IKAR CZIKAR CZ

A k a špion výmarský (Daniel Liberda)29.7.2018
 

Akator je pes. Ne ledajaký. Svou nepřehlednutelnou vizáží každého zaujme a svou neodolatelnou náklonností k lidem, dostane se mnohým pod kůži. Ke sdělení používá unikátní transfér. Aka je jméno nesklonné, výmar tu skloňuje. Pro Vás.
0
 počet hodnocení: 0
přečtené 1349, Komentáře 0

 

Definitivně doma/1.dop.\ A k a špion výmarský

A po svislém žebříku na seník Hela vylétne vzhůru, sotva ji stihnu zahlédnout, když už jsem jí v patách.

Nepočká a nepočká, kočka ušatá, v tradičních tmavě khaki barvách mryngatá. Vůbec na ní nezaštěkám a ona pořád nechápe, že si chci jen tlapou sáhnout na její kožíšek, jako kdysi ještě malou tlapkou na motající se u obchodu zatoulané kotě. …...

 

místo činu \01 

"Viděli jste už pořádného psa? Když jo, stejně neopouštějte stránku. Když ne, tak už čtěte: Jmenuji se Aka, stár šesti týdnů. O nějaké nepodstatné výlevy nestojím, já také každému na potkání, jedno člověku či psisku  neopakuj stále, jakýže jsem to skvělý ohař. A k tomu ještě výmarský a krátkosrstý, jště morooký. Vždyť to každý vidí. Akorát dodávám, že původem jsem z Vendryně, přivezen  svým vybraným pánikem na  nové působiště a to dne 9.7. roku 2013. Krátce po devatenácté hodině se takto oficiálně hlásím na jistém čísle popisném v Bystřici, na Kympě.

S přivítáním můžu být celkem spokojený. Kromě zvědavého, rozcuchaného obyvatele vypadnuvšího z přízemí, přišel mně také pozdravit pánikův kamarád Peťo. Soused od dolní lípy, takto jsem to později vyšpehoval.

Nezdržuji se teď nesmysly a co nejdřív zkouším kvalitu docela udržovaného trávníku. Honím tenisák, pohazují smrkovou šiškou. Pár šišek svých k tomu vytrousím, olíznu ještě pánička a uléhám. Velice znavený usínám na tom proslulém opalovacím plácku.

Mezitím ti moji dvounožci zapíjeli Radegastem slavný příjezd budoucího vrchního hlídače teritoria "Kympa".  K tomu mi ještě plánovali tvrdý výcvik. Ale to mi už bylo šuma fuk. Hlavně, že někdo na mne hodil tlustý ručník, a já se pod něj už v polospánku mohl zavrtat. Pro dnešek Ámen.

Ještě než se posuneme dále, musím se budoucím příznivcům zmínit, že to není jen tak na levačku, máte-li si vybrat pána. Na to jsem si musel dávat ohromný pozor, když se u nás, v tom mumraji štěněčím kolem mé mámy, poprvé objevil Adam. Hned jsem ho mazal přivítat, odstrčiv předtím nějaké nemotorné sourozence.

Tím výběrem pána už končí jakákoli sranda. Překvapen mou vlezlosti, chci říci přítulnosti si mne pochoval, a už nebyla cesta zpátky. Takto, mnohem později se pán komusi zmiňoval, že ještě neměl tu vědomost, že nemá se přijmout štěně, jež k zájemci první vyrazí. Je to prý jasná známka tvora, co rád si přisvojuje dominanci.

Ňaf, ňaf, teď neštěkám, kontroluji zda mám zapnutý transfér. Jo, skončili jsme u dominance. Já mu ji  klidně přenechám, ale jenom jemu!

 

 

začátky růstu  \02

Na druhý den, po ránu, jsem byl bručícím oplechovancem pánikem řízeným převezen do Třince. Tam jsem v jedné malé garsonce představen jedné agilní důchodkyni. Tímto okamžikem mne začala hned opečovávat pánova máma, Marcelka. Přibrala mně navíc k hlídání nějakých malých člověků, což bylo zapotřebí přěžít, než si pro ně jiní dospěláci přišli. No, to Vám byla okamžitá pohoda a klídeček. Hezky jsem si ještě schrupnul u té babči na gauči. Než mému pánovi skončila pracovní záležitost, musel jsem to tam chvíli nějak vydržet. Budoucí dobré vychování mně nabádá pomlčeti jistých podrobnosti z toho dne.

V odpoledním hicu jsem se konečně dostal pod nejvyšší jabloň na Kympě, do příjemného stínu a vůbec mně nevadilo, že na něm letos nevisí žádná jablka. Visel tam vedle v síti můj pán, upíjel z flašky pivo a vůbec se o ně nechtěl dělit. Zajímavá chuť říkám si, když se mi podařilo olíznout kapičky z ležící flašky.

To se pak objevil ten člověk z přízemí a tak jsem se rozběhl vyzkoušet, co se dá dělat s jeho starými koženými sandály. Hodně ochotně mi je přenechal, aby ochránil svoje tlapy. No do těch tlustých sandálů, to už byl nějaký zákus, v porovnání s těmi tenkými pánikovými, jež jsem předtím rozházel okolo stromu.

Co nejdřív jsem se začal zajímat, co to je pod těmi řevěnými kládami hraněnými před vedlejším vchodem. Divně to tam zapáchalo. Škvírou mez kládou a zemi jsem prostrkával tlamu a zabíral nožkama, abych si tu havěť vytáhnul. Ten zevloun na kládách zrovna seděl. Začal mně tahat za zadní nohy zpět, jakoby nechápal, že si to musím sám vyzkoumat. Cvaknul jsem ho zoubky do dlaně, aby dal pokoj. A pak jsem vytáhnul něco tvrdého, uvnitř vlhkého, především páchnoucího. Obětavec to vzal do ruky a přišedši pánik mi pak povídal, že to je slimák s domečkem a tyhle hafani nežerou. Tak by mně pomalu zajímalo, co vlastně je tam k žrádlu. Nad většinou zmocnivších se mnou věcí, hulákají ti dvounožci: „Aká fuj!“

Ještě jsem sundal tomu chlapkovi sandál, párkrát s ním mrsknul a sebou prásknul vedle. Že na mně padlo nějaké triko jsem ani neviděl, spíše cítil, než jsem na té travičce sladce usnul. Přišel už k večeru pániček a při pokračující mé dřímotě, vynesl mne po schodech do patra. Je to už můj hlavní stan, tam uložen jsem do pelechu.

Ostatně, mám teď od pana veterináře, jemuž jsem se byl zakrátko představit zákaz výstupu po schodech nahoru. Já bych to jakž takž zvládnul, z důvodů nepříznivé námahy pro nedorostlý organismus mi to moje vrchnost nedovolí.

Do té, jak vojsko stojící trávy, vedle těch klád se fakt dobře naskakuje. Připomíná takový převislý hřbet mořské vlny. Když se do ní neskočí pořádně, tak to může pejska  odhodit o kus, téměř jako trampolína. Podařilo se mi ze směru ohniště - Vlčkové chalupa párkrát prorazit.  pátrat po kořisti mezi kořeny živého plotu před stodolou. Jen kdyby to nebyli pouze ti pitomí slimáci. Snad se dočkám jinde zajímavějších kousků.

Pánik zrovna na patře něco vařil sobě a mně taky. Tak jsem mu aspoň pořádně rozhýbal a provětral zavěšenou jeho na jabloni síť.

 

 

roste pes  \03

Několik dní teď často prší, tak se hodně zdržuji ve svém hlavním stanu, na starém podhlavníku a u misek se žrádýlkem. Voda se nepočítá, ale pořád v pohotovosti, čerstvě odstátá. Musím nutně nabrat sílu, abych dokázal svému okolí, že nejsem žádný buchta.

Musím také přehodnotit svůj názor na tu hlídací důchodkyni. Zřejmě si ještě počkám, než si ji pohlídám sám. Na ten momentální nečas má docela vhodnou sukni. Dokonce až po zem, když jsem si tam tuhle fajně vlezl a u jejich tlapek si chvíli odpočinul. Chodíme totiž na takové prostranství pod „domem Hrůzy,“ aniž jsem vyčmuchal, proč se tomu převelikýmu paneláku tak říká.

To spíše hrozné je, kolik se na tom plácku  náhle zjeví důchodovejch babek, jak tam svoji psovodku na vodítku přivedu. A potom mě bedlivě sledují, komentují každou maličkost a výskají, když se mi něco povede. Že prý takový pěkný myší kožíšek viděly naposledy v nějaké pohádce, o nějaké zatoulané princezně. 

Moc si jich na oko nevšímám. Ale pak provedu několik svých vyhledávacích kousků s vyštěkáváním zvěře v noře, s nějakým tím výpadem a neplánovaným kotoulem.  Maskuji tím jistou nešikovnost, ale baby jsou z toho stejně na větvi. Na té prý ještě pořád jsou, povídá mi opatrovatelka, zatímco se vracíme do garsonky.

To ani nemůžu vidět, protože si nesu shrnutou deku, s hlavou zvrácenou v záklonu. Vytočenou tak, abych, koukaje vpřed jedním okem, trefil k hlavnímu vchodu. Ten nízký schůdek uvnitř s přehledem přelezu, na vyšší zaštěkám a nějaký automat mě posune nahoru. Štěknu na dveře a jsme tam.

Čas oponou dost trhnul, není opravdu nutné líčit veškeré proběhlé prkotinky. Byl jsem nedávno dosti na cestách, občas mě pučili (mačkali) různí tvorové dvounozí. Že mě to příliš netěší, dávám jim znát stále silnějším skusem. Ty měkčí lidské konstrukce chvíli trochu piští a malinko se i smějí. Zaručeně je to přejde, to jim garantuji.  Zatím z toho mají legraci, že se vztekám a nevím co ještě. Však se co nevidět dočkají, zač je toho lokeť, neboli tesák!

Už vím kde na Kympě jsou pro mne nejlepší místa na skotačení, polehávání a kam nějaký ten prdek utrousit. Pánik to zpočátku dost vehementně vyprošťoval nějakými prkýnky a senem. Konečně se do toho zapojil i ten přízemní obyvatel. Přinesl si k tomu starou, ještě z předešlé republiky dřevěnou hokejku značky STANDART s rovnou čepelí; stála prý 15 korun a podobnou nikde neseženete. Obdivuhodně ta hovínka podebírá z trávy, jak forhendem, tak i bekhendem je rovnocenně mrská z plácku dolů, do mlází velmi zahoustlých břehů, kde ještě vzrostlé smrky a sosny vegetují. Nevypadá na to ten chlapík, ale má zřejmě za ušima.

Abych těm dvěma sběračům exkrementů usnadnil vyhledávání oněch kroucených šišek, servíruji je pěkně doprostřed přístupových pěšinek, že je nelze minout.

Mám zde už své teritoriálně vyznačené rajóny. Před barákem kolem terasovitých schodů mám dvojí rozličný trávník a mezitím betonové čtverečky, jak jej prapůvodní nabyvatel této končiny, pánův děda stihl naplácat a hlavně vybetonovat. To čumíte, co já už vím. A ještě můžu dodat, že mám s tím zakladatelem sídla stejné dvojčíslí na letopočtu narození, akorát o stovku menší.

 

 

potíže růstu  \04

Letošní léto je na Kympě nějak horké, vyrozuměl jsem z  hovoru mezi pánem a strejdou, jak na něj někteří volají. Zrovna strejda vykládal, kolik tam kdy bylo stromů nasázených dědou a kolik jich přilítlo vzduchem, aby na tom vršku se přichytily a rychle rozrostly. A kolik že už jich pokácel. A ještě zbývají už jen nejvytrvalejší a s nimi se musí také něco udělat.

Já se ale tady orientuji velice rychle, když to potřebuji, já Aka.

Popaměti už vím, kdy a kde je v průběhu dne na tom členitém vršku jakýkoli stín, který se samozřejmě postupem běhu dne mění, jak doufám, že vám ani nemusím zvlášť zdůrazňovat.

Už si také uvědomuji, že ty moje zakroucené šišky je vhodnější trousit za stodolou. Nejraději když tam se mnou zajde ten strejc, a moc mi do zadku nečumí. A nehuláká pak, když jsem fertig (hotový s tělesnou potřebou): „Hódný Akáá.“ Přece nejsem blbej, a mám na place docela rád čisto. Ale většinou mě venčí mladší obyvatelé té pahorkatiny, ti nemají stání a trpělivost nenápadně počkat u stodoly. A samotnému se mi tam po pravdě moc nechce. Tak to pustím, …můžete hádat kde. On to někdo ještě uklidí.

Jinak velmi často vyrážíme do okolí, nejen s tím černým, ale i světlým Lucčiným autem. Stále více mě pán bere na vodítko a trajdáme kolem šumící řeky a někdy i v ní. Do žádné hloubky však nejdu, prý žabě po kostki. Zajímavý údaj, byť jsem tam žádnou žábu neviděl.

 Zajímají se však o mně jiné, větší žáby. Bez rozdílů věku, ať dvounohé neb čtyřnohé. Ty druhé jsou povětšinou sympatické fenky.

Tuhle jsem vyvedl paničku z řeky, tam za kostelem, pod dvojici tenisových kurtů. Držela se mého vodítka tak pevně, že jsem ji nejdřív strhnul do zurčící bystřiny, když jsem se v ní procházel a ty vodní proudy prozkoumával. Pištěla, ale pořád se mně za vodítko držela. Už jsem byl na suchu, na břehu a opatrovatelka se pořád tetelila v řece. Tak jsem ji já, malý mysliveček Aka musel popotáhnout až nahoru. Jinak by tam strašila dodnes.

Také při těch procházkách kolem vody bedlivě sleduji měnící se situaci v tomto říčním údolí. Když tam za poléhávacím pláckem u občanského tenisového kurtu zvětřím něco podezřelého, dál už nejdu, ani za nic. Aby náhodou, pak panička nestačila ani utíkat.

To nevíte co mi tuhle pánik provedl. Vytáhnul z vozidla nějakou smrdutou žerď s řidítky, škubnul jakýmsi lankem, a ono se to šíleně rozeřvalo. Ta rotačka se strunou na konci žerdi se zakusovala do trávy a hned ji vyplivovala. Děsný pohled a ještě horší poslech.

Zmizel jsem za barák, kde mě přišel uklidňovat strejda. Jenže za chvíli se tam objevil pánik s tím neumdlévajícím prskavcem. To už bylo na mne příliš, vyběhl jsem po schodech, zaštěkal na svoje dveře, které se otevřely, až se tam ten strejc došťachral. Když byl klid, vyjdu ven a pán zrovna tu ztichlou potvoru ukládá do sklepa.

Na druhý den jsem vypátral, že Jeho panstvo dává té potvoře něco smradlavého chlastat a nese si ji klidně dolů, k lípě. Jdu směle s ním a hlasitě ho varuji, ať si s ní nehraje, že bude zase kravál. Nedává si říct, sahá po lanku a než se to rozeřve, tak jsem nahoře u poslední jabloně druhu ,Reneta‘, kde pozoruje situaci strejda. Beru ho s sebou na opalovando, a jak se ten řev blíží, tak i do svého bytu.

Uklidňuji se průběžně na dvou pohovkách, zatímco strejda studuje jednu příručku z té hromady o chovatelství psů. V žádné není kupodivu o problematice vlivu motorových křovinořezů na psí vývoj sebemenší zmínka. Asi si budu muset s někým vážně promluvit.

Ani jsem nemusel.  V příštích dnech ta smradlavá potvora s jiným sekáčem odjela. Předpokládám, že s pánikovým kamarádem,  s tím rybím jménem Karas. Také mu asi Ciencialovi není rady.

Léto se nám nějak posouvá k září. Poznávám to dle měnicího se sortimentu ovoce, s kterým přijdu občas do styku. Vím, co jsou banány, fíky, také znám ostružiny a švestky. Švestky jsou jednoznačně nejlepší, ale bylo jich letos tak málo, že snad příští rok nemůže být horší, hořekoval strejda.

Byly za to aspoň ty hrozny ze skleníku. Jako nikdy, pochvaloval si ten pěstitel, asi proto, že než se tam něco objevilo, tak si ho vůbec nevšímal. Měsíc a půl se hrozny  dalo pojídat, až se mi postupně zajídaly. To už ale u mne, objevili páničci jakousi alergii na ovoce.

Že jablka jsou kyselé a hrušky by měly být více sladké, také vím. Jenže ti krmiči mně pořád ládují tou vařenou zeleninu. Ještě, že je k tomu masový vývarek a jiné bílkoviny se sacharidy. Jinak bych opravdu bučel jako vůl, abych nebyl sprostej.  

 

 

kamarádi a kamarádky  \05

Mám hrozně rád lidskou společnost, a především malé děti. Hlavně ty chlapečky, když tady jsou k mání. Většinou jsou menší než ty uječené holky. Hoši přede mnou utíkají na ten obří smrkový sedák a stupňovitý dvojpultík. Ale já už i tam umím. Když se tak postavím na zadní, jsem už větší než oni a vodím si je pěkně zezadu, za ramena. Hoši strachy řvou a pěkně mašírujou.

Rád bych si také více pohrál s tím malým Ondřejem od kamarádky Sáňi z Vendryně. Je to strašně chlupaté stvoření, ale moc milé a chápavé. Klidně by mi toho malého pecivála, stále polehávajícího a posedávajícího půjčila, jenže ti jeho rodičové Deni s Ondrou ho děsně střeží a rozmazlují.

To já mám v porovnání s ním přímo vojenský režim. Představte si, on se Ondrášek vykadí, kde chce a maximálně se tak překutálí. Pořád si něco brebentí, ale kdo mu má rozumět, když mi nic pochopitelného neukáže. Co s ním, to se ještě načekám, než bude použitelný k nějaké hodnotnější zábavě.

Páničci nás se Sáňou pak berou na nedaleký cvičák. To vám povídám, tolik dvounohých a čtyřnohých nemehel pohromadě se jen tak nevidí.  Jak se říká, každý pes, jiná ves a do všech se hustí ta příšerná poslušnost. Nejlepší však je vyhlášení přestávky a my čtyřnozí se dostaneme pěkně do kupy, to je pak na chvíli legrace. Mě spíše zajímá, kdy konečně už budeme chytat nějaké ty medvědy. 

 

 

ta puberta  \06

Povídali si tůdle moji opatrovatelé, že prý mám pubertu a že za ty alotrie, které občas předvedu, ani nemohu. Že je třeba počkat, až mně to přejde. No to je príma. Půlroček je bezva věk na různé vylomeniny. Tu pubertu si natáhnu, jak jen to půjde. Sežral jsem tak už všechny piškoty položené na ledničce, neb je mi už malá. Jednou jsem tak nemuset kvůli odměňované prkotině, chodit si pro jeden piškot, nebo dokonce půl, jak v raném mládí.

K tomu všemu jsem ještě nedávno toho strejdu oklamal tak, že mně vyvolával u skleníku, zatímco já mu na opalovandu ucucával z ukradené krabice načatého mléka, které měl pro kočku. To má také Hela za to, že se mnou pořád nechce kamarádit.

Byla to blesková klamavá akce. Od té hodně nachýlené stařičké jabloně jsem se rozběhnul k stříbrné jedli u plotu sousedkyy Vlčkové a vzápětí ke skleníku. Chrápající kočkou v něm jsem se tentokrát nezdržoval. Strejda mi chtěl nadběhnout přes vjezd do areálu. Stihl jsem před ním oběhnout barák a dostat se dovnitř k části kredence na přízemí schodiště. Koutkem oka jsem zahlédnul, jak strejc zatáčí dolů ke skleníku. Chňapnout načatou krabici na kredenci byla pro mne hračka a hurá zase ven, pochopitelně nahoru, na druhou stranu. Přicházím na to , že se vyplatí k té rychlosti i trochu přemýšlet. 

Ta mladičká kočička Hela je velmi hbité stvoření, po stromech skáče jako ďas. Já se dostanu tak maximálně pod korunu ležaté jabloně, jestliže mi k tomu asistuje strejc. A po svislém žebříku na seník Hela vylétne vzhůru, sotva ji stihnu zahlédnout, když už jsem jí v patách.

Nepočká a nepočká, kočka ušatá, v tradičních tmavě khaki barvách mryngatá. Vůbec na ní nezaštěkám a ona pořád nechápe, že si chci jen tlapou sáhnout na její kožíšek, jako kdysi ještě malou tlapkou na motající se u obchodu zatoulané kotě. …...

\ bere mně spaní, čau \

 

// P o z n á m k a  k pojmenování: Na ty povely je "Aka to! .., a Aka ono! .." nejschůdnější pro obě strany. Jinak mé výstavní jméno je, když mně pán pojmenuje dle jména kamaráda "Akator ..", to mně nejvíc zasáhne.

Pro okolí jsem ten kulouš nesklonný "Aka." Začasto mně ostatní snaživci, včetně příznivců komolej. "Aka-ti", "Aka-ji", i to hrozné "Aka-jo". Moje krmička s opatrovacím certifikátem Marcelka na mně volá: "Akano". Tuším, že takhle hulákat na mně bude časem i Ondrášek, jakmile se mu rozváže trochu jazyk.

Takže pokyn pro transfera s uvedením názvu, hlavně po tom ,Zorombku':

Aka, špion výmarský

 

// Jasná věc, sranda musí být. Mimohodem: Upraven epilog!

 

 

 /1  _čas vývoje čilého   \e. 01-06 \

------------------------------------------------------

 

 

Kapitola 2-2 z 5
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Léta psal střídmě projektant více branží. Zkreslená technická myšlenka doprovodila se jednoduchým popisem.
Následkem vzrůstajícho tlaku stále sofistikovanějších stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech a "určitě" reakcí na přemnožení neurčitého slova v médiálním prostoru, zavítal na pole literární. Sází zrovna do kláves jiná a jasná slova.
S třineckým werkem spjatý autor ve své paměti zalovil, aby podvědomou formou "literatury faktu" vyhledal pro Vás v příspěvcích tu zaniklou, pro mnohé vzácnou dobu. Vysoukával nosné příběhy ze své studnice poznání obezřetně a zjišťoval, že krčí se v koutcích další epizody přisáté. Oprášil je a nechal žít.
V kotlině naší byly doby veskrze skromnější, ale bohaté na vzájemnou lidskou komunikaci a fantazii. O tom je zde vedená řeč. Maximálně po pravdě je psáno o živoucí, prolínající se mozajce naturálních příběhů. Neb autor si žádá "černé na bílém", s nadhledem popatřit, co se tu vlastně odehrávalo v těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •