IKAR CZIKAR CZ

P a t e n t neprodáme (Daniel Liberda)31.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 1646, Komentáře 0

 

Cipaté úlety a teodolit/změ.3. _P a t e n t neprodáme

Neschopná čotka brzo ráno u nich na náměstí znovu je, u dveří zvoní, vrací švagrovy malé boty, o dvě čísla menších bot manželových. S těmi pak obratem peláší domů, aby starý, který ještě chrápe, nepřišel na to, co mu to vlastně včera stara nandala na nohy. Ať zůstane aspoň u toho, že ať je sebevíc baba obětavá, ani boty zavázat neumí.

 

 Z Buzuluku do Prahy  \19

jsme se jednoho jara adrenalinově přemísťovali, i když hypoteticky, pouze jako vybrané družstvo ocelářského oddělení. U příležitosti oblastní soutěže ve znalostech dění z období posledních válečných bojů našich čsl. jednotek. Těch ustavených od prvopočátku v Sovětském svazu. Především se jednalo o znalost knihy armádního generála Ludvíka Svobody, také našeho krátkodobého prezidenta.

Tato akce probíhala u nás na projekci za patronátu oblastní buňky SČSP, za bezchybné organizační asistence našeho Josefa. Ten nám představil soutěžní komisi tvořenou jistými přítelkyněmi z ústředí spolku a vědomostní boj mohl vypuknout.

Výběr našeho soutěžního týmu z OK padl na oba Karlíky a pochopitelně na mne. Měli jsme tímto garantováno, že pro tento den jsme považování za intelektuální elitu našeho oddělení. Přes mnou předpokládaný obrovský přehled o všech možných povrchnostech, jsem horko těžko přispěl aspoň dvaceti procenty správných odpovědí. Příliš široké všeobecné vědomosti o běžných hovadinách se ukázaly ohledně této konkrétní soutěže poněkud nepoužitelné. Nestačilo k většímu přínosu na naše vědomostní konto přečíst si pouze prolog a epilog oné knihy.

To Karel Macura, specialista na shánění levných zájezdových autobusů věděl o oné anabázi úplné brdo, a přesto velice přispěl k našemu počínání. Zpočátku si totiž myslel, že se jedná o nějakou cestovatelskou záležitost z Jižní Ameriky. Když seznal skutečnost, všemožně nás kolegy z družstva povzbuzoval a v páru sporu mezi mnou a Steblíkem, vždy se neomylně přikláněl k tomu, kde tušil pravdu. Nemůžu mu mít za zlé, že převážně přikláněl se k pravdě svého jmenovce.

Ten jediný si tu knihu aspoň celou prolistoval, a že měl dobrého šachového strategického pamatováka, přispěl zbytkem správných odpovědí. Málo šéfů si uvědomovalo, jakou mají ve svém týmu akvizici. Dokázal tak Stebel prezentovat své intuitivní schopnosti pro zájem celku, s charakteristikou nekompromisního pobíječe šachových soupeřů, z bleskovémho turnaje na oddělení. To mu k vyřízení ostatních, stačily pouze svačinové přestávky, vymezované chrlením zpráv a hudby v závodním rozhlase. On nemusel dohrávat partie na přenosných šachovnicích, ukrývaných po skříních už po proběhlé pauze, jak činili v jiných utkáních ostatní soupeři.

Takový dovětek. Moje partie s Buriánem se například odehrávala v pohybu, na střídačku v obou našich sousedících kancelářích, a to odvislých od pohybu šéfa v té zasklené kukani. Bylo to součástí desetiboje, celoročního rojberkového (vzduchovka, shyby, kuželky, plavání aj.) a hlavní rozhodčí Jasio Nemiec potřeboval uzavřít bodování. 

A teď k jádru pudla. Suma sumárum jsme my, ocelářští nečleni ,ruskigo kamarada‘ soutěž suverénně vyhráli.  Nevím přesně, jakou cenu jsme obdrželi, s naprostou jistotou můžu říct, že to nebyla ta pověstná flaška gruziňáku, jež bývala v této době hlavním artiklem jakýchkoliv sázek, byť i stupidních.

 

 

Jenom teodolitem cílit \20

na zaměřovací body, premiérově bylo mi umožněno, když pro Josefa jsem zaměřoval trasu energovodu. Tyto záležitosti obvykle a běžně pro nás zajišťovali stavaři se svým niveláčkem. Josef už nechtěl podporovat jejich přiživování se na našich akcích.

Tak moudře rozhodl, že si to změříme sami. Jenže, ten jednoduchý, ale drahocenný nivelák pro jich stavaře, tito nám nevydali. Akorát ten teodolit nám zapůjčili. Byl to výstavní kousek, zachovalý, navýsost přesný, stavaři s ním prakticky vůbec nepracovali.

Začal mě intenzivně zajímat, velmi připomínal zaměřovač u dělostřeleckých houfnic ráže 125 mm, s nimiž jsem se seznámil na vojně, ve Frenštátě. A skutečně, hned se mi připomínalo, jak pracuje se s dílci, kdy na 360°(řečeno stupňů)  připadá 400 dílků. Pak mě Maryška, stavařů dopravní specialistka už nekompromisně zasvětila, jak se s přístrojem skutečně zachází, a hlavně, jak ho pečlivě uložit do brašny.

Tím, že šlo měřit i různé úhly od vodorovné roviny, jsme si na trase zaměřili místa, kde na ně nebylo ve stísněném prostoru přímo vidět. Nakonec, nejpřesnějí stanovení úhlů pak bylo využito pro Zagorovu prostorově těžce definovatelnou lanovkou. Na rostoucím struskovém kopci. Tam by nivelák nebyl vůbec k ničemu.

Údajná neochota stavařů se zapůjčením původně požadovaného přístroje, nám tak paradoxně pomohla posunout naše projekční možnosti o málo výše. Další zákázky však byly velice plošné. Bohužel, už se naší skupině nenaskytla příležitost, jak by šlo tuto vymáknutou dovednost uplatňovat nadále.

Je zajisté srandovní, chvástat se takovým malým posunem z primitivismu, v době neskutečných měřičských technik, viz lasery, kompaktní stanice včetně dronů. Tehdy, a v těch podmínkách na struskovém kopci, málem jsme však před sebou smekli. Zvláště, když to neudělal nikdo jiný.

 

 

neuchopitelné řešení  \21

Jistí fikaní dopraváci z lokomotivního depa si dali zlepšovák na snadný přístup na čelo lokomotivy. To jakési zařízení na lokomotivě podivně upevněné nazvali sklopným můstkem. Byly jejich techniky vytvořeny náčrtky s řešením včetně kót, s popisem materiálu a nějakým textem. Ten více zatemňoval, než osvětlil nezbytné detaily k meritu věci.-

Bylo mi šéfem příkazně sděleno, abych to uvedl do normální výkresové podoby, aby to komise mohla právoplatně uznat a dát tam razítko. A aby to šlo samozřejmě i vyrobit. Postupně jsem rozkrýval taje, tohoto odborníky posvěceného řešení, překreslováním do skutečných trojrozměrných proporcí a s hrůzou zjišťoval, že tak rafinovaně neuchopitelné řešení nejsem schopen dopracovat. Rébus hodný Járy Cimrmana, jak jde něco navrhnout a schválit, stěží už zdokumentovat a vyrobit už vůbec ne.

Teď už filozofování stranou. S tím prostudovaným nesmyslem jdu o radu za šéfem, který se na tu mnou dotvářenou pitomost ani nepodíval. Pouze mi připomněl, čím jsem byl pověřen a ještě zdůraznil praktickou využitelnost zařízení. Moje tirády, že by to chtělo úplně jiné řešení, s poopravením záměru, usekl šéf: „Tak na co ještě čekáš?“

Raději si předtím zajdu do depa lokomotivu přeměřit a s mašinfírou hodit řeč.

Konstrukčně se to pak vyřešilo úplně jinak, lokomotivu šlo opravovat oboustranně a z jejich výkresové dokumentace jsem nepoužil ani čáru. Zato z jejich textové zprávy, se daly použit dokonce dva řádky, především nadšená replika o technologickém přínosu zlepšovatelského řešení.

Tímto byly zákonné podmínky splněny, návrh byl následně přijat, jistí soudruzi z kolektivu dopravy odměněni.

A já už nebyl za akci více zdrbán. Jednalo se o jednu z největších odměn, které se může konstruktér občas dožít.

 

 

Ustanovil mě šéf  \22

školitelem konstruktérek. S úkolem, zasvětit naše kresličky (nedávné absolventky večerní průmyslovky strojnické, jinak už maturantek tehdejších jedenáctiletek / tj. současných gymnázií/ do případného kouzla konstruování OK. Tyto, dvojím středoškolským vzděláním vybavené pracovnice, dvoumaturitní zkušené kresličky se měly údajně tímto, mnou dodaným závěrečným fíglem vyzbrojit, k možnosti posunu z nejnižší pracovní pozice, směrem vzhůru.

/ Toto byla z celkové koncepce, jenom část typické chaotické zvůle idiotského systému na vzdělávání mas. /

Výchozí pozice zdánlivě vyrovnané: První moje žačka byla manželkou vlivného straníka. Druhá to první ne a partajník otec v důchodu. První měla zkreslit nárazník pro jeřábovou dráhu, druhá sloupy ocelových stěn vápenky Varín.

První adeptce jsem to dílo ukázal v konstrukční knize, částečně naskicoval půdorys, řez a zadal vymezující míry. Té druhé byly předloženy k nahlédnutí moje sloupy a zadány sestavní rozměry pro další konkrétní stěnu vápenky, jež měla dopracovat.

U první žačky se klubaly na světlo boží zajímavé útvary hodné Andy Varhola (nadčasový americký malíř bizarních děl, původem z východního Slovenska). Žačka druhá, sloupy zvládla bez zvláštní pomoci sama - takový šedý průměr, za dvě.

První však uplatnila strategický komunikační talent a předvídavě mě u šéfa před závěrečným hodnocením předběhla.

Byl jsem pak pozván k šéfovi, poctivě připraven podat resumé o padesátiprocentní úspěšnosti mise. Namísto toho jsou však kritizovány mé necitlivé školitelské praktiky vůči kolegyni. Moje vyhodnocení rychlokursu ani nepřišlo ke slyšení.

Nepsaná a nevyslovovaná objednávka na výsledek školení se totiž rovnala kladným stu procentům, i kdyby to holky sabotovaly. S tím spravedlivým" jezovitským" počínáním jsem mohl jít tak do kelu!

Vždyť ty baby měly o maturitu více než většina osazenstva.  Jediný kdo v těch školitelských hrátkách neuspěl, jsem byl já. Jakkoli, se mi to zdálo tehdy příkré, po létech musím uznat stálou platnost Kohótova poznatku, že kůže bitá je fakt lepší.

Personální záležitosti se pak ubíraly mimo mé jednoduché chápání. To: „čelem k masám“ znamenalo, že kresličky dostaly možnost projevit vyšší schopnosti a tímto byla direktiva shora splněna. Že se při tom projevilo pochybení školitele, šlo přiřadit k ,potížím růstu‘, jakož i nenaplnění původních konstruktérských šancí obou uchazeček.

Nedávná moje první žačka byla sice povýšená na úroveň rozpočtářky a tabulkově převedena ke stavbařům. U rozpočtářů pak předvedla pár unikátně roztomilých, v rozverných kolektivních chvílích vzpomínaných několikerých faux pas, než excelentně zakotvila v archívu a kopírce.

Druhá frekventantka mého rychlokursu komunikativní drajv kolegyně postrádala a setrvala na stejné kresličské pozici nadále. Snad až zbytečně dovedně si uměla poradit i se zmrvenými výkresy kolegů). Za účast a podporu nás ostatních nám pak pověděla fór o neschopné čotce z Konské, jinak velmi milé tetičce.

 

Vyslechněte slova Hani: 

* Byli u nich, u Hanie a jejich rodičů na Náměstí Míru v Třinci přátelskou návštěvou, čotka s ujcem (teta se strýcem). Veselá to kopa ujcovská, …hlavně, bylo-li co vypít. Bylo, ale přes pupek, hodně v noci, při odchodu domů nevidí ujec na chodidla a boty už vůbec ne.

Tyto jeho manželka vyhledala, zouvákem je rve na chlopiskovy šlapy, a šněruje. Od samého začátku operace je peskována za neschopnost. Nějak křivo boty nasadila, sešněrování fest tlačí. Vystrčen je však ujec švagrovou ven. Celičkým pěším přesunem do Konské stále mamře na čotčinu neschopnost.

Neschopná čotka brzo ráno u nich na náměstí znovu je, u dveří zvoní, vrací švagrovy malé boty, o dvě čísla menších bot manželových. S těmi pak obratem peláší domů, aby starý, který ještě chrápe, nepřišel na to, co mu to vlastně včera stara nandala na nohy. Ať zůstane aspoň u toho, že ať je sebevíc baba obětavá, ani boty zavázat neumí.*

/ Takto doposlouchali jsme slova Hani./

 

 

Dvě cihly putovaly autobusem \23

do Západních Tater, poté co starostlivě přibalovala Karlova žena různé propriety do jeho rozloženého ruksaku. Probíhalo to u nás v kanclu, na rozklaďáku.  Každoroční výjezd do našeho železárenského tábora v Žiáru, v Západných Tatrách se nesl ve znamení celodenního přibalování potřebných zásob k většinově nepotřebným součástem. Častokrát nás ten den Jadzia  od pecařů obšťastnila svou návštěvou. Povětšinou to vyšlo, když tam její Macouš zrovna nebyl. Přinášela koupený proviant a jakési jiné zbytečnosti ze svých zavazadel a manželovi to do ruksaku cpala.              

Šlo už nám to všem mírně na nervy. Tak jsem přelezl přízemní sklopné okno, přelezl plot a z vedlejšího staveniště našich budoucích závodních doktorů donesl dvě pálené cihly plné. Hodně nasáklé vodou,  takže nezbytná informace pro Paroubkem proklamované obyčejné lidi: suchá cihla váží sedm kilo, je mírně irelevantní.  Jestli Vás to ještě baví, byly zabaleny do šablonového papíru a v další příhodné chvíli pečlivě uloženy dospod ruksaku.

Proto bylo řečeno škubajícímu sebou Karlovi, kdy se téměř leže na zádech snažil s mocným hekáním odlepit ruksak od rozklaďáku, když se mu to napoprvé nezdařilo: „Co béčiš, ta tvoja tu už byla třikrát a pokaždé ti tam něco dorvala.“ Byli jsme si jisti, že zapochybuje o upřímnosti našich slov a ruksak začne prohledávat.

Jeho bezmezná důvěra v Jadzinku ho pobídla, aby tu ťarchu s vypláznutým jazykem, vrávoraje chodbou a venkovním vstupním schodištěm, k našemu neskonalému údivu dotáhnul do přistaveného autobusu. Další nemenší úsilí jistě vyvíjel v Žiari, při přesouvání se do chatky.

Po návratu dělal Karel mrtvého brouka, až jsme nevydrželi a mámili po něm informace, jak to bylo s cihlami. Tak nám poskytnul konečně uklidňující informaci.

Ke konci pobytu byly cihly objeveny a máme-li zájem, jsou pohozeny za chatkou. Předtím velice dobře plnily stabilizační zadání a ruksak dobře držel svoje místo v chatce.

Čistě pragmaticky vzato, od té doby nepřipadal Karlovi žádný, byť i narvaný ruksak dost těžký. No, a za pár let došlo k dělení republiky a tak jsme my, teď zbytek pod značkou CZ, k tomu všemu ještě přišli o dvě pěkné cihly.

 

 

je to v pytli  \24

Asi po několika letech působnosti u OK, jsme s dlouhodobě stabilizovaným kádrem podnikli víkendový autobusový zájezd do západních Tater. S obvyklým doprovodem rodinných příslušníků, s ubytováním se na Bielom potoku. Macura zajistil jako obvykle levný autobus, který běžně přepravoval fotbalisty Nebor po všelijakých okreskách, k  zápasům tamního přeboru.

Měl usmlouvaného mladého amatérského šoféra, který akorát uměl jet dopředu, trochu dozadu a občas odbočovat. Jinak ničemu nerozuměl, jak jsme se přesvědčili, když ještě před stoupáním do hor odešla voda z chladiče do atmosféry, i když v jiném skupenství, neb originální hadice byla v kelu. Naši zasloužilí experti si však věděli rady a na chladič a vývod z motoru natáhli jutovou hasičskou hadici, která tam bůhvíproč, především díkybohu někde byla. Nějak ji izolační páskou omotali a zase se k ,Bielomu potoku‘ jelo.

Na předcházející peripetie jsme rychle zapomínali při společném posezení v největším pokoji ubytovny. Místa byla pro nás tak akorát, neb Pepa Morcinek od okaté Vlastičky se jako obvykle posadil do otevřeného okna a podřimoval tam. V nejmenším nevzrušoval ho za zády ten pádící dravý potok.

Program už povětšinou znal, neboť jako obvykle stěžejními vystoupeními byl Staśiův inovovaný monolog na téma jeho Volha a Karlův must. Duet: „Láska a vitriol, to nejde dohromady, láska žere srdce a vitriol vnitřnosti…,“ neodolatelně znova pěli Pavel s Luďkem. Zábavu dorazila Hania Olszarova, ponurým příběhem o nezákonně získaných třech stovkách Kčs, sedmi čulocích nalezených při domovní prohlídce a soudním verdiktem o čtyřech letech natvrdo.

I tak jsme všichni očekávali lepší zítřek, klidnější cestování.  Vydrželo to kupodivu až po ,Vlčie diery‘, jak se tomu strašidelnému místo říkalo, kde při návratu náš autobus definitivně vypustil ze svých útrob poslední zbytek páry z chladiče motoru.

Dost dlouho trvalo, než se u přídě vystřídali jednotliví osvědčení projektanti, dle hierarchie a schopnosti nasazování. Byla to bohužel přehlídka nepřeberných záměrů s minimálním vybavením, znásobena nervozitou a završena decimujícím výsledkem. Postupně se od motoru vytráceli, zatímco šofér si nezúčastněně hověl za volantem, jen co otevřel čelní dvířka obnažující motor. S přibývajícím podvečerním chladem zalézali dovnitř i ti poslední nejvytrvalejší, přemítat o pošetilosti pozemského bytí.

U už vychladlého motoru legendární ,Karosy‘ se nalézal pouze Bola a ten mně a Jasiovi Niemiecovi, jakmile se nám uvolnil prostor před přídi autobusu, oznamoval, že je to v pytli, že koledzy to všechno tak rozdrbali, že to nejde ničím dostupným propojit, ani utěsnit. Kolegiálně mi podal poslední zbytek hadice.

Jakkoli jsem se snažil kousek neporušené klasické jutové hasičské hadice rozumně nasadit mezi ty dva chladicí elementy s hrdelními vyústky propojit, bylo to očividně i prakticky netěsné. Všechna správná a logická řešení byla už předtím neúspěšně vyzkoušena.

Zbývalo už jen, vytasit se s řešením geniálním. Zdvojil jsem hadici shrnutím přes sebe, tak jak se shrnují holínky a pak to líp drží za lýtka. Soustředěným souměrným pootáčením a nesmlouvavým tlakem z obou rukou se to podařilo narvat na obě hrdla. Vypadá to ucházející a docela fest to drží, zkoušíme-li to uvolnit. 

Ještě musíme dolifrovat do chladiče asi osm věder vody z těžko přístupného kamenitého potoka; jaká-to boží prozřetelnost nám ho tu nasměrovala. Byla to až směšná sisyfovská práce, kterou z okna autobusu s pobavením sledovali postranní účastníci zájezdu. Než jsme s Jasiem na střídačku dorazili k autobusu, tak polovina vody z vědra dírami vytekla. Naštěstí Bola se tím zbytkem do chladiče vždy trefil.

Nelze se divit, že při nastupováni do autobusu jsme byli přivítání nevrlým: „Tóó… to trvalo,“ ještě že nás nečastovali tou odrhovačkou: „Lojzo, ve vědru je díra.“

Už se značně zešeřilo, jak šofér definitivně zabouchl dvířka před motorem. Ten v pohodě zavrčel a Karosa se rozjela jakoby nic a všichni zájezdoví byli najednou úplně klidní. Zdravě nezodpovědný šofér mohl klid přímo rozdávat.

Já však byl jak na jehlách celou cestu zpátky. Moc dobře mi bylo vědomo, jak osud našeho návratu visí na pověstném vlásku.

Po jistém čase se ptám přísedícího souseda Karla, kdy že ten autobus opravili? Karel dí: „Je pořád ve správce, ten vůl šofér klidně odvozil ještě dva zájezdy, než ho tam přistavil.

A, Bingo!

* Hanie Olszarky dovětek se doporučuje nepročítat, je fakt pro otrlé: … „Ten robustnější kolega toho odsouzeného vyvázl s pokutou a podmínkou, i když se nezákonně obohatil o tisíc korun.

Odsouzenec drobné fyziognomie, pak slaboučkým hláskem udiveným médiím vysvětloval ten nepoměr trestu: „Chodili jsme s kolegou ani ne na fotbal, ale za tu dřevěnou latrínu, kde si fandové občas odskočili ulevit. Z boku jsme se přitočili, chytli jednou rukou vercajk, v druhé měli takový žabikuch a houkli na čurajícího: ,Stovku, nebo čuloka‘. Ja, …a u mě jich při domovní prohlídce našli sedm.“ *

 

 

Říkalo se mu Cipísek  \25                          

Aby šéf ze stavebního oddělení Ing Cinkala, mohl mít vyšší plat, byli jsme my oceláři vedeni jako jeho pododdělení. A aby si ten plat zasloužil, chodil nás poddané vlastní osobou z horního patra usilovně, ale především nenápadně kontrolovat. Tím nejdůvtipnějším způsobem.

Rychle vstoupil do kanceláře, ještě rychleji se rozhlédl, a když dotyčného neviděl, zeptal se: „Je tu Rudek,?“ což byl tenkrát náš přímý šéf ocelářskej.

Říkalo se mu Cipísek.

Ne Rudkovi, tomu z patra.

 

 

Kronikářský rébus  \26

naskočil naši Hance Kozákové, sídlem v kanceláři se Stasiem a Luďkem. Pavel tam seděl také, ale jeho z toho blbého fóru, s tím záznamem kronikářským nepodezírám. To spíše ty první dva sígry, Ti by byli schopni té špatnosti. Co se vlastně stalo? 

Všechno podstatné proběhlo už před rokem. Odpolední rauš našeho OK oddělení v bystřickém parku PZKO organizoval tehdy Olszar Palo, neb byl právoplatný člen této organizace a měl fundovaný přístup k jednotlivým gastronomickým zařízením. Se zaměřením na „placki se špyrkami“ a další zajímavé outvary a ovary. Já jsem organizoval bleskový tenisový turnaj pro oceláře. Rakety a míče jsem dal dohromady ze svých zásob a sebe jako jediného ,závazně levorukého‘(tzv. hendikepovaného) účastníka. Pouze k naplnění hracího pavouka.

Pavoukem jsem se sunul překvapivě vzhůru stále snadněji, jak jsem postupně tu levačku zdokonaloval a stále objevoval nevyužitý talent levé ručičky. Finálový soupeř Karlík Stebel měl tento rok, kdy se značně věnoval rekreačnímu tenisu, životní formu.

Bál se mé levačky (spíše následné potupy od ní?) a tak vyrukoval s prohlášením, že se mnou odmítá finále hrát, pokud budu nadále hrát levou rukou. Žádný hendikep, požaduje jako finálový soupeř, aby se to odehrálo fifty – fifty. Na takový požadavek bych přistoupil, pouze kdyby o to požádal pan prezident. Zeman ale ještě nebyl ve funkci.

Nikdo z nás ze svých pozic už neustoupil, takže se finále neodehrálo a my finalisté jsme aspoň nebyli ošizeni o občasné osvěžení těla i mysli, probíhající v běžných, léta odzkoušených periodách. Na nějakého vítěze turnaje už stejně nebyl tehdy při pokročilém stavu dovádějící obsady tohoto zařízení nikdo zvědavý.

Pak už bylo na BSP (Brigády socialistické práce) kronikářce Kozákové Hance, popasovat se s postřehy z oného podujatia. V té nápaditě podané informaci o našem popracovním vyžití se skvěla závěrečná pasáž o (ne)vyvrcholení tenisového turnaje brigády.

*/ Bylo projeveno politování, že se finále neodehrálo, doslova bylo rukou vypsanou zaznamenáno: … protože jeden finalista, jmenovitě Liberda tohle utkání odmítnul, i přes výslovnou žádost finálového soupeře hrát pravou rukou. Vítězem turnaje tak byl dodatečně prohlášen druhý finalista Karel Stebel, který stále nesouhlasil s  levorukým hraním soupeře …

Z pozice kronikářky, pravomocně ,de jure‘ byl stanoven takovýto sportovní verdikt. Tady už ale neexistuje žádný opravný prostředek. Myslím, že se tímto uskutečnil zajímavý, ale nebezpečný precedens, z něhož by se mohla nedejbože inspirovat i naše justice, a to, jak snadno se dají otočit jakékoli výsledky lidského konání. /

Na tu finálovou (ne)dohru jsem přišel čirou náhodou, když slavná ,kniha BSP‘ byla vystavena ve vedlejším kanclu a dolaďována k soutěži kronik naší werkové oblasti. Téměř rok po této proběhlé záležitosti jsem ji bezděky nalistoval, a to přesně na ono inkriminované místo.

Fakt nevím, kdo si to z Hanky tehdy udělal prču, když ty události dávala dohromady. Holka se po proběhlé akci, u některých zúčastněných (bohužel ze svého nejbližšího okolí) houževnatě pídila po rozumných podrobnostech, aby to zpravodajství bylo co nejlíp stravitelné pro hodnotící komisi těchto socialistických šperků. Tak co, sígři?

      

/ p.s. Ale přesto mám tímto bezelstným záznamem hmatatelný důkaz, že mi tehdy coby závodnímu hráči nešlo o úspěch za každou cenu. /

 

 

 /3  _éra originál cypovin  \19 - 26)

-----------------------------------------------------

 

 

 

Kapitola 4-4 z 10
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Léta psal střídmě projektant více branží. Zkreslená technická myšlenka doprovodila se jednoduchým popisem.
Následkem vzrůstajícho tlaku stále sofistikovanějších stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech a "určitě" reakcí na přemnožení neurčitého slova v médiálním prostoru, zavítal na pole literární. Sází zrovna do kláves jiná a jasná slova.
S třineckým werkem spjatý autor ve své paměti zalovil, aby podvědomou formou "literatury faktu" vyhledal pro Vás v příspěvcích tu zaniklou, pro mnohé vzácnou dobu. Vysoukával nosné příběhy ze své studnice poznání obezřetně a zjišťoval, že krčí se v koutcích další epizody přisáté. Oprášil je a nechal žít.
V kotlině naší byly doby veskrze skromnější, ale bohaté na vzájemnou lidskou komunikaci a fantazii. O tom je zde vedená řeč. Maximálně po pravdě je psáno o živoucí, prolínající se mozajce naturálních příběhů. Neb autor si žádá "černé na bílém", s nadhledem popatřit, co se tu vlastně odehrávalo v těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •