IKAR CZIKAR CZ

Klárka (Lukáš Meisel)7.12.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 824, Komentáře 0

 

Klárka

„Fetka!“

„Cože?“

„Slyšíš dobře. Fetka. Více slov pro tebe nemám. Protože to teď jsi!“

„To myslíš vážně?“

„Smrtelně vážně. Podívej se na sebe! Jak vypadáš! Jak… víš, já vím, že jsi musela nechat tancování a to asi bolí, ale tohle, tohleto tě brzy bude bolet mnohem víc a já už se nehodlám koukat, jak se ničíš. Nehodlám tě už dál krýt před ostatníma a lhát kde zrovna jsi. Už toho mám plné zuby! Něco ti povím, Kláro. Dokud se s nimi budeš tahat, tak za mnou nechoď!“ domluví a otočí se na patě jakoby nic.

„Markéto!“ volám na ni, ale ona jen taktně pochoduje pryč. 

„Až budeš čistá, zavolej!“ odvětí Markéta za chůze, aniž by se za mnou ohlédla.

Rozbrečím se, jak jinak. Všechno pomalu, ale jistě ztrácím. Nejdřív tancování, teď nejlepší kamarádku. Jediné, co sílí, je ta úzkost, ten neklid, když nemám dávku.

Ani nevím, jestli u mě byl už na začátku nebo se objevil až potom. Každopádně je čím dál tím silnější. Nemám nic. Jen tu bolest uprostřed hrudi. Ne v těle, spíše v duši.
Michal.
Musím mu zavolat. Ten mi pomůže, alespoň na chvíli a v tu chvíli něco vymyslím. Tentokrát určitě.
A jestli ne, alespoň přežiju tenhle podělaný den a zítra se prostě uvidí.

 

O rok dříve…

 

Buch, buch.

„Markéto?“ žádná odezva.

„Markéto, jdu na tu přednášku, jdeš taky?“

Po chvíli se z pokoje ozve zpupné vrčení.
Otevřu dveře.

„Zníš jako frigidní kočkovitá šelma odmítající páření,“ pronesu s úsměvem.

„Jdi do háje,“ odbyde mě, nahmatá za sebou polštář a položí si ho přes hlavu.

Nehodlám se vzdát a jsem rozhodnutá ji nakazit svým dnešním elánem. Nasadím akcent profesora, který má zanedlouho přednášet a povídám: „Markéto, dnes je váš velký den, možná …“

„Možná bych měla vyměnit svůj starý humanoidní budík, převlečený za mou spolubydlící,“ skočí mi do řeči.

„Vida, šelma vystrkuje drápky,“ zasměju se a Markéta už se také usmívá, přičemž mi na tváři přistane její polštář.

Naše klasické ráno. S Markétou jsme se potkali na střední. Nebyly jsme hned kamarádky, to ani náhodou. Dokonce si dovolím říct, že jsme se zpočátku neměly vůbec rády. Pak se to ale zlomilo, už ani nevím jak a kdy, důležité je, že jsme si to na střední užily a rozhodly se jít společně i na vysokou. Teď bydlíme v bytě nedaleko školy, ještě s další holkou. Nic proti koleji, ale ta možnost se prostě naskytla, šly jsme byt okouknout a hned se nám zalíbil, a tak jsme tady.
Po pár ranních rituálech, čímž mám na mysli čištění zubů, snídani a líčení (přesně v tomto pořadí), se tramvají dopravíme na přednášku.
Celá aula působí ospalým dojmem dosud nevstřebaného kofeinu ranní kávy. Mé líně se tvářící zápisky přeruší příchozí smska.

Milá slečno Vodecká, oznamujeme Vám, že jsme k natáčení klipu vybrali vás. Zavolejte prosím zpět, zdali nabídku přijímáte.

Nemohu tomu uvěřit. Dech se mi zrychluje a přes ústa si dávám dlaň. Oči třeštím na tu zprávu, čtu ji znovu a znovu, jestli mě nešálí zrak. Markéta si všimne mého úžasu ve tváři a ptá se: „Co se děje?“

„Vzali mě!“ Odpovídám šeptem, zároveň ale dostatečně nahlas, aby mě slyšeli i ostatní. Profesor káravě pohlédne naším směrem. Nejraději bych vyskočila ze židle a samou radostí objala i jeho.  Známý zpěvák chce natočit videoklip ke své písni a mě vybrali, abych v něm tancovala! Cítím vzrušení, příjemný neklid, jak mnou cloumá. Na tohle jsem čekala celý život!

 

O tři týdny později…

 

Buch, buch.

„Kláro?“ zeptá se máma, ale nezdržuje se čekáním na odpověď a otevírá dveře mého pokoje. Je sobota což je den, kdy nemám ani trénink, ani školu, a tak jezdím každou sobotu k našim.

„Mmm,“ zahuhlám v polospánku a pomalu otevřu oči.

„Ty zase spíš? Člověk tě nevidí věky a když konečně přijedeš domů, tak to tu celé prospíš.“

„Ale mami, vždyť jsem si dala jen šlofíka po obědě,“ odvětím.

„To jsi ale nikdy nedělala,“ opáčí se máma, „Klárko, není toho na tebe moc? Škola? To natáčení?“

„Je to street dance mami. U toho se holt zapotíš. Navíc na ten klip spěchají a já se musím naučit plno věcí, které jsem dosud ani nedělala.“

Máme tiše vzdychne a sedá si ke mne do postele.
„Holčičko, vzpomínám si na tvé první tancování. Byla jsi samý úsměv a ještě si měla dost energie vyvádět doma.“

„Jenže to bylo před sto lety. Byla jsem malá, teď už jsem někde jinde. Musím …“

„Víš,“ přeruší mě máma, „jen ti chci říct, netlač tolik na sebe, Klárko. Nezapomeň, že to děláš, protože tě to baví, ne proto…“

„No, jo, jenže teď už nejde jen o zábavu, mami. Prostě chci něčeho dosáhnout. Chci být dobrá, chápeš?“ přeruším tentokrát já mámu.

„Ale ty jsi dobrá, Klárko,“ pohladí mě máma po tváři a nejistě se usměje.

 

 

O týden později…

 

„Opatrně tě zvedneme na nosítka, ano?“ Kývnu hlavou. V očích mám slzy a z nohy mi vystřeluje obrovská bolest, která mi nedovolí myslet na cokoli jiného. Ruce i nohy mám studené. Třepu se zimou. Nesou mne ven z budovy, rovnou do sanitky. Slyším, jak otevírají její dveře. Nade mnou pluje nebe, tak klidné a lhostejné vůči mé bolesti. Strkají mě dovnitř, zavírají dveře a startují vůz. Rozjíždíme se a já slyším houkat sirénu. Dosud jsem jí slýchávala jen, když projížděla nějaká sanitka kolem. Netýkalo se mě to, nanejvýš tak, že pokud jsem řídila, uhnula jsem s autem ke kraji, aby mohla projet. Teď se mě ale ta siréna sakra týká. Ozvučuje silnici města jen kvůli mně. Jen kvůli mně jí uhýbají auta ke krajnici. Jen kvůli mně a mé rozflákané noze, na které si určitě nějakou dobu nezatančím!
Netlač tolik na sebe, Klárko, slyším mámin hlas.
Promítám si, co se vlastně stalo. Salto vzad s výkrutem, efektní ale obtížný prvek.

 

„Tohle jsem nikdy nedělala," povídám choreografovi.

„Já myslel, že tančíte street dance, vybrali vás."

„Ano, tančím, ale spíše při zemi. Tyhle akrobatické kousky nedělá každý, kdo tančí street dance."

„Teď je to ale součástí choreografie, takže Kláro, máte dvě možnosti. Buď se to za ty čtyři týdny naučíte, pokud si myslíte, že toho jste schopná nebo si budeme muset najít někoho jiného."

„Tak jo, zvládnu to," odpovím odhodlaně a pokusím se o úsměv.

„Dobře. Kdybyste cokoli potřebovala, dejte mi vědět."

„Určitě. Děkuju."

Zakousla jsem se do té výzvy. Nehodlala jsem to vzdát, když už jsem byla tak daleko. Následovaly stovky pádů na žíněnky, hromady propocených triček, dlouhá rána v posteli na úkor školy, kterou jsem momentálně úplně pustila z hlavy. Bojovala jsem s únavou, gravitací, se soustředěním. Všechna ta dřina se nakonec začala vyplácet, ale na té generálce jako bych úplně ztratila orientaci v prostoru. Kdybych dopadla o pár stop blíž, mohlo teď být všechno jinak, jenže já se při doskoku náhle ocitla mimo vyvýšené pódium.
Jeden špatný pohyb těla.
Pouhý okamžik, který změnil úplně všechno. Možná to bylo únavou. Možná jsem si podvědomě přála, aby už to všechno bylo za mnou. Možná...

 

Druhý den ráno přišli máma s tátou.

„Ty nejsi v práci?" ptám se mámy.

„Vzala jsem si volno. Tady jsem ti sbalila všechny potřebné věci, včetně těch z vašeho bytu. Markéta mi pomohla. Chtěla taky přijet, ale musela do školy."

Ležím na lůžku s nohou v sádře a mí rodiče stojí nade mnou a soucitně se usmívají.

„Dělali ti rentgen?" ptá se táta.

„Jo, hned včera."

„A co ti říkali?"

Zalije mě strach. Bojím se na to pomyslet, natož to říkat nahlas a při prvním pokusu to vyslovit se mi rozklepou rty. Když se mi konečně podaří je odlepit od sebe, strnou v úšklebku a já začnu hlasitě bulet. Máma mě obejme. Táta zase pohladí po vlasech.

„Šššš, to bude dobrý," konejší mě máma, stejně jako tehdy, když jsme si jako malá rozbila koleno na kolečkových bruslích. Přála jsem si být zase ta malá holka a v tu chvíli, v tom objetí jsem jí zase na moment byla.

„Říkali mi," povídám s plným nosem, načež mi táta podá kapesník, ,,říkali, že je to čtyřikrát zlomené. V patě, kotníku a holeni, plus pár přetrhaných vazů. Víc mi prý řekne primář na vizitě."

Ještě chvíli jsem brečela, už ne tak intenzivně. Muselo to jít ven. Emoce najednou explodovaly a postupně doznívaly. Když máma s tátou odešli a koš byl plný kapesníků, které tam máma vyhodila při odchodu, zmocnil se mně zvláštní klid. Jako by se proud mých myšlenek konečně zastavil a já mohla vydechnout.
Primář, ať se mi snažil sdělit verdikt jakkoli ohleduplně, byl naprosto upřímný a já ani nechtěla, aby mi lhal. Musela jsem znát pravdu.
Na tancování, jaké jsem byla zvyklá už to prý asi nebude. Snad něco ve stylu latinsko-amerických tanců jako občasný koníček, sdělil mi, ale určitě ne street dance na profesionální úrovni. Najednou jsem netušila, co se životem. Co budu jen dělat? Tanci jsem zasvětila celý můj život a teď je pryč.
Je konec.

 

O tři měsíce později...

 

„Kdy jsi naposledy s někým chodila?" ptá se mě doktorka. Ne přes nohu, ale přes hlavu, protože v té mám momentálně větší díru než v noze. Noha se vzhledem k tomu, jak bylo zranění rozsáhlé, hojila celkem dobře. Chodila už jsem bez berlí a sádru nahradila ortéza na suchý zip.

„To už bylo hodně dávno. Teda vídala jsem se občas s klukama, ale nikdy nic vážného, na to jsem neměla čas."

„Kvůli tancování?"

Přikývnu.

„Jak probíhal tvůj typický všední den? Zkus mi to popsat?"

„Škola, trénink a po večeři nějaký seriál před spaním. Na základce mě na tréninky zpočátku vozil táta, ale ne vždy měl čas, a tak jsem si celkem rychle osvojila veřejnou dopravu. Celý svět jsem si nosila ve sportovní tašce. Nosila jsem si ji i do školy, když jsem po vyučování jela hned na trénink. Máma mě neustále hubovala, že z ní nevytahuju špinavé, propocené prádlo. Zapomínala jsem, nebo jsem byla tak unavená, že se mi večer po tom celém dni už prostě nic nechtělo. Občas to v té tašce pěkně smrdělo. Máma kvůli mně prala i několikrát týdně."

„A co noční život? Taneční zábava? Alkohol? Tanec máš ráda, chodila sis o víkendu vyrazit?"

„Jak kdy. Chvíli mě to docela bavilo. To když začala střední. S holkama ze třídy jsme si vyrazily docela často. Bylo to fajn období. S jednou z mých spolužaček, Markétou, teď dokonce bydlím a chodíme spolu na vysokou. Víte, v prváku na střední bylo všechno nové, nová škola, město, noví lidé, noví kamarádi. Pak ale přišel druhák, třeťák a já začala tanec brát zase trochu vážněji. Přišly soustředění, závody a já po bujaré noci obvykle strávila celý den v posteli a koukala na seriály. Když piju, mám na druhý den zkrátka zaděláno na pěknou kocovinu a to jsem si nemohla dovolit, alespoň ne nějak často."

„Takže sis odepírala vážné vztahy a společenský život navzdory tvému mládí a atraktivitě. To chtělo hodně sebekázně."

„Jo, asi jo."

„Víš Klárko, je jasné, že jsi tanci hodně obětovala a vsadila na něj všechny karty, ale to ty dobře víš. Co momentálně nevíš je, jak naplnit tu díru, kterou to v tobě zanechalo. Já bych na to na tvém místě šla pomalu. Už žádný tlak. Žádné nároky. Více času pobývat s rodinou, s kamarády, se psem, jestli nějakého doma máte, a brzy si určitě zase najdeš něco, co tě bude naplňovat, o tom nepochybuju. Než to ale přijde, zvolila bych volnější přístup. Víš, na nic se příliš neupínat, alespoň ze začátku."

„Pokusím se."

Máma mě přesvědčila, abych si popovídala s odborníkem. Konejšila mě argumenty typu: K psychologovi dneska chodí kde kdo, dokonce i takoví, do kterých bychom to vůbec neřekli…Nic na tom není…Člověk se nemá za co stydět, a podobně.
Šla jsem tam tedy na zkoušku kvůli mámy a kvůli tomu, že mi v poslední době párkrát držela vlasy při zvracení do záchodu, když jsem přišla zpitá pod obraz, což doteď nebyl můj styl.
Ta psycholožka není špatná. Jde vidět, že mi fakt naslouchá. Ne proto, že musí, jelikož jsem si její čas zaplatila, ale protože chce, to se pozná. Ostatně tím, že se tu občas zastavím, nemůžu nic zkazit. Nejradši mám tu chvilku, když jedu z její ordinace tramvají domů. Koukám z okna na život kolem a nechávám hlavu, ať si to všechno srovná. Netlačím na sebe. Tak mi to ostatně radí i ta psycholožka a koneckonců taky moje máma.
Cestou domů v tramvaji je spolu se mnou pár starších lidí a jeden mladík se sluchátky na uších. Na zastávce nastoupí tři malí kluci a sednou si pár sedaček přede mnou. Lížou zmrzlinu a hlasitě povykují. Smějí se, až se jim zaklání hlavy. Na další zastávce se zvednou k odchodu. Když se dveře otevřou, jeden šťouchne do toho před sebou a tomu div nespadne zmrzlina na zem. Zmrzlina by se do tramvaje brát neměla, teda alespoň ne v rukou neposedných dětí. Mohla klidně skončit na schodech, kde by na ni někdo třeba uklouzl. Vystoupím, přejdu silnici a zkrátím si cestu napříč parkem, ostatně jako vždycky. Je tma, ale já se tudy procházet nikdy nebála.

Z dálky slyším hlasy. Patří postavám, kterým ani nemusím vidět do tváře a vím přesně, že to jsou ti kluci, co tu vysedávají pravidelně. Chechtají se, tak nějak na způsob těch dětí v tramvaji. Copak nemají co na práci? Chodím kolem nich často. Určitě si mě pamatují, stejně jako já je. Procházím kolem nich a najednou se to stane. Opět. Střetnu se pohledem s jedním z nich. Není to poprvé, ani podruhé, tentokrát ale udělám něco, co jsem nikdy neudělala. Zastavím se. Vlastně ani nevím proč a v tu chvíli tomu ani neumím uvěřit.  Asi - asi jsem se stala jimi. Asi stejně jako oni nemám já co na práci. Chvíli tam jen tiše stojím. Ti kluci ztichnou a koukají na mě jako na boží zjevení.

„Můžu přisednout?"

„No jasně," odpoví mi ten, co se na mě koukal už předtím.

„Máš cígo?" zeptám se.

Ten kluk otevře krabičku a jednu mi podá. Následně i zapálí. Potáhnu si a silně se rozkašlu.

„Nekouřila jsem dva roky," dodám, když kašel trochu ustane.

„Jak se jmenuješ?"

„Klára."

„Michal," odpoví a potřese mi rukou.

„Chodíš tady často, že? Poslední dobou jsem tě tu ale mockrát nepotkal."

Mlčky ukážu na nohu v ortéze. Mezi nataženým ukazováčkem a prostředníčkem držím cigaretu, takže to vypadá jako bych na tu ortézu střílela.

„Byla zlomená. Čtyřikrát," dodám.

„Páni. Jak se ti to stalo?"

„Tanec."

„Tanec. Čtyřikrát zlomená noha při tanci?"

„O valčík nešlo, jestli narážíš na tohle?"

„A o co teda?"

„Ach, proč já ti to tu vlastně povídám," odvětím, potáhnu si z cigarety a zadívám se na oblohu.

„Asi proto, že nic lepšího na práci teď nemáš," ušklíbne se Michal.

V tu ráno jako by ve mě odstranil zátku, která zadržovala vztek, o kterém jsem ani netušila, že ve mě dřímá.

„Naser si!" zvolám, odhodím cigaretu a postavím se na nohy tak rychle, že úplně zapomenu na své zranění, což se mi nemile vymstí.

„Ááá, do prdele!" zaskučím, když mě to v noze píchne a chci si znovu sednout. Michal se okamžitě zvedne a pomůže mi. Ani mě nenapadne mu odporovat. Hrdost ustupuje bolesti a jde rázem stranou. Chvíli tam jen sedím a zhluboka dýchám.

„Sorry, nechtěl jsem se tě dotknout. Pravda bolí."

„Jo a jak to řešíš ty?" zeptám se jízlivě.

Michal se uchechtne a nabídne mi skleněnku plnou trávy.

„To vážně?" zvedám nechápavě obočí.

„Máš snad dneska ještě něco důležitého?"

Chvíli pozoruju tu skleněnku s trávou a hledám důvody, které bych postavila mezi ji a mě. Žádné však nenalézám. Má pravdu. Stejně už nic důležitého nemám. Natáhnu po ní ruku a on mi ji podá. Následně i zapálí.

A tak to začalo. Můj první opravdový vztah. Ne, že by to šlo ráz na ráz. Občas jsem se prostě stavila za tou jejich partou zkrátit si čas jointem. Nikdy bych nevěřila, že se s takovými lidmi budu stýkat, ale tak nějak mě to k nim táhlo. Nesoudili mě, nekladli na mě žádné nároky a já konečně opravdu neměla nic lepšího na práci. Má dívčí společnost nemohla nechat partu mladých kluků dlouho chladnými, a tak mě na jednom mejdanu na bytě jednoho z nich sbalil Michal. Opravdu o mě stál a já byla ráda, že jsem pro někoho důležitá. Byla jsem ráda, že opravdu něco cítím, že jsem něčeho, něčí součástí.  Michalovi během dne pořád někdo volal. Pořád někam odbíhal. Měla jsem za to, že prodává trávu. Pomalu jsem si zvykala na to, co se kolem mě dělo. Nemohla jsem přijít a říct: „Hele, teď si namícháme drink a zahrajeme nějakou deskovou hru, co vy na to?" To já přišla do jejich party, kde lidi trávili čas po svém. Vlak už byl rozjetý, já jen nastoupila během jízdy. Večírky se často protahovaly až do rána. Nechápala jsem, jak jsou kluci neúnavní. Já po trávě chodila spát mnohem dříve. Zato na druhý den, jako by se po nich slehla zem. Trvalo mi dlouho, než mi to došlo. Tak moc jsem byla naivní. Brali drogy. Všichni. Včetně Michala, který mimochodem neprodával trávu, ale pervitin. Šílela jsem, když mi to došlo. Možná jsem to tušila už dřív, někde hluboko v podvědomí. Možná jsem to tušení tišila výmluvami. Možná jsem nechtěla ztratit nabytou důvěru nebo mi prostě mysl zastínil mlhavý opar trávy. Chtěla jsem prásknout dveřmi, utéct, jít pryč.
Máš snad něco lepšího na práci?
Nic z toho jsem ale neudělala. Místo toho jsem si paličatě sedla do křesla, nekompromisně pohlédla na Michala a řekla to, co mi navždy změnilo život…

„Chci to taky zkusit!"

„Cože? To jako fakt?" ptá se překvapeně Michal.

„Jo, sakra!"

Zavládlo ticho. V jednom okamžiku se mi zdálo, jako bych v Michalových očích zahlédla něco jako: „Nevíš, s čím si zahráváš. Nedělej to. Nedělej to, dokud je čas." Michal ale neříká ani slovo. Mlčky vyloví z kapsy sáček a udělá mi lajnu. Pak z peněženky vytáhne stovku a smotá ji do ruličky.

„Tak prosím, je to tvoje," podává mi váhavě ruličku stokoruny. Mám strach, ale zároveň chci pořád zůstat součástí party.
Máš snad něco lepšího na práci?
Chtěla jsem zůstat součástí něčeho a kdybych za nimi zavřela dveře, nevěděla bych v tu chvíli, co se sebou. Když se kolem mě něco dělo, nevynořovali se mi v hlavě myšlenky na to, že už nemůžu tančit. Byly skryté pod mlhavým oparem trávy a teď pro změnu pod ledovou krou pervitinu, která však zastřela i mnohé ostatní. Měla jsem tehdy odejít.
Jenže život byl najednou tak „snadný". Odstěhovala jsem se k Michalovi. Nechala za sebou vše staré. Spálila za sebou všechny mosty a vsadila na jedinou kartu. Michal si prodejem drogy vydělal za týden víc než běžný člověk v práci za měsíc. Jeho známý vařil, on prodával. Peněz bylo mnoho a drogy ještě víc. Michal čas od času naházel celé jmění do hracích automatů, jen aby zabil čas a já zažívala prvotní euforii, která mi v tu chvíli zatáhla oponu nad starými emocemi. Starosti všedního dne byly rázem ta tam a můj mozek si pomalu zvykl na onen nejrychlejší způsob, jak toho dosáhnout.
Syntetické štěstí v instantní podobě.
Jsem silná. Můžu přece přestat kdykoli budu chtít, jen prostě teď nechci.
Nějakou dobu to fungovalo. Zvláštní ironií je, že člověk chce přestat až v momentě, kdy zjistí, že nemůže.
Není toho na tebe nějak moc? Škola? To tančení? …
Neklid, který přicházel po účinku drogy mnou čím dál víc prostupoval.
Co momentálně nevíš je, jak naplnit tu díru, kterou to v tobě zanechalo...
Připadala jsem si jako Sisyfos, valící před sebou kámen na kulatý vrchol hory, z které se vždy zase skutálí dolů.
Netlač tolik na sebe, Klárko...
Jako bych spolu s tím kamenem tlačila i trochu přilepené hlíny z údolí. Jako by ta hlína zůstávala na vrcholu a dělala jej větším a větším.
Buďto se to naučíte, nebo si budeme muset najít někoho jiného...
Jako by se z rostoucího vrcholu kámen kutálel dál a dál…

 

„Až budeš čistá, zavolej!" Slyším Markétin hlas za vzdalujícím se klapotem jejích podpatků. Sedím tu sama a nedokážu… nechci s tím pocitem být. Volám Michalovi. Dám si dávku. Poslední. Snad.
Když účinek odezní, pohroužím se do poločasu rozpadu té cizí látky ve mně. Potím se. Nespím. Koukám do stropu, snažím se nemyslet. Nejde to. Brečím. Lituju se. Chci si odpustit. Chci usnout a probudit se bez té opice, kterou si nosím na zádech. Chci začít znovu...

 

Pobouzím se. Vážně jsem usnula? Divím se. Vstanu z postele a všimnu si ortézy na své noze. Nechápu to. Ortézu už dávno nenosím. Už dávno jsem ji schovala do skříně. To má být vtip?

„Michale?" zvolám do stěn pokoje. Moment. Tohle není Michalův byt, ale můj pokoj v bytě, který jsme si pronajali s holkama a v kterém už dávno nebydlím.

„Co to do prdele je?" zakleju, sundám si ortézu a hodím s ní o zeď. Při prvním kroku však cítím tupou bolest.

„Cože, vždyť," vydám ze sebe a rázem ztichnu, jelikož si uvědomím, že v bytě nikdo není. Nikdo, kdo by mi odpověděl na mé otázky. Nechápu však, co se to děje, proč jsem tady a proč mě má již zhojená noha zase tolik bolí. Zhluboka se nadechnu a rozhodnu se řešit vše postupně, bod po bodu. Má mysl je jasná a svěží, jak už dlouho nebyla. Zmizela úzkost. Zmizel neklid. Zvláštní. Nechci začít šílet. Začnu něčím malým, něčím banálním. Co čištění zubů? Ano, vyčistím si zuby, napadne mě. Proč zrovna tohle, to nevím, jen vím, že to všechno chci vyřešit s čistou pusou. Vkročím do koupelny, nanesu pastu na kartáček a v tom ranním rituálu zcela splynu s jeho krouživými pohyby na mém chrupu. Zcela se oddám rytmu napěněných štětinek a zcela zapomenu... Na Michala a na vše ostatní, co se ještě nestalo, tedy alespoň ne v této verzi paralelního vesmíru. Jdu do kuchyně dát si něco k snídani. V mobilu mi zazní upomínka.

„Psycholožka sedmnáct nula nula", sděluje mi. No jasně, jakpak bych mohla zapomenout, večer máme sezení. Celý den proflákám. Po návštěvě psycholožky jedu tramvají domů a pozoruji večerní město. V tramvaji sedí pár starších lidí a mladík se sluchátky na uších. Na zastávce nastoupí tři malí kluci a sednou si pár sedaček přede mě. Lížou zmrzlinu a hlasitě povykují. Smějí se, až se jim zaklání hlavy. Na další zastávce se zvednou k odchodu. Když se dveře otevřou, jeden šťouchne do toho před sebou, ten zavrávorá a hbitě vyskočí ven. O pár zastávek dál se také odeberu ke dveřím. Tramvaj zastaví, zmáčknu tlačítko na madle a dveře se otevřou. Na druhém schodu mi ale náhle podklouzne noha a já ošklivě upadnu. Mladík se sluchátky v uších si mně všimne, hbitě si sundá sluchátka a přiběhne mi na pomoc.

„Jste v pořádku slečno?" Pomalu mě zvedne a já si všimnu, že jsem uklouzla na kopečku zmrzliny, která musela spadnout jednomu z těch kluků při vystupování. Pomůže mi dostat se ven z tramvaje. Zkusím opatrně našlápnout na nohu v ortéze.

„Au," zaúpím. Není to nejhorší, ale přece jenom po tom pádu o sobě dává noha znát. Snad to zanedlouho odezní.

„Pomůžu vám, kde bydlíte?" zeptá se mě ochotně mladík.

„Kousek za parkem," kývnu tím směrem.

„Dobře, tak se mě chyťte, doprovodím vás."

„Víte, já vás nechci obtěžovat," otáčím se a pokusím se udělat krok. Rty sešpulím bolestí, jak kulhám po zraněné noze v ortéze. Tím rezignuju a nechávám se doprovodit.

„Tak pojďte," chytí mě v podpaží a pomůže mi udělat první krok. Když se o něj při našlápnutí na zraněnou nohu opřu, je chůze mnohem snazší. Přejdeme společně cestu, procházíme parkem, míjíme partu pochybných kouřících mladíků, sedících na lavičkách. Střetnu se pohledem s jedním z nich. Projde mnou bolest. Snad z nohy, snad z duše, kdoví. Doprovázející mladík mě podepře silněji a já mu poohlédnu do očí. Děkuju, pomyslím si v duchu, ale neodvažuju se to vyslovit nahlas, zatím ne.

„Tu nohu máte zlomenou?" zeptá se po chvíli ze zdvořilosti, snad ať není takové ticho.

„Ano, byla zlomená, čtyřikrát."

„Čtyřikrát? Božínku! Jak? Jak se to stalo?"

„Tanec. Tančila jsem - závodně," odfrknu si.

„Aha. To je mi líto, že teď nemůžete."

„V pohodě, díky, to je dobrý."

Mladík mě doprovodí až domů. Tentokrát mu poděkuju nahlas.

„Nemáte za co, dneska jsem ještě dobrý skutek neudělal, alespoň myslím, takže si to můžu odškrtnout."

Usměju se. Mladík odchází.

„Slečno?", otočí se opět směrem ke mně. Doufala jsem, že to udělá.

„Ano?"

„Nezašla byste někdy na kávu?"

„No…" zrudnu a okatě hraju, že si to rozmýšlím.

„Teda samozřejmě ne nikde daleko," podotkne a ukáže na mou ortézu.

„Ráda," odpovím. Odpovím a zamiluju se. Ne hned. Postupně, ale čím dál víc...

 

O měsíc později...

 

Ondra. Tak se jmenuje. Můj nový přítel. Společně ležíme v posteli a probíráme mé tancování, jeho náhlý konec a mou načtyřikrát zlomenou nohu. Ondra leží vedle mě, kouká na mě, hladí mě a zachází se mnou jako s tou nejkrásnější květinou.
Najednou uroním slzu. Snad smutkem. Snad vděkem. Možná obojím.

„Vím, jak se cítíš," konejší mě, „teda z části. Totiž, kdysi jsem si prošel něčím podobným. Ono není tak těžké spadnout a znovu vstát, jako spadnout a nemoct vstát stejným způsobem. Člověk v tu chvíli nic jiného nezná. V tu chvíli si nedokáže představit, že by mohl žít jinak."
Tak proto je tak empatický. Proto mi tak rozumí. Taky si něčím prošel.

„A to, čím sis prošel, jak si to překonal?"

„Nevím, asi jsem se přestal soustředit na to, co dělat nemůžu nebo co mi neprospívá a začal se soustředit na to, co dělat můžu a co mi naopak prospěje."

„Hm, jsi chytrý jako kniha," podotknu a rozesmějeme se.

Políbí mě.

„Můžu se tě na něco zeptat?" odvážím se.

„Jasně."

„Co byl tvůj problém?"

„Můj problém? Totiž ...," zarazí se. Koukám se na něj a dávám mu na čas. Doufám, že když jsem se mu otevřela a pustila si ho k srdci, otevře se mi taky. Doufám, že mě tam taky pustí.

„Bral jsem drogy," dostane po chvíli ze sebe, „vlastně jsem málem umřel – čtyřikrát."

Čtyřikrát…, rezonuje mi v hlavě jako vzdalující se bubny šamanů.

 

 

Kapitola 1-1 z 1
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Lukáš Meisel

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •