IKAR CZIKAR CZ

Kniha zbloudilých duší (Magda Hegerová)2.3.2011
 

5
 počet hodnocení: 1
přečtené 3372, Komentáře 2

 

Osamělý muž

Úplňkem rozzářený měsíc svítil jako lucerna do ospalého kraje, na střechy mnichovských domků v zamlklé vesničce a vzdálené galaxie na obloze pomrkávaly v rytmu cvrččích jemných not, nedosažitelné, tajemné a přeci tak známé. Nad temnými okny se nesl nepravidelný štěkot osamělého psa a z lesů, jež město obepínaly na východě v něžném objetí , se jemně a ostýchavě ozývala sova. Noc byla klidná, jako každá jiná, vlahá a prodchnutá lehkým dechem vánku. Jen toulavé kočky, ťapající neslyšně po střechách, dodávaly odlesky svých očí tomu klidnému místu na živosti a rozviřovaly prastaré pověsti o strašidlech a nepoznaných silách toho místa.
Kolem šenků a výčepů tepal jako žíla plná alkoholu omámený život a bujaré veselí sem tam prosakovalo do ulic. Kapely již dohrály, noc se mocným krokem přehoupla přes půlnoc a všichni slušní muzikanti už s výdělkem v kapsách odešli za svými rodinami. Zbyli jen ti, jež doma nikdo tak starostlivě nepotřeboval, notoričtí pijáci, mladí studenti, kteří neměli zájem věnovat studiu střízlivý stav, turisti a nocležníci, kteří zase brzy poputují o dům dál, jen co vyjde slunce a oni se proberou z lehké opice.
Ani u Zelené nohy to nevypadalo jinak. Tělnatý hostinský s růžovými líčky a velkým červeným nosem, jež vypovídal o jeho oblibě v alkoholu, pobíhal mezi stoly obdivuhodnou rychlostí, kterou by nikdo od tak rozložitého tvora ani v nejmenším neočekával. Usmíval se pod bílým, mrožím knírem a bystrým, šedým okem sledoval, kdo chce dolít, zaplatit, či cokoliv jiného. Přestože mu vypomáhala štíhlá a drobná neteř s blonďatými vlasy, která se těšila u štamgastů velké oblibě, jeho plešatící čelo bylo i nadále upachtěně orosené. Byl to místní oblíbený hostinec, v přízemí byl pod obloukovým stropem útulný šenk s hřejivým krbem, vařili tu výtečně a levně. V suterénu byly přísně střeženy zásoby žádaného moku, nad schody do sklepa, se zdvihalo schodiště z vyřezávaného dřeva, vedoucí do prvního patra, kde byly pokoje pro hosty. Vkusné, útulné, malé a levné, vyhovovaly každému turistovi a plné obsazení nebylo výjimkou. Nahoře pak, dočista pod střechou, kam vedly droboučké a vratké schůdky, tísnila se malá a dusná půda se dvěmi okýnky na každé světové straně. Hospodský tam čas od času nechával přespat chudé žebráky, když neměli kam hlavu složit a přiživili se na zbytcích z kuchyně nebo i občas s něčím vypomohli.
Hostinec u Zelené nohy měl každý rád. To byl důvod, proč i po půlnoci výčep praskal ve švech a sousedi si již vcelku zvykli, že kolem v noci neustále halekají alkoholem opojení Mnichované.
„Dáš si ještě korbel, mladíku ?“ Zeptal se hostinský dobrosrdečně a sklonil trochu hlavu, aby svému hostovi viděl lépe do očí. Ty oči se po celý večer zasmušile upíraly přes stůl k podlaze a nevnímaly veselí kolem, sborové zpěvy a smích. A nyní se ty černé uhlíky zadumaně zvedly k hostinskému, jež stál u malého, prázdného stolu, žonglující oběma rukama s korbely piva a přívětivě se usmíval.
Osamocený muž neznatelně přikývl. Seděl tu takhle už dlouho, od setmění a pořád si jen nechával dolít a zíral do prázdné samoty. Měl nahoře pronajatý malý pokojík, jeden z nejmenších, bydlel tu krátce a nikdo ho neznal. Byl vysoký a dlouho vypadal suše a kostnatě, než v šestadvaceti konečně zmužněl. K rodině mu to však nepomohlo, před pár dny se dozvěděl, že jeho manželka, jíž doopravdy miloval, dávno a za jeho zády miluje někoho jiného, což ho zcela připravilo o iluze a nyní tu trávil již druhý večer, sám, s korbelem piva. Zatímco v prstech svíral pevně svůj džbánek a prázdným pohledem se díval před sebe, vzpomínal na svou ženu a na život, jaký předtím vedl a zvolna se opíjel. Včera se neopil, protože ještě než to stihl, polovina šenku se začala prát a on se raději tiše vytratil. Nesnášel rvačky a vlastně se ani neuměl pořádně prát. Dnes se ale nikdo nepral a nehledě na to, že stále zíral do prázdna, byl již vcelku pod obraz. Přál si pořádně se opít a nyní, když se mu to povedlo, to ani nevnímal. Alespoň ale jeho myšlenky konečně zvolna utichly a hlavu mu zaplavilo otupělé ticho.
Koutkem oka sledoval, jak mu bodrý hostinský donesl čerstvě načepované pivo s bohatou pěnivou čepicí a jak vzal prázdný korbel, aby jej odnesl. Tak se chopil nového korbelu, pevně ho objal prsty a znovu upřel pohled do neznáma, znovu přestal vnímat svět kolem sebe a ponořil se do blaženého ticha ve své hlavě. Tento stav nevědomosti mu vyhovoval.
„Wayne !“ Prořízl zčistajasna hospodské veselí ostrý hlas, přísný a neúprosný jako břitva.
Hosté zvolna utichli, se vzpomínkou na včerejší pranici, a jejich zraky postupně našly rozložitého muže s pískovými vlasy a zamračeným výrazem, který rázoval ze schodů prvního patra. Roztěkanýma očima hledal vlastníka zmíněného jména, dokud nesešel schody; zastavil se pod nimi a zabodl se pohledem svých oříškových duhovek do osaměle sedícího muže, jenž nyní unaveně zdvihl hlavu a jeho pohled opětoval skelným a nevnímajícím pohledem.
„Wayne !“ Štěkl ten nabroušený muž znovu a rázoval k němu.
Hostinský zůstal rozpačitě stát uprostřed šenku, ruce plné korbelů s pivy. Bedlivě ty dva sledoval a přemýšlel, zda se zase schyluje ke rvačce, jestli má rychle položit piva a běžet pro džber vody, aby se mu neservala polovina šenku jako minule. Stejně tak uvažovali i ostatní hosté, ustala hra v kostky, ustaly hovory a nejbojovnější muži napjali svaly. Nastalo ticho jako v kostele.
Wayn tu změnu situace letmo přehlédl rozpitýma očima a pak s klidem přihlížel, jak k němu duše ten vazoun s planoucíma očima.
„Wayne Forowsi, půjdeš se mnou okamžitě nahoru!“ Zahřímal ten vztekem sršící muž a jak popadl Wayna za límec a nadzvedl ho ze židle, převrhl se čerstvě donesený korbel piva a rozlil se na stole do zlatavé louže.
Hostinský se tomu vazounovi neodvažoval nijak odporovat.
A Wayn se nechal zdvihnout jako hadrová panenka, než se vzepřel jeho sevření a oprášil si sako. Neměl vůbec ponětí o co se jedná a v jeho apatickém stavu mu to bylo i výsostně jedno. Ale nechtěl se prát. Proto se vrávoravě postavil na vlastní nohy a klikatě, s vazounem v patách, vyrazil ke schodům a do prvního patra. Zbytek šenku je mlčky vyprovázel pohledem , dokud si rváči nebyli jisti, že dnes se prát nebude a nevrátili se zpět ke svým kostkám.
Wayn doklopýtal nad schody a podle postrčení vazouna zabočil doprava, k luxusním vyřezávaným dveřím z dubového dřeva, které slibovaly jakousi bezpečnost. Vazoun, jež se po otevření oněch dveří postavil na jejich stráž, sliboval bezpečnost ještě větší. Wayn se po něm zmateně ohlédl, pln opilosti. Tak bohatí lidé se tu neubytovávali, což ho mátlo, ale viděl v otevřených dveřích světlo zažehnuté lampy a tedy ho někdo očekával a tak nakonec zvolna, bez okolků, vešel. Opilost ho opouštěla jen neochotně a on se stále motal jako bezvládná hračka.
„Halo ?“ Houknul do zdánlivě prázdného pokoje, jazyk se mu pletl a tahle komedie se mu přestávala líbit. Sucho v krku připisoval množství alkoholu.
Vazoun za ním dveře zase zavřel, pečlivě a potichu, na chvíli se zadíval na zdobenou kliku, kterou pustil a pak zaujal svou obvyklou obrannou pozici, na chodbě u dveří, jako hlídací pes, který všechno vidí a slyší.
Wayn zmateně mžoural do šera ohníčku, který vydávala lampa u stropu a hledal někoho, kohokoliv, kdo si ho pozval. Zvenku sem svítil něžný měsíc.
„No konečně se setkáváme!“ Zaznělo od okna a ze stínu závěsu vystoupil muž, vysoký, s rozcuchanými bílými vlasy, rty tenkými jako linka na papíře a blýskavýma modrookýma očima. Úhlopříčně přes čelo se mu táhla tlustá a nepřehlédnutelná jizva. Podle oděvu očividně patřil mezi vyšší společenské vrstvy, což se ostatně dalo očekávat již podle honosného pokoje a strážce za dveřmi. Jak mohl Wayn soudit, to, co měl na sobě, byl pravděpodobně brokátový kabát a bílý živůtek. Nikdy toho muže neviděl. Neměl ani ponětí, proč tu teď stojí u něj v pokoji a nelíbilo se mu to, což se zračilo v jeho zachmuřeném výraze. Alkoholem opojený mozek však nereagoval tak, jak by si býval byl přál.
Muž s jizvou se široce a úlisně zazubil a odhalil nehorázně rovnou a blyštivou dvojřadu dokonalých zubů. Wayn z něj měl akorát dojem, že všechno na něm musí být umělé a připomněl si mimoděk poslední výstřelek módy – umělé a dokonalé zuby, jejichž zhotovení stálo celé jmění. Zamračil se ještě víc.
„Něco mi dlužíte, mladý muži. Nebo, nevadilo by vám, kdybychom si tykali?“ Nadhodil ten aristokrat, sám se však nepředstavil a ničím tykání nestvrdil.
Waynovi se houpal celý svět. Chvíli podezříval neznámou eminenci, že se dopídila jeho původu a rozkřikla ho mezi nadutou šlechtou. Nenapadalo ho ale, kdo by to udělal. Hlavně, kdyby nebyl opilý a plně vnímal…
Než se odhodlal odpovědět, aristokrat došel k baru a nalil si whisky se sodou. Pokoj celkově byl zařízen jako salón – uprostřed se na zemi skvěla kožešina z medvěda, napravo od ní byl stolek se sedací soupravou s růžovým potahem. Vlevo od kožešiny se u zdi tyčila vysoká knihovna, končila až pod stropem a měla v sobě zabudovaný bar s bohatou škálou kvalitního pití. Waynovi při tom pohledu zasvítily oči a pro jistotu se chytil opěradla jednoho z křesel.
„Já vám nic nedlužím…V…V životě jsem vás ne-neviděl !“ Odpověděl šlechtici, ale motal se mu jazyk a vyslovoval jen s obtížemi.
Aristokrat se jeho opilostí bavil a zamyšleně se podíval na Wayna, na svou whisky a zpět na něj, jakoby krátce zauvažoval, čeho všeho je alkohol schopen.
„Dlužíš mi a hodně. Udělal jsem pro tebe neocenitelnou službičku a na oplátku žádám tvé statky. Všechny.“
Wayn zmateně zamrkal. Tahle zpráva byla konečně tou, která nabudila jeho smysly a opilecká neschopnost vnímat se lehce stáhla do ústranní. Nevzpomínal si, že by kdy od koho žádal nějakou službu a obzvláště od tohoto muže ne.
Levou rukou si promnul spánek.
„Cože prosím ?“ Zajíkl se zaskočeně. Všechny statky ? Ví vůbec tenhle člověk, kolik toho vlastní ?
„ A co vy jste vůbec zač ? Žádnou službu jsem po vás nechtěl, takže vám nic nedám !“ Oponoval rozhořčeně. Krev, jež se mu rozproudila v žilách mu poněkud rozjasnila myšlení. Začínala však pěnit. Wayn se snadno dostával do varu, odjakživa byl o trochu víc vznětlivý, než jiní a právě proto se co možná nejvíc vyhýbal sporům, jelikož už mu to vyneslo pár pořádných problémů. Nyní byl ale do rozepře přímo násilím vtažen a nemohl se bránit, navíc díky opilosti se bránit ani nechtěl.
Muž s jizvou se samolibě ušklíbl na dno prázdné sklenice a znovu si dolil, než přešel až těsně k Waynovi. Poloopilý Wayn ve světle lampy jako pod lupou mohl obdivovat jeho hlubokou jizvu a nedůvěryhodné oči.
„Ale to víš, že mi dlužíš. Odloudil jsem tvou ženu, aby tě neobrala o všechen majetek. Své pozemky mi buď dáš nebo tě i ji zabiju,“ dýchal mu do tváře odér whisky a tisknul se těsně k Waynově obličeji. Waynovi se zvedal žaludek – z toho, co slyšel, z toho dechu a ze skutečnosti, že natolik vystřízlivěl, aby pochopil, že tenhle muž, stojící před ním, mu vzal celou jeho rodinu, to díky němu ho opustila manželka a zbytek jeho příbuzných ho nyní měl za vyvrhele a podvodníka.
Možná, že kdyby nebyl opilý, zvládl by se nějak zkrotit, ale ačkoliv mysl mu vystřízlivěla, alkohol, ta spousta piv v krvi stále působila a tak udělal to, čeho se tak dlouho stranil. Sevřenou pěstí udeřil jizvouna rovnou do nosu.
Aristokrat podobnou reakci zjevně nečekal a s vyheknutím padl naznak na podlahu, naneštěstí pro něj mimo medvědí kůži, takže to tvrdě zadunělo. Současně s tím mu sklenice vyletěla z ruky, whisky se rozlila na medvědí čumák a sklo se s tříštivým zvukem rozbilo. Ve stejné chvíli dovnitř vpadl vazoun, zarazil se však a sleduje šlechtice čekal, co má udělat.
Jizvoun zvedl ruku do vzduchu, aby strážce zarazil v dalších činech a stíral si krev z rozbitého nosu, jež mu karmínově barvila dosud sněhobílý živůtek.
„Takže takhle tedy. Chceš raději zemřít ?!“ Zaskřípal šlechtic zuby.
„Co jste sakra zač ?! Mám vás uplácet za to, že jste mi zničil vše, co jsem miloval ?“ Teď už Wayn křičel. Nenamáhal se ovládat. Celý zbrunátněl a černé vlasy, které se na koncích jemně stáčely v prstýnky, se mu zježily. Opilostí nemotorné pohyby mu vynahrazovala síla, byl zvyklý těžce pracovat na statku, který zdědil.
Aristokrat se usmál, přes rty mu kapala krev.
„Myslel jsem, že budu muset začít vyhrožovat prozrazením tvého původu a tvého skrytého bohatství, abych tě dostal do varu. Jsem vrchní kancléř a můžu cokoliv.“ Potměšilý úšklebek nyní způsobil, že mu krev smáčela rty a zuby a vypadal teď jako krvelačný vlkodlak.
Wayn však už na svůj stav slyšel dost. Vrhl se na podlahu, kde kancléř dosud prodléval a začal do něj divoce a zmatečně mlátit. Neuměl se ovládat, neuměl se prát, jeho mozek prostě vypnul a neplnil rozkazy.
Kancléř se snažil bránit a povážlivě u toho chroptěl, Wayn měl však převahu. To celé trvalo ale jen pár vteřin, než přiskočil strážce a Wayna od svého pána odtrhl. Wayn se v jeho sevření škubal jako blázen a křičel nadávky jako smyslů zbavený, ale vymanit se mu nepovedlo. Vazoun byl silnější.
Kancléř se nyní konečně mohl zvednout. Z kapsy vylovil hedvábný kapesníček, jenž si připlácnul na rozdrcený nos. Už se neusmíval, rána jej očividně bolela a z očí mu sršely blesky.
„Wayne !“ Zasípal udýchaně. „Kdysi jsem měl mít já to, co nyní máš ty. A nebudu už tomu dál přihlížet. Tvůj majetek je teď můj. Barnsi, zabij ho,“ pohlédl kancléř krátce na vazouna a pak zaklonil hlavu a odhodlal se opustit pokoj.
Wayn se ale ještě nezklidnil. Kopal na všechny strany a vnímal jen zlobu k tomuto muži. Nakonec tedy prudce zaklonil hlavu – se slyšitelným lupnutím praštil temenem vazouna a rozbil mu nos. Rovněž. Strážce jej pustil.
„Nedovolím ti, ty bastarde, všechno mi vzít !“
A vrhl se na kancléře a strhl ho na zem. Ještě stále se mu celý svět trochu houpal a tak oba spadli ke stolečku. Kancléř se praštil do hlavy a posloužil při pádu Waynovi jako matrace. Ani teď ale Wayn neměl dost. Už proto, že svou ženu opravdu miloval a jedině s ní se naučil, co je to být šťastný. Nechtěl o ni přijít a jen těžko se s tím smiřoval. A to, že jeho rod patřil mezi vysokou šlechtu, dokud se jeho dědeček neproslavil jako zrádce, bylo dobře utajovaným tajemstvím. Zrádci, včetně rodiny, končili na šibenici.
„Ať uděláš cokoliv,“ chroptěl kancléř, zatímco mu Wayn dával z každé strany pěstí, „najdu tě a… pomalu tě…zabiju… Barnsi…“
Kancléř se ani nebránil. Na jeho výzvu se vazoun vrhl na Wayna. Ten ho koutkem oka viděl, jak se řítí a narychlo sebral ze země střep, kterým namířil na strážcův obličej. Vytvořil mu jizvu, jež bude v budoucnu vypadat právě tak, jako kancléřova. Vazoun se s řevem schoulil jako dítě a spadl rovnou na kancléře.
Aristokrat vytřeštil oči a ztuhl.
Wayn se střepem v ruce se chvíli díval na lkajícího Barnse a na nehýbajícího se kancléře. Ten upíral prázdné oči do stropu a pod hlavou se mu brzy začala objevovat temná kaluž.
Střep mu vypadl z ruky a ztuhla mu rozběsněná krev v žilách.
Už když se pustil do boje, věděl, že přišel o všechno, protože tenhle člověk před ním se tak snadno nevzdával. A až někdo zjistí, že jej zabil, zemře i on. A docela určitě se úředníci dopídí toho, že jeho rod je rod zrádců a povraždí všechny. Ta představa ho zcela zamrazila. Stál a zíral na kňourajícího strážce, opilost tím šokem zcela vymizela, cítil se až příliš svěží. Nyní neměl již vůbec nic, jen svůj život. Jen ten mu doposud zbyl. Jen ten jediný…
Věnoval kancléři poslední zděšený pohled a vyběhl z pokoje. Běžel do svého koutku, jenž si pronajal, popadl ještě nerozbalený ranec svých věcí a vrhl se k oknu. Byla pod ním stříška, díky níž se dalo sešplhat na zem. Na nic nečekal a prchl ven.
Neměl rodinu, ani lásku, teď už neměl ani naději na její znovuzískání. Cítil na sobě vazounův pohled, ačkoliv věděl, že on ho teď nemůže vidět, když prchal do tmy.
Vládla vlahá letní noc…

 

hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

MÁM TALENT hodnotí6.4.2011
 

Ještě k druhé povídce - trošku se ztrácím hned v úvodu - pětadvacetiletý bratr má dceru na studiích? A další věc - chybí mi nějaké silnější motivace a důvody pro cestu s vlkem do Ruska. Je to zajímavý námět, ale aby se skutečně hlavní hrdina během pár vteřin rozhodla odcestovat s vlkem do Ruska, to chce ještě řádně posílit, dopracovat.

MÁM TALENT hodnotí6.4.2011
 

Magdo, ještě pár slov k Vaší \"pohádce\" či příběhu. Pěkně vykreslujete prostředí, postavy. Jen pozor, aby toho nebylo nadmíru - dochází pak k popisu, který je trochu neobratný, místy působí až jako nonsens - například \"s bohatou pěnivou čepicí\", \"pohledem svých oříškových duhovek\", \"tísnila se malá a dusná půda se dvěmi okýnky na každé světové straně\" apod.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Magda Hegerová

O mně

Jsem zastáncem toho, že každého se líbí něco jiného. chápu, že každý vnímá básně jinak, pro mě básnička není básničkou, pokud nemá rytmus a nerýmuje se a tak takhle hodlám tvořit dál. Snad se najde jednou někdo, komu se to bude bezvýhradně líbit:) Ale jinak děkuju za názory

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •