IKAR CZIKAR CZ

KONEC VESMÍRNÉHO ČASU (Josef Čáp)14.9.2011
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 26053, Komentáře 3

 

                                     

 

KONEC VESMÍRNÉHO ČASU

                                                              

SCI-FI

PŘÍBĚH

 

                                           

Kapitola 1. 

 

NarozeninyKonec vesmírného času

 

 

„Vstávej, honem vstávej, ať nezmeškáš Toníku, neboť, ranní ptáče dál do skáče,“ ozvalo se tichým hlasem z úst mé maminky, která jako vždy pečlivě dohlížela na to, abych se v klidu nasnídal a nepřišel pozdě do školy, což se díky této starostlivé a milující ženě nikdy nepřihodilo.

 

A tak začal úplně obyčejný den, o němž bych si nikdy nepomyslel, že v mém životě zapříčiní obrovský životní zvrat, jenž nelze nazvat jinak, než jako předurčený osud. Píše se rok 1968, a já mám dnes 20. srpna své dvanácté narozeniny, na které jsem se moc těšil, především na oslavu a dárky, s nimiž mě má rodina pokaždé s nadsázkou doslova zaplavila. Byl jsem totiž jedináček, takže se nelze divit tomu, že jsem byl tak trochu rozmazlován.

 

Po snídani cestou do školy, kdosi na mně volá: „hned po škole přijď za mnou do dílny,“ nemohl jsem se zmýlit, protože to byl bručivý hlas mého dědy, takže jsem se otočil a s úsměvem na rtech odvětil: „No jasně dědo, copak jsem snad někdy zapomněl?“ Děda se pousmál a pokračoval dál ve své cestě. O tomto velice moudrém člověku, tedy o mém dědovi, mohu ze vzpomínek říci jedno: byl to neobyčejně hodný člověk, jenž mé dětské duši nejlépe rozuměl. Prostě to byl můj děda, takový jak má být!

 

Co bych tak o něm mohl ještě napsat? Děda byl pražský hodinář, jehož osud byl silně poznamenán po 2. sv. válce, kdy jeho dílnu postihly komunistické represe, útlaky a omezování činnosti soukromých podnikatelů v tehdejším Československu.

 

Panu Bradáčovi bylo nakonec umožněno v hodinářství zůstat, ale už jen jako zaměstnanci státního podniku. I když už rodinné hodinářství dávno nevlastnil, přesto nebyl v životě nešťasten, poněvadž mohl svou práci ale i koníčka vykonávat po zbytek svého života. Dodnes slyším v jeho obchodě všechny ty tikající hodiny, když odbíjejí dvanáctou hodinu: „bim bam, bim bam.“ Nikdy nezapomenu na to, jak mi děda říkal: „Víš chlapče, bez času by na celém světě zavládl chaos a anarchie!“

 

Čas plyne jako voda, a než jsem se nadál, nastal večer. Doba, kdy již byla připravena narozeninová oslava. Už jsem se nemohl dočkat! A zanedlouho skutečně vše začalo. Maminka dala na stůl dort, který vypadal jako hodiny, a tatínek zapálil dvanáct svíček, které jsem hned na první pokus sfoukl. Potom jsem už netrpělivě vyčkával, s jakým překvapením se asi při rozbalování narozeninových dárků setkám, poněvadž těch bylo ve vedlejší místnosti, jak jsem postřehl, vskutku požehnaně.

 

Od tety jsem dostal skautský nůž, to byl ten vysněný dárek, který mi vloni přislíbila k vánocům, ale teta byla o vánocích bohužel nemocná, proto jsem tuhle kudlu dostal teprve až teď v den svých dvanáctých narozenin. Ovšem, kdo jiný, než děda Bradáč, mohl vymyslet cosi tak úžasného, že jsem při rozbalení jeho dárku doslova oněměl, protože to, co mi koupil, to se nedalo ani s tím vysněným skautským nožem srovnávat.

 

Děda mi řekl: „Tak co Toníku, co se tam v té krabici asi tak skrývá, co tam bude za poklad?“ „To vůbec netuším,“ odpověděl jsem a začal s velkým zájmem rozbalovat onu krabici s velkým tajemstvím uprostřed. Když jsem tu pečlivě zabalenou krabici nakonec otevřel, čekalo uvnitř velké překvapení, ano, šlo o skutečný poklad, protože obsahoval astronomický dalekohled. „Páni, dědo, co to je?“ „Tak schválně, jestli to uhodneš,“ uštěpačně dodal svým typicky bručivým hlasem. 

 

„To je roura?“ Pak se děda zasmál, a dodal potřebné vysvětlení: „To je roura s okem uprostřed, a to skleněné oko to je čočka, která komukoliv poskytne pohled do kosmických časů minulých.“ Sice jsem to nepochopil, co myslel tím pohledem do kosmických časů minulých, nicméně, uvnitř byl nádherný dalekohled, o němž se mohlo mým kamarádům a spolužákům ze školy leda tak nechat zdát.

 

Toho večera už jsem na nic jiného, než na tenhle dalekohled nemyslel. Navíc mi děda navrhl: „Mohli bychom ho hned teď složit, a můžeme se podívat třeba na Měsíc?“ Samozřejmě jsem na tuhle nabídku radostně příkyvl, když maminka hned namítla: „A co ten dort, ten ani neochutnáš?“ „Však ho nech,“ napomenul děda mamku, „vždyť mu nic neuteče, podívej, jakou má z toho dalekohledu radost!“ A tak jsme s dědou složili dalekohled a postavili před otevřené okno, a pohlédli do nedostupného vesmírného prostoru, až tam, kam tahle malá kulatá trubka dohlédla.

 

Byl to fascinující a především nepopsatelný zážitek, který mě uchvátil svou rozmanitostí, tajem a kouzlem, spatřit jasněji všechny ty blikající objekty na nebi (hvězdy), zejména Měsíc, který jsem mohl poprvé zhlédnout, jako bych se na něm sám náhodou ocitl.

 

To byl vskutku nevídaný prožitek, jenž nešlo popsat pouhými slovy. Skoro bych mohl říct, že to byly nejlepší narozeniny v mém životě. Jak se posléze ukázalo, nebyly! Co se vlastně toho večera ještě přihodilo? Zničeho nic se začaly v našem domě otřásat okna, jako kdyby nastalo zemětřesení, které se ve střední Evropě takřka nevyskytuje. Nikdo z nás nechápal co se vlastně děje, ale pak na nás soused z jeho balkonu začal hlasitě křičet: „ hned si pusťte rádio, Rusáci jsou tady!“ Když taťka zapnul v našem obývacím pokoji rozhlasový přijímač, tak jsme se nestačili divit.

 

Ve zprávách zazněla následující - šokující informace: „Vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky překročila státní hranice.“ Poté už následovala různá prohlášení, například: „My, pracovníci rozhlasu, stojíme zcela za prezidentem republiky a legální vládou,“ znělo z Vinohradské, zatímco nad budovou rozhlasu přelétávala sovětská letadla.

 

O něco později byla slyšet i ve vysílání na pozadí slova hlasatelů, vyzývajících k zachování klidu a nástupu do zaměstnání.“ Vzápětí po těchto šílených událostech nastalo u nás doma absolutně hrobové ticho, kdyby spadl špendlík tak by byl slyšet. Nikdo tomu nechtěl věřit, ale tak nějak jsme to všichni čekali.

 

Pro Čechoslováky to byla neodpustitelná zrada, kterou zosnovala bratrská (slovanská) země, nikoliv nepřátelské nacistické Německo, ale mocnost, co nás právě od nacistických okupantů osvobodila, o to víc však tahle zrada bolela! Každému už bylo po tomto vojenském vpádu naprosto jasné, že politické uvolnění a demokratizace našeho státu je ta tam!

 

Po zkušenostech, co naše rodina po roce 1948 zažila, když děda přišel o svůj obchod s hodinami a dílnou, už se ve vzduchu vznášela ona nepříjemná otázka; budeme mít v této okupované republice vůbec nějakou perspektivu? S těžkým srdcem vzpomínám na to, jak děda prohlásil tahle dojemná slova: „Vezměte nohy na ramena, dokud je čas!“ Rodiče mu oponovali: „dědo, kdyby to bylo tak jednoduché, mohli bychom o tom alespoň uvažovat, ale ty jsi jaksi pozapomněl, že hranice je přísně střežená!“ V této době bylo totiž Československo od našich západních sousedů ostnatým drátem izolované - odříznuté. Z tohoto důvodu nelegálně přejít hranici bylo nemyslitelné, prakticky nemožné!

 

„Tak vidíš dědo, nikdo se přes čáru (hranici) jen tak snadno nedostane, a ty už nám teď plánuješ útěk do Rakouska nebo Německa.“ „Víš, ono to tak horké nebude,“ mírnil matčiny obavy. Pak k tomu ještě dodal: „Já myslím, že státní hranice bude na nějakou dobu pro všechny otevřena.“ To se nakonec potvrdilo, když se k nám později donesly zvěsti, že prý cesta na západ je volná. Takže jsme se zcela spontánně rozhodli, že to zkusíme, tedy že opustíme naši vlast a rodnou zem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 1-1 z 24
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Šárka24.6.2015
 

Nechci se Vás nijak dotknout, ale to se takřka nedá číst. Na Vaši češtinu bych potřebovala tlumočníka. Doporučuji zapracovat na slovních spojeních.

Lenka Dostálová22.6.2015
 

Dobrý den, Josefe,

tento komentář píšu poněkud zpětně, protože jsem doufala, že se k Vašemu příspěvku ještě dostanu, ale bohužel už jsem nenašla potřebné odhodlání. Důvod je jednoduchý. I když má Váš příběh zajímavý nápad, nudil mne. Což samozřejmě neznamená, že musí nutně nudit všechny čtenáře!

Když opominu některé pravopisné chyby, kostrbaté věty či podivná slovní spojení jako „rázem na ráz“ nebo „lezlo hlavou“ místo vrtalo hlavou, tak mi asi nejvíce ze všeho vadilo, že celý příběh byl jen jakýsi popis událostí, které kolikrát ani hlavní hrdinové nezažili, ale pouze o něm slyšeli. Ději chybí jakýkoliv spád, napětí. I samotná předzvěst konce světa tak vypadá jako kdyby zrovna někdo oznámil, že venku prší. Naprosté minimum přímé řeči tomu také příliš neprospívá (a to ani nemluvím o tom, že je přímá řeč ve špičatých závorkách uprostřed sáhodlouhých odstavců!).

Přečetla jsem pouze třetinu textu, a tak nebudu komentovat příběh jako takový, třeba by mě i překvapil, ale tento styl vyprávění mě zkrátka nezaujal.

Lenka D.

Jana15.9.2014
 

Dobrý den, máte-li zájem o vydání jako e-kniha, zašlete svoji práci na nakladatelstvisantini@seznam.cz

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Josef Čáp

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •