IKAR CZIKAR CZ

A k a špion výmarský (Daniel Liberda)29.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 1348, Komentáře 0

 

Vládne tempo/2\ A k a špion výmarský

... Funím si tak po tom obžerství na podestě schodiště, po němž zase stoupá strejda s nerezovou miskou. Chyba lávky, krmička Marcelka to však měla v té piksli odloženo na neděli, a to pro strejdu. ...procedil ke mně: „Ještě že ti chutnalo, Aka.“

Prý by si vzal onen schovaný kousek. S ním však už byl započat trávicí proces v mém žaludku. Lucka se omlouvala za omyl; já se tvářil jako muzikant. Strejda si odnášel náhradou dvě vajíčka a ...  / - nějak zpřeházené, hledejte a naleznete /

 

 

vývoj je vývoj  \07

Jsou mi kolem k dispozici různí odborníci na všemožné činnosti. Ale v hrabání jsem nezvratně na Kympě přeborníkem já Aka. To ještě dlouho před tou mladistvou nemoci, kdy jsem pomáhal vytrhávat rašící výhonky od pozůstalých starých nevydolovaných kořenů na opalovandu. Můžete hádat, komu asi.

Strejda se s tím lopotil sám, tak jsem mu nabídnul nezištnou pomoc. Když našel s pomocí malého ostrého krumpáče kořínek a chtěl ho podkopnout, tak jsem ho odborně ze všech stran odhrabal. Když byl dobrý přístup ke kořenu a ten lopotník ho  podsekával, tak jsem kořínek chytil do zubů a pomáhal vyviklávat. Jakmile ho strejda načal, tak jsem kořínek neomylně vytáhl ze země sám a trochu ho ještě pro jistotu procváknul, aby už nerašil a pěkně uschnul.

Odběhnul jsem si jednou o něco dolů, k té strašidelné letité hrušce. Tam u laťkového plotu sousedky, jsem potřeboval zkontrolovat zda nespadl nějaký sladký plod. Hlavně jsem však chtěl dát do latě ty slepice na tom smrdišti. Ty kdákající blbky mi vůbec neprojevovaly úctu. Přes ty laťky jsem jim připadal nějak bezvýznamný.      

To se vzápětí změnilo, když jsem dírou v drátěném plotě pronikl na Péťův pozemek. Původně za spadlou hruškou (dle Nového zákoníku už tohle nemožno jest), ale pak jsem z druhé strany zblízka překvapil ty slepice. Úplně jim ztuhla krev, aby se pak s uděšeným vřískotem cpaly jedna přes druhou do kurníku. Úplně praštěné ty slepice, hodně mladej den a už v kurníku. Tak jsem ještě na ně houknul, aby pro příště věděly, s kým mají tu čest. Houkal ale na mne také strejda,  tak jsem dírou zase zpět, na svým a jde se domů.

Soused bydlící pod námi, za rozdvojkou našich cest se najednou objevil před naším barákem. S kolečkama, lopatou a svou fenkou. To je béžová dospělá labradorka, rychlá jako vítr a fajn zároveň. Nabíral si soused trochu písku s kupy vedle garáže, jak měl s páničkem domluveno.

My pejskové jsme se zatím trochu kočkovali (proč se tomu tak hloupě říká?) a stále více bodyčekovali. Z minula měla fenka zafixováno, že mne lehce zvládne. Já se však už nechtěl dát lehce přemoci, a tak na Kympě duněly nárazy hrudníků za různých skokových variací. Úplně mě to rozpálilo, chtěl jsem v tom pokračovat, i když se sousedi od nás vzdalovali.

To mně ale zadržel strejda povelem: "Aka stůj!", a hlavně mi objal předhrudí. Cukal jsem se jen tak naoko, nakonec jsem byl rád, že tohle udělal. Měl jsem toho už plné brýle. Strejda pak o tom udiveně mému pánikovi vykládal, že netušil, že může srdce tak rychle bít.

 

 

pořád vylomeniny \08 

Nějak se mi nahromadila energie a muselo se to na něčem vybít. Za stodolou směrem k Lipowským je svažující se hřeben útvaru Kympa. Kdysi dávno se tam něco pěstovalo, a já si usmyslel, že si tam chytím hraboše. Díra nalezena okamžitě, nízkostopým čenicháním trasuji pohybujícího se hraboše. Vypadá to, že dál nemůže, tak se hrabu za ním. Mezitím ta mrcha našla jakýsi starší tunelík a pohrabávala se pryč. Rval jsem se takovou klikatou čárou za ním.

Za mnou zůstával už pořádný zákop, a strejce strnulý úsměv. Dobře věděl, že je to na něm, aby pozemek co nevidět vypadal zase civilizovaně.

Panička pak přiběhla a pištěla nadšením nad tím, jakým způsobem jsem hloubil díru za tím nezbedou, co se mi chtěl provrtat do středu zeměkoule. Z předních hrabáčů lítala na rostoucí kupu měkčí hlína. Drny jsem automaticky chňapal mordou a vyplivoval, jak speciální kombajn. Prosím: „Výmarská vychytávka.“

Už jsem se k němu dočichával, z díry mi čouhal jen zadek s krátkým ocáskem. Když tomu prevítu se podařilo dostat na únikovou chodbu. To byl fajrunt.

Pleskl jsem sebou v tom horkém poledni na chladivý beton ve stínu baráku. Strejda mi aspoň za tu námahu přisunul nádobu s vodou, kterou jsem vzápětí vychlemstal. Další vodou mi panička vydrhla běhy s drápy. Čekal mně totiž nahoře v bytě polední oběd. Není špatné mít se dobře si myslím. Akorát se nesmí ustrnout a stále přibližovat těm dvounožcům nová poznání.

V dalších dnech jsem se nenápadně pustil do té kupy světlého písku. Tak jenom z kraje, jakoby od lesa. Když jsem vypozoroval, že obecenstvo má z toho také zábavu, slézal jsem hromadu výše a výše.

Zpočátku jsem jen lehce zahrabával tenisák, nebo ukořistěné rukavice. Abych si je později mohl vyhledávat. Tomu Vy lidi nemůžete rozumět, jaká je to zábava. Jste hned vzteklí jak psi, když si něco zašantročíte a nemůžete to hned najít. Když už nemáte žádnej čich, tak si aspoň dávejte ty věci pěkně na jedno místo. Je to hrůza, když máme někam jít a pán se furt vrací pro nějaké průkazy a klíče. Začínám chápat, co je mít koňskou trpělivost.

Ale teď, vlítnu na písek, zaberu sounož předními hrabáky, zatáhnu břicho, napnu hřbetní svalstvo, a to je rachot. Mezi zadníma nohama se do okolí zuřivě valí písečná bouře. S kyselým obličejem mi strejda napočítá pět hrábnutí a já padám do poloválcového okopu pro ležícího motostřelce (chcete-li bigoše - pro ty co zbožňují vojáckou hantýrku).

Panička je z toho udivená, neboť jak jsem se tam natáhnul, netrčelo mi přes horizont ani na ruby přehozené klapavé ucho. To se mi většinou podaří dostat do původní pozice, když hlavou švihnu se záklonu, a pak končím čenichem téměř u země.

Občas nacházím po Heli pohozenou myš. Ona je sice snadno chytí, ale nemá míru, jak dlouho si s ní, ještě živoucí může hrát. Neskutečně jí nadhazuje a vleže na zádech ji prackami za hlavou obejme, mrskne do vzduchu a ještě před dopadem jí zachytí. Takový tobogán pro myšky ještě nikdo nevymyslel, to povídal strejda mému pánovi. Myška prý ale po čtvrthodině své vrcholné akrobacie obvykle natáhne bačkory (trefí jí šlak je správně). Hela si jí už nevšímá, odchází poohlédnout  se po něčem pohyblivějším. Prý si hraje i s létajícími motýly, aby je pak schroustla nakonec.

Tak tu jednu myšku snadno vyčenichám a vesele si s ní  pohazují sám. Musím si jí co nejvíc užít, neboť poslední mi zabavila panička, pravíc s příšerným šklebem: „…to néé, Aka fuj.“  Až pochopí strejda co je to za novou ekvilibristiku, shání se hned po něčem, čím by mi to sebral. Dovedně kličkuji, občas mu dávám šanci tu myš popadnout, ale vzápětí s ní poodběhnu. Takhle s hlavou pořádně v záklonu, že to neumí ani Hela.

Jenže zavrčelo v zatáčce pánovo auto a já hurá za ním. Ani si neuvědomuji, že držím myš a v zápalu radostného třeštění ze shledání, nevědomky ji spolknu. Ani pániček mi ji nestačil zabavit, zato mi pěkně nadává a dává herdy do kožichu. Trochu se válím v prachu, až to strejdu rozčílilo. Prý se nemůže koukat, jak se psem zacházeno je. Asi si uvědomuje to pomalé člověčisko, že má na té patálii také svůj podíl.

Ale, vždyť se tolik neděje. Úplně správně mě pán cvičí, abych pustil nález, když se řekne: „Aka fuj“ a nepožíral, o cokoli k snědku zakopnu. Za chvíli už s pánikem vesele dovádíme, jakoby se nechumelilo. To nechumelení už téměž chápu, na chumelení jsem fakt zvědav.

Ti lidi jsou stejně trochu divní. Pro nepatrné prkotiny se urážejí, pak dlouho nekomunikují. Jakoby si neuvědomovali, jak vzácný čas jim zrovna ubíhá. Tohle já už vím moc dobře, hlavně když ho trávím uhoněný novým poznáváním, rozvalen v pelechu, v našem bytečku.  

Třeba tuhle mě velitelka vyvádí k vyčůrání, jsem už uprostřed schodiště, na podestě a náhodou už strejda dole otevírá venkovní dveře vyhlížejíc Helu. Panička velí: „Aka zůstaň,“ zatímco využívám pootevřené dveře a k nelibosti strejce rychle čůrám přesně na ten zvětšující se zažloutlý flek, hned za ochozem z betonových plátů.

Velitelka na mne láteří, že dostanu za to, že jsem na ní nepočkal a na strejce jak si to představuje, jí podrývat autoritu. Ten se brání s tím, že autorita se vytrácí nesmyslnými povely a o autoritu přichází především on sám.

Měl jsem co dělat, abych se hlasitě nesmál. Jak mohli ti snaživci přicházet o něco, co vůbec neměli. Když je poslouchám, tak je to z mé neskonalé dobrosrdečnosti k nim. Autoritu má u mne pouze můj pán a basta.   

 

 

další poznávání  \09

Teď s končícím létem a nástupem podzimu mi nastává jiný rébus. Rozvalit se na place tam, kde ještě svítí sluníčko. Ta místa bezmyšlenkovitě nacházím, mám to asi v genech. Asi jako to pradávné chytání medvědů. Proč se mi tak znenadání jen mihnou hlavou? Čas ještě ukáže.

I za ten kratičký čas, pro vás lidičky (mně připadal mnohem delší), se pro mne naprosto mění původní proporce mého sídla Kympy. Zpočátku při vysoké trávě nedohlédnutelné. Teď se k hranici po polehlé a vykosené trávě dostávám ani ne do deseti vteřin trysku. Stále viditelněji se mi tak vyjímají mohutné, stále zelené smrky, borovice i stříbrné jedle.

Kolem října jsem jednou na placu zachytil nějaký nový pach. Až k ohništi na opalovandu óder zavanul, od toho rozložitého cypřiše u vyříznutého sedáku ze stoletého smrku. Dokonce to začalo zajímat i strejdu, jenž se mnou venku ještě zůstal, neboť panička odběhla nakrájet maso k mému polednímu menu. Víte, když ho vidím krájet, musím štěkat. Těžko radit co s tím. Asi jsem někde zaslechl tu hlupáckou reklamu: „když musíš, tak musíš …“

Běhám kolem cypřiše, něco nad ním cítím, z opěradla sedáku na to nedohlédnu. Vyběhnu na druhou stranu, strejda mi dává pod přední tlapy hůl a udiveně kouká, co že se to má vypátrat. Pořád nic nevidím, jen cítím libou vůni. Pak zahlédnu na balkóně se něco mihnout (panička se chtěla schovat) a páru nad hrncem.  Došlo mi, že se tam dneska chladí maso. Zahalekal jsem jak na lesy a davaj (pádím) nahoru.

Obvykle to ohřáté maso kuchařka chladívala v okně na druhé straně baráku. No vidíte, na co všechno musím přijít sám. Je to někdy na koňskou hlavu. To krájení hovězího srdce pak proběhlo s obvyklým rámusem. Ale jinak mi to chutnalo velice. A to tak moc, až jsem po dobráku Lucce o víkendu vyloudil další porci navíc, v ledničce uschovanou.

Chyba lávky, krmička Marcelka to však měla v té piksli odloženo na neděli, a to pro strejdu. Funím si tak po tom obžerství na podestě schodiště, po němž zase stoupá strejda s nerezovou miskou. Prý by si vzal onen schovaný kousek. S ním však už byl započat trávicí proces v mém žaludku. Lucka se omlouvala za omyl; já se tvářil jako muzikant. Strejda si odnášel náhradou dvě vajíčka a procedil ke mně: „Ještě že ti  chutnalo, Aka.“ 

 

 

«vata, ježek a berani» \10 

U vyjímajícího se, loňským rokem zasazeného vzrostlého dubu (na počest malého Ondřeje), hned za plotem má Peťo uskladněna prkna, fošny, hranoly a další harampádí. Já si tam odběhnu pro izolační vatu, kterou cupuji u ohniště. A dalo se čekat, strejda mi to rekvíruje (zabavení věci v prospěch obecní).

Přistupuji na to s podmínkou něco za něco a rekvíruji mu čepici. Přenechávám mu ji pak s překousnutým stahovákem. Umně si ji obstříhal, nosí ji dále jen na Kympě a to ještě když není vítr. Jinak je prý pohodlnější sděluje ostatním osadníkům, očumujících ten výtvor. 

Zanedlouho pronikám lehlým plotem nad bývalou silnicí do Pasek, k té hromadě prken. Posledně jsem tam ucítil něco neznámého. Strejda se hnal za mnou. Než se tam došoural, byl jsem zpátky, v zubech držel úplně vyschlou kůži ježka, ještě s funkčními bodlinami.

Předvedl jsem pak strejdovi, jak to výmaři dělají s uloveným kouskem. Lehal jsem k tomu, vrčel, štěkal (přivolával je správně). Asi tak nějak má probíhat ta vyzkoušená signalizace ulovené zvěře. Dotáhnul jsem tu vysušeninu až k ohništi a hodlal pokračovat v loveckých předváděčkách. Strýc si natáhnul rukavici a zanaříkal, že se o ježka bodnul. Bídný lovec je to. Chybí mu jemnost stisku. Prý se to už musí spálit a definitivně mi to zabavil.

Tu sušenku však nespálil. Zapomněl na ní.Cítil jsem jí vecpanou v okýnku chlívku po dávných slepicích. Už mně teď nezajímala, bylo tolik nových věcí ke zkoumání.

Vím už, jak vypadají vyholení berani, jež nás tady obvykle k podzimu navštíví. To utečou sousedovi s tou rovnou střechou o další cestu pod námi a celí radostní tu pobíhají a hledají něco chutného k snědku. Strejda pro to nemá pochopení, bere větší hůl, obejde skleník a zařve: „kkššáa.“ Berani vidouc, že strejdu zezadu statečně jistím, se dávají na ústup a následně na úprk. No, příští rok zkusím s nimi vyběhnout sám, jako že se Aka jmenuji.

 

 

trochu hororu \11

To jištění jsem strejdovi vrátil za jeho podporu, když jednou za šera se mnou posečkal na opalovandu a mě tam na západní straně něco zaujalo. S vysoko zvednutou hlavou, s občasným povyskočením z předních běhů  jsem zkoumal nějakou světlou skvrnu, tam dole v břehu. Dával jsem okolí hlasité varování, že je něco neobvyklého v našem rajónu.

Strýc mě povzbuzoval, ať jdu za tím podezřelcem. Tak jsem tam nebojácně došel a vytáhnul jsem nahoru ten proutěný košík. Ten jsem včera částečně rozcupoval, aby ho v noci vítr neshodil do mlází. Jak v šeru, po západu slunce tam v půli břehu trčel, fakt vypadal zlověstně. Mě už by nedoběhl, mám ho načichaný.

Teď už to můžu vypovědět, co mi stalo jednou na procházce s pánikem, když zamířili jsme do hornatých Pasek. Tehdy jsem z toho ještě neměl rozum a také byl dobu dost zmatený. Moc malý mysliveček v tom letním odpoledni jsem tedy ještě byl.

Tož stalo se znenadání, z pootevřených vrat se na mne vyřítil strašně vzteklý, dezorientovaný, z řetězu spuštěný velký pes. Skočil nečekaně na mně a já poznával, že sám už nemám šanci tomu rabijátu odolat. Předtím jsem se každým psem, ať byl z jakékoli psí rasy i velikosti vždy domluvil.

Pán mě srdnatě bránil, odrazil ho kousek. Ale ten terorista mě znovu rafnul vejpůl, až mi bylo ouzko. Pán však sobě sebral nadlidskou sílu, popadnul velkého útočníka za srst, zacloumal s ním holýma rukama, zvednul ze země a praštil s ním o asfaltovou cestu. Jakoby se tomu zběsilci srovnaly závity v mozku a ten pochopil, že oběti už bude sám. No, a barabčík zalezl za ty svoje vrata.

Měl jsem nějaké stopy po zubech na stehně, ale moje kůže je naštěstí dost tlustá. S plným vědomím, trošku pompézně můžu říct, že mi tehdy pán zachránil život. Zbývá doufat, že z toho nebudu mít omezující trauma. To hlavně proto, abych byl později schopen bez zaváhání bránit pána a jeho rodinu, bude-li potřeba.

Zatím je do dobrý, poznal jsem se od té doby s tolika psisky, že už se lépe orientuji, jak se k nim jednotlivě stavět, co někteří vyloženě nesnáší a různě. Stále více používám svůj neocenitelný čich a sluch, abych už zdáli schopně dešifroval podezřelé jevy, na které zpočátku ještě ani není vidět.

 

 

milé návštěvy \12

Koncem listopadu se k nám na Kympu přihrnuly moje nově poznané čtyřnohé kamarádky, které jsem si dobře vybavoval z minulého setkání. Samozřejmě byly především přivezeny svými páničky. Ty mrňousky byly ze mne zpočátku trochu v šoku, neboť jsem teď v krátké době hóódně vyrostl.

Hlavně ta kučeravá bílá fenečka, jež mi při těch bouřlivých hrátkách utíkala až ke strejdovi na podestu, když se byl podívat co tam tropíme za randál. Chudák malá, nebyla zvyklá tak bujaré náklonnosti.

To druhé pindítko, rezatě hnědé, jak v jílu vyválené, čílilo se statečněji. Než jsem Čilinu, jen tak tlapama poroloval do bezvýchodné polohy a jemně ji tesáky naznačoval, jak na tom je. Pištěla, jak by ji na nože brali, a při tom se ji nic tak hrozného nedělo. Tak jsem ji dal šanci, mrsknul jsem sebou na záda a to byste koukali. Ta potvůrka se do mne pustila jak trhlá z řetězu, že jsem ji musel jemným odkopnutím přivést do patřičných mezí.

Ukázal jsem pak uklidněné ctěné společnosti, kde co se na Kympě nachází, kde si hraju a kde mám sklad různě velkých schnoucích kořenů z vykopaného živého plotu, zakrývajícího předtím stodolu. Ty kořeny zase přibližuji zpátky k stavením, dle mně přibývající síly na těle a hlavně na skusu.

Klábosíme si v té své psině, jen tak ve trojce před barákem, ještě u společenství  dvou mladých babek (Lucka a její známa). Tu se náhle, na vstupní podestě zjevila Hela.

U strejdy se najedla, prospala a chtěla ven. Hupla přímo mezi nás, prorazila náš psí kordón, skočila do živého plotu, sletěla dolů na cestu a dalším živým plotem zabočila doleva a mizela coby pára, však si vzpomenete nad čím. Ta zrzka ji zdánlivě pronásledovala a v rámci možnosti svých slabších hlasivek mohutně štěkala. Ta běloška vůbec na cestu neseběhla, jen poskakovala vedle schůdků a důležitě se durdila nad tou Helinou kočičí opovážlivosti.

Mně se chtělo smát, jak jim Heluš zvedla mandle. Já na ni nikdy neštěkám, jen se chci k ní přiblížit. Stále doufám, že se jednou skamarádíme.

 

 /2  _čas lstivosti a svalů   \e. 07-12 \

----------------------------------------------------

 

 

Kapitola 3-3 z 5
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Léta psal střídmě projektant více branží. Zkreslená technická myšlenka doprovodila se jednoduchým popisem.
Následkem vzrůstajícho tlaku stále sofistikovanějších stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech a "určitě" reakcí na přemnožení neurčitého slova v médiálním prostoru, zavítal na pole literární. Sází zrovna do kláves jiná a jasná slova.
S třineckým werkem spjatý autor ve své paměti zalovil, aby podvědomou formou "literatury faktu" vyhledal pro Vás v příspěvcích tu zaniklou, pro mnohé vzácnou dobu. Vysoukával nosné příběhy ze své studnice poznání obezřetně a zjišťoval, že krčí se v koutcích další epizody přisáté. Oprášil je a nechal žít.
V kotlině naší byly doby veskrze skromnější, ale bohaté na vzájemnou lidskou komunikaci a fantazii. O tom je zde vedená řeč. Maximálně po pravdě je psáno o živoucí, prolínající se mozajce naturálních příběhů. Neb autor si žádá "černé na bílém", s nadhledem popatřit, co se tu vlastně odehrávalo v těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •