IKAR CZIKAR CZ

P a t e n t neprodáme (Daniel Liberda)31.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 1645, Komentáře 0

 

Po kabinách domky /změ.4. _P a t e n t neprodáme

Pro ty bolavé oči jsem naprosto ,recesisticky‘ (normál z prdele) navrhnul, k potlačení burácení, v tomto žhavým, železem prošpikovaném prostředí, použití už hotové zvukotěsné kabiny kompletně dřevěné. Jak chaloupka na kraji lesa sic, měla však z celého chudičkého sortimentu antihlukového bezkonkurenční parametry.

Stejně mě trochu doběhli ti ohlušenci, jak chtivě po tom skočili, třísek se neobávaje.

 

 

Josef konečně zalehává  \27

ke své babce a bulčící Hans si to stále štrekuje k domovu. Takto končí přátelská návštěva, jen dvou kolegů z projekce u našeho skupináře. 

Neplánovaně se k Josfovi chtěli jednou velmi pozdě v noci do jeho domu propasírovat dva vzácní kolegové z projekčního prostředí, byť nepatřili do jeho abtajlungu. Elektrikář Hans Sušila a šéfekonom Myška jimi byli. Poté, co opustili rozjuchanou společnost v Lidovém domě při příležitosti oslav výročí Třinecké CL konstrukce, později už jen TP projekce. Nadechli trošku nočního vzduchu a vzápětí na ně zaútočila skrytá žízeň. S touto, s vedoucím od elektrikářů kráčel Josef a za nimi nalepený ekonom. Josef s rozpomnul a prohlásil, že má doma kdesi flašku schovanou. Šli ostatní nezvratně už za ním, a tomu Frantovi projel za gminou těsně za prdeli vlak, jak se tak za nimi vlek.

Když byl vlak pryč, byl pryč už i šéfekonom Myška. Zdálky viděli ti dva zbylí, jak se nějaká postava od nich urychleně vzdaluje. Jistě deří Franta za tou svoji maďarkou, si komplici pomysleli a k Jožovi vzápětí za tou láhvi vlezli.

Měli docela štěstí, neb Josefa paní tvrdě spala, tak směle pan domácí zakroutil ji krkem, a pak Hansovi i sobě nalil z té flaše. Uvelebil se v křesle za neutuchajícího ,bulčení‘ o práci, jež vycházelo z úst jeho nočního hosta. Zkrátka, probíraly se pracovní záležitosti. Když měl Hans nakoupeno, řešil jen zásadní věci, podružnými prkotinami rodinného života a honbou za světskými požitky se nezabýval.

Hrubo po půlnoci se Josef probíral a něco vedle vytrvale hučelo. Chtěl vypnout televizi, ale to nemělo žádný význam. Vedle totiž neustále vedl tirády o práci Hans; co všechno už zařídil a dojednal, a o problémech komunikace s jinými odděleními. A také vzpomínal, kdo ho kdy urazil, kolikrát jim už odpustil, atd. Ani se moc neurazil, když: „Máš pravdu Hans,“ mu na ty řeči odpověděl Josef, do póla ho pustil a hukot pozvolna slábnul.

Pořád štěstí u Josefa stálo, když konečně zalehnout mohl ke své milé, ta vůbec netušila, že si předtím Josef domů někoho přitáh a tak neskončila mu na hlavě například decimálka, jak stalo se v obdobné situaci jednomu klempíři v jakýchsi osudech … . No, jakoby toho bulčení nebylo dost.

/ Přejícím povzdechem, oceňme ostatní tu krásu partnerského štěstí .../

 

_Jinak Josef Janitek už domek dávno postavený měl, a ani není místopřísežně zdokumentováno, kdo se případných kolegiálních prací zúčastňoval. Ví se však obecně, že jsme u něj nijak oficiálně nepobyli, neb v zahradních prostorách vyhlédnuté parcely si hýčkal především rodinu a kury.

Přistavěl si totiž ještě malou hospodářskou část a vrhnul se na chov slepic do té míry, aby byl v tomto oboru považován za významného experta. Je to doloženo jeho kardinálním prohlášením při jisté společenské příležitosti, jež zní: „ Nejlepší kury jsou sedm let staré, to nejlíp nesou a zabíjet je netřeba, bo samy zdechnou.“ Tu moudrost se nehodí doplňovat žádným komentářem. 

 

 

Kabinový boóm,  \28

kolem těch řídících jeřábových, zkrátka vypuknout musel. Některé železárenské provozy měly tak specifické potřeby na manipulaci s materiálem v lokálním zpracovávání, že ty obvyklé kabiny z Uherského Brodu dodávané, tohle nesplňovaly. Přišla naše chvíle, abychom se „zaskvěli,“ při novátorských vytvářených ocelových kabinách. Především při finální realizaci jsem zažíval asi nejvíc doprovodných peripetií s realizátory a zákazníky. Tato zařízení, v různých materiálových provedeních a designu byla rozseta po celých železárnách, pochopitelně jako nedílná součást jeřábů všemožných typů. Zařízenich, jež měla klíčový význam pro bezpečnou a rychlou manipulaci se zpracovávanými surovinami od prvopočátku po finále, a konečně při expedici už hotových ocelových profilů, kolejnic, drátů či odlitků.

Při rekonstrukcích jeřábů se řídící kabiny prováděly automaticky nové, u mnoha jeřábů se na základě již podařených a vyzkoušených úprav měnily jen kabiny.  Došlo to tak daleko, že dle našeho zavedeného způsobu se okamžitě rekonstruovaly čerstvě instalované kabiny monopolního dodavatele z Uherského Brodu.

Čím začít? Buď ,Dubček‘, nebo ,Černík‘? Takhle byly bílou barvou na boku kabin označeny dva klešťové jeřáby, jež měly dle dlouhodobého plánu projít po srpnu 68 kompletní rekonstrukci. Ti poskytovatelé názvů v uvozovkách byli mimochodem hlavní protagonisté pražského jara r. 68, po našem obsazení spřátelenými vojsky, takto se po bloomingu prohánějíce.  Byly to ty vzájemně zrcadlově kabinami osazeny jeřáby (č. 3 a č. 4)

 Takže, která vlastně?:

 

 

Taková i onaká kabina,  \29

anebo levá či pravá, a na závěr: provést zrcadlově k té, jak nakreslena je tato. Taková úsloví, pochopitelně bez těch prvních dvou mi skotačila v dokumentaci, když už jsem dokončoval první várku vyprecizovaných klimatizačních kabin na klešťových jeřábech s nosnosti do 15 tun, na hlubinných pecích Bloomingu II. Jinak v této hale běžně pojížděly celkem 4 klešťově jeřáby, různě přístupné z ochozů haly.

Byly to kardinálně důležité jeřáby, se svými výsuvnými kleštěmi na věži, jejíž horní část fungovala jako pojezdová kočka po mostu jeřábu. Z jedné strany věže v podélném směru kabina jeřábníka, z druhé strany mohutná elektrokabina. Že jeřábník dobře neviděl dopředu, bylo vedlejší, hlavně musel vidět do hlubinných pecí, aby tam natahal ingoty z kokil vyprázdněných, nechal je ohřát a vytáhnul je slunečně zářící na dopravník, směr válcovny za humny.

Nad otevřenou pecí byl ve staré kabině neskutečný hic, takže až z výzkumáku pražského jsme obdrželi inženýra Trákaly vynález, spíše elaborát to byl, jež byl Josefovi nápomocen, jak problematiku řešit. Do této první kabiny jsem zkreslil veškerá okna (dvojité zasklení) a průchozí dveře, pro možnost vstupu na elektrokabinu. Postupně k tomu přibyl odrazový plech a ochozy.

Při první prohlídce v nově osazené kabině, za manipulace jeřábu přímo nad žhnoucí pecí jsem byl udiven, že ofukování zchlazeným vzduchem shora, z připlácnuté za kabinou klimatizační jednotky je vypnuté, zato byla dokořán otevřená všechna okna i dveře. To aby se jeřábník údajně neuvařil.  K vypnutému ofukování mi bylo sděleno, že nedá se vydržet ta zima shora na hlavu z toho ofukování pod stropem. Hned rýma, jak cyp.

Babo řeš, neboli Liberda to dokončí, bo Janitek teď rozjíždí novou akci. Po průběžné konzultaci, byť na dálku se s výzkumníkem Trákalou ztotožňujeme na následných jednotlivých zlepšeních. Ofukování z takzvaných kalhot pod stropem umístěných bude mířit za třetí sklo ponechávající volný vzduchový prostor před čelními dvojitými okny. Dveře už nebyly průchozí, provedla se před kabinou ochozová lávka, z kteréžto zároveň přístup do elektrokabiny. Před okny, při pohledu dolů, zvenku umístěné odrazové nerezové síto, jakož pod celou kabinou dvojitý odrazový plech z nerezu.

/ Možná tomu nebudete věřit, ale ten odrazák fakt ten žár odrážel od kabiny. Chtělo to jenom, více tomu uvěřit. /

Blíži se finále, nutno označit na výkresech Tak! a Naopak!, neboli zrcadlově, jelikož je to zkresleno pro trojku (odcházející název ,Černík‘) a prováděná čtyřka (téměř neviditelný ,Dubček‘) přijde provést naopak. Dveře už jen jedny, Levé pro Dubčeka, Pravé pro Černíka.

Konala se pak na ,Tepelných izolacích‘ velká porada, přímo u nové kabiny, kde se pochopitelně (neblahé tušení projektanta) provedly dveře na opačně straně.

Hodně účastníků na tom ,táboru lidu‘ zúčastněných bylo zainteresovaných k hození viny na projekci. A pobíhala jich tehdy kolem kabiny přehršel. Včetně vedoucího, slavně z Venezuely se vrátivšího Ing. Vdovky, jež kdysi přede mnou u ocelářů na konstrukci také krátce pracoval. Důrazně se ohrazuji a lapidárně přítomným situaci s oběma, k sobě zrcadlovými kabinami ozřejmuji. Není viditelná, ani slyšitelná porozumění hodná odezva. Než se definitivně rozhodne, jak ze šlamastyky ven, tak se venezuelan snaží hustou atmosféru odlehčit vycucanými vtipy 4. kategorie.

Klíčovou postavou a pro mne herojem zároveň se stává parťák a vynálezce z "Izolací" Kupka, jež zachraňuje situaci  tímto prohlášením: „Výkres chybu nemá (jinými slovy chybili jsme my), vyrobené dveře zůstanou pro trojku, pro čtyřku kabinu se urychleně vyrobí nové a panty na kabině není problém přemístit. Patent na rozum přece nemůže mít jen konstruktér,“ byla jeho poslední slova, jež by se spíše čekala z úst vedoucího činitele. Pro werk tehdejška, ale normálka.

// Jinými slovy, dával také tento borec najevo, že ten patent si ani ten nejbohatší nekoupí. Musí si ho každý cíleně sám přinést, případ od případu. //

 

 

chtivě po tom skočili  \30

Inženýr Brudný na druhém provozu oceláren, si pro řídící manipulanty pracující ve velmi nepříjemném ocelárenském hluku objednal zpracování zvukotěsné kabiny. Úplně čertovská záležitost, nebylo z čeho brát, ani ukrást nešlo, nebyla z tím zkušenost, z kovových částí a následných plechových opláštění by to vycházelo šíleně těžké a nekřesťansky drahé.

Jen tak mimochodem, tuto záležitost jsem automaticky řešil sám, poněvadž se stávalo pomalu pravidlem, že většina cypovin (hovadská díla vyžadující aspoň jeden vynikající nápad) byla od jisté doby směrována ke mně.

Vedoucí na tomto provozu, jehož dobře znala teta Zuzka, a o kterém mi jen tak mimoděk pověděla, že je to moc hodný člověk, ale stále ho strašně bolí hlava (zřejmě z toho hluku se domnívám), byl nakloněn jakémukoli řešení. Tu bolest hlavy měl jen tak mimochodem vepsanou přímo v očích.

Pro ty bolavé oči jsem naprosto ,recesisticky‘ (normál z prdele) navrhnul, k potlačení burácení, v tomto žhavým, železem prošpikovaném prostředí, použití už hotové zvukotěsné kabiny kompletně dřevěné. Jak chaloupka na kraji lesa sic, měla však z celého chudičkého sortimentu antihlukového bezkonkurenční parametry.

Stejně mě trochu doběhli ti ohlušenci, jak chtivě po tom skočili, třísek se neobávaje. Jen bylo zapotřebí drobných vnitřních úprav v kabině, a hoši si v tom nonstop rachotu užívali uvnitř neskutečného ticha.

 

 

Po tichu rachot,  \31

bo Oceláři staví domky, anebo zušlechťují okolí a též mocně relaxují.  Vítána však bývala pomoc rukou kolegiálních a dělných především.

 

_Palo Olszar do toho kopl mezi prvními pokračovateli rodinné výstavby, přímo pod Prašivou v Bystřici, na pozemku své Hani. Že to nebylo marné rozhodnutí, s tím výběrem stavebního pozemku dokládá fakt, že pitnou vodu si mohl přitáhnout z toho kopce a ty dešťovky z pivnice zase z kopce pustit na druhou stranu. Ony se pak stejně prokličkovaly do Hluchovky.

Ta Palova chaloupka se stavěla velice rychle, dvě deky jsem na ní stihl. Ta druhá to byl už takový fajront, neb byla naplánovaná střecha plochá a vody pak valily středem baráku do pivnice. Ztřískali jsme poslední deku v sobotu, už k poledni byla hotová. Při občerstvovačce poté, ztřískali se ještě většinoví makačenkové.

Takže notně rozehřátý, při jízdě na kole k domovu, zahučel jsem do vod Hluchovky. tam do původní gatě u staré dřevěné lávky, ještě před kostelem evangelickým. V trepkách obutý, i v teplácích a tričku se tam ponořil, až voda zasyčela. Pěkně se tam probublávala, po po nedávných deštích. Vedle kamarádi na nynějším koňáku hráli fotbal, a marně jsem je lákal k sobě na to božské osvěžení.

Je to v první fázi takový dvojnásobně osvěžující pocit, že mi dodatečně ani ty současně propírané koupací hidžáby nepřipadají marné. Po té jedné zkušenosti bych přivítal, byli-by byly také v mužském provedení.

Do třetice jsem Pavla navštívil, když už měl krásně namodro natřeno lemování té klempířiny na římsách ukončeného baráčku. Za jakéhosi dozorového vakua na stavebním úřadě mu to povolili. Kousek pod kopcem Prašivá, úplně sám, jak bezhlavý voják ani ne v poli, ale v řadě šikmých střech.

Podstatné bylo, že měl už rozpěstěnou zahradu, a aby ho to tam nezahltilo, vzal jsem si od něj pět výhonků ostružin pichlavých. S těmi doposud na zahradě u sebe, s jejich množící se energií, sám už léta bojuji.

Po jistých létech, Palo o pauze zavítal k nám, přes chodbu do kanclu, kde s Jasiem novšanskim jsme doskakovali na stropní průvlak a basketbalově značili výšky doskoku. Ten příchozí vzhledem k věku a menšího vzrůstu na to neměl nárok, ani se o to nesnažil.

Jen nám pokynul, že by pro nás měl jiný level. Dřepnul si na jedné noze, předpažil ruce a druhou nohu vytrčil před sebe. No a pak se normálně na té druhé noze zvednul. Ganz einfach. Ne už tak pro nás s Jasiem, vůbec ani kousek jsme se nepozvedli. Poukazovali jsme na ty předcházející výskoky. Pavel zakroutil hlavou řka: „Hoši, to proto, bo netancujete v bystřicki Olze.“ 

 

_Karel Stebel se přiženil do Osůvek, a úsporný domek stavěl na Kamionce, vedle bratra. Vyšlo mi to brigádničení na jednu základovou záležitost baráku a jedno stěhování docela historického nábytku z těch Osůvek, dědictví manželky Krystyny, příspěvku to do nového bydlení.

Na té otevřené korbě náklaďáku tak bylo jedno slunné pozdně letní odpoledne k vidění přes Třinec projíždět takový spíše pozdně prvomájový alegorický vůz, kdy horda ocelářů držící pár kusů větrem masírovaného nábytku vytvářela takový monumentálně silný umělecký obrazec z období rozvinutého socializmu.

Když ještě Karel na Kamionce u rodičů bydlel, tak jsme ho v jedněch pozdních nočních hodinách přece jednou navštívili. Dovlekli jsme tam tehdy do stodoly jednoho indisponovaného šéfa, i když do té bratrovy.   

 

_Bola Wantulok měl léta rozpracovanou chatu v Tyře. Dlouhodobě nás předtím Boleslav informoval o sporadickém stavebním úsilí, kdy tam něco vykopli, pak to zabetonovali, jakési trámy i sloupky natahali, šasli to k sobě nějak, atakdále zajisté. Vrazili tam nějaké schody, pak to vším možným pobíjeli. Z pola, zevnitř, když už nějakýma dveřmi a okny tu chatu vybavili. To už byla předtím zhotovena špičatá střecha a Bola z dokončovačky vycouvával.

Pro své různé studijní i bojové povinnosti, už hlavně v závěru výstavby využíval k dokončovacím pracích svou drobnou pracovitou Elu, obyvatelku to paneláku terasovského. Tohle nám ctěná pí Wantuloková vyprávěla na zájezdu do západních Tater, při pobytu na jedné chatce rekreačního střediska v Žiari: Když už konečně ta chatka byla zcela pobita obkladem, tak si šasla ty punčochové kalhotky elastické na obličej, jakýsi tralalák na hlavu, brýle na nos, štětku natěračskou do jedné ruky, v druhé vědro s karbolem a štrajchovala, až málem zčernala.

Dvakrát takhle natírací hmotou chatu objela, Pak si sundala kalhotky, vydrhla si ruce a papulu. Byly obě z pohledu okolo zírajících, včetně Boly, naprosto sexy. Ta chata trochu lepkavá ještě. 

 

_Stavěl také Cieslar Rudolf náš, starší, v Osůvkách takový rozložitější objekt. Docela jsem se musel přinutit, v záplavě různých aktivit, abych nějak brigádnicky splnil tu kolegiální výpomoc, málem tak jak se to nyní smysluplně popisováno. Byl už nejvyšší čas se zapojit, tehdy se už jednalo o dokončovací práce v kuchyňských prostorách a sociálních zařízeních.

 Ta předzávěrečná finální úprava baráku mi připadala příliš selská. Jakoby to tak bylo nějak předurčeno. Ono pak následně tam měla přibýt maštal pro koně, za nějž horovala jeho dcera, a náš Rudek se vyprávěním o oné zálibě nějak psychicky připravoval, že nebude mít doma obyčejného Burka. Ten koník tam fakt mohl pasovat.

 

_Docela mě mrzí, že se ode mne nedostalo výpomoci na baráku Janka Zagóry. Měli s Dankou pěkně ten baráček zkreslený, s takovými nápaditě se překrývajícími vnitřními prostory.

Jenže narazili na zamítavé stanovisko hlavního mulorze, jímž byl Janka tchán. Pouze křížné vazby uznával tenhle konzervativec, takže co jsem kolegu navštívil po jeho nastěhování, mohl jsem si u něj připadat jak v pěknej starej chaupě, ale s rovným dachem. Odvezl jsem si tak ze Žukova u Těšína jednoho beránka, v starém košoru odchovaného.

 

_Někde poblíž měl mít domek Robert Sobočík, náš normalizátor, jež si domek namaloval velice hezky. Hlavně pultovou střechou dominující, jež se mu tak osvědčila, že už ho nikdo nikdy nepřesvědčil, aby na jim zkreslované stavby příbytků použil střechu jiného typu. Dlužno dodat, že o vhodnosti té pultové střechy mně přesvědčil také, já už z prozatímních svých klientů-stavebníků zatím  nikoho.

Jinak jsem se od něj ještě dozvěděl, jak se dají narovnat křivé amatérské zdi, jak se Robertu přihodilo. „Śiedym razy se nahazovala omítka a fasáda už byla rovná,“ nás obeznámil důmyslný stavitel Robert.

 

 

Svině zabila jeřábníka  \32

na magnetovém jeřábu, na střelišti. Tuto smutnou událost prošetřovaly a řešily dotčené orgány na mnohých instancích. Vyřkly verdikt o míře zavinění a o potřebě navrhnout účinnou ochranu jeřábníka při této nebezpečné, ale na výsost potřebné činnosti.

Počínání jeřábníka ovládajícího zařízení z kabiny u jednoho, z dvou příčníků jeřábu spočívalo v tom, že těsně přiměřil tunovou ocelovou kouli z pohyblivé kočky jeřábu nad svini a spustil ji z maximální výše zdvihu jeřábu. Svini (zbytky železa a strusky po lití do kokil) případně na více pokusů takto rozbil na roztavitelné kusy.

Takzvané střeliště bylo ohrazeno hradbou z dřevěných pražců a zavěšených dopravníkových gumových pásů k zamezení úletů různých šrapnelů mimo sektor střeliště. Jenže jeden šrapnel proletěl sklem kabiny a vzal život.

Přistálo to u mně, ať jenom něco navrhnu, třeba i dočasně využitelného. Aha, říkám si, orgány werkové potřebují mít splněný jeden bod z přehršle dalších jimi vydaných opatření, na základě tlaku kompetentních státních orgánů, k vyřešení té aktuálně nebezpečné situace.

Jediným vodítkem k řešení problému byl závěr z klíčové porady na téma dalšího provozování střeliště. Bylo nastoleno, že v momentu spuštění koule musí být jeřábník ochráněn přes zasklenou část dopředního výhledu plechovým krytem tlustým 2 mm. Tato míra byla přijata po jistých empirických ověření, s tím dobrozdáním, že šrapnely tuhle tlouštku neprorazí.

Po průzkumu jeřábníkova zařízení na místě samém se rozhoduji, že pro novou dvouplášťovou kabinu požiji stávající zavěšení k jeřábu. U kabiny zmenšuji čelní okna do hranice nepřekročitelného minima rozhledu a před ně předsazuji svisle otočné plechové kryty ovládané zevnitř, nevídaně jednoduchým pákovým mechanismem. Maně mi bleskla inspirace ze stařičkých pražských tramvají, kde jsem jako hošík obdivoval, jak řidič ovládá její pojezd takovou krásnou, cinkont způsobůjící ,kurblou‘. 

Podobnou, na čepu posuvnou tichou kurblu natáčím o 90°, umísťuji to pod okna před jeřábníka a ono mi to začíná zapadat. Sedím si u stolu s vystřiženým modelovým krytem ze šablonového papíru, různě si to natáčím. A zrovna teď, s pochybovačným úsměvem se za mnou dostavil zástupce vedoucího projekce Ing. Stach.

Je dobře, že mám aspoň něco vymyšleno, dle něj se to dá ale řešit pouze samostatně pojízdnou řídící kabinou. Ale to už jsou úplně jiné peníze. Maně jsem mu na ten nápad tehdy přikývl. Teď však při oprašování uběhlých událostí můžu v klidu prohlásit, že ta šéfova úvaha byla naprostým výkřikem do tmy.

Stach pokračoval: „Ale jinak, jen tak pro forma, ta vnitřní hejblátka na venkovní otočné plechové kryty, proč ne? I když problém to zřejmě nevyřeší, bude mít projekce splněnou další položku z úkolů,“ uzavírá debatu šéfkonstruktér.

Přestože je už obrněná jeřábová kabina vyrobena, nikdo ze zúčastněných od ní nic závratného neočekává. Jenže nastaly potíže při střední opravě jeřábu s uchycením nové kabiny a hlavně vstupem. Je tam zavětrování, s kterým se nepočítalo. S kolegou Bartoszem si bereme na jeřábu time out, že se musíme v klidu poradit, byť v těsném hroznu všelijakých montážních pracovníků, jak z toho. K tomu svářeč s prskajícím autogenem nás pobízí: „Kůu-rva, rozmyšlejte honem, valí mi kyslík!“

Kromě těchto dvou invektiv se u této akce víc háklivého neudálo, takže: „U mne dobrý.“

Toto, náčelnictvem avízované, jako pouze provizorní řešení bylo následně rychle namontováno, a sviněmi bombardovaní jeřábníci dosud přežívají ve zdraví, majíce tu jednoduchou kurblu a zároveň svůj osud, opravdu ve svých rukou. Ovšem, pokud je nekosí jiné civilizační choroby.

Takže jakože platí: ,Vítězná sestava se nemění‘, tak obrněná kabina přesile šrapnelů zatím v tradičním brnění  odolává.

 

 

Kontroléry až za prdelí měl,  \33

z kabiny vykloněný jeřábník, když se spustilo KKO (kontinuální konvertorová ocelárna). Při vylévání pánve se žhavou ocelí do kokil, musí s hlavou z kabiny trčící, upoutaný lanem ke stropu jeřábník, s dupou vzhůru vytrčenou, s rukama vzad nataženými, ovládat veškerou manipulaci jeřábu s pánvi.

Měli už toho jeřábníci takzvaně plné brýle, i když ty potápěčské jim poskytli také. Zespoda na něj, přímo vzhůru tak prskaly žhavé výpary, roztříštěné kousky různých žhnoucích částic před chvíli ještě roztavených a smrad. 

Na kabině se setkávám s Ing. Dosedělem, budoucím to ředitelem podniku. Byl zrovna čerstvě ustanoven vedoucím ocelárenské oblasti a měl eminentní zájem neúnosnou situaci pregnantně vyřešit. Tu důležitost podtrhnul osobním, sebe vydrápáním se po žebříku do oné kabiny. V té malé kukani jsme po opuštění onoho prostoru jeřábníkem, když už nám vybečel všechny ty svoje bolístky, měli s čekatelem ředitelování velmi konstruktivní debatu.

Chce po nás okamžitý návrh, s tím, že se to hned vyrobí a naistaluje. Navrhuji provést v kabině nové strategické okýnko s bezpečnostním odmontovatelným sklem v podlaze. S nášlapným, ale především dokonale průhledným štíhlým roštem pod nohama jeřábníka. Tyto rozkročeny budou na roštu a mezi nimi se bude fachman koukat dolů, na to lití! Toť vše.

A je to. Odsouhlaseno ještě v luftě, navrženo okamžitě, provedeno  hned, dle prvního náčrtku, nemá to chybu!

     Taky se to někdy stane, Vážení.

 

 

S maltou za ušima,  \34

Stále zápolíme, zkušení stavitelé svých domků i někteří ti blokoví, ještě ve  Vendryni.

_U Gośi Iwanuszkové, kde se pouze nahazovala fasáda, na rekonstruovaný baráček starého Źarloka. To její manžel Josef dovezl kupy drti nulky, množství vápna a cementu, čehosi světélkujícího ještě se do toho mrsklo (slída asi). Vody také trochu, ostatně byla cítit přímo v luftě, neb pošmourný byl ten den.

Do té míchačky se to narvalo, na ruštonky dovalilo, mulorze ix krát kjelniami i fankami zamrskali, zarajbovali to a do večera hotova pucovka byla.

Dobře jsme tam my ocelaři přes den u Gośi garněc guláše pojedli, moře piva vypili. Puc ještě držel, co jsme pulki rombli v sebe a pak domů zdrhali, než to spadne. Dosud nespadlo, stvrzoval mi nedávno mladej Bodzio Iwanuszek. 

 

_Kohót Jan, první šéf na CL už v baráku rodinném dávno bydlel. Nikdy jsem se neptal, nikdo mi to ani neříkal, teď mi něco našeptává, že ho nejspíš vyženil. Doma v Třinci, za štrekou dle všeho už zaujímal nižší štebel v tom společném kurníku s paní Kohótovou.

 

_Karlu Macurovi a jeho staršímu bratiškovi postavila v Neborech barák samoživitelka mama. Pak se za jednou ženskou hnul do vysokého paneláku, aby zakotvil coby správce v jedné městské třinecké vile u manželky Jadzi. Jeho myšlení nadál zůstávalo veskrze zdravé, takové dědinské, málem střediskové.

Snad z cirkusu musel být inspirován, tím mřížovaným tunelovým výběhem pro lvy. Využil však projektantské myšlení a zmastil oné podobné, na závěr svých nekonečných pokusů s hladkým přesunem kur z kurníku přes udržovaný trávník na druhý kout městské parcely s ohrazeným výběhem a pastvou těch potomků dávných dinosaurů. Těm kurám zhotovil z oceli a síta takový zadrátovaný koridor kolem plotu, bo už neměl nervy na to, jak popisoval ty předcházející volnoběžecké přesuny: „Já je předtím hnal s patykym v ruce, aby si bestie nehrábly. A stejně to některé dokázaly, jakoby se v letu běhu zavěsily a pařáty zarvaly, …a trávník zase v prdeli.“

Tenhle kolega se však projevil také opravdovými moudry. Upřednostnění normálních kyprých bab pro společný život a to v období Twigy a dalších kostlivkyň. Neustále nám neznalým předesílal, že v hodnocení ženských předností mezi neboranskými facety se nadále skvělo: „To je ale dupka, ta by fajně dichty (obří nůše na seno) nosila.“

 

*_Jeho vynikající odborný výklad o kosení trávy využívám dodnes:

/ Nasazení na začátek pokosu se uskutečňuje v hlavní míře pravou rukou, s důrazem na přesné prostorové nasazení záběru vytočením už ramen a břicha jakbysmet. Kosa, po smyčce vedené správně nad pokosem, těsně před zahryznutím se do trávy je akcelerována především tou levou opomíjenou rukou, v mohutném zátahu za působení břišních svalů. Důsledně přes zpevněné rameno ta levačka zatáhne, s plynulým dostrčením se k pohybu dohlazující ruky pravé. Taktéž přes zpevněné rameno. Prvopočátek úspěšného švihu kosy je především v hlavě, ta musí vnímat ty ruce samostatně.*

Léta jsem to v paměti nosil a vůbec nevyužíval. Dokud to šlo, jednoduše jsem to rval ještě silnou pravačkou. Jenže léty sil ubývá, takže porvu kosu naklepanou, zavelím si „kupředu levá …“ a ono to ještě docela jede. Jo, a na Karolka si přitom vždy vzpomenu.

 

_Tonda Sedlák žije dvojím životem. Jednak jako panelákový na Dukelské živel podstřešní, singlový. Moderní městské vymoženosti plně využívající, občas dcerami i vnoučaty z Polska a Francie navštívený.

Anebo zalezlý pod Prašivou, cpoucí se vlastními borůvkami a třešněmi, pokud mu špocy nějaké přenechali. Tam na jižní oplocené parcele kolem postavené dřevěné chatky pořád do něčeho vrtá a botanické pokusy tam praktikuje.

Neb polohou hezká ta zem, mezi Trojkovými a Spáčilem Pepanem je především chudá a Tonda nesmlouvavě nějakou tu úrodu po ní vyžaduje. 

 

_Jasia Niemieca foter natahal cement na domek v Návsi z werku, ve feldflašce. Měl smůlu v době rozvíjejícího se socializmu, že v tom čase byl ten produkt k mání jen pro vybrané velkokapacitní stavby rozvíjejícího se státu. Ostrouhat museli i další drobní stavebnící a na domky si pořizovat to nepostradatelné pojivo takovým složitějším, často ubíjejícím způsobem. Denně se upíjel starý Niemiec domácí kiškou v práci, aby feldflaška ani při návratu domů nezahálela.

My s tátou stavěli o něco později, cement občas k mání ve stavebninách byl, ale například vápno jsme dávali dohromady ze tří zdrojů. Přímo z Osůvecké pece ke spouštění v dřevěné garbovni, legálně zakoupené z werku modré karbidové vápno se na stavbu hodilo a v závěru i to pytlované hydraulické.

Teď už není důležité, z kolika zdrojů to tam lifrovali ti pilňousi z Návsi. Jisté je, že Jasio se stal správcem domu po rodičích své manželky Dáši, na Kamionce. I když se zdálo, že je vše hotové, měl se v dalších letech co ohánět, aby ta nemovitost vypadala stále tiptop.

Velkomyslně se zúčastnil onen domestikovaný gorol rekonstrukce té chaloupky po svých rodičích, když ovdověla mu mladší sestra s malými dětmi. Nenárokoval si tu část pozůstalosti a příkladně bratrsky tam umožnil sestře nastálo pobývat. 

 

_Kolegové Stasio Walach, Jura Bartosz i Luděk Novák řádnými panelákovými krysami se stali a výhod té socialistické výstavby bezmezně využívali.   

_Stasio, jež pocházel z dědinky Smilovice, měl ten panelák za opravdovou oázu klidu. Sourozenců, později po okolí se rozprostřivších si v mládí užil v chaloupce nad hlavu, kdy před večeři byl nucen na chvíli si schrupnout, aby před půlnoci s nejstaršími na něj poslední várka placků od pečící mámy vybyla, tak stačilo mu vídat se s nimi dle svých potřeb a ne být stále v pohotovosti s případnými stavebními výpomocemi. Tohle už nemusel, na tu eventualitu si pořídil nedomykavost srdeční chlopně, a oni mnozí tomu moc nevěřili. A ta nedomykavost se v pozdějších létech stejně ozvala.

_Jura s Luďkem se časem na těch otomanech panelákových tak dovyváděli, že jim přišlo rozumné, pořídit si ovocno-zelinářskou zahrádku v místní kolonii. Měli stále ještě na vybranou, když už měli hlínu až za ušima. Mohli si vyjet ještě pojízdnými škodovkami na výlet do rodných dědin v okolí. Jura do své ojcovizny v Gutech pod Javorovym, Luděk jen do rodišté své Jany, do Jabunkova. Tam jim dostačovalo, jen se s potěšením na tu svatou slezskou hlínu dívat.

 

_Standa Ťok, statik, inženýr, fakt ta pole nemusel, neb pocházel z Třebíče a jinou hlínu měl trvale pod kůži zažranou. Bohatě mu vystačovaly na ,Terase‘ ty dlaždice tretuarové, když si z paneláku vyšel na procházku. Mnohdy si došel až na bazén, by se přesvědčil, jak mu ten vodní oddíl, jemuž předsedal,  fajně plyvě.

V době boomu přímořských rekreací se dostal z našeho kolektivu nejdál, až na řecké ostrovy, a stal se tam mezi nudisty velmi populární. Zásadně se mezi nimi a vůbec, pohyboval pouze v dlouhé košili. Kdykoli mohl být identifikován jako pouhý běloch, i když tato formulace prakticky v našich korektních evropských končinách je postrádaná. Opálené měl trochu kolena a lýtka, nikdo mu tu dovolenou v Třinci pak nemusel věřit, kromě ocelářů, co ho měsíc neviděli.

Navíc s kloboukem na hlavě, takhle se tam pohyboval v Řecku další renesanční čelavěk.

 

/4,  _éra matadorů zkušených   \e. 27 – 34)

------------------------------------------------------------

 

 

Kapitola 5-5 z 10
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Léta psal střídmě projektant více branží. Zkreslená technická myšlenka doprovodila se jednoduchým popisem.
Následkem vzrůstajícho tlaku stále sofistikovanějších stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech a "určitě" reakcí na přemnožení neurčitého slova v médiálním prostoru, zavítal na pole literární. Sází zrovna do kláves jiná a jasná slova.
S třineckým werkem spjatý autor ve své paměti zalovil, aby podvědomou formou "literatury faktu" vyhledal pro Vás v příspěvcích tu zaniklou, pro mnohé vzácnou dobu. Vysoukával nosné příběhy ze své studnice poznání obezřetně a zjišťoval, že krčí se v koutcích další epizody přisáté. Oprášil je a nechal žít.
V kotlině naší byly doby veskrze skromnější, ale bohaté na vzájemnou lidskou komunikaci a fantazii. O tom je zde vedená řeč. Maximálně po pravdě je psáno o živoucí, prolínající se mozajce naturálních příběhů. Neb autor si žádá "černé na bílém", s nadhledem popatřit, co se tu vlastně odehrávalo v těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •