner. Mysleli jsme si, že vás nikdo nebude postrádat.“

    Marcus zůstal stát jako opařený. Zášť, kterou vůči němu Rachel zřejmě měla, byla naprosto nepochopitelná a neuvěřitelná. Nemohl přijít na to, z jakého důvodu ji k němu jeho švagrová cítí, že si přeje jeho smrt. Musí být opravdu šílená, když tak chladnokrevně uvažuje a něčí život pro ni neznamená nic. Buď je tak lačná peněz a majetku nebo se opravdu pomátla. Chorobná touha po penězích může člověka přivést k morálnímu selhání a trestným činům.

    Mezitím muž, kterého přestal držet se dal na zběsilý útěk a on ho nechal, ať si běží kam chce. To, co se od něj dozvěděl ho natolik ohromilo, že se dlouhou dobu nebyl schopen ani pohnout.    

„Ještě dnes ji vykážu z domu!“

    Když se blížil k panství, napadlo ho, že by ji raději měl předat policii. Nejen za útoky proti jeho osobě, ale také stále musel myslet na svého bratra a o tom, jak zemřel. Ale věděl, že tím bratrovi již nepomůže a dokázat, že na tom ta ženská nese vinu také nemohl. Musela by se přiznat jedině sama.





    Rachel našel v jejím obývacím předpokoji polehávat na pohovce. Jakmile ho spatřila, rychle vyskočila a vytřeštila na něj oči. Obličej jí celý zesinal a rukama se chytila za svůj vychrtlý krk. Vypadalo to, jakoby chtěla promluvit, ale nevydala ze sebe ani hlásku.

„Jak vidíš drahá švagrová, jsem naživu a vím všechno, ty proradná mrcho! Již dvakrát jsi se pokusila mě zabít. S takovou zmijí nehodlám žít v jednom domě. Ještě dnes odejdeš! Že jsi zlá a nenasytná ženská jsem věděl už dávno, ale, že jsi vražedkyně, to jsem na mou duši netušil. Nemohu tady žít a neustále si hlídat záda a nebo čekat, že se ti to jednou podaří.“

Rachel se najednou rychle vzpamatovala, toporně vstala a trochu k němu popošla. Dala si ruce v bok a tvářila se jako ledový rampouch, když na něj vychrlila:

„Každý přece touží po bohatství a čím víc ho má, tím se mu žije lépe. To bys už mohl vědět. Tobě i tvému bratrovi všechno samo spadlo do klína a já se musím postarat, abych po jeho smrti nestrádala a pohodlně si žila. Ty jseš jen ničema a zpustlý zhýralec, který mě chce o všechno připravit.“

    Její jedovatá slova se Marcusovi zabodla hluboko do srdce a ještě více ho zatvrdila proti té prohnané kruté ďáblici. Sežehl ji hořkým pohledem, plným pohrdání a už se nedokázal ovládnout. Popadl ji svýma silnýma rukama kolem krku a trochu ho stiskl. Ta zalapala po dechu a zbrunátněla. Poprvé v životě dostala hrozný strach. Viděla před sebou rozběsněného muže, který se ji chystá pravděpodobně zardousit. V obličeji byl úplně bílý a jeho tmavě šedé oči ji probodávaly nenávistným pohledem, až se celá rozechvěla.

„Nyní mi řekni, jak to bylo s mým bratrem,“ zařval na ni Marcus.

Potom ještě víc zesílil tlak na jejím krku a Rachel začala ztrácet vědomí. Okamžitě ji pustil a ona se sesula na podlahu. Překročil její zhroucenou postavu a šel vyhledat Samsona a nakázal mu, aby dohlédl, že ta ženská ještě týž večer opustí panství.

    Ve své ložnice a natáhl se na lůžko. Nikdy v životě se mu ještě nestalo, aby tak ztratil sebeovládání jako dnes, ale zákeřnost té zrůdy ho k tomu donutila.

Bylo již hodně pozdě, když za ním přišel Samson. Musel na chvíli usnout, protože venku byla úplná tma.

„Doufám, že už je pryč?“ zeptal se starého muže.

„Ano. Ale neobešlo se to bez nepříjemností. Když se vzpamatovala, začala si balit věci a s nimi cennosti, které jí přišly pod ruku. Několik sloužících ji muselo násilím zadržet a vzít jí to, co ukradla. Bylo toho dost, to vám řeknu, lorde. Celá dvě obrovská zavazadla. Ani je pomalu nemohla snést ze schodů, jak byla těžká.“

„Možná, že  jste jí to měli nechat. Ale pravdou je, že si nic z toho za své chování nezaslouží. Snad se teď konečně dočkáme trochu klidu.“

„Budete si ještě něco přát, pane hrabě?“ otázal se starý muž.

„Ne. Ale vyřiď všem, že jim moc děkuji za jejich pomoc.“

„Oni to pro vás udělali rádi. Nyní tedy půjdu a dám všechny ty věci, které chtěla hraběnka odnést, na svá místa.

    Marcus se cíti tak vyčerpán, jako nikdy v životě. Ani ten krátký spánek, který si dopřál, než přišel Samson, mu nijak nepomohl. Proto se znovu natáhl na lůžko a usnul.

    Ani se neprobudil, když mu jeho komorník přinesl pozdní večeři. Samsom tedy tiše odešel a nechal svého pána v klidu odpočívat.



 



 





Kapitola 10 – Dover



 



 



    Admirál Hall v salonku paní Masonové, pohodlně uvelebený na pohovce, popíjel čaj a k tomu přikusoval její výborné koláčky. Nyní obě ženy navštěvoval se železnou pravidelností.

„Tak říkáte, že se Marcus ještě neozval?“ zeptal se svých společnic Lewis.

Amber nevěděla, co si o tom má myslet. Dopis, který jí před svým odjezdem zaslal, jasně hovořil o tom, že se hodlá nejpozději do týdne vrátit. Ale uběhly již tři neděle a on nikde. Začala si o něj dělat starosti. Přemýšlela, co ho mohlo takhle zdržet. Napadlo ji dokonce, že si všechno rozmyslel a chce se ze svatby s ní vyvléct.

„Co když už vůbec nepřijede?“ pomyslela si.

Ale pak to zavrhla, věděla, že to by on nikdy neudělal.

Admirál na ni pohlédl a uviděl v její tváři napětí a stísněný výraz.

„Možná, že má s převzetím panství po bratrovi hodně starostí a neví kam dřív skočit. Nebuďte z toho smutná holčičko. Jistě se ho brzy dočkáte.“

Amber se na něj usmála, ale byl to takový smutný úsměv.

„Zatrolený chlap, proč se svým návratem tolik otálí? Má snad nějaké vážné problémy?“ dumal Lewis.

„Amber, dojdi sdělit kuchařce, aby počítala s tím, že budeme mít k obědu hosta a   bylo prostřeno pro tři osoby.“

    Paní Masonová si dělala o svoji vnučku velké starosti. Nyní, když zůstala s admirálem na chvíli o samotě, podívala se na něj plná úzkosti a strachu.    

„Myslím si, že se bojí, aby tyhle zásnuby nedopadly stejně, jako ty předchozí. Jistě je  v hloubi srdce přesvědčená o Marcusově lásce k ní, ale podvědomě se obává dalšího zklamání. Může mi to srdce utrhnout, když ji vidím, jak se po domě celá nešťasná plouží. Přede mnou se snaží to nedávat najevo, ale já vím své. Několikrát jsem ji slyšela, jak ve svém pokoji pláče.“

„Znám toho hocha velmi dobře. Ještě nikdy jsem ho neviděl v takovém rozpoložení, ve kterém se nachází od té doby, co poznal vaši vnučku. Je přece očividné, jak s ním zmítají emoce.“

    Když se na něj paní Masonová nechápavě zadívala, začal jí to admirál vysvětlovat.

„Copak jste si nikdy nevšimla těch jemných náznaků jeho zamilovanosti? Poznáte to podle toho:





Jak se na ni dívá a jak má při tom rozšíření chřípí.

Jak ji sleduje, kdykoliv se pohne.

Jak stojí s rukama v bok a dává tak na odiv své proporce.

Jak si občas mne vzrušením bradu.

Jak se k ní při hovoru naklání, aby jí byl blíž.

Nebo jak touží se jí dotknout, třeba jen letmo.





    Stará paní na něj zůstala hledět s otevřenými ústy, jak ji ten jeho výklad dočista překvapil.

„To by mě nikdy nenapadlo, že jste takový odborník na řeč těla mladých mužů.“  Vzápětí se rozesmála a zadívala se na admirála, jako na nějakého prazvláštního tvora, který se zabývá studiem chování a projevy člověka.

„Drahá paní Masonová, jsem už na světě nějaký ten pátek a bez zkušeností také nejsem. Rád pozorují lidi okolo sebe a přemýšlím o nich. Jak se chovají a o vztazích mezi nimi. Člověk na sebe verbální komunikací prozradí daleko víc, než mluveným slovem. Copak jste nevěděla, že tělo mluví?“

„To abych se před vámi bála nějak výrazně se projevit, abyste z mých pohybu neučinil nějaké špatné závěry.“

„Toho se opravdu nemusíte obávat. Mám tendenci zaměřovat se na to, co je v každém člověku dobré,“ usmál se admirál.



    Jejich zajímavý rozhovor přerušila Amber, která do salonku opět vstoupila a usedla vedle nich. Jejich hovor se pak ubíral úplně jiným směrem. Po obědě se  všichni tři společně procházeli po malé zahradě paní Masonové a Amber se po chvíli omluvila a odešla do svého pokoje.

„Tak to vidíte admirále. Tohle dělá od té doby, co Walters odjel. Vyhledává samotu a všech se straní.“

    Po návratu domů Lewis přemýšlel, jak tomu děvčeti pomoci. Napadla ho jediné řešení a to, že se za ním všichni společně vydají.

„Není to zas tak daleko, aby to nezvládli. Jízda kočárem jim sice zabere více času, ale na tom nesejde. Budou se muset držet vyježděných širokých cest, které někdy vedou velkou oklikou.“

Nevěděl sice, kde se Waltersovo panství přesně nachází, ale že je v blízkosti malé vesnice Writte u Chelmsfordu, to ve svém dopise Marcus Amber napsal. Trochu ten kraj na východě Anglie znal, i když popravdě jako námořník, nejvíc jeho rušný přístav Harwich.

Napadlo ho, že jistě nebude nijak těžké se na místě na přítelovo panství doptat. Pevně doufal, že obě ženy s jeho návrhem budou souhlasit.

    Také i jeho nahlodávaly nepříjemné myšlenky a pocity, jestli je jeho přítel v pořádku, když o sobě nedává tak dlouho vědět. Ale, jak Marcuse celá ta dlouhá léta znal, byl zcela přesvědčen, že si umí poradit v každé situaci a že mnohokrát vyvázl z nebezpečných situcí pomocí své inteligence a síly.

,Je to takový novodobý chrabrý rytíř, který se pouští do boje, kde je to potřeba,' uvažoval starý pán.



 



 



Kapitola 11 – Essex



 



 



    Velký kočár admirála Halla konečně dorazil na panství nového hraběte Walterse. Amber v úžasu shlížela na jeho rozlehlé sídlo. Napadlo ji, že babičin domek by se do něj vešel snad nejméně desetkrát. Naprosto ji jeho velikost ohromila. Kočí zastavil na vydlážděném malém nádvoří, na kterém koním rytmicky klapaly železné podkovy. Muž, který je přišel přivítat, rozhodně nebyl Marcus. Pomohl dámám vystoupit a hned se zajímal o účel jejich nečekané návštěvy.

„Náš pan hrabě momentálně žádné hosty nepřijímá,“ nechal se slyšet.

Admirál, který vystoupil jako poslední se zamračil.

„A kdo jste vy, že nám bráníte v setkání s naším přítelem?“

„Jsem jeho nový správce a příkaz mi dal sám lord.“

A co si myslíte, že teď uděláme? Nasedneme zpátky do kočáru a odjedeme?“

„To zajisté není moje starost,“ odpověděl stroze správce.

Paní Masonová se do jejich rozhovoru vložila. Tím jejich dohadováním by se určitě nikam nedostali.

„Tak už toho nechte člověče a podívejte se po něm. Tahle mladá dáma je totiž jeho snoubenka a přece nechcete mít na svědomí, že jste jeho vyvolenou poslal nazpět domů. “

Muž otevřel ústa, jakoby chtěl něco říct, ale hned je opět zavřel.

    Ze stáje vyšel Marcus a vyjeveně hleděl na skupinku před sebou. První ho spatřila Amber a vykřikla:

„Marcusi!“

Ten se k ní rozběhl a dívka se mu vrhla do náruče.

„Kde jste se tu proboha vzali?“

„Co se tak divíš hochu, když jsi se tak dlouho nevracel. Co jiného nám zbývalo, než se vydat za tebou. Abys věděl, měli jsme o tebe starost,“ odpověděl mu Lewis.

„A tenhle tvůj ochránce nás nechce ani pustit dovnitř,“ postěžovala si paní Masonová.

„Plnil jen můj příkaz. Zažili jsme tady totiž velmi nepříjemné události. Ale o tom si promluvíme až později. Nyní mi dovolte, abych vás pozval dál.“    

    Walters je uvedl do velké haly. Její zdi pokrývaly ručně tkané nástěnné koberce z ovčí vlny, protkané hedvábnou přízí. Tvořily ucelenou řadu nádherných květinových motivů.

Stropní klenbu z části zdobilo zlaté štukovaní. Obrovský lustr s pěti rameny a skleněnými ověsky se pyšnil mosaznou montáží. Mramorová podlaha byla pokrytá několika orientálními koberečky. Na jedné stěně visel velký obraz, na kterém byl vyobrazen muž se ženou. Když na něm návštěva utkvěla zrakem a se zaujetím si ho prohlížela, Marcus jim vysvětlil, že jsou to jeho rodiče.

    Hosté se kolem sebe rozhlíželi a jejich obdivné výkřiky a všemožné dotazy, hostitele nesmírně potěšili.

„To všechno kdysi zařídil můj otec, když se oženil s mojí matkou. Většinou všechno zůstalo stejné, jako za jeho života,“ řekl jim Marcus.

    Jakmile se všichni pohodlně usadili v salonku a služebná jim naservírovala malé občerstvení, vyzval admirál Hall svého přítele k vysvětlení toho, co zpozdilo jeho návrat.

„Úvodem vám musím sdělit několik skutečností. Můj starší bratr Simon se stal po smrti našeho otce hrabětem. Já jsem měl nárok na určitou finanční částku, která by mi umožnila celkem pohodlný život. Ale Simon mi ji odmítl vyplatit s tím, že nedisponuje hotovými penězi. Otec chtěl majetek uchovat pohromadě, proto můj bratr nesouhlasil s prodejem ani malé části našich pozemků. Ale to mě netrápilo. Měli jsme se s bratrem rádi a vycházeli jsme spolu celkem dobře. Klín mezi nás vrazila až jeho manželka Rachel. Je to chtivá žena a lačná peněz, která se nespokojila s bohatstvím a postavením, které po boku Simona získala. Byla to ona, která mě před mnoha lety vyštvala z domova.“

    Marcus jim nechtěl dopodrobna líčit všechny události, které ho k tomu vedli.  Měl na to příliš nepříjemné vzpomínky. Na chvíli se odmlčel a zhluboka se napil. Všichni posluchači ani nedutali a viseli mu očima na rtech.

    „Není už mnoho, co bych měl dodat. Simon se smrtelně zranil pádem z koně a já se tak stal dalším hrabětem. Po mém příjezdu se mě snažila Rachel několikrát zabít, aby si udržela titul hraběnky a získala naše panství jen pro sebe. Já jsem o tom nic samozřejmě netušil. Nepředpokládal jsem, že je něčeho takového schopná. Ale pravdou je, že se toho dopustila a mě se podařilo její spády odhalit.“

Po tomto posledním Marcusově sdělení, zůstali na něj všichni vyděšeně hledět.

„Jak by se jí to mohlo povést, slabé ženě? Ty jsi silný, zkušený a životem protřelý chlap,“ podivil se admirál.

„To máš sice pravdu, příteli, ale jsou různé způsoby, jak toho docílit. První její zákeřnost spočívala v tom, že se jí nějak podařilo vetřít se nenápadně do stáje, aniž by ji někdo zahlédl a dát mi pod sedlo bodlák. Předpokládala, že se kůň splaší. Skončil bych možná jako můj bratr, protože jeho smrt se mi zdá čím dál vic podezřelejší. Za pár dní mě potkala, dalo by říct, další nehoda. Rachel si najala několik darebáků a ty mě napadli při návratu z vesnice. Nakonec jsem se jim ubránil a jeden z nich mi prozradil, že si je najala moje švagrová. Svými činy mě donutila, abych se její přítomnosti konečně zbavil.  Proto jsem zatím nemohl panství opustit a odjet.“

    Walters se odmlčel a nastalo hrobové ticho. Ozýval se jen tikot hodim, zavěšených na stěně salonku. Nikdo z posluchačů se zatím neodvážil promluvit, jak byli naprosto šokováni.

    Amber si z hrůzou uvědomila, jak snadno mohla Marcuse ztratit. Nemusela ho v životě už nikdy spatřit. Ta představa v ní vyvolala neskutečně stísněný pocit, až jí z toho vyhrkly slzy do očí.

    Admirála Halla by ani ve snu nenapadlo, že by se Marcus na svém sídle mohl ocitnout v takovém nebezpečí.

„A kde je ta žena nyní?“ otázal se

„To nemám ponětí. Vyhnal jsem ji a doufám, že už se tu nikdy neukáže. Původně jsem měl v plánu zabezpečit jí pohodlné živobytí, ale po tom, co se mě pokusila zákeřně odstranit z cesty, jsem neměl jiné východisko. Byl jsem tak rozlobený, že jsem ji chtěl okamžitě předat policii, ale pak jsem si to rozmyslel.“

„Možná, že jsi udělal velkou chybu. Může se klidně vrátit, aniž bys o tom věděl a nějak ti uškodit nebo opět zaplatit nějakému ničemovi, aby tě zabil. Takový darebáků chodí po světě hodně, kteří udělají pro peníze cokoliv,“ strachoval Lewis.





    Amber byla pohodlně uvelebená v krásné široké posteli s nebesy, když za ní Marcus přišel.

„V té spávala moje matka s otcem. Ten ji pro ni nechal přivézt až s Itálie. Moc ji miloval a ona jeho. Myslím, že byli spolu velice šťastni.“

Zastavil se uprostřed pokoje a propaloval Amber svým pohledem.

„Jak by se ti líbilo miláčku, kdybychom se vzali zde na mém panství?“ otázal se dívky.

Amber v tu chvíli poskočilo srdce radostí. Vyskočila z lůžka a bosá se k němu rozběhla. Objala ho kolem krku a vykřikla:

„Miluji tě Marcusi z celé své duše. Kdyby se ti něco stalo, asi bych to nepřežila.“

„Nemusíš mít o mě strach, umím se o sebe postarat.“

    Pak ji vzal do náruče, pomalu s ní došel až k posteli a tam ji postavil na zem. Amber mu začala rozvazovat knoflíčky u košile a vyhrnula mu ji z kalhot. Ruce mu položila na záda a spokojeně vzdychla, když  přejížděla po  jeho pletencích svalů.

„Jsi takový velký, silný a tvrdý.“

„A ty jsi zase taková heboučká a měkoučká. Moc rád se tě dotýkám a nejen to,“ usmál se Marcus.

    Společně padli na lůžko, navzájem se svlékli a šeptali si tichá vyznání a laskyplná slova. Marcus se na ni překulil celou váhou svého těla. Amber si vychutnávala ten nádherný pocit, který se jí zmocnil. Pocítila nesmírnou touhu po tomto muži. Jeho polibky, které ji rozséval po celém těle, ji přiváděli k šílenství. Nevynechal ani jedno místečko, jenž by neochutnal svými horkými rty.

    Potom se k ní přitiskl a svým tepajícim údem zajel hluboko dovnitř jejího těla a začal se pravidelně pohybovat. Políbil ji na ústa a když je otevřela vsunul jí dovnitř jazyk a napodoboval s ním přesně to, co dělal v jejím klíně. Bylo to tak úžasné, že Amber skoro zapomněla dýchat. Marcus se zaklesl nohama za její a převrátil se i s ní na záda. Nyní bylo na dívce, aby převzala vládu nad jejich milováním. Amber se  zpočátku začala velmi ostýchavě a nemotorně zvedat a opět klesat na jeho vztyčeném mužství. Marcus vykřikl její jméno, chytil ji za zadeček a usměrňoval její pohyby. Jejich rozžhavená těla se leskla potem, dýchali namáhavě a sípavě. Po celém pokoji se rozléhali jejich milostné vzdechy a výkřiky. Po chvíli se s ní Marcus znovu otočil a Amber vycházela vstříct jeho naléhavému náporu. Oba pohlceni tou  fascinující nádherou  ve stejném okamžiku dosáhli úlevy. Marcusovi se v křeči napjalo celé tělo a potom prudce dopadl na dívku. Dlouho se pak drželi v náruči a mlčky vychutnávali prožitou extázi. Když  Marcus konečně popadl dech, vykřikl:

„Stal se zázrak. Bože, já jsem to přežil.“

Amber ho plácla přes pusu a on jí ruku chytil a políbil ji do dlaně. Celou noc pak spali propleteni těsně u sebe.    





    Po několika dnech Marcus rozmlouval se svým správcem na nádvoří. Požádal ho, aby zajistil ve vesnici několik mužů, kteří jim pomohou pokácet staré suché stromy v parku.

„Jsou napadani chorobami a škůdci, nemají proto žádnou stabilitu. Ve větvích a kmenech vznikly velké dutiny, je nebezpečné pohybovat se v jejich blízkosti. Mohou na někoho spadnout.“

„Zařídím to, pane hrabě. Můžete se na mě spolehnout. Už jsem si také říkal, že by bylo dobré je pokácet.“

Když už byl Walters na odchodu, správce na něj zavolal:

„Ještě jsem vás chtěl na něco upozornit, možná to není nijak důležité, ale přesto by jste to měl vědět. Již po několik dní se v okolí potloukají dva podivní tuláci. Vůbec se mi to nelíbí, abych řekl pravdu. Pozorují dům a všechny osoby, které do něj vcházejí nebo vycházejí. Nevím, co si o tom mám myslet. Několikrát jsem se za nimi vydal, ale pokaždé se hned ztratili v lese, ještě dřív než jsem se vůbec dostal na louku.“

Marcus v tom neviděl nic zlého. Pomyslel si, že to jsou určitě žebráci, kteří se neodvažují do blízkosti domu a tak mu řekl, ať je dál sleduje a dá mu vědět.

„Možná mají zálusk něco zde ukrást a obhlížejí si terén,“ napadlo správce.

„No. V každém případě dávej pozor, dokud nebudeme vědět, co mají zalubem. Okolo každého panství se potloukají chudí lidé a očekávají nějakou tu almužnu.“

„To ano. Jenže je mi divné, že si pro ni nepříjdou a jenom z povzdálí nás pozorují.“

    Marcus na všechno zcela zapomněl, když spatřil, že se otevřely domovní dveře a na jejich prahu se objevila Amber. Její úsměv ho pohladil po duši a srdce mu začalo bít jako na poplach. Stačilo jen, aby se ocitla v jeho blízkosti a celý svět se s ním zatočil. Věděl, že konečně našel ženu, která ho učiní šťastným. Něžnou a citlivou bytost, plnou lásky a porozumění. Vzal její tvář do svých velkých dlaní a když dívka zavřela oči, lehce ji na ně políbil.

„Objednal jsem v našem malém kostelíku obřad. Farář mi slíbil, že urychlí ohlášky a za dva týdny už můžeme být svoji. Souhlasíš s tím lásko?“

    Amber se rozplakala a nebyla k utišení, jak byla dojatá. V jejích modrých očích se odrážela všechna láska, kterou k němu cítila.

„Proč pláčeš? Ty nejsi ráda, že se staneš mojí ženou?“ zeptal se s obavou Marcus, protože se zalekl, že si to snad rozmyslela.

Dívka ho však mezi vzlyky ujistila, že pláče ze samého štěstí.

„Vždyť moc dobře víš, co k tobě cítím a že jsi jediný muž na světě, který mě může učinit šťastnou.“

    Marcus ji chytil ze zadu jednou rukou pod koleny, druhou ji objal v pase a přitiskl si ji pevně na prsa. Donesl ji tak až do salonku a tam ji posadil na pohovku. Paní Masonová se vylekala, že se její vnučce něco vážného přihodilo a také si všimla, že má v očích ještě stopy po slzách.

„Holčičko, ty jsi se zranila?“ okamžitě chtěla vědět.

„Ale ne babi. To jenom tenhle velký chlap je tak pozorný gentleman, že mě ani nenechá chodit po svých.“



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec




Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •