IKAR CZIKAR CZ

Marcus (Jaroslava Málková)5.9.2019
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 173, Komentáře 0

 

Osudová láska

Kapitola 4



 





    Ráno nebylo po bouři ani památky. Slunce se prodralo z mraků a slibovalo, že bude krásný den. Bez další zastávky dojela skupinka cestovatelů na okraj Londýna. Sídlo hraběte Bakera byla dvoupatrová budova z šedého kamene a s velkými kastlovými okny. Na jedné straně se nacházela malá terasa. Kolem domu se rozprostírala upravená menší zahrada s kašnou a lavičkami k posezení. Byla to taková malá oáza na kraji Londýna, plná zeleně, květin a ovocných stromů, ale také pohody a klidu.

    Lord své hosty s nadšením přivítal. Jeho manželka odjela na návštěvu k dceři a on se v tak velkém doměcítil tak trochu osamělý.

„Je ze mě na nějaký čas slaměný vdovec,“ smál se hrabě.

    Admirál mu prozradil, jaký důvod je přiměl k cestě do Londýna. Lord Baker něco málo věděl o činnosti svého přítele a tak ani nebyl překvapen nad jeho sdělením.

„Nalézt toho Fleminga bude jako hledat jehlu v kupce sena. Kdoví, kde se může schovávat,“ prohlásil hrabě.

To si Marcus moc dobře uvědomoval.

„Nejprve se obrátím na londýnskou policii, jestli o něm něco nevědí a potom se porozhlédnu po přístavu. Je možné, že dostal strach a bude se chtít dostat na nějakou loď a zmizet z Anglie.“

„Kdyby jste na Harryho někde narazil, stejně ho nepoznáte, když ani nevíte, jak vypadá. Můžu jít s vámi a pomoci vám,“ ozvala se Amber.

„Možná budu muset navštívit nějakou tu přístavní krčmu a to rozhodně není prostředí vhodné pro vás. Schází se tam kdejaká sebranka a nemá žádné skrupule někoho přepadnout nebo znásilnit ženu. Byla byste tam jako ovečka mezi vlky,“ odbyl ji Marcus.

    Když se později muži ocitli o samotě, zeptal se lord Baker plný zvědavosti na Amber. Nedovedl si představit, co by taková krásná dívka mohla mít s celým případem společného.

„Byla to jeho snoubenka a on ji opustil a její babičku okradl. Nedala jinak než, že pojede s námi. Chce být přítomna jeho dopadení. Není ale jediná žena, kterou Fleming takto zneužil.“ vysvětlil mu admirál Hall.

„Je to moc hezká mladá dáma a nezaslouží si takové zacházení, které se jí dostalo od toho ničemného zloducha.Stát se to mojí dceři, zaškrtil bych ho holýma rukama. To mi věřte,“ zvolal rozhořčeně lord Baker.



Další den zašel Marcus spolu s admirálem na policii. Byli velice překvapeni, když jim náčelník oznámil, že už o Flemingovi vědí.

„Dostali jsme zprávu od doverské policie, která tu vraždu vyšetřuje. Ta rozeslala do většiny přístavních měst a také do Londýna, jeho podrobný popis.

„To jste na tom lépe než my, protože oba vůbec nevíme jak vypadá,“ skočil mu do řeči Macus.

„Nějak se po Doveru rozšířilo, že vrah lorda Bradforda odjel právě sem. Myslím si, že tamní zlodějské bandy nemají žádný zájem krýt člověka, který spáchal tak těžký zločin. Většina jejich vůdců vraždu netolerují. Slyšel jsem, že považují okrádání lidí za zlodějské řemeslo, které učí své děti od útlého mládí. Na tom nevidí nic tak špatného, protože si tím zajišťují živobytí. Ale zabíjení lidí při loupežích  neschvalují. Ale samozřejmě, že takový zlodějský zákon nedodržují všichni,“ prohlásil policista.

    Potom se na chvíli odmlčel a zadíval se do papírů, které měl před sebou na stole a začal se v nich přehrabovat. Jeden vytáhl a podal ho Waltersovi. Byla to příliš nezdařilá skica mladého muže s knírkem pod nosem. Jestli to měl být hledaný Harry, Marcus by ho asi těžko poznal, kdyby se s ním střetl.



„Zatím jsem nasadil pár mužů, kteří pozorují dění v docích. Další hlídkují v ulicích a sledují zvlášť podezřelé osoby. Fleming se může skrývat kdekoliv. Na takovou práci je nás hrozně málo. Není to jediný případ, který vyšetřujeme. Všechny tyhle lejstra znamenají nějaký trestní čin a my se musíme každým z nich zabývat. Mnohokrát jsme žádali o posílení našich řad, ale vedení s tím zatím nic neudělalo,“ postěžoval si náčelník policie.

    Dál už nemělo cenu se tam zdržovat. Oba věděli, že už se nic důležitého nedozví.

„Alespoň přibližně víme, jak asi vypadá,“ mínil admirál.

„To sice ano, ale takových podobných mužů běhá po Londýně spousta.“

    Walters se vydal do přístavu sám. Lewis se vrátil zpět do sídla lorda Bakera. Nemělo smysl, aby do přístavu chodili oba dva.

    Řeka Temže, která protékala Londýnem byla přezdívána ,pramen života'. Stala se největší zásobárnouvody pro město a významnou obchodní tepnou. Na  východním pobřeží ústila do Severního moře.

    V docích kotvily jen dvě lodě, ale ani jedna se zatím nechystala k vyplutí. Když to Marcus zjistil, zamířil do postranní úzké uličky, kde se nacházela krčma. Zdaleka byl slyšet opilecký řev, který se z ní nesl. Dřevěný vývěsní štít „U štiky“ lákal námořníky k posezení. Walters se zastavil poblíž a přemýšlel, jestli má vejít dovnitř. Nijak zvlášť se mu mezi tu chásku nechtělo, ale domníval se, že by tam mohl něco užitečného zjistit.

    Naproti z podloubí jednoho domu se náhle odlepila mužská postava a začala přecházet ulici směrem k hostinci. Neznámý chvilku postával přede dveřmi, jakoby váhal jestli tam má vstoupit, ale pak přeci jen vklouzl dovnitř.

    Intuice Waltersovi napověděla, aby ho následoval. Vkročil do místnost plné  přiopilých námořníků, i když bylo ještě dopoledne. Muž, který se mu zdál podezřelý se posadil do vzdáleného tmavého rohu a objednal si pivo.

Marcus si ho nenápadně prohlížel. Byl poměrně vysoký a štíhlý. Pod nosem měl tmavý úzký knírek. Vypadal trochu jako vyděšený králík, když těkal očima po celém lokále.

„Může to být Fleming?“ uvažoval.

    Po chvíli se ve vchodě do krčmy objevil menší chlapík v šatech, které by potřebovaly každopádně vyprat a vyžehlit. Usadil se vedle muže s knírkem a dali se spolu do řeči. Marcus trochu naklonil hlavu tím směrem a napínal uši, aby něco z jejich tichého hovoru zaslechl.

„Zatím se žádná loď nechystá z přístavu odplout. Teprve až za tři dny „Albatros“ do Francie,“ slyšel Markus říkat příchozího.

„To je smůla. Potřebuji zmizet okamžitě. Tři dny je moc dlouhá doba, mohly by nastat nějaké potíže, takže tu nemůžu čekat. V docích se to jen hemží policajty a ve městě jakbysmet,“ odpověděl mu na to mladík.

    Víc toho Marcus neslyšel, protože se v lokále z nenadání rozpoutala bitka mezi několika námořníky.



Jeden z nich se přikolébal až k Marcusovi a drze se mu zadíval do očí.

„Něco se ti nelíbí ty suchozemská kryso?“ obořil se na něj.

Walters věděl, že si ten opilec chce jen vybít nastřádanou energii, kterou měli námořníci pokaždé, když trávili dlouhou dobu nicneděláním v přístavu. Snažil se ho zatáhnout do šarvátky svých kumpánů, kteří je nyní zvědavě pozorovali. Nejspíš je velice zajímalo, jak se cizinec k té provokaci postaví.

„Dej si odchod hochu, mohl bys lehce přijít k úrazu,“ řekl mu Marcus a vstal.

Když se na něj námořník okamžitě vrhl, zasadil mu ránu pěstí do čelisti, až odletěl zpátky ke svým kamarádíčkům. Ostatní jeho společníci o další boj nestáli, posadili se zpět ke stolu a o Marcuse se přestali zajímat. Poznali, že si ten velký chlap nenechá jen tak něco líbit.

    Walters se podíval směrem ke stolu, kde ještě před chvílí seděl mladík, kterého sledoval, ale jeho židle byla prázdná. Ani ten malý muž už v místnosti nebyl. Během té krátké roztržky, která se  před chvilkou odehrála, oba zmizeli. Marcus vyběhl před krčmu, ale tam bylo pusto a prázdno.

„Sakra,“ zaklel a vydal se zastavit si nějakou drožku, která by ho odvezla do lordova domu. Nemělo význam se v přístavu déle zdržovat.



Amber seděla na lavičce před domem lorda Bakera a vyhlížela Walterse. Admirál se již dávno vrátil a



ona dostala o Marcuse strach. Věděla, že londýnské doky jsou plné nástrah a nebezpečí. Vůbec ji neulidňovalo,



že se v takovém prostředí  kapitán pohybuje jako doma.

    Když před hlavní branou zastavila drožka a z ní vystoupil Marcus, nesmírně se jí ulevilo.

„Tak jak jste pochodil?“ zeptala se ho.

„Nijak zvlášť,“ řekl Walters, když k ní došel.

Amber si všimla jeho zakrvácených kloubů na zápěstí.

„Co to máte s rukou?“

„Nic, co by stálo za řeč. Nedělejte si starosti,“ odbyl dívku.

Prošel kolem ní do domu a Amber ho následovala. Admirál seděl s hrabětem v salonku a Marcus si k nim přisedl.

„Málem jsem ho dostal, tedy jestli to byl on. Ale jsem přesvědčen, že ano.“

    Potom se pustil do líčení události, kterých byl svědkem. Také popsal mladíka s knírkem a to, jak se



tiše vytratil z krčmy.

„To musel být zaručeně on,“ vykřikla Amber.

„To je ale pech. Mohl jsi ho tak snadno chytit a předat policii. Teď nemáme ponětí, co udělá dál. Určitě změní



své plány, když se žádná loď nechystá odplout. Bude se snažit uprchnou jinak, třeba z jiného přístavu nebo po



souši do Skotska,“ mínil admirál.

„Moc se mi nezamlouvá stíhat ho po všech čertech,“ zatvářil se kysele Marcus.

„Přece mu nechcete ten zločin nechat jen tak projít!“ rozlobila se Amber.

„A jak byste to chtěla, drahá slečno provést? Běhat po všech koutech světa?“ otázal se jí pohrdavě Walters.

„Když to bude třeba, tak ano.“

Marcus se nad její odpovědí jen ušklíbl.

„Nemusíte se tvářit tak pohrdavě. Vím, že si o mě myslíte, že jsem jen hloupá a naivní holka.“

„To si nemyslím a nikdy jsem si to nemyslel.“

„Kdybych byl na jeho místě, snažil bych se odplout z jiného přístavu. V Londýně bych rozhodně nezůstával. Teď



je hlavní, co podnikneš dál Marcusi,“ vložil se mezi ty dva nazlobené kohouty admirál.

    Walters se na chvíli zamyslel a zvažoval, co by bylo tak nejlepší v dané situaci udělat. Ale nepřišel



na žádné jiné řešení, než se opět vydat do přístavu a pokusit se zjistit, kam se Fleming vytratil.

„Zítra půjdu opět do doků a pokusím se vyhledat toho druhého muže, se kterým se Fleming setkal v hostinci,“



uzavřel tak celou debatu.





    Amber se procházela po nádherné zahradě hraběte Bakera. Připadalo jí to jako zázrak, že v tak velkém



městě, jako je Londýn, který je plný ulic, domů a lidí, se najde takový koutek svěží zeleně a ovocných stromů.



Došla až k rozkošné besídce obrostlé divokými růžemi. Uvnitř se nacházela dřevěná pevně zabudovaná lavička.



Lákalo ji na chvíli se tu posadit. Ale její zdánlivá samota netrvala dlouho. Před úzkým vchodem se objevil



právě ten, na jehož zrovna myslela.

„Užíváte si krásného počasí nebo se tu schováváte? Doufám, že ne přede mnou?“ zeptal se dívky Marcus.

„Jak jste na to proboha přišel? Jste nějaký moc domýšlivý. Jenom na chvilku jsem se tady zastavila a



obdivovala tu krásu všude kolem.“

„Domnívám, že se na mě ještě zlobíte. Musíte mě to odpustit, ale někdy se chovám dost hrubě.“

„Nemusíte se mi omlouvat, už jsem na to zapomněla.“

„Vy lhářko!“ řekl Marcus a posadil se vedle Amber.

Vzal dívku za bradu a otočil si její tvář k sobě. Z jeho neproniknutelných očí vycházelo hřejivé teplo. Jeho



smyslné rty se skoro dotýkaly těch jejích a v tu chvíli si Amber uvědomila, že se do něj zamilovala.





    Marcus se celé dopoledne znuděně potloukal po přístavu a hledal toho malého ošuntělého mužíka. Už to



chtěl vzdát, když ho zahlédl, jak se motá kolem otevřených vrat jednoho přepravního skladiště. Přístavní



dělníci do něj nosili bedny z jedné z těch dvou lodí, které v docích kotvily. Tiše se k němu  připlížil a



popadl ho oběma rukama za ten jeho slabý krček.

„Co tady děláš? Snad se nechystáš něco ukrást. Okolo je spousta policajtů. Mám nějakého přivolat?“ obořil se



na něj.

Chlap zesinal a začal strachy koktat.

„Jen se tu jen procházím a dívám se.“

„To povídej někomu jinému. Pozoruji tě už hezkou chvíli a je mi jasné, že máš v úmyslu něco tady otočit.“

Marcus zvýšil tlak na jeho hrdle a muž začal v obličeji sinat. Vyrážel ze sebe podivné zvuky a vyvalil na něj



oči. Walters trochu povolil stisk, aby se mohl nadechnout. Nechtěl mu nijak zvlášť ublížit, jen ho vystrašit,



aby promluvil.

„Co ode mě chcete?“ zasípal mužík.

„Jen menší informaci, pokud mi ji poskytneš, nechám tě jít,“ sdělil mu.

Ten slíbil, že mu řekne všechno, co bude chtít vědět. Marcus ještě víc uvolnil sevření a zeptal se ho:

„Jak se jmenuje ten mladík s knírkem, se kterým jsi se sešel včera v hostinci a na čem jste se domlouvali?“

„Já ho neznám, chtěl po mě, abych mu koupil lístek na loď, která se bude chystat jako první vyplout. Zatím ale



žádná z těch dvou, co tady kotví, k tomu nedostala povolení.“  

„Ještě jsi mi neřekl jeho jméno,“ vyštěkl na něj Marcus.

„Já ho neznám, věřte mi pane. Palubní vstupenka měla znít na jméno Harry Dixon, ale nevím jestli to bylo jeho



pravé jméno.“

Walters muže propustil, ale ještě ho varoval:

„Ať už tě tu víckrát nevidím nebo tě předám policii a pak uvidíme, jestli jseš tak nevinný, jak říkáš.“

    Muž byl v minutě pryč a Marcus ještě zašel do kanceláře lodní společnosti, která provozovala dopravu



po řece Temži až do Severního moře. Bylo to patrové  stavení z neotesaných kmenů. Walters vystoupal po



dřevěných vrzajících schodech, které tím dávaly přítomným vědět o návštěvníkovi. Přivítal ho drsně vypadající



starší muž s bílým plnovousem. Vypadal jako pravý mořský vlk. Marcus se mu představil pod svojí bývalou



kapitánskou hodností a zeptal se ho na Fleminga alias Dixona.

„Ano. Vzpomínám si na mladíčka s takovým módním knírkem pod nosem. Byl tu dneska velmi brzo ráno. Myslím, že



říkal, že se jmenuje Dixon a byl velmi rozčílený, když zjistil, že žádná loď není momentálně připravena



vyplout z  přístavu.

Poslal jsem ho, ať se o to pokusí v Brightonu, kde vyplouvá víc lodí do zámoří nebo ať to zkusí v nějakém



jiném. Od té doby se tu neukázal, tak asi dal na moji radu. Včera tu byl také jeden takový a ptal se po



palubním lístku na některou odplouvající loď a já jsem mu řekl to samé.

„Proč ho tak usilovně hledáte? Je to snad váš přítel?“ zeptal nakonec zvědavě.

    Marcus, aniž by mu něco vysvětloval, muži poděkoval a odešel. Vůbec neměl radost z toho, co se



dozvěděl. Přemýšlel, proč se Fleming do dopravní kanceláře obtěžoval osobně, když se již včera dozvěděl, že



žádná loď v nejbližší době nevyplouvá?

„Asi se byl  přesvědčit, že dostal v hostinci pravdivé informace,“ pomyslel si.





    Amber stála u okna v pracovně lorda Bakera a dívala se ven. Admirál Hall přecházel po místnosti mračil



se.

„Jestli ten lotr zjistí, že po něm jdeme, bude před námi kličkovat jako zajíc. Policie se za ním určitě



nepožene po celé Anglii. Marcus je nejlepší z mých lidí, které zaměstnávám. Pokud ho nedostane on, tak nikdo,“



znechuceně prohlásil Lewis zrovna ve chvíli, kdy do dveří vstoupil Walters.

Podle toho jak se tvářil, poznal jeho přítel, že moc dobře nepochodil. Marcus si nalil skleničku whisky, naráz



ji vypil a svalil se do křesla.

    Když si admirál vyslechl to málo, co zjistil v docích, rozhodl se vrátit se zpět do Doveru.

„Jak to tak vypadá, obávám se, že budu nucen nasadit na Fleminga více svých mužů. Není v tvých silách hlídat



všechny doky, i když je šance, že pojede do Brightonu. Může se klidně rozhodnout pro jiný přístav. Také je tu



možnost, že bude cestovat po souši. Nemá již žádnou cenu v Londýně nadále zůstávat.“

Potom se obrátil na lorda Bakera:

„I když se u vás citím velmi příjemně a vy jste velice pozorný hostitel, nezbývá mi nic jiného, než se zítra



vydat zpět do Doveru.“

    Bylo jen velmi málo těch, kteří věděli o činnosti admirála Halla. Spolupracoval i s doverskou policií.



Většinou všechny operace jen řídil a pátrání nechával na svých několika mužích. V tomto případě však udělal



vyjimku, protože se ho tak trochu osobně dotýkal.

„Brighton není tak daleko od Londýna. Zítra se tam vydám. Nesmíme ztrácet čas. Je zřejmé, že se chce Fleming



dostat z Anglie za každou cenu,“ řekl Marcus.

„Já pojedu s vámi,“ ozvala se Amber, která dosud jen mlčela.

„To nepřichází v úvahu. Pojedu na koni celou cestu cvalem a nebudu se nikde zastavovat. Pro mladou dívku je to



příliš namáhavé a nebezpečné. Není vůbec jisté, že tam vašeho snoubence naleznu.“

„Proč to říkáte? Moc dobře víte, že už to žádný můj snoubenec není! A navíc, já umím dost dobře jezdit na



koni. Nebudu vás nijak zdržovat,“ prohlásila Amber.

„Ne. Počkáte zde v Londýně nebo se vrátíte s admirálem zpět do Doveru k babičce.“    

„Marcus má pravdu slečno Amber. Pronásledování není nic pro křehkoui dívku,“ dal zapravdu svému příteli



admirál.

„Co kdyby se vám nedej Bůh něco stalo, jak by jsme to pak vysvětlili vaší babičce, dodal ještě.“

    Walters se odešel do svého pokoje převléknout. Amber chvíli vyčkávala a pak vyběhla po schodech



nahoru. Zastavila se přede dveřmi Marcusovy ložnice. Tiše zaklepala, ale když se nic neozývalo, zabouchala



silněji a zase nic. Vzala za kliku a vešla dovnitř, ale nikde ho neviděla. Zrovna chtěla odejít, když z



přilehlé šatny vyšel polonahý Walters. Měl na sobě jen úzké černé kalhoty, posunuté níž na boky, které mu



obepínaly svalnaté nohy. Širokou hruď protkanou pletenci svalů měl porostlou černými chloupky, na kterých se



leskly třpytivé kapičky vody a stékaly mu dolů po těle. Amber je fascinovaně pozorovala. Na pravém rameni se



mu táhla jako had, bílá tenká jizva, až do poloviny paže.

    Amber nemohla odvrátit oči z jeho mužné postavy. Bylo jí zatěžko se vůbec pohnout, natož promluvit.

„Co tu k sakru děláte?“ obořil se na ni Marcus.

Amber zrudla jako pivoňka a vykoktala:

„Musíte mi dovolit jet s vámi. Když už jsem se vydala na cestu do Londýna, chci to dokončit. Už jsem vám přece



řekla, že chci být u toho, až ho chytíte.“

„Já nemusím nic slečno. Je to hloupý nápad a já s ním zásadně nesouhlasím.“

Marcus vzal Amber za paži, aby ji postrčil ke dveřím. Jenže to v žádném případě neměl dělat. To si uvědomil



vzápětí.



    Dívka měla na sobě šaty s krátkými rukávy a když se Marcus dotkl její holé pokožky, projelo mu celým



tělem opojné vzrušení. Jako omámený, místo aby Amber vystrčil ze dveří, jak původně zamýšlel, přitiskl si ji



ke svému tělu. Dívka vzdychla a on jí zvedl hlavu a zadíval se jí upřeně do očí.

„Jsi velká svůdnice, víš to?“ zašeptal tiše.

Amber ze sebe nevydala ani hlásku, jen se na něj s rozšířenýma zorničkama dívala. Marcus si myslel, že se snad



v těch jejích krásných modrých očích utopí. Sklonil hlavu a položil svá ústa na její. Amber znehybněla a



rozbušilo se jí srdce, tlouklo jí jako splašené. Přála si, aby ten polibek nikdy neskončil. Jeho rty jí



připadaly nesmírně hebké a teplé. Pocítila, že se ten mohutný muž začíná chvět. Zdálo se jí až neuvěřitelné,



že to způsobila ona.

    Walters ji pozoroval přivřenýma očima a znovu se přitiskl k jejím rtům. Nemohl se jí nabažit. Jeho



tělo si ale žádalo mnohem víc. Napětí v jeho rozkroku toužilo po uvolnění. Jazykem se prodral do jejích úst a



začal ji hladit po celém těle. Jeho ruce se zastavily na jejích ňadrech a dolní částí těla se o ní začal třít.



Prohloubil polibek a zapomněl úplně na všechno a vnímal jen sladkost dívky, kterou držel v náruči. Když se



jeho ruka přes šaty dotkla jejího ženství, Amber se vylekala a začala se od něj odtahovat. Ale on ji držel



pevně. Popadla Marcuse za ruku ve snaze ji odstrčit. Ale ten si vůbec neuvědomoval její zoufalou snahu uvolnit



se z jeho objetí. Jako omámený si ji ještě víc na sebe přitiskl.

„Přestaňte!“ vykřikla.

    Jakoby z velké dálky konečně Walters zaslechl v jejím hlase upřímné zoufalství. Chvíli na dívku hleděl



a pak od ní několik kroků odstoupil. Přerývavě dýchal a jeho tělo bylo celé napnuté. Otočil se k oknu a Amber



vytušila, že se snaží uklidnit. Byla mu zato vděčná. Než se k ní obrátil zády, spatřila v jeho šedých očích,



které jí připomínaly tmavá mračna na obloze, nesmírný žár. Marcus se na dívku zlobil,  že vždycky dokáže jeho



sebeovládání rozmetat na kousky. Hněval se ale i na sebe, že tomu nedokáže zabránit a pokaždé podlehne.

„Věřte vážená slečno, že už se to nebude opakovat,“ vyštěkl, když se k ní opět otočil.

Mlčky na sebe  hleděli a pak Amber vyběhla z pokoje. Marcus se posadil na lůžko a ztěžka si vzdychl.

„Když žena vkročí nečekaně k muži do pokoje, musí očekávat, že třeba nebude zcela oblečený. Měla přece



snoubence a zaručeně se celou dobu nedrželi jenom za ruce. Určitě se již intimně sblížili, když byla svatba na



spadnutí. Možná, že ho ještě miluje a doufá, že se k ní vrátí,“ pomyslel si Marcus.





    Zabalil si do vaku své věci, aby se s tím ráno nezdržoval a nechal si donést večeři do pokoje, protože



se mu jít dolů už nechtělo. Potom se natáhl na postel a usnul. Ani nevěděl, jak dlouho spal, když uslyšel



hlasité zaklepání a vzápětí vrznutí dveří. Pomyslel si, jestli se nevrací Amber, pokusit se ho ještě jednou



přemluvit, aby ji vzal sebou do Brightonu. Ale hluboký hlas, který se ozval, ho vyvedl z omylu. Admirál se k



němu posadil na židli a velmi ho zajímalo, proč se nepřidal k ostatním a nepovečeřel s nimi.

„Neměl jsem na společnost náladu,“ odsekl mu Marcus.

„A není v tom něco jiného?“ zeptal se Lewis a nasadil čtverácký úsměv.

Walters starého pána moc dobře znal a věděl o něm, že je až moc všímavý. Nechal raději jeho poznámku bez



odpovědi.

„A jak jsi se rozhodl, vezmeš to děvče sebou?“

„To v žádném případě. Budu mít jiné věci na práci, než se starat o ženskou,“ zabručel podrážděně Marcus.

Lewis se začal usmívat jako sluníčko, ale dál se ho již na nic nevyptával.

„No, jak myslíš chlapče. Je to rozhodně tvoje věc. Raději půjdu, když máš tak mizernou náladu.“

Věděl už z dřívějška, že když jeho přítele postihne takové rozpoložení, je nejlepší nechat ho, až ho to



přejde.

    Než se admirál odebral za svým přítelem do jeho ložnice, velmi ho překvapila Amber, když se k němu po



večeři posadila a zeptala se ho na Marcuse. Zřejmě ji svojí odpovědí příliš neuspokojil, když jí na to řekl:

„Moc o něm nevím děvče. O svém dřívějším životě nikdy nemluví. Je to dost uzavřený člověk, ale srdce má na



pravém místě. Někdy mám dojem, že musí být urozeného původu, i když si na moři osvojil drsnější chování,



protože tam to zkrátka jinak nejde. Je velmi vzdělaný. Čte latinské knihy, výborně jezdí na koni, střílí z



pistole jako ďábel a vždycky zasáhne cíl. Jednou jsem ho dokonce viděl i šermovat. Nikdy jsem se ho neodvážil



zeptat, kde k takovým dovednostem přišel. Takové věci se většinou učí mladí muži z vyšších vrstev.“

„Ale jednou se myslím zmínil, že jeho bratr je velmi bohatý, ale jak ke svému jmění přišel, to mi neřekl.“



 



 



Kapitola 5



 



 



    Brzo ráno Amber požádala jejich hostitele, jestli by jí nepůjčil nějakého koně. Odešla s ním do stáje



a on vybral krásnou hnědou kobylku, kterou jí hned nechal osedlat.

„Tak kapitán nakonec svolil, abyste ho doprovázela?“ zeptal se.

„No, on to ještě neví, že s ním pojedu.“ odpověděla potichu Amber.

„Ach vy ženy,“ řekl lord Baker a rozesmál se na celé kolo.

    Amber si k sedlu přivázala svoji cestovní brašnu a vyšvihla se na klisnu. Potom už jen čekala, až se



objeví Marcus. Ten se vzápětí vyřítil z vchodových dveří, protože zahlédl dívku z okna, jak usedá na koně.



„To snad nemyslíte vážně, ať jste hned dole. Řekl jsem vám přece, že se mnou nikam nepojedete,“ zařval na ni



zlostně.

    V obličeji byl celý brunátný a vzteky zatínal čelist. Amber ho klidně chvíli pozorovala a pak mu



nevzrušeně sdělila:

„Já s vámi nepojedu. Pocestuji za vámi, ani o mě nebudete vědět.“

Marcus na ni zíral s otevřenou pusou. Admirál, který se tam také objevil se dal do hurónského smíchu.

„Hochu měl bys vědět, že na ženy jseš krátký, ty si vždycky prosadí svou a udělají si, co chtějí,“

    Walters se na svého přítele zamračil a vyskočil na koně. Rychle odcválal, aniž by se staral o Amber,



jestli ho následuje. Po delší době rychlé jízdy se přeci jenom ohlédl. Dívka se držela několik metrů za ním.



Pár dlouhých vlasů se ji uvolnilo z účesu a nyní jí vlály kolem hlavy jako divožence.

„Má výdrž,“ pomyslel si.

Zvažoval, jestli má na ni počkat, ale pak si to rozmyslel a pokračoval dál. Byl zvyklý na to, že jeho



nařízení, které vydával, byly vždy i hned splněny. Ale tohle svéhlavé děvče mělo jinou představu o plnění jeho



rozkazů. V duchu se usmál nad tím, jak ho převezla.

„Prý nepojedu s vámi, ale za vámi, jakoby v tom byl nějaký rozdíl.“





    Projížděli krajinou plnou zelených kopců, údolí a listnatých stromů. Obloha nad nimi byla šedivá a



začal vát studený vítr. Marcus zůstal stát na místě a čekal, až ho dívka dojede.

„Proč jste zastavil?“ otázala se Amber.

„Na chvíli se zastavíme v tom lesíku před námi a odpočineme si. Protéká tam potok a naše koně se potřebují



napít.“

„Vždyť jste měl v plánu nikde se nezdržovat a nezastavovat.“

„Rozmyslel jsem si to. Malá přestávka nám i koním jedině prospěje,“ řekl jí Marcus a obrátil koně k lesu.

Vzhlédl k nebi a usoudil, že pršet snad nebude. Bylo by velice nepříjemné brodit se v kalužích a celý mokří



dorazit do Brigtonu.

     Na malé mýtině odstrojil koně a dovedl je k vodě. Amber zůstala nehybně stát na stejném místě, kde



sklouzla z klisny. Marcus si domyslel, že není uvyklá na dlouhou jízdu na koni a nejspíš jí ztuhly nohy.

„Musíte to trochu rozchodit a svaly se vám uvolní,“ poradil jí.

Vzal ji kolem pasu, aby ji podepřel. Po několika vrávoravých krocích se jí rozproudila v končetinách krev a



Marcus ji pustil.

    Mezi mraky se prodralo slunce a jeho paprsky začaly k zemi vysílat hřejivé teplo. Walters oba koně



uvázal u stromu a Amber se posadila na břehu potoka. Marcus vzal deku, kterou měl stočenou pod sedlem a



přehodil ji dívce přes ramena. Uvelebil se vedle ní a oba pozorovali pomalu plynoucí vodu v bystřině. Sem tam



dokonce vyskočila nad hladinu ryba. Oba si tiše vychutnávali klid a ticho kolem sebe.

    Marcus se po chvíli podíval na dívku a přejel jí prsty po tváři a jemně ji pohladil. Amber se k němu



otočila hlavu a řekla:

„Takže mír?“

Walters se zasmál, ale za okamžik zvážněl. Napřáhl k dívce ruku a když mu podala tu svoji, pevně ji sevřel a



prudce si ji přitáhl k sobě. Amber na něj plnou vahou spadla. Sevřel ji v náruči a sklonil k ní hlavu.

„Amber,“ zašeptal proti jejím ústům.

Dívka ho objala kolem silného krku a vzdychla.

„Nechtěl jsem tě vzít sebou, také kvůli tomuhle. Musel jsem být blázen, když jsem si myslel, že ti mohu



odolávat,“ řekl tiše.

Pak ji začal posévat celou tvář drobnými polibky.

„Miluješ ho?“ zeptal se jí znenadání.

„Koho?“

„Toho lumpa Fleminga. Jestli ano, neměla by jsi se do toho plést. Jestli ho opravdu najdeme, mohlo by tě třeba



napadnout ho varovat a všechno tím pokazit.“

Amber bylo jakoby ji polil studenou vodou. Náhlý nával vzteku, který ji v tom okamžiku zachvátil, byl tak



velký, že se neovládla a rozlobeně vykřikla:

„Co si to o mě myslíte vy jeden hrubiáne. Pokaždé, když jsme sami, tak se na mě vrháte a přitom se domníváte,



že miluji Harryho. To, co jsem k němu cítila byla jen velká náklonost, nyní jsem již o tom přesvědčená. Copak



bych mohla být zamilovaná do člověka, který mě opustil a má na svědomí vraždu? Myslíte si snad, že bych si



nechala líbit vaše něžnosti, kdybych stála o Harryho?“

    Dívka rychle vstala a rozběhla se ke koním. Walters sroloval deku, kterou odhodila a vydal se za ní.



Amber už ale vyskočila na klisnu a rozjela se pryč. Marcus si povzdychl a zamířil za vzdalující se dívkou.

„Počkejte, jedete špatným směrem. Brighton je na opačnou stranu,“ volal na ni.

Když ji dojel, začal se jí omlouvat.

„Nechte toho, moc dobře vím jak o mě smýšlíte od samého začátku, kdy jsme se potkali. Budu jedině ráda, až



Harryho chytíte a já se budu moci vrátit zpátky domů,“ rozkřikla se na něj Amber.

    Marcus zatnul zuby a obrátil koně správným směrem. Dívka ho následovala a v duchu zuřila.

„Už mu nedovolím, aby se mě dotknul, pokaždé to vždycky zkazí nějakým hloupým dotazem nebo urážkou.“

Upřeně se dívala na jeho široká záda, které měla před sebou. Seděl na koni vzpřímeně a lehce ho vedl po úzké



lesní cestě. I když se Amber na něj zlobila, musela si připustit, že vypadá na koni velice impozantně, ale



nejen na koni.

„Do Brightonu je to už jen malý kousek, brzo tam budeme,“ ozval se Marcus po nějaké době.

    Jak se blížili k pobřeží, počasí se začalo výrazně měnit. Obloha se vyjasnila a slunce příjemně hřálo.



Amber si dokonce musela sundat plášť, který měla přehozený přes šaty. Marcus si už dávno svlékl kabátec a



položil si ho přes sedlo. Bílá košile se mu lepila na tělo a on zatoužil po džbánku studeného piva.

„Za chvíli se ho dočkám,“ utěšoval se.

    Přemýšlel jestli jejich cesta do Brightonu nebude zbytečná. Ale nechtěl to vzdát předčasně. Pokaždě,



když řešil nějaký případ, nedal si pokoj, dokud ho úspěšně nedokončil. Málokterému darebákovi se podařilo



uniknout. Pronásledoval takové lumpy jako honící pes, dokud je nedopadl. Pevně věřil, že vykonává pro



společnost dobrou věc.

    Trochu zvýšil tempo a podíval se za sebe, jak na tom dívka je. Ta s ním statečně udržovala krok, ale v



obličeji se jí zračila únava. Měla tím nenadálým oteplením trochu zvhlé vlasy, ale nestěžovala si. Dívala se



upřeně před sebe a jeho úplně ignorovala. Tvářila se jako uražená královna.

Marcusovi to přišlo tak trochu k smíchu. Sám nevěděl, co ho to vždycky popadne, když pomyslí na jejího



snoubence.

„Žárlivost to přece není. Něco takového jsem ještě nikdy v životě nepocítil. Určitě je to hněv, který ve mně



vždycky vzkypí  už jen při pomyšlení na toho bastarda.“

    



 





Kapitola 6 – Brighton



 



 



    Na předměstí Brightonu dorazili pozdě odpoledne. V blízkosti doků našel Marcus celkem slušný hostinec



a tak se v něm ubytovali. Walters doprovodil dívku do jejího pokoje a oznámil jí, že se hned vydá do přístavu,



aby zjistil, která loď se chystá  odplout a kam má namířeno. Amber chtěla jít samozřejmě s ním, ale Marcus s



tím nesouhlasil.

„Odpočiňte si a já se pro vás později zastavím.“

    Přístav byl poměrně malý v porovnání s londýnským, ale pár lodí tam kotvilo. Walters nejdříve zašel do



patrového domku, který stál naproti přístavnímu molu a kde se nacházely kanceláře plavební společnosti. Tam se



dozvěděl, že ráno mají zvednout kotvy dvě lodě. Jedna popluje do Francie a druhá až do Španělska se zbožím.



Obchodní lodě většinou nebraly pasažéry a tak ho více zajímala ta, jenž se chystala do Francie. Zašel až na



místo kde kotvila.

    „Margareta“ byl cestovní parník, který měl plachetní i parní pohon a jen jeden komín. Na její palubě



stál kapitán a rozdával příkazy svým mužům. Marcus došel po můstku, až k němu a představil se. Kapitán mu s



úsměvem podal ruku.

„Jmenuji se Henry Scott a velím této kocábce. Bude mi ctí vzít na palubu takového významného člověka jako jste



vy. Lecos jsem již o vás zaslechl. Námořní důstojníci o vás pějí samou chválu. Vysloužil jste si ,sakra' dobré



jméno.“

„Jenže já se nechystám na žádnou cestu, sdělil mu Marcus a pak mu vysvětlil, co ho na jeho loď přivádí.

Kapitán Scott zavolal na muže, který stál opodál u zábradlí a pozoroval přístavní ruch.

„Malcome, dones mi z mé kajuty seznam pasažérů, kteří se chystají zítra s námi vyplout!“

Námořník byl v okamžiku zpátky a podával svému nadřízenému popsaný list papíru. Kapitán ho předal Markusovi,



aby si ho prohlédl sám. Walters přelétl očima seznam pasažérů, ale nikde jméno Fleming alias Dixon nenašel.



Poděkoval kapitánovi a byl velice zklamán, protože věřil, že už je Harrymu na stopě.

    Vrátil se do hostince a posadil se ke stolu. Objednal si pivo a když ho krčmář před něj postavil,



zhluboka se napil. Vůbec mu nechutnalo a tak ho odsunul stranou a přemýšlel, co bude dělat dál.

„Jestli se Fleming nalodí v jiném přístavu, nemám žádnou šanci ho lapit. Pak byla všechna ta námaha zbytečná.“

    Walters byl muž, který se snadno nevzdával a za kořistí se vždy honil jako pátrací pes. Většinou byl



úspěšný a jakýkoliv nezdar ho dokázal otrávit, protože ho považoval za svoje selhání. Byl na sebe až moc



tvrdý. Tuto vlastnost získal za všechna ta léta, kdy se plavil na moři a kdy musel čelit mnohým nebezpečím i



ohrožením vlastního života.





    Marcus zaklepal na dveře dívčina pokoje. Amber mu hned otevřela, jakoby na něj celou dobu čekala. Když



vešel, okamžitě chtěla vědět, jestli byl v docích úspěšný. „Na lodním seznamu pasažérů jsem ho nenašel. Ale



ráno se stejně půjdu přesvědčit, jestli skutečně mezi cestujícími není. Možná by bylo přeci jenom dobré, kdyby



jste šla se mnou. Víte přesně, jak vypadá a rychle ho rozpoznáte mezi ostatními cestujícími.“

Amber s tím souhlasila.

„Chci, abyste mi slíbila, že nebudete sama nic podnikat a budete se řídit mými instrukcemi, v případě, že ho



zahlédnete. Dáte mi na to slovo?“

Když dívka přikývla, pozvedl ruku, jakoby ji chtěl pohladit, ale pak mu klesla zpět dolů. Její blízkost ho



nenechávala klidným a uvědomoval si, že po ní touží čím dál víc. Byla na pohled tak křehká a něžná, až se mu



tajil dech. Násilím od ní odvrátil zrak, přešel ke dveřím a odešel.





    Brzy ráno se Marcus spolu s Amber vydali do doků. Na břehu se potloukalo několik podnapilých



námořníků, kteří se vraceli z nočních pitek a vyřvávali na celý přístav oplzlé popěvky. Kolem Margarety



postával hlouček lidí, kteří tam trpělivě čekali na nalodění.

Marcus se dívky zeptal:

„Vidíte ho někde?“

    Amber si pozorně prohlížela jednotlivé pasažéry, ale Harryho nikde nezahlédla. Před můstkem se hádal



postarší pár, zřejmě manželé a kousek od nich stál obtloustlý muž, který vypadal jako obchodní cestující a



jejich rozepři zaujatě pozoroval. Čtyři gentlemani byli zabráni do vážného hovoru a okolí si vůbec nevšímali.



Starší žena a mladá dívka stály trochu stranou a čekaly, až dá kapitán svolení k nástupu na palubu. Ke kotvící



lodi přicházeli další cestující s objemnými zavazadly, ale Fleming mezi nimi nebyl. Když poslední pasažér



zmizel na palubě, kapitán se chystal dát zvednout lodní můstek.

    V tom se z postranní uličky vyřítil mladý muž s objemným tlumokem v jedné ruce. Vyskočil na plošinu



můstku, která již byla kousek nad zemí. Trochu zavrávoral, až se zdálo, že neudrží rovnováhu a spadne do vody.



V poslední chvíli se mu podařilo  zakolísání vyrovnat a rozběhl se po lávce dál.

„To je Harry!“ vykřikla Amber.

Marcus na nic nečekal a hbitě se za mužem vyšvihl na zdvihnutý můstek. Kapitán, který všechno sledoval,



zastoupil mladíkovi cestu a požádal ho o lodní lístek. Fleming si začal prohledávat kapsy a vykřikl:

„Asi jsem ho někde ztratil nebo založil. Když mě pustíte dál na palubu, pořádně se po něm podívám a určitě ho



najdu.“

„Bez něj vás na loď nemůžu pustit. To snad chápete,“ řekl mu kapitán Scott.

Všichni ostatní pasažéři se nahrnuli k zábradlí a zvědavě pozorovali, dění, které se před nimi odehrávalo.

    Fleming si uvědomil, že se ocitl v bezvýchodné situaci. Za kapitánem postávalo několik námořníků,



kteří ho jistě nepůstí dál. Byli to drsní chlapi a vypadali spíš jako námořní lupiči, jen jim dát do ruky



šavli.

V tom ucítil, jak mu někdo silně sevřel rameno. Dostal strach, když náhle uslyšel za zády hluboký hlas.

„Myslím, že budete muset jít se mnou mladý muži, doverská policie se o vás velmi zajímá.“

    Harry zůstal na okamžik úplně paralyzovaný. Zbledl a srdce mu bušilo jako o závod. Jeho mysl



zaznamenala ohrožení a  připravovala ho na únik. Trochu se natočil do strany a vší silou udeřil Marcuse do



břicha. Walters se pod tou nečekanou ránou  předklonil a ruka  mu sklouzla z mladíkova ramene. Ten toho



bleskurychle využil a rozběhl se po můstku dolů. Seskočil na břeh, přímo k nohám Amber a rozplácl se na zemi.



Snažil se vstát, ale paží mu projela nesnesitelná bolest. Zůstal tedy ležet a začal hlasitě naříkat.

„Určitě jsem si zlomil ruku.“

    Dívka se nad ním sklonila a Harry ji okamžitě poznal. Udiveně na ní hleděl a nemohl pochopit, kde se



tam tak najednou vzala.

„Co tady děláš Amber? Ty někam cestuješ?“ otázal se jí zmateně s pokřivenou tváří, jako by prožíval strašná



muka.

Amber se na něj znechuceně podívala a pomyslela si, co je to za slabocha.

„Jak jsem si někdy mohla myslet, že ho miluji.“

Když ho nyní pozorovala, dočista se jí zhnusil. Kňoural jako nějaká opuštěná kočka.

„Zasloužil bys víc ty jeden pancharte. Vůbec mě tvoje zranění nedojímá a nejsem ani nešťastná, že jsi mě



opustil. Ale to, že jsi se nestyděl okrást moji babičku, to ti nikdy neodpustím. Ona tě přijala do svého domu



a ty jsi se jí pěkně odvděčil. Nejsi nic jiného, než prachsprostý zloděj a také vrah. Pohrdám tebou a nechci



tě už v životě vidět.“

    Po svém dlouhém proslovu se teprve nyní Amber nadechla a narovnala. Dívala se na něj opovrženě jako na



nějakého odporného, svíjejícího se červa u svých nohou.

Harry se ztěžka posadil a upřeně se na dívku zadíval.

„To přece nemyslíš vážně, vždyť se milujeme. Nemůžeš mě tu jen tak nechat takhle zraněného, musíš mi pomoct.



My dva přece patříme k sobě. Jen si vzpomeň na naše schůzky u tvé babičky, vždyť jsme se chtěli brát.“

„Na to jsi měl myslet dřív, než jsi se dal na špatnou cestu,“ vykřikla Amber a moc dobře věděla, že jí opět



lže.

Dívka od něj odvrátila zrak, protože se už na něj nemohla ani podívat. Byl to zbabělec, který v ženě probudí



lásku a nemá v úmyslu ji opětovat, jenom využít.

    Walters s kapitánem Scottem, který nechal opět spustit lodní můstek, k nim došli a zvedli Harryho ze



země. Ten nepřestával skučet bolestí a držel se za zraněnou ruku. Mezi tím několik námořníků přivedlo policii.



Marcus jim vysvětlil, že jde o hledaného zločince, který je dlouho na útěku.

„My už se o něj postaráme, aby se už nedopustil nějakého dalšího zločinu.

Oba strážníci pak vzali Fleminga mezi sebe a odváděli ho pryč. Jeho skučení se rozléhalo po celém přístavu.

    Marcus se rozloučil s kapitánem a poděkoval mu za pomoc. Vzal Amber za ruku a společně odcházeli z



doků.

„Tak jste spokojená, že jste byla u toho, když Fleminga zatýkali?“ zeptal se Macus dívky.

„Ani ne tak spokojená, jako přesvědčená, že bylo spravedlnosti učiněno za dost.“

Potom na něj pohlédla a zeptala se:

„Zranil vás hodně, když se snažil utéct?“

„Ne. Jenom mi tou ránou na okamžik vyrazil dech. Nečekal jsem, že takový mladíček bude mít tak velkou sílu.“

„Odpoledne ještě zajdu na policejní stanici, chci vědět, co bude s Flemingem dál. Na zpáteční cestu se vydáme



až zítra.“    





    Rozlehlý dům, ve kterém sídlila policie, sloužil zároveň i jako vězení. Nacházel až na samém konci



města. Byla to strohá budova, postavená z vápence, který se v okolí těžil. V její zadní části byly umístěny



cely. Hlavní vstup byl opatřen železnou mříží, která měla zabránit zadrženým v útěku. Strážník, který



přecházel před vchodem, uvedl Marcuse dovnitř. Službu konající policista nebyl jeho návštěvou nijak nadšen.



Seděl v kanceláři za vekým dubovým stolem a tvářil se poněkud nepřívětivě. Pokynul Marcusovi, aby se posadil



na jedno, ze dvou odřených křesel, která sloužila pro návštěvníky. Na Waltersův dotaz ohledně Fleminga,



policista nesouhlasně zabručel:

„Proč vás ten člověk tak zajímá?“

Když mu Marcus vysvětlil, co všechno podnikl k jeho dopadení, dostalo se mu trochu vřelejší odpovědi.

„Nechali jsme mu ruku ošetřit a v nejbližších dnech bude převezen do Doveru, ať si tam s ním poradí sami. Při



výslechu se nakonec přiznal k vraždě lorda Bradforda. Podle něj to byla nešťastná náhoda. Ale já si myslím, že



ho ten lord přistihl při krádeži a on ho zabil. Čeká ho doživotní vězení nebo poprava.

„Řeknu vám, už aby byl pryč. Neustále vykřikuje, že je nevinen a z toho jeho řvaní by člověk dočista ohluchl.“

    To bylo všechno, co chtěl Marcus slyšet. Nebylo mu zrovna moc příjemné déle se tam zdržovat. Tak se



rychle rozloučil a odešel.

    Do hostince, ve kterém se s Amber ubytoval se mu ještě nechtělo vracet. Procházel se po městě a přitom



přemýšlel o dívce s vlasy jako len. Dostala se mu pod kůži a on nevěděl, co si má s tím počít. Dostal chuť se



opít, tak zamířil k jedné krčmě, ze které se ozýval veselí hlahol. Vešel dovnitř a posadil ke stolu. Objednal



si pivo a rozhlížel se kolem. Rozjařená společnost, která měla již poměrně dost upito, ho lákala, aby se k nim



přidal. Marcus chvíli váhal, ale pak nakonec jejich pozvání přijal. Celé odpoledne s nimi popíjel a až k



večeru zmožen přemírou alkoholu, vrávoravě vstal a vydal se na cestu zpět do hostince.

    Amber zachumlaná pod dekou již dávno spala, když ji náhle probudila velká rána, která dopadla na



dveře. Vzápětí se do pokoje vpotácel Marcus a svým těžkým tělem spadl rovnou k ní na postel. Dívka vyskočila z



lůžka a rozsvítila lampu. Nevěřícně zírala na mohutnou postavu, rozvalenou na její posteli. Nejraději by ho z



ní schodila na zem. Ale pak jí ho přišlo líto. S námahou mu stáhla vysoké boty a on se při tom ani nepohnul.



Snažila se ho odvalit kousek na stranu, ale byl tak příšerně těžký, že to nezvládla.

„Přece nebudu kvůli němu spát na zemi!“ rozčilovala se.

    Pokoušela se s ním zatřást, ale ani to nepomáhalo. Marcus něco zabručel a naštěstí se sám převalil na



jednu stranu lůžka. Amber si lehla do úzkého prostoru, který tak vznikl a přitiskla se ke stěně. V noci se



několikrát probudila zimou, protože přikrývku měl Marcus omotanou kolem těla a ona spala v chladné místnosti



jen v noční košili. Prudce za deku zatáhla a podařilo se jí po několika pokusech, získat ji pro sebe.

    Marcus se ráno probudil a rozevřel spánkem slepená víčka. V hlavě mu třeštilo a v krku měl sucho, jako



kdyby se ocitl na poušti. Přímo před sebou měl něžnou tvář krásné dívky. Jeho ještě omámená mysl si teprve



nyní uvědomila, že je to Amber.

„Proboha, jak se ocitla v jeho posteli?“ pomyslel si.

Trochu se nadzvedl a jak dřevěné lůžko zapraskalo, dívka se náhle vzbudila. Vyděšeně se dívala na Marcuse, než



si vzpomněla na včerejší večer.

„Už je vám líp?“

Místo, aby jí Walters odpověděl, tak se jí s údivem zeptal:

„Co děláte v mém pokoji?“

„Ve vašem? Já jsem přece ve svém. To vy jste sem včera vrazil a padl na moji postel jako podťatý. Okamžitě



jste usnul a já jsem nevěděla, co si mám s vámi počít. Za žádnou cenu jsem vás nemohla probudit,“ řekla



rozhořčeně Amber.

Marcus se dal do smíchu, když si uvědomil, kolik to ho včera vypil a že ani netrefil  do svého pokoje.

„Jsem ráda, že z toho máte takovou švandu. Ale teď buďte tak hodný a odejděte. Vůbec jsem se kvůli vám



nevyspala. Celou noc jste si něco mumlal a vykřikoval ze spaní,“ řekla mu znechuceně dívka.

    Macus se k dívce naklonil a lehce ji políbil. Jeho ústa chutnala po pivu a také po rumu. Pak ji prudce



strhl do náruče. Jeho potřeba a touha po ní byla v tu chvíli zcela neovladatelná. Líbal ji po celém obličeji a



potom se vpil do jejích rtů. Sevřel spodní okraj její noční košilky a vykasal ji až nad stehna. Přitom ze sebe



začal strhávat kabátec a košili. Amber ho pohladila po jeho mohutné obnažené hrudi a Marcus přitom zatajil



dech. Jeho mužství se ještě víc napjalo proti látce kalhot. Jeho tělo toužilo zmocnit se té dívky a na nic se



neohlížet.

„Musíš mi říct, že to také chceš,“ zašeptal tiše.

    Amber ho místo odpovědi políbila na jednu bradavku a něco přidušeně zamručela. Stiskla ji zuby a



cítila, že ji v tu chvíli nezáleží na ničem, než na tomto muži. Marcus doslova strnul a rychle si rozepnul



kalhoty. Zatlačil dívku svým mohutným tělem hluboko do proležené matrace a pronikl jazykem do jejích úst.



Rukou jí klouzal níž po těle až dolů do klína. Přitiskl dlaň doprostřed jejího ženství a začal s ní pomalu



pohybovat. Amber zasténala, ale intinktivně se chtěla odtáhnout.

„Neměj strach. Budu velice opatrný.“

    Většinou se Marcus uměl se ženami ovládat a držet se zpátky, ale nyní věděl, že to nedokáže. Stále byl



přesvědčen, že Harry a Amber byli milenci. Ale to, jak dívka přijímala jeho laskání, v něm vyvolávalo určité



pochybnosti.

„Čert to vem.“ zavrčel vztekle.

    Věděl, že už se nedokáže zastavit, i kdyby sebevíc chtěl. Když se k němu Amber vší silou přitiskla,



vstoupil prudce do jejího těla. Dívka vykřikla a začala ho rukama odstrkovat a všelijak se zmítat. Marcus se



jí začal omlouvat a něžně ji laskal rukama i rty po celém těle, aniž by přerušil jejich spojení.

„Lež klidně lásko, za chvíli ta bolest přejde.“

Marcus měl vášní ztemnělé oči, když do ní pronikal čím dál hlouběji. Po chvíli Amber zachvátily slastné pocity



a tiše zasténala.

„Ještě to bolí?“ zeptal se Marcus šeptem a s obavou se na ni zadíval.

Oči měla rozšířené a on si pomyslel, že  je jí nepříjemné. Musel se na to zeptat.

„Ne je to nádherné. Je to jako bych se vznášela,“ vyrazila ze sebe Amber.

    Marcus přitiskl svá ústa na její rty v něžném polibku. Zachvátila ho taková radost, že je první muž,



který se jí zmocnil a uvědomil si, že se do té dívky zamiloval. Amber začala prudce dýchat, vykřikla nahlas



jeho jméno a pak náhle přišlo uvolnění. Walters ještě několikrát prudce zajel do jejího těla a dosáhl



vlastního slastného uspokojení. Vzal dívku do náruče a žádal ji o odpuštění.

„Já ti přece nemám co odpouštět. Bylo to překrásné. V životě jsem ještě něco podobného nezažila.“

„To doufám,“ rozesmál se Marcus.

Amber ho plácla přes pusu a ten zařval jako tygr a vrhl se na ni. Převalovali se na posteli z jedné strany na



druhou a dováděli jako malé děti.

„Když se ti to tak líbilo, můžeme si to zase zopakovat. Tolikrát, kolikrát budeš chtít,“ zazubil se Marcus.

„A to jde? Nemusíš si chvíli odpočinout?“ zeptala se drze Amber.

„Kde se v tobě najednou bere tolik prostopášnosti?“ nestačil se divit Marcus.

„Nejspíš jednám podle příkladného vzoru svého učitele.“

Marcus jen zakroutil hlavou a políbil ji na ústa. Z hostinského pokoje se dostali až odpoledne. Ani jednomu z



nich to vůbec nevadilo.

    Procházeli se spolu po městě a na návrat ani nepomysleli. Ale krásný den, který spolu prožívali se jim



náhle pokazil. Když se vraceli zpět okolo doků. Objevili se před nimi tři motající se námořníci, kteří zřejmě



směřovali k další přístavní krčmě, aby pokračovali v popíjení a zastoupili jim cestu.

„Podívej se Johne, jaká je to hezoučká panička. Ta by jistě stála za hřích,“ zvolal jeden z nich.

„Ale má vedle sebe dost mohutného chlapa. Na toho nestačíš, raději ho neprovokuj,“ rozmlouval mu to jeho



kumpán.

„To jsi snad oslepnul, že nevidíš, že jsme tři a on jen jeden?“

„Takovou pěknou kůstku jsem ještě nikdy neměl. Rád bych si s ní zašpásoval. Co na to říkáte hoši?“

    Marcus zaťal pěsti a rozhlédl se kolem. V jejich blízkosti nebylo nikoho vidět. Další poznámka určená



na adresu Amber ho natolik rozhněvala, že už se neovládl a zasadil tomu drzounovi ránu pěstí do nosu. Ten se



svalil na zem a chytil se za něj. Ruku mu potřísnila krev, která se mu z nosu jen řinula.

„Chlapi, dejte mu co proto,“ zakřičel na své společníky.

    Zbylí dva námořníci chvíli váhali pustit se do křížku s tak velkým  a svalnatým mužem, ale pak si



dodali odvahy a oba se na Marcuse vrhli. Walters odstrčil Amber stranou a pustil se do boje s podnapilými



darebáky. Rozdával rány na všechny strany a netrvalo dlouho a oba se váleli na zemi.

„Koukejte  rychle zmizet, než na vás zavolám policii,“ zakřičel na ně.

Dosud prázdné přístaviště se pojednou naplnilo několika zvědavci, kteří se běželi  podívat, co se to tam děje.

    Všichni tři opilý námořníci se vyhrabali na nohy a s nadávkami a výhrůžkami se odvlekli z dosahu toho



silného chlapa se železnou pěstí.

„Hrozně jsem se o tebe bála,“ řekla Amber, když ji Marcus chytil za ruku a rychle ji odváděl  pryč.

„Nemám rád tyhle zbytečné bitky, ale naučil jsem se, jak se mám o sebe postarat, když není vyhnutí. Námořníci



znají jen drsný život a podle toho se také chovají. V přístavech se honí za kdejakou sukní a rádi vyvolávají



šarvátky.“

„Tak to se už vůbec nedivím, že se ženy takovým místům vyhýbají. Doma v Doveru jsem byla v docích snad



jedinkrát v životě a to jsem byla ještě malá a doprovázel mě dědeček.“

„Ve větších přístavech se většinou takhle námořníci nechovají. Je tam vždycky spousta lidí a tak si toho tolik



nedovolí.“

„Máš na rukou krev,“ vyděsila se Amber.

„To nic není, ta není moje. Je od jednoho z těch námořníků, kterého jsem praštil do nosu. Nejspíš jsem mu ho



zlomil. Dobře mu tak, příště si možná rozmyslí obtěžovat nějakou ženu.“

    Byl už skoro večer, když se vrátili do hostince. Domluvili se, že ráno vyrazí zpět do Doveru. Amber si



nechala do pokoje přinést vanu a rychle se vykoupala. Za chvíli už ležela na lůžku. Zaklepání na dveře ji



vytrhlo z přemýšlení. Walters vstoupil dovnitř a začal přecházet po pokoji. Zdál se trochu nervózní a nejistý.

„Co se děje? Trápí tě snad něco?“ zeptala se ho Amber.

Marcus se na dívku podíval a vyrazil ze sebe:

„Ty mě trápíš. Takhle to dál nejde. Musíme se vzít. Až přijedeme do Doveru požádám  babičku o tvoji ruku. Chci



vědět, jestli s tím budeš souhlasit.“

Amber se rozbušilo srdce a zůstala na něj zírat jako omámená. Otevřela ústa, jakoby chtěla něco říct a pak je



zase zavřela.

„Vidím, že jsi z toho oněměla. To tě to tak vylekalo?“

    Dívka se musela přinutit, aby zůstala alespoň trochu klidná. Z celé své duše toužila po tomto muži,



ale bála se, že až se dostanou zpět domů, tak zůstane zase sama. Věděla, že ho miluje a tak by jí to zlomilo



srdce.

„Ano. Vezmu si tě. Moc dobře víš, že jsem se do tebe zamilovala. Ale jestli si mě chceš vzít jenom proto, že



jsme spolu skončili v posteli, tak to dělat nemusíš.“

    Marcus se zadíval do jejích krásných blankytných očí a přivinul si ji do náruče. Políbil ji na temeno



hlavy a hrdlo se mu sevřelo, když chtěl promluvit.

„To si opravdu myslíš?“ vyhrkl nakonec, ale jeho hlas byl poněkud přiškrcený, jakoby se mu nedostávalo dechu.

    „Jsi přesně taková žena, jakou jsem vždycky chtěl. Už mě neláká plahočit se životem sám. Chci se



usadit a mít rodinu. Dobrodružství jsem si užil dost. Můj starší bratr je hrabě, ale po smrti našeho otce si



nechal majetek jen pro sebe. Oženil se a já jsem byl nucen odejít z domova. Je to už pěkná řádka let, co jsem



ho neviděl. Ale bez peněz také nejsem, vydělal jsem si jich na moři dost na to, abych uživil svoji ženu.“

„A proč jsi se nedomáhal svého zákonitého podílu? Měl jsi přece na něj právo nebo snad ne?“ zeptala se velice



překvapená Amber.

„Máš pravdu. Otec mi něco odkázal, ale já jsem jeho závěť nikdy neviděl. Bratr ji přede mnou někam schoval.



Rozešli jsme se ve zlém. Byl jsem tenkrát naivní mladík a jeho žena mě obvinila, že jsem ji svedl. Simon tomu



uvěřil a vyhnal mě z domova.“

„A svedl jsi ji?“ zeptala se zvědavě dívka.

„To si o mě myslíš?“

„Ne. Věřím ti. Jsi dobrý člověk a jsem přesvědčená, že by jsi něco takového nemohl nikdy neudělat.“

„Děkuji ti za tvoji důvěru. Jsem rád, že tak dobře o mě smýšlíš. Ale neznáš muže, vždycky se nezachovají tak,



jak by měli. Ale máš pravdu, nic jsem s tou čarodejnicí neměl. Je to nesnášenlivá a hádavá žena. Všechno si to



vymyslela, aby se mě zbavila.“

„Už se o tom nechci bavit. Stálo se to před léty a už jsem na to skoro zapomněl. Teď si jdi před večeří trochu



odpočinout,“ vyzval dívku.

    Pozdě večer se Amber uložila ke spánku, ale ten však ne a ne se dostavit. Myslela na Marcuse, čím vším



musel projít už od mládí. Ale ona to také neměla lehké. Ztratila oba rodiče a pomalu si na ně ani



nepamatovala. Dědeček a potom už jenom babička, byli nejbližší lidé, které měla. Bylo jí z toho do pláče a



tiše zavzlykala. Zachvátil ji takový smutek, že se skutečně rozplakala. Najednou ucítila, jak se k ní někdo



přivinul, až se polekala. Byl to Marcus a ona ho ani neslyšela přijít. Objala ho kolem krku a položila mu



hlavu na rameno. Bylo tak silné a ona cítila jeho teplo, které ji uklidňovalo.

„No tak holčičko. Neplač. Všechno bude zase dobré.“

Marcus dívku konejšivě hladil po zádech, až z toho usnula. Potom se uložil vedle ní a zavřel oči.





    Později v noci se Amber náhle probudila. Měsíční světlo dopadalo na její postel a ona se zahleděla na



spícího muže vedle sebe. Malinko se pohnul, jakoby vycítil, že je vzhůru.

„Nemůžeš spát?“ zeptal se jí.

„Jak to víš. Vždyť jsem skoro ani nedýchala, abych tě nevzbudila,“ podivila se Amber.

„Můj šestý smysl mi to napověděl,“ zasmál se Marcus.

„To není pravda, teď si vymýšlíš.“

Marcus se v posteli překulil a celým tělem se položil na dívku.

„Nespal jsem. Díval jsem se na tebe a viděl jsem, že jsi otevřela oči.“

Amber ucítila, že ji něco velmi tvrdého tlačí do břicha. Moc dobře si uvědomovala Marcusoco vzrušení.

„Ty se chceš se mnou milovat?“ zeptala se ho tiše.

„Mám takový dojem, že chci a čím dál tím víc. Nevím, co jsi to se mnou provedla nebo jakým kouzlem jsi mě



očarovala, že když jsem s tebou, nedokážu myslet na nic jiného.“

    Jejich touha po sobě však byla vzájemná. Amber milovala jeho sílu, vůni pokožky a jeho ruce na svém



těle. Věděla, že její milenec je vášnivý, ale ten žár vycházející z jeho očí i z celého těla, ji překvapil.



Ovinula mu ruce kolem silného krku a Marcus na ni dolehl, až postel zapraskala. Nemohla se dočkat toho, až



budou spojeni v jedno tělo, v jednu bytost. Amber zasténala, když vzal jednu její bradavku do úst a začal ji



sát. Prohnula se mu vstříct a on do ní hluboko pronikl. Ucítila úžasný pocit naplnění a zasténala rozkoší.



Objala ho nohama kolem boků a bezvýhradně se mu poddala. Jeho milování jí přinášelo takovou rozkoš, že se jí



zdálo, že snad na okamžik ztratila vědomí. Vychutnávala si každičký okamžik jejich milování. Netušila, kde se



v ní bere taková smyslnost a nevázanost. Marcus z ní po celou dobu nespustil oči. Sledoval každý její milostný



záchvěv a jeho tvář nabyla výrazu plného soustředění, když do ní pronikal stále hlouběji. Amber ze sebe



vyrazila hlasitý výkřik a on ho udusil svými rty v hlubokém polibku. Náhle ucítila ve svém těle bouři, která v



ní propukla se vší silou. Vnímala jen sladkou rozkoš a pak nastalo uvolnění.     Ozvěnou jejího výkřiku bylo



Marcusoco zachroptění. Amber zůstala bezvládně ležet a slyšela jenom svoje srdce, jak splašeně buší jako o



závod. Její milenec ji stále drtil svým mohutným tělem a jejich spojení nepřerušil. Dlouho bezvládně leželi



napomačkaných spocených pokrývkách a Marcus ji svíral v objetí. Když se Amber chtěla po chvíli pohnout, sevřel



ji ještě pevněji.

„Nikdy tě už nepustím, nyní jsi jenom moje. Okouzlila jsi mě natolik, že jsem se tomu nemohl nijak bránit. Mé



srdce je navždy tvoje,“ zabručel Marcus.

„A to moje jsi mi vzal již dávno,“ a hned na to se ozval její šťastný smích.

„Jenže jsi moc těžký a já nemohu ani pohnout, natož se nadechnout.“

Malinko se tedy odsunul stranou a celou noc ji pak držel v náruči. Amber se citíla šťastná jako snad nikdy v



životě.



 



 



 



 



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec




Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •