IKAR CZIKAR CZ

John a Leo: Lovci odměn - Stínové organizace (Michal Vlas)16.5.2015
 

5
 počet hodnocení: 1
přečtené 39600, Komentáře 6

 

Kapitola: 1.0.



Soustava Algemur – Planeta Alg-Drigo



Stanice Pel-3



Stanice Společenství



2455: pozemského času. 



 



 



 



Leo Reeves sedí připoután v pohodlném pilotním křesle, v malém můstku pro dva piloty a s pár křesly navíc, pro případné pasažéry. Můstek má půlkruhový tvar. Můstek i zbytek lodi, jsou bez oken, jež představují konstrukční slabinu. Rozhled kolem lodi zajišťují sofistikované kamery a senzory. Jen v laciných filmech mají vesmírné lodě okna, nebo viditelné můstky, do kterých by se trefil i člověk s revmatickým onemocněným. A takový názor by se našel skoro po celé galaxii. Aby se nemuselo koukat na jednotvárnou zeď, nahrazují monitory okna, jež jsou napojeny na zmíněné kamery a senzory. Kamera v místě, kde se nachází monitor, snímá v živém přenosu určitou oblast kosmu – takže se dotyčný může kochat krásou vesmíru.



Leo sleduje navigační displej. Očima těká po zákresu směru lodi k velké stanici, Pel-3, tak se jmenuje vesmírné město a přístav v jednom. Má tvar činky s kupolovitými tvary na koncích. Přesně z prostředka, se táhne pět širokých tubusových ramena, která drží prstenec, jež se podél obvodu ježí kotvícími rameny, jež jsou určené pro větší transportéry, jimiž obří lodě přenášejí zásoby a obchodní artikly.



V blízkosti stanice se pohybují lodě různých tvarů, velikostí a každá s vlastním účelem: nákladní lodě, dopravní raketoplány, které letí z planety, a naopak a mezihvězdné koráby křižují rozlehlý prostor kosmu. 



Na orbitě planety jsou přestupné stanice, jenž obsahují hangáry pro raketoplány a pro malé soukromé lodě. Jedna taková přestupná stanice je spojena s orbitálním výtahem válcovitého tvaru, má čtyřmetrový průměr a sedm metrů na délku, či na výšku, záleží na úhel pohledu; výtah je poháněn malými iontovými motory a ultrapanely ve tvaru listů, které zachytávají neviditelné laserové paprsky, ty prýští z povrchu planety z platforem, jež se nacházejí kolem základní budovy, která slouží jako nádraží a ony lasery pohání onen orbitální výtah, jenž, podobně jako vlak po kolejích, jezdí po ultralaně z titanuhlíkových nanovláken, tam a zase zpátky. Výtah je jen určený pro dopravu osob. Podobný výtah, nacházející se na opačné straně planety, třikrát tak větší, slouží pro přepravu artiklů a dalších objemných věcí. 



Dle toho se dá usoudit, že je to velmi bohatá planeta, která si může dovolit stavby velkých rozměrů. Jen málo planet si, respektive místní správa, mohou dovolit, byť jen jeden orbitální výtah s přestupnou stanicí, natož dva a o obřích vesmírných měst ani nemluvě, též nemluvě o technické náročnosti, která je na té nejvyšší úrovni obtížnosti a velmi složitého plánování.



Leo diskutuje s dispečerem letového pořádku. Hovor je již v pokročilém stádiu, tedy pokračuje slovy: „... loď se jmenuje Black Wolf, třídy teryx. ID lodi vám posílám, právě... teď.“ Poslal dispečerovi identifikátor lodi, aby jej mohly prozkoumat, jestli není falšovaná nebo jestli není loď kradená. „Žádám o povolení přistát v doku stanice Pel-3,“ dodal Leo.      



Z jednoho místa stanice, se objevil bezpilotní dron jakoby kouzlem. Přiletěl blízko k lodi Black Wolf a zelenými paprsky oskenoval loď, aby potvrdila totožnost lodi.



Leo pozoruje na jednom z monitorů dron, jak paprsky, tvořící síť, skenuje trup lodi. Nemá se čeho obávat, loď není kradená, nemá falšovanou identifikaci.



Dron přestal skenovat a po pár sekundách zmizel tak rychle, jako se před tím zjevil.



Dispečer se po pár sekundách ozval: „Totožnost prověřena, pane. Máte povolení přistát v hangáru tři „severní“ kopuli. Předem oznamuji, že na stanici nejsou povoleny zbraně. Pokud u kontroly najdou zbraně, budou po dobu pobytu na pelu, zajištěna na policejní sekci SPS. Přeji hezký den, pane.“ KONEC SPOJENÍ, ukázalo se mu na jednom menším monitoru a na dalším se zjevily data, kam přesněji má letět a přistát. Ve vesmíru je provoz, takže se lety kosmem musí řídit a navádět, podobně jako městská doprava, aby provoz byl plynulí a nezadrhával se a nedocházelo k nehodám, a vesmírná nehoda je velmi nepříjemná záležitost a v blízkosti stanic se musí dodržovat velmi přísná pravidla.



SPS je zkratka pro: Staniční Policejní Sekce. SPS je značení pro policajty obecně, pro ty, kteří slouží na velkých stanicích, které jsou v podstatě vesmírnými městy a plné života, jako v každém jiném městě na povrchu planet. Proto je nutná policie, která dohlíží na bezpečnost. A Pel-3 je takovým městem, kde se hemží tisíce bytostí z různých koutů Společenství.  



„Hm, milý chlapík. Tak jo.“ Podle poslaných souřadnic nastavil kurz k doku tři, který je umístěn v „severní“ kopuli. Na dalších monitorech a senzorech vidí tucty lodí, jež v zástupech letí k dokům stanice a naopak.



Leo má na sobě černé kalhoty, pohodlné i odolné zároveň s mnoha kapsami, na nohou má černé vojenské boty, staré dobré pozemské výroby. Dál má na sobě tmavohnědý kabát. Pod kabátem má lehkou ochranou vestu černé barvy, vyrobena z kevlaru a z uhlíkokřemičitanu, která účelově vypadá jako obyčejná vycházková vesta. Kolem pasu má široký opasek s přezkou ve tvaru pikového esa a čtyřlístku. Pod levým okem má vodorovnou jizvu, kterou získal, když on a John pracovali pro jednu legitimní žoldnéřskou agenturu, leč je nezávislá, bojovaly ve válkách a bitvách a akcích v zapadlých koutech galaxie, která jim byla navíc cizí, prostě byli všude tam, kde si je někdo mohl najmou za dobré peníze: najímali si je jako bodyguardy, jako bojovníky, aby bojovaly proti nepřátelům v cizích válkách, jež ohrožovaly národ diktaturou či destabilizací, jinak řečeno: stály na jedné či druhé straně v občanské válce, či najímatelé byli ohroženy cizími národy, nebo dalšími, jako jsou kupříkladu piráti, nájezdníci a další, seznam byl velmi dlouhý. Vlasy má hnědé a jednoduše sčesané do koňského ohonu. A jeho neustále lehce přivřené oči, mají hnědozelený odstín. 



Rozhlédl se kolem sebe a tradiční povzdech mluví sám za sebe. Kde zase je? Nejspíš spí. Jako vždy. Zavrtěl hlavou. Odepnul si popruhy a odešel probudit Johna.   



Došel ke dveřím od Johnova pokoje – vedle dveří zmáčkl na panelu tlačítko. Dveře zalezli do přepážky s tichým, se skoro až příjemným zasyčením. Vstoupil do pokoje. 



Pokoj je poměrně útulný a slušně vybaven. Skříň na oblečení, poličky na hrnky a talíře a misky, kuchyňský kout s miny ledničkou a tepelnou troubou – nechybí pracovní stůl se sklápěcím monitorem a oknu nahrazující monitor, jenž promítá okolí vesmíru, a to v živém přenosu a zabírající téměř celou stěnu. Díky tomu má člověk pocit, že může natáhnout ruku a dotknout se hvězd, samotného vesmíru, jak by řekl poetik při takovém pohledu. A samozřejmě nechybí postel, na němž chrápe John. Je rozválen, jako kdyby přišel z flámu a je nedbale přikryt dekou a je oblečen jenom ve slipech. Vlasy má divoce rozcuchané, jako kdyby prošli silným větrem.



Leo došel k posteli a zatřásl s ním. Ani ho to s ním nehnulo. Zkouší to dál; zatřásl silněji a zaječel: „Vstávej vole! Johne, vstávej!“ Dal mu pohlavek a nic. Chrápe dál.



Bože, ten má tvrdý spánek. Jako vždycky. Zamnul si hřbet nosu palcem a ukazováčkem.  



Zavrtěl hlavou a dostal nápad. Vzal hrnek z jedné poličky. Aby se hrnky nebo talíře nepohnuly a následně nespadly, jsou magneticky připevněny.



Šel do jedné místnosti se sprchovým koutem a umyvadlem. Nad umyvadlem je malá skříňka, na němž je přiděleno zrcadlo šestiúhelníkového tvaru. Hrnek, který si vzal z poličky, strčil pod kohoutek a natočil do hrnku studenou, ba přímo ledovou vodu.



Vrátil se k posteli, na které John, pořád chrápe, jen trochu změnil polohu a vrtí sebou, jako by měl příjemný sen.



Leo se šibalským úsměvem, ba až škodolibým, drží hrnek nad Johnovou hlavou. „Když to nejde po dobrém. Dostaneš ledovou sprchu.“ Co to dořekl, vylil ledovou vodu přímo na tvář.



John se leknutím probudil, s výkřikem na jazyku, který nezazněl. Zatřásl hlavou. Zrakem zaostřil na Lea a zaklel: „Sakra, Leo... měl jsem krásný sen... Mmhmm,“ zamručel a hodil po bratrovi mokrý polštář, kterému se Leo snadno vyhnul, a přitom se škodolibě zubí. Dlaní ruky si setřel kapky vody z čela. „Co se děje... hoří snad?“



Leo se usmál. „Promiň, že jsem tě vzbudil a přerušil tvé krásné snění,“ zalhal škodolibě.



Studená sprcha vždy zabere.



„Nehoří brácho – dej se do formy. Doletěli jsme k stanici Pel-tři. Za chvíli přistaneme, tak sebou pohni.“



„No jo,“ řekl John otráveně a vstal z postele. Protahuje si ztuhlé tělo až mu kosti místy zakřupaly a svaly probudil ze ztuhlosti spánku.   



Nemám rád, když mě někdo vzbudí během krásného snu s krásnou zlatovláskou. Bože, proč je stávání tak hrozný.



Leo odešel, aby mu dal soukromí. Vrátil se na můstek. Sedl si do křesla a připoutal se. Začal kontrolovat bezpilotní navádění k doku tři. Přitom mu koutky rtů pohrávají úsměvem. 



Co Leo odešel, si John dává různé protahovací cviky a následně, aby rozhýbal kosti a uvolnil svaly, začal dělat kliky. „Třicet pět... třicet šest...“ Po každém stávání si dává pět set kliků. Po asi dvaceti minutách se dopočítal: „Čtyři sta devadesát devět... pět set.“ Dokončil rané cvičení. Vstal z podlahy s poskokem, cítí se uvolněně, ne otupěle. Otřel si hřbetem ruky pot z čela. Celí zpocený a uvolněný, šel pod sprchu; hlasovým navolením spustil sprchu, a přitom nastavil teplotu vody: voda je vlažná a mnohokrát recyklovaná. To je nevýhoda, když letíte vesmírnou lodí. Skoro každá kapka je drahocenná. Raní cvičení ho pokaždé probudí a vzpruží. Když se člověk živý kariérou lovce odměn, musí mít pořádnou fyzičku i sílu a inteligenci a špetku bláznovství. Kdo jiný nežli blázen, by vzal a dělal takovou práci?       



Po sprše a vysušení, se oblékl do černých kalhot, podobné těm, co nosí Leo. Nazul si tmavohnědé kanady, které jsou vhodné do ulic a těžkého terénu: klasické boty pro moderní lovce odměn. Vzal si černé triko s dlouhými rukávy, jež má na hrudi čínské znaky, o kterých ani neví, co znamenají, pokud vůbec něco. Na závěr si vzal lehkou ochranou vestu, jež účelově vypadá jako obyčejná civilní vesta do města.



Vlasy, které si upravil po spánku, má černé, přesněji havraní barvy, krátké, volně rozpuštěné, až na dva úzké dredy visící podél levé straně tváře, jenž dodávají na image. Oči má kouřově šedé.



Před tím, než se staly lovci odměn, byli žoldáci, a ještě předtím vojáky Společenství, a ještě předtím pracovali, kde se jen dalo, aby se uživili, hlavně po tragédii s otcem, jenž zemřel v loďařských dílnách v soustavě Capaloss. Kvůli tomu nedostudovali loďařskou školu. Původně chtěli převzít otcovu práci, ale osud jim nepřál. Byli příliš mladí, celé roky ještě před sebou, aby dostudovali a dostali diplom a škola též stála peníze, a bez otce, co vydělával dost peněz, aby mohly studovat, to již nebylo možné, proto opustily školu, aby přežily, uživily, vydělali peníze. Byla to zvláštní doba, byli mladí, ale zároveň dost staří, aniž by se je musela ujmout vláda či sociálka Pozemské unie, tedy byli jinak řečeno zletilí a mohly nastoupit do práce a sami se uživit. Pozemská unie patří ke Společenství, jež má vlastní zákony, jež platí pro všechny členy, něco na princip dávné Evropské unie, ale zároveň jednotlivý členové mají své zákony a suverenitu a dle těch pozemských byli již zletilí. A když opustily školu, neměli jinak na vybranou než začít pracovat. Z rodiny jim zbyl strýček, bratr jejich zesnulého otce, leč krom střechy nad hlavou, jim nemohl moc co nabídnout, jen to útočiště, když potřebovali, nemluvě o tom, že měl dost časově náročnou práci, tedy si bratři museli převážně poradit sami. Čas tak pro ně plynul, jež je zároveň definoval, střídali různé práce, pak nějaký čas v armádě a následně u žoldáků a následně skončily tam, kde jsou. Žijí život lovce odměn, někdy to proklínají, někdy ne, leč i tak zůstávají na cestě, kterou si zvolily, a která je utvářela.  



Práce byli mizerně placené, proto je tak často střídali, po celých čtyřech letech. Jediná celkem dobře placená práce, navíc pravidelně – byla armáda. Tak se naverbovali do armády Společenství. Tenkrát bylo Johnovi dvacet čtyři let stejně jako Leovi. Byly to mladí a neznalí kluci.



Ve dvaceti letech odešli z Loďařské školy; v tom věku jim zemřel otec a zároveň poslední rodič. Čtyři léta se snažily přežít, jak jen to šlo, někdy to byli krušné časy, někdy klidné, leč bez rodičů, což bylo přímo frustrující. Tehdy byli neznalí, málo toho věděli a rozuměli. A o to to bylo těžší. A jak bylo zmíněno: objevily možnost, jak uniknout strádání, získat peníze a své místo. Aspoň zpočátku to tak bylo.    



Byli dva roky ve výcviku v táboře Dónm na ostrově Kaspia v Ranském moři; to vše bylo na planetě Capaloss, jejich domovském světě, do kterého se jejich rodiče nastěhovaly, jen krátce po skončení války s Azaxánckým císařstvím; to bylo před sedmdesáti lety. Díky armádě odkryli své talenty – Leo střelecké umění a John se stal jedním z nejlepších pilotů.



Další tři roky pokračovali v armádě a pokračovali ve zdokonalování schopností. Jeden čas dělali pomocné instruktory důstojníkům při výcviku nových rekrutů, byli to již mazáci, co mají za sebou dlouhou službu. Tu dobu měli rádi; výcvik byl tvrdý, i následná povýcviková služba v armádě, leč i tak to měli rádi. Měli přátelé, peníze, i místo, kde mohli žít, aniž by měli obavy o budoucnost. To postupně mizelo. Ne že by armáda Společenství byla špatná nebo Společenství obecně, to ne, ale není ani dokonalá. A časem si uvědomily, že život v armádě není to pravé; těžko se to vysvětluje, těžko chápe, leda byste to prožily na vlastní kůži, možná to bylo tím, že měli až moc někým jiným řízený život. 



Minul další rok v armádě a na konci roku zažily to, jehož se obává každý voják – válka. Byly posláni v expedičním sboru do, pro ně, neznámé občanské války do soustavy Signifus, která se chtěla odtrhnout od tyranské říše. Válka trvala pozemský půlrok. John bojoval ve vesmíru, v bitevních stíhaček, a Leo zas byl na pozemních bojištích jako zkušený odstřelovač i jako útočník. Signifus tenkrát požádala o pomoc Společenství, jíž je členem i Pozemská unie, která byla vyslyšena. Už jen z důvodu, že válka byla blízko Hranic Společenství, tedy poslali armádu i flotilu, aby válku ukončila, a to co nejdříve.    



Leo a John se několikrát osvědčily, zažily mnoho krutostí války a někteří přátele od výcviku padly v bitvách, a to v cizí válce, tu dobu proklínali; získali mnoho ocenění za hrdinství, ale ty medaile měli pro ně hořkou příchuť, chtěli pomáhat místním obyvatelům proti říši, i když tam byli původně posláni rozkazem, protože byli dobrými vojáky Společenství. Svým způsobem byli naivní a ta válka jim pak vzala všechny iluze, těch pár, co jim krušným životem zbyli, a i ti jsou pryč, zůstal jen chladný pragmatismus a pravé barvy světa.



Soustava nad říší získala svobodu – draze vybojovanou svobodu. Dostala stálou ochranu Společenství. Říše ukončila boje, protože se nemohla měřit síle Společenství, snažily se přežít. Původně nestrkali nos do cizích problémů, tedy dle oficiálních tézích, ale když vypukla občanská válka a ta byla blízko Hranic, navíc, odtržená frakce zažádala o pomoc; tehdy se naskytla možnost se angažovat a pomoci rozložit tyranskou říši, aniž by vypadali jako: „Ti dotěrní Imperialisté“ nebo jako: „Ti, co strkají nos do cizích záležitostí“. Bylo to složité a politické. 



Říše se stala mnohem nestabilnějším. Díky povstání lidu na mnoha planet, se začala rozpadat, až během dalšího roku zanikla, a vznikl svaz demokratických republik, ke které se časem připojila i soustava Signifus, leč jsou zároveň pod křídly Společenství a s pevnou vazbou politického a obchodního ražení. To už ale šlo mimo bratrská dvojčata, byl to již jiný příběh a jejich krátké angažování coby pozemního vojáka a bitevního pilota skončila.



Když po půl roce bojů skončila válka a soustava Signifus získala svobodu, bratři po čase po konci války odešli z armády. Bylo jim už třicet jedna let. Krátce na to, se rozhodli pracovat jako žoldáci. Dnes přesně neví, proč tak konali, hledali další místo k žití, další možnosti; možná jim zpočátku chyběla vojenská služba, proto šli k žoldákům, možná i proto, že jim to bylo bližší, a skoro již neznali nic jiného, než je vojenská služba. Nebyli to žádní pobudové, jako z těch Divokých periférií, byli to bývalí vojáci Společenství nebo domovských armád a flotil. U žoldáků pracovali pět dlouhých let. Bylo jim už třicet šest let. Byli zkušení a více chápaví a mazanější. Nabily mnoha vědomostí. Jenže ani to nebylo ono; žoldáci nebyli dokonalí, ani agentura, co najímala jejich služby. Časem jim ta práce nevyhovovala. Měli mnoho neshod s agenturou, co se týče etiky a mnoha dalších i způsobu výkonu práce. Agentuře šlo jen o zisk a z toho důvodu odešli a málo hleděla i na jiné věci; bratři si i uvědomily, že žoldáci jsou jen další možnost, jak Společenství strká nos tam, kam nemá, když jim to nejde oficiálními postupy a svými regulérními armádami a diplomacií, nastrkávají žoldáky, jež mají být oficiálně nestranný, leč v nich slouží převážně bývalý příslušnici domovských armád a společné armády Společenství a ti pak zajišťují vše, co je třeba.



Rozhodli se pracovat na volné noze. Konečně měli osud a život ve vlastních rukou, byli svými pány a rozhodovali, co je v jejich očích správné. Staly se z nich lovci odměn. Loví osoby mnoha ras s velkými odměnami. Pomáhají potřebným. Získaly si respekt v mnoha soustavách, a to jako drsný hoši i jako samaritáni. Tu práci dělají už osm let, a tu práci dělají zatraceně dobře. Díky mnoha životních zkušenostech, se stali jedněmi z nejlepších lovců odměn. A během té doby jim došlo, že našli tu správnou cestu, byť je sebe podivnější, nechtěli by jí měnit.



Dnes jim je čtyřicet čtyři let, a pořád jsou plni energie a divného humoru.   



John si ohřál kávu, již měl od včerejška připravenou v kávovaru. Po cvičení si musí dát prostě dobrou kávu, bez toho si nemůže představit začátek dne. Pomalu z šálku usrkává, aby si vychutnal nápoj a pročistil mysl.



To je v podstatě Johnův každodenní rituál – rané cvičení, sprcha a káva s karamelovou příchutí a smetanovou pěnou.  



S hrnkem v ruce se zahleděl na velký monitor, který promítá v živém přenosu vzdálené, žlutě žhnoucí hvězdu, která zalévá svým svitem blízké i vzdálené planety a měsíce, nádherný pohled. V pozadí je vidět policejní fregata třídy Galon, která kotví nad měsícem planety, která místy rudě žhne a je pokryta žlutou sírou; měsíc je divoký a neobydlený, leč důstojně nádherný, leč smrtící. Skoro až poetické. Loď má obdélníkový tvar. Mezi přídí a zádí, je uprostřed lodi hangár s otevřenými vraty na bocích. Modře mihotající silové pole zajišťuje, aby neunikala atmosféra. Loď má tradiční policejní barvy, tedy různé odstíny modré, od světlé po skoro temně modrou. Na boku na přídi, je velký bílý znak. Znak je tvořen pěticípou hvězdou, kterou obepíná kruh, jež se vnitřním okrajem dotýká hrotů hvězdy, na vršku jsou dvě menší pěticípé hvězdy a na závěr jsou stylizovaně vykreslená křídla, která se roztahují do stran a ve zpod se špičky křídel sotva dotýkají.  



Policejní fregaty stíhají uprchlíky, zločince nebo bojují s piráty, jenž podnikají nájezdy na hranice soustav, nebo přepadávají lodě či odlehlá těžařská místa, prohledávají lodě, prostě dělají všechny policajtské věci.  



Policejní fregaty vyrábějí doky v soustavě Capaloss, tak se jmenuje i hlavní planeta, kde de facto žijí vládci Společenství. V Capalossu jsou největších doky Společenství. Vyrábějí civilní a firemní lodě a zmíněné fregaty. Ani vojenské doky nechybí.



Společenství je společnost několika stovek soustav a ras. Společenství disponuje silnou smíšenou flotilou, jenž je tvořena míšenými posádky a loďmi mnoha ras. Společenství je multikulturní spolek, která staví na obchodech, kulturní i vědecké výměně a vojenské výpomoci. A jejich hlavní sídlo je právě na zmíněném Capalossu. Je tvořen senátem, jenž má sídlo ve vládním komplexu, prostě nazvaný – Vládní komplex



John kávu dopil a odložil hrnek na stůl v kuchyňském koutě.



To kafe bodlo. Půjdu, ať Leo nečeká.



Než odešel si všiml dvou stíhaček, jež proletěli kolem policejní fregaty.



Obě stíhačky se zelenou stopou za trysky motorů, letí kolem fregaty a následně se vzdalují, pak zase přibližují. Manévrují a otáčejí se kolem osy o tři sta šedesát stupňů. Nejspíš nějaký trénink, nebo byli na obhlídce. Po chvilce přistály s elegancí baletky v hangáru na pravoboku.   



John vešel na můstek. Sedl si na místo druhého pilota, hned vedle Lea, jenž sleduje monitory o stavu lodi a navigaci bezpilotního systému, který navádí loď k hangáru tři.



John se připoutal polstrovanými pásy, které se při vyšších zatížení nezařezávají ani neškrtí. Pásy přitáhl křížem přes ramena a následně je spojil se spodními u břicha.    



Loď se přibližuje k doku tři „severní“ kopuli. Dok má velký otevřený otvor, který chrání silové pole – zabraňující úniku atmosféry. Lodě se dovnitř dostanou, ale vzduch se ven nedostane, což je dobrý.                        



Autopilot snížil rychlost; loď pomalu vstupuje skrz silové pole, které projelo po nepravidelném povrchu lodi, a jež za lodí zůstalo neporušené, jako by polem neproletělo vůbec nic.



Vevnitř je rozlehlý prostor, je plné lodí a raketoplánů. Lidé a mnoho jiných bytostí, se hemží v celém prostoru – od zaměstnanců s oranžovými a zelenými a modrými úbory, po pasažéry – hledající zábavu nebo dočasné ubytování. 



Na plošinách, teras, lávkách a balkonech, pochodují policajti a zaměstnanci, na některých i civilisté. Pod stropem je kopule, v němž pracují dozorčí nad hangárem tři. Zajišťují plynulý chod, od navigace v hangáru až po bezpečnost.



Loď Black Wolf zakotvila u mola jedenáct. Loď se uzamkla magnetickou kotvou.



John pozoruje displeje, jestli je vše v pořádku. Vypnul motor a různé systémy, na závěr je uzamyká bezpečnostním kódem. Člověk nikdy neví, jestli by měl nějaký technik zálusk šmátrat se v systému lodi. Technici automaticky po přistání lodi prohlížejí motory, trysky a systém životního prostředí a umělou gravitaci. Ale dá se i odmítnout, pokud máte potvrzení o letu schopnosti z jiného přístavu, doku, nebo ze servisu kosmických lodí. Pokud je i třeba, tak jsou i speciální opravy a prohlídky na požádaní. Ale ty už jsou drahé. I automatická prohlídka stojí peníze, a dok pošle úhradu, i úhradu za parkovné, když se piloti po nějaké době rozhodnou odletět pryč.   



Na závěr vypnul neutrino-iontový generátor s přídavným helioplazmatickými cívkami, naplněné héliem-4, které, když se ochladí na -270,98 stupňů, se stane supratekutým o zvláštních vlastnostech, a magneto-vakuové chlazení zajišťuje, aby se systém nepřehřál: to vše zajišťuje chod podsvětelného a hyperprostorového motoru. I systém nulového bodu. Systém nulového bodu vytváří kolem lodi pole, jenž díky tomu má loď téměř nulovou hmotnost vůči zbytku vesmíru. Hmotnost se sníží o 95,778 % relativní hmotnosti lodi. Díky tomu není potřeba stavět velké, super výkonné motory, které by navíc zabíraly příliš mnoho lodního prostoru. Navíc je systém nulového bodu velice důležitý pro cestování hyperprostorem. Při vstupu do hyperprostoru se sníží relativní hmotnost lodi o 99,888 %. Nulové pole prakticky odizoluje loď od zbytku vesmíru, díky němuž dosáhne loď vysoké rychlosti v normálním prostoru, tak i v hyper. Ale pro vstup do hyper, je potřeba gravitační pole, jenž dokonale odizoluje loď od zbytku vesmíru a tím si loď vytvoří vlastní vesmír. Navíc to chrání před paradoxem, když se loď blíží rychlosti světla. Když je gravitační pole nabité tachyony, dokáží lodě letět nadsvětelnou rychlostí. Loď, aby dosáhla nadsvětelnou rychlost, musí dosáhnout rychlosti světla – a až jí dosáhne, se gravitační pole začne nabíjet tachyony. Až se splní všechny procedury, loď prorazí tzv. hyperbod neboli Bariéru, po němž už loď cestuje nadsvětelnou rychlostí.



„Dobře. Všechno je vypnuto a zajištěno. Co u tebe?“ ptá se John Lea.



„Taky dobrý. Vše je vypnuté – můžeme jít.“ John přikývl. Odepnuli si pásy a odešli z lodi. 



Vstoupily na výtahovou plošinu se zábradlím, s malou mezerou pro vstup. John zmáčkl fialové tlačítko na stojanu. Plošina se s tichým hučením zvedá pomalu nahoru. Během chvilky dorazily na hlučnou promenádu. Molo a promenádu dělí jen výška dvanácti metrů, kterou plošina musí zdolat.



Nahoře již čeká muž, člověk, s tabletem v ruce a s doprovodem dvou policajtů v černých uniformách s neprůstřelnými vestami a chrániči kloubů. Na rukou mají černé rukavice bez prstů a na hlavě mají ochranné přilby. Každý z policajtů má přes levé oko displej, jenž jsou úchytem zavěšené na uchu; k displeji je připojen komunikátor, jeden díl je vložen do ucha a mikrofon komunikátoru kopíruje okraj čelisti až ke rtům. Celá sestava se nazývá vizuálkom. Za opaskem se jim houpají obušky a pouzdra na pistole – omračující pistole.



„Zdravím, pánové,“ přivítal je muž v modrém pracovním úboru a kšiltovkou, na které má žlutě napsáno: „Bezpečnostní kontrolor“. „Potřebuji otisky dlaně a sken sítnice a ID karty.“ Tablet nasměroval k bratrům. Každý zvlášť položil dlaň na displej. Tablet zaznamenal biotelemetrické údaje a skener v horním rohu, nasnímal sítnice obou bratrů. Následně každý zvlášť vložil do portu ID kartu. Na displeji se objevily kompletní údaje totožnosti a následně potvrdil, že jsou tím, za které se vydávají.   



Muž s kšiltovkou, si prohlíží údaje: „Vše je v pořádku, pánové. Po celí váš pobyt, i mimo něj, což bude vaše loď v doku, se bude účtovat parkovné a jednorázová úhrada za kontrolu lodi. Až se rozhodnete odletět, dostanete upozornění k zaplacení služeb doku a našeho krásného vesmírného města. Upozorňuji, že nezaplacení služeb, se trestá odejmutí lodi, a to do doby, kdy zaplatíte služby i následnou pokutu; je i možnost uhradit službu věcmi, jež dají dohromady hodnotu služeb. Můžete pokračovat, pánové a vítejte ve vesmírném městě – vítejte na Pel-3,“ dořekl rozmáchle a vzápětí odešel i s policejním doprovodem, přitom se mu rty pohrávali úsměvem.  



„Uvítaní bychom měli za sebou. Leo, nevím jak ty, ať navštívíme jakýkoliv přístav, vždy ta samá písnička, jako kdyby prošli stejnou školou, či co. Všude se platí a všude říkají skoro to samé, zvláštní, ne?“ řekl John a vyfoukl proud vzduchu a mrknul na Lea očkem.



Leo přikývl. „Jo brácho. Něco na tom je.“ Usmál se na Johna. „No nic, s tím nic nenaděláme, kapitalismus vládne vesmírem. Tamhle je východ.“ Kývl tím směrem.



John se rozhlíží a dívá se po zaparkovaných lodí. Rád se dívá na lodě, na jejich neuvěřitelnou pestrost, lodě jsou jeho vášeň, už jako malí rád stavěl modely lodí. Jejich mnoho druhů. Soukromé, jako mají bratři. Raketoplány. Dopravní čluny, které vezou velký počet osob, jsou něco jako vesmírný autobus. Ale Johna zaujala jiná loď. Tmavě zelená, na některých místech matně černá se symboly na pravoboku na přídi.



Leo se zastavil a ohlédl se. „Co je, Johne, musíme jít...“ Podíval se tím samým směrem, kterým se dívá John.



„Azaxáncká loď?“ vyslovil John překvapeně.



Leo k němu došel pár kroky. „Co tady dělá Azaxáncká loď?“ Nechápe Leo.



„To nevím. Jeto divný.“



„To bude diplomatická loď nebo něco podobného.“ John přikývl. I někteří kolemjdoucí se se zájmem dívají na nepatřičnou loď. Azaxánci jsou hmyzoidním národem, se kterými se před mnoha lety válčilo. Ovládají rozlehlé území jen tři sta světelných let od Hranic Společenství. Tehdejší císařovna: Kalssta´asq´enx, začala expandovat dál, za hranice své říše. Plenily a dobývaly. Válka mezi Společenstvím a Azaxánci začala, když Azaxáncká flotila zaútočila na soustavu Bastem, nejzazší soustava Společenství na galaktickém západě, a jiná klíčová místa. Tak začalo jedno z největších konfliktů Společenství, kterou po dvaceti pozemských letech války vyhrály; v té době Pozemská unie ještě nebyla členem Společenství. I po sedmdesáti letech, jsou rozepře velmi patrné. Stále existuje napětí, i když už se vztahy začínají pomalu zlepšovat. Proto jsou bratři tak překvapeni. Vidět Azaxánckou loď, byť jen příslušníka rasy, je velmi vzácné. Mnoho bytostí mají stále za zlé tehdejší konflikt.



Od dob války se obě velmoci zklidnily. Nynější císařovna, která je následníci matky, která svrhla dřívější císařovnu v občanské válce, která nastala po bitvě o Capaloss, definitivně ukončila válku. Matka současné císařovny, byla před válkou svržena z trůnu a uchvatitelka, plná plánů o velkém impériu a nadřazenosti; navíc pomocí klamů a lží, jež obelhaly národ o osudu předchozí vladařky, rozpoutala válku, která se do historie zapsala krvavým písmem, a to nesmazatelně. Právoplatná císařovna se svou dcerou přežila a dlouhé roky žily v exilu – spřádali plány, získaly spojence, jež patřili k loajalistům předchozího režimu; když byli plány naplněny, se se svojí dcerou vrátila na veřejnost a ukázala pravdu, která byla v mlze a temnotě. To probudilo a vzbouřilo loajalisty a když bitva o Capaloss skončila fiaskem, vypukla na čtyři měsíce občanská válka, po níž právoplatná vládkyně získala zpátky svůj trůn a po čase obnovování vlády, uzavřela smír se Společenstvím. Tehdy to Společenství jako na jehlách sledovalo, čekali, co bude následovat a jestli válka skončí – naštěstí skončila. I když se všichni dozvěděli pravdu, to nějak neulehčilo poválečnou náladu a trpkost a smutek a zlost. 



Nynější císařovna se snaží urovnat a zlepšit vztahy se Společenstvím a s dalšími národy a frakcemi. Na válku se vzpomíná s trpkostí. Tenkrát zemřelo mnoho lidí a vojáků a pilotů a námořníků, na obou stranách, a kolikrát byli zpustošeny celé planety, ve velký bitvách.



„Když je tady – tahle ta loď,“ začal Leo, „je na beton jasné, že tu bude někde v blízkosti křižník. Bude někde v ústraní, aby nestrašily okolí.“



„Nemohu než jen souhlasit,“ souhlasí John. „Je to... je to prostě divný. Co tady mohou dělat?“



„To je otázka za milion kreditů. Nelam si s tím hlavu. Do naší práce to nějak nezasahuje.“ Mávl nad tím Leo rukou.



„Jo, máš recht. Jdeme dál.“



Oba došli k širokému portálu s půlkruhovým tvarem, připomínající napůl uříznuté kolo. Nad vchodem je velký hologramový nápis, jenž každých šest sekund střídá nápis Východ, do mnoha různých jazyků. U portálu stojí dozor bezpečnosti. Leo si všiml, že patří k jiné rase. Což nedalo tolik práce, když rysy odlišné od té lidské, jsou tak do očí bijící.



Aguledar.



Strážný má výstroj podobné té, co měl před chvíli doprovod bezpečáka, který je přivítal, jen je více přizpůsobena k jeho fyziologii.           



Aguledar má našedlou pleť, nízké čelo s lehce protáhlou hlavou, placatější a bez vlasů. Čelo, část temene a spánky jsou pokryty kostěnými destičky, jsou nepravidelné, různě silné, jsou hrubé a na dotek drásavé. Bradu má oproti lidem širokou – čelist a ústa, jsou těž široká. Rty mají světle zelenou barvu. Ramena široká. Celková postava je mohutná. Aguledaři dosahují průměrné výšky dvou metrů. Proto u mnohých vzbuzují strach, úctu a respekt. Oči mají průzračně žluté, ověnčené zeleným mihotajícím kruhem. Oči jim dodávají na zvláštnosti, jež jsou typické pro celou rasu. U pravého oka má displej zavěšený na uchu, oranžové barvy, s připevněným komunikátorem.



Když kolem něj prošli, si je pečlivě prohlédl klouzavým pohledem. I když prošli prověrkou, existují způsoby, jak jej přelstít. Takže opatrnosti není nikdy nazbyt.



Vešli do široké, dlouhé chodby s kupolovitým stropem.  Prostředkem stropu se táhne, po celé délce, osvětlení. Na stěnách jsou různé reklamní monitory, hologramy, i klasické plakáty. Z reproduktorů se ozývají hlasy v mnoha jazycích, oznamující, kdy a ve kterém molu odlétá loď hromadné dopravy, směřující k planetě Alg-Drigo.



Kousek od portálu, je další prověrka. Bytosti mnoha ras, procházejí skenery, co mají prstencové tvary, u nich stojí policisté v plné zbroji. Celkem šest prstenců, kterými procházejí příslušníci mnoha ras. Lidí nevyjímaje. Vše má řád: cestovatelé, jež zrovna přiletěli, procházejí třemi prstenci na pravé straně chodby a odcházející zas třemi prstenci na levé straně.   



Došli k jednomu prstenci, u kterého stojí dva aguledaři. Prstenec je skenuje modrými paprsky; mají pocit, že ty paprsky jim pronikají hluboko do těla a prohledávají každou buňku. Před nimi jsou dvě tyče, jež mezi sebe promítají červený hologram ve tvaru pásky. Skener skončil práci.  Hologram zasvítil modře, znamenajíc, že mohou pokračovat. 



Jdou dále do chodby.



Kolem nich je mnoho zvuků od reklam a hlasů mnoha bytostí, různých forem, tvarů a barev. A nos jim dráždí pachy stovek druhů voňavek a aromat, ne vždy voní líbeznou vůní, různé vůně jsou pro jednoho líbezné pro druhého jsou smrad, prostě, co rasa to jiné pojetí vůní, a tělesné pižmo též nechybí. Tedy jsou jejich smysly drážděny. Bratři jsou vtěsnáni v řadě, která směřuje k výtahům, a další řada naopak směřuje k doku.



Na konci dlouhé a široké chodby, jsou výtahy umístěné v mohutném tubusovém sloupu, ze kterých zrovna vystoupily pracovníci doku tři, jež jdou vystřídat směnu; prošli jedněmi bočními dveřmi pro pracovníky doku, rychle zmizely a dveře se znova zavřeli a uzamkly.



Kolem širokého tubusu s výtahy – patnáct jich je, se chodba rozděluje, jinak řečeno obepíná a následně se spojuje na druhé straně, která vede, zúženě, mnohem dál až k doku čtyři, kde se zas rozšiřuje.  



Výtahy vedou jenom k místu, kde se spojuje kopule s doky s mohutným válcem, který spojuje „jižní“ a „severní“ kopuli, jež zároveň tvoří jádro města, kopule jsou jen doky, technické úseky a sklady dílů pro lodě a dalších věcí. 



John a Leo vstoupily do výtahu se skupinou lidí a s pár androkinci. Dveře se zavřeli a velkou rychlostí se výtah rozjel směrem dolů. Výtahy jsou vakuované, takže bez odporu vzduchu, jedou velkou rychlostí.



Během pár sekund dorazily k další chodbě, která vede k centrálnímu tubusu s výtahy, jenž vede celým středem městského jádra až k „jižní“ kopuli.   



Vystoupily z výtahu. Prošli dlouhou, širokou chodbou, která má na zdech vtíravé reklamy. Dorazily k mohutnému tubusu s třiceti výtahy, jež mají nelehký úkol, zajisti neustálí přenos osob, jež mají rozlišné cíle, velmi nelehký úkol. Se stejnou skupinou lidí a s pár čerstvě příchozími, nastoupily do výtahu s číslem devět.



Během deseti až jedenácti sekund, dorazily do sektoru dvanáct, plné barů, obchodů a zábavných center a dalších podniků a kanceláří a obytných jednotek, kde žijí majitelé oněch zmíněných podniků a kanceláří.



Dvanáctka se nachází někde uprostřed městského jádra, plné všeho, na co si vzpomenete. Mohutný tubus, jež tvoří jádro stanice, a které spojuje kopule s doky má v průměru přes osm set metrů a na délku má něco přes kilometr. Kopule s hangáry mají v průměru šest kilometrů. Spolu s prstencem, jež se ježí kotvícími rameny, má i menší hangáry a o sto metrech v průměru nemluvě, tedy stanice Pel-3 patří mezi kolosy. Pel-3 se řadí mezi deseti největších stanice Společenství, která je umístěna na desátém místě. Jednu dobu byla až na šestém, ale o své místo postupně přicházela, až skončila na desátém, a i to se časem změní, až bude dokončena jedna nemalá stavba. Na prvním místě jsou mohutné doky v soustavě Capaloss, které, jak už bylo zmíněno, vyrábějí civilní, firemní lodě, policejní fregaty a válečná sekce, která je ve skutečnosti oddělená, leč i tak je součástí, a tedy doky se považují za nejmohutnější výtvor Společenství, jestli v galaxii existuje větší stavba, není známo. Na druhém místě, v soustavě Hyranno, je obchodní stanice Heliopie, která je dvacetkrát větší, než je Pel-3 a doslova je to vesmírné město, jež má i vlastní ekonomiku, politiku, průmysl, prostě vše. Heliopie je místem, kde žijí desítky miliónů bytostí, osídlené všemi rasami Společenství, i pozemšťany.



Heliopie byla postavenou rasou Poll´habax, tělesně jsou malý, leč jsou velmi vážením národem o vysoké inteligenci. Národ Poll´habax je národ pomenšího růstu, tak metr padesát, až metr šedesát, jsou i větší, ale ti jsou velmi vzácní. Pocházejí z planety Poll´ha, soustavy Pall´tenna. Je to pracovitý národ, jež jsou členy Společenství, a to již od samého začátku. Mohou se chlubit inženýrstvím i stavitelstvím, na velmi vysoké úrovni a patří k nejváženějším národům Společenství. Tento národ má na svědomí velkolepé stavby obrovských rozměrů, jako je zmíněná velkostanice Heliopie, kterou z velké části navrhly i postavily, se stavbou jim pomáhali i další národy, či je aspoň zásobovali, tak monumentální stavba to byla, že i Poll´habaxové potřebovali podporu, jež nemá obdoby. Je to úchvatný národ.



Soustava Hyranno je přibližně uprostřed Společenství a vedou k ní hyperprostorové trasy, jež jsou přímé a bez překážek, jako jsou kupříkladu hvězdy a planety a jiné anomálie – černé díry kupříkladu, která je mimochodem velmi bohatá na zdroje. Soustava se řadí mezi vzácné, z důvodu, že má obydlené tři planety a dva měsíce o velikosti Merkuru, které mají bohatou atmosféru a byly terraformované do přijatelné podoby – a na dalších sedmy měsících jsou základny od těžařských po výzkumná centra. Z těch tří planet, je jenom jedna terraformovaná; planeta byla dříve bez vody, leč měla silné magnetické pole a hustou atmosféru, chyběla jí jenom voda. To napravily, když využily komety a vesmírné kry, jež pluly až na kraji soustavy; díky tomu a trocha terraformingu, se planeta po pár století stala oázou života. Prostě úchvatné. Takže soustava Hyranno patří mezi nejrušnější v Společenství a taky mezi nejbohatšími, ne nadarmo se i navrhovalo, že by se měla stát centrem Společenství, a to myšleno se vším všudy.



Bratři vystoupily z výtahu, před nimi se zjevil velký prostor, jež jsou vidět tři patra, než začíná strop. Vysuté balkony vyčnívají nad hlavami lidí, ze všech tří pater. Několik výtahových plošin spojují všechny patra. Sem tam jsou vidět točité schodiště, jež strategicky spojují patra. Prostor taky křižují lávky, z nichž visí malé a velké vlajky Společenství; lávky jsou spojeny s tubusem s výtahy sloužící jako uzel, díky němuž se dostanete rychleji kamkoliv a schody, jež kopírují tvar tubusu s výtahy, umožnují přechod na lávky v různých patrech. Prostě úžasné. Vše slouží tak, aby celkoví chod byl maximálně plynulí. Na pohled monumentální a uchvacující, dech beroucí.    



John je uchvácen pohledem a čilým ruchem.



I Leo má ten pocit.



Mohutný sloup s výtahy protíná prostředek náměstí, která má v průměru sto metrů. Všude kolem je velmi čilý ruch. Na vysutých balkonech posedávají lidé a bytosti, baví se mezi sebou, jedí a popíjejí různé drinky, nebo o samotě čtou e-noviny. Na okraji náměstí jsou obchody, úřady a různé podniky. Kolem tubusu se najde několik stánků s archaickými papírovými noviny či e-noviny, obojí jde celkem na odbyt. Dál by se našli stánky se suvenýry a zákusky, nebo prodej ovoce.



Pod stropem, obepínající tubus, je velký, průhledný monitor, který vysílá reklamy, zprávy a počasí planety Alg-Drigo, plující vesmírem – necelých osm set tisíc kilometrů od stanice.



Celí prostor hýří béžovými a hnědými barvami, jinak jsou vidět i další barvy, jež tvoří barevné ostrůvky.   



Na zdech jsou různé nápisy v různých jazycích – plakáty, hologramy a mnoho blikajícího světla a monitorů, propagující zábavné podniky, kanceláře a jeden ukazuje hrdinný náborový program a hned vedle monitoru, je vchod do náborové kanceláře, která umožnuje vstup do smíšené armády Společenství. U vchodu stojí elegantně oblečený voják, člověk, v modročerném stejnokroji vesmírné pěchoty, hodností desátník. Letci mají komplet černou uniformu. Na hlavě má černý baret, vyroben z inteligentní tkaniny, takže je velice vzdušný a vojákovy se tolik nepotí hlava. Na baretu má červený znak Společenství, který znamená, že patří ke smíšené armádě a od znaku, podél levé strany, jsou dva červené vodorovné pruhy. Kolem krku má černý šátek, upraven tak, že kdyby si jej nasadil na obličej, by připomínal lupiče z dob westernu. Nošení šátku je samozřejmě lidský zvyk, který se proměnil v tradici, který odstartoval legendární kapitán něžného pohlaví: kapitánka Honor de Wiorreová. Mezi její ikony, patří právě nošení šátku. Byla skvělým kapitánem, vůdcem, stratégem a taktikem, jenž stál za vznik mnoha doktrín, jež se využívají dodnes. Též zažila první boj s prvním nepřítelem, jenž sousedí nedaleko od lidské sféry. Též se hlavně proslavila jako mírotvůrce. O ní samotné by se dal napsat celí román, nebo dva, jenž zemřela jako legenda. A nošení šátku je k poctě její osobnosti, jedno z mála věcí. Byla to velmi zajímavá osobnost, velmi výstředná; nošení šátku patřilo k jedním z mnoha výstřednostem její osoby. Šátek nosí hlavně letci a vesmírná pěchota. Klasická pozemní pěchota jej nenosí, protože to nepatří k jejich tradici. Je to tradice patřící vesmírným krysám, jak je tradičně nazývá klasická pěchota. 



Desátník se tváří mile a vyrovnaně a zrovna diskutuje s jedním mladíkem. Mladík je Androkinec. Androkinec má modrou kůži s modrozeleným vzorováním. Obličej má protáhlí, zašpičatělá brada s černou kozí bradkou. Vlasy krátké, černé, s vyholenými stranami. Podél levé straně krku, má rodové tetování. Rodové tetování poukazuje na rod celé jeho rodiny, což pro ně má velký kulturní význam. Na levém uchu, má vytetovaný zelený kroužek, což poukazuje na postavení v rodině – zelený kroužek znamená, že patří mezi nízké postavené, už jenom kvůli věku. Což nutně neznamená, že by byl méně cenný. Androkinci si potrpí na silná rodinná pouta.



Pro zajímavost, bílý kroužek by znamenal, že je jeho nositel hlavou rodiny a fialový zas, že je jeho nositel vyděděnec, a to z mnoha závažných důvodů.     



Oči má exotické, výrazně modré, typické pro jeho rasu.       



Když s desátníkem domluvil, vstoupil do kanceláře, nejspíš aby narukoval.  



Aby bylo možno komunikovat s jinou bytostí jiného národa, mají lidé a jiné bytosti univerzální překladač, buď to zavěšený na uchu, nebo přímo implantovaný, a to do obou uší. Co se týče Johna a Lea, mají implantáty. Bez univerzálního překladače, by se nikdo neobešel. 



John si všiml mladíka před tím, než vešel do kanceláře – vzpomněl si na dobu, kdy narukoval spolu s Leem do smíšené armády, a to v podobné náborové kanceláři.



Jak ten čas letí, pomyslel trpce a raději zahnal myšlenky na své mládí.



Nad vchodem náborového kanclu, promítá hologram pěticípou hvězdu, kolem níž je kruh, na vrchu dvě malé pěticípé hvězdy a stylizovaná vyobrazená křídla, roztahující se do stran. Znak celého Společenství.



Prostorem se ozývá čilý ruch. Zvuky reklam, rozhovorů a obchodníků nabízející vše možné a možná i nemožné.



Bratři už zažily mnohé a mnohé viděli, ale i tak je vždycky něco uchvátí.   



„Pěkné místo,“ vyslovil Leo po chvilce.



„Slabě řečeno. Jinak vcelku působivé... Půjdeme za strýčkem, ať nečeká dlouho.“ Leo přikývl.  



Strýček, Malcom Feer, bratr Johna Feera, jejich zesnulý otec, jim prostřednictvím nabídl zajímavou práci, velmi lukrativní práci a za velmi slušné peníze a ta práce je i velmi tajná a z datové jednotky zjistili málo, leč i zároveň dost, že vědí, že to bude něco extra. John Feer, otec Johna a Lea, se po oženění s Helen Reevesovou, přejmenoval na Johna Reevese. Dříve, než zemřel otec, jim zemřela matka na vzácné haqwiké nemoci. Matka zemřela, když bylo dvojčatům pouhých deset let.



 „Nejdříve musíme zjistit, kde sídlí jeho kancelář,“ řekl Leo. John si všiml informačního terminálu, který je napravo od něj, ani ne deset kroků cesty.



„Tamhle je terminál,“ poukázal John a několika kroky byly u něj. Před tím od terminálu odešla postarší pozemšťanka.   



Terminál je složen z jedné sloupové opěrky s ladnými křivky, na němž je obdélníková dotyková deska s holoprojektorem na levé straně desky a průhledným zaobleným displejem, který zabírá pravý horní roh. Rohy desky nejsou hranaté, ale zaoblené. A hnědý, střídmě vzorovaný povrch terminálu se metalicky leskne.



Leo začal vyhledávat na dotykové desce – na displeji se zobrazují různé informace a obrazy. Na holoprojektoru se objevil 3D obraz stanice v pravých barvách.



Leo po chvilce našel to, co hledal – plánek kanceláře Malcoma Feera.   



Hologram se opět změnil, ukazuje, kterým směrem se vydat a zelená čárá končí bodem, jež značí cílovou oblast.



John se podíval na plánek a řekl: „Super. Je jen pár pater pod námi. Vezmeme to po schodech.“



Leo hologram vypnul a odešli. Našli široké schodiště, jež vede dolů, do nižších patrech sektoru.



„Jsme tu,“ řekl John jen tak do vzduchu, když dorazily k místu cíle.



Vchod je kruhový, tunelový, který je jen pár metrů dlouhý. Podél hrany je modré diodové osvětlení, jen tak pro okrasu. Nad vstupem je hologramový nápis: Kancelář Malcoma Feera, a pod jménem je napsáno: Poradenství všeho, nač si vzpomenete – My sloužíme vám; služba za rozumnou sumu.



Bratři přečetli slova a jen kroutí hlavou a na rtech jim pohrává úsměv.   



Prošli tunelovým vchodem – do malé, skromně vybavené čekárny. Na levé straně je osm křesel, rozmístěny podél stěn do elka. Před křesly je kruhový stolek s časopisy o módě a nezajímavého bulváru. Na pravé straně místnosti, jsou na zdech zavěšeny ručně malované obrazy – nic extrovního, ani honosného, prostě obyčejné, a přesto pěkné obrazy, které koupíte skoro kdekoliv. A pod obrazy jsou další tři křesla, před nimiž je obdélný stolek s vázou, v níž jsou červené a modré květiny.



V čekárně nikdo není.



Vedle staromódních, dřevěných dveří, s leskle hnědým lakováním – je hologramová cedule s nápisem: Poradenská kancelář je dneska zavřena. Další klienty přijímám zítra v osm hodin místního času, děkuji za strpení a moje sekretářka domluví náhradní termíny.



„Hm, zajímavé, dneska má zavřeno, ale pro nás má určitě čas,“ řekl John.



„Jistě, jinak by nás nezval.“ Došli ke dveřím, než stačily 'zaklepat' se dveře sami otevřeli, skoro bez sebemenšího zvuku. Křídla dveří se otevřela dovnitř. Za nimi ležérně sedí muž za velkým stolem, jejich strýček, v koženém křeslu, s nohy položenými na desce stole. Za ním visí velký obraz s namalovaným vodopádem, pod nímž je jezírko s džunglí kolem a modrou oblohou, s měsícem v pozadí. Na pohled elegantní a velmi drahý.



Vešli dovnitř.



„Vítejte v mém skromném příbytku! Johne a Leo! Jaká byla cesta...?“ přivítal je a vstal, aby jim potřásl rukou na uvítanou.



„Ahoj, strýčku,“ pozdravil Leo bujaře a podali si ruce. John udělal totéž. „Cesta byla dobrá,“ dořekl mezi tím Leo.



Devadesátiletý Malcom patří k těm, kteří prošli genovou terapií, má krátce střižený účes, hnědočerné barvy, je bez vousů, má pronikavé modré oči, pleť má nahnědlou barvu, to je tím, že jeho vzdálený předek, byl Hispánec. Malcom, i přes svůj věk, vypadá mladě, tak na třicet než na devadesát. Genová terapie dělá divy. Nabídl synovcům, aby si sedly. Bratři se posadily na kožená křesla.



V dnešní době je devadesát let věku celkem málo. V téhle době se lidé dožívají vysokého věku, a to díky genové terapii, kterou prošli i bratři dvojčata, tedy by se měli dožít, teoreticky, až tří stovek let. Od vývoje terapie uběhla celkem krátká doba a neexistují dostatečné údaje, tedy délka věku je jen teoretická a vědci netuší, kolika let se lidé dožijí ti, jež prošli, v dnešní době, pravidelnou, skoro až běžnou, procedurou. Lidé, jež žijí na malých kolonií, kde není takové zázemí, je ona procedura téměř vzácná. A bratří žily na Capalossu, kde jsou pozemské kliniky, jež mají ve výbavě vybavení pro onu proceduru. Procedura je ve standartu, a je dokonce dotována státem, a procedurou projde každý, kdo dosáhl minimálně šesti let věku, max je patnáct, dál jeto z nějakého důvodu komplikované až nemožné, tedy se terapie provádí ve věku, kdy tělo prochází určitým vývojem. Terapie není povinná, leč jí prochází prakticky každý, odmítají ji převážně určité skupinky lidí, jež chtějí žít přirozeně, leč si nechtějí připustit, že i běžná medicína a její kvalita, zvyšuje věk, dokonce ani stáří neznamená horší kondici a slábnutí. Jeto prostě zvláštní doba.



„Pití?“ nabídl synovcům drink.



„Jistě strýčku. Po té cestě, mi vyschlo v krčku,“ souhlasil Leo. Malcom se usmál – stiskl tlačítko na stole. Za ním se obraz zasunul do zdi – odkryl skleněné poličky s různým alkoholickým pitím a křišťálové skleníčky různých tvarů.



Vytáhl jednu lahev staré dobré skotské a tři skleničky k tomu určené. Dokonce vytáhl křišťálovou misku s ledem. Do každé sklenky dal pár kousku ledu. Mísu vrátil a znova stiskl tlačítko a obraz se vrátil na své místo.



„Pěkný, strýčku,“ pochválil John uznale a pokýval hlavou s patřičným úsměvem.



Malcom se potěšeně usmál – nalil pití do skleníček a lahev dvacetileté whisky odložil stranou.   



Sedl si do svého velkého křesla.



John promluvil první: „Díky za pití. Někdo si tu žije...“   



„Ale,“ pravil jen a mávl rukou strýček. „A co takový přípitek.“



„Klidně.“



Malcom pozvedl skleníčku. Bratři udělali totéž. „Na vaše zdraví a na mého zesnulého bratra a vašeho otce, který by byl na vás hrdý a určitě by pro vás chtěl lepší život...“ Připily si.



Malcom všem dolil.



„Díky. To by urči chtěl,“ řekl Leo zasmušile. Ztráta rodičů je vždy hrozná věc.



„Abych začal, strýčku, na úvod, máš zvláštní smysl pro, jak se tomu říká, Leo?“ řekl John a podíval se na Lea.



„Pro melodrama?“



„Ano, to je ono. Ten tvůj kurýr nás nenechal v klidu spát a ani tvá zpráva, kterou nám dal. Velice tajuplné, musím říci.“



Strýček se lišácky usmál. „Díky, Johne, za kompliment. Musím přeci dbát na svůj image, hm hm.“ Napil se dobré whisky.



Vytáhl ze šuplíku holotablet a podal ho Johnovi.



John zvědavě pozvedl obočí a řekl: „Copak v tom najdu, strýčku?“



„Cíle,“ řekl stroze.  



John aktivoval holotablet. Objevila se hlava člověka s plečkou, s černým knírem, který je spojený s bradkou; oči zelené. Pod levým okem má čínské znaky, které nepoznává, ani toho muže. John se podíval na strýčka s otázkou na očích a začal tabletem listovat. Jsou tam místa, stručná i obsáhlé informace a různé osoby.



Leo se podíval na hologramy a pronesl patrnou otázku, na kterou strýček čeká, až jí vysloví.



„Kdo jsou ti cíle? A co znamená ostatní?“ řekl Leo a mimoděk se napil whisky. Musím uznat, že je to dobrý drink.             



Strýček se ve svém křesle uvolnil a pravil: „Řeknu to takhle. Jak víte, pracuji pro Agru, jeto název, pro kterou lidé nemají patřičný překlad... ale na tom nezáleží. Je to spolek pro ochranu Společenství, který má svérázný přístup pro likvidaci zlých maníků, co páchají škodnou. Nebojí se zabíjet, lhát, špiclovat, krást; agenti Agry infiltrují zločinecké agentury, obchodníky se zbraněmi, drogy i otroky – vše, nač si vzpomenete. A my se právě snažíme rozložit jeden syndikát, který se nazývá Malegip. Jestli je to pravé jméno, to nevíme. A ten syndikát operuje v téhle soustavě a ve dvou dalších, blízkých soustav.    



Údajný šéf se jmenuje Maran. Nevíme, kde je, nevíme, co dělá, co má v plánů, jaké má konexe, kontakty a všechny tyhle drobnosti. Nevíme ani jak vypadá a pokud existuje... je to velmi komplikované. Za nalezení Marana, je i velká odměna a touží po něm spousta mocných lidí, a o těch z Agry ani nemluvě: upřímně i já. Toužím ho dostat, ne kvůli penězům, ne kvůli tomu, aby má hvězda zazářila, to ne. Důvody jsou trochu osobní: zdravá posedlost, která mě nenechá v klidu spát několik let. Toužíme po zničení syndikátu, který stojí za pletichy...“ Dopil pití a nalil si další. „Jedou v tom těžké peníze, konspirace, zbraně i drogy, a to vše se snažím zničit. Já a můj tým, který sem si sestavil pro tuhle operaci, a která mi byla před lety svěřena, která se stala něčím zvláštním, jež utvořila moji posedlost. Nuže.“ Zahleděl se na bratry dvojčata.



„Zajímavé,“ řekl Leo, „jak to, že se o tom šéfovi ví tak málo? No, spíš vůbec,“ řekl nechápavě Leo.



„No, to je dobrá otázka. Abych pravdu řek. Jak sem řekl, neví se, jestli vůbec existuje; bůh ví, jaký mají systém. V podstatě to může být kdokoliv i nikdo,“ řekl a poslední slova jako by podtrhl.



„Takže se hledá duch, když to takhle vezmu,“ řekl John.



Malcom souhlasně přikývl: „Ano, Johne. Je to doslova pátraní po duchovi, jak si řekl.“



„To by bylo snadnější najít jehlu v kupce sena,“ ozval se Leo a všichni souhlasně přikývli.



„Hmm, takže... vytáhneme konečně králíka z klobouku,“ pravil John. Napil se whisky. Jazykem mlaskl a vychutnává si jemnou chuť skotské whisky.   



„Dobrá. Vytáhneme králíka, jak si zajímavě pravil... Jak už víte, potřebuji vás. Potřebuji vaše zkušenosti lovce odměn. Potřebuji abyste slídily, pátraly a chytali – a když bude třeba, i infiltrovali. Prostě vše, co bude nutné; možná si ušpiníte ruce...



 Tak ten plešoun, kupříkladu, se jmenuje Kelvin Hix, je jeden ze cílů,“ začal strýček. „No, dle mích posledních informací, které mi poskytli důvěrný kolegové ze zaměstnání a agenti, co pro mě pracují, byl posledně spatřen na planetě, kolem níž tato stanice rotuje.“     



„Alg-Drigo?“ řekl řečnicky Leo. „Proč ho tedy nesebere místní policie, nebo tví agenti. I když si to už naznačil... Proč my?“



„Jeto velice lukrativní záležitost. Neví se, kam až sahají prsty Marana a syndikátu. A popravdě – věřím jenom vám, i když můj tým je též důvěryhodný, leč v mém branži, se dá těžko někomu stoprocentně důvěřovat. Navíc, plešoun a další cíle, jsou slizký, jako úhoři. Maji neuvěřitelný talent se maskovat a dělat dlouhý nos na agenty, které jsem poslal. Jeden i zemřel, když byl odhalen. To poukazuje, že ta organizace je velmi mocná a velmi úskočná.



To nás vrací k tomu, proč tu jste. Není to jenom kvůli tomu, že mám k vám hlubokou důvěru, ale jde i o to, že patříte k jedním z nejlepších lovců odměn, o kterých vím, a kterým bych mohl zároveň i věřit. A to jste vy. Leo... Johne.“ Každého zvlášť obdařil pohledem.



Bratři dvojčata se obdařily pohledy.



John promluvil: „To nás těší, že k nám máš takovou důvěru, ale my nejsme agenti, jak z filmu jednadvacátého století...“



„Ten film jsem viděl v archaickém kině pro prastaré filmy,“ říkal Leo, než byl Johnem přerušen.



„Ach, s tím agentem 007, jdi k čertu. Za ty roky udělaly snad sto dílů, raději mám moderní holofilmy. Nikdy nepochopím, co vidíš na těch filmech z jednadvacátého a z dvacátého století, fakt!“ Mávl rukou.



Strýček se lehce zasmál. Tohle mu chybělo. Každé setkání se synovci, je zážitek sám o sobě.



„Zpátky k věci. Práce lovce odměn trochu připomíná špionážní pátraní. To mi určitě nevymluvíte. Vy už celé roky lovíte jednotlivce i celé skupiny, za dobrou odměnu, určitě, kteří na vás zkoušely mnoho triků a které znáte. Vy znáte fígle, o kterých bych ani já nevěděl, a to už jsem toho zažil ve svém oboru hodně.“    



„Na tom něco je, strýčku. Co myslíš, Leo?“



„Myslíme stejně, brácho.“



„Tak jo. Když jsi nás tak pěkně vychvaloval, neodmítneme něco, za co stojí žít.“



„Dobrá. Pošlu vám vše, co budete potřebovat a jednoho známého, který poslouží jako styčný důstojník. Bude udržovat kontakty.“ Opřel se v křesle. Strýčka to v celku potěšilo, i když tušil, že ho v tom nenechají.



„Dále, dám vám i malou almužnu, jako předkrm toho, co bude na konci až to skončí. Přeci bych vás neošidil.“ Na stul položil stříbrný kufřík, který ležel skryt za stolem. Namačkal kód. Odklopil zámky a následně jej otevřel. V něm se nachází půl milion v kreditech.



John zahvízdal: „No páni. To je pěkná suma. Kde si k těm prachům přišel?“



„Něco málo mám naspořeno,“ řekl napůl pravdivě a vyhýbavě.



Malcom ten kufřík zavřel: „Tyto peníze vám uložím na účet, abyste se s tím nemuseli tahat. Budou v bance Galaktika. Bankovní terminály najdete skoro všude.“ Řekl jim číslo účtu a dodal pár údajů, aby si mohly dle libosti vybírat peníze, nebo je přesměrovat do jiného účtu.



„Díky, strýčku. Děláš pro nás hodně. Někdy ti to oplatíme,“ řekl Leo.



„Ále, nemusíte nic. Co bych pro syny mého zesnulého bratra neudělal. To je maličkost.“ Mávl strýček rukou. „Samozřejmě vám kdykoliv pomohu.  Když budete něco potřebovat a bude to v mích silách, dejte vědět. A teď, prosím vás, jděte. Mám toho hodně na práci...“      



„Jistě, strýčku. Nějak si poradíme. A dík za to pití, bylo dobré.“ 



„Hodně štěstí. Bude to nebezpečná akce. Je to něco, na co nejste zvyklí. Je to lukrativní špionážní akce, jako v těch Leových filmech.“



Leo se zazubil a John protočil oči a strýček se pobaveně zazubil. Rozloučily se a bratry dvojčata čekají zajímavé dny.



 



*******



 



Když bratři odešli, se napravo od strýčka objevila ve zdi škvíra, která připomínala dokonalý výřez; ve zdi se objevil otvor do místnosti, kde sídlí sekretářka. A ona sekretářka, se objevila v nově objeveném otvoru.



„Pane, jak vyšlo setkání?“



„Dobře, velmi dobře. Nikdy jsem nepochyboval, že mně odmítnou. Mí synovci mají srdce správném místě, a vždy je na ně spolehnutí. Už dlouho je sleduji... a musím říci, že mně nezklamali. Šli vždy za svým srdce, k potřebným se chovají slušně a pomáhají jim; k padouchům se chovají patřičně – jsou to profesionálové, na které se můžete vždy obrátit. Jejich otec by byl na ně pyšný, i když, než zemřel, chtěl pro ně lepší život a ne ten, na které je osud navedl. I kdyby byl proti, stál by při nich a podporoval je. A určitě by byl pyšní na to, že nepropadly temnotě, a že si udržují balanc. Krom toho, i já jsem rád.“ Podíval se na sekretářku se zvláštním pohledem.



„Proč jste jim neřekl praví důvod, proč jste je přizval na tuhle akci? Schopných agentů máme dost. Uznávám, že ti dva jsou velmi schopní a že se nám budou hodit, ale...“



„Proč? Na tu otázku bych taky rád znal odpověď. Jsou tajemství, která se těžko říkají...“



„O tom jejich ztraceném bratrovi: měl jste jim to říci. Bůh ví, jaké to bude mít následky.“



„Toho se nejvíc bojím. Nikdo nedohlédne dál za své rozhodnutí.“



Sekretářka přikývla.



„Pokud jste vyřídila všechny věci, co se týče přesunu pohovorů na jiné termíny, můžete odejít.“



„Rozumím...“



„Ach,“ přerušil jí, „dohlídněte na ně, inkognito. Rozumíme si? I když jsou dobří ve svém oboru, je tahle mise přeci jen jiné kafé. V naší branži je těžké někomu bezmezně věřit...“



„I to rozumím. Budu jejich stínem, a seženu náhradu na post sekretářky.“



„Jistě, myslíte už dva kroky dopředu, to se mi vždy na vás nejvíc líbilo. A teď se musím zabývat něčím jiným,“ řekl se zvláštním tónem v hlase a napřáhl ruku ve znamení, že má odejít.



„Na viděnou, pane. Doufám, že se ten váš hazard vyplatí.“



Odešla a Malcom Feer sedí ve svém křesle a je zahloubán ve svých myšlenkách. A v duchu doufá, že se mu ten hazard skutečně vydaří.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Adhara9.10.2015
 

Vďaka za odozvu. Ak ti to nevadí, budem pokračovať v tykaní, nie sme zase tak odlišného veku.
Čo sa čakania na komentáre týka, ak máš záujem, môžem ti dať zopár tipov, ako šancu na získanie komentára na literárnom serveri zvýšiť.
Áno, myslela som si, že je to artefakt po kopírovaní textu z nejakého programu. Členenie u dlhšieho textu je samozrejme dobrá vec, zvyšuje prehľadnosť. Len tie rozdelené slová sú trochu rušivé. A nie som si istá, ale zdá sa mi, že pri solídnom zalamovaní by sa slovo na konci strany deliť ani nemalo.
Ďalej, našla som pár miest, kde čiarka skoro určite nemá byť, napríklad:
- Poslední půlrok, zažili válku. (str 4)
- John, kávu dopil... (str. 6)
- Než odešel si všiml, dvou stíhaček... (str. 6)
- John, vešel na můstek (str. 6) a všeobecne každá čiarka za Johnom, pokiaľ nejde o oslovenie v priamej reči.
- Lidi a mnoho jiných bytostí, se hemží v celém prostoru...
- Loď Black Wolf, zakotvila u mola jedenáct.
Ďalej, trochu opakuješ slová. Napríklad za tou vetou „Loď Black Wolf...“ je na začiatku ďalšej vety znova slovo loď. Ďalší príklad: „Opasky přetáhl přes ramena...“ a nasledujúca veta na začiatku opäť „Opasky...“
Som na konci strany sedem a posledných pár strán mi text pripadal dosť stereotypný.

Michal Vlas10.10.2015
 

Děkuji za rady a cením si toho. A nějaké ty typy ohledně zvýšení počtů komentářů bych uvítal. Ohledně čárek a dalších věcí - nejsem zrovna extra češtinář ani gramatik a proto hůř poznám kdy se dávají třeba čárky a další věcí. Jsem takový, troufl bych si říci pokročilý začátečník, ale chybí mi rady pokročilého spisovatele. Jsem takový samouk, který si pomalu zlepšuje, ale ne dostatečně, kdybych měl řekněme mentora. Jinak si cením toho, že si dávate čas jak četbou příběhu, tak i rad.

Adhara11.10.2015
 

Zatiaľ len čo sa komentárov týka: Najlepší spôsob, ako získať komentáre na vlastné diela, je komentovať diela druhých. Nie len zopár, ale veľa, veľa, veľa. Podrobne o tom píšem v tomto príspevku (adresu musím napísať bez tých troch w, aby mi to dovolilo pridať komentár): adhara.sk/?page_id=453 . Bol napísaný už pred štyrmi rokmi, horlivo diskutovaný (na pôvodnom server, kde bol najprv zverejnený) a neskôr praxou overený. Súčasťou toho textu je aj pár tipov v bodoch, ale posledný z nich si už splnil. :-)

Michal Vlas14.10.2015
 

Předem děkuji za typy. Dnes jsem si dal trochu času a podíval jsem se na váš odkaz. Je velmi zajímavý a poučný, a řekl bych, že to člověka donutí přemýšlet, že na tom něco je. Komentování jiných příspěvků, a tím se ozvat světu, přinese případnou odezvu. A to si uvědomí málo lidí, nebo ocení. Takže si cením každé rady, kterou poskytnete, a děkuji za váš drahocený čas, který věnujete amatérovi jako jsem já :)

Adhara5.10.2015
 

V prvom rade ma potešilo, že som na tomto portáli narazila na ďalšie dielo v žánri sci-fi – najmú hard sci-fi. Musím vyzdvihnúť fakt, že sa i napriek námietkam nižšie celkom slušne číta, je dobre členené (na odseky) a cítiť za ním veľkú prácu.
No hoci som iba na začiatku (po 5. str.), hneď mám výhradu, ktorá dosť máva mojím rozhodnutím čítať ďalej. Predovšetkým, stále nevidieť ani náznak zápletky. Striedaš opisy prostredia, pristávania, techniky, zariadenia, histórie, výzoru aj charakteru bratov. Že sa to strieda, že nič neriešiš dlho, to je dobré, dáva to dynamiku, čitateľnosť. Ale súčasne nenachádzam dôvod, prečo by ma mal tento svet zaujímať, kde sú otázniky, problémy, ktoré sa budú riešiť, otázky, na ktoré ako čitateľka túžim dostať odpoveď. Že nič také neprišlo po piatu stranu je už dosť kritické, veľa čitateľov by to vzdala už po prvej.
Ak môžem poradiť, opisy je lepšie nechať si na neskôr, s výnimkou absolútne nevyhnutného, bez čoho by sme nepochopili akciu – a čo je teda v samotnej akcii použité.
Zároveň dobre nerozumiem tomuto členeniu na strany so slovami častokrát rozdelenými uprostred – aký to má význam? Zároveň sa mi na koncoch riadkov zjavujú akési zelené piktogramy, čo je, predpokladám, pozostatok nejakého prekopírovaného formátovania.

Michal Vlas7.10.2015
 

Napřed děkuji za váš komentář. Už jsem si myslel, že už žádný nedostanu. Pro mě mají komentáře hodnotu zlata. Beru jak kritiku tak, řekněme pozitivita nebo něco na ten spůsob. A na vaší otázku,já píši na OpenOffice, a též text kopíruji z programu, tak to i s menší úpravou nechávám. A navíc si myslím, že by měl být člověk trochu originální, proto to nechávám rozdělený na ztránky, a dle mě je to i lepší, tím jak je příběh dlouhý, tak díky tomu se lépe zapamatuje, kde čtenář skončil. Pokud vám to nevadí, tak bych byl rád, kdyby jste měla nějaké upomínky, jaké jsou mé slabiny a co vám na tom vadí, abych příběch upravil tak aby byl, řekněme solidní. Ale jen pokud vám to nevadí. Jinak děkuji za komentář, je poučný a budu dále pracovat na příběhu.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Michal Vlas

41056491_1398591090272939_5779706222865285120_n.jpg
O mně

Rád píši příběhy, se kterými bych se rád podělil s každým, kdo má zájem. Nejsem profesionál, nejsem profesor gramatiky, leč se snažím psát co nejlépe, co mé skromné schopnosti umožnují. Jsem jen skromný písař. Jsem Michal Vlas a vítám vás ve své skromné fantasii.




 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •