IKAR CZIKAR CZ

Květoslav Dobromysl Stehýnko (Jakub Glofák)9.6.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 822, Komentáře 0

 

Miss Princezna

Květoslav Dobromysl Stehýnko právě vyrazil na cestu. Sbalen o své nejdůležitější pomůcky potřebné při čarování, tvořené převážně knihami, se vydal směrem do podhradí na místní trh. Potřeboval doplnit především zásobu potravin.



Spokojeně si ve vlahém letním slunci, které se právě dralo na nebe, vykračoval a že byl ve výborné náladě, začal si hvízdat.



„Není to krása na tom světě? Co mi chybí? Slunce hřeje, dům stojí, nějakou pověst už mám také. Zkrátka, pěkný život,“ přemýšlel nahlas.



Za ohybem cesty se náhle zvedl poryv prachu. Květoslav ze svých mnohých putování dobře věděl, že ač ještě není slyšet ani vidět, blíží se k němu kočár o čtyřech koních, hřebcích, starých maximálně pár let, dobře okovaných. Překvapilo ho však, že čaroděje neminul, ale zastavil přímo u něj. Otevřely se dvířka a po schůdcích sestoupil slušně oblečený muž s přísným učitelským výrazem. Přísný výraz bylo však to jediné, co dokázal z mužovy tváře čaroděj vyčíst.



„Vážený pane, trmácíme se tu již hodiny a hledáme zapadlý barák nějakého čaroděje,“ oslovil Květoslava. Ten zpozorněl. Bylo mu jasné, že hledají jeho, neboť široko daleko o jiném čaroději nevěděl. „O jakého čaroděje by se mělo jednat?“ zeptal se.



S jedinou změnou ve tváři, kterou bylo vysoce pozvednuté obočí - skoro se dotýkalo vlasů, se muž podivil. „Vy jich tady máte víc?“



Čaroděj, kromě cestování, vysoce nesnášel ještě jednu věc – zbytečnou konverzaci a jakoukoli ztrátu času. Dal si proto ruce v bok a řekl: „Já jsem čaroděj. Co chcete?“



Sotva větu dokončil, uvědomil si, že tón, kterým ji řekl, zněl docela nepřátelsky. Ale s mužem to ani trochu nehnulo. Vytáhl zpod košile listinu, na které Květoslav poznal královskou pečeť, rozbalil ji, ještě jednou přísně pohlédl na Květoslava, zřejmě nevěřil ani za mák, že se skutečně jedná o čaroděje, a počal číst: „Král Pravoslav Pravý řečený Pravák, se dává podivovati, z jakýchžto odůvodněných důvodů, neráčil Květoslav Dobromysl Stehýnko…,“ po těchto slovech se začal vozka šíleně smát. Nejprve dušeně, ale pak se rozesmál na celé kolo, takže to chvílemi vypadalo, že se zřítí z kozlíku, což mu čaroděj ze srdce přál.



Ani tohle přerušení však s královským poslem nikterak nezahýbalo a po chvíli klidně pokračoval. „…tedy pokračuji, z jakýchžto odůvodněných důvodů neráčil Květoslav Dobromysl Stehýnko…,“ následoval nový výbuch smíchu.



„Já ti dám se mi smát, až ti bude kozlík malý. No tak se jmenuju Květoslav a Stehýnko k tomu, to je toho. Ještě jednou se zasměješ a proměním tě v holubí trus,“ zuřil.



Jakmile zaznělo poslední slovo, vozka se napřímil a zíral nepřítomně do dáli jako by nic. „Výborně, nějaká úcta k vážené profesi, ne? A ty,“ ukázal na posla, „čti co je za jménem,“ přikázal a posel splnil, co mu bylo nařízeno.



„…neráčil…tedy…odpověděti na dopis, který král poslal a v němž žádal okamžitý příjezd čarodějův s pomocí pro jeho královskou dceru. Proto ráčil král Pravoslav Pravý, řečený Pravák, vyslati královský kočár s královským poslem s královským vozkou,“ Květoslav jej opět, k velké poslově nelibosti, přerušil.



„Nemusíš přece číst, že král vyslal královský kočár s královským poslem a královským vozkou. To je mi jasné, že nejste císařští.“



„Je to psáno v královském pergamenu, tedy to musím přečíst.“



„Ale já to vím, říkám,“ trval si na svém čaroděj.



„Král by se zlobil, kdybych dopis nepřečetl celý,“ oponoval posel.



„Jak by mohl zjistit, že jsi ho nepřečetl celý, když tu není?“



„Co když má své zvědy?“



„Jaké zvědy například?“ zajímalo Květoslava, přičemž si počal nervózně podupávat nohou. Tahle konverzace mu pomalu brnkala na nervy, ale nehodlal z ní ustoupit, protože by to v současné situaci přirovnával k porážce.



„Králové můžou mít zvědy všude. Četl jsem o jednom králi, který byl tak podezřívavý, že si jako zvědy najal pět veverek, tři myši a čtyři hraboše polní.“



„Jak by to mohl dokázat?! To by musel rozumět zvířecí řeči, proboha!“ rozčílil se čaroděj. „A to, že jsi o někom takovém četl v pohádkách, se nepočítá!“



„Omyl, četl jsem o něm v týdeníku Král králem kraloval.“



„Proboha, okamžitě dočti ten pomatený dopis!“



Posel chtěl reagovat na slovo pomatený, ale protože viděl na čaroději značné rozčilení, slova si odpustil, roztáhl pergamen a chtěl pokračovat, ale pak pergamen zase stáhl a prostě řekl: „Zkrátka, krále zajímá, proč jste mu neodpověděl na naléhavou žádost ohledně jeho dcery.“



Následovala minuta ticha, než čaroději došlo, co a jak a pak zařval: „A takhle jsi to nemohl říct hned, ty hňupe? Na co jsem měl odpovědět? Vždyť ten holub, co ke mně doletěl, byl slabý. Měl štěstí, že tu cestu přežil. Poslat ho zpátky by byla jeho smrt. Váš holubář je asi pěkný amatér.“



„To nemohu posoudit, nikdy jsem s holuby neměl co dočinění. Tedy, alespoň, co se posílání dopisů týče. A v nose jsem se také nikdy nehrabal. Co se týče znečištění…“



„Co je vlastně s princeznou?“ přerušil opět posla, který si pomyslel, že to už asi patří ke zvyku čarodějů. „Jaké jsou její problémy?“



„To nevím,“ odpověděl stroze posel.



„Jak prosím? Král vás posílá za čarodějem, aniž by znal detaily jejích problémů? A jak je mám asi vyřešit? Jaké knihy si sebou vzít?“



„Vydáte se se mnou za králem?“



„Nesnáším cestování.“



„Za služby vám samozřejmě bude vyplacena odměna.“



„Jaká odměna?“



„V případě úspěchu dva pytle zlata.“



„Dobrá, ale pytel zlata dostanu, i když nepomůžu. Nepříjemnosti cestování a můj čas – to je drahé.“



„Jak myslíte.“



„Jednu knihu mám u sebe. Jestli nebude stačit, pak se bude muset král modlit jen v to, že pomohou bylinky. Nehodlám se vracet.“



Posel pokynul, aby čaroděj nastoupil. Když se usadil, otřel si zpocené čelo. Slunce už opět dávalo najevo, jakou má sílu.



„Cesta bude dlouhá. Pokud vás to zajímá, navrhuji si dlouhou chvíli zkrátit tím, že vám povím něco o tomto kočáru. Jedná se o nejnovější model s celou řadou nových vylepšení oproti stávajícím modelům.“



Květoslav chvíli přemýšlel, proč by měl naslouchat žvástům o kočáru, vozy jej nikdy nezajímaly, ale usoudil, že posel chce nejspíš čaroději dokázat, jak si ho království váží, když pro něj neposlali jen tak obyčejný kočár.



„Vůz je poslední novinkou mezi královskými vozy. Král jej zakoupil na posledním talijánském vozosalonu. Má celou řadu vylepšení oproti stávajícím modelům.“



„Například?“ zeptal se Květoslav.



„Například oplývá vzdušností s doplňkovým vodním osvěžením.“



„To by zrovna teď nebylo od věci.“



Posel přikývl a tiskl páku vedle svého sedadla. V tu chvíli se počínala odklápět střecha i boční stěny a tak se Květoslav s vyděšeným výrazem chytil madla. Tváře se mu pod poryvem větru shrnovaly a stěží se mohl nadechnout, natož aby mluvil. Posel vzápětí na výrazu čarodějovy tváře – pokud se z ní vůbec něco dalo číst, pochopil, že takovouto vzdušnost si čaroděj nepředstavoval a tlačil proto páku dolů. Když byla střecha i stěny na svém místě, čaroděj hlasitě oddechoval. „A to má přispívat k pohodlí, ano?“



Jakmile větu dokončil, dostalo se mu spršky vody přímo do tváře.



„Doplňkové vodní osvěžení,“ dodal s úsměvem posel.



„Moc hezké,“ procedil čaroděj. „Skoro se bojím zeptat, jaké další přednosti tento vůz má.“



Této pobídky se posel rád ujal. „Vůz vlastní i GéPéeS systém. Tedy Generální Průběžný Systém.“ A protože Květoslav zíral dost nechápavě, pokračoval. Překlopil celou půlku stěny na straně, na které seděl, a za ní se objevila velká mapa, na které byla jedna trasa zaznačena červeně.



„To je naše cesta. Systém se musí často aktualizovat. Já jej například nyní aktualizuji,“ dodal, významně vytáhl z kapsy tužku a udělal křížek. „Nyní jsme zde.“



Čaroději taková věc nepřišla příliš praktická, ale on kočár nepotřeboval. Bylo mu jasné, že pokrok jde dopředu a nelze ho zastavit. Co věděl určitě, bylo, že on si řidičský průkaz na kočár dělat nebude, takže ho novinky na vozosalonech zajímat nemusejí.



„Možná by vám prospělo trochu hudby. Tento vůz je první ve své třídě, který má k dispozici i živou hudbu,“ pochlubil se posel.



„Jak tomu mám rozumět?“



Posel zasunul další pákou část podlahy do sebe a objevila se tvář ležícího muže. „Zazpívej něco. Ale něco veselého,“ přikázal. A ležící zpěvák spustil:



 



Jedu takhle udeřit



sekyrkou sto na popravu



spěchám, proto riskuji



předjíždím všechnu dopravu



řádí tam ten dopravák



rozdává pokuty



jmenuje se Miloš



nedodržuje lhůty!



 



Miloš z hradu



houštím se plíží



Miloš z hradu



s borovičkou se sblíží



Miloš z hradu



už zase zlostně kleje



Miloš z hradu



každý z něho bleje



na Miloše z hradu



nikde manuál nevisí



platí jen a pouze



dodržovat předpisy!



 



„To stačí,“ zavelel posel.



„Pěkné. A co nějaká jiná? Kolik jich má v repertoáru?“ zajímalo Květoslava. Musel přiznat, že tahle nová inovace v kočárech se jistě setká s úspěchem, zvláště pak, když bude dotyčný pěkně zpívat, což se o tomto rozhodně říct dalo.



„Dost, aby to vystačilo na cestu. Vidíte,“ posel vstal a udělal na mapě nový křížek.



„Fajn, tak chci slyšet jinou. Něco o čarodějích,“ poručil si Květoslav.



Posel hlavou pokynul zpěvákovi a ten spustil.



 



Čaroděj jménem Matěj, je očarovaný vůl



čaroděj jménem Matěj, hrozně rád líže sůl.



 



Květoslav se napřímil a bylo na něm znát, že už první verše mu nebyly úplně po chuti, ale sám si o píseň řekl.



 



Mávne ocasem, mouchy letí



mávne znovu, její děti



s mouchami vůl si nechce hrát



 



Čaroděj jménem Matěj, kabát z kožených vest



čaroděj jménem Matěj, nesnáší pluh vézt



na zádech několik boulí



nemůže dělat kotouly



se zakletím není o co stát



 



„To je ovšem příšerná píseň. Rád bych věděl, kdo tyhle bláboly skládá,“ bručel Květoslav.



„Svého času to byl hit,“ podotkl posel.



„Do třetice všeho dobrého. Chci slyšet nějaký skutečný hit od nějakého slavného zpěváka.“



Muž ležící v podlaze se nadechl a spustil.



 



Žaludek můj snad běží maratón



mám zas větší hlad než-li on



kolik let se jen věčně nacpávám



a stále mám tak málo



 



A jen někdy se cítím nacpaný



jako ten číšník, co nosí pro pány



co sní o tom, že všichni jsou vegetariáni



a o svých prvních krevetách



 



Ten číšník však z chudých poměrů byl



proto stále jen o žrádle snil



snad na mě ještě nějaký kousek zbyl



ten hezký sen se mi vrátí



 



Stále jen žrát, to bych si přál, stále jen žrát



vzepřít se prostě kalendáři



a dát si husu klidně i v září



stále jen žrát, jak bych to bral, stále jen žrát



a zatímco se ostatní páří



já chci jen žrát



 



 



 



 



Jak život šel, vyměnil jsem spousty vest



jednou mě asi budou muset nést



já vím, že jídlo není jen tučné, i zdravé



se skrývá v mnoha larvách



 



 



Co ale já toho ještě neochutnal



některým kombinacím jsem se smál



s chuťovými pohárky hraju si dál



víc než chvilinku pouhou



 



Stále jen žrát, to bych si přál, stále jen žrát



vzepřít se prostě kalendáři



a dát si husu klidně i v září



stále jen žrát, jak bych to bral, stále jen žrát



a zatímco se ostatní páří



já chci jen žrát



 



„Marně uvažuji, jakým směrem se naše hudba vydává. Zpívá se jen o žrádle a tělesných radostech,“ kroutil hlavou Květoslav a rukou pokynul, že mu hudba již stačila.



„Pokud vás nebaví hudba, máme k dispozici i přehrání slavných komedianstkých kusů,“ řekl posel a viditelně se nadmul pýchou.



„No prosím, to mě zajímá. Už dlouho jsem žádné představení neviděl.“



S pohledem upřeným na Květoslava posel zaklepal na dutou lebku muže ležícího v podlaze. Ten se posadil, chvíli se přehraboval v prostoru pod sebou, pak vytáhl lahev ve tvaru lebky, vložil ji do levé ruky a natáhl ji. Aniž by spustil zrak z lahve plné čiré tekutiny, začal: „Pít či nepít, toť otázka. Je důstojnější napít se a lépe snášet krutost knížectví a jeho pány, anebo se vzepřít hoři a trápení a upít se tady?“



Květoslav herce přerušil. „Ne, že bych se taky rád nenapil. Ale sledovat celou hru o chlastání, mi nepřijde zajímavé. Ostatně, lahev ve tvaru vodky taky zrovna nepřidá zážitku. Jako bych vypíjel smrt, to je děsivé,“ otřásl se čaroděj.



Posel část podlahy zasunul.



Nastalo dlouhé ticho. Květoslav uvažoval, kvůli čemu se do království vlastně vydává. Jak a zda vůbec bude moci princezně pomoci, když nemá ani ponětí o tom, s jakými problémy se potýká. Z myšlenek ho vytrhlo, že sebou začal kočár házet.



„Všechny možné modernosti tenhle model má, doufám, že stejně kreativně přistoupili výrobci i k zabezpečení,“ zakřičel, ale to ještě netušil, jak rychle se o tom bude moci přesvědčit. Kočár přejel přes jeden obzvláště velký kořen a Květoslav narazil hlavou do stropu kočáru. V tu chvíli se spustila lžíce s peřovým polštářem a rozprskla se mu o tvář. Když se mu podařilo si polštář sundat, peří bylo všude.



„Toto je zabezpečení, které vás zajímalo.“



„Předpokládám, že tím je úroveň bezpečnosti vyčerpána. Při dalším nárazu budu mít na hlavě místo peří bouli.“



„Více polštářů se zatím do kočáru nevleze, ale výrobci prý na této možnosti pracují,“ informoval posel, který mezitím peří sbíral.



„Kdy tam budeme?“ zeptal se čaroděj a z úst mu přitom vylítlo několik peříček.



„Á, vidíte, málem bych zapomněl. Posel se otočil k mapě a udělal nový křížek. „Ještě tak…jeden…dva…dny a budeme tam.“



„Dny?“ vytřeštil oči Květoslav.



 



Zbytek cesty probíhal zcela bez dalších zvláštních příhod. Květoslavovi bylo divné, že vozka vůbec nespal a přesto jel den a půl v kuse, ale byl rád, že jsou konečně na místě. Rozhodně ale nemohl přehlédnout, že má řidič velké kruhy pod očima, poulí je jako žába, ale celkově přitom vypadá docela svěže. Při společném čekání na krále si navíc všiml, že se vozka napájí podivně barevným nápojem. Že by snad jel pod vlivem nějakého čarovného lektvaru? Vypadalo to tak. Na lahvičce bylo napsáno Med sůl. Nedalo mu to a poklepal vozkovi na rameno.



„Co je zač tenhle modrý lektvar s malovaným červeným oslem?“



„Tohle?“ vzal lahvičku vozka do rukou. „To je Med sůl, nápoj, který dodá energii. Díky němu vydržíte i dva dny nespat. Je tak silný, že ho dostáváme od krále na příděl pouze, když se vydáváme na cesty.“



„Aha,“ poškrábal se Květoslav na bradě, „to neznám. Kdo jej vyrábí? Nějaká místní čarodějka?“



„Kdepak. Copak vy ho neznáte? Prodává se na každém větším trhu. Jak už název napovídá, skládá se převážně z medu a soli,“ vozka se pořádně napil, „ale je to hotový zázrak.“



„To jsem rád, že jste tady milý čaroději,“ zvolal král a téměř běžel ke Květoslavovi. „Nemohli jsme se vás dočkat.“



„To je zvláštní, králi. Protože o problémech princezny mi dosud není nic známo. Tím hůř, když se mám vydat na tak dlouhou cestu, a nevím, jaké čarodějné knihy si sebou mám vzít. Mám jen jedinou, snad bude stačit.“



„Snad, snad. Víte,“ král podstatně ztišil hlas, „princezna má velmi delikátní problém.“



„Doufám, že jste mě nevolal proto, abych řešil problémy ženského charakteru nebo tak něco.“



„Možná spíš to tak něco. Vysvětlím vám to cestou,“ řekl král a ohlédl se. Když zjistil, že se je sluhové chystají následovat, zahnal je rukou. Jakmile byli v dostatečné vzdálenosti, spustil.



„Víte, vlastně ani nevím, kde začít. Princezna byla už od mala taková…no prostě jiná než ostatní holčičky. Například každou panenku, kterou dostala k narozeninám, prošpikovala špendlíky. Vánoční stromeček dokonce zapálila, tančila kolem něj a zpívala nějakou písničku v neznámém jazyku. Bylo nám jasné, že s ní není něco v pořádku už podle toho, co si k Vánocům přála. Každá normální královská dcera by chtěla třeba panenky, vlastní kočár, popravu nějakého bezbožného chudáka, ale ta naše? Napsala si o pět černých kotlíků tří různých velikostí, dlouhé černé punčochy – oblíbila si tenkrát horor Zuzi, černá punčocha. Bylo to o nějaké pirátce, která kudy plula, tudy vraždila. No řekněte sám, je to normální? Aby si královské dítě oblíbilo horory – budiž, ale o pirátkách v černých punčochách? A my ji neustále, samozřejmě marně, cpali růžovou. A to chtěla ještě křišťálovou kouli. Kde já měl sehnat kouli celou z křišťálu? Víte, jaký je dneska problém sehnat pravý křišťál? Ale to zdaleka nebylo vše. Postupně nikdo nechtěl Růžence sloužit. Omlouvám se, má dcera se jmenuje Růženka.“



Zatímco král povídal, přecházeli s čarodějem z jednoho velkého schodiště na další, pak zase do menších, následovaly chodby, a Květoslav jen doufal, že se po hradu vždy bude pohybovat s průvodcem, protože by se jistě ztratil.



„Proč jí nikdo nechtěl sloužit?“



„Protože služebné běžně posílala do lesa pro hadí koule, vrabčí zobáky, havraní oči nebo chtěla zuby netopýrů.“



„To zní zajímavě.“



„Vám to připadá zajímavé, ale my s ní měli celé dětství peklo. Neměla ani žádné kamarády. Není divu, když je Růženka přivazovala lanem ke stromům. Svoji nejlepší kamarádku, tedy alespoň do té doby, chtěla upálit na hranici. Dodnes chodí kovářovic holka o berlích a my její rodině platíme vysoké odškodné.“ Král zakroutil hlavou. „Škoda, přišli jsme tenkrát pozdě, pravá noha už shořela, z levé zbyly jen prsty. Královskou pokladnu to stojí nemalé výdaje.“



Dvojice se zastavila a čaroděj se na krále zadíval. „Tak mám pocit, že v dětství obdivovala černou magii.“



Král pokýval vážně hlavou. „Královna Růžence musela číst z knihy Dvacatero pohádek pro větší děti, které se nebojí mrtvol. Víte, jaké tam byly pohádky? Například:



Jak hloupý Honza oběšen byl



Jak dvanáctihlavý drak sám sebe sežral



O znásilněné princezně



O kouzelné babičce teroristce



O princezně, která se nemohla zbavit krkání



Jak princezna bratříčka upálila



O tom, jak loupežníci království vydrancovali



Jak nejošklivější čarodějnice ke štěstí přišla.“



„Podívejte, pane králi, to je všechno hezké, co mi tady povídáte. Už tuším, že v dětství byla princezna divná. Tedy myslím jiná než ostatní děti. Ale co z toho všeho vyplývá? Zřejmě se jí zalíbila černá magie. Vy chcete, abych jí té lásky zbavil? Pořád totiž netuším, kam tím vším míříte. Jaký problém princezna má,“ rozhodil rukama Květoslav a musel se hodně přemáhat, aby mluvil naprosto klidně.



„Pane čaroději, teď se v klidu ubytujete v pokoji. Odpočinete si po dlouhé cestě a já pro vás pošlu zítra sluhu. Sám se na princeznu podíváte. Dnes vás již nebudu unavovat. Jen vám mohu říct tolik, že Růženku jsme už rok neviděli. Je zavřená ve svém pokoji a nikoho tam nepouští. Jídlo jí oknem nosí čáp, kterého jsme pro ten účel speciálně vycvičili. Na všechny ostatní věci si ve dveřích vyrobila okénko a tím ji prostrkáváme co je třeba. Jako ve vězení,“ sevřel pěst král.



„Ale dříve jste jí četli pohádky a povídali si s ní. Tak jak to, že situace dospěla do stavu, kdy se zavřela v pokoji a nechce ven?“



Král si povzdychl. „To víte, postupně jí přestaly stačit běžné dárky. Na své narozeniny si usmyslela, že chce mermomocí draka. Prý ho naučí panáčkovat a aportovat. Draka jako domácího mazlíčka, no chápete to? Kde jí mám sehnat draka, notabene aby se nechal vycvičit. A i kdyby, víte, kolik by stál? Kolik asi takový drak sežere a co potřebuje místa.“



„Víte co? Měl jste pravdu, já si pořádně odpočinu a zítra vše probereme. Nějak mi z toho všeho jde hlava kolem.“



Král poplácal Květoslava po ramenou. „Nebojte se, vy to zvládnete. Naprosto vám věříme.“ A s těmito slovy se obrátil k odchodu.



„Toho se právě bojím,“ řekl si pro sebe Květoslav.



Poté, co čaroději přinesl sluha do pokoje večeři, s hlavou plnou myšlenek ulehl ke spánku.



 



Druhý den ráno Květoslav po probuzení a snídani, která byla v jeho pokoji nachystaná, vyšel z komnaty a hned se jeho pohled setkal s pohledem sluhy, který na něj již čekal. Z dlouhé chvíle se dloubal v nose a pískal si opřený o sloup. Jakmile uslyšel otevření dveří, narovnal se, utřel prst do kalhot a zeptal se: „Jste připraven čaroději? Král vás již očekává.“



Květoslav jen přikývl a následoval sluhu klikatými chodbami a různě se točícími schody. Zastavili se až v široké, dlouhé chodbě uprostřed před jednou z komnat, kde už na ně čekal král, přesně jak sluha řekl. Na první pohled byl viditelně nervózní, přešlapoval a chvílemi si mnul bradu. Květoslav si navíc všiml, že mu cuká levé oko. Král počkal, až sluha dvojici opustí a pak tiše řekl: „Tak, teď když jsme sami, mohu vám prozradit úplně všechno. Vidíte sám, že nejsem nejmladší. Je čas, aby se princezna provdala a nějaký princ převzal vládu nad královstvím. Z tohoto důvodu hodláme princeznu přihlásit do soutěže Miss Princezna. Letos máme tu čest tuto prestižní soutěž hostit my. A samozřejmě se sjede celá řada princů a my doufáme, že ji nějaký…sbalí…jak říkají dnešní mladí. Zkrátka nám jde o to, aby si někoho vybrala za muže a oženila se. Ááá, co to plácám, vdala se. Ale jistě chápete, že to není možné, když sedí zavřená v pokoji a cpe se sladkým. Snad se ještě vleze do loňských plesových šatů,“ zaúpěl král. „A hlavně to není možné, když vyznává černou magii.“



„Vy si to představujete hrozně jednoduše. Když nepustí do pokoje vás, mě teprve ne. Kouzlo, jak přinutit mladého člověka k poslušnosti má jen omezenou platnost. Obecně se totiž předpokládá, že tohle kouzlo dává rodičům čas k tomu, aby potomka zklidnili sami.“



„Ale co tedy navrhujete?“ zatvářil se král zoufale.



„Musíte jí slíbit toho draka.“



„Cože?“ vytřeštil oči panovník, „ vy jste zešílel. Kde ho vezmu?“



„To je druhořadé. My hlavně získáme čas. Já budu moci s princeznou Růženkou promluvit a alespoň zjistíme, co vlastně opravdu chce a po čem touží.“



„No, vy jste tady odborník. Ale co když si pak bude na tom drakovi trvat?“ strachoval se král a začalo mu cukat i pravé oko.



„Znám jednoho chovatele draků. Je to skutečný odborník žádný podvodník. Prodá vám dračí vejce a vy si jednoho vychováte od mala.“



Král zůstal stát s otevřenou pusou dokořán. „Draka? Kdo to bude živit? A kde ho ustájíme? Víte, jaká to bude zátěž pro královskou pokladnu?“



„Když si draka dobře vychováte tak žádná. Bude lovit zvěř sám v lesích. Co se týče jeho obydlí, nic moc vás to nebude stát. Draci mají nejraději kamennou sluj. Navezete k hradu spousty kamene a drak si už si ji vybuduje sám. Ostatně, takový drak má své výhody. Bude chránit království před různým nebezpečenstvím.“



Královi přestalo cukat levé oko, sem tam mu ještě cuklo pravé, ale v obou mu zasvítilo a na tváři se mu rozhostil úsměv. „No jistě, jistě. Čaroději, vy jste génius.“



Květoslav Dobromysl Stehýnko se dmul pýchou. „Tak…říká se to o mě.“



Král se otočil na podpatku, levou rukou si mnul bradu a zamyšleně odcházel. Květoslav počkal, až mu panovník zcela zmizí z očí a pak zaťukal na dveře. Když nebylo nic slyšet, zatloukl silněji. Teprve nyní zaslechl zvuky chůze, ale čím víc se blížily, tím víc měl pocit, že se komnatou řítí stádo slonů. A jak velký hluk dělá stádo slonů, čaroděj dobře věděl, protože byl zcestovalý a navíc je viděl před pár lety v cirkuse v Dolní Lhotě.



Vězeňské okýnko se otevřelo a podivný skřehotavý hlas řekl: „Tak co máme dneska? Zákusky nebo bonbóny? Doufám, že jsou karamelové, jiné nechci.“



„Růženko, tady je čaroděj Květoslav. Potřebuji s tebou mluvit. Poslali mě za tebou tví rodiče.“



„Ale já s nikým mluvit nechci.“



„Ani když ti řeknu, že král přislíbil pořídit ti draka?“



Nastalo ticho a pak se hlas ozval znovu. „Fakt? A jak můžu vědět, že nekecáš?“



„Přesvědčil jsem otce, že takový drak je vhodný i z důvodu bezpečnosti.“



„A ty jsi vážně čaroděj?“



„Jo, to jsem.“



„Ale řekneš mi něco o čarodějnicích a vůbec o kouzelnickém světě,“ domáhal se hlas dalšího slibu.



„Podívej, Růženko, já ti rád řeknu všechno, co budeš chtít vědět, ale musím tě upozornit, že není doufám nutné, abych ti své schopnosti ihned předváděl, nebo ano? Já se dovnitř mohu dostat i bez tvé pomoci a to celkem snadno.“



Okýnko se zavřelo a zarachotil klíč v zámku. Pak se komnata otevřela. Úplně první, co čaroděj spatřil, byla příšerná tma, kterou halily jen svíčky na stolech. Květoslav luskl prsty a královské rolety se stočily ke stropu. Místnost okamžitě zaplavila vlna světla. Slunce se houpalo na obloze a jeho paprsky slibovaly opět horký letní den.



„Néééé,“ zařval hlas a znělo to jako škrábání nehty po zdech hradu.



„Takhle by to nešlo, Růženko, já nebudu sedět ve tmě,“ řekl Květoslav a vstoupil do komnaty. Kromě velké police s knihami a časopisy ho zaujal fakt, že všude převládala černá barva.



„No tak…kde jsi? Vylez, ať si můžeme rozumně promluvit.“



Chvíli se nic nedělo. Následně ze stínu dveří vystoupila princezna Růženka a čaroděj si leknutím sednul.



„A bude mít ten drak stříbrné brnění?“



Květoslav se však nezmohl na odpověď. Před sebou spatřil něco, co jen vzdáleně připomínalo jakoukoli princeznu, s kterou se kdy setkal, nechal si o ní vyprávět nebo si ji představoval v nemravných snech. Před ním stála malá, chlupatá koule, se zarostlým obočím nejen vzájemně k sobě, ale už i do vlasů. Právě černé vlasy nepřipomínaly běžnou pokrývku hlavy, nýbrž ledabyle poskládané dříví na podpal. Pleť byla poseta uhry a různě tvarovanými a hlubokými krátery. A pokud byl schopen čaroděj odhadovat, jistě to ale říct nemohl, rašil jí pod nosem knír.



„A oni se smáli mému jménu,“ zamumlal.



Ve stejnou chvíli, kdy si nevěřícně Květoslav prohlížel Růženku, vstoupil do místnosti král s královnou. Rychle a bez klepání.



„Moment králi, co tady děláte? Potřebuju s Růženkou mluvit o samotě!“ křikl čaroděj, ale bylo pozdě. Jakmile uzřeli, co se stalo s jejich královskou dcerou, král omdlel a královna ho musela křísit. Když přišel k sobě, čaroděj přecházel po pokoji sem a tam a Růženka zírala nepřítomně do země.



„Co tohle proboha je?“ ukázal na královskou dceru Květoslav.



„Já ti dám, co to je,“ zaječela Růženka, pokud se tomu, co z ní vylezlo za zvuk, dalo říkat jekot.



„Copak vám král neříkal, že jsme ji rok neviděli?“ zaúpěla nešťastná královna.



„Vždycky jsem chtěla vypadat jako čarodějnice,“ zaskřehotala princezna.



„Gratuluji, vypadáš jako zarostlý netopýr,“ konstatoval stroze Květoslav.



„Ale ona nemůže být ani netopýr ani čarodějnice,“ řekl král, který se na podlaze posadil.



„Ale já to chci, chci, chci…,“ křičela Růženka a bušila přitom pěstmi zlostně do dveří.



Král znovu omdlel a královna ho drobnými fackami křísila. Když to nepomohlo, přešla na políčky.



„Všichni se, prosím, uklidníme. Já si s princeznou promluvím a uvidíme, co se dá dělat, aby byl každý spokojený.“



„Copak nemůžeme být u toho, když chcete mluvit s naší dcerou?“ zoufala si královna.



Květoslav k ní přistoupil, položil jí ruku na rameno a dlouze se zadíval do očí. Královna pustila manželovu hlavu a ta s žuchnutím dopadla na zem, což krále probudilo.



„Máte pravdu, čaroději,“ řekla zasněně s úsměvem na tváři. „Zastavte se pak za mnou a budeme vášnivě diskutovat a probírat, co se toho do nás vejde,“ a smyslně se olízla.



„Nebojte se, pořádně to spolu probereme.“



„Ano, pořádně. Mám ráda, když se to dělá pořádně.“



„Ale on říkal, že to bude probírat s náma oběma,“ vložil se mezi ně král.



Královna se na něj otráveně podívala. „Jistě starý, chci říct drahý,“ opravila se hned, „ ale tohle jsou věci, které se týkají dcery, a ty by měla slyšet jen matka. Otcové by se měli starat výhradně o syny.“



„Ale my nemáme syna,“ prohlásil král nechápavě.



„No právě. Čaroděj mi to citlivě uděl…chci říct, řekne a já ti to pak převyprávím.“



„Když myslíš, že to tak bude lepší,“ rezignoval král a s pomocí čaroděje vstal. Když Květoslav s Růženkou osaměli, promnul si čaroděj oči, aby mohl na princeznu znovu pohlédnout. Povzdychl si. Kdyby tak tušil, jakou práci to bere, okamžitě by ji odmítl.



„Za tohle budu chtít tak tři pytle zlata,“ mumlal si pro sebe. Pak ho upoutala velká knihovna. Rozhodl se, že se podívá, jaké tituly má Růženka ve své sbírce. Dobře už věděl, že to vždycky o člověku mnoho prozradí.



30 tipů, jak zvládnout voodoo



Voodoo snadno a rychle



Jak být voodoo mistrem ve třech krocích



Základní příručka dvou tisíc šesti set padesáti osmi úvodních kouzel



Pokračující příručka dvaceti sedmi tisíc tři sta osmnácti pokročilých kouzel



Sto tisíc kouzel pro pokročilé a mnohá další



Jak se (ne)stát vlkodlakem



Jak se (ne)stát upírem



Jak se stát čarodějkou



Růženka ale ve své touze být čarodějka šla ještě dál. Odebírala i čarodějnické magazíny.



Čarodějka a život



Chvilka pro čarodějku



Witchmopolitan



Květoslav se posadil a dlouze přemýšlel, kde začít. Pak se zeptal: „Takže, proč vypadáš takhle, už víme. Chceš být jako čarodějka, že ano?“



Růženka přikývla.



„Fajn, v tom případě tě musím zklamat. Takhle čarodějky nevypadají,“ oznámil stroze a čekal, jak princezna na tuto informaci zareaguje. Vytřeštila oči.



„Jak to? Ve všech knihách píšou, že ano.“



„Jistě, protože to jsou knihy. Mají za cíl obyčejné lidi zmást. Tím se čarodějky chrání před vlastní existencí. Když například takový návštěvník lesa uvidí stín stromu při měsíčku, při správné hře světla a stínu si bude myslet, že vidí příšerně vypadající čarodějku a uteče. Jak by svět vypadal, kdyby každý trouba a mamlas lezl za čaroději a otravoval je s každou kravinou. Chceme mít od všech otrapů pokoj.“



Bylo vidět, že princezna nad jeho slovy usilovně přemýšlí. „Takže čarodějky jsou krásné?“



„Velmi.“



„Setkal ses s nějakou skutečnou čarodějkou?“



„Jsem čaroděj, setkávám se s nimi prakticky denně. Dokonce jsem jich pár přeří…,“ odkašlal si, „…no, zkrátka jsem jim často na blízku.“



Růženka seděla na zemi u dveří a byla viditelně zklamaná. „Celou tu dobu si objednávám knihy a magazíny s čarodějnou tématikou, rok jsem byla zavřená v pokoji, abych si na otci vymohla draka pro pořádnou čarodějnici, koště mi přišlo moc obyčejné, a to všechno úplně zbytečně. Jenom kolik čápů se nadřelo, než mi sem nahoru do komnaty vždycky doneslo ty těžké svazky, některým už vyrašily svaly,“ povzdychla si s nostalgií v hlase a očích.



„No, jo, tak už to bývá, realita je krutá.“



„Tak se schválně podívej, jakým článkům jsem, vcelku zbytečně, věnovala čas.“



Květoslava to vlastně docela zajímalo. Nikdy žádný magazín, tím spíše čarodějný, neodebíral, a tudíž absolutně neměl představu, co se v nich píše. Ale nechtěl dát najevo přílišný zájem, aby se Růženka o těch načtených nesmyslech ještě více nerozpovídala, a tak s předstíranou neochotou vzal jeden do ruky a začal jím listovat.



10 tipů, jak sbalit kouzelníka



Nejhnusnější čarodějkou snadno a rychle



Jak být za hvězdu na čarodějnickém párty sabatu



Make-up pro čarodějky – bradavice a spol.



Spodní prádlo pro správně odpornou babiznu – 1. díl – bombarďáky to začíná.



Jistě, móda, vztahy a líčení. Všechno pro ženy, ale vskutku málo toho, co by zajímalo čarodějky. Květoslav v tomhle oboru neměl žádné zkušenosti, ale byl si jistý, že opravdové čarodějky neodebírají žádné magazíny a jediné v čem skutečně někdy listují, jsou čarodějné knihy. Kdyby ale existoval magazín, který by nějakou čarodějku opravdu zajímal, musely by v něm být určitě články o kouzlech, lektvarech a kde který král byl přeměněn a v co – to čarodějky vždycky potěší, neboť králové obecně se nikdy moc k čarodějkám nechovali přívětivě. To čaroděje měli v úctě víc. Z přemýšlení ho vytrhla Růženka. Všechny její představy o čarodějnicích vzaly za své. Hlavu měla v dlaních.



„Tak čarodějky jsou krásné. Jak vlastně vypadají?“



„Pokud chceš být čarodějka, musíš mít především schopnosti jako čarodějka. Krása sama o sobě neříká nic o čarodějných schopnostech, ale ty nejschopnější čarodějky co znám mají blonďaté nebo bílé vlasy až po zadek, dlouhé nohy, jemnou pleť a perfektní koz…teda postavu. Ty vypadáš akorát jako neschopná babice, která se zabývá maximálně podružnými lektvary.“



Vzápětí si Květoslav uvědomil, že jeho nejlepší kamarádka, čarodějnice Hermína Krasokulová takhle vůbec nevypadá a skoro se blíží vzhledově Růžence. Rychle tu myšlenku v hlavě zapudil. Je to přece výjimka potvrzující pravidlo.



„No jó, ale naši mi nikdy nedovolí, abych se stala čarodějnicí,“ rozhodila bezmocně rukama princezna.



„Budeme říkat čarodějkou, to je jistější. Řekněme, že je dokážu přesvědčit. Ty mi za to ale slíbíš, že nebudeš nikoho zaklínat nespravedlivě a hlavně, že už se z tebe nikdy nestane tohleto.“



Růženka vzhlédla s nadějeplnou tváří. „To bys dokázal?“



„Když mi slíbíš, že budou tví rodiče vládnout spravedlivě a i ty se kouzly zasadíš o to, aby tady vládla za každou cenu spravedlnost, tak dokázal.“



„Jistě, že ti to slíbím, to je maličkost,“ chtěla Růženka vyskočit ze země, ale při své korpulenci se jí to nepodařilo a tak se jen svalila na bok. Teprve, když se asi po deseti minutách těžkého boje dokázala postavit na nohy, chtěla radostně zavýsknout, ale vyšel z ní těžký vzdech, který připomínal spíše poslední vydechnutí velryby.



„A ty bys mě učil?“



Květoslav okamžitě vytřeštil oči dokořán a na chvíli přestal dýchat. Tahle myšlenka ho nenapadla ani na minutu a navíc s ním řádně zacloumala. „Víš, nezlob se, ale mám mnoho práce. Jsem zkrátka příliš vytížený. To by nešlo. Ale mám jednu kolegyni, která žije nedaleko odtud a už dlouho si stěžuje, že náš obor pomalu vymírá, protože mladí se do něj příliš neženou. Nemůže sehnat učnici. Přimluvím se, aby tě vzala do učení.“



Růženka začala radostně skákat a běhat po komnatě, až Květoslav nadskakoval - pokud se tomu, co ona považovala za běh, dalo tak říkat. Usoudil, že už vyřídil vše, co bylo zapotřebí a je čas jít.



„Nebude snadné z tebe udělat krásnou. Připravím jeden lektvar, který se na to hodí, a doprovodím ho jedním francouzským kouzlem. Má to ale podmínku.“



Princezna, opírající se celá udýchaná o kolena, podívala se s výrazem umírajícího na čaroděje a vydechla: „Proboha jakou.“



Chvíli mu trvalo, než rozluštil, co právě princezna řekla, protože její slova splynula s hlasitým sípáním, ale pak odpověděl. „Musíš se o svou krásu snažit i sama. Musíš zkrátka kouzlo podpořit, jinak nebude mít účinnost.“



„A to jako jak?“ Růženka se narovnala, ale obavy v jejích očích nezmizely. Bála se, že bude muset dělat něco nepříjemného, co se jí nebude ani trochu líbit, bude to bolet a její sen o drakovi a kariéře čarodějky, toho času na královském trůnu, se zase vzdálí.



„No…budeš se zkrátka muset podrobit celkové úpravě zevnějšku a chování. Musíš vystupovat jako princezna, čarodějkou budeš pouze, co se umění kouzel bude týkat.“



„To zvládnu,“ mávla rukou.



Čaroděj si sice nemyslel, že to půjde tak jednoduše, ale na druhé straně to byl příslib dokončení jeho úkolu. Princezna přece nemusí vědět, že si podpoření účinnosti kouzla vlastním přičiněním vymyslel. V otázkách práce byl totiž perfekcionista. Má-li být úkol dokončen a má-li mít oprávnění získat nárok na odměnu, zkrátka má-li být princezna zase princeznou, musí se tak i chovat. Čaroděj Květoslav Dobromysl Stehýnko to považoval za důležité i z důvodu obecné čarodějnické pověsti. Byl si jist, že když odvede perfektní práci, rozhodně tím zlepší pověst celé čarodějnické obce, i když z minulosti věděl, že to vždycky pravda nebyla.



Když opustil komnatu výskající princezny, díky čemuž se na něj ze stropu sypal jemný poprašek, dovedl ho sluha ke královskému trůnu, kde už na něj čekala královna. Počkala, až sluha opustí sál a pak se k němu vrhla.



„Tak jak jste pochodil, můj hrdino?“ položila mu ruku na hruď.



„Mám pro vás jednu zprávu dobrou a jednu asi poněkud horší. Nebudu se ptát, kterou chcete slyšet dřív, protože je to podle mě nesmysl a ten, kdo to vymyslel, by měl být ihned popraven. Stejně vám musím říct obě.“



„Jistě, jistě, povídej, králíčku,“ řekla zasněně královna a nespustila z něj oči.



Zkušenosti se ženami měl čaroděj bohaté, přesto byl trochu rozhozený. Bylo totiž pravdou, že s královnami, které by po něm toužily, zase tolik zkušeností neměl.



„Podívejte, Růženka se změní a já to zařídím pomocí lektvaru a kouzla. Nebude to hned. Lektvar bude pít týden. Ano, celý týden bude trvat, než se z ní stane kráska. Tenhle stav je zkrátka až moc zanedbaný a i kouzla mají své hranice. Přes noc se z ní prostě Miss Princezna nestane. Ovšem, má to jednu podmínku. Růženka trvá na tom, aby z ní byla čarodějka. A samozřejmě i na drakovi, ale to už víte. Než odjedu, nechám vám kontakt na člověka, který draky chová.“



Královna sundala ruku z čarodějovy hrudi a bylo vidět, že je trochu zaražená. „Milý čaroději, copak se to hodí na princeznu, aby byla čarodějkou?“



„Nazývejme věci pravými jmény, královno.“



„Říkej mi Sašo, můj otec byl původem rus.“



„Aha…dobrá, milá…Sašo, tedy, abychom pokračovali. Zkrátka je to princeznina podmínka a já jí to slíbil. Bez splnění této podmínky nemohu nic dělat. Jak jsem říkal, abyste nazývala věci pravými jmény, z princezny nebude čarodějka, ale bude mít pouze čarodějné schopnosti.“



Královna chtěla něco namítnout, ale Květoslav ji zadržel. „Já vím, já vím. Ale poslechněte, tyto schopnosti se vám mohou hodit nejen při ochraně království, ale v praktických záležitostech. Něco se rozbije, pokazí, vyřešeny máte tím pádem i věci jako úklid, výzdobu a podobně.“



Královna nad jeho slovy zapřemýšlela. A Květoslav hodlal své úsilí podpořit ještě víc. „Doporučím vám jednu svou kolegyni, kterou znám a můžu se za ni zaručit. Hledá někoho, koho by mohla učit. Jsem si jistý, že krále hravě přesvědčíte. Jste velmi schopná žena.“



Tato lichotka královnu samozřejmě potěšila a tak se na čaroděje obrátila s úsměvem. „A vy jste velmi schopný muž. Musím říct i výborný taktik. To se mi líbí,“ položila mu znovu ruku na hruď, ale tentokrát sjížděla pomalu níže.



„Jistě, toho jsem si vědom. Docela rád bych zjistil, co všechno se vám ještě líbí.“



„To nebude problém, je toho hodně.“



„A co král?“ zeptal se Květoslav a poslední slovo zapištěl, protože ho královna chytila právě tam. Rozhlédl se kolem.



„Král je své komnatě a odpočívá. Už ho zase bolí hlava. Poslední dobou ho pořád bolí hlava,“ povzdychla si.



„Chápu, je to už starší muž.“



„Já jsem taky starší žena, ale cítím se mladě,“ mrkla na Květoslava.



„Tím jsem si jistý.“



„Půjdeme do mé komnaty a já ti ukážu, jak mladá se cítím.“



„Tak na to jsem opravdu zvědavý, snad se ze mě nestane pedofil.“



O pár hodin později, když Květoslav uléhal do postele značně unavený, byl spokojený sám se sebou. Problém s princeznou vyřešil. Ráno natrhá byliny, princezna se za týden naučí chování a odměnu si tím pádem zaslouží. Ještě mu zbývá posvítit si na místního holubáře, který evidentně nezvládá svou práci. A s těmito myšlenkami usnul.



 



Hned po snídani se Květoslav pustil do práce. Nejprve se vydal za královským holubářem. Sídlil v nejvyšší věži. Když čaroděj vystoupal po točitých schodech a přešel přes vrátka, která už měla co dělat, aby se nevyvrátila, ocitl se v prostoru, který ze všeho nejvíc připomínal půdu. Na trámech, na oknech, na několika židlích, zkrátka všude, kde to bylo možné, seděli holubi. Holubáře však nikde neviděl.



„Je zde někdo?“ zvolal Květoslav, ale kromě pár holubů, kteří poplašeně vzlétli, se nic nestalo. Když už byl čaroděj na odchodu, postavil se mu do cesty mladík. „Co tady děláte, pane? Sem nikdo nesmí.“



„A to je mi hezké,“ dal si Květoslav ruce v bok, „sem nikdo nesmí a přesto tady jsi.“



„Já zde patřím.“



„Cože? Jak patříš? Co to plácáš?“



„Já jsem zdejší holubář a co vy?“ trval si na svém a ani nemusel dokazovat pravdu, na jeho rameni opravdu seděl pár holubů a romanticky se dotýkal zobáčky.



„Ty? Takový mladý? V tom případě máš štěstí. Omlouvá tě nedostatek zkušeností.“



„Pane, nevím, kdo jste, ale ocenil bych, kdybyste se mi představil, jako jsem to učinil já. Vůbec totiž netuším, o jakých zkušenostech to mluvíte.“



„Tak ty nevíš? Já jsem čaroděj Květoslav a pozval mě sem král, abych mu pomohl s princeznou. Ostatně ty sám jsi mi posílal dopis. Tvou vinou jsem nemohl králi odpovědět, protože holub, kterého jsi mi poslal, byl téměř mrtvý, když ke mně dorazil. Poslal jsi starého a na cestu slabého holuba. Málem jsi ho zabil!“



Na tváři holubáře se zračilo zděšení. „Můj pane, to se omlouvám, to jsem vážně nechtěl. Mám holuby moc rád, nikdy bych jim neublížil.“



„Tvůj skutek ale svědčí o opaku. Vysvětlíš mi to? A jak to, že děláš holubáře ty? Tak mladého holubáře jsem jaktěživ neviděl.“



„Vysvětlím vám všechno, pane. Posaďte se a já vám to celé odvyprávím. Třeba mi pak pomůžete.“



Květoslav se posadil a založil si ruce na prsou.



„Víte, tohle řemeslo jsem zdědil po otci. To on byl vrchním holubářem a už od dětství mě učil lásce k přírodě a holubům zvláště. A podařilo se mu to. Od mala jsem chtěl být jako on. Sypat jim zrníčka, lít jim vodičku, ty staré si upéct na česneku, ach, jaký by to byl krásný život. Leč, zasáhla zlá událost. Král s mým otcem byly nejlepší přátelé. Znali se již od dětství. Když se otec rozhodl, že mi své řemeslo definitivně předá a stráví zbytek života na penzi, začal více času trávit s králem. Bohužel to znamenalo, že často končívali v pitkách v hradním sklepení. Opájeli se pivem, vínem i lacinou kořalkou. Ale zatímco králi to postupně zakázala královna, má matka už nežila a já na něj příliš velký vliv neměl. A tak se jednou stalo, že můj otec v opilosti královně pochválil…no, já vlastně dosud nevím co. Mělo to být nějaké vodní zvíře, ale hlavně chlupaté, něco jako vydra nebo kachna nebo tak něco. Hlavní je, že to král – taky v opilosti, své ženě vyžvanil a ta se urazila. Přitom já si nejsem vědom, že by královna někdy nějaké zvíře chovala, takže vůbec nechápu, co tím otec myslel,“ rozhodil bezradně rukama holubář.



„Já asi tuším, a pokud vím, královna vskutku žádné vodní zvíře nechová. Vlastně má jen kozy a ty jsou…,“ Květoslav se zarazil, neboť si uvědomil, co právě řekl.



„Kozy? A královna? Ale prosím vás,“ mávl mladý holubář rukou a začal se smát, „vždyť ta se štítí i myší, natož aby chovala kozy, vadí jí všechno chlupaté.“



„To leccos vysvětluje,“ řekl si pro sebe čaroděj.



„Docela trvalo, než jsem jí vysvětlil, že holubi nejsou chlupatí, ale že to je peří. No, a když to tedy chápete, vysvětlíte mi to?“



„Nezlob se, chlapče, ale na to jsi ještě příliš mladý. Stejně bys to nepochopil. Tvůj otec prostě královnu urazil, tam jsi skončil. Pokračuj.“



Mladík ještě chvíli mlčel ve snaze zvrátit čarodějův názor, ale když mu došlo, že se nezmění, chopil se opět slova. „Královna byla uražená a král, ještě než stačil vystřízlivět, dal mého otce ulechtat. Pořídil si na to speciální mučící stroj zvaný lechtadlo. Nejnovější výkvět francouzské mučící módy. Tady se vůbec všechno dělá ve stylu této země.“



„Ano, i o tom jsem se v noci přesvědčil,“ zavzpomínal Květoslav.



„Co prosím?“



„Nic, pokračuj. Takže král tvého otce umučil.“



„Přesně tak,“ pokyvoval smutně chlapec, „ale ráno, když konečně vystřízlivěl, si uvědomil, co udělal a jako omluvu mi dal tuhle funkci s pověřením do konce života. To bylo naposled, co jsem krále viděl. Já odtud neodcházím, sluhové mi nosí jídlo. A král? Fakticky za něj vládne královna. Po tom, co popravil nejlepšího přítele, se z toho zhroutil a rezignoval na všechno. Proto se rozhodl Růženku provdat a předat trůn.“



Chlapec přešel k oknu a dlouze se zadíval ven. „Víte, jaké to je žít bez otce i matky? Tak brzy jsem o ně přišel.“



Květoslav zvážněl. Přistoupil k hochovi a položil mu ruku na rameno. „Věř mi, že vím. Má matka byla pomatená a otec spáchal v dětství sebevraždu. Také jsem vyrůstal bez rodičů. Všemožně jsem se pak protloukal světem.“



„Hrozně mi chybí. Hlavně maminka,“ řekl chlapec a zlomil se mu hlas, v očích se zalesklo.



„Mě též. Je tolik věcí, o čem bych si s ní rád promluvil. Vyčítám jí, že se kvůli ní otec zabil, ale v duši mi velmi chybí. Takže tě chápu.“



Hodnou chvíli oba mlčeli. První prolomil mlčení mladý holubář.



„Děkuji vám, pane. Nikdo si neumí představit, co to je, žít zde celý rok zavřený a být už od mala bez rodičů.“



„Nemáš to lehké. A opravdu ti rozumím. Čemu ale nerozumím, proč jsi poslal tak starého holuba na tak dlouhou cestu? Z toho, co jsi mi vyprávěl, mi došlo, že jsi musel moc dobře vědět, že nemusí taky doletět.“



Mladík se otočil, odstoupil od Květoslava, na chvíli na něj pohlédl, utřel slzy a pak sklopil hlavu a zčervenal. „Moc se omlouvám, neměl jsem svou lásku upřednostňovat před zdravím mých holubů.“



„Asi ti nerozumím. Jakou lásku?“



„Já…já…totiž…“



„No, vymáčkni se.“



„Já miluji Růženku,“ vydechl holubář a vypadal, jak by byl rád, že to konečně vyslovil. Jako by se zbavil balvanu, který mu ležel na srdci.



„Cože?“ skoro vykřikl čaroděj a vytřeštil oči. „To nemůžeš myslet vážně?“



„Vím, je to nemyslitelné, aby obyčejný holubář myslel na královskou dceru. Ale nechtěl jsem, abyste jezdil.“



„Ale to přece…vždyť ona je… Moment, říkal jsi, že odtud neodcházíš. Takže ty jsi ji dlouho neviděl. Víš vůbec, jak vypadá?“



„Jistě, je krásná. Štíhlá jako proutek…“



„Spíš svazek prutů.“



„Pleť bílá jako měsíční zář.“



„A taky měsíční povrch.“



„Vlasy hebké jako mech v lese.“



„Ještě lépe by to vyjadřovalo spojení otep na podpal.“



„Čaroději, proč tak princeznu urážíte?“



„Já ji neurážím. Přijel jsem, abych jí pomohl. Rok nevyšla z pokoje a rozhodně není tak krásná, jak o ní sníš. Dost se změnila. A vlastně mi není jasné, proč jsi nechtěl, abych přijel já. Měl jsem přece vyřešit její blíže nespecifikované problémy.“



„Když já netušil, jak to s princeznou momentálně je,“ pokrčil rameny holubář, „jen jsem věděl, že se zúčastní té soutěže a tam si vybere prince nebo princ jí.“



Květoslav radostí tleskl. „Tak, už rozumím všemu. Princezna bude opět krásná a já ti možná pomůžu, ale musíš mi slíbit, že už nikdy nebudeš pokoušet život holubů. Dělají moc užitečnou práci a zaslouží si uznání,“ zvedl prst čaroděj.



„To ti slibuju.“



„Mimochodem, dávat si staré holuby na česneku není zrovna humánní.“



„Víte, za ty roky už holubům rozumím, jako bych mluvil jejich řečí. A ne každý chce dožít život v domově důchodců. Někteří chtějí skončit na pekáči, aby i po smrti byli užiteční.“



Květoslav si dal ruce v bok. Sám řečí zvířat mluvil, ale téhle teorii moc nevěřil.



„Když jsem se naposled ptal jednoho starého holuba, zda chce jít do domova, divoce kroutil hlavou a významně pomrkával po pekáči. Mladí holubi tuhle techniku od těch starých odkoukají a pak už si umí říct, jak chtějí ukončit svůj život.“



Na druhé straně musel Květoslav přiznat, že s holuby nikdy delší čas nespolupracoval.



„A vy byste mi opravdu pomohl?“



„Uvidím, co se dá dělat, to ti mohu slíbit. Lepší jako manžel schopný holubář než neschopný princ. Navíc ti král něco dluží.“



A s těmito slovy opustil Květoslav věž. Vydal se do lesa na kouzelné byliny. Hlavou mu přitom běželo, kolik nesmyslů se například o sbírání bylin povídá. Že se musí sbírat za úplňku měsíce. Taková pitomost. Copak by nějaká čarodějka na byliny viděla, když by šla v noci? A při takové práci se člověk nemůže splést, přehmátnout se a nasbírat něco jiného. To by byl malér rychle na světě. A co teprve vyhánět jakoukoli čarodějku v noci z postele. Všichni čarodějové i čarodějky rádi spí a při představě nočního bloudění krajinou, díky špatné viditelnosti i padání a zakopávání o kořeny, jim vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Kdepak v noci. To se musí za dne, aby člověk na to co sbírá, dobře viděl a vyznal se v terénu. A samozřejmě, aby se v krajině neztratil. Kde ty lidi na ty nesmysly chodí, kroutil hlavou. Z myšlenek ho vytrhl mladý holubář, který ho doběhl. Volal na něj už z dálky. Květoslav se otočil.



„Co se děje? Řveš, jako kdyby hořel hrad.“



„Omlouvám se, čaroději,“ vydechoval holubář prohnutý v kolenou, „musím s tebou mluvit.“



„To už děláš. Tak o co jde.“



„Když já nevím, jak bych ti to normálně řekl. Prostě jde o to…o to, že…“



„Vykoktáš se ještě dneska, že ano?“



Holubář se rozhlédl, jako by je snad mohl někdo poslouchat, přistoupil blíž k čaroději, nahnul se k němu a zašeptal: „Neumím to se ženami.“



Květoslav na něj chvíli zíral naprosto ohromeně, nevěděl, co na takové oznámení říct a když viděl, že holubář čeká na nějakou reakci, řekl jen: „No, to je teda…opravdu… Co na to říct?“



„Nemůžu si přece Růženku brát, když ani nevím, jak ji správně políbit. A co teprve to druhé. Víte, co myslím, ne?“ zahleděl se čaroději do očí.



„Asi tuším,“ odpověděl Květoslav. „Ale nechápu, co chceš po mně? Abych tě to snad učil nebo co?“



„Ne, myslel jsem, že bys mohl provést nějaké kouzlo, díky kterému by se ze mě stal skvělý milenec a líbač.“



„Co že mám udělat?“ Květoslav byl překvapenější čím dál víc.



„No, jako, abych byl úžasný milenec a skvěle líbal. Existuje na to nějaké kouzlo, nebo ne?“



„Kouzla existují skoro na všechno, kromě pár výjimek, ale tohle přece nechceš. Růženka taky nemá žádné zkušenosti s muži. Bude vás to bavit se učit spolu, to mi věř.“



„Myslíš?“ podíval se holubář na Květoslava nedůvěřivě.



„Vím to jistě. Tak to prostě chodí. Budete se společně poznávat a objevovat a učit taky.“



„Ale co když se jí to nebude líbit?“



„To je riziko povolání.“



„Takže jí klidně můžu zklamat,“ sedl si holubář na zem s hlavou v dlaních.



Květoslav tiše zaklel. „Určitě ji nezklameš.“



Z rozhovoru je vytrhl kvákavý hlas.



„Už jste se vykecali?“



Květoslav byl sehnutý, takže se narovnal a rozhlédl se. Nikoho však neviděl.



„Tady dole, dej mi pusu.“



Teprve, když pohlédl k prvním vodním stopám močálu, spatřil malou zelenou žabičku, která na něj upřeně zírala.



„Dej mi pusu,“ zakvákala.



„Proč? Žáby nelíbám.“



„Nekecej a dej mi pusu. Jsem zakletá princezna.“



Čaroděj dost pochyboval, že by se v blízkosti jednoho království nacházela další princezna, notabene zakletá. Král s královnou se o žádné jiné dceři nezmiňovali. Holubář zíral na žábu stejně překvapeně jako on.



„Hezký pokus. Ale zdejší království už jednu princeznu má.“



„Já nejsem odtud. Já jsem tu doskákala odjinud. Jsi čaroděj, přece nenecháš princeznu v nouzi,“ kvákala žalostně.



„Jak víš, že jsem čaroděj?“



„Byliny sbírají jen čarodějové, obyčejní lidé jim nerozumí. A taky jsem slyšela váš rozhovor.“



Její předchozí slova byla ale něco, na co Květoslav slyšel. Pomoc člověku v nouzi nikdy neodmítl. Co když to opravdu byla zakletá princezna? Nemohl riskovat, že by čarodějnické řemeslo zneuctil tím, že by ji snad neodeklel. A tak zaklel, poklekl a vzal ji do ruky. Žába zavřela oči, našpulila pusu a on se její vlhké a slizké tlamy, též se zavřenýma očima, dotkl rty. Když je opět otevřel, žábu v dlani neměl. Její hlava trčila z vody ven.



„Skočil na to, skočil na to,“ chechtala se a vzápětí zmizela pod hladinou, jak uhýbala před čarodějovým kouzlem.



„Zmije,“ křičel za ní Květoslav.



„Já nejsem zmije, ale žába, vole,“ smála se dál. Ale znovu se už neobjevila, neboť Květoslav zvolal: „Ještě jednou se vynoř a já nechám tenhle močál celý zamrznout.“



„A teď já,“ zvolala temně zelená ropucha.



„Tak, a mám toho právě dost!“ vybuchl Květoslav. „Další odpornou žábu, která si ze mě dělá prču, nesnesu.“



„Ale já jsem fakt zakletá princezna. Tamta žába to dělá schválně. Vždycky se objeví jako první a tohle provede, takže mě už pak nikdo nechce odeklít,“ postěžovala si.



„Jo?“ dal si čaroděj ruce v bok. „A proč by to asi tak dělala?“



„Protože tady nechce být sama. Má ráda společnost.“



„Já tě zkusím odeklít, ale jestli nejsi zakletá osoba, tak přísahám, že tě zakleju sám, ale do takové podoby, že už tě nikdo nikdy neodekleje! Ale líbat tě tentokrát bude on,“ ukázal na holubáře.



„Já? Proč já?“



„Před chvílí sis stěžoval, že ses ještě nelíbal. Právě jsi dostal možnost.“



„Se žábou? No fuj,“ otřásl se holubář odporem.



„Jaké fuj, já nejsem žába, já jsem princezna, ty hrubiáne!“ zaječela malá zelená žabička.



„Všichni se uklidníme, ano? Prostě jí dáš pusu a je to.“



„Ať mi dá francouzáka,“ štěkla žába.



„A to je zase co?“ podivil se holubář neznámému výrazu.



„To je způsob líbání, který pochází z Francie. Takhle budeš líbat Růženku, strčíš jí jazyk do pusy,“ vysvětlil Květoslav.



„Fúj, to je nechutné. Tady v tom království se přebírá z Francie fakt každá blbost,“ kroutil hlavou mladík.



„Je to příjemné a bude se ti to líbit. Ale upřímně bych to zrovna nepraktikoval se žábou,“ řekl směrem k němu a pak se otočil na zakletou princeznu. „Té bude bohatě stačit pusa, hlavní je, že už nebude zakletá, že?“



„Tak fajn, fajn, nebudu si vymýšlet. Hlavně ať už je to za námi.“



„Tak na tom se shodneme.“



Holubář si klekl a nechal si vyskočit žábu na dlaň. Ropucha se tvářila nadšeně z líbacího odeklínacího rituálu. Holubář se k žábě nahnul a vyšpulil rty. Ta ho svými tlapkami chytila za tvář, přiblížila si ho a věnovala mu pořádně slizkou pusu. Když už to trvalo docela dlouho, Květoslav se rozhodl, že mladíka vysvobodí. Odkašlal si.



„Tak to už by asi stačilo, ne?“



Žába se odtrhla, dopadla na zem a po chvíli mohli oba sledovat, jak se z ní pomalu vytváří opravdu krásná, blonďatá, dlouhonohá princezna. Protáhla si ruce i nohy, zakroutila krkem, až to luplo, udělala několik dřepů, pak se důkladně prohlédla, odhalila si vrchní část šatů, aby mohla pohlédnout do výstřihu a pak ohromeným mužům spokojeně oznámila: „V pořádku. Nic mi nechybí a nic nepřebývá.“



Květoslav s holubářem se na sebe podívali a čaroděj hned dostal nápad.



„Tak mě napadlo, když už jsi ta princezna a tady mladýmu něco dlužíš, nechceš ho naučit líbat?“



„Co prosím?“ zeptala se, ale výraz její tváře svědčil o tom, že byla čarodějovým návrhem šokovaná.



„Mladý by potřeboval zaučit. A to nejen v líbání, ale i v tom druhém, chápeš, ne?“ ztišil čaroděj hlas.



„Čaroději, prosím,“ holubář se začal červenat.

Princezna zírala s otevřenou pusou z jednoho na druhého, a když pochopila, že to myslí naprosto vážně řekla: „Já se mám líbat s tímhle trhanem jen pro vaše potěšení? Tím spíše, když to vůbec neumí? Tak to ani náhodou. Nejsem žádná….taková… Já jsem princezna, mě musí obletovat jen ti nejkrásnější muži z našeho království, svalnatí a oholení a musí mi dělat, co mi na očích vidí. A musí…,“ ječela tak, že čaroděj koutkem oka zahlédl, jak z nejbližšího okolí utíkají veverky a odlétají ptáci. Zatímco křičela, nahnul se k holubáři. „Už asi vím, proč ji zakleli.“



Ten souhlasně přikývl.



„A vy dva, vy jste nějací úchylové, nebo tak, že ano?“



„Myslím, že půjdeme,“ rozhodl čaroděj a holubář ho následoval.



„No moment, vy mě tu takhle necháte? A kdo mě doveze domů? Přece nebudu šlapat ve svých značkových botičkách. Dovezli mi je až z Francie!“ křičela za nimi, ale čaroděj se ji rozhodl ignorovat.



„Zase ta Francie,“ řekl holubář.



„To víš, tahle země dokázala téměř nemožné. Vytvořila o sobě iluzi, že všechno, co z ní pochází je úžasné, přitom jediné dobré věci, co kdy Francouzi vymysleli, jsou víno, francouzák a francouzské milování.“



Květoslav se vrátil do hradu s bylinami a s vidinou práce a povinností. V kuchyni uvařil lektvar, předložil ho princezně s doporučeným dávkováním a na odpoledne si nechal domluvit schůzku s králem.



„Pane králi, mám s vámi vážnou řeč.“



Krále čarodějův úvod vyděsil. „Proboha, co se stalo? Udělal jsem snad něco špatně?“



„To se ptáte naprosto správně. Nerad chodím okolo horkého kotlíku, takže přejdu rovnou k věci. Vy jste dal ulechtat otce mladého holubáře.“



„Ježišmarjá a kdy?“ spráskl ruce král.



„Copak vy si nepamatujete? To je dost smutné. Byl to váš nejlepší přítel.“



Král se posadil a sundal si korunu. Pak si přejel hřbetem dlaně přes čelo a smutně vydechl. „Máte pravdu. To jsem bohužel udělal. Bylo to v opilosti,“ vysvětlil své konání, ale hned narovnal pravačku, jako by chtěl čaroděje zastavit, aniž by ten se chystal něco říct. „Vím, vím, to mě neomlouvá. Ale učinil jsem ho doživotním holubářem.“



„To je dost chabá náhrada za otce, nemyslíte? Holubářem by se stal tak jako tak. Řemeslo převzal po otci.“



„Zase máte pravdu. Co tedy navrhujete? Jestli souhlasíte, dám se také ulechtat. Čest je pro mne vším,“ řekl, vstal a pohlédl do dáli.



„Rád bych se zeptal, proč jste to tedy dávno neudělal, ale to by bylo zbytečné. Ostatně, tím byste život holubáři nevrátil a udělal nešťastnou další osobu.“



„Jednu?“ podezřívavě se král na Květoslava podíval.



„Tedy dvě, samozřejmě, dvě osoby.“



„Dobře tedy, čaroději. Řekněte mi, co mám udělat. Jak mám ten hrozný čin napravit?“



„To vám řeknu rád. Dejte holubáři Růženku za ženu.“



Králi vypadla leknutím z rukou koruna. „Vy jste se zbláznil? Královská dcera a syn holubáře? Kdo to kdy slyšel? Vždyť by se nám všichni v okolí smáli. Navíc ženicha si přece bude vybírat na té soutěži.“



Květoslav přistoupil ke králi a položil mu ruku kolem ramen. „Přemýšlejte přece. Kdo se musí dozvědět pravdu? Dáte vyhlásit, že je to princ.“



„Princ? Vždyť se mi každý vysměje. Všichni tady holubáře znají,“ zoufal si král nad chabým nápadem čarodějovým. „Já vám řeknu, slovutný čaroději, vy nám dáváte. Nejprve drak, pak že bude čarodějkou a teď holubář ženichem.“



„A kdo ze služebnictva zná rodokmen holubáře? Jak vy víte, že nějaký strýček z dvacátého pátého kolene nebyl v minulosti princ?“



Tahle slova dopadla, kam měla. Král si mnul bradu a oči mu svítily. Postupně se mu na tváři rodil úsměv. Květoslav kul želízko, dokud bylo žhavé.



„Princezna nic neřekne. Bude ráda, že dostane draka a vyučí se na čarodějku. A pokud mohu soudit, ten holubář je hodný a chytrý kluk. A trochu si to vylepšíte i tam nahoře,“ ukázal prstem k nebi, „když se odvděčíte holubáři za nevinnou smrt jeho otce.“



Král kýval hlavou, ale bylo jasné, že pořád není definitivně přesvědčen. „A co my zmůžeme, když si Růženka postaví hlavu a nebude ho chtít?“



Čaroděj se usmál a vytáhl z náprsní kapsy haleny lahvičku s červeným obsahem. „Tohle jí nalijete do pití. Stačí, aby se napila, a už nebude chtít jiného.“



„Jedna kapka pro ni a jedna pro něj,“ díval se král na lahvičku zálibně.



„Jemu dávat nemusíte. Ten už jako by nápoj lásky vypil.“ Pak se ke králi naklonil a zašeptal mu: „A jestli mohu radit, jednu kapku si nechte i pro královnu. Jsem si jistý, že vás pak i bolesti hlavy přejdou.“



Král pečlivě a opatrně zasunul nápoj lásky do měšce na krku a obrátil se na čaroděje. „No, moment. Ostatní princové si budou vybírat z princezen účastnících se soutěže. Jak zařídit, aby nikdo nepoznal, že holubář není princ?“



Květoslav protáhl oči. „Navlíknete ho do kvalitních hadrů, aby vypadal jako princ a pak už jen stačí, aby se jako princ choval a mluvil. Nikdo nic nepozná. Většina princů bude princeznám hledět do výstřihu a konkurence si nebudou všímat. Zvláště, když Růženka bude mít oči jen pro něj. Ten nápoj do ní musíte dostat ještě před soutěží.“



„Jste hotový kouzelník. Promiňte, vy jste kouzelník. Vyřešil jste tady tolik problémů. Pán bůh zaplať.“



„Žádný pán bůh, zaplatíte mi vy.“



„Jak se vám jen odvděčíme?“



„Prosil bych tři pytle zlata.“



Královo čelo se svraštělo. „No, nejste z nejlevnějšího kraje.“ Ale když viděl výraz čarodějovy tváře, rychle spěchal s omluvami: „Já vím, nezlobte se, drahý čaroději. Zůstat můžete, jak dlouho chcete. Náš hrad je vám plně k dispozici. Dám vám jednoho sluhu k ruce.“



„Děkuji, zůstanu ještě týden, jen pro jistotu, abych se přesvědčil, že kouzlo zabralo. A taky bych rád viděl Miss Princeznu na vlastní oči. Nikdy jsem se žádné soutěže krásy nezúčastnil,“ zalesklo se čaroději v očích. „Mezitím bude princezna chodit na kurzy chování ve vládnoucích kruzích.“



Čaroděj byl skutečně spokojený sám se sebou. Vyřešil vše, co se vyřešit dalo. Účinnost lektvaru podpořil kouzlem, manželství krále bylo zachráněno, holubář dostane Růženku a ta poprvé zažije kouzlo lásky a navíc osvobodil jednu ropuchu.



Po první noci se princezně změnila pleť. Zatím jí však zůstala váha. „Kdy už nebudu tlustoprdka?“ ptala se princezna.



Královnu nepotěšilo ani to, že u stolu krkala. Třískla do stolu tak, až všichni nadskočili. „Copak se neumíš chovat? Musíš být za každých okolností jako dáma a ne buran z hospody.“



„A to bych rád podotknul, že i toho burana jsem z ní vyčaroval já.“



První, co po snídani princezna absolvovala, byl kurz mluvy. Růženka se dozvěděla, že nesmí klít, což jí přišlo vůbec nejvíc stresující, protože ji nenapadal žádný způsob, jak si mnohokrát ulevit. Také zjistila, že i když se jí kdokoli nebude líbit, tak ho nemůže nazývat moulou, blbcem, idiotem, hlupákem, oslem, kreténem, kryplem ani budižkničemu. Též nesmí používat vulgarismy, tedy ani „ty vole“. Její námitka, že „vy vole“ je slušnější varianta byla smetena ze stolu. Nahradit musela ve svém slovníku i výrazy huba, pazoury či fotr.



Květoslav dále varoval, že jízdu na koni by měli nechat až na moment, kdy bude princezna štíhlejší, ale král s královnou se chlubili, že mají koně, kteří unesou obra, o čemž čaroděj silně pochyboval. Když se na nejstatnějšího koně z královských stájí Růženka konečně vyškrábala, samozřejmě s pomocí třinácti mužů, kůň se rozplácl na zem, kopyta zamířila do čtyř různých směrů a Květoslav se začal smát, až se za břicho popadal. Princezna to okomentovala po svém: „Nesměj se mi, parchante.“



„Růženko, to není slušné, říkat taková slova. Ale není ani hezké se smát dámě, čaroději.“



„Jo, nesměj se mi, nebo ti urvu hlavu,“ zakřičela.



Svou si přisadil i kůň samotný. „Směje se ti to, hlupče, co? Chtěl bych vidět tebe s žebřiňákem na zádech.“



Protože ale zvířecí řeči rozuměl výhradně Květoslav, ostatní slyšeli jen bolestné ržání. Když Růženka slezla z rozplácnutých zad koně a ten byl následně odtažen, král s královnou uznali, že měl čaroděj pravdu a slíbili, že už ho ve všem poslechnou.



Aby mělo kouzlo maximální účinnost, bylo třeba mu trochu pomoci. Květoslav ze svých čarodějných knih až posléze zjistil, že kouzlo prostě nebude tak silné, jak si přál, vzhledem k silnému zanedbání. Když francouzská stylistka chtěla, na čarodějův pokyn, ostříhat Růžence vlasy, obočí a i jiné další ochlupení, jež nebylo, vzhledem ke stadiu růstu, možné poznat odkud vlastně vychází, zlomila několikery nůžky. Květoslav je tedy musel očarovat. „Tyhle mohou stříhat i tašky na střeše.“



„Tašky na střeše? Copak na naši střechu se chodí nakupovat? Doufám, že ne, nesnesu, aby tady byli nějací čumilové,“ prohlásila Růženka.



Horší to bylo s podpažím, ze kterého navíc vylétlo i několik krkavců. Princeznu nebavilo ani líčení. Francouzská stylistka však Růžence představila nejnovější řadu, kterou doporučila používat denně, což se budoucí panovnici ale vůbec nezamlouvalo. Z Francie, tedy rodné země, doporučila nejnovější K´Oral Harys. Na zvlášť problematickou pleť se hodil krém Hubu Panel. Řasy namalovala nejznámějším Raydilline a rty značkou Audior. Na nehty použila lak Mrmmel. Jakmile bylo dílo v podobě Růženky hotovo, stylistka se zmínila i o dalších kvalitních přípravcích značek BobRaptor či Termacool. Růženka si o všem pečlivě dělala poznámky.



 



Týden uplynul jako voda a Růženka byla konečně krásná. Ze všech okolních i vzdálených království se sjížděli princezny na soutěž a princové, kteří doufali, že si ze soutěžících vyberou tu pravou. Do velkého sálu byl postaven dlouhý stůl, ke kterému zasedla porota. Úvodního slova se ujal král.



„Dovolte vážené princezny a vážení princové, abych vás přivítal na letošní soutěži krásy Miss Princezna, kterou máme tu čest hostit. Každému z vás byl přidělen sluha, dámám služka, pro maximální pohodlí. A teď mi dovolte, abych poděkoval letošním porotcům, kteří vážili tak dlouhou cestu, aby vybrali tu pravou. Letos byli jako porotci vybráni,“ a král rozevřel pergamen, z něhož předčítal jména a stručné charakteristiky porotců, načež ti po přečtení svého jména vstali a za potlesku se uklonili a pokynuli davu rukou.



„Předsedkyní poroty je Anna Jana Hana Mírová. Tato dáma, jejíž úctyhodný věk byste jí jistě nehádali, je sama vítězkou soutěže před pětačtyřiceti lety.“



Předsedkyně Mírová se na krále zamračila a ten se omluvně zazubil.



„Děkuji, děkuji, děkuji. Chtěl bych jen říct, že předsedám této soutěži již léta a mým hlavním posláním v ní, kromě vybrání další tuctové vítězky, která nebude ani náhodou hezčí než já, je vyvrátit mýtus umělého zlepšení zevnějšku. Dámy, ale i pánové. Podívejte na mne,“ a vypnula hrudník, který sám o sobě už byl dost velký. Když se otáčela na všechny strany, porotce na levé straně byl poprsím zasažen a skácel se k zemi. „Čaroděj mi udělal nejen nová prsa, ale i rty, oční víčka, řasy, nehty, stehna, zadek, pupík i uši,“ vypočítávala. „Zkrátka, nemusíte se toho bát. Chcete-li být krásné, musíte potlačit strach. Stejně to všechno děláme pro muže. V dnešní moderní době se prostě bez umělých zásahů již neobejdeme!“



Největší potlesk samozřejmě sklidila od princezen.



„Děkuji předsedkyni poroty. Dalším členem poroty je muž. Je to francouzský módní návrhář a stylista, který má však kořeny v našem království Jean Hubana Frapé,“ oznámil král.



Černošský porotce v barevném hábitu vstal.



„Zajímavá móda,“ poznamenala královna.



„Prosím vás, vždyť to vypadá jako jamajské prostěradlo s dírou uprostřed.“



„Je mnoho věcí, kterým rozumíte, ale móda mezi ně nepatří,“ řekla dotčeně královna, aniž by čaroději věnovala pohled.



„Čaute, čaute lidi. Já rád, že mezi vás dorazil. Já vám řekl jenom toto. Nezáleží na tom, jak vypadáte, ale co nosíte. Protože sebehnusnější stvoření, když si na sebe vezme moje šaty, bude krásná a super osoba.“



„Děkuji i druhému porotci. Třetí porotce je odborník na všechno kolem módy, líčení a vůbec soutěží krásy, pan Honzíček Zelíček řečený Zelí, říkám to správně?“



Muž v růžových botách do špičky vyskočil, až mu boty zaklapaly. Na sobě měl temně růžovou košili, světle růžovou vestu a ve vlasech středně velkou růžovou mašli. Harmonii jediné barvy narušovaly pouze těsné kalhoty ve sluníčkově žluté.



„Ahojte miláčci, říkáš to správně, kocoure.“



Po těch slovech král vysoko pozvedl obočí a popošel pár kroků zpět.



„Mé milované květinky, a květináči, mí krásní kaktuskové a tulipánci, všechny vás miluju. Jste úžasní. Krásní lidé jsou vždycky tak úžasníčkově úžasní, až mi srdíčko plesánkuje. Já mám taky jednu motivaci být porotcem této úžasně sluníčkové soutěže. Chcete ji znát?“



„Anó, chceme…,“ křičel dav.



„Ježišičky, vy mě dojímáte, kůzlátka moje. Tak já vám to teda řeknu, když jinak nedáte. Já jsem se rozhodl odstranit ze světa ošklivost. Pryč s ošklivými lidmi!“ zakřičel. „My už chceme jen krásné. Jen krásní lidé vstříc novým zítřkům. Ať žije krása!“



A dav brzy skandoval toto heslo nejen poté, co se výstřední porotce posadil, ale také několikrát během soutěže.



„Děkuji za představení všem porotcům. Nyní budou následovat tři disciplíny. Vítězka totiž musí být nejen krásná, ale i chytrá. Nejprve tedy bude promenáda v šatech následovaná testem obecných znalostí a vše zakončíme disciplínou speciálních dovedností,“ oznámil král a princezny se již začaly řadit.



„Jako číslo jedna pro dnešní den je princezna Leila z marockého království. Její šaty od tamějšího módního návrháře mohou zdánlivě připomínat rybářskou síť, ale ve skutečnosti jsou z velmi vzácné mořské řasy ušité jen pro dnešní den a tím pádem tak jediné na světě.“



Díry v řasách byly jen v určitých místech a to nejzajímavější, alespoň z Květoslavova pohledu, bylo skryto.



„Moc obyčejné. Kdyby tam byly alespoň perly,“ prohodil Frapé.



„Měla si nechat prodloužit nohy,“ podotkla předsedkyně.



„Pochází ze země mocinky silného sluníčka,“ zatleskal Zelí.



„Číslo dvě má princezna z japonského císařství Hunako Jaumako Kiró,“ oznámil král.



Drobná dívka v šatech, které k nelibosti čaroděje Květoslava zakrývaly vše, docupitala doprostřed sálu a začala zvláštním způsobem tančit a všelijak se kroutit.



„Šaty s obrazcem květiny, to je tak divné,“ ušklíbl se Hubana. „Květy patří na louku ne na oblečení.“



„Měla by si nechat zvětšit prsa,“ poznamenala stroze Anna Jana Hana Mírová.



„Pochází ze země vycházejícího slunce. A sluníčkoví lidé jsou tak milouncí,“ zatleskal opět Honzíček.



„Číslo tři bylo uděleno princezně, Svítí jako měsíc a běhá jako zajíc, až z daleké země za mořem.“



Princezna vzbudila skutečný zájem všech. Rozhodně ale ne takový, v jaký určitě doufala. Její jednoduché plátěné kalhoty s barevnými fleky neurčitých tvarů a čelenkou s třemi pery, na nichž byla vyobrazena společně se svou rodinou, byly pro porotu zkrátka moc obyčejné.



„Co to za šaty? To, že princezna? Toto nějaká poběhlice?“ rozčílil se Jean.



„Měla by si nechat vybělit pleť,“ prohlásila Anna Mírová a dál se věnovala úpravě svých nehtů.



„Pero na hlavě, no fujiky fuj. Kdo to kdy viděl strkat si na hlavu něco tak odporného, jako jsou pera ptáků, kteří lítají všude možně,“ otřásl se odporem Honzíček Zelíček. „A taky to jméníčko. Jestli svítí jako měsíc tak teda moc často nesvítí. A jestli běhá jako zajíc, tak možná i stejně zapáchánkuje.“



„Číslo čtyři dnes vlastní má dcera, princezna Růženka,“ významně na porotce mrkl král a ti mu to oplatili.



Růženka na sobě měla vcelku jednoduché růžové šaty splývající až ke kotníkům a, samozřejmě s pomocí Květoslava, byla krásná, až oči princům přecházely. Květoslav Dobromysl Stehýnko se dmul pýchou a královna jej za tuto nelehkou práci, kterou si s princeznou dal, ocenila intenzivní masáží stehna. Pokud bylo čaroději dovoleno soustředit se na něco jiného, hledal mezi princi holubáře. A po chvilce pátrání po místnosti jej skutečně nalezl. Dle čarodějovy rady si dali záležet a mladík byl od princů, alespoň co se honosnosti oděvu týkalo, k nerozeznání. Jeho vzrušení samozřejmě narostlo, když Růženka přišla na řadu, a pak také, když se zintenzivnila masáž jeho stehna. A že už v sobě měla princezna lektvar lásky, poznal Květoslav podle toho, že i ona holubáře očima hledala.



„No prosím, výkvět francouzské módy, to se hned pozná,“ křičel nadšeně Jean Hubana Frapé a podporoval dav ve výkřicích „bravó“.



„Určitě by něco potřebovala zvětšit, zmenšit nebo odstranit, jen to přes ty šaty nejde vidět,“ procedila mezi zuby závistivě Jana Mírová.



„Růžovoučká barvička je prostě fajnovoučká. Kdo má rád růžovou, ten nemůže být špatný člověk,“ tleskal divoce Zelíček řečený Zelí.



„A poslední číslo pět má dnes princezna Megera Angel, která přijela z bavorského knížectví.“



Již na první pohled bylo zřejmé, že mládí má tato dáma dávno za sebou. Porotu nezaujala ani jednobarevná sukně, ani stejnobarevná halenka a už vůbec ne krátký střih vlasů, který se na moderní dámu této doby nehodil.



„Jéžiši, stará panna,“ prohlásil Květoslav.



„Nebuďte zlý, čaroději. Třeba je to jen dáma, která dosud neměla štěstí a zrovna na našem hradě se na ni usměje,“ ohradila se proti jeho slovům královna.



„Stará panna a má na sobě staropanenské šaty, jak nechutné,“ prohlásil Hubana Frapé.



„Výčet toho, co by potřebovala vylepšit, by mi zabral celý den.“



„Já z ní pociťuju moc pozitivní energii. Možná je to stará panna, ale má moc ráda cizí lidi. Ovšem na soutěž krásy to nepostačinkuje.“



„Tím jsem vám dnes představil všechny dívky. Nyní následuje druhá disciplína, kterou je test obecných znalostí,“ vyhlásil král.



Princezny se seřadily tvářemi k porotcům i divákům a král je počal oslovovat.



„Princezna Leila se prý moc ráda projíždí na velbloudech, a kdyby si mohla něco přát, byl by to světový mír. Řekněte mi, prosím, co je to krajka.“



„Tak to vím moc dobře. To je totiž had,“ odpověděla sebevědomě princezna, ale její sebevědomí bylo rázem zmrazeno hurónským smíchem davu a porotců nevyjímaje.



„Princezna Hunako Jaumako Kiró má mnoho rozličných zálib. Ráda rybaří a obírá drobné kostičky z ryb, to je vůbec její nejoblíbenější zábava. Aktivně se věnuje bojovým uměním, především sumó, a to i když na to nevypadá. Kdyby mohla mít jakékoli přání, chtěla by ulovit za život sto tisíc ryb a překonat tak životní rekord jejího bratra, který jej drží od svých dvacátých narozenin a také by ráda ulovila světoznámou, dosud nepolapitelnou velrybu Boby Flíčka. Na vás bych měl dotaz, princezno, zdali pak víte, při jaké příležitosti jíme tady v našem království kapra. Jako znalkyně ryb to pro vás jistě bude snadná otázka.“



Princezna se dlouze zamyslela. „Před harakiri?“ odpověděla s úsměvem, ale protože tento pojem byl všem v sále neznámý, nikdo nehnul ani brvou. Král jen zakroutil hlavou a pokračoval.



„Princezna Svítí jako měsíc a běhá jako zajíc má ráda jízdu na bizonovi. Vlastní cennou sbírku skalpů a jejich získávání je jedním z jejích koníčků. Její přání je vcelku jednoduché. Prozradila mi, že by ráda vyhladila všechny rudochy, ať už to znamená cokoli,“ rozhodil král ruce s úsměvem. „Princezno, vy znalá přírody a zvířectva všeho druhu mi jistě řeknete, co je zmije jedovatá.“



Princezna pokývala hlavou, jako, že ví a pak vyštěkla: „Vy znát moje sestra? To být ona. Ona přebrat mi muže, proto já být tady.“



„Tak toto skutečně nemůžu uznat jako správnou odpověď. Tím pádem přejdeme k mé dceři, princezně Růžence,“ a král opět významně pomrkával na porotu a oni mu stejnou měrou opláceli.



„Růženka má v obdivu všechny čaroděje a ve volném čase se věnuje chovu draků, že?“



V davu to obdivně zahučelo. „Jejím přáním je zaměstnávat všechny světové cukráře. Řekni mi, prosím tě, co to jsou Schumbartovy koule,“ dmul se pýchou král, protože snazší otázku už princezna nemohla dostat. Ještě, že otázky sám vymýšlel. Je to přece její oblíbená laskomina. Najednou v něm hrklo. Princezna zhltla, co jí přišlo pod ruku, ale názvy jednotlivých sladkých pochutin možná vůbec nezná.



Princezna se poškrábala za uchem. „Sakra, já neznám koule každého chlapa bůhví odkud,“ vypadlo z ní.



Naštěstí všechny rozesmála a porotě připadala její odpověď roztomilá. Usoudili, že to alespoň svědčí o její nevinnosti.



„Princezna Megera Angel z bavorska nejraději sedí u piva s pořádnou klobásou v ruce.“



„To se teda divím, že ještě nemá žádného chlapa.“



„Ale kuš, čaroději, nebuďte vulgární.“



Také má v oblibě pořádání honů na sousední knížectví. Její přání je poněkud zvláštní, ale přednesu jej. Ráda by v budoucnosti vytvořila jednotné celoevropské bavorské knížectví, kterému by pochopitelně vládla. Princezno Megero, povězte, jak přesně se jmenuje naše království?“



Megera Angel se zhoupla na patách, srazila černé holínky k sobě a řekla direktorsky: „Ať se jmenuje, jak se jmenuje, jednou bude součástí Bavorské unie. Smiřte se s tím!“



„No, porotci si jistě udělali obrázek. A pokud stále nemají jasno, přesvědčí je snad poslední disciplína, ve které princezny předvedou speciální dovednosti.“



Porotci měli celkem jasno od začátku. Nejen proto, že je hřály zlaté měšce u nohou, ale také proto, že pohostinnost krále byla velkolepá a oni cítili povinnost titul Miss udělit právě Růžence. Na druhé straně příliš složitý výběr neměli, vzhledem k tomu, jaké princezny se přihlásily, a jakým způsobem se prezentovali. Přesto se na závěrečnou disciplínu těšili.



Princezna Leila obřadně připravila čaj a na barevné dečce pak předvedla správný postup kouření vodní dýmky.



„To je hnus. Všechny šaty načichnou dýmem.“



„Kouření škodí pleti. A nehtům.“



„Fujiky, člověk pak odporně páchne. A jak to škodí zdraví.“



Princezna Hunako Jaumako Kiró obratně vykostila sedm ryb, než se přesypaly středně velké přesýpací hodiny a porota ani po dlouhém hledání žádnou, byť jen drobounkou kost nenašla.



„Nesnášinkuju, jak mi páchnou prsty rybinou.“



„To se hodí. Takto vykostěné ryby lze používat na unavená oční víčka a podle nejnovějších výzkumů odstraní i vrásky.“



To princezna, Svítí jako měsíc a běhá jako zajíc, měla se svou dovedností problém. Když jí zakázali zkusmo skalpovat náhodného diváka z publika, obratně předvedla stavbu teepee.



„K čemu je toto dobré,“ kroutila hlavou předsedkyně poroty. „Takováhle práce ničí nehty.“



„Hlavně si při tom může roztrhat šaty.“



„K přežití divošků v přírodě je to asi dobré, ale pro všechny ostatní je to krajinkovaně nepodstatné.“



Princezna Růženka se rozhodla zazpívat, čímž sklidila skutečně bouřlivý potlesk publika i poroty, neboť její hlas byl kouzlem vylepšen a zpívala tedy nádherně, jak musel uznat každý a Květoslav se opět dmul pýchou.



 



Bledá ve tváři, woodoo vytvářím, to mě nejvíc baví,



za nic neručím, celý den učím aportovat draka, co mám.



Otec se za hlavu chytá, jsem čarodějka zarytá,



když si postavím hlavu, postavím hlavu, jsem vždy v právu.



 



Dám si inzerci, že všichni bezvěrci ať se ke mně hlásí,



všechny přijmout dám, pak se nadšeně ptám, co mě zajímá.



Každý looser mi tleská, neboť jsem ošklivá a nehezká,



když tvrdě trénuju, kouzla piluju, podmínky si diktuju.



 



Já chci, já chci miminko dračí,



já chci, já chci být ošklivá a zlá,



ta, která naučí draka hačí a k vládnutí ji stačí,



když tvrdě trénuju, kouzla piluju, ksicht si černou zmaluju.



 



Jak se naučím sítím pavoučím, abych oběti chytala?



Čarodějku nehledej, já jsem ze všech nej, kouzla veškerá znám.



Ať projdu keři či roštím, ať se mi postaví draci obrovští,



já jim na prdel dám, vždyť kouzla znám, já na to mám.



 



Já chci, já chci mimčo netopýří,



já chci, já chci být ošklivá a zlá,



ta, která zlato prohýří a při vládnutí se smíří,



když draci nad hlavou, v moři s piraňou, s upíry za zábavou.



 



Já chci, já chci být hnusná k zblití,



tak prý každá čarodějka vypadá,



ta, která holduje pití a vyžívá se v bití,



když někdo namítá, že kouzla zamítá, to vše se v mém vládnutí promítá.



 



„Ta nadsázka mě baví,“ křičel nadšeně Frapé a plácal dlaněmi o sto šest.



„Text nebyl špatný, a hlas si tedy vylepšovat nemusí, jen co je pravda.“



„Zvířátka v písničce sice byly fujiky, fujiky, ale jinak má princezna talentíček. Byla by z ní hvězda světového formátu, kdyby se chtěla zpíváníčku věnovat,“ snažil se Honzíček překřičet dav.



A Megera Angel na závěr ukázala své umění s bičem. Na konci pak také zazpívala, ovšem zdaleka ne tak krásně, do rytmu práskání biče bojovou píseň, při které na místě pochodovala.



Vítězka byla z mnoha důvodů předem jasná. Titul Miss Princezna zůstal doma. Všichni Růžence vítězství přáli a jak Květoslav, který porotce zahlédl přepočítávat pod stolem zlaťáky, musel uznat, i kdyby nebyli podplaceni, bylo právoplatné. Sice ji ke kráse dopomohl kouzly, ale ostatní princezny opravdu byly na soutěži jen do počtu. Jeho plán, že poslední noc stráví na loži s některou z nich, vzal za své. U jedné se bál, že ho bude skalpovat, u další tušil, že má ráda drsnější praktiky, po kterých by mohl akorát počítat jizvy na zádech. To mladý holubář byl na svou lásku pyšný. A byl pyšnější ještě víc, když král oznámil, že se v brzké době bude konat královská svatba. Toto oznámení zbytek princů nepotěšilo. Tím spíš ne, když dle jejich názoru „není z čeho dalšího vybírat“ a „kdo by se stěhoval kamsi daleko“ a také „v jedné zemi je furt horko a v další zase tajfuny“.



Princové se vydali na cesty domů, porota také a i čaroděj Květoslav si balil své věci. Z této činnosti jej vytrhlo zaklepání na dveře. Stála za nimi Růženka. 



 „Chtěla jsem ti za všechno poděkovat. To díky tobě budu mít brzy draka, budu čarodějkou a teď jsem i nejkrásnější princezna na světě,“ dmula se pýchou.



Květoslav si povzdych. „Růženko, něco ti povím. Zrovna ode mne to bude znít podivně, ale ve skutečnosti nezáleží na tom, jak vypadáme.“



„Nezáleží? Tak proč si ze mě dělal krásnou? Mohla jsem zůstat, tak jak jsem byla.“



„My si nerozumíme. Když jsem přijel, vyznávala jsi jen černou, tedy zlou magii. A vypadala jsi tak, jak jsi vypadala schválně, aby ses přiblížila vzhledu čarodějkám. Teď vypadáš normálně a nebudeš děsit lidi. I když musím přiznat, že ve svém dřívějším vzezření bys děsila i netopýry. Ale ve své podstatě nezáleží na tom, jak vypadáme, ale jací jsme. Proto jsem chtěl, abys dělala jen dobrou magii, když už se jí chceš učit. Znám mnoho čarodějek, které by rozhodně nevyhrály soutěže krásy, ale za to mají dobré srdce.“ Zahleděl se oknem ven. „To naše činy z nás dělají, kdo jsme. Taky znám spousty krásných princezen, ale pyšných, povýšených a krutých. To, že si nyní krásná z tebe dobrou budoucí královnu neudělá, víš?“



Princezna vážně pokývala hlavou. „Aha, děkuji za další tvá chytrá slova, budu si je pamatovat a dodržím slib, který jsem ti dala,“ řekla a objala ho. „A ještě bych měla jednu prosbu.“



„Bojím se zeptat.“



„Chtěla bych pomoci své lásce, holubáři. Nemohl bys nějak oživit jeho otce? Zemřel neprávem a i mému otci by to pomohlo.“



Květoslav se jí zadíval do očí a pak si povzdychl. „Věř mi, že jsem už viděl umírat nevinné. A kdyby to šlo, hned bych to udělal. Ale mrtvého člověka nelze oživit. Můžeš se spojit pouze s jeho duchem a to za předpokladu, že o to sám stojí. Kdo jednou zemřel, tomu není pomoci. Je mi to líto.“



„Mě taky. Je jedináček a už nikoho nemá.“



„Jeho rodina jste teď vy. Ty, tvůj otec a matka.“



„Já vím, ale…“



Tentokrát to byl čaroděj, kdo objal princeznu. Pak ji chytil za ramena a hleděl jí přímo do očí. „Přišel o oba rodiče, je to hrozné. Ale teď má tebe a bude s tebou šťastný, tím jsem si jistý. Kdybych mu mohl jakkoli pomoci, tak bych to udělal, věř mi. Nicméně kdybyste cokoli potřebovali, tak se ozvěte.“



Princezna čaroděje doprovodila ven z hradu ke kočáru a naposled zamávala, když nasedl. Tři pytle zlata byly naloženy a královský kočár se vydal na cestu domů. A čaroděj Květoslav Dobromysl Stehýnko marně po celou cestu pátral v paměti, kdy naposled se z jediného úkolu vyklubala celá řada úkolů a kdy toho tolik za tak krátkou dobu vykonal.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jakub Glofák

O mně

Jmenuji se Jakub, jsem z Ostravy a je mi 27 let. Pracuji jako ostraha objektu. Rád vařím, cestuji, chodím do přírody, jezdím na kole a plavu. Mám rád sci-fi, fantasy a mysteriózní příběhy

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •