IKAR CZIKAR CZ

Sanctuarium - Prví tóny (Eliška Drongová)16.7.2019
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 417, Komentáře 0

 

Epilog - Později

Iskaia:



Uběhlo mnoho týdnů od útoku na základnu, než se přiblížila doba soudu se Sevastou. Podle Dragonfirských zákonů muselo uplynout nejméně půl roku po teroristickém útoku, než se rozpoutá proces. Kvůli uklidnění emocí a snížení rizika nepokojů v ulicích.



Rozsudek stejně všichni znali předem. Soud měl být jen formalitou a řešit hlavně co bude se Sevastovým majetkem.



K řešení toho však po bojích o základnu zůstávalo mnohem víc. I v mém vlastním životě.



Ze svých zranění jsem se dostala rychle. Na můj vkus až příliš, a ještě k tomu lacino, nepřišla jsem o končetinu, nezůstaly mi jizvy… Podle pana doktora to způsobil včasný zásah lékařů, mohla jsem mu však věřit? O výsledku testů, které mi Red zatajil musel vědět, ale taky mi to neřekl.



„Hádám, že máte na srdci mnoho, tak pojďte, u mě v kanceláři bude k rozhovoru větší klid a pohodlí…“ zareagoval pan doktor na moji vyhýbavost pár dní poté, co mě propustil z nemocnice. Lekce s ním už nebyly takové jako dřív a tehdy jsem pochybovala, že ještě vůbec kdy budou.



Usadila jsem se v křesle u jeho stolu, rozpačitost však nezmizela. Pan doktor si uvařil čaj, nabídl mi, ale odmítla jsem, když se konečně usadil, ještě chvíli mlčel, nakonec však nepříjemné ticho porušil.



„Slyšel jsem, co se stalo tam dole. To, co jste se dozvěděla. Hádám, že ona rozpačitost má původ v tom zjištění, že?“ nechodil kolem horké kaše.



„Ano. Jak Vám mohu věřit, když jste mi taky lhal? Proč? Co jste si od toho slibovali?“ nechápala jsem, co ti dva čekali, když se mi rozhodli lhát. Co tím mohli získat? To, že nebudu chtít odejít? Nebo nějakou kontrolu? Mysleli si, že domnělého otce snad budu poslouchat? Po všech těch letech samostatnosti?



„Ujasním si s Vámi pár věcí slečno, ano? Za prvé, nelhal jsem, Vy jste se mě nikdy nezeptala, jestli je to pravda. Kdybyste se zeptala, řekl bych pravdu. Tak jsem se ostatně dohodl i s panem Redem. Nelhal bych Vám.



Za druhé, jsem si vědom toho, že moje rozhodnutí nebylo morální ve většinovém slova smyslu, ovšem já se většinovou morálkou neřídím. Dělám, co musím, abych pomohl pacientovi a je mi jedno, jakými cestami toho docílím, důležitý je pro mě jen zachráněný život. Chápeme se?“ odpověděl energicky.



„A čím mohla pomoct taková lež? Co mi to asi mohlo dát?“ zapálení pana doktora mi zaimponovalo, ale stejně nedávalo lhaní smysl. Pocit zranění se ani trochu neuklidnil.



„Mohla pomoci svou oboustranností. Důvěra pacienta je důležitá, neriskoval bych ji jen tak, ovšem tohle byla výjimečná situace. Vy jste díky tomu získala pocit zázemí, neříkejte, že s vědomím, že máte za zády člena rodiny, který Vám pomáhá a chrání Vás, se Vám tu nežilo lépe.



Vaše odvaha poznávat nové prostředí vzrostla, získala jste aspoň nějaký základ, pevný bod, od kterého jste se mohla odrazit. Viděl jsem to na Vás.



A ona mystifikace prospěla i panu Redovi. Šlo o oboustranně výhodnou situaci, bez níž byste ani jeden nedokázal udělat pokrok, jež z Vás udělal to, co jste v tuto chvíli,“ žádné výčitky, žádná povýšenost. Z hlasu pana doktora zněla věcnost. Chladnokrevnost. Trochu strašidelná ale nutilo mě to k zamyšlení.



Začínalo mi docházet, že má pravdu. Sebrala bych vůbec kdy odvahu vrátit se po svém útěku, kdybych nepoznala základnu jako takovou? A poznala bych ji, kdybych za sebou neměla podporu Reda? Pustila bych si ho k sobě, kdybych si nemyslela, že je mým otcem? Kdybych nevěřila, že mě má rád? Odpověď na všechny otázky zněla ne. Kdybych věděla, že není mým otcem, nikdy bych si ho k sobě nepustila tak blízko. Pořád by ve mně hlodalo vědomí, že se stará jen z povinnosti, kvůli nějakému úkolu. Kvůli mému využití v budoucnu…



„Ale co z toho měl on?“ najednou mi ta otázka připadala strašně důležitá. Jeho obraz v mé hlavě byl roztříštěn tou lží na střepy, teď se mohl aspoň částečně slepit. Chtěla jsem… Ani nevím co. Asi nějaký akceptovatelný důvod, ujištění, že mu na mě záleží… Potřebovala jsem vědět, že ho ke mně nepoutala jen nějaká povinnost.



„Vás. Slečno Iskaio, musíte pochopit, že pan Red je… Komplikovaný případ. Jeho mysl se povedlo zcela zlomit. Přišel o schopnost sám něco chtít. Jen pro sebe. Veškeré sobecké činy, co udělal se doposud spojovaly s prostými biologickými potřebami, které zase souvisí s jeho schopností sebeovládání.



Vše co do nedávna dělal mělo spojení pouze s plněním úkolů. Udržování kondice, jakési duševní rovnováhy… Jen aby byl schopný plnit zadané úkoly. Vy jste byla jeho první sobecké přání, jež souviselo s jeho duší.



Chtěl se vydávat za Vašeho otce, protože o Vás nechtěl přijít. O tu blízkost a důvěru. Prostě mu s Vámi bylo tak dobře, že neváhal obětovat vlastní důvěryhodnost a potencionální vývoj vztahů i jinými směry.



To v jeho případě znamenalo obrovský pokrok, a proto jsem se rozhodl podpořit takový projev sobeckosti. Život neznamená jen fyzické přežívání, to jistě sama chápete. Já zachraňuji životy a udělám pro to cokoliv. Dal jsem duši za svoje poslání a měnit to nehodlám.



Jestli mi nedokážete dál důvěřovat, přijmu to. Znám mnoho dobrých lékařů, kteří by si Vás mohli vzít do péče. Nebudu Vám bránit. Chtěl bych však požádat o jednu věc. Nevzdávejte svoje učení… Máte talent pomáhat nemocným, obrovský talent… Seženu Vám jiné učitele, ale na medicínu prosím nezanevřete…“ dost emotivní osvětlení situace. Ovšem ne kvůli naléhavému závěru pana doktora.



Red mi lhal, aby mi mohl zůstat blízko. Abychom si mohli rozumět. Nechtěl o mě přijít. O mě jako osobu, co rozumí, ne fyzickou osobu… Hřálo mě to.



Pokud se tomu však dalo věřit. Hřát mě to sdělení mohlo, mohlo se mi líbit a znít hezky ale věřit? Zvlášť, když jsem si to od pana doktora nemohla ověřit myšlenkou? Ne, to jsem prostě nemohla. I kdybych chtěla. Nabídka učení se však nezahazuje.



Vzdělání mi mohlo pomoci ke svobodě, přece jen, když budu něco umět, přežiju venku snáz. A i kdyby mě společnost stejně nepřijala, mohly se mi lékařské znalosti hodit.



Stačilo to jen uhrát tak, aby mě pan doktor chtěl učit. Byl prý nejlepší, vzdělání od něj mohlo mít hodnotu. Junana mě naučila, že cenovka je dost zásadní věc, stejně jako dobré jméno.



„To nebude třeba. Chci být jako Vy pane doktore. Myslím, že Váš postoj je lepší než ta morálka většiny… I když má své chyby,“ donutila jsem se soustředit na pana doktora. Domyslela jsem si, že holčičí řeči o Redovi by asi vyslechl ale udělala bych ze sebe blázna.



„Jednou budete ještě lepší slečno. O tom nepochybuji,“ usmál se nakonec. Polichotilo mi to, nevěděla jsem, co na to říct, a tak jsem se raději zeptala, jak jsou na tom po bitvě ostatní. Mimo Sanyho a paní Katriny jsem neměla zprávy o nikom.



 



Red:



Temné chodby kolem supercel nikdo nenavštěvoval ani v dobách, kdy se běžně používaly, mohl jsem si proto být jistý, že tam najdu svůj klid. A bezpečnou samotu.



Selhal jsem, po všech stránkách. Dole v podzemí i později na povrchu. Nedokázal jsem zabránit zranění kolegů, odhalení tajemství, napadl jsem Katrinu a nakonec ukázal, jaká stvůra ve mně dřímá… Z vražedného šílenství mě dostal až pohled na laskavou tvář pana doktora Edry. Natahoval ke mně ruku, bez strachu, bez jediného gesta pochyb…



Jako paprsek slunce v bouři. Paprsek světla, který ozářil, co už bouře napáchala. A že to byl pohled… Zmasakrovaní nepřátelé, někteří s proraženým hrudníkem, jiným chyběly končetiny… Díry do hlav… Krev všude. Zkáza, kterou jsem měl na svědomí.



Musel jsem utéct. Sám před sebou. Zatím co mi naši provolávali slávu a drželi si uctivý odstup, já se sám sebe ptal, jaká zrůda to ve mně spí. Tohle už nebyla ani práce Kadama, ten ani nepípl… Musel jsem to udělat já sám… I když šlo o nepřátele, kdo mi mohl zaručit, že se to jednou nestane mezi přáteli?



Supercely se staly jasnou volbou. Místnosti postavené tak, aby udržely i mě, se stěnami a dveřmi vybavenými materiálem pohlcujícím energii jež na ně působila. Se spoustou obranných mechanismů.



Když mě svědomí obzvlášť užíralo, schválně jsem bušil na dveře, protože to spouštělo po určité době elektrické šoky. Strach a bolest, to mi připadalo jako fér cena za to, co jsem provedl. Vzpomínky na to, jak mi to vtloukali do hlavy moji někdejší cvičitelé, jsem bral jako bonus. Musel jsem, potřeboval jsem trpět, abych našel vykoupení…



Ztratil jsem pojem o čase. Sany za mnou chodíval a zkoušel mě přemluvit, abych vylezl. Pan doktor o mém pobytu věděl taky, naštěstí měl daleko víc pochopení, i když i on se sem tam zmínil o tom, jak bych se měl postavit realitě a nekrčit se v cele. Nechápali to, nechránil jsem sebe, ale je.



Na těch mrtvých nakonec ani nesešlo, pan doktor mě informoval že šlo o vyšlechtěné lidi. Neměli mozek jako normální lidé, někdo je vytvořil tak, aby jen poslouchali rozkazy. Podle pana doktora zajišťovaly ty mozky jen životní funkce a schopnost poslouchat naučené pokyny. Schopnost samostatného rozhodování skoro nulová, což vysvětlovalo některé nelogické věci, co ti otroci dělali. Svým způsobem jsem ty nešťastníky bez vůle osvobodil. A i kdyby ne, napadli nás první.



V cele mě držel strach z toho, že se můj výbuch může zopakovat… Kdybych ublížil někomu z našich, nedokázal bych s tím žít. I kdyby ten někdo byl třeba otravný Kašpar… Upřímně řečeno, smiřoval jsem se s tím, že v té cele zůstanu už napořád. V bezpečné samotě jsem si začínal lebedit.



Ovšem spokojenost mi neměla vydržet dlouho. Po pár týdnech se dveře cely pootevřely a moje útočiště se změnilo v bojovou zónu. Sanyho přestalo bavit mluvení přes mikrofon a pan doktor podpořil jeho stupidní nápad na živý rozhovor.



„Zmiz odsud! Hned!“ zkoušel jsem ho vyhnat, i když dveře se už dávno zavřely během toho, co jsem na něj jen vyděšeně zíral. Pan doktor ho uvěznil se mnou, kdybych měl výpadek, neměl kam utéct… Nemohl bych přežít, kdybych mu ublížil.



„Až půjdeš taky,“ odvětil jen lehkovážně.



„Ty magore, nemůžu ven, jsem monstrum, chápeš to?!“ kdybych v tu chvíli začal mlátit hlavou do zdi, zřejmě bych se prokutal ven. Nepřestal bych, dokud bych nepochopil tu jeho spasitelskou umíněnost, a to by se nestalo nikdy. Jak mi mohl důvěřovat, když jsem si nevěřil ani já sám?



„Ale prd,“ mávl rukou. „Nejsi monstrum. Jsi jen výjimečný, kterého o tom někdo přesvědčil. Cizí názory z tebe ale příšeru nedělají. Dělají ji spíš z těch, co takový předsudek chovají… Zachránil jsi základnu, neublížil jsi jedinému z našich lidí, i když jsi podle sebe byl mimo… Dochází ti to vůbec?“ tisíckrát omílaný argument mě nepřesvědčil ani po tisící prvém repetování.



„Když se rozčílím, nebudeš mít kam uniknout… Oni se mi prostě klidili z cesty, ty tu možnost mít nebudeš!“ už jsem po něm regulérně řval. Ten blázen se nechal zavřít s živým ekvivalentem atomové bomby před výbuchem.



„A teď jsi snad v klidu?“ opáčil jen s tím svým debilním úsměvem.



„Ne ale…“ jak to jen vysvětlit? Když jsem hledal vhodná slova, jak popsat ten rozdíl mezi tehdy a teď, začínalo mi docházet, jak to myslí. Extrémní situace vyvolala odezvu, ne běžný život. „Tohle je jiné,“ zabručel jsem nakonec. Nechápal to. Extrémní situace patřily k našemu životu. Tady v cele žádná nehrozila…



„Tak to mi vysvětli,“ požádal. Chtěl jsem, aby to pochopil a konečně vypadnul, nechal mě být, tak jsem se pokusil udělat, co chtěl.



„Takže to, že ti do tvého poustevnického ráje vnikne vetřelec, šokuje tě, hádá se s tebou a připadáš si jako v kleci… To není extrémní situace?“ odvětil nakonec. Proč musel poslouchat vždycky jen to, co se mu hodilo?



„Je ale jiným způsobem… Nejde ti o život ani o život nikoho, na kom mi záleží,“ odvětil jsem neochotně.



„Tak vidíš,“ usmál se vítězoslavně. Nebudu lhát, v první chvíli mě napadlo, srovnat mu ten blbý úsměv, aby konečně pochopil. Aby se začal bát… Kdyby se bál, utekl by. Každý by utekl. Musel jsem to zkusit, pro jeho vlastní bezpečí.



Už jsem nezkoušel nic namítat, chytil jsem ho pod krkem a zvedl nad zem. Ani v klidu by to pro mě nebyl problém, natož v onom roztrpčení.



„Kdybys skutečně chtěl, už bych ležel na zemi se zlomeným vazem. Nenechám se zastrašit,“ zasípal jen. Hned jsem ho pustil. Cítil jsem se zase strašně bezmocně. Chtěl jsem, aby byl v bezpečí ale nedokázal jsem ho k tomu přimět.



„Proč? Proč se tak snažíš Sany? Proč chceš abych věřil, že jsem víc než živá zbraň, jako kterou mě stvořili?“ zeptal jsem se rezignovaně.



„Nejsi živá zbraň. Mohl jsi tak začít, ale už dávno tím nejsi. Vzpomeň si na naše první setkání… Byl jsi na útěku před těmi, co tě takhle zničili… Utekl jsi jim sám, ze své vůle… A i když jsi riskoval, že tě kvůli tomu najdou, zachránil jsi krk špuntovi, co neměl rozum a troufl si říct gangu, že okrádat obchod je špatný… Nejsi živá zbraň, jsi můj bráška z cizí rodiny. Někdy mladší, jindy starší ale prostě brácha. Jestli tu chceš zůstat a sedět, budu tu s tebou,“ odpověděl jen.



„Nesnáším tě,“ zamručel jsem a sedl si na postel. Vděčný za to, jak to se mnou umí. Nechápal jsem, jak i po tom masakru ve mně dokáže vidět člověka, dokázal to však. A díky jemu jsem ho v sobě zahlédl i já sám. Jako kdysi dávno, když mě ven dostal poprvé. I když tehdy měl víc rozumu a nenechal se se mnou zavřít v místnosti, z níž nemělo být úniku.



„Já tebe taky brácho,“ zasmál se a přisedl si za mnou.



 



Sony:



Pan doktor se snažil. Všichni se snažili. Vysvětlení mi však nikdo nedal. Proč jsem přežil, to jsem pořád nevěděl… Ale dokázal jsem se s tím smířit. I díky tomu, že jsem nevyvázl jen tak.



Někdo by tomu mohl říkat zvrácenost, já však konečně pochopil ten Redův mučednický syndrom. Vlastní utrpení splácelo pocit viny. Mým zdrojem splátek se stalo to, co pan doktor označil jako posttraumatický stres.



Po nocích jsem nemohl spát, jen co jsem zavřel oči, viděl jsem všechno znovu. Když se mi povedlo usnout, zkoušel jsem si i role toho děvčátka a muže, kterého jsem zabil. Vlastní mysl mě týrala tak, že bez léků už jsem spát nedokázal. A já to pokládal za správné.



Přes den to bylo horší. Třesknutí tácu s jídlem mi znělo jako výstřel, instinkt skrýt se se mě neptal, kde jsem, okamžitě velel „Schovej se!“. Pod postel, pod stůl, kamkoliv. A když to nešlo, tak jsem se musel bránit.



Krátce po propuštění z nemocnice jsem pár lidí málem pobodal, od té doby jsem si nechával jídlo nosit před dveře pokoje a jedl sám.



Občas mi k takovému záchvatu paniky stačila i blbá blikající žárovka, abych si vzpomněl na kolísání proudu během prvotních pokusů o obranu… Zle mi dělaly i dětské hlasy a pláč…A všechno to bylo tak skutečné… Pan doktor tvrdil, že všechno zvládám dobře, jenže já si to nemyslel. Šílel jsem. Přicházel o rozum… Nedokázal jsem se vrátit ani na svůj post asistenta pana profesora Bleska, o návratu do terénu nemohla být řeč… Do ctulhu rekta, vždyť už jsem nedokázal ani hrát tu debilní hru. Násilí v ní mi najednou připadalo odporné. To, co jsem dřív oceňoval mě znechucovalo.



V prvních dnech po propuštění za mnou pan doktor se svou terapií docházel, pak jsem musel chodit já za ním. Nástěnky mrtvých už chodby nezdobily, i tak jsem je tam ale pořád viděl. Každá ranní cesta mi připomínala výstup na nějakou vysokou horu. Musel jsem si dělat i zastávky, takové aklimatizační tábory. Pan doktor však na mě vytrvale tlačil a nutil mě posouvat se dál.



Časem jsem se zlepšil, i když práce pořád nepřicházela v úvahu a hlasité zvuky se světelnými výboji způsobovaly ostudné scény. Ale dokázal jsem přijímat návštěvy, a dokonce i sám se setkávat s přáteli mimo pokoj… Přáteli… fajn, nebudu kecat, s týmem a Iskaiou. Jiné „přátele“ jsem neměl.



Pan doktor nakonec usoudil, že mi o moc víc nepomůže, sám mi to řekl, měl však v rukávu ještě jedno eso. Skupinovou terapii mladých agentů, kam jsem musel nastoupit.



„Ahoj, jsem Ultar, jsem psyonik-iluzionista,“ na první setkání jsem přišel pozdě, hlouček mých vrstevníků už seděl na židlích kruhu a poslouchali jednoho, který stál ve středu.



„Dělám pro informační službu, infiltruju se do gangů… Dokážu lidem kolem mě vsugerovat, jak vypadám. Pro každou misi, co trvá i několik měsíců, v hlavách všech v okolí vytvořím nový vzhled. Musím za tu osobu žít. Vytvořit nové zvyky, nový životní příběh. Několik měsíců pak žiju cizí život. Občas jsem už ani nevěděl, kdo vlastně jsem. V zrcadle se mi míjely všechny ty tváře… A nešlo jen o mě. Poznával jsem ty lidi, spousta nebyla jen dealery a násilníky… měli rodiny, naděje, sny… Asi si umíte představit, že zrcadlo jsem vážně neviděl rád,“ z davu se po těch slovech ozvalo souhlasné bručení.



I já se přistihl, že souhlasím. Vážně jsem si to dokázal představit.



„Jenže s tím bych se nějak srovnal. Stačilo se vyhýbat zrcadlům a byl jsem v pohodě… Jenže po poslední misi to už nejde… Zvrtlo se to, spřátelil jsem se s vůdcem bandy doopravdy, nejen na oko a… varoval jsem ho. Myslel jsem, že ho tím přiměju změnit životní styl a rozpustit gang, mnohokrát jsem ho slyšel, jak si na svůj způsob života stěžoval… Lhal mi.



 Mezi gangem a našimi se strhla přestřelka… Moji přátelé na obou stranách umírali. Mou vinou. Doktoři říkají, že trpím pocitem viny z přežití. Já tomu říkám spravedlnost. Už mi nestačí vyhýbat se zrcadlům, stačí jakýkoliv odraz, občas i můj stín. A už to nejsou moje tváře… Jsou to ti mrtví. Beru na sebe jejich podobu, aniž bych to chtěl. Ztratil jsem vládu nad svou silou. Oni mi ji vzali… žijí se mnou. Ve mně. A já to pokládám za správné,“ dopověděl svůj příběh a pak si šel zase sednout.



Cítil jsem, jak je mi to povědomé. Chápal jsem to, dokázal se do něj vžít. Věděl jsem, že před sebou mám skupinu těch, kteří mi můžou rozumět. Zmocnily se mě však pochyby. Neodsoudí mě? Nebudou mě mít za exota? Ten kluk byl agent z terénu… Vydržel o tolik víc než já. Já se sesypal jen z toho, že o mě Katrina neměla zájem… Váhal jsem, jestli se k nim připojit. Chvíli jsem se dokonce klonil k tomu, že prostě odejdu.



„Ahoj, taky pozdě?“ ozval se však za mnou melodický dívčí hlas. Překvapeně jsem se otočil na udýchanou, štíhlou blondýnku s nebeskýma očima, která se na mě mile usmívala.



„Eeeee… Nevím?“ přísahám, že v tu chvíli jsem si nepřipadal jako idiot. Já se jím doopravdy stal.



„Nováček, pohoda. Taky jsem byla nervózní ale nemusíš se bát. Psychouši jsme tu všichni. Nikdo tě soudit nebude. Já jsem Naray a ty?“ představila se mi vesele. Byla o něco nižší než já, když se mi dívala do očí, musela vzhlížet a vypadala při tom tak roztomile…



„Sony… Nevím, jestli sem patřím, nemám traumata z misí nebo tak něco…“ odpověděl jsem nakonec nejistě, když jsem zase našel jazyk.



„Sony? Ten Sony, co bránil nemocniční kryt?“ obočí jí vyjelo do půlky čela. Když jsem nervózně kývl, rozzářila se. „No to je bomba… Páni, ty jsi legenda… Hej, lidi, pojďte sem, poslali k nám TOHO Sonyho! Pojďte ho uvítat!“ zavolala pak na zbytek bandy. No, a tak jsem se stal členem podpůrné skupiny pro vyšinuté puberťáky… Přijali mě vřele, až jsem tomu nechtěl věřit, po pár sezeních s nimi jsem to však tak nějak přijal.



Jejich příběhy, stejně jako to, že jsem konečně někam zapadal, mi pomohly. Šrámy na duši zůstaly, jen už tolik nebolely. Nakonec jsem se vrátil k panu profesorovi i k jídlům v jídelně. K tomu jakž takž normálnímu životu. Hluk a světlo mi pořád vadily ale už jsem se nelekal všeho.



A dostal jsem se i do stavu, abych mohl svědčit proti tomu sviňákovi, který za tohle všechno vlastně mohl. 



 



Sany:



Události měli svůj spád. Když přišla pomoc do toho sklepa, nebyl jsem na tom dobře ale přísahám, že kdybych dostal šanci, Sevastu bych osobně zabil. A ani ti, co pro nás přišli, k tomu neměli daleko. Dost jsem se divil, že zrovna Katrina trvala na dodržení zákonů. V dané situaci by nám utracení toho hajzla nikdo nevyčítal.



Až když trochu opadly emoce a hlas rozumu se vrátil, došlo i mě, že živý nám bude Sevasta užitečnější, aspoň do soudu. Rozsudkem jsme si mohli být jistí, v takových případech jiný, než hrdelní trest nepadal, spravedlnosti mělo být učiněno za dost. Ale jen živý Sevasta mohl promluvit o svých pohnutkách a spojencích. Moji nenávist to však nemírnilo.



Důkazy a dokumentaci jsem si vzal na starosti osobně ještě, než mi narychlo sešili ránu na čele, kterou mi ten zmetek zanechal. Tehdy jsem ho pořád chtěl zabít na místě a měla to být jen ventilace frustrace, později jsem měl aspoň co dělat.



Můj tým se ocitl v troskách, musel jsem někde sám uvolnit ten zmar a beznaděj, které se o mě pokoušeli, abych před ostatními mohl působit povzbudivě. Při shromažďování, a hlavně kompletování důkazů jsem se uzavíral v kanceláři, zatáhl rolety a nikdo nemohl vidět slzy, kterých jsem ztratil víc než dost.



Probírat se výpověďmi, těmi osudy, které změnil útok na základnu… Číst o přepadení jídelny, vpádu do nemocnice a ložnic… Vidět, jak to viděli ti, kterých se to týkalo, cítit jejich bolest čpící z řádků popisujících ztrátu blízkých… A při tom všem jsem musel zůstat silný, vycházet pravidelně ven a znovu se usmívat, povzbuzovat každého, kdo o to stál, ukazovat na rádoby krásy života, pro které stojí za to žít.



Občas jsem měl chuť vzdát se, jenže kdybych to vzdal, nemohl jsem mít jistotu, že by mou roli zaujal někdo jiný. Nemohl bych to po nikom ani žádat, i když povzbuzování morálky mělo důležitou roli, nemohl jsem chtít, aby se kdokoliv jiný nechal tak ždímat jako já. Tak jsem prostě držel. Jako vždycky.



Kousek po kousku jsem sbíral důkazy, skládal je do teorií, rekonstrukcí a dalších věcí, a předával to právnickému oddělení. Usmíval jsem se, povzbuzoval, moralizoval a dělal, co bylo třeba. Propracovával jsem se hromadami materiálu, až jsem konečně narazil na Katrinino pohádkové hlášení.



Musel jsem ho zpracovat, nechtěla totiž změnit ani tečku, stála si za tou absurditou, i když to mohlo ovlivnit případ. Šikovný právník by se toho mohl chytit, udělat ze Sevasty oběť cizích světů, jež by se vzhledem ke ctulhu špatně vyvracely… Nebo zpochybnit celý případ. Udělat z našich svědectví halucinace. Život by klientovi nezachránil, ovšem majetek pro rodinu by mohl, a to jsem nehodlal jen tak zkousnout. Oběti si zasloužily odškodnění, rodina si měla Sevastu pohlídat.



Chtěl jsem si znovu prohlédnout složku s tím debilním hlášením, když mi počítač oznámil, že nemám povolení dostat se k souboru. Zkusil jsem to ještě třikrát ale pořád s nulovým výsledkem, což mě naštvalo ale říkal jsem si, že chyby se můžou stávat, zvlášť v době, kdy stav techniků nebyl na svém obvyklém počtu. Prostě chyba, která se dala snadno vyřešit nasazením masky mistra optimika a transportem mé osoby do archivu, kde se skladovaly písemné originály k výpovědím.



Ani všechno charisma Dragonfiry mi však tentokrát nepomohlo. Správce mi jen oznámil, že je mu líto ale nemám prověrku dostatečné úrovně, abych se směl k těm dokumentům jen přiblížit… Dlouho jsem na něj nevěřícně zíral.



Jak mohlo, tak stupidní hlášení získat status nejtajnějšího záznamu? Mohl jsem skoro ke všemu, i k většině tajných dokumentů, dat o teroristických buňkách a obchodních smluv, ale k pošahanému hlášení o živém snu ne?



Přemlouval jsem, zkoušel službičkovou metodu, jenže tentokrát to prostě nešlo. Správce mě odkázal na paní ředitelku, která ten dokument označila osobně.



Zkusil jsem se k té výpovědi dostat i přes právnické oddělení, kde popřeli, že by se k nim, kdy dostalo. Dokonce jsem požádal Katrinu o to, aby mi všechno povyprávěla, jenže ona už v tom jela taky. „Je mi líto, podepsala jsem mlčenlivost,“ prý…



Návštěvě paní ředitelky jsem se nevyhnul. Málem jsem si začal kousat nehty. Pokud něco získalo takové utajení, neznamenalo to obvykle nic dobrého. Hrozila snad nějaká invaze? Nebo šlo o spiknutí a formování nové totality? Tajemství ve státní sféře byla prostě zlá. Metody minulých režimů měly zůstat minulostí jako režimy samy.



Před paní ředitelku jsem předstoupil vynervovaný a po obvyklých zdvořilostech a pokusech o diplomatičnost jsem to už nevydržel a vychrlil ze sebe otázky i obvinění. Když to ze mě vyšlo, připadal jsem si trochu líp, jenže po pohledu, který na mě paní řídící vrhla, jsem si v duchu začal hledat novou práci. Někde v říši snů nebo mrtvých.



„Pane Summersi, uklidněte se. Nemáte nárok chtít odpovědi, ale dám Vám je. Důvěra mých podřízených je základ naší organizace. Osvětlím Vám situaci, ale budete muset podobně jako slečna Orlovová podepsat smlouvu o mlčenlivosti, informace, kterých se dožadujete, mají… řekla bych, poněkud třaskavý potenciál. Když chvíli počkáte, moji asistenti připraví ten dokument a informace můžete získat hned po jeho podepsání,“ nenechala se vyvést z rovnováhy, přesto přísahám, že mě zabíjela pohledem.



Tak polovstřícný přístup mě překvapil, přijal jsem tu nabídku a plně si procítil každou minutu, kterou příprava formalit zabrala. O co sakra mohlo jít? Proč mi to tak ochotně chtěla vysvětlit, když to prve tak utajila? Přísahám, že mě napadla i možnost, že si chce domluvit rande… Neměl bych tolik koukat na filmy, vím.



„To, co pokládáte za nesmysl, jak jste ostatně sám napsal k sumarizovaným důkazům, je realita,“ oznámila mi hned po podepsání mlčenlivosti, za jejíž porušení mi hrozila doživotní internace v supercele. Vykulil jsem oči a snažil se, abych udržel čelist na místě.



„Cože?“ zmohl jsem se jen na chabou otázku.



„Ona snová říše je skutečná. O její existenci ostatně víme už od dob Velké války. Stejně jako o jiných dimenzích, alternativních realitách a paralelních vesmírech, stejně tak víme o osobě, co si říkává Janus“ odpověděla. Já o ničem z toho neměl ani tušení. Během krátké odmlky pak ze šuplíku svého stolu vytáhla balíček starých fotografií. Díval jsem se na ně značně skepticky. Nevěřil jsem tomu.



„Jestli jde o nějaký vtip na vzpruhu morálky, pak na mě nefunguje,“ oznámil jsem narovinu. Nehodlal jsem přijmout, že jde o skutečnost.



„Nejde o vtip. Tohle jsou holá fakta. Ten Janus se účastnil největší bitvy Velké války. Pomohl nám vyhrát. Od té doby zasáhl do vývoje historie ještě několikrát. Vždy bez známky zestárnutí a posléze beze stop zmizel. Až svědectví slečny Orlovové přineslo informace navíc,“ odpověděla klidně.



„Jak to, že o tom nikdo neví? Proč se to lidem neřekne? Třeba by ho někdo dokázal najít? A co ty dimenze?“ cítil jsem zmatek. Proč se to tajilo? Na co tak přísné utajení?



„Utajení získalo nejvyšší prioritu díky panice. Už s existencí mimodragonfirského života bylo složité se vyrovnat. Trvalo desítky let, než se společnost sžila s tím, že z oblohy kdykoliv může přijít nepřítel. Představte si, že by se všichni museli sžít s tím, že jejich nepřítel může přijít odkudkoliv, třeba i z jejich snu,“ odpověděla. Jo, to vážně mělo něco do sebe.



„Dobře… Ale to riziko tu i tak je. Nepřítel skutečně může přijít odkudkoliv, pokud je to pravda. Neměli by být lidi spíš připravení?“ chtěl jsem vědět. Zmocnil se mě pocit, že lidstvo zbytečně ztratilo sto let, po které se mohlo připravovat. Nebo vymřít, vzhledem k množství sebevražd osob, co by věčné riziko asi nesnesly.



„O to se nemusíte starat pane Summersi. Oficiální zvyšování počtu studií a výzkumů věnujících se kvantové fyzice a dalším oborům už se postará o to, aby se ty taje odhalovaly postupně a přijatelně. Plán na odhalování vypracovali ti nejlepší stratégové a psychologové. To je zařízeno. Utajení na konkrétní složku slečny Orlovové jsem uvalila kvůli tomu, aby nedošlo k rychlému odhalení a následnému zpochybnění postupů. Kdyby se prokázalo, že jsme o tom věděli, hrozily by opět nepokoje, a to by neprospělo nikomu. Dragonfira je mnohem křehčí, než si myslíte,“ dočkal jsem se i překvapivě rozumného vysvětlení.



„Fajn, to chápu… Ale… Jak se o tom mohlo vědět už od Velké války? Janus mohl být jen podivín, výjimečnější výjimečný nebo nadpřirozená bytost. Jak to, že se počítalo zrovna s dimenzemi?“ zeptal jsem se podezíravě. Tohle nesedělo.



„Těla ctulhu nájezdníků mimořádně rychle mizela způsobem, který se vymykal rozkladu organické hmoty. Během několika měření se povedlo prokázat, že se nerozkládají ale mizí. Vraceli se do své domovské dimenze. O zbytek se postarali vědci a jejich výpočty. Ještě nějaké dotazy?“ zeptala se nakonec. V tu chvíli mě žádné rozumné nenapadaly. Na můj mozek toho bylo trochu moc. Potřeboval jsem vypnout, a tak jsem si hned po odchodu z ředitelčiny kanceláře vzal na pár dní volno a zamířil za Tresou.



 



Katrina:



Ušetřit Sevastův život nebyla volba ale nutnost. Nemohla jsem ho zabít, ne, když jsem věděla o říši snů a o tom, co se z takové fyzické stvůry může stát tam. Stálo mě to dost úsilí, udržet ho naživu ale nakonec se mi to povedlo a teď si lebedil v cele.



Prohrál, o tom nešlo pochybovat, ale nepůsobil zlomeně ani nervózně. Došlo mi, že smrt není řešením pro někoho, kdo ví. Když zabijeme nepřítele, ten se jen posune do jiného světa a když má správné informace, stejně se vrátí. Horší a silnější než kdy před tím. Chtělo to trvalejší způsob likvidace. Něco spolehlivého, tvrdého a nezrušitelného. Spravedlnost neexistuje, je jen taková, jakou si zařídíme.



Všichni se asi divili, že jsem ho ušetřila, kdyby však věděli…



Když mě kvůli mému hlášení povolala Larsenová, využila jsem slib mlčenlivosti k získání privátních práv na péči o vězně, včetně výslechů. Udělala jsem si ze Sevasty vlastně takovou živou trofej. Ulovené zvíře v zoo. Měla jsem obavy, aby ho někdo neodstranil za mými zády, tak jsem prostě musela využít šance.



Výslechy mi toho o Sevastovi dost prozradily, i když nic pořádně neřekl. Podobně jako jiný případ, jež mi ležel v žaludku, měl trénink a jistou odolnost. Jiná nedávná zajatkyně odolávala dost podobně a měla i obdobné narážky.



„Proč jsem tak v klidu? Protože jsem neprohrál. To lidstvo. Myslíte, že všechno končí? Já to mohl skončit, ale vybrali jste si sami. Těší mě, že budu popraven, než to doopravdy začne,“ odpověděl na mou otázku při jednom z výslechů, kdy měl v žíle trojnásobek obvyklé porce séra pravdy.



Vyžádala jsem si hned na to výslech Junany, která měla obdobné řeči, jen v tom smyslu, že to ona a nějací její kamarádíčci spasí svět a kacíř byl zastaven. Nazvala mě omylnou a nabízela možnost spásy. Skoro jsem se jí vysmála, ale nějak to nešlo. Byla o své pravdě přesvědčená, ale ne jako blázen. Blázen neví, že je cvok, snaží se svou příčetnost obvykle obhájit. Ona tu potřebu neměla.



Navíc se zdálo, že na něco čeká. Doporučila jsem proto zvýšenou ostrahu u obou exotů v našich klecích a zkusila případ pustit z hlavy. Trocha klidu mi mohla pomoci utřídit si myšlenky.



Výslechům samotným jsem věnovala celé týdny, už to chtělo odstup. A první rozptýlení jsem zahlédla v jídelně, kam jsem si zašla na oběd.



I přes práci jsem se snažila udržovat si přehled, takže o obětech prvního spravování nálady jsem měla jasno hned, jak jsem uviděla náš stůl. Měla jsem v sobě dost jedu, který prostě musel ven. A taky jsem potřebovala mít zase jednou něco pod kontrolou.



„Ale ale, kohopak to tu vidím? Nesedíš u špatného stolu?“ zavrkala jsem mile, když jsem se připojovala ke skupince, kde chyběl jenom Sany. Moje slova mířila na Iskaiu, moc dobře jsem si všimla, jaký je mezi ní a Redem odstup a zvěsti o tom, kolik tráví času s Melem mi jen pomohly vybrat munici.



„Co? Proč?“ překvapila jsem ji. Nebo to aspoň hrála.



„Proč? No, když si to tak vezmu, k nám nějaké extra vazby nemáš a Mel sedává jinde… Dost se divím, po tom všem, že se s námi pořád bavíš,“ hlavní trumf jsem si schovala pro jedovatou myšlenku s formulací: Po tom, jak ti Red lhal.



„Sklapni!“ ozval se Red a zle se na mě podíval.



„No, co, jen mě to zajímá… Víš co, nikdo by se nedivil, kdyby už s námi nechtěla mít nic společného, takhle to ale vypadá, jako by jí někdo něco přikazoval a tak…“ hrála jsem si na neviňátko a užívala si, jak se mění výraz její tváře. Moc dobře jsem znala tu touhu po samostatnosti, která provází dny krátce po nabytí svobody. Jakkoliv rozumný příkaz nebo i doporučení, i podezření z toho, že byste mohli přijít o zdání vlastního rozhodnutí, to byla jiskra do kopky dobře proschnutého sena.



„Sedím tu, protože umím odpouštět,“ odpověděla váhavě.



„To je velkorysé…“ pronesla jsem jízlivě a formulovala myšlenku o manipulaci. Všimla si toho, viděla jsem, jak jí zacukal obličej.



„Nech ji být Katrino!“ Red se opět zapojil a tím uvedl do chodu to, co jsem chtěla. Pěknou rozepři.



„Ty ji nech být! Umím se o sebe postarat sama! Jen se ptala na rozumný věci!“ krásně bouchla. V duchu jsem se tomu smála jako už dlouho ne. Tak naivní holku v jejím věku jsem dlouho nepotkala. Nevinnou, nepřipravenou na triky mého kalibru… Osvěžující.



„Ale Is, jen jsem…“ zkoušel se hájit překvapený Red.



„Jo, jen jsi zas něco chtěl. Jako vždycky. Vážně sedím u špatného stolu, omluvte mě,“ zavrčela na něj a pak se sebrala. Odešla ke stolu, kde zatím posedávali Tři králové. Mohla jsem být spokojená sama se sebou.



„Tak tohle jsi přehnala…“ zpražil moje sebeuspokojení chladně Sony. Ani nevím proč ale ucítila jsem cosi nepříjemného. Pro sebe nepříjemného, jako by mě někdo polil studenou vodou a zároveň jsem minula krční tepnu nepřítele. Jako bych selhala.



„Ne. Tohle jsem posral sám,“ pronesl temně Red a taky se dal na odchod. Sony pak práskl příborem o stůl, a ani on se mnou nezůstal. Nakonec jsem u stolu seděla sama. A… bylo mi to někde v koutku mysli i líto. Tohle jsem chtěla? Co jsem vlastně chtěla?



Pocit uspokojení nad dobře odvedenou prací mi však zůstal. Aspoň rozhádat skupinu jsem pořád uměla, když už výslechy tolik nešly.



 



Iskaia:



Snažila jsem se dělat, jako by se v podstatě nic nestalo. Jako bych celou tu situaci s lhaním skousla. Snažila jsem se o tom přesvědčit i sama sebe, protože jsem si už ani nebyla jistá, jestli se v okolí nenachází nějaký další telepat, co mě má kontrolovat.



Nahlížení do myslí, které umí lhát myšlenkou je k ničemu a jen otupuje logickou mysl.



Ať už jsem se však snažila sebevíc, nedokázala jsem svoje rozladění skrývat pořád a ochladnutí mé důvěry si museli všimnout všichni.



Museli, protože třeba Red s panem doktorem se snažili získat si ji zpět, čím víc se však snažili, tím víc podezřelými se stávali. Později až protivnými. Zejména Red.



Pan doktor to s výukou myslel vážně a svoje slova o pomoci pacientovi za každou cenu prokazoval v praxi. Viděla jsem ho lhát rekombinantskému pacientovi s těžkou formou něčeho, co pan doktor nazýval rozpad DNA, jiní lékaři tomu chudákovi natvrdo řekli, že zemře, pan doktor Win však ne. Sebevědomě a chlácholivě mu oznámil, že má lék, který zabere. Když jsem cítila, jak se tomu pacientovi ulevilo, jak se mu vrátila naděje i část sil… Váhala jsem, zda dobrý skutek tohoto rázu může vyvážit to, že ten nebožák bude žít ve lži. Když však přišel na další kontrolu, vypadal o poznání lépe, a i výsledky testů měl lepší.



„Slečno, lež je velmi, velmi mocná zbraň. Musíte vědět, kdy ji použít. Znát nemoc, duši pacienta i lék samotný, nejde to odlišovat, jestli chcete dělat zázraky.



Využil jsem toho, že humanoidní organismus má od přírody daný regenerační faktor, který lze ovlivnit takzvaným vírovým efektem. Pokud pacient v léčbu věří, zvyšuje šance na úspěch.



Zdejší politika pravdy bez tajemství je podle mě v tomto ohledu chybná, protože kdyby mu mí kolegové nebrali od začátku naději, nemusel se dostat do tak vážného stavu. Kdyby se o podobnou metodu v tomto stádiu pokoušel jiné lékař než já, zřejmě by neuspěl, protože velký kus práce na psychice pacienta udělá i pověst lékaře,“ dal mi pan doktor lekci. A podobných případů jsem viděla víc. Pan doktor skutečně dělal to, čemu věřil.



Red však nedokázal svoje údajné pohnutky obhájit. Vysvětloval, slova se však říkají a vítr je odnáší… Každou chvíli jsem na něj rádoby náhodně narazila, a protože už jsem k němu nechovala takový respekt jako dřív, věděla jsem z jeho vlastní hlavy, že až o takovou náhodu nikdy nešlo. Sledoval mě. Hlídal… Choval v sobě hluboký, ryzí cit, který mě přitahoval ale taky velmi odpuzující majetnickost, kterou se snažil vydávat za touhu chránit. Nedokázal si to ani přiznat… Na rozdíl od Mela.



I na Melovi jsem viděla, že metody pana doktora zabírají. Musel sice vyměnit rukavice za větší a silnější ale dokázal vstát z postele a zase se vrátit do běžného života. S jasnou, nezahořklou, a hlavně upřímnou myslí.



Víte, rozdíl mezi upřímnou a neupřímnou myslí nemusím ani vyčíst. Jde to cítit. Upřímný člověk působí jasněji. Ať už má starosti nebo radost, vždycky je tak nějak jasný, zaostřený. Jedinec, co lže ne. Kolem lživé mysli se pořád vznáší jakási mlha… Nic, co cítí není ostré. A z toho bolí hlava. Až na pana doktora, u něj selhávaly všechny moje dosavadní zkušenosti, protože do něj jsem prostě neviděla.



„Moje schopnosti jsou ještě silnější než Kašpiho, takže když tu kryosílu používám, ničí mi to ruce, kterými ji používám. Proto taky nosím rukavice… Nejen abych náhodně nezmrazil kde co,“ vysvětlil mi Mel, když jsem se ho ptala, proč vyměnil ty ponožky na ruce za mnohem delší model sahající až k loktům.



„Jsi hrdina, proč by ses měl stydět za svoje jizvy?“ nechápala jsem. Na základně jsem už pochytila, že jizvy se často rovnaly jakýmsi medailím bojovníka. Na svou otázku jsem odpověď nedostala. Mel jen o trošku stáhl okraj rukavice a ukázal proč je nesundává… Nešlo o jizvy. Ani zčernání od omrzlin. Jeho ruce se měnily v kusy ledu. Zděsila jsem se toho…



Ten rozhovor a odhalení proběhly v den, kdy Katrina pojmenovala situaci, v níž jsem se nacházela jménem, na které jsem se do té doby bála myslet. Skutečně jsem seděla u špatného stolu.



Zlobila jsem se kvůli lžím a sama jsem lhala. Přetvařovala se, abych dosáhla svého cíle… To jsem nechtěla. Ztrácela jsem sama sebe, a to už muselo skončit. Kašpar mě sice neviděl rád a myslel si cosi o děvkách kvůli mému pendlování mezi Melem a Redem, za to jsem se na něj však nemohla zlobit. A Mel s Baltazarem mě rádi viděli.



Po obědě jsem se rozhodla udělat věci takové, jaké by měly být. Přestat lhát. A začala jsem u pana doktora. U něj mi přišlo jednodušší přiznat, že jen využívám nabídky výuky, abych časem mohla odejít.



„A něco nového mi neřeknete? Já s tím počítám. Učím Vás, abyste se jednou osamostatnila, nepotřebuju asistentku ale schopnou kolegyni. A jestli tady na základně nebo venku, na tom nezáleží. Když odejdete, aspoň zvýšíte dostupnost péče na místě, kde se usadíte. Pacienti to jen ocení,“ odpověděl s legračním krčením obočí.



„Vy se nezlobíte?“ divila jsem se.



„Nemůžu. Lhal jsem Vám. Čekal jsem, že budete mít podobnou reakci, a tak jsem chtěl zajistit, abyste v afektu neutekla. Teď, s jasnější hlavou se jen vracíte k původnímu, neraněnému já. Kdybych na Vás tehdy tlačil víc, jen bych Vás odehnal,“ odpověděl. Znovu mě překvapil. Nejen bystrostí, s níž posoudil situaci ale i odhodláním pomoci jedinci, který ho v tu dobu mohl třeba nenávidět. Vždyť jsem se mohla rozhodnout jakkoliv, třeba pro pomstu, sabotáž nebo cokoliv dalšího zlého… Ale on věřil že to neudělám. Dal mi možnost rozhodnout se, zahrát si na mrchu ale hlavně mi věřil. I když věděl, že by neměl. Zapůsobil na mě, a pořádně.



„Dobře…“ nevěděla jsem, co jiného na to říct. Pan doktor však věděl. Nechal to být a pokračovali jsme dál ve výuce.



U večeře jsem už šla rovnou za Melem. Konfrontaci s Redem jsem se chtěla vyhnout. Po setkání s panem doktorem jsem se cítila rozpolceně. Nevěděla jsem, co vlastně chci. To, že čtete myšlenky z vás neudělá vševědoucí bytost. V mnoha případech vás to jen doplete o to víc. Nechtěla jsem Reda jen tak odříznout… Ani před tím, natož teď.



„Co se takhle trochu projít?“ navrhl Mel. Nebyla jsem ten večer dobrá společnice. Myšlenky mi pořád utíkaly k Redovi. Měl v sobě tolik stínů, ale někde tam hluboko se skrývalo i světlo. Věděla jsem to. Jen tomu sám nevěřil. Uvažovala jsem, jak velký podíl na jeho rozhodnutích a pocitech může ta nedůvěra v sebe mít.



„Nevím, jestli budu vnímavější než tady,“ odpověděla jsem upřímně. Vycítila jsem, že si chce promluvit. Důležitě promluvit. A celkem mě tím vyplašil. Strávila jsem ve společnosti už dost dlouhou dobu, abych pochopila, že moje přátelení s muži většina společnosti nevnímá jako přátelení a poznávání světa. Viděli v tom námluvy a já sama se začínala bát, že to tak je. I u Mela jsem zaznamenala náklonnost vyšší, než jakou choval třeba k Baltazarovi.



„Jen pojď, věř mi,“ požádal jen. Jako by nevěděl, že zrovna důvěra je něco, co mi v poslední době dochází. Natáhl ke mně ruku v huňaté rukavici. Chtěl mi připomenout, že mi taky věřil, když ukázal něco, co tajil i před vlastním bratrem. Tak jsem ho následovala.



Když jsme odcházeli, ještě naposledy jsem se ohlédla. Šlo o reflex. Hledala jsem povědomou osobu, jejíž pohled jsem cítila celou dobu, až jsem ho našla. Jestli někdy existovala definice prohry, jeho fotka by k ní v tu chvíli patřila.



Mel se nezdržoval čekáním, takže jsem ho musela dobíhat. Domluvili jsme se na setkání v parku a pak si šli po svém. Mel mě nijak nekontroloval, nezvažoval, že nepřijdu. Víra druhých mi začínala připadat jako vězení. Jak bych mohla zklamat, tak bezmeznou důvěru? Nešlo však o nějaký nový druh kontroly? Zahnali mě do kouta. Přátelství se mi stávalo otrockými okovy i drogou, kterých jsem se nechtěla vzdát. To bylo nejhorší. Že jsem sama nechtěla.



Váhala jsem, hodně. Připadalo mi, že bojuji o svou svobodu, možná i duši. Ale to milé chování mého okolí… To, že mě někdo poslouchá, nevysmívá se mi… Že mě někde přijali takovou, jaká jsem… Nešlo to jen tak zahodit. O něčem podobném jsem přece kdysi snila. Na základně se mi plnil dětský sen. Nechtěla jsem se ho vzdát.



Venku stále ještě panoval chlad, zvlášť tak na večer, ale jaro se už hlásilo probouzejícími se stromy. Pupeny se ještě nenalévaly, ovšem míza už v dřevěných tělech proudila a ospalá vědomí dřevin se zrychlovala. Jaro přebíralo vládu.



Ze zvyku jsem pohlédla na nebe. Hledala jsem hvězdy. Uvítala mě jen naoranžovělá obloha. I přes množství zeleně a všechna ta opatření, jejichž architekturu přinesly zkušenosti z minulosti, se zdejší nedokázali vzdát nočních světel. Všechno mohlo během vteřin zhasnout, ale v době bezpečí se prostě žhnulo jako o život. Deprimovalo mě to stejně jako pohled na čekajícího Mela, který se na mě u vstupu do parku falešně usmíval.



Cítila jsem, jak je nervózní a žaludek se mi sevřel úzkostí. Bála jsem se toho, co mi chce říct, protože mě nenapadla možnost, jak odpovědět, aniž by to vedlo ke katastrofě pro mě. Jasně, slovo katastrofa po tom všem, co jsem v posledních měsících prožila, zní trochu silně ale vážně, ztráta kamaráda mi připadala horší než vše, co mi zatím hrozilo.



Nějakou dobu jsme postupovali parkem mlčky. Roztávající sníh odhaloval bahnité ostrůvky s urousanou trávou, která však ožívala a pomyslně líně zívala po zimním spánku. Kouzelné chvíle brzkého jara, kterým se nic jiného v roce nevyrovná. Na pohled možná ošklivé ale když cítíte, co se pod tím blátem skrývá za příběhy, kdy rostliny zjišťují, kdo z jejich živočišných sousedů přežil zimu, jak se obnovuje jejich komunikace a jak si čerstvě vylíhnuté larvy hmyzu začínají uvědomovat, že žijí… Jsou to nové začátky. Úsvit nového života. Nechala jsem se tím unést, jen abych se trochu uklidnila.



„Je to fakt pěkný, že?“ porušil ticho najednou Mel. Lekla jsem se a začala se rozhlížet, kam až jsme došli a co asi může považovat za pěkný. Nikde kolem se nenacházela žádná socha ani jezírko nebo něco podobného. Jen stromy a ony blátivé ostrůvky-kolébky života.



„Co myslíš?“ zeptala jsem se po chvíli. Hledala jsem i na obloze, nikde nic, co by mohl běžný smrtelník pokládat za krásné, pokud neměl slabost pro bahno nebo dost dobrou představivost se znalostmi o tomto období.



„Ten šrumec. Cítím, jak se půda začíná hemžit červy, ty z toho ale musíš mít víc,“ odpověděl.



„Počkej! Ty… To… Cítíš?“ nechápala jsem.



„Tak se podívej,“ usmál se jen. „No neváhej, vím, že to neděláš tak, jak bys mohla,“ pobídl mě znovu. Chvíli jsem zvažovala že uteču, nakonec jsem však podlehla zvědavosti. A touze vyvrátit podezření, které vyvolal svými slovy.



„Ty jsi taky!“ a poklepala jsem si na čelo, když jsem to pocítila. Bylo to jako když navážete oboustranný kontakt. Jako když vám zvedne komunikátor někdo, koho můžete sledovat a slyšet otevřeným oknem ale on o Vás do té doby nevěděl.



„Ne tak silný jako ty nebo většina ostatních. Mám jen fragmenty toho, co kdysi,“ potvrdil Mel. „A nemusíš se dál bát, nevytáhl jsem tě sem, abych dobýval tvé srdce, vím moc dobře na čem jsem. A chci, abys věděla, že mi to nevadí,“ prohlásil poté.



Moje reakce byla jako obvykle hloupá, potřebovala jsem si sednout, lavička nikde v dosahu nestála, a tak jsem si prostě gecla na zem. Bláto nebláto, zem mi bohatě stačila a nohy by mě nejspíš dál neunesly, protože všechnu krev jsem měla v hlavě.



„Co se stalo? Mám volat doktory?“ ptal se hned. Vyděsila jsem ho.



„To je dobrý, jen… Jen to musím zpracovat…“ odpověděla jsem přidušeně. Jak jsem si toho celou dobu mohla nevšimnout? Jak jsem mohla přehlédnout, co Mel umí? Nechápala jsem to.



„Víš, já a Kašpi… Naše síly nebyly od začátku tak polarizované jako dnes, narodili jsme se jako dvojčata s obyčejnými psychokinetickými a telepatickými silami. Já neovládal led a Kašpi se ohně dokonce bál. Uměli jsme zvedat věci myšlenkou, přesouvat je a tak… A myslí jsme byli spojení jako srostlá dvojčata… Zvrhlo se to až trochu později,“ Mel si ke mně přiklekl. Celá situace mi připadala tak nějak absurdní. V předjarní noci jsme se váleli v bahně a Mel mi odhaloval hloubku své výjimečnosti.



„Jak se to mohlo jen tak zvrhnout? Schopnosti se přece s věkem tak razantně nemění nebo jo?“ zaujal mě. Vážně jo.



„Je to dlouhý příběh, vážně ho chceš slyšet?“ zeptal se jen. Horlivě jsem přikývla. Chtěla jsem to pochopit. Snad mi to mohlo vysvětlit i proč se Mel chová tak, jak se chová. Chtěla jsem jistotu, že minimálně jeden jediný kamarád nemá žádné skryté zájmy, že ho ženou jen zkušenosti z minulosti.



„Nebude mít dobrý konec,“ varoval mě ještě. Tu narážku jsem nechápala, zkusila jsem si ji tedy vysvětlit přes jeho mysl, ale cítila jsem, že to poznal a stáhnul se. Tak jsem se obrnila trpělivostí.



„I tak to chci slyšet,“ potvrdila jsem své rozhodnutí. Cítila jsem, že to Mela potěšilo a zároveň zarmoutilo. Padla na něj podivná tíha.



„Tak jo. Já a Kašpi jsme se narodili v jedné z mnoha někdejších vesnic, které utrpěly ve Velké válce ozařování z ctulhu zbraní. Po válce se takové vesnice obvykle likvidovaly a místa se vyhlašovala za neobyvatelná, protože na daných lokalitách se rodili zmutované… organismy. Mutovali tam zvířata, rostliny i lidi. Naše vesnice však zničena nebyla. Vláda Mu z ní udělala pokusnou oblast a všechny naše sousedy i nás sledovala… My se narodili jako poslední lidsky vypadající a životaschopní jedinci. S velkým potenciálem… Když nám bylo pět, rozhodli vůdci, že vybrané subjekty, tak nám tehdy říkali, se přemístí do laboratorního komplexu a zbytek vesnice se zničí a oblast uzavře. Spěchalo se, později jsem se dozvěděl, že vesnice už neměla svůj potenciál, a navíc se tam měl přijet podívat nějaký delegát z Lemurie… Když nás odváděli, zároveň likvidovali vesnici… Viděl jsem hořící střechy, pár mrtvých sousedů, střílející vojáky… No, nebylo to moc dobrý, ale na nedobrý věci by se nemělo moc vzpomínat, no ne?



 Každopádně, v laborkách došlo k prvnímu rozkolu mezi mnou a Kašpim. Já se bál. Byl jsem k smrti vyděšený a doufal, že třeba pomůžu rodičům, když budu hodný a spolupracovat s tamními pracovníky. Dělal jsem všechno, co chtěli, trénoval, učil se… Kašpar se však zlobil. Ne na mě ale na ně. Tehdy jsme se ještě dokonale chápali. On se zlobil za mě a já se za něj bál. Jeho hněv však vedl ke vzdoru a sabotování snah pracovníků. Neučil se, schválně lajdal výuku… A tím se nůžky v našich schopnostech začaly otevírat. Já sílil, stal se oblíbencem… Miláčkem asistentů, talentem laborky… A Kašpar to všem začal vyčítat. I mě. Ne naplno, pořád jsme byli spojení myslí, věděl, že si za to může svým přístupem, stejně mu to však připadalo nefér…



Když nám bylo asi deset, v té době už laborka fungovala utajeně a nelegálně, to jsme však nevěděli, měl náš projekt postoupit. Laborka získala jeden z ctulhu paprsků a chtěli ho využít. Mě, jakožto toho hodného a zvladatelného začali vystvavovat slabým dávkám toho záření, Kašpara si nechali jako kontrolní vzorek. Moje síly skutečně začaly růst a Kašpar žárlit. Snažil se to přede mnou tajit, ovšem ve chvíli, kdy na tom pracoval už to nedokázal. Že udělá blbost jsem tušil už dlouho ale nenapadlo mě, až do té noci, že to bude tak zlé.



Vloupal se k tomu stroji. Nastavil ho podle informací ukradených z myslí vedoucích našeho projektu. Chtěl, aby ho zasáhl maximální paprsek. Jenže nebyl tak dobrý telepat na ostatní jako já, a tak nevěděl, to, co jsem dokázal z mysli vedoucích vytáhnout. Maximální paprsek byl při době užívané na jedno ozáření smrtící. Kdyby to Kašpara zasáhlo, udělalo by to z něj loužičku biologického materiálu.



Když jsem dorazil, už stál pod paprskem, nešlo to zastavit, a tak jsem ho prostě odstrčil. Sám jsem schytal většinu záření. Když dorazili vědci, bylo po všem. Probíral jsem se poprvé v životě sám. Prve jsem se bál, že Kašpar zemřel, naštěstí došlo jen k tomu, že naše schopnosti vykrystalizovaly podle našich charakterů. Jeho ohnivý vztek se promítl do jeho schopností stejně jako do těch mých ledový strach. Pouto dvojčat bylo pryč. I náš identický vzhled. A spousta dalších věcí.



Dostal jsem větší dávku, získal větší sílu… zadarmo to ale nebylo.“ Dovyprávěl smutně.



„Kašpi si to nikdy nepřestal vyčítat. Bojuje s vinou, snahou mě chránit a zároveň zlobou za to, že jsem ho ochránil. Byl znovu ten lepší…“ dodal.



„Už chápu, proč je to takový debil…“ prohodila jsem a dávala si dohromady dílky skládačky. Cítila jsem, že Mel mi tohle všechno nesvěřil jen proto, že chtěl hájit svého bratra. Pak mi všechno začalo zapadat do sebe. Od rukavic, přes věčný, smutně veselý klid, až po tohle vyprávění.



„Ne, to nemůže být pravda!“ bránila jsem se svému závěru.



„Čím víc tu moc používám, tím víc mě mění Iskaio… Změnil jsem se víc než Kašpar. A dole v tom sklepě… Překročil jsem hranici. Moje ledovatění bude dál postupovat. Pan doktor nezná lék, i když slíbil, že ho najde, než bude pozdě, nebudu si dělat marné naděje. Je pořád lepší být příjemně překvapen, než pak zklamán, ne?“ usmál se smutně.



„Ale ty přece nemůžeš umřít…“ teď už jsem regulérně brečela. Vyčítala si, že v tom sklepě byl, kdybych o své vizi mlčela… Nebo se prostě vzdala už dávno… Kdybych mu aspoň dokázala ty poslední dny zpříjemnit tak, jak by si zasloužil…



„Každý jednou umře, já mám aspoň přibližnou představu kdy, a tak se podle toho můžu zařídit,“ zazubil se. Cítil se smířeně.



„A přestaň už s těmi směšnými výčitkami svědomí, rozhodl jsem se sám. I kdybych mohl, udělal bych to znovu tak. Iskaio, raději budu ztrácet čas s těmi, co mi za to stojí než sbírat úspěchy u někoho jiného. Když budu pomáhat druhým, získám svým způsobem nesmrtelnost, vždyť ve tvých i dalších vzpomínkách budu žít dál,“ ten debilně vyrovnaný přístup mě ještě víc rozesmutnil. Proč musel být tak perfektní? Upřímně, v tu chvíli jsem pochopila Kašparovu vzteklost. Mela nešlo nemít rád. Až jste ho za to museli i nesnášet.



„Jsi strašný!“ obvinila jsem ho. Musel cítit, jak to myslím. „Proč jsi mi to všechno vůbec vykládal?!“ rozčílila jsem se. Vážně. A ulevilo mi to, i když se zas vrátily výčitky vůči umírajícímu.



„Já vím, že jsem. Ale aspoň se na mě bude o to hůř zapomínat,“ zase se usmál, „a proč jsem ti to říkal? Iskaio, celé dny cítím, co se v tobě odehrává. Ty emoce z tebe přímo prýští, jsi jako malé slunce, co vyzařuje emoce.



Život je strašně křehká věc a na takovou zlobu by v něm nemělo být místo. Je to jen ztráta času. Důležité jsou důvody, proč kdo co dělal a ty Redovy byly i na můj vkus odpustitelné.



My, co dokážeme druhé chápat, bychom to dělat měli. Kdo jiný než my, by měl šířit pochopení?“ zkoušel vysvětlovat. Probodla jsem ho pohledem. „No jo no, snad jsem toho tolik neřek… Zamotal jsem se, ale chci, abys byla šťastná. Nevidím rád, když si někdo šlape po štěstí. Neříkám, že bys mu měla hned padnout kolem krku... Ale zkus dát lidem šanci, jo? Ber to jako moje poslední přání,“ zkusil na konec všechno přehodit do černého vtipu.



„Zkusím dát lidem šanci… Ale ty přestaň být tak pošahaně smířený se smrtí a bojuj. Jestli si myslíš, že tě nechám jen tak umřít, tak to se pleteš, rozumíš? Pomůžu najít způsob, jak tě uzdravit a uzdravím tě,“ odpověděla jsem odhodlaně. Oči mě řezaly, tělem mi prostupoval chlad. Začala jsem se zvedat ze země.



„To zní jako dohoda,“ Mel se zvedl rychleji a tohle řekl, když mi nabízel pomoc. Zvažovala jsem, zda jeho ruku přijmout, a nakonec jsem přijala.



„To není dohoda, to je fakt. Jestli umřeš, než to stihnu, tak tě zabiju,“ zkusila jsem si i já trochu odlehčit situaci, cítila jsem, že on to tak chce. Vážnosti měl plné zuby. A já taky.



„Tak jo. No, vrátíme se společně nebo každý sám? Ať to uděláme jakkoliv, zřejmě se dostaneme do řečí…“ prohodil nakonec a ukázal na svoje kolena. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, co myslí. Jeho kolena a ruce od bláta, moje pozadí a ruce od bláta, já navíc řvala a šlo to na mě vidět…



„Oknem,“ zahučela jsem jen, rudá jako krovky berušky, jak jsem se styděla za řeči, které se ještě nevedly a brzo už mohly.



„Jak si přeješ má paní,“ zasmál se jen. Myslel to vážně. Chtěl mi k mému oknu přistavět ledový most, takže to jsem mu musela hned zakázat.



„Bude lepší, když nás provedu já, sleduj a uč se u mistra úniků,“ rozhodla jsem se nakonec.



 



Red:



Od té doby, co mě Sany vytáhl ven, jsem se snažil spravit, co se dalo. Ať už se to týkalo mé pověsti, nebo Iskaii. A na tom druhém mi záleželo o poznání víc.



Neodsuzovala mě za to, co jsem udělal cizím bojovníkům. Její pohled na věc se podobal tomu Sanyho. Ona to prostě brala tak, že jsem ty vetřelce osvobodil. Ovšem moji lež nesla hůř. Neutíkala, ale i tak to, co jsme mezi sebou snad kdysi měli, ochladlo a já to zoufale chtěl zpátky. Tak zoufale, že jsem se krátce po onom Katrinině zásahu, který odhalil skutečnou hloubku škod, odhodlal k tomu, abych ji požádal o laskavost.



„Co z toho budu mít?“ zeptala se jen vyzývavě, když jsem vysvětlil, co bych chtěl. Sjela mě pohledem, který vždycky používala, když si chtěla říct o sex. Vypadala u toho jako řezník posuzující zvíře před porážkou, a tak mi to připadalo vždycky, dřív to ale byla výzva. Ten den mě to však jen znechutilo.



„Řeknu ti to takhle: Dnes si s ním promluvím. Ať už mi to dovolíš nebo ne, budu s ním mluvit,“ odpověděl jsem.



„Na to nemáš. Ta lidskost, jíž se zuby nehty držíš ti to nedovolí. Ale máš štěstí, jsi majitelem něčeho, co by se mi dnes večer hodilo. Ty víš co, tak ber nebo nech být,“ odvětila jen povýšeně. Lezla mi tím neskutečně na nervy.



Ponížit se nebo si zachovat tvář? Jak moc jsem chtěl získat ony informace? A jaká vůbec byla šance, že se dozvím, co potřebuji? Stálo mi to za to?



Když mě pak vedla do sklepení, ptal jsem se sám sebe, co jsem vlastně zač, že mi jedna malá, naštvaná holka stojí za takové ponížení. Katrina mě uvedla až k cele, poslala stráže pryč a zprovoznila komunikační kanál. Žádal jsem soukromý výslech, o tom však nechtěla slyšet. Prohlásila, že ho chce udržet naživu a moc dobře ví, že kdyby mi ruplo v hlavě, nestihne mě ve výslechové místnosti zastavit dost rychle.



„R1, tušil jsem, že dorazíš. Jen mě nenapadlo, že tak brzo. Čekal jsem tě až v předsmrtné cele,“ uvítal mě další arogantní bastard.



„Když jsi tak chytrej, víš i proč jsem tady,“ zavrčel jsem. Vysmál se mi. V tu chvíli se mi regulérně vysmál. Cítil jsem obrovskou bezmoc. Ten hajzl seděl v cele a věděl, že ho čeká smrt, a přesto se tvářil, jako by měl pořád všechno pevně v rukou. Jako by měl navrch. Víc rozčilující však bylo, že jsem cítil, že je to pravda. Minimálně nade mnou navrch měl. Věděl o mé minulosti. Věděl i o té Iskaině. Prohrál, ale nezlomilo ho to.



„R1, proč bych ti to říkal? Jestli něco chceš, promluv sám. Není to snad to, cos vždycky chtěl? Moci mluvit sám za sebe? Už jako dítě jsi po tom toužil, každý vyříznutý jazyk jsi obrečel ale víc než kvůli bolesti kvůli tomu, že ti nedovolili samostatně mluvit, ptát se bez vyzvání a tak dál…“ podráždil mě. Zatnul jsem pěsti a v duchu počítal od desíti do jedné. Hodil mi kost. I když se tvářil, že nechce, dal mi kus informace, po níž jsem prahl. Prozradil, že jsem měl dětství. Že jsem byl dítětem a nevyskytl se na Dragonfiře jen tak jako dospělý.



„Za sebe už mluvím dlouho, teď tu jsem za Iskaiu. Řekni, co víš o ní,“ vyzval jsem ho. Snažil jsem se znít sebejistě, cítil jsem se však opačně. Připadal jsem si jako to děcko, co zmínil. To, co mluvit chce ale ví, že jakmile to udělá, přijde brutální trest. Zase se smál.



„Nepoučitelný, opravdu. Dochází ti vůbec, ty naivko, že mi dáváš další zbraň? A tentokrát sám od sebe? Bude mi stačit pár minut a zajistím, že už tě nebude chtít v životě vidět,“ vmetl mi do tváře. Ani jsem nemrkl. Ignoroval jsem obavu z toho, že má pravdu. Stál jsem proti šílenci, který si nedokázal přiznat prohru.



„Kat, vypni to, očividně nám nemá co říct,“ oslovil jsem Katrinu. Jen si se mnou hrál, a já se zahodil pro pobavení nějakého psychopata…



„Ten řetěz, kterým zastavila golema, byl jako pavučina,“ stihl ještě zahlásit. Rychle jsem naznačil Katrině, ať ho ještě neutíná.



„Co?“ zeptal jsem se.



„Ten řetěz, kterým zastavila golema, když jste se potkali. Byl jako pavučina, i když před tím šlo o masivní kus kovu,“ zopakoval. Zamrazilo mě. Viděl jsem, jak si to užívá. „Lámali jste si s tím hlavu, kde se tam ten materiál vzal. Mysleli jste, že ten řetěz ukovali z meteoritu nebo trosek ctulhu letounu. Chyba. Přetvořil se, na začátku byl skutečně železný. Změnil se kvůli ní,“ zahlásil s vítězoslavným úsměvem.



„Jdeme!“ rozhodl jsem se rychle. Dal mi další střípek, aby získal pozornost. Nemohl jsem mu dát co chtěl, zas by si jen hrál.



„Působivé, dostal jsi z něj víc než já za celou dobu,“ okomentovala můj výkon v podzemí Katrina.



„A stejně to bylo k ničemu,“ zabručel jsem zklamaně.



„Ani bych neřekla, právě jsem našla parťáka pro další výslechy,“ opáčila.



„Takže… Promíjíš obchod?“ zeptal jsem se s nadějí.



„Na to zapomeň, ale kvůli dalším návštěvám už nebudeš muset stahovat kalhoty. Pokud nebudeš sám chtít,“ zhasla moji náhlou naději. Za všechno se platí… Mohl jsem jen doufat, že to aspoň k něčemu bude.



Sevasta věděl o pavoučím řetězu. Dalo se mu věřit? Iskaino město smetla přehrada… Nešlo si ověřit, jak se to stalo. Něco mi však říkalo, že si ten hajzl nevymýšlí. Vzpomněl jsem si na keře, které do sebe podle všeho vtáhly dva lidi… A na to neopakovatelné rostlinné inferno, když Iskaiu postřelili při našem záhadném úniku z Umperka. Jasně, na rostlinných zásazích se mohl podílet Sevasta osobně ale co ten řetěz? Rostliny patří mezi živé organismy, kov však ne, dalo by se ovládnout i něco neživého?



Měl jsem o čem přemýšlet až do večera. Když jsem viděl Iskaiu odcházet s Melem, došlo mi, že prohrávám na plné čáře. Tolik času jsem věnoval tomu, abych se přesvědčil, že mě k ní váže jen to porozumění a stejně mi to bylo k ničemu. Musel jsem si připustit, že chci víc. Mnohem víc, jenže šanci jsem sám odhodlaně hodil do koše. A navíc mě čekala splátka laskavosti…



Když jsem odcházel od Katriny, bylo mi ze sebe špatně. Nějak jsem se nemohl vrátit domů, a tak jsem se toulal po chodbách k východu. Chtěl jsem se jít trochu projít ven, utřídit si myšlenky na čerstvém nočním vzduchu. Než jsem dorazil k vrátnici, můj sluch zaznamenal známé hlasy a zafungoval reflex.



Schoval jsem se, obrnil mysl a díval se. Viděl jsem, jak se ti dva vrací. Viděl jsem, jak jsou zablácení a kde. Neunikla mi ani Iskaina tvář napuchlá od pláče. Na vrátnici se stavěli tak, aby nikdo neviděl, jak jsou špinaví a pak vedla Iskaia. Sledoval jsem je. Viděl, jak se plíží a vyhýbají všem okolojdoucím…



„Hlavně to nikomu neříkej,“ šeptal jí Melichar, když se u jejího pokoje loučili. Uši jsem měl našpicované, že jsem slyšel i jak dýchají.



„Neřeknu, ale taky to nedovolím, nepřijdu už o nic dalšího, rozumíš?“ odpověděla mu zatvrzele. Moje představivost jela na plné obrátky. V duchu jsem viděl ledacos a jen stěží se držel, abych nevyběhl a neudělal si z Melicharových zubů náhrdelník.



Než se rozloučili, políbila ho na tvář. To mě přimrazilo k podlaze. Nenutil ji, nežádal ji o to… Udělala to sama od sebe. Pak už jsem domů musel. Všechno se to ve mně pralo, zrada, zklamání i sebeobviňování… V takové náladě jsem venku zůstat nemohl.



Kdysi dávno byly i bláhové chvíle, kdy jsem si přál vrátit čas a prožít si normální život, dětství, dospívání, ale citový návrat do puberty v období prvních lásek mě nepříjemně srazil na kolena. Mela jsem jí sám podsouval, jenže teď, když padla bariéra, co jsem mezi námi tou debilní lží vytvořil… Zavinil jsem si to sám, ovšem nic se mi tím vědomím neulehčovalo.



Dumal jsem a přesvědčoval se až pozdě do noci, když jsem přes stěnu zaslechl rány a křik. Hned jsem stál na nohách a vyrazil. Bez přemýšlení, bez váhání.



Klepáním jsem se nezdržoval, hned mě napadlo, že ten parchant Sevasta mohl být klidný díky záložnímu plánu. Do její ložnice jsem se vřítil v bojovém módu a hledal nepřítele. Známky po boji žádné, okno neporušené, žádný z bezpečnostních mechanismů nespustil a v pokoji panovalo až nepřirozené ticho… Už jsem začínal myslet na toho teleportujícího se chlápka, když se ozval další křik z pod postele.



Sám sebe se ptám, kam jsem založil mozek, když mě napadlo, že nějaký násilník se nasoukal tam dolů za ní a ona tam teď bojuje o život, každopádně jsem si to myslel. Postel letěla na stranu, odhodil jsem ji jednou rukou a během chvilky poznal svůj omyl.



Házela sebou, rvala se, ale ne s nějakým únoscem nebo vrahem. Rvala se v beznadějné snaze zahnat noční můru.



„Ne! Mele, to nesmíš!“ zakřičela. Krev se mi začala vařit v žilách, co jí jen provedl? Místo toho, abych se hned vydal na trestnou výpravu, jsem se však rozhodl pomoci nejdřív jinak. Nemohl jsem ji nechat dál se trápit tím snem, vzal jsem ji za ramena a jemně jí zatřásl, aby se probudila. Ještě chvilku to trvalo, než se aspoň trochu probrala, pak se však ke mně hned s pláčem přivinula.



Nedokázal jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem se cítil až tak šťastný, jako když v tu chvíli u mě hledala útěchu. Připadal jsem si na moment jako hrdina. Na okamžik jsem dokázal zapomenout na všechno, co tížilo mé svědomí.



„Pšt, už je to dobrý… Byl to jenom sen, jen sen…“ zkoušel jsem ji konejšit a užíval si, jak mi krásně pasuje do náruče. Měla ty správné tvary, během pobytu na základně se i spravila a už jí tolik netrčely kosti… Správně tvarovaná a měkká.



„Nebyl…“ zakňučela jen. Pohladil jsem ji po vlasech, ale to už se odtáhla…



„Is, jestlis měla zase vizi… Zvládneme všechno. Po Sevastovi se vážně vypořádáme se vším, nemusíš se bát,“ ujistil jsem ji. Vyprostila se z mého obětí, ale sedla si těsně vedle mě. Tak těsně, že jsem cítil teplo sálající z její kůže. Teplo hraničící s horečkou.



„To nebyla ani vize… Co se tu dělo?“ začala se rozhlížet a pohled jí padl na zničený úkryt.



„Křičelas, slyšel jsem tě i u sebe… Myslel jsem, že jsi v nebezpečí…“ zkoušel jsem se omlouvat.



„A tak jsi přišel…“ zamumlala a opřela se o mě. Rozprouděná krev i ta blízkost udělaly s mým organismem své. Musel jsem se odtáhnout a soustředit se na cokoliv jiného. Nejlíp něco rozčilujícího.



„Když to nebyl sen ani vize, tak co tě potrápilo? Vzpomínka? Volalas na Mela, udělal ti něco? Mám ho zabít?“ ptal jsem se hned a myslel to vážně. Vzpomněl jsem si, jak přišli. Kdyby jí něco udělal, roztrhal bych ho na tak malý kousky, že by se vešel do urny i bez žehu.



„Mela nech být! Nemůžu říct, co to bylo… slíbila jsem mu to,“ ohradila se prudce a taky se odtáhla. Nasadila ledový výraz. Ještě nějakou dobu pak panovalo ticho. Nějak nám došla slova oběma.



„Tak jak myslíš… Měl bych jít,“ začal jsem se zvedat. Chtěl jsem ještě vrátit postel na původní místo, kdyby to šlo, Iskaia mě však chytila za protézu. Šokovaně jsem se po ní podíval.



„Ne, zůstaň prosím,“ požádala k mému nemalému překvapení. „Může za to ale ne tak, jak si myslíš… Neublížil mi fyzicky… Jen jsme spolu mluvili. Svěřil mi hodně věcí… Některé ne moc dobré… Ale jen jsme spolu mluvili,“ breptala, jako by mi chtěla všechno vysvětlit. Obhájit se.



„Is, jestli tě trápí, co ti nakecal, tak na nějaký slib kašli… Možná ti lhal… Možná s dobrým úmyslem ale… to jsem udělal i já. Máš právo chtít znát pravdu…“ povzdechl jsem si, zatím co se uklidňovala nervózním hraním s mými kovovými prsty, které jsem sice vnímal ale do vjemu původní ruky to mělo daleko.



„Nelhal… Vím to. Přesvědčila jsem se, už nejsem tak naivní jako před tím…“ zamumlala. Zase jsem cítil, že bych měl odejít, ale ona se pořád neměla k tomu, aby mě pustila.



„Tak co ti řekl?“ zeptal jsem se znovu. Nutil jsem se do trpělivosti. Chtěl jsem utéct. Přitažlivost, již jsem k ní cítil, se zase hlásila o slovo. Horší však byla zeď, která jako by mezi námi stála. Chtěl jsem zase zpátky to bezelstné pochopení, bezbřehé porozumění, které mi mohla dát a já ho mohl oplácet. Chtěl jsem zase chápat. Cítit vůli k životu co v sobě měla.



„Že mám dát šanci lidem,“ rozplakala se. Nechápal jsem. „protože čas je moc vzácný,“ dodala ale já zůstal stejně zmatený jako před minutou. Dál už nevysvětlovala, jen se o mě opřela a během chvíle zase usnula.



Přemýšlel jsem, co to má zas znamenat, ale nechtěl jsem ji budit, abych se ptal. Po nějaké době mi však došlo, že vyražené dveře jsou jako pozvánka pro každého, kdo půjde kolem a o čumily z řad strážců jsem nestál.



Opírala se o umělou ruku, kterou jsem pořád neměl připevněnou trvale, takže jsem deaktivoval přípojné funkce, odepnul popruhy a nechal jí ji na místě. Zbytek těla jsem přesunul do těch vyražených dveří. Neurální rozhraní jsem však nechal zapnuté, takže jsem mohl cítit, jak se Iskaia ve spánku převaluje a přemýšlet. Mel jí prý řekl, ať dá lidem šanci, protože čas je vzácný… Znamenalo to, že… Že by se zázraky přece jenom děly?



Nebudu zastírat, že do rána jsem si ještě nejednou s láskou vzpomněl na chvíle, kdy mi na ničem nezáleželo, hlavu jsem měl ze všech úvah a dohadů bolavou. Noc se mi neskutečně vlekla, energie pramenící z frustrace mi taky nepomáhala ale nějak si ulevit jsem si netroufal. Sevastův klid mi do hlavy nasadil paranoiu. Vyraženými dveřmi se do pokoje mohl dostat kdokoliv.



Noční hlídky jsem vyprovázel nevraživým pohledem, první strážné jsem chtěl požádat o pomoc, ale obešli mě takovým obloukem, že mi z nich bylo až špatně. Na jednu stranu jsem se jim nemohl divit, na tu druhou jsem však měl právo, aby mi jejich chování vadilo. Sany měl pravdu, možná dost divoce ale zachránil jsem jim zadky…



S nadcházejícím ránem se situace moc nezlepšovala. Lidi mířící na brzké směny se chovali podobně, jen o něco víc čuměli. Raději jsem zavřel oči, abych těm pohledům nemusel čelit. Těm nevyřčeným otázkám, teoriím a drbům, které se brzy roznesou základnou a udělají ze mě zase kdo ví co.



Ani nevím, jak ale povedlo se mi tolik ponořit do sebelítosti, že jsem přestal dávat pozor na okolí. Nebezpečná chyba, která by na akci mohla znamenat konec.



Do reality mě přivedl až letmý dotek na rameni, který mě vyděsil, protože mi došlo, že se ke mně v klidu mohl připlížit nepřítel a zaútočit. Prudce jsem se zvedl, málem si rozbil hlavu o futra naproti a pak se rozhlížel, koho že to mám zastavit. Kdyby to šlo, nejspíš by se o mě v tu chvíli pokoušel infarkt.



Stisk na rameni však nepovolil a naopak sílil. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to dělám já sám. Iskaia se zatím královsky bavila na můj účet.



Nevypnul jsem neurální rozhraní, a nejen že jsem se zamyslel… Usnul jsem. Iskaiu prý probudilo, jak jsem ze spaní i na dálku pohyboval protézou přes to rozhraní, a prý to vypadalo na zlý sen, tak mě zkusila probudit. Když jsem vystartoval, automaticky jsem zatínal ruce v pěst, a protože moje protéza v tu chvíli svírala moje vlastní rameno, málem jsem si sám rozdrtil kosti… Připadal jsem si jako debil, i když to nebyla tak úplně moje vina. Pan doktor ani nikdo jiný mě nevaroval, že mimo cítění tou umělou rukou dokážu na dálku i hýbat.



Když jsme se oba trochu uklidnili, nevěděl jsem, co na ten incident říct. Nejraději bych se vypařil, což ale nějak nešlo. V tu chvíli bych možná Januse i uvítal, kdyby byl ochotný mě odnést někam daleko v záblesku světla.



Jak se dalo čekat, k objevení se tentokrát neměl, a tak jsem si musel poradit sám. Nejlepší mi připadalo začít omluvou.



„Já vím, že za to nemůžeš. Ani teď, ani v noci,“ utnula moje snahy hned na začátku.



„Vždyť jsem ještě nic neřekl,“ namítnul jsem.



„O respekt a soukromí jsi přišel, teď už tvoje myšlenky čtu, když potřebuju,“ odpověděla jen. Ťala do živého, to vysvětlení dost zabolelo. „Ale díky tomu a Melovi mi pár věcí došlo,“ zněla nejistě a zároveň se tvářila odhodlaně, dost mě tím zmátla.



„Takže… V noci… Tos spala nebo byla vzhůru?“ nevěděl jsem, jestli chci slyšet to, co se chystá říct.



„Vzhůru. Rede, ty poslední týdny a zvlášť hodiny… Máš v duši takových stínů…“ začala. Věděl jsem, že něco takového slyšet nechci. Od ostatních budiž ale od ní ne. Horší by snad bylo jen to, kdyby mi takovou věc řekl Sany. Možná však ani to ne.



„Hele! Mluvím s tebou, nech mě to doříct, než se začneš litovat, jo?“ obořila se na mě náhle. Dost mě tím šokovala, svým slovům o čtení mých myšlenek dodala na věrohodnosti a vzala mi tím naději na to, že blafovala.



„Aby někde mohl být stín, musí tam být i světlo. Hodně stínů potřebuje silný zdroj světla. Rede… Udělals chybu ale já taky. Měla jsem tě vnímat jako ty ostatní, chápat… Kdo jiný, než telepat by měl chápat ostatní? Jsi silný a statečný, obětavý… Chybu může udělat každý a myslím, že bych měla lidi soudit ne podle výsledků ale podle jejich motivace… Já… Nechci o tebe přijít, ne bez pokusu všechno napravit,“ s každým slovem se emoční houpačka v mé hlavě zvedala výš a výš.



„Říkáš, že…“ nedokázal jsem svoje emoce zformulovat ani do myšlenky, natož do slov.



„Že už se nechci zlobit. Chci tě ve své existenci… Jen zatím nevím, v jaké roli. A předem tě varuji, ta důvěra, co jsem ti dala je pryč, ta se hned nevrátí,“ odpověděla. Dobře, houpačka trochu klesla.



„Tak co teda navrhuješ?“ zeptal jsem se odhodlaný udělat cokoliv bude chtít.



„Začneme od začátku. Jako známí. Co bude dál necháme okolnostem,“ zřejmě jsem nebyl jediný, kdo v noci přemýšlel. Musel jsem uznat, že to, co navrhuje zní rozumně. Návrat k rozumu, to bylo něco, co jsem potřeboval. Neměl jsem nejmenší problém na tu nabídku přistoupit. Ostatně, mohlo být i hůř.



„Beru,“ přijal jsem tedy rychle. Jen varovně zvedla prst.



„Mám však jednu podmínku,“ dodala. Chtěl jsem hned odvětit, že udělám cokoliv, ale zpražila mě pohledem, tak jsem pootevřenou pusu zase pěkně zavřel.



„Už žádné lži. Už mi nebudeš lhát. Ani kvůli tomu, abys mě chránil. Tentokrát budu vědět, jestli kecáš nebo ne, a pokud ti mám zase jednou věřit, budeš si tu důvěru muset zasloužit. Já ti věřit chci, potřebuju to, ale neovlivním, důvěra buď je nebo není, neovládám, komu věřím. Tys dostal mou důvěru darem, ostatní si ji museli zasloužit, nevím proč, vím jen, že to je teď pryč, a tak si i ty budeš muset tuhle výsadu zasloužit,“ vysvětlila.



„Chápu,“ přitakal jsem. Další ťafka ale zasloužil jsem si ji.



„Pořád přijímáš?“ chtěla vědět.



„Jistě,“ ani jsem o přijetí moc nepřemýšlel. Dostal jsem, co jsem chtěl. Šanci. Byl bych blbej, kdybych tu možnost zahodil. V euforii se navíc těžko domýšlí různé důsledky a významy toho, k čemu se zavazujeme. Můj rozum se to ráno rozhodl opít a pak jít trhat kytky na rozkvetlou louku, takže asi tak. Místo toho, aby mi došlo, že už nebudu moci lhát ani abych ji chránil, mě začalo zajímat, jak opravit dveře a že je čas jíst… Ale co už, život byl zase jednou fajn.



 



Sony:



Setkání se skupinkou neanonymních poststresorů mi přišla k duhu. Nejen proto, že jsem byl aspoň jednou v životě za celebritu. Zkušenosti druhých mi ukázaly, jak jsou moje starosti vlastně nicotné…



Nedokázal jsem je úplně pustit z hlavy, pořád mě tížily, ale když jsem poslouchal, jakými zážitky prošli ti druzí… Styděl jsem se za své vyvádění.



Náš psycho kroužek měl i se mnou šest členů. Moc se o tom nemluví ale pokud se objeví nějaký výjimečně výjimečný mladý jedinec, základna pro něj má speciální program. Moji kolegové se na základnu dostali podobně jako já.



Jejich talent je přerostl a nezvládli uřídit následky. Ultar zneužil svých schopností a vydával se za vysokého státníka Uru, kterému pořádně zavařil, když v jeho podobě zkusil ovlivnit známky na celé své škole.



Mladý icilian Gurg zase dokázal lokálně ovlivnit počasí a málem vyhladil svůj kmen, když mu odmítli posluhovat. Teď nosil náramek, v němž jsem poznal věc, s jejímž vývojem jsem pomáhal. Rušila jeho psyonické síly vytvářením elektromagnetického pole, které pozměňovalo jeho vlastní vyzařování, jímž počasí ovládá.



Rekombinantka co se označoval za Truviel, měla hmyzí geny a zrovna u ní se poskládaly tak, že dokázala používat feromony a ovlivňovat tak okolí. Netřeba zdůrazňovat, že rychle pochopila, že může dostat všechno co chce, jenže pak jednou narazila na jiného rekombinanta, co byl vůči jejímu kouzlu odolný. Zkusila na něj poštvat dav svých hormonálních otroků. Shodou okolností však onen rekombinant patřil na základnu, a tak se nejen ubránil ale dokázal najít i zdroj. Dnes dělala terapeutku a pomáhala se stresem jiným. Přesto v ní však zůstaly výčitky svědomí z toho, co prováděla svým sousedům. Prozření bylo v jejím případě tvrdé…



Truviel i Gurg patřili k těm, kteří na setkání docházeli hlavně kvůli traumatům z dávné minulosti a touze najít si podobně poťapané kamarády. Naray a Ultar měli traumata z aktivní služby.



Naray podobně jako Ultar disponovala schopností upravovat svůj vzhled, jenže ne jako on. On vyvolával iluze, ona to měla dáno geneticky. Dokázala se měnit opravdu. Ultara jste mohli v pohodě odhalit na kamerových záznamech, pokud na vás nepůsobil, měl stejnou tvář. Naray ne. Její buňky měly enormní flexibilitu a provázanost s vůlí. Nemohla se měnit moc extrémně, jako třeba na zvíře nebo nasimulovat podobu rekombinanta či technicky vylepšeného ale dokázala lehce měnit rysy své tváře, barvu vlasů a tak dále.



Poslední z naší skupinky zatracených byl nejmladší agent základny, jakého jsem kdy viděl. Dvanáctiletý rekombinant Sam. Samuel, tak se mi představil. Moc toho nenamluvil. Přiznal se k tomu, že je rychlý, na základnu se dostal kvůli své rychlosti, s níž podváděl na různých soutěžích.



„To podvádění je hodně v uvozovkách, spíš se jeho vítězství nelíbilo nějakému papalášovi z řad normálů. Buď ho neměli nechat závodit vůbec, nebo ho měli nechat,“ vysvětlovala Naray, když sezení skončilo a ona se rozhodla, že mě trochu seznámí se zázemím skupiny. Měli víc než jen pokoj na pokec, základna pro jednou překvapila v příjemném slova smyslu tím, jaké připravila zázemí pro mladé jedince mého typu.



„Nedivým se, že je tak zamlklý, vždyť nic neprovedl, jen závodil… Nechápu, co si na jeho škole mysleli, když je někdo rekombinant geparda, těžko může běhat jako normál…“ zaremcal jsem si taky. Sam mezi námi působil jako zjevení, měl ještě mláděcí hřívu a celkově mezi nás prostě nepatřil. Utrápený a nevinný musel poslouchat naše historky z nichž mnohé měly do večerníčku daleko.



„Normálové, to nepochopíš. Používají sotva třetinu mozku… Jediné, co pro něj můžeme udělat je, že ho přijmeme mezi sebe. Přišel asi týden před tím masakrem a během něj přišel o tátu… Nebude snadný mu pomoct, ale nějak to zvládneme. S Truviel už máme plán,“ prozradila mi, zatímco mi ukazovala tréninkovou místnost, speciálně vyčleněnou pro naši věkovou skupinu, aby nikdo nepřišel ke komplexům srovnáváním s experty.



„Ty máš na všechno nějaký plán,“ poznamenal jsem uznale. Její energie byla nakažlivá. Hned mi došlo, že to tady vede.



„To víš, když jsem dostala druhou šanci, nechci ji promarnit,“ usmála se na mě zářivě. Naray svých schopností zneužila, aby dostala do problémů svého otčíma. Netýral ji, jen byl přísný.



Naray ho napodobila a zničila mu nejdřív kariéru a pak i život. V jeho kůži napadla jeho někdejšího šéfa a pak před svou matkou zapůsobila, jako by jí byl ten muž nevěrný. Udělala mu ze života peklo a on to neunesl. Zabil se, teprve až poté Naray pochopila, jak zle se zachovala a okolí poznalo její jedinečné schopnosti. Matka – normál to nezvládla a zavrhla ji…



Jako jediná z celé skupiny měla na rukou krev tak, jako já. Úmyslně, i když nechtěně zabila. O to mi připadala sympatičtější. Obdivoval jsem, jak se s tím svým skříňostlivcem pere. Skupina jí v tom hodně pomáhala. Přiznala nám všem, že naše skupinka se pro ni stala druhou rodinou, kde může všechno dělat správně. Už žádné rozmazlené sobectví. Trochu mi tím připomněla Sanyho. Sanyho s figurou a půvabem Katriny. Dost působivá kombinace.



Při loučení jsem ji musel ujistit, že se na další schůzku dostavím. To naléhání, že musím přijít, jinak to nebude ono… Hladila mi ego a po dlouhých dnech jsem to přepadení doopravdy dostal z hlavy. Zbytek dne a ten další jsem nedokázal myslet na nic jiného než na ni. Bylo to dost tvrdé, ale účinky jsem popírat nemohl. Druhý den po sezení jsem se konečně dokázal vrátit na svůj post asistenta pana profesora Bleska.



Občas asi potřebuje i ten nejinteligentnější tvor na světě nějaké přízemní pohnutky, jako třeba touhu udělat dojem na holku, aby našel ztracenou sílu. Došlo mi, že bych neměl zavrhovat pudové a fyzické záležitosti, protože mají větší vliv, než jsem jim přikládal. Rozumem jsem nad svými démony zvítězit nedokázal ale kvůli úsměvu krásné Naray jo. Emoce přece jen nejspíš měly význam.



Do profesorovy věže jsem stoupal se smíšenými pocity, bál jsem se, jak mou dlouhou absenci pan profesor přijal. Nevyměnil mě za tu dobu? Nedivil bych se tomu. Pan profesor byl unikát, potřeboval schopného asistenta, který si bude plnit povinnosti. Odpadl jsem na strašnou dobu a k tomu moje občasné účasti na misích před tím…



Dveře jsem našel zajištěné, ale moje karta ještě fungovala. Uvítalo mě známé prskání statické elektřiny a vlasy mi opět vstaly jako kdysi poprvé. V laborce se vůbec nic nezměnilo, snad jen pár začouzených míst na zdech přibylo.



„Pane Sony! To jsem rád, že Vás zase jednou vidím, už jsem se bál, že se nevrátíte!“ přivítal mě k mému nemalému překvapení pan profesor. Dokonce mi vyjel naproti.



Ano, vyjel. Na vylepšeném vozíčku. Pobledlý, s kapačkou v ruce, a přesto šťastným výrazem. Na vozíku neměl jen motor a další elektroniku ale i odkládací plochy na nářadí, a právě věšák na kapačku. Určitě si ho vyrobil sám. Snažil jsem se soustředit hlavně na technické provedení té pomůcky, cítil jsem, že hned se ptát, by bylo nevhodné a styděl jsem se.



„To bych nemohl udělat,“ zkusil jsem se usmát, ale nějak mi to nešlo.



„Ale mohl, a nikdo by se nedivil… Vidím, že Vás zaujalo moje vozítko, hezké, že?“ udělal s vozíkem parádní otočku, aniž by se dotknul kol nebo čehokoliv dalšího a já tak mohl vidět, že má na zátylku zavedené neurální rozhraní poslední generace.



„Senzační, Váš patent?“ pořád jsem si připadal rozpačitě.



„Nene, to vymyslel Winston už kdysi dávno, leželo mi to ve skladu a sedal na to prach, tak se konečně zase jednou hodí,“ zašvitořil. Absolutně jsem nevěděl, co dál říkat. Jak se chovat. Pan profesor se vždycky jevil tak vitální, neměnný a teď? Na vozíku působil tak křehce… Myslím, že dokonce zhubnul. Nepůsobil moc zdravě. Duchem možná svěží jako dřív ale fyzicky zchátral. Měl jsem na tom podíl? Pan profesor přece zapomínal jíst…



„A… A na čem teď pracujete?“ změnil jsem téma po dobrých pěti minutách trapného hledání, jak pokračovat.



„Pracujeme,“ opravil mě, „jste pořád můj asistent, a tak je každý projekt stejně tak můj jako Váš. Pojďte, ukážu Vám to,“ vyzval mě a jeho vozík se dal zase do pohybu. Díky tomu jsem si všiml dalšího rozdílu. Kabely, které se vždycky válely po laboratoři zmizely. Aby se mohl volně pohybovat… Tvůrčí nepořádek zůstal jen na stolech a pultech. Ani nevím proč ale mrzelo mě to. Měl jsem ten čurbes rád.



„Vylepšujeme Lenu a děláme pořádek v mých věcech. Jak jste si bystře všiml, nejsem tam mobilní jako dřív, takže se budete muset důvěrně seznámit s veškerým vybavením laboratoře. Stanete se mýma rukama a nohama,“ prohlásil slavnostně, když mě dovedl ke skupině obřích dotykových monitorů, na nichž měl rozjetých několik programů najednou.



Ohromeně jsem se díval na kooperaci na sobě nezávislých jednotek pracujících společně. Díval jsem se na mozek našeho bezpečnostního systému. Lenin mozek, který byl uměleckým dílem už ve své funkční podobě ale vidět ho takhle odhalený… Wau. Připadal jsem si i trochu nemístně. Jako bych ji viděl nahou…



„Tohle samozřejmě není její centrum, naprogramoval jsem ji jako decentralizovanou jednotku, takže ji nejde plně vyřadit. Vždycky když odstraníte jednu část hardwaru, přesune funkce do jiné části, ale tohle je naše upgradovací centrum. Když se pozorně podíváte…“ následovala přednáška o funkcích a možnostech zařízení. A taky podrobné seznámení se zákony zakazujícími umělou inteligenci určité úrovně.



„Na to musíte dávat pozor, Lena už je dost na hraně, dal jsem jí dost velkou dávku autonomie a schopnosti posuzovat situace, ovšem bez emocí. Nikdy, opakuju že nikdy, jí nesmíte vylepšit natolik, aby začala věci posuzovat po svém. Má v databázi zanesené základní vzorce lidského chování, dokáže proto hodnotit situace lidsky, morálně, ale nikdy to není její plná vůle. Nedokáže sama od sebe posoudit co je dobré a co zlé. Nevytváří si názory, prostě je bere z archivu. Proto je její existence povolená. Ve chvíli, kdy tu hranici jejím zdokonalením překročíte, už začnou morální dilemata, a to si nikdo nedovolí tolerovat. Výjimeční všechny poučili, raději by ji vůdci nechali zničit, než aby se společnost musela vyrovnávat s novou formou života, pamatujte na to,“ upozornil mě nakonec.



Dával jsem pečlivý pozor a zároveň sledoval viditelné funkce na nichž pan profesor před mým příchodem pracoval. Mistrovské umělecké dílo. Byla vážně nádherná. Měl jsem z ní husí kůži, skoro jako bych mohl cítit její vědomí. Nevím, jestli bych ji nazval programem, ona už byla skoro živý tvor. Něco na pomezí života, těsně na jeho prahu. Uměle stvořený život…



„Utřete si tu slinu a pojďte, Lena je sice vrchol mé práce, ale je tu i další vybavení, které se musíte naučit ovládat co nejdřív,“ šťouchl do mě pan profesor loktem a odváděl mě k dalším přístrojům.



„Dokázal byste se se správnými podklady naučit jejich plnou obsluhu do týdne?“ chtěl vědět kolem oběda, když jsme se dostali zhruba do poloviny laborky. Od speciálních laserových nástrojů, přes jemné zvukové manipulátory na tu nejjemnější techniku, po speciální soupravy na tisknutí navržených součástek… Nikdy mi nedošlo, kolik nástrojů a přístrojů tu vlastně je. A že většinu z nich si vyrobil pan profesor speciálně pro svoje potřeby.



„Do týdne? Tohle všechno?“ rozhodil jsem rukama, abych ukázal na laboratoř. Zatím jsem se seznamoval jen s hrubými nástroji, pokud se jim tak dalo říkat, šlo o ekvivalenty šroubováků, pinzet a klíčů… K těm složitějším jsme se ani nedostali.



„Tak dva týdny?“ zkusil to znovu.



„Tohle by mi zabralo měsíce… Pane profesore, jste génius, nesahám Vám ani po kotníky… Proč vůbec tak spěcháte?“ musel jsem ho zklamat. Nejsem dokonalý… A nikdy ani nebudu. Při pohledu na celoživotní dílo skutečného génia jsem si to prostě musel přiznat.



„Tak tedy měsíce, co se dá dělat. No, po kotníky mi možná ještě nesaháte ale na ráfek už máte a s tím se dá pracovat. Jste mladý, máte se ještě hodně co učit, ale máte to v sobě. Vyrostete.



Spěchám, protože nyní pracuji snad na tom nejdůležitějším projektu v životě pane Sony a bez asistenta to nezvládnu. Jak jste si asi všiml, začalo mě trošku zlobit zdraví. Šlo o dost výraznou připomínku, že jsme na tomhle světě všichni jen na návštěvě. Rád bych onen projekt dokončil, dokud ještě mám čas,“ odpověděl laskavým tónem. Zabolelo mě to. Hrozně.



„Udělám, co bude v mých silách… Moc mě mrzí, že jsem promarnil tolik času,“ sklopil jsem hlavu. Chtěl jsem říct něco o tom, jak pan profesor nemá přehánět, že tu bude ještě dlouho, ale viděl jsem, jak vypadá a neznal jeho stav. Nemohl jsem lhát. Ani sám sobě. Pan profesor musel sám nejlépe vědět, jak to s ním vypadá.



„S tím se netrapte. Každý občas potřebuje vydechnout. Ale teď už dost řečí, jdeme něco dělat. Seznámím Vás s několika rozdělanými projekty, začneme s přenosem energie bez akumulátorů a drátů, myslím, že tenhle projekt je pro blízkou budoucnost asi nejpalčivější…“ dal se zase do pohybu a já ho následoval. Nadšený z toho, co mi odhaloval a zároveň zdrcený z pomyšlení proč to dělá.



Bylo to zase tady. Život a smrt. Koloběh, z něhož nešlo uniknout. Cesta vedla jen jedním směrem. Nefér. Hrozně nefér.



Kdybych v tom aspoň dokázal vidět nějaký smysl, možná by mi to tolik nevadilo ale když jsem se nad tím před spaním zamýšlel, vyšlo mi jediné. Smyslem života je smrt. A ať za života uděláte cokoliv, přijde konec. Přijde někdo jiný, překoná vaše dílo a po něm někdo další, kdo překoná jeho… Život prostě neměl smysl.



Ale nějaký mít přece musel, ve vesmíru mělo všechno nějaký důvod, poslání… I to nejtitěrnější zrnko prachu a život proto nemohl být výjimkou.



Věda už dala odpověď na tolik otázek, že jsem přesvědčil sám sebe o tom, že někde v tom zatím nepoznaném poznání musí ležet i odpovědi na moje otázky a s trochou trpělivosti a píle bych je snad mohl najít. Ať už to bolelo sebevíc, musel jsem pokračovat. Jít dál.



Pro ty, na nichž mi záleželo. Pro sebe. Je to celkem směšné ale těsně před usnutím mě napadlo, že smyslem života je možná život sám.



 



Sany:



„Jestli se teď začneš omlouvat, skopnu tě z postele,“ oznámila mi Tresa suše, ještě, než jsem stačil otevřít pusu. Měli jsme za sebou moc pěkně strávený čas, ale mě trápilo, že když už jdu za ní soukromě, je to právě kvůli posteli. V poslední době zvlášť.



„Ale Tres, vždyť mám za co…“ namítnul jsem. Už během té věty jsem na boku ucítil její dotek a jen co jsem to dořekl se zapřela a splnila svůj slib.



„Varovala jsem tě,“ odvětila jen, když jsem se vzpamatoval z překvapení, ptajíc se, co to mělo být.



„Vždyť za tebou chodím pomalu jak za levnou šlapkou,“ chtěl jsem se hájit. Na hlavě mi přistál polštář a já si začal uvědomovat, že krev mám asi pořád ještě všude možně, jen ne v mozku.



„Promiň za to, co jsem řekl… Jen prostě… vztah by měl být o něčem víc než jen o práci a milování. Já tě opravdu miluju ale nevím, jak dlouho ještě vydržím to utajení a scházení se jen na chvilku,“ přiznal jsem se. Vadilo mi to víc, než jsem dával najevo ale kvůli Tres jsem to nějak zvládal. Stála mi za to. Jenže přepadení základny a Sevasta mi dali zabrat, situace se změnila. Ani láska mi už nedávala dost síly, abych zkousl něco, co odporovalo mému přesvědčení.



„Já vím,“ odpověděla jen. V duchu jsem se chystal na hádku a možná i rychlý odchod, její potvrzení mého názoru mě však odzbrojilo.



„Slyším dobře?“ musel jsem se ujistit.



„Jo. Myslíš si, že jsi jediný, koho Sevastův případ ovlivnil? Když jsem viděla ty nástěnky na základně… Tolik mrtvých… A pak vzpomínkový obřad. Došlo mi, že jsi tam mohl být taky. Stačilo tak málo a ležel bys mezi nimi. Přišla bych o tebe. Napořád… A stát se to mohlo a může na každé tvé misi. Pro svou pýchu jsem byla slepá Sany. A tak jsem udělala pár změn,“ vysvětlila. Žasl jsem.



„Změn?“ netušil jsem, jestli se těšit nebo bát.



„Správně. Na finančním končím. Podala jsem si přihlášku do řad základny a včera úspěšně složila zkoušky. Možná nemám fyzičku terénního agenta, ale máte, tedy máme, dost volných míst i na interních pozicích. Nastupuju jako odborník na finanční sledování a chování nežádoucích živlů na oddělení pátracích skupin. Zatím jen mezi teoretiky ale časem…“ odpověděla a nesměle se usmála.



„Ty… Kvůli mně?“ vzdala se své vysněné a tvrdě vydřené pozice. Toho nejdůležitějšího, co měla.



„Trefa hlupáčku. Budeme spolu moci trávit víc času. Nemáš radost?“ tvářila se rozpačitě. Uznávám, že jsem se mohl projevit nadšeněji ale na svou obranu musím říct, že jsem byl doslova šokovaný.



„Ale co utajení? A řeči o protekci?“ namítl jsem jen.



„Došlo mi, že na tom nezáleží Lásko. Chci být s tebou. A názory druhých ať si ti druzí nacpou tam, kam slunce nezasvítí,“ odvětila s mírným úsměvem. Ten můj tak drobný nebyl. Cítil jsem, jak mi jdou koutky nahoru i aniž bych to vědomě chtěl.



Další rozhovor, teda smysluplný, jsme mohli vést asi za dvacet minut. A i pak jsem spíš blábolil o tom, jak nám bude dobře. Sice neměla v plánu na základně i bydlet, hodlala si nechat svůj byt, ale já to chtěl kompenzovat nějakým slavnostním představením nás dvou jako páru. Dělali jsme si z toho legraci, že to bude jako korunovace dávné císařovny, spousta lidí, slavnost a tak…



Čas strávený s ní mi pomohl. Změna v našem vztahu se pro mě stala znamením, a to mi dalo sílu pokračovat dál. Když jsem se vrátil do práce, už jsem úsměv předstírat nemusel. Aspoň většinou. Vzpomínka na mrtvé pořád drásala nervy, ale teď už jsem měl svůj soukromý lék, který obohatilo i zlepšení Sonyho stavu a uzdravování Reda a Iskaii.



Jako by povolila jakási neviditelná křeč svírající základnu. Bolest přetrvávala ale už jsme se zase mohli hýbat. Jako by někdo vytáhl trn ze zahnisané rány a ta se začala uzdravovat.



Přípravy na soud jsem bral velmi vážně. Hodlal jsem Sevastu zničit. Rozcupovat. Na nenávisti k němu se nic nezměnilo.



Popravdě, nemohl jsem se dočkat, až ho uvidím chcípat. A kdyby to šlo, prosadil bych i nějakou obzvlášť mučivou formu popravy, na to jsem však nemohl spoléhat. Sevastu bude chtít jeho právník prohlásit za nepříčetného, to bylo jisté. Nepříčetní nejsou trestáni, jen jako pro společnost nebezpeční, utracováni. Rychle. Ať už způsobili utrpení, kolik chtěli. Možná neuspokojivé ale aspoň nějaká spravedlnost.



První den soudu se nesl ve znamení seznamování koncilu i veřejnosti s důkazy k případu. Jak jsem nyní již věděl, s těmi, které prošly cenzurou samozvaných ochránců lidstva. Žralo mě to, nesouhlasil jsem, ale na druhou stranu na těch důvodech jsem i já nacházel kus pravdy.



Jakožto vůdce svého týmu, jsem musel obhajovat svá rozhodnutí a hájit i jednání členů skupiny, kteří mě během počáteční mise nejednou neposlechli. Pod sérem pravdy a přísnou kontrolou telepatického týmu, jsem slovy bojoval za svůj tým i školácké chyby, kterých jsme se dopustili.



Sevasta sám nám dost pomohl tím, že nás chtěl ovlivnit tou drogou a zvukem. Neměl jsem jistotu, že to použil až v tom voze, takže jsem mohl neprofesionální postup svádět na to, aniž bych lhal. Nevěděl jsem, a když jsem to oznámil, pojistil jsem si věrohodnost svých teorií závisejících na tom, jak pravděpodobné je podám.



Šlo o tuhý boj už od začátku. Jak se dalo čekat, obhájci Sevasty samotného a zvlášť najatí obhájci zájmů jeho příbuzných, se pustili do každého pochybení, které jsem přiznal. Redovo zaujetí jim poskytlo hojné pole působnosti. Místy jsem Reda až proklínal za to, jak pečlivě svá hlášení vede, rýpali snad so každého slova s výjimkou předložek. Dokázali zpochybňovat i blbě umístěné Ale.



Já se na to však připravoval, proto jsem slavil úspěch. Nešlo o moje první svědectví a velké bitvy v právním slova smyslu už jsem svedl.



Děsil jsem se hlavně druhého sezení, které mělo následovat za týden. Během druhého sezení totiž docházelo na výslechy důležitých účastníků sporu. Věděl jsem s jistotou, že můj tým i náš vězeň vyslechnuti budou, ovšem potencionální výslech Iskaii zůstával otázkou. Poškození sami se obvykle k výslechu nevolali, jen pokud chyběli svědci a důkazy, kterých jsme získali dost.



Obhájci pochopitelně výslech poškozené žádali, skoro na něm trvali, aby se prý mohl skutečně potvrdit důsledek zásahů jejich klienta na její stav.



Přesně jak jsem, čekal vyrukovali s tím, jak Sevasta Iskaino město postavil na nohy a chtěli to zahrát tak, že ji vlastně chránil a výbuch přehrady svést na v oblasti potvrzené alchymisty.



Proti nim se se všemi svými silami stavěl pan doktor s lékařským rozborem situace a alternativami k veřejnému výslechu.



Pan doktor uměl být mimořádně přesvědčivý. No dobře, lepší výraz je děsivý, ale ani on nedokázal odvrátit výslech úplně. Dosáhl jen toho, že nepůjde o veřejnou formu a identita poškozené zůstane utajena. I to se dalo pokládat za úspěch, ovšem ne úplný.



A když jsem viděl její reakci na to, co ji čeká, napadlo mě, že by veřejný výslech možná nebyl tak zlou možností.



Dostala panický záchvat. Nikdo ji nedokázal přesvědčit, že půjde o bezpečnou záležitost, že jí nic nehrozí. Stačilo říct, že vyslýchat ji budou vybraní pracovníci Rady starších a přestala vnímat. Pro ni to byli úředníci.



Nikdy jsem neviděl někoho, kdo by se tak bál úředníků… Jako by v ní to přesvědčení úplně vypnulo člověka a probudilo zvíře, které chce za každou cenu uniknout. Katrina ji musela uspat jehlicí, jinak by nám vyskočila z okna.



Doopravdy, jasně jsem si uvědomoval, že během krize bez okolků používala svých telepatických schopností, předvídala naše pohyby a když jí došlo, že ke dveřím se nedostane, prostě vyběhla k oknu, které nikdo nehlídal, jak jsme se snažili uhlídat dveře do jednací místnosti, kam jsem svolal naši poradu.



Až pod dávkou léků, která se podle pana doktora blížila té, jakou brával Red, se uklidnila dost na to, aby zase dokázala myslet. A ani poté nešlo o snadné vysvětlování. Nešlo jinak než celou situaci během onoho týdne mezi sezeními nacvičovat. Aby aspoň částečně věděla, co čekat a mohla se duševně připravit.



V jejích představách byli úředníci lidojedi, co kradou matkám děti, aby si z nich vařili guláš. Otevřeně to neřekla ale pochopil jsem to tak. Další pokroucená představa, kterou získala díky Sevastovi. Paradoxně mě však napadlo, že by se dala použít v náš prospěch. Výslech měl být veden profitelepaty, nepředstíraný panický záchvat po správných otázkách by je přesvědčil o trvalých následcích pro jedince. A kdyby předvedla to, co dokáže, když se snaží utéct, přičetlo by se obviněnému i to, že z ní udělal potencionálně nebezpečnou osobu.



Nepěkné, vím, ale Sevasta nesměl uniknout spravedlnosti. Nemohl bych spát, kdybych nezkusil vydobýt pro něj co nejtvrdší trest.



Na druhou stranu by to však znamenalo nadbytečný stres pro Iskaiu. Musel jsem se rozhodnout mezi touhou po pomstě a spravedlnosti.



Zničení už tak odsouzeného Sevasty by mi přineslo zadostiučinění, pomsta se však spravedlnosti nerovnala. Spravedlnost spočívala v klidu, který se dostane všem poškozeným, až Sevasta zmizí ze života. Část toho klidu jsme mohli Iskaie poskytnout už teď. Zasloužila si ho. Mohl jsem jí ho, byť na kratičkou chvíli, vzít? Co když Sevastu v jeho šílených manipulacích vedly podobné záměry? Mohl být skutečně šílený, mluvil o konci světa a tak, šílenci jsou o své pravdě přesvědčení. Věří v ni.



Nakonec jsem to nechal být. Spokojil jsem se s odstraněním hrozby. Smrt Sevasty měla všechno skončit. Vzpomínky by zůstaly ale na tom by ani trýznivý lynč toho parchanta nic nezměnil. Mrtvým by to život nevrátilo. A dost možná by pak mnozí z lynčujících přišli o klidný spánek. To mi za vlastní svědomí nestálo.



Iskaia si během tréningů vedla dobře. Ze začátku sice zranila první dva páry figurantů, kteří měli hrát vyslýchající, ale po upravení dávkování léků už to s ní šlo. Musela mít sice za dveřmi nácvikové místnosti Reda a Mela, ale zvládala to. A s každou simulací se zlepšovala. Nakonec jsem mohl požádat o pomoc i právnické oddělení, aby poslali skutečné „úředníky“, aby si vyzkoušela, jak bude reagovat na reálnou situaci.



Trochu jsem se bál, jak to dopadne, ona nevěděla, že půjde o právníky a oni si zas mysleli, že budou skutečně vyslýchat. Telepatie a zvyšující se lékařské vzdělání z Iskaii začínaly dělat skutečně nebezpečnou osobu. Stejně jako její schopnost učit se z myšlenek jejího okolí. Už když nám zkoušela utéct před začátkem nácviků jsem si všiml některých pohybů, které obvykle používala v boji Katrina…



Naštěstí však všechno dopadlo přímo na výbornou. Všichni vyvázli bez zranění. Nezaručovalo nám to klidný výsledek nadcházející zkoušky, ale dávalo mi to naději.



Naději, jež byla nakonec naplněna. Pan doktor zajistil, že tam může jít s ní a v nejvypjatější chvíli dokázal přesvědčit oficiální telepaty, aby výslech ukončili. Výslechy ostatních pak proběhly v klidu. Díky tomu, že vyslýchali neutrálové na základě otázek koncilu, a ne právníků jedné či druhé skupiny, se zkrátila doba výslechů. Na konci dne mohly všechny strany sporu přednést své dotazy a připomínky k výslechům a další den se opět rozhořela bitva řečníků, kteří ukazovali všechny možné úhly, jakými šlo na popsané události pohlížet.



Během polední pauzy jsem se připojil k našemu stolu v jídelně, kde už všichni doplňovali palivo do žaludků. Cítil jsem se dobře, situace se jevila dost příznivě. Podle telepatů Sevasta dokonce ani nepatřil do skupiny šílených, takže ho i bez mého zásahu mohla čekat poněkud uspokojivější smrt v rukou některého z rehabilitovaných vrahů typu Katriny. Možná i přímo od ní.



„Sany?“ oslovil mě Red po základním uvítání a obeznámení s vývojem případu. Zvláštní podtón v jeho hlase mě varoval, že něco není v pořádku.



„No?“ zeptal jsem se opatrně.



„Nedokázal bys… Oddálit vynesení rozsudku? Nebo ho třeba zmírnit?“ ve chvíli, kdy to vyřkl jsem málem zapomněl, jak se dýchá.



„Co prosím?“ vydechl jsem jen.



„Hele, taky mu přeju, ať dostane, co si zaslouží ale… Ví, kdo jsem. Má informace, které tak dlouho hledám,“ zkusil vysvětlit. Hned jsem si vybavil Katrininu zprávu o tom, jak Reda přibrala k výslechům, díky kterým se jí nakonec povedlo zjistit, že Sevasta jednal sám za sebe a neměl žádné kolegy. Spojence v ovlivněných organizacích jo, ale skutečné parťáky ne. Byl hlavou a jediným vůdcem těch zrůdností.



„Napadlo tě, že si informace, které ti předhodil, jen někde koupil? Spoustu z těch věcí jde dohledat a on měl kontakty na původní archiváře tvého případu,“ varoval jsem svého přítele. Nepochyboval jsem, že si Mrtvý muž chtěl koupit čas nějakou špinavou hrou.



„I kdyby ohledně mě blafoval, o Iskaie vědět musí. Sany, nemůžeme přece jen tak zahodit zdroj informací…“ odporoval. Už jen z představy, že Sevasta přežije, se mi udělalo zle. Nesměl zůstat naživu. Pokud by žil, nepřestal by být hrozbou.



Nevěděl jsem však, jak na Reda reagovat. Zněl rozumně, klidně… A svým způsobem měl pravdu. Nežádal zrušení popravy, jen její odložení, než ten parchant promluví.



„Sám víš, že telepatické výslechy jsou omezené, žádný telepat Dragonfiry z něj nevytáhne, co ví, pokud to sám nebude chtít prozradit. Ale když budeme mít čas…“ navrhnul. Opět dost logicky. Nějak jsme si prohodili role, on si hrál na rozum, který jsem pro jednou neměl chuť poslouchat.



„Čím déle je naživu, tím větší je hrozbou. Napadlo tě ptát se, proč je tak klidný? Co když někde už čekají jeho pomocníci, aby ho osvobodili? A co veřejné mínění? Napadlo tě, že odkládání popravy si jeho bývalí fanoušci můžou vyložit jako pochyby o vině a zase se přidat na jeho stranu?“ nelíbilo se mi, že má jiný názor. Že někdo vůbec může pochybovat o správnosti utracení toho hajzla. Nelíbilo se mi to proto, že mě jeho argumenty taky nahlodávaly…



„Ale on něco ví. Sany, četl jsi tu zprávu. Víš, co řekl o tom řetězu. Ví mnohem víc, než jsme z něj dostali. Jediné, co potřebujeme je víc času…“ zatlačil na mě. Netvrdil, že chce zastavit popravu, o to pro mě představovalo rozhodování větší dilema.



Nechtěl jsem si zahrávat s ohněm, ale nemohl jsem ani jen tak zadupat Redovi naděje… Jeho minulost pro něj znamenala všechno. A já to chápal, vždyť co jiného jsme, než soubor vzpomínek? Nemít je znamená nebýt.



„A co ty?“ obrátil jsem se na Katrinu. Doufal jsem, že ona mě podpoří. Krev nepřítele jí nikdy nevadila a dokázala pro svůj cíl obětovat skoro cokoliv. Měla stát na mé straně.



„Nejsem si jistá, jestli smrt vůbec něco řeší,“ odvětila jen a pitvala se ve svém talíři.



„Ty pochybuješ o smrti jako řešení pro vrahy a nenapravitelné zločince?“ nevěřil jsem tomu jejímu prohlášení.



„Četls moje hlášení, víš, jak to myslím. Přízemní hajzlíky smrt možná zastaví, tam to řešení je, stejně jako u skutečných cvoků, ale co u těch, kteří vědí víc než ostatní? Sevasta víc ví, to víme zase my. Nezaděláme si na ještě větší problém? Co když vlastně chce zemřít? Co když chce, aby o jeho činech vědělo co nejvíc osob? Možná je v klidu právě proto, že mu dáváme, co chce,“ odpověděla tvrdě.



Před koncil jsem se vracel zděšený. Katrina měla pravdu. Pokud její hlášení obsahovalo pravdu a mrtvý mohl přežít ve snech živých, dávali jsme Sevastovi vše, co potřeboval. Po veřejném procesu, který musel zůstat veřejný, aby nevypukly nepokoje, si jej zapamatuje každý na Dragonfiře. A ještě několik generací se o jeho zločinech bude vyprávět…



Jaký by ale pak měl být trest? Jak ho zastavit?



Usadil jsem se na svém místě, sledoval začátek jednání. Mluvčí koncilu oznámil neobvyklý výstup. Obviněný se chtěl ke všemu veřejně přiznat a přijmout trest. V síni chvíli všechno hučelo, rozhořčené otázky padaly ze všech stran, pochyby o duševním zdraví souzeného, dohady o jeho strategii, námitky právníků… Jen já jsem mlčel. Mrazilo mě z toho, že by ten hajzl nějakým způsobem mohl vědět o mém obědovém prozření a chtěl si výsledek svých snah pojistit.



Jak by to mohl vědět?



Trvalo snad hodinu, než se všichni utišili a po další hodině diskuzí povolili Sevastovo přiznání, jako výsledek posledních zbytků jeho cti a svědomí. Dělali chybu, věděl jsem to, ale nedokázal jsem je přesvědčit. Ani jsem nemohl, informace, které by to zvládly jsem nesměl využít…



Přivedli ho. Skoro jsem ho ani nepoznal. Během jediného dne od výslechů strašlivě sešel. Jeho typický, povýšený výraz mu zmizel z tváře, která nabyla popelavě šedé barvy. Třásl se, v očích měl hrůzu. Došlo mi, že se děje něco zlého. Hodně zlého.



Když začal mluvit, chvěl se i jeho hlas. Přiznal se ke svým zločinům. Do jednoho. Přiznal, že ví, že to bylo špatné, ale pořád tvrdil, jak to dělal pro záchranu světa. Nic nového neříkal až do doby, kdy prohlásil, že jeho dny jsou sečteny, že už nemá naději a chce nás varovat. Začal mlet něco o svém dětství a ve chvíli, kdy chtěl říct, že ho jeho otec někam přivedl, otevřely se dveře od síně.



Přilákalo to pohledy nás všech, jen Sevasta se neotočil. Seděl jsem přímo naproti němu, viděl jsem proto, jak s poraženeckým a zároveň smířeným výrazem pomalu zavřel oči.



Všechno to trvalo jen chvilku. Od otevření dveří k útoku to bylo jen pár vteřin.



„La flauta no perdona,“ prohlásila dost nahlas vražedkyně, když do Sevasty zarazila černou dýku, již jsme později identifikovali jako stejný typ, kterým už zranila Reda.



Jak se dostala ven, kde tu zbraň vzala ani jak dokázala po tom atentátu uprchnout nikdo neví. Sevastovým katem se však i bez soudu stala Junana.



V síni způsobila šok, nedokázal jsem reagovat dost rychle, měl jsem sice výcvik, ale než jsem se dostal ke dveřím, už se tam srotil dav vyděšených a rozhořčených členů koncilu, přes který jsem se prostě neprodral.



Mimo námi zalarmovaných posil a omráčených původních strážců v chodbě nikdo nečekal. Stráže u Junaniny cely taky našli v bezvědomí. A to, co na Sevastu křikla nedokázali přeložit ani nejlepší lingvisté, které jsme později přizvali.



Šla jen po něm, žila v onom prokletém městě… Mohla patřit k jeho dřívějším ovečkám a zatoužit po pomstě. Její výjimečnost se nepodařilo přesně zařadit, i když podle vězeňských skenů na ní něco bylo.



Sevastu však nikdo zachránit nedokázal. Jeho případ zemřel s ním. Přiznání, které učinil vzalo šance jak právníkům jeho osoby, tak jeho rodiny.



Firmy propadly státům, na jejichž území se nacházely. Domy šly do prodeje a Sevastovy soukromé finance, stejně jako výtěžky z prodejů domů a pozemků posloužily k odškodnění obětí a jejich rodin. Jeden z nejzrůdnějších případů od dob pádu režimů skončil.



Mezinárodní společenství sice prohlásilo Junanu za hledanou, víc se však dělat nedalo. Úspěch jejího úniku i vražedného pokusu se přičetl oslabeným stavům základny. Nikdo nás z ničeho neobviňoval. Mnoho lidí v ulicích to Sevastovi dokonce přálo… Prakticky si za svou vraždu mohl sám.



Padouch zemřel. Případ skončil.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Eliška Drongová

O mně

Preferuji komunikaci přes e-mail, protože na telefonu mnohdy nejsem k zastižení, hlídám ho pouze když očekávám hovor, proto je lepší mě upozornit - dělám tak zejména ze zdravotních důvodů. Tvorbou se pokouším věnovat fantasy až sci-fi tvorbě, zvládám i veršovat, ocením kritiku, komentáře, připomínky všeho druhu.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •