IKAR CZIKAR CZ

Povídky psané s hlavou v oblacích (Markéta "Joa" Růžičková)24.5.2011
 

3
 počet hodnocení: 5
přečtené 7817, Komentáře 3

 

MÁJOVÁ SOUTĚŽ: Den, kdy jí vystřelil růži

     „Tolik se to tu změnilo,“ povzdechla si.
     Muž, který seděl vedle ní, pobaveně odpověděl: „Zato ty jsi zůstala stejná. Tohle říkáš pokaždé.“
     Zdálo se, že ho nevnímala. S dětskou zvědavostí se naklonila přes okraj sedačky, a zatímco stoupali, shlížela z ruského kola na lunapark z čím dál větší výšky.
     „Podívej,“ vypískla po chvíli a ukazovala prstem kamsi dolů. „Ten kluk právě vystřelil té dívce plyšového medvěda!“
     Muž jen pootočil hlavu, ale dolů se nepodíval. Měla pravdu. Všechno bylo jiné.
     „Pamatuješ, jak jsi mi tenkrát vystřelil růži?“ zeptala se.
     Přikývne. Pamatoval by si to, i kdyby mu to neustále nepřipomínala. Stejný májový den, stejná vůně ve vzduchu, stejný lunapark. Ona je sotva osmnáctiletá dívka s nevinnýma a naivníma očima. Vlasy nosí spletené do copu a svázané mašlí. Letní šaty odhalují jen lýtka a lokty. On naproti tomu je nezkrotitelný divoch a neotesanec. Džíny má plné děr a mastných skvrn od oleje a tílko odhaluje jeho opálené paže.
     Zářivě se na něj usmála a v očích se jí odrážela žlutá a červená světýlka.
     „Trefil jsem se na první pokus a hned jsem věděl, komu chci tu růži dát,“ řekl.
    Zatoužil znovu spatřit místo, kde to všechno začalo. Naklonil se přes ni a zahleděl se na stařičkou maringotku. Kdysi zářivě červený nátěr, nyní vybledle hnědý, byl popraskaný a loupal se. Růže z krepového papíru a sladká lízátka, která chutnala, jako byste lízali kostku cukru, nahradily laciné modely aut, křiklavá plyšová zvířátka a balónky ve tvaru srdce. On ale nic z toho neviděl.
     Před očima se mu odvíjí vzpomínka jako nit z cívky. Mladík s příliš dlouhými kroutícími se vlasy si zapře vzduchovku o rameno, zamíří a vystřelí. Trefí se, samozřejmě. Ten večer se mu má život otočit a vydat jiným směrem, jako tulák, kterého náhlé nutkání dovede k tajemné prastaré svatyni. Opálený muž s pirátským šátkem na hlavě mu podá růži, ne tu papírovou, ale opravdovou rudou růži. A tehdy ji spatří, dívku v letních šatech, která se čemusi potichu směje v kroužku svých kamarádek. Zachytí jeho pohled a plaše sebou cukne.
     „Do té doby mi nikdo žádnou květinu nedal,“ řekla. „Pak jsme proseděli na tomhle ruském kole alespoň dvě hodiny. Pořád jsme si měli o čem povídat. Mé kamarádky stály celou tu dobu dole a čekaly na mě. Bály se.“
     „Neměl jsem zrovna dobrou pověst,“ ušklíbl se.
     Jejich sedadlo se mezitím z nejvyššího bodu postupně zhouplo až dolů. Nevystoupili. Byli neviditelní. Po chvíli začali stoupat a slunce naproti tomu se neúprosně blížilo k obzoru.
     „Za chvíli bude konec,“ řekla smutně. V jejích očích se odrážely jeho pocity jako v zrcadle.
     „Ano,“ odpověděl. „Za chvíli to skončí.“
     Odmlčeli se, a zatímco se maringotky, kolotoče a smějící se děti vzdalovaly, oni dva v objetí sledovali, jak žhavý sluneční kotouč pomalu ukrajuje jejich čas.
     „Mrzí mě to,“ ozvala se po chvíli tiše.
     „Co tě mrzí?“
     „Že jsem odešla. Že jsem tě tu nechala.“
     Pohladil ji po vlasech. Byly kaštanové a spletené v copu, stejně jako tenkrát. „Neomlouvej se, za to se neomlouvej. Byla jsi nemocná.“
     Opět se na chvíli ztratí ve vzpomínkách. Pohled na město mu vybledne před očima. Vidí ji, křehkou a bělovlasou, s vráskami kolem tmavých očí. Nemusí nic říkat, oba vědí, co ten druhý cítí. Není třeba slov. Drží ji za ruku a snaží se vyrovnat s myšlenkou, že brzy zmizí. Brzy nebude žádná dlaň, kterou by mohl sevřít. Brzy nebude ona. Umírá žalem, ale zároveň je vděčný. Vděčný za ten den, kdy jedinou přesnou střelou vystřelil růži.
     „Odešla jsi, ale já jsem věděl, že na mě počkáš,“ řekl. Zlatavé světlo začínalo rudnout.
     „Čekala jsem, každičký den, a ty jsi přišel. A pak jsme mohli společně odejít dál.“
     „Ano. Dál.“
     Slunce pomalu mizelo za obzorem a zanechávalo za sebou ohnivou zář. Věděl, že je čas se rozloučit.
     „Sbohem,“ řekl a stále ji svíral v náručí.
     Neřekla nic, jen ho objala pevněji. A společně se rozplynuli v májovém vánku, který roznesl částečky jejich bytostí do všech stran. Společně se nechali unášet po nebi jako chmýří pampelišek. Společně a nikdy sami.
 

Kapitola 1-1 z 6
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

MÁM TALENT hodnotí9.6.2011
 

Markéto, přinášíte hned dvě soutěžní povídky - k oběma mám vlastně stejné připomínky. Pracujete příjemným způsobem s jednoduchou situací, s momentem, který rozvíjíte do určitého bodu, abyste jej v pointě obrátila o 180 stupňů. Někdy jsou překvapivé pointy více než žádoucí, někdy si však situace žádá spíše přirozené vykrystalizování hezky podané situace. Překvapivá pointa sice může někdy vyvolat údiv, ale pokud je poitnou očekávanou, může dojít spíše ke čtenářovu zklamání. Závěrečné překvapení pak bývá šroubované, na okaz a zbytečně přebíjí předchozí dobře nebo zajímavě vystavěný text.

Zdislav W.8.6.2011
 

Dobře napsáno, čtivě, elegantní jazyk - a myšlenka, co zasáhne každého, kdo je ochoten myslet dál než do příštího dne.
Umíte.
:-)

Joa8.6.2011
 

Děkuji za komentář - velice mě potěšil. :-)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Markéta "Joa" Růžičková

O mně

Miluju vůni knih. Miluju fantazii. Miluju akt tvoření. Všechno ostatní je komplikované.

http://umalehoprince.blogspot.com/

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •