IKAR CZIKAR CZ

Ilgeit (Lucie Valentová)1.3.2011
 

3
 počet hodnocení: 1
přečtené 5146, Komentáře 1

 

Heldorn

Carya začala pomalu přicházet k sobě. Stále cítila tupou bolest vzadu na hlavě. Chtěla si tam sáhnout a zjistit, jestli nekrvácí, ale nemohla zvednout ruce, měla je svázané zazády. S námahou otevřela oči a rozhlížela se kolem. Neviděla nic jiného než rozmazané šmouhy.
V tom někde před sebou uslyšela šustění pláště nebo nějakého oděvu. „Ach, už přicházíš k sobě,“ ozvalo se někde ze tmy. Hned jak to Carya uslyšela, uvědomila si, že je to hlas toho samého muže, který nařídil ji zajmout.
„Kde to sem? Co se děje? Co jste mi to provedli? A proč-,“ chtěla pokračovat ve svých otázkách, ale jazyk jí ztěžkl a nemohla mluvit, v krku měla sucho. Carya byla zmatená a chtěla odpovědi. Nechápala nic z toho, o čem se ti dva muži bavili a jak to souviselo s ní.
„Buď v klidu, mocná Careillen, brzy se všechno dozvíš. Provedl jsem pár experimentů a musím říct, že si někdo dal velkou práci s tím, aby tě před námi skryl, celých těch 80 let jsem tě hledal a ani ve snu by mě nenapadlo, že sama mocná Girsia byla tvojí ochránkyní. Tím se všechno vysvětluje,“ řekl ten muž s divně vystouplou dolní čelistí.
„O čem to mluvíte? Myslíte mojí matku Giru? Ta už je dávno mrtvá! Co po mě chcete? Nic nevím!“ Carya začala na muže křičet, byla nervózní a bála se.
„Co chceme?,“ zopakoval po ní muž. „To se brzy dozvíš, měj trpělivost. Jak se zdá, tak nevíš nic o tom, kdo jsi. Nebo je tu druhá možnost a jen si se mnou hraješ, ale po tom, co jsi vypila ten lektvar, musíš mluvit jen pravdu. Zdá se, že ti změnili podobu a vychovávali tě jako lidské dítě, ostatně tak vypadáš, i když je ti 80, to je určitě také kouzlem. Jenže proč stále necítím žádné kouzlo ani tvou sílu?“
Carye začali z koutků očí stékat slzy. Chtěla pryč, ten muž se zbláznil. Mluvil o nějakých kouzlech a o tom, že je stará? Ona a stará? Vždyť je jí 17! A kouzla? Ty v životě ani neviděla, ano, slyšela o nich, ale jediné kouzlo, které kdy viděla, byl lektvar na posilnění imunity. Uklidnila se a snažila se to muži vysvětlit: „Asi jste si mě s někým spletl. Jmenuji se Carya a je mi 17 let, narodila jsem se a vyrostla jsem v Jeldernu se svojí matkou, otcem a bratrem. O kouzlech nic nevím a ani o žádné Girsii.“
„Hmm,“ muž zabručel a něco si nesrozumitelně mumlal. „Vždyť říkám, že o sobě nic nevíš,“ potom začal asi přecházet po místnosti, protože se znovu ozývaly kroky a šustění pláště. Carye se stále nevrátil zrak.
„Co to mám s očima?,“ zeptala se plná obav.
„To brzy odezní, vedlejší účinek drogy,“ odpověděl jí muž a začal si povídat sám pro sebe. „Někde u sebe musí mít zdroj toho kouzla, které ji chrání před odhalením a před tím, aby někdo jiný mohl vnímat její moc. Její podoba vydrží změněná, i když s ní není její opatrovnice, ale to kouzlo půjde lehce zlomit, alespoň doufám,“ muž přestal mluvit sám pro sebe. „Musím teď odejít, tak se o nic nepokoušej, za dveřmi jsou stráže, a jakmile jen ucítí náznak kouzla, vtrhnou dovnitř, tak buď v klidu.“
„Počkejte! Co se mnou chcete dělat? Kdo jste?,“ zakřičela zoufale Carya.
„Už jsem ti říkal, že se to dozvíš potom. A omlouvám se, ale za daných okolností jsem trochu zapomněl na dobré mravy. Jmenuji se Jersa. Jsem vlkodlak ve službách krále Torunga,“ muž odešel a bouchl za sebou dveřmi.
Vlkodlak? Ten muž je vlkodlak? Vždyť to jsou jen pohádky a povídačky pro děti, o tom jak království zotročilo vlkodlaky a oni bojují za krále. Vlastně vlkodlaci by ani neměli existovat, vždyť nikdy nikdo, koho zná, žádného vlkodlaka neviděl. Ale vysvětloval by se tím ten nepřirozený vzhled a ty žluté oči. Ne, to určitě není pravda. Carya zavřela oči, aby zabránila přívalu slz dostat se ven. Stejně ještě nic neviděla a ani nechtěla vidět, bála se všeho. Seděla na židli a nemohla se ani pohnout a doufala, že už se ten muž nikdy nevrátí.

Asi o tři hodiny později, Carya to nevěděla přesně, se otevřely dveře. Probrala se ze svého bdění a vedla hlavu. S potěšením zjistila že, už vidí. V místnosti stál zase ten samý muž a díval se na ni svýma žlutýma očima. Přešel k ní a natáhl ruku. Carya strachy vykřikla a snažila se přikrčit. Muž chňapl po jejím krku, ale místo toho aby ji začal škrtit nebo něco takového, co Cayra se strachem očekávala, strhnul jí z krku šperk po matce. „Néé, to je po matce!,“ zoufale vykřikla Carya.
„Právě proto si to beru. Došel jsem k závěru, že u sebe musíš mít nějakou věc, která zastírá přítomnost kouzel. Asi to nechápeš, tak ti to zkusím vysvětlit, aby ses necítila, tak špatně. Jako většina vlkodlaků nebo kouzelných bytostí, mám schopnost vycítit, když někdo nebo něco kolem mě, používá kouzlo. Každé kouzlo totiž vydává něco jako pulzující energii, vždy v takovém množství jak je kouzlo silné. Čím silnější a mocnější kouzlo, tím větší energií září, nebo pulsuje, jak chceš a, tím dál ho také můžeš vycítit. Z tebe by měla zářit energie na několik set metrů, pokud se nemýlím, ale já necítím ani náznak něčeho takového. Takže u sebe máš nějakou věc, říkejme tomu amulet, který je očarovaný, aby tu energii pohltil do sebe, nebo ji zakryl. Jenže amulety bývají tak dobře vyrobené, že už pak sami žádnou energii nevydávají, takže je těžké je odhalit. Ale toto je tak jasné. Tvůj amulet je elfský přívěšek, dala ti ho Girsia, že ano? Mělo mě to napadnout hned na začátku,“ muž byl očividně spokojený sám se sebou. Popošel na druhou stranu místnosti k velkému stolu.
Carya nechápala nic z toho, co jí řekl a zrovna teď nebyla v takové situaci, aby nad tím mohla přemýšlet.
Poprvé se pořádně rozhlédla po místnosti. Byla to nejspíš nějaká věž, protože místnost měla kruhový tvar, zdi byly z velkých šedočerných kamenů. Nebylo tu moc místa a podél celé místnosti byly dokola postaveny velké stoly a skříně. Na stolech stáli rozličné skleněné baňky a nádobky, různé přístroje, z nichž Carya žádný neznala a neměla ani ponětí, k čemu by mohly sloužit. Ona sama seděla svázaná přímo naproti dveřím.
Muž si skoro neslyšně mumlal nějaká slova a v rukou obracel řetízek. Carya se snažila zachytit, co říká, ale z útržků, které k ní doléhaly, nepoznala nic. Zdálo se, že muž-vlkodlak mluví cizím jazykem. Soustředil se na svojí práci asi 5 minut, během nichž, se Carya neúspěšně snažila vyprostit z provazů. Poté se k ní muž otočil a stáhl obočí k sobě, vypadal rozzuřeně. Nejspíš se mu to, co chtěl udělat, nepovedlo, ať už to bylo cokoliv. Vztekle odhodil šperk na kovový podnos na stole a dlouhými těžkými kroky kráčel ke Carye.
„Ano, je to amulet, ale bohužel ho elfové udělali tak silný, že s ním ani já nic nezmůžu, ale to vůbec nevadí. Nijak nepotlačuje tvé síly ani schopnosti, jen je skrývá před ostatními. Teď půjdeš se mnou, sehnal jsem někoho, kdo ti možná osvěží paměť a ukáže ti, kdo jsi a co umíš. Potom, půjdeš před krále a složíš mu přísahu věrnosti,“ řekl muž a přistoupil za židli, kde měla Carya svázané ruce. Začal je rozvazovat a odvázal je od kovových tyčí, který byli připevněné na židli, ale vzápětí jí ruse svázal k sobě, aby se nemohla o nic pokusit. Rozvázal jí nohy a zvedl ji ze židle. Přešel s ní ke stolu, kde odhodil amulet a znova ho zvedl. Ještě chvíli si ho prohlížel a pak ho schoval do záhybu svých šatů. Vyvedl ji ven z potemnělé místnosti bez oken. Za dveřmi stáli dva muži, nejspíš strážní, kteří ji měli hlídat. Jersa ji vedl dolů po točitém schodišti. Musela našlapovat opatrně, protože schodiště bylo nepravidelné a každý schod byl jinak vysoký. Po chvíli došli k dlouhé tmavé chodbě bez oken. Chodba byla osvětlená jen mírným načervenalým světlem z luceren, které byly umístěny u každých dveří, které míjeli. Muž náhle zastavil a otevřel úzká nenápadná vrátka z tmavého dřeva. Carya se bála, co za nimi bude. Muž ji strčil do mírně osvětlené místnosti, která pravděpodobně sloužila jako umývárna. Byla malá, v pravém rohu naproti dveřím byla obrovská káď plná vody. Nalevo od ní stálo velké zrcadlo. Muž jí rozvázal ruce a vrhnul na ní významný sebejistý pohled. Nejspíš si myslel, že i kdyby se pokusila uprchnout, proti muži, vlastně vlkodlakovi jako ne on, by neměla šanci. A měl pravdu. Carya byla vyděšená a po zjištění, že muž je nejspíš vlkodlak, se rozhodla spolupracovat. Jersa ukázal na káď s vodou a řekl: „Umyj se a trochu se uprav, budeme teď možná potkávat pár sloužících a nechci, abys zbytečně poutala pozornost.“
Carya přikývla a popošla k zrcadlu. Její vlastní odraz ji vylekal. Dlouhé černé vlasy měla zaprášené, špinavé a slepené krví, nejspíš její vlastní. Určitě musela krvácet po tom, co dostala ránu do hlavy. Schválně si prohlížela svůj obličej a hledala v něm elfské rysy. Nebo alespoň rysy, jaké si myslela, že elfové mají, nikdy totiž žádného neviděla, ale slyšela o nich mnoho příběhů. Její obličej byl mírně protáhlý, ale tváře a líce zaoblené, nos měla malý a nevýrazný. Zelenohnědé oči byli větší než oči ostatních lidí, ale menší než oči Jersy. Její vlastní pohled byl plný strachu a zoufalství, ostatně celý obličej měla mrtvolně bílý, zdánlivě průsvitný. Nedivila se, že vypadala tak ztrhaně. Pro jistotu si sáhla na své uši a zjistila, že jsou kulaté a zaoblené jako vždy, žádné elfské špičky. Trochu ji to uklidnilo. Za sebou viděla v zrcadle stát muže-vlkodlaka. Dívala se na něj a i přes jeho podivný vzhled stále nevěřila tomu, že je to vlkodlak. Všimla si, že pod černým pláštěm měl mírně shrbená záda, zdálo se to, jako by byl neustále trochu předkloněný dopředu. Jako by byl očekával, že každou chvíli se na něj někdo vrhne a on sám byl připraven tento útok odrazit.
„Trochu si pospěš, nemáme čas,“ řekl trochu úsečným tónem.
Carya přešla ke kádi a omyla si obličej. Pokusila se trochu si očistit vlasy, ale to moc nešlo bez toho, aby si je namočila, takže to po chvíli vzdala. Osušila se hadrem přehozeným pře bok kádi. Spěšně zhodnotila svůj vzhled v zrcadle a otočila se k Jersovi. Ten se už znovu nezdržoval zavazováním provazy a popadl Caryu za zápěstí a vytáhl ji zpět na chodbu.
Stále ji držel za ruku a vedl ji chodbou. Musela se přizpůsobit jeho dlouhým rychlým krokům, skoro mu nestačila. Minuli několik dalších dveří po obou stranách a došli před velké kovem pobité dveře. Jersa do nich zatlačil a ocitli se v menší hale, která rozhodně vypadal přívětivěji než to co dosud z hradu viděla. Po obvodu celé místnosti byly rozestavěny křesla a různé vitríny a držáky se zbraněmi. Po pravé straně bylo velkých oken, ale Carya od nich stála daleko na to, aby zahlédla něco za nimi.
Naproti nim se otevřely dveře a dovnitř vešla služebná. Trochu se Jersovi uklonila a řekla: „Můj pane.“
Jersa si jí ani nevšiml a rázně kráčel ke dveřím, kterými ta žena vešla. Caryu táhl za sebou. Vešli do další dlouhé chodby, ale tentokrát byla z pravé strany lemovaná menšími prosklenými okny. Nešli moc daleko, když Jersa zastavil před dvoukřídlými obloukovými dveřmi. Zdálo se, že každé křídlo bylo vyřezané z jednoho kusu dřeva, byli zdobené ornamenty a po obvodu měly vyrytou spoustu znaků, které Carya neuměla pojmenovat.
Jersa zavedl Caryu do obrovské knihovny. V místnosti se ode dveří v pravidelných řadách rozbíhali sloupy a strop tvořila oblouková klenba. Sloupy, opět zdobené různými znaky, byli z kamene, stejně tak jako strop a okolní zdi. Místnost byla dlouhá, ale hlavně zastavěná mnoha vysokými regály s knihami, z nichž některé sahaly až ke stropu. Carye se zatajil dech. Tolik vědomostí na jednom místě.
Muž-vlkodlak jí škubnul za ruku a táhl ji po pravé straně podél zdi. Náhle zabočil mezi regály a Carya měla možnost rozhlížet se po knihách. Jak viděla, mnohé z nich měli na hřbetě nápis v jiném jazyce, nebo dokonce to byli jen obrázky a různé obrazce. Byli tam jak nové, tak velmi staré knihy, některé z nich vypadaly, že by se měly rozpadnout, jakmile je někdo vezme do ruky. V policích ležely volně také svitky a pergameny popsané hustým písmem. Bylo vidět, které knihy jsou zaprášené a zanedbávané a které jsou naopak středem zájmu a prach neměl šanci se kolem nich usadit v tlustší vrstvě.
Najednou police skončili a na volném kruhovém místě, nejspíš uprostřed místnosti, stály stoly a podstavce na knihy. V celém prostoru bylo nespočet svícnů a olejových lamp, aby vytvořili dost světla na čtení i za šera.
Za hromadou svitků na jednom z mnoha stolů, seděl starý muž. Na dlouhém zakřiveném nos měl posazené kulaté brýle, zpoza kterých Caryu pozorovaly malé modré jiskřivé oči. Tváře měl pokryté dlouhými šedými vousy, jakoby protkanými stříbrnými nitkami, které mu splývaly volně na hruď. Vyskočil na nohy tak zbrkle, že porazil židli na zem. Nevšímal si toho, obešel stůl a stoupl se před Caryu. Chvíli ji pozoroval a přitom si hrál se svými vousy. Jeho starý zaprášený hábit, který měl přehozený volně přes sebe a v pase jen svázaný provazem, vypadal opravdu bídně. Carye stařec připomínal poustevníky, o kterých vyprávěli bardové, když procházeli Jeldernem. Nakonec se obrátil z Jersovi a řekl: „Tak to je ona? Hmm. Moc se mi to nezdá. Uvidím, co budu moci udělat, ale nic ti neslibuji. Když si s tím nevíš rady ty, tak proč myslíš, že já s tou její pamětí pozměněnou kouzlem něco udělám?“
Jersa se narovnal a výhružně zavrčel, aby podtrhl svá slova a řekl: „Ty s tím něco uděláš, i kdyby to mělo trvat celý rok! Konečně jsme ji našli a nakonec zjistíme, že je nám k ničemu, protože nic neví! Vrať jí paměť, aby věděla, kdo je!“
„Ale já se obávám,“ odvětil starý muž, „že nejde jen o její paměť. Protože i když jí vrátím paměť, tak si musíš uvědomit, že ona nikdy nebyla u elfů, nikdy nepřišla do styku s kouzly, alespoň myslím. Jediné na co myslím vzpomene, budou její předstírané životy v jiných vesnicích v království. Nemohla nikde být dlouho, když vypadá pořád stejně. Musela se pořád stěhovat. To je tak jediné na co si vzpomene. Žádná moc, žádná kouzla. Nic. Protože jí o její moci nikdo nikdy neřekl.“
„Tak jí to řekneš ty!“ zahřměl Jersa. „A měl by sis pospíšit, náš pán začíná být netrpělivý. Nechám ti jí tady, ale už začni něco dělat!“
Jersa pustil Caryino zápěstí a vytáhl ze svých šatů její šperk a hodil ho na hromadu svitků. Otočil se a odešel stejnou uličkou mezi policemi, kterou přišel.
Carya pozorovala starého muže, který se nezdál tak nebezpečný jako Jersa, ale kdo ví, třeba je to další vlkodlak nebo nějaká další kouzelná bytost, o kterých si myslí, že neexistují. Muž ji také pozoroval a pak jí ukázal na židli za ní a promluvil: „Zatím se prosím posaď, musím ještě něco zařídit. Nemusíš se mě bát, má milá, já nejsem jako to odporné zvíře Jersa.“
Carya se mlčky posadila, nevěděla, co by na to měla říct. Sledovala muže, jak běhá kolem stolů a mumlá si nějaká slova. Náhle se napřímil a roztáhl ruce, jeho mumlání zesílilo, až mluvil zcela normálním hlasem, ale přesto Carya nerozuměla tomu, co stařec říká. Zase nějaká cizí řeč. Jeho slova utichla a na tváři se mu rozhostil blažený úsměv. Pohlédl na Caryu a znova promluvil: „ Zdravím tě, dítě, mé jméno je Tharamis. Jsem učenec elfů. Právě jsem provedl pár kouzel, takže nás nemůže nikdo odposlouchávat, můžeme mluvit zcela otevřeně. Asi se divíš, jak můžu být elf, když vypadám jako člověk, ale to je prosté, prostě jsem pomocí kouzla změnil svoji podobu,“ stařec se odmlčel a pohlédl na Caryu.
„Co po mě chcete? Už jsem říkala Jersovi, že nejsem elf a o kouzlech nic nevím,“ řekla zoufale dívka.
„Ale má drahá,“ řekla přívětivým hlasem muž. „Ty jsi elf. Přesně jako já, tvá podoba je dobře změněna pomocí kouzla, které použila tvá matka.“
„Dobře, říkejte si, co chcete, ale já vám nevěřím. Kde to jsem?“
„Jsi na Heldornu, je to Jersův hrad. Pracuji tu jako zvěd pro Odboj, pod jménem Boran, a jsem tu pro případ, že by tě království našlo. Což se právě stalo. Nesmíme dovolit, abys padla do rukou krále. Ten tupec Jersa ani zdaleka netuší, jakou máš moc.“
„No, to já taky ne,“ poznamenala posměšně Carya.
„Hned to napravíme, nemáme moc času, ale řeknu ti všechno, co budeš chtít vědět. Už jsem zavolal na pomoc posily. Přijdou sem ti nejlepší bojovníci, jací v Odboji jsou. Elfští kouzelníci, zaklínači, bojovníci se zbraněmi. Dostanou nás pryč. Ano, sice tím prozradíme, že jsem byl špeh a království nás bude pronásledovat, ale na tom už nesejde. Jen doufám, že přijdou brzy, každá další minuta strávená tady, je pro nás nebezpečná. Tak se ptej, má drahá, odpovím ti, pokud budu znát odpověď nebo nebudu vázán přísahou mlčenlivosti.“
Carya chvíli zaváhala, ten stařec vypadal jako blázen, všechny ty jeho řeči. Odboj? Co by takový stařec dělal v Odboji proti králi? Nakonec se však zeptala: „Co po mě chcete? Proč pořád mluvíte o mé moci? Co má znamenat to, že jsem elf?“ chtěla ještě pokračovat, ale muž ji přerušil zvednutím ruky.
„Zadrž. Musíš klást otázky popořadě a ne, chtít vědět všechno najednou. Dobrá tedy, dám ti odpovědi,“ Tharamis se zhluboka nadechl a pokračoval. „Co po tobě chceme? Chceme od tebe pomoc, i když nakonec bude jen na tobě, jestli nám ji poskytneš. A co tvá moc a to kdo jsi? Ach ano, je to velmi dávno, ale pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Před osmdesáti lety, když právě zuřila válka ras a národů na Ohnivých pláních, když král Torungen porazil sjednocená vojska lidí, elfů, trpaslíků a mnoha dalších bytostí, o kterých ti povím později, ses narodila ty. Tvá matka viděla, že svět upadá do chaosu a temnoty a chtěla tě před ní ochránit. Byla to mocná elfská kouzelnice a její síla přesahovala sílu kteréhokoli jiného elfa, dokonce i král nebyl silnější než ona. Pomocí kouzla otevřela Skálu duší, v našem jazyce je to Ilgeit, a pomocí kouzla tě spojila se silou duchů, s jejich energií. Tím, že tě jako nemluvně podrobila takovému kouzlu, ti zajistila ochranu, ale sama za to položila život. Jediná tvoje památka na to kouzlo je tvé tetování vzadu na krku. Teď jsou tvoje síla a schopnosti nějakým způsobem potlačeny, ale to brzy napravím.“
Carya mlčky seděla a poslouchala neuvěřitelný příběh, jako pohádku, kterou jí tu ten muž vyprávěl.
„Díky tomu kouzlu, jsi navždy spjata se světem duší, s jejich sílou a energií. Neseš stejný znak, jako je na skále duší. Kdykoli budeš potřebovat energii, můžeš si ji od zbloudilých duší půjčit. Nebo je dokonce můžeš lehce přivolat. To je to co předpokládám. Ale nejsem se zcela jist rozsahem tvých schopností a tvými možnostmi. Ani před osmdesáti lety si elfové nebyli jisti, a i když si byli vědomi toho, že by ses mohla stát jejich mocnou zbraní, tak se také obávali, že bys je mohla zničit, protože neměli potuchy o tvé síle a o tom jak budeš přemýšlet. Mohlo se stát, že tvé vědomí ovládne stín a temnota a zblázníš, nebo by ses mohla dostat pod vliv těch duší, s kterými si spjata a nejednala bys podle vlastní vůle. Proto vybrali dva elfy, ženu jménem Girsia muže jménem Linfarel aby tě odvedli, a chránili. Samozřejmě ještě předtím pomocí nějakého kouzla zapečetili, alespoň z části, tvé schopnosti, aby měli jistotu, že se nic nestane. A tak si žila 80 let v nevědomí a v domnění, že jsi člověk. Ale teď, i když si nejsme jisti tvými schopnostmi, musíme se pokusit využít je nějak v našem boji proti králi, jinak nemáme šanci vyhrát a celá země bude trpět pod jeho nadvládou a tyranií. Ale samozřejmě je to na tobě, zda se rozhodneš nám pomoci nebo jestli půjdeš vlastní cestou.“
Carya na muže zírala a měla pocit, že se každou chvíli začne smát, ale muž vypadal, že všechno co řekl, myslí zcela vážně. Tharamis seděl a soucitně se díval na zmatenou Caryu. Carya otevřela a zavřela ústa, ale nevyšla z ní ani hláska. Nevěděla co k tomu říct, nevěřila muži ani slovo, ale nějaká část jejího já se tetelila radostí. Třeba konečně dostane moc, kterou vždycky chtěla. Bude mít šanci pomstít smrt svých blízkých.
Najednou se ozvala ohlušující rána a jedno z mnoha oken po levé straně místnosti se rozlétlo na kousky.
 

hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

MÁM TALENT hodnotí18.3.2011
 

Příběh má dějový potenciál, jen bych jako čtenářka víc ocenila, kdyby nabízel méně očekávané zvraty a situace (například prozrazení tajných pozorovatelů zajímavějším způsobem) a méně sošný jazyk osob, které v příběhu promlouvají.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Lucie Valentová

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •