IKAR CZIKAR CZ

Muž s psíčkem (Tomáš Bauer)24.6.2019
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 135, Komentáře 0

 

   V autobuse bylo šílené horko. O tom zda pojede klimatizace, pokud ji vozidlo vůbec má, rozhoduje řidič. Je zajímavé, že záleží na jeho věku, obdobně jako u kuchařů. Starší skoro nepoužívají sůl, zatímco mladí pokrmy přesolují. Mladý řidič autobusu zase pouští klimatizaci naplno, že u vrchních nosičů zavazadel se skoro začínají tvořit rampouchy. Starší ji nepouští vůbec a v autobuse vytváří podmínky podobné africkým. V zimě jejich role zůstávají podobné, dříve narození přetápí a později narození topení nezapínají.

   Těžko říci proč. Možná zkušený řidič více šetří pohodnné hmoty. V ten den jel hodně zkušený. Okna musela být zavřená, to kdyby vedro venku bylo větší než uvnitř a chtělo sem. Seděl jsem v krátkých kalhotách na sedadle do uličky. Z čela mi stékaly kapky potu, pleskaly na bílé tričko a vytvářely podivuhodné obrazce. Byl jsem lehce cítit jako naše kočka v době mrouskání, což se týkalo i dalších spolucestujících. Vedle mě seděl starší muž, který byl pravděpodobně cítit nejvíc. Potichu hekal a nadával na vedro, které mu přivodí třetí infarkt. Tajně jsem doufal, že ne, protože umělé dýchání bych mu dávat nechtěl. V autobuse byly látkové sedačky, které hřály zespod a vpíjely do sebe pot nešťastných cestujících. Potom se se z nich linul opravdu zvláštní odér. K tomu se přidávaly parfémy, hlavně přítomných dam. Všechno se slévalo v jeden velký specifický zápach, který někteří lidi nesnáší. Jde o jeden z důvodů proč nejezdí autobusem.

   Stáli jsme pořád na nádraží a všichni se tiše modlili, ať už řidič vyrazí. Jenže ti starší mají ještě jednu vlastnost. Otevřou dveře dvě minuty před plánovaným odjezdem a než odbaví cestující uplyne minut deset. Když konečně nastoupil poslední, řidič nastartoval, milostivě dovolil otevřít okénka a vyrazil. V tom se ozvalo bušení na dveře, jako by do nich někdo tloukl kladivem. Zvedl jsem hlavu a spatřil muže, který běžel vedle našeho vozidla. Tedy běžel. Spíše se kymácel zleva doprava a pak zase zepředu dozadu. Za sebou táhl na vodítku legračního malého psíčka. 

   Řidič zastavil a pustil dovnitř posledního cestujícího. Muž vypadal jako sněhulák. Jedna velká koule, na níž seděla menší. Z té větší trčely tenké ručičky a nožičky. Myslím, že když se předklonil, sotva si uviděl na špičky bot. Ti, co seděli sami na dvojsedadle viditelně znervózněli. Přepadl je strach, že si k nim muž přisedne. Všem byla jasná jedna věc. Jakmile dopadne vedle nich na sedadlo, bude se na spolucestujícího tlačit celou cestu. Bystřejší vnímali jako problém i jeho druha. Na první pohled milé a přítulné zvíře se usmívalo a stříhalo ušima. Jenže kam si sedne? Muž by si ho na klín stoprocentně nedal. Pokud ano, pravděpodobně po cestě do nejbližší zastávky by tvorečka svým břichem přidusil. Mohl by si ho sice strčit mezi nohy, ale tam by to nebylo o nic méně nebezpečné. Jediná reálná možnost byl klín spolucestujícího na dvojsedadle, který by psíčka mohl celou cestu chovat a mazlit se s ním. Nikdo ve vozidle však nevypadal jako milovník malých pejsků.

   Muž vypadal jako tlustý Golem v posledním tažení. Z vlasů, čela, těla a dokonce i uší a očí mu tekl pot. Co tekl, přímo tryskal. Tím pádem vyhrával nevyhlášenou soutěž o největšího smraďocha v autobuse. Přede mnou bylo volné dvojsedadlo a k mé nelibosti jedna vyděšená, asi dvacetiletá, holka na sněhuláka mávala rukou a ukazovala na volné místo. Muž na něj ztěžka dopadl. Psíček nebyl vidět, když v tom nečekaně vykoukl za opěradlem dvojsedadla a pohlédl mi přímo do očí. Vylekal mě.

Šlo o jasnou pouliční směs. V jeho očích se zobrazovalo něco, jako dobrý charakter, či co. Hned jsem to zamítl jako naprostou pitomost. K psům příliš blízko nemám. Pes to asi vycítil, protože položil tlamičku na opěradlo a celou další cestu mě pozoroval. Jeho oči říkaly: "Kámo, vím, že se bojíš, že tě kousnu. Pohlaď mě a uvidíš ..." To víš, že ano, ani náhodou. Autobus konečně pokračoval. Vedro se pocitově zmírnilo, protože otevřenými okénky dovnitř foukal teplý vzduch. Alespoň způsoboval  osychání potu na našich čelech. Naopak zápach se stával silnějším. 

   Jedna starší dáma v přední části vozidla si tiskla na pusu bílý kapesník, možná se jí chtělo zvracet. Muž v bílé košili o dvě řady sedadel za ní měl vyvalené oči z toho, jak se se snažil nedýchat. Vedle něj malý školák sice dýchal, avšak jen ústy a držel si nos palcem a ukazováčkem jedné ruky. Možná nejhůře jsem na tom byl já. Vedle mě jeden zdroj zápachu a přede mnou druhý, ještě silnější. Nechápu, jak to ten sněhulákův pes dokázal vydržet. 

   V tom zazvonil jeho telefon. Měl zvuk, který rozchichotal malou skupinku děvčat. Tvořily ji čtyři středoškolačky. Krvavou scénu ve filmu mistra hororů Psycho doprovází hudba, která řízně švihá ve stejném rytmu jako obrovitý nůž psychicky vyšinutého majitele motelu. Stejné vyzvánění měl tlusťoch, vlastně sněhulák na svém mobilu. Okamžitě do něj začal řvát. Někteří cestující křičí do telefonu, aby vypadali, že něco důležitého řeší. Jiní jsou hlasití, protože špatně slyší. Třetí skupina si neuvědomuje, jak je hlučná. Sněhulák Norman Bates patřil do poslední grupy. Mluvil se svou matkou a ptal se jí, zda bude mít dost jídla k večeři. Někdy si říkám, proč se někteří lidé systematicky likvidují jídlem až k smrti.

   Najednou se úplně vzadu ozval ženský výkřik. Otočil jsem se a uviděl ženu, která stála, držela se tyče a hladila si červenou tvář. "Ty krávo, počkej, až přijedeme domů!" Vedle ní seděl chlap. Vypadal úplně normálně, běžně by si ho na ulici sotva někdo všiml. Kraťasy, vytahané triko a na nohách sandály. Pod nakrátko ostříhanou prošedivělou kšticí mu blýskaly oči. Měl je plné vzteku. Najednou ze sedadla vyletěl a znova ženu udeřil do tváře.

   Musela být o několik let starší než on. Drobná, nepřitažlivá a měla shrbená ramena, která se jí otřásala. Vzlykala. Autobusem se rozlehl nesouhlasný šum. Všichni cestující zapomněli na vedro, smrad a sněhuláka. Zaměřili svou pozornost na nové divadlo. Nikdo neudělal nic a jen čekal, co se bude dít. Klasický syndrom "zmražených nohou." Někoho ochromuje strach, aby sám nepřišel k újmě. Další je sám násilníkem a tiše muži fandí. Jinému je to jedno, chce hlavně dojet domů včas a nic jiného ho nezajímá. Hrdinů, kteří se dokáží postavit zlu je málo. Sám nejsem žádný hrdina a moje nohy mě v tomto případě také sotva nesly. Alespoň jsem začal vytáčet na mobilu polici. Řidič konflikt zaregistroval. Vrhl pohled do vnitřního zrcátka a když zjistil, že se problém je až v zadní části autobusu, věnoval se dále řízení.

Muž znova vystartoval ze sedadla. Až ke mě dolehl další zdroj zápachu, který se začal linout autobusem, jakmile otevřel ústa. Nepochybně byl nalitý, jak zákon káže. Násilník se postavil na nohy a chystal se ženu opět udeřit. Najednou se ozvalo: "Hej!" 

   V uličce stál sněhulák a neohrabaně se šinul dozadu. Psíček se schoulil na dvojsedadle, kde ho jeho pán zanechal samotného a začal kňučet. Chlap se otočil, podíval na tlusťocha, který měl konec trička vyhrnutý až k pupku a začal se strašně smát. Postavil se a kráčel mu naproti. Oba se kymáceli, jako stromy ve větru. Jeden kvůli tomu, že byl opilý a druhého vychyloval z rovné chůze jeho tuk, který se mu převaloval ze strany na stranu. Ani na jednoho z nich nebyl hezký pohled. Přesto, když jsem je viděl, jak tak k sobě kráčí, napadlo mě, že vypadají jako dva rytíři, kteří se chystají ke střetu. Jen nebyli na koních, neměli brnění a v rukách netřímali dřevce.

Ozvala se rána a jeden z nich skončil na zemi. Tlustý pán narazil vší silou do opilce větší sněhovou koulí, tedy svým břichem. Ve stejný okamžik psíček nahlas štěkl. Násilník jen bezmocně zamáchal rukama, letěl přes půl autobusu zpátky, až na jeho konec a upadl. Sněhulák došel k ženě stojící u tyče, vzal ji za ruku a usadil na mužovo místo. Ten se protlačil kolem a sedl si na schůdky, kde vydržel do nejbližší zastávky, na které vystoupil.

   Hrdinové se říká těm, kteří vykonají něco mimořádného. I když mají strach, spěchají domů a o druhé příliš nezajímají. Nezáleží na tom, že jiným jsou pro smích, třeba z toho důvodu, jak vypadají. Tlustý pán s psíčkem žádné státní vyznamenání nedostal, ani jeho skutek nebyl vyhodnocen jako nejlepší čin roku. Možná však pro jednu ženu udělal víc, než pro ni udělali jiní, za celý její život. Toho dne se stal pro ni hrdinou. Pochopil jsem, proč měl sněhulákův psíček v očích dobrý charakter. Psi jsou přece věrnými kopiemi svých pánů.



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Tomáš Bauer

O mně

Rád píšu.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •