IKAR CZIKAR CZ

A k a špion výmarský (Daniel Liberda)29.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 1346, Komentáře 0

 

Znovu na scéně/4úpr.\ A k a špion ..

Zdá se, že Jeho Výsost Princ je velmi spokojena s průběhem a výsledkem inspekce. Vždyť mi povídá: „Ani jsem si Aka nepomyslel, že se průzkumná operace ,Snózki‘ dá tak rychle zvládnout. Jo, dobrej parťák, ten mi vždy chyběl.“ Úplně jsem se nad tou chválou zatetelil. Jsme už za lávkou, blížíme se ke Szturcům.

 

opět zde \19

Především avízuji uzavření jedné návštěvy do minula, za Princem. Jinak já Aka, hlásím, že jsem opět zde. Kdepak, není to nějaké konspirativní pokračování známého vojáka. To já voják, zatrolený transfer mi konečně naskočil. On ten lidský faktor se nějak ustálil a já si na něj konečně mohl přenastavil svůj čip.

Jak? Tu otázku raději ani nevyslovujte, kvůli vlastní bezpečnosti. Někde se jen tak bokem zmíním o oné záležitosti. Pochopitelně zašifrovaně, i když vidíte, tady žádné šifry nepoužívám. Všechno pěkně naplno jsem se   mezi vámi naučil vybalit. Ono se pak z toho spíš něco pochopí, co Já potřebuji.

Tak to vlepil můj veterinář Wavreczka mým pánikům, když mi vpravil ten malinkatý čip. Byl prý přímo od výrobce zakódovaný na mé jméno a adresu: Byst... . Že to není možné, aby se tak velký pes bál trochy píchnutí. Ty velikosti čipů prý dává ratlíkům. No což, praštit se pořádně, sletět do něčeho mi nevadí, ale to píchání fakt nemusím.

Už dost okecávání, nakupilo se mi tu tolik věcí a konečně jsem se dostal i k tomu portálu MT. ten mi ohromně vyhovuje. Cvaknu si tam odpozorovaný link a dostane se mi přes čip do té nekonečné databáze pachů, do zvláštní rezervní komory transformovaný přenos člověčího psaného jazyka. Tam lidským elementům, v jim nezjistitelném úložišti mám zaprogramovaný systém mého konečného psího pochopování všeho psaného a řečeného. Dokonce se zpětnou vazbou. Víc už nekecnu, i kdybyste mne lechtali.

Snad můžu poprosit o strpení s tím přetlakem nových informací. Musím to nutně revidovat. Úplně jsem podlehnul představě, že se mi to v archivní databázi hezky samo uspořádává. A ejhle! Stačila roztěkanost, jeden si něco neuloží, nepotvrdí a je chaos. Útěchou mi tak může být, že z jiných chaosů stvořil Bůh tenhle svět, tak naokraj, aby řeč nestála.

Blesková rekapitulace: Pořád mladý, stále největší ze sourozenců (jen z doslechu mi vědomo) neustále střežím bystřickou Kympu a nejbližší okolí. Zabydlen na horním patře nejvýše položeného dvoupodlažního domečku v blízkém okolí. Mám pořád perfektní přehled o přijíždějících i kolem projíždějících vozech motorických. Samozřejmě i o sem tam pobíhajících živočiších, lidstvo neberouc jako výjimku.

Tu nejdůležitější informaci až teď. Po šestitýdenním odloučení se mi z Indonésie vrátil pán. Pán věděl, že zrovna hodně sílím, ale i tak byl hódně překvapený jaké mohutné psisko ho doma čekalo. Na tohle mu stačily jen udivené oči. A jak zmoudřelé, to musím skromně dodat sám a pořád dokazovat.

V tom únorovém zbytku zimy si spolu užíváme ještě pár výletů po zasněžených stezkách bedskydských strání. Pán vyráží hodně navlečený po tom indonéském teploučku. Já vyrážím nalehko, abychom co nejdřív dosáhli cíle výpravy. Většinou to je horská chata, plná podobných vandrovních u praskajícího ohně v krbu si lebedících. Pro zpáteční cestu jsem už tak vyhřátý, že prašan sníh je pro mne takovým peříčkem, jímž se k domovu s pánem navrácíme.

 

 

Sněhuláci zpropadení \20

trochu jsem se s těmi výlety ve společnosti pána trochu předběhnul. Zpátky do fronty!

Co jsem se vrátil z Jaseníků, jako bych s sebou přitáhl počasí plné sněhu.  Co nevidět je i v Bystřici a na Kympě se mu daří dobře. Už si moje tlapky konečně zvykly na ten studený sníh. Zmrzlý mi jde docela k duhu. Do mezer mezi polštářky na tlapkách, tam mi sníh jen tak nezaleze. Krev rychle proudí, prohřívá partie pod polštářky a nožky jsou v pohodě. Nejhorší je sněhová břečka a ta žravá sůl. To si musím občas přední tlapky olíznout. Na ty zadní také dojde, ale až se uvelebím na pelechu v bytě.

Trošku později jsem po ránu vyrazil ven. Okamžitě stopuji, neboť někdo nám očividně kradl sníh. Stopy jsou ale od lidí z baráku, zvednu oči a…, sednu na zadek. Šklebí se na mne sněhulák, jak od nějakého Lady.

Takhle ne, bez mého svolení takové potvory tu nestrpím.

To jsem mu naládoval. Na jednu stranu letěla hlava, jinde černý hrnec a škoda, že ten nos z mrkve nebyl vařený. Z boku jsem mu vyrval koště a pahýl zakřiveny. Levý, pravý hák - - kabát s černými knoflíky je fuč. Hupnu na podsadu, všemi hrabošky zaberu a máme tu zase přehlednou rovinku.

Jako by jim to nebylo dost jasný, 2 sněhuláky pak stavěli současně dva kulouši. Krmička Marcelka jen v rukavicích a strejda pomáhájící si ještě lopatou. A šli kousek od sebe chytráci. To jsem se nalítal, abych svěřený rajón tady, bez těch příšer udržel. S bídou ukulají či uplácají 2 koule a hned to letí do háje.

Konečně je zebou ruce a přestávají koulet kulouši. Hupnu za roh, ještě si písknout a valím se na pelech. Zdřímka po tom vysilku nutná. Snad mně ten ranní sněhulák nebude ve snu strašit, to si ještě přeji. Áaaíiiuf, chrrr.

 

Přispůsobiví a potížisté, \21

zrovna ten Valdík od Haltofů prošel dvěmi fázemi. Uvízl už natrvalo v té druhé. To už bylo na jaře. Měli jsme zpočátku takovou nepsanou dohodu, že si ty vrata u něj očůrávame navzájem, každý ze své strany. V odborné rovině se jedná o značkování území.

Zkušenější Valdík takhle první začal značkovat. A prsknul mi to až na tlapy. Načež jsem přistoupil na tyto ceremonie a na výraz úcty mu pokropil přes síto jeho černou hlavu. Pak jsme si šli po svých. Valdík do otevřené klece a já kousek po toku Žabince, k tomu podemletému bunkru, z něhož už zbývá jedna nachýlená stěna. Vytvořila se tam taková pěkná zátočina a tůňka, kde po opadnutí občas zvednutých hladin je mi voda aspoň po břicho.

Johny od Potyszů, mohutný tmavý vlčák odjakživa vždy běsnil za plotem, jen co mne ucítil a zahlíd. Pokud ovšem nechrápal na balkóně. Nebál jsem se mu vynadat jaksepatří také, měl jsem vždy po ruce doprovod. Normálně chci s každým vyjít, i když ho zrovna nemusím. S ním to opravdu nešlo. Jednou jsem se přes plot pokoušel o pakt neútočení. A mizera mě kousl do ucha. Bylo krve, jak na jelita.     

To letošní léto je jiné, pokud mne jdoucí druharoční paměť neklame. I když je trochu mokřejší a studenější mně to vůbec nevadí. Toho tepla je pořád dostatek a pak je fajn, když jsem s pánem u řeky. Popravdě řečeno většinou je u řeky pán, já už přímo v té Hluchovce burácím. Dokonce do ní ponořuji i hlavu potřebuji-li ze dna vtrhnout uvízlý kořen. A pak tam v šumu řeky to také hodně pleská, když rychle protáčím hlavou tam a zpět, abych dostal vodu z uší. Velké plácačky mě pořádně fackují po papuli, holt nic není zadarmo.

 

vandrácký syndrom  \22

Budu reprodukovat, co jsem vyslechnul. To strejda referoval svoji segře o naší jedné vycházce: "Aka si to fičí procházkou k potoku, setkává se za Miechem s tlupou beranů od Bojdy. Ti jsou natěsnání u provizorního pasteveckého drátěného plůtku s velkými oky. Svým plíživým krokem, s vysunutým čenichem, bez obvyklého pohupování, téměř jakoby plul, takhle se přibližuje Aka k ohradě. Zmerčili ho berani, a jelikož je jich hodně, a jsou si jisti ohradou, přicházejí Aka naproti. Jsou zvědavi, co za zprávy jim známý z Kympy přináší.

Aka reaguje naprosto klidně. Až se jich u něj shromáždí téměř všichni, i malí beránci se přivalí, tak na ně dvakrát lehce ňafne na pozdrav. Nikdo neprchá, když Aka už je tak veliký, jak byl by býval dospělý beran po ostříhání. Mnozí k němu důvěřivě prostrkávají čenichy. A …"

Samé kecy, musím to utnout. Faktem je, že na rozloučenou jsem na ně huknul trochu více, až se rozprchli po pastvišti. Ti hromi  si musí být vědomi, že já s nimi krávy nepásal. Jako občas berany navštívím na pastvě, v nastalém podzimu ta čeládka přikvačila k nám.

Zpočátku jsem myslel, že mne přišli pozdravit. Ale ne, pustili se z kraje do té nedokončené louky pod skleníkem! To je už naplno ovládal ten jejich "vandrácký syndrom". Dotyčné to nutí pást se všude možně, jen ne na vlastním.

Nedalo se svítit, nepotřeboval jsem už asistenta, vyhnal jsem je sám. Tak každej na svém a můžeme kamarádit dál.

 

o 60 let zpět  \23

Tak jsem se Vážení párkrát zamyslel nad tím vyprávěním o Princi. No přece o tom mém předchůdci v naší krásné končině, o tehdy dost větších výměrech. Údajně si tam docela po svým počínal jistý, prý velmi inteligentní německý ovčák.

No, a dlouho nic….. Mívám občas sny, hlavně ty s jepičím životem. Takové přiblblé,  logika nižádná, kdy se dostanu do téměř neřešitelné situace a ono to s přispěním jiného nesmyslu vyšumí. Hlavně neklesat na duchu, už to mám vyzkoušeno. A když pak jsem vzhůru, můžu dokola přemítat, zda se mi to zdálo, nebo jsem toho kousek prožil?

Ale co jsem zažil nedávno, to Vám musím podrobně vylíčit. l to, že se mi jedné noci přihodila prazvláštní událost. Ono už byl v podstatě bílý den. Šinu si to  po jedné zdrhačce k domovu, po prašné kamenité cestě kolem Szturca. Ještě v půli kopce můj nos větřil a hlavně věštil, že asi bude všechno jinak. Ostatně, od tohoto momentu se mi jakoby vypařilo povědomí co bylo předtím. I tak jdu schlíplé domů a odevzdaně očekávám obvyklý zprdunk.

Zpozorním však vidění, na obzoru vidím černá trubková vrata, kde brankou pro pěší proklouznu na jiný, než náš předpokládaný plácek. Je to fakt jiný, a vůbec tam není náš dům. Jen taková, živým plotem ohraničená planinka, s malými ovocnými stromky a cestičkou z placatých kamenů pod ní. Co se to tu proboha stalo??

Něco prazvláštního, úplně normálně mi jde naproti Princ. Nenuceně na mne spustí: „Kde tak dlouho čučíš Aka, že ses dřív neukázal.“ To mi povídá ten žlutočerný sympatický krajan německý ovčák, vlčák původem, „pojď se tu rozkoukat.“ Zahuhlám něco na pozdrav, a jak ve snu jdu za ním. Nalevo za stříbrným smrkem je plácek s elipsovitým koupacím kamenným bazénkem. Břeh za ním je narostlý o nějaké "Tatry." Vedle se povalují malé trepky, systém ,Baťa'. "Ty jsou mého pánika," povídá Princ, "lajdák je tam večer nechal a do školy letěl v sandálech. To znamená, že fotbal po škole hrát nebude, přijde domů brzo, je středa a valíme na cvičák."

"Ty jsi úplný Sherlok Holmes Princi" vzdychnu obdivně." "Ale jdi Aka, stačí trochu pozorovat a občas přemýšlet," šklebí se Princ. "Nejlépe hlavou, pokud tam hochu nemáš samé blbiny. 

Pokyne mi a dojdeme na hřbet naší Kympy. Je tam z každé strany k vidění unikátní čtvercová stodola. Je postavena na chlévě od baráčku neviditelném. Na něm Princi enormně záleží, a ještě vice na té kravičce v ní usídlené.

Mléko s rohlíkem, jeho nejoblíbenější jídlo to, jak mi sděluje. Ukazuje mi tam vedle chlíva takovou amatérskou skrýš mezi dvěma smrčky. „Tu mám pozorovatelnu, kdysi tu řádili dva malí sígři.“ K mému udivenému pohledu Princ dodal, „No, malý pánik s kamarádem Čechem. Klučiska nastrkala třísky do písku silnice a řehnila se, jak šofer šílel mezi koly autobusu a hledal hřeby v gumách.“

Já jsem mezitím koukal na tu zatočenou stoupající silničku a na neposkvrněný kouzelný kopeček za ní. To mně předtím nedošlo, když jsem předtím kráčíval už po nové silnici, že tu bylo kdysi něco tak krásného, a s lípou pod vrškem.

„To nač Aka koukáš, to je ta historická Tomčali Kympa. Sám jsem hezčí "horu" neviděl. Z každé strany jiná, a v zimě ta sranda, když profičím se sáněmi přes ten mamlas plac s lyžujícími. Pánik se drží volantu, řve: ,Pozóórr,‘ a já kličkuji mezi mamlasy. Klidně si jezdí na lyžích napříč cesty.“     

Já stále němě koukám na tu krásnou hůrku, bábovku připomínající a z boku stráně vykukující starý podlouhlý dům, s ještě správnou střechou poctivým térem natřenou. „Tam si kamaráde zajdeme občas s paničkou ke starce na placki se špyrkami, ukazuje mi tím směrem Princ, „ Chápej Aka,.žádné škvarky, výpečky vepřího masa více druhů.“

Uniklo mi ještě ccssaákraaa a - - - šškrrchch - -, uujjíííp.  Zatraceně, urval se záznam, do dokončení zmizelo do ,přísně tajné‘, to bude zas makačka …

Strpeníčko. A popojedem. To víte, zase nespolehlivý lidský element. Nikoho nejmenovat!

Takže nahozeno, a stíhám Prince, co se pohnul přes cik-cak chodník před chlévem vzhůru, kde jsme procházeli kolem rozrytého stanoviště před nízkým přístřeškem. Ptám se z legrace Prince, zda tu měl návštěvou divoké vepře.

„To né, žádný cizí tu nemá přístup. To se tu jen v té červené hlíně loni válel vepřík domácí. Kromě rytí nic pořádného neuměl, udělali mu přístřešek na letní byt, když se mu do chlíva nechtělo. Potvora, více červená než světlá si to natáhla až do mrazíků. Měli co dělat moji páničci, aby to dvoumetrákové monstrum do chlíva potom dostali.“

Kolem baráčků se oklikou spouštíme mezi spoustou stromů, tam kde teď mám zrovna ten anglický trávniček. Kdepak, jen dva lány oraného, na něm brambory a ty vykopává motykou jedna milá paní.  

„Jé, Princi, kterýho fešáka kamaráda to tu máš a ani nečekala na odpověď, další kobzole lítaly do kýble. Princ jen tak zavrčel, že je to jeden známý, Aka ze cvičáku, a tahal mně k rybníčku.

„Kdysi jsem si tu zaplaval. Co si tady naši pořídili husy, už zde nelezu. Nějak by to nepasovalo k mé Výsosti.

Já jsem však hloubal nad tím, proč Princ neřekl té hodné paní, že to tu budu za hodně roků hlídat? 

Nad touhle ptákovinou Princ začal kroutit hlavou. Povídá mi: „Ty jseš Aka fakt číslo. Člověče, já musím myslet trochu dopředu. Pánik je malinký a někdy dost střelený. Jeho pantáta je myslivna nápadů, ale o mne se nepostará.

Ta panička je moje jediná opora, tu si střežím jak oko v hlavě.“ Přestal už konečně vrtět hlavou a klepnul mně packou po hlavě: „Já jí povím, co jseš zač, babka překvapením vyjekne, praští se motykou do nohy. A kdo se mne postará, Hee?“   

 Budeme mít k obědu k těm bramborám asi kapustu se zásmažkou, a párkem. Už má nejvyšší čas ten párek, byl jsem ve špajzu.“

„Jak můžeš Princi vědět, co budete obědvat, vždyť ti panička nic neříkala.“  

Princ aristokraticky převrátil oči a zamručel: „Už si nevzpomínáš Aka, jak jsi před chvíli zakopl o obranou hlávku zelí. Všechno se to dá dohromady a máme menu, co jsem Ti povídal.“

Protože to ještě na brzký oběd nevypadalo, Princ mně pozval, ať si zajdeme podívat k potoku a do Snózek.

Vyjdeme oklikou za zahradu, a nikde nic. Jen širé lány se tam střídaly, až jsme došli k starému laťkovému plotu, a je tam ten obstaróžní Valdíkův dům, dost šedivě mi připadá.  Ale jen s krávou a kozama ve sklepeních ustájenými. A hrome, teče jim potok přímo přes plac. Z toho v současnosti zasypaného místa na mne teď startuje Valdík.

Vypadá to legračně, ale přes potok se s povozy brodí. I tamní usedlíci s krávou brodí a sami skáčou po kamenech. To já teď zrovna nemusím, jdu pěkně za Jeho Výsosti Princem po lávce z dřevěných kulatin. Kdepak by se Výsost brodila. Já bych tam vletěl hned, dodržuji ale dekorum.

Míjíme nově postavený střídmý domek, tam bude za několik desetiletí, naštěstí za bytelným plotem šílet vlčák Johny od Potyszů.

„Koukni Aka, není ten Cymbolek hezký, když vypadá, jak by jej někdo užehlil. A také ten poslední dub, stoupavá louka za ním a také lán brambor bych měl uhlídat.

Tady docházím jen občas. Pánik je zde na pastvě s krávama denně, donedávna ještě se svým dědou.  Aka, kdyby něco, jseš tu dneska se mnou na inspekci. Každá zažitá zkušenost Ti bude dobrá.“   

A potom jsme z Cymbolku směrem k Podolu v rozvinuté dvojce provedli  krajnicový obchvat území. Dorozumívaje se podvědomými nehlučnými signály, vztyčením hlavy a naznačením směru průzkumu. Za horizontem jsme to uzavřeli bez nálezu nějakých nepředloženosti s průnikem na naše území. V dvoučlenné užší rojnici už zvolna postupujeme po mezi loukou a plátem oraného sekeru připomínajícího zpátky dolů. Až k úvozu dočišťujeme terén. Krásně, jak na dlani je odsud vidět osamělý starý Princův domeček pod Kympou, v záplavě mladých stromů a keříků.

Zdá se, že Jeho Výsost Princ je velmi spokojena s průběhem a výsledkem inspekce. Vždyť mi povídá: „Ani jsem si Aka nepomyslel, že se průzkumná operace ,Snózki‘ dá tak rychle zvládnout. Jo, dobrej parťák, ten mi vždy chyběl.“ Úplně jsem se nad tou chválou zatetelil. Jsme už za lávkou, blížíme se ke Szturcům.

Za ohbím naší Kympy vystupuje kostel a zvoní poledne. Trhne se mnou, náhle se mne zmocní podivný třes. Princ je ale naprosto klidný, s pochopením vnímá moje momentální rozpoložení.  Uklidňujícím způsobem mi olízne roztřesenou líc se slovy: „Já vím Aka, co je teď s Tebou, za chvíli to bude dobrý.

Musíš už domů a dávej na sebe hochu dobrý pozor. Budeš-li ohrožen, vždy zachovej klid, nasaď vážnou a pozornou tvář. Do poslední chvíle přemýšlej, čím útočníka překvapíš. Až se vyhneš prvnímu útoku, vyraz hned po nejslabší partii. Neměň nikdy první rozhodn u t t  í  i !!“

Ještě rozostřeně zahlédnu za horizontem mizející hřbet Prince, chci za ním volat, zda se ještě někdy uvidíme… Ten třes se už ale nedá ustát. Jeden by si k tomu i lehnul. Tak jako já, neboť to se mnou v pelechu, po ránu, jemně třese můj pán.

„Aka, ty chrapoune jeden, vstáváme. Copak jsi zapomněl? Jedeme na hory, na Zórombek, bude tam Čili…, Karas a jiná havěť.“

Jen si slastně vzdychnu: „To zase bude tóčo.“

 

 /4  _čas dopředný i zpáteční   \e. 19-23 \

------------------------------------------------------

 

 

Kapitola 5-5 z 5
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Léta psal střídmě projektant více branží. Zkreslená technická myšlenka doprovodila se jednoduchým popisem.
Následkem vzrůstajícho tlaku stále sofistikovanějších stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech a "určitě" reakcí na přemnožení neurčitého slova v médiálním prostoru, zavítal na pole literární. Sází zrovna do kláves jiná a jasná slova.
S třineckým werkem spjatý autor ve své paměti zalovil, aby podvědomou formou "literatury faktu" vyhledal pro Vás v příspěvcích tu zaniklou, pro mnohé vzácnou dobu. Vysoukával nosné příběhy ze své studnice poznání obezřetně a zjišťoval, že krčí se v koutcích další epizody přisáté. Oprášil je a nechal žít.
V kotlině naší byly doby veskrze skromnější, ale bohaté na vzájemnou lidskou komunikaci a fantazii. O tom je zde vedená řeč. Maximálně po pravdě je psáno o živoucí, prolínající se mozajce naturálních příběhů. Neb autor si žádá "černé na bílém", s nadhledem popatřit, co se tu vlastně odehrávalo v těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •