IKAR CZIKAR CZ

K y m p a fandí lídrům (Daniel Liberda)24.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 4142, Komentáře 0

 

Logicky a jinak/změ.6. _K y m p a fandí lídrům

A je tu doba bazénová, doba nurkování (potápění). Později přibyla doba chytání žabiček a výcvik v plachtění vzduchem. Pro podružné eskapády, jakoby záměrně se nám oddaluje nepřebolené konstatování, že v předcházející lokalitě něco ojediněle majestátního zmizelo, nenávratně.

/Kympa se nemohla spolehnout na ozelenalé dvounohé ochránce přírodních krás, tak zuřivě teď bojujíce o každý obtěžující náletový keř. Vytasila se plánem /b  a svoje lídry ochraňuje odděleně./

 

Rozčilení fandové fotbaloví,  \51

obléhali šatny, i tu umyvárnu v přízemí, s těmi prehistorickými žlaby k sobě uprostřed místnosti přiraženými. Vůbec je nezajímaly ani další vymoženosti onoho nepříliš vábného místa. Dobývali se však hlavně do vedlejší místnosti, s rozhodčími. Za tim hlavním aktérem s pišťkem.

Ten nám to pěkně zavařil. Ještě u Olzy, v době kdy se po fotbalu, pochopitelně nespravedlivě prohraném, převlékala obě mužstva i s rozhodčími. Marně je zklidňovali pořadatelé, aby lidi nedivočeli, že by to mohl odskákat fotbalový klub, tehdy ještě hrdý Sokol Bystřice.

Horní klubovna, do které se vcházelo samostatně z venku, po šikmém náspu u vykousaného svahu, kde konávaly se obvyklé pozápasové diskuse zainteresovaných s diváky, dosud zela prázdnotou. To nám hochům nezletilým vůbec nevadilo, neb z té klubovny by nás stejně vyhnali. Lepší to vůbec bylo tam dole, jak jsme to veškeré dění, z vyhlídkového svahu sledovali. Dneska ta diskuse vrcholila mimořádně v dolních partiích sportovního stánku.

Ono totiž, už v průběhu první půle zůstal v šetnástce ležet náš gólman, protivníkem zkosen, aniž sudí vůbec písknul. I vletěl starý Zawada, krejčí a bývalý zápasník řecko-římskej s deštníkem na plac a rozhodčího přetáhl. Oním vynálezem minulého století ho praštil ještě podruhé, než ho za ním běžící pořadatelé s předpisovými páskami na rukávech zpacifikovali a vytahali z hřiště. Bezvládného Brónka pořadatelé také z hrací plochy odtáhli, a pak vehementně přesvědčovali sudího, aby neukončil zápas. Že starý foter byl úplně mimo, strašně se vylekal, co se mu to děje se synem.

Rozhodčí se nechal přemluvit, ale ta potupa výprasku deštníkem mu notně zatemňovala úsudek. Tak nějak automaticky, snad i vědomě na bystřičany tlačil. Výsledkem čehož pak byla neodmyslitelná těsná prohra našich barev vybledlých.

Jediný východ ze šaten a sociálních zařízení byl hermeticky utěsněn, ani myši se tehdy nemohly dostat ven. To už bylo dlouho po utkání.

Jenže ouha, za klubovnou stála nenápadně celou dobu výborovým členem klubu Staňkem za volantem, obsazená Volha. Hned vedle záchodů stála, přes jejichž okýnko pořadatelé propasírovali drobného sudího. Stihl ještě předtím podepsat jinak nekonfliktní zápis o utkání. Soupeři napakování body, ani v nejmenším neměli zájem připomínat jisté excesy.

Jakmile se Volha rozjela po té málo používané příjezdovce k Třinci, zahučelo to zklamáním mezi zaskočenými fandy. Leč počala stíhat ujíždějící nejznámější bystřickou limuzínu eskadra našich rychlých motorkářů s věhlasnou pětistovkou Jawou, jistého bystřického dobrodince v čele. Toho neohroženého zastupitele klubu Staňka předjeli, aby mu ve Vendryni vytvořili neprůjezdnou závoru. Ani ,Tenkrát na Západě'.

Rádi by si s rozhodčím popovídali. Že to bude v pohodě, uklidňovali invalidního Staňka, jsou už přece ve Vendryni. Moc se nepovídalo, sudímu ale dali ten den na budku už podruhé, a ponechali ho docela zdravě živého ležet v příkopu, nedaleko vendryňského nádraží železničního.

Naskočili pleskači na Jawy a Čezety, a obratem byli zpátky u šejdrem k hřišti přicváklé stavbě, sportování zázemí poskytující. Oznámili okolo roztroušeným, ještě rozjitřeným fandům, že onoho rozhodčího viděli kdesi ve Vendryni polehávat (k čemu pořád ta Vendryně dobrá jest, Farná ještě neokouzlovala davy), že asi dostal výprask. Fotbalový lid se aspoň s malým zadostiučiněním rozešel domů. To stálé zaklínání se Vendryni bylo nakonec úplně zbytečné.

Samozřejmě klub za ta extempore pykal, ale dalo se to přečkat. Hlavně, že nenásledovala ta avízovaná lesní liga, jež se odehrávala v okolí, o které jsme my kluci bystřičtí ještě neměli potuchy.

/ p.s. _Ten nejmenovaný dobrodinec s tou pětistovkou Jawou, jednou byl v kině jeho vedoucím, naším učitelem Filipcem ve vynucené pauze  vtažen před plátno, přímo na pódium. Tam byl veřejně oslavován. Za tu nakládačku sudímu ale NE!

Byla totiž zrovna při filmovém představení bouřka, šlehlo v obci po elektrickém proudu a přívodní rozvodnice stařičkého kina zaznamenala újmu na funkčnosti. Ten hoch, v naprosté obecní tmě vyhledal a přivezl ke kinu tehdy jediného pověřeného elektrikáře, jež nám svým pohotovým zásahem umožnil dosledovat nesmírně napínavou divočinu. /

 

* ti exotičtí černoši

Mnohem, mnohem později, na novém, hodně rozmoklém škvárovém hřišti mezi dosluhující cihelnou a tím kamenným kostelem. Už jako přejmenovaná "Jednota Bystřice FK" jsme zažívali další extempore.

Hrálo se v dešti, v kalužích. Staśiek Heczko, slovutý krajní obranář, brácha našeho traktoristy Tadka, zabránil průniku soupeře s míčem. Tím pierunem byl následně nepěkně složen.

Sudí nepískal, obrátil se a sledoval pohyb míče na druhou stranu. Ležel si bystřický fotbalista Staśiek fajně na břiše v té louži, s rukama zabořenými v marasu škvárovým. Tento pak sevřel do dlaní, vyskočil a stále provokujícímu soupeři tu chlistačku chrstnul do obličeje.

Hlavní sudí se dlouho nemohl zbavit podivného černocha, který ho pořád obtěžoval, nadával, ukazoval neustále směrem k Staśiovi a na svou černou tvář. V zájmu uklidnění situace černoch uviděl žlutou kartu. Ještě jednu žlutou a následně červenou uviděl ten ukřivděnec po jisté době, neb cloumaly s ním pořád emoce.

Konečně, pak už klidněji zamířil dočasný černoch do šatny a sprch, aby mohl státí se zase obyčejným bělochem. Něco mi říká, že odněkud z Doubravy černoušek.

 Teď jsou ti exotičtí černoši nedílnou součásti našeho fotbalového dění a jsou také rovnocenně vylučování za různé prohřešky vůči pravidlům hry, ale nikdy za nějaké přehnané stížnosti a nadávky, že je někdo umazal. Dočkali jsme se doby plně korektní.

 

* jasný aut, fankuj!

 Na tomhle hřišti, se udála také jedna drsná zápletka, ale se šťastným rozuzlením pro místní fotbal. Hřiště bylo totiž docela nešťastně prvopočátkově situované, tím neuváženým nápadem došolíchat tam atletickou dráhu, když stejně jediný žijící atlet Bronek Pieter to běhání omezil na pouhé stíhání vlaku do práce.

Široké prostranství kolem jednoho fotbalového hřiště pak připomínalo trochu korzo, které obci ale jinak docela scházelo. Tam jsme se bez možnosti posadit se, povětšinou houževnatě korzovali, a sledovali tak to dění na hřišti ze všech úhlů.  Obešli si zblízka ty aktéry na hřišti, i jiná potěšeníčka.

To proto, že mnohé dámy tam z nedostatku veřejného korzování v obecních teritoriích, toto při prvo-A třídních mistrácích houževnatě doháněly. Ve volných prostorách kol hřiště se neplatící část diváctva půvabně promenovala a my fotbalu znalí, měli jsme i jinou podívanou. Za těchto okolností mezi námi fotbalovými znalci, při absenci ukazatele scóre padaly častěji otázky, kolik to vlastně je?

Hřiště bylo navíc ještě nepřístojně k světovým stranám natočené. Oproti obvyklé ose Sever – Jih to byl Nýdek – Zaolší, což znamenalo, že byl-li soupeř u nás poprvé a neuchytil se první poločas u Nýdku, byl tam za slunečného podvečera celý manšaft v háji a brankář zvlášť, neb viděl hovno, a bylo-li by tam ono skutečně, stejně by ho necvičeným okem neviděl. Našinci na té straně neviděli o moc líp, ale byli na to aspoň zvyklí.

Takže hřiště máme zmáknuté, manšafty tam jsou, začíná druhý poločas, bystřičtí prohrávají 0:1, ale útočí směrem na Nýdek. Nic nevychází, ani sluníčko nás ten den nepodporuje, všude nervozita panuje. I u bufetového stánku za levým dolním rohem z pohledu současné tribuny, odkud přeběhl na druhou stranu rozkurážený Jasio Samiec, bývalý vynikající volejbalový bouchač, člen výboru místní sportovní jednoty.

Hlavní překážku naší neefektivní hry směrem dopředu postřehl v pomezním rozhodčím, jež tam mezi gelandrou a postranní čárou s praporkem pobíhal. Zdálo se Jasiovi, že příliš přecitlivěle mává naše offside. A tak rozhodl se tomu pomeznímu novici poskynout  takový bleskový rychlokurs správného rozhodování. Jen na tom pomezí ze strany evangelického kostela.

Jednoduše tím, že Jasio na ono místo pomezního vstoupil a názorně fankování tomu  zabedněnci předváděl, i když bez praporku. Ten se totiž nacházel i s rozhodčím uvnitř hrací plochy a za ní už nehodlal samozvaný lektor vstoupit, neb ctil pravidla hry. Nepřístupně vypadající rozhodčí, s čerstvě ze semináře nabytými vědomostmi svému kritiku odvážně oponoval, a místy vyvracel jeho bludy.

Když podél lajny takto spolu pobíhali, sledoval pomezní více Jasia nežli hru, takže tento jej musel přímo navigovat: „Kaj se díváš, mávej faul! To by jasný aut, fankuj!,“ Hra se přesouvala k Nýdku: „Dej ten prapor dolu, žádný ofsajd to není!“ atd.

Už nějakou dobu tam za diváky rozvážně obcházeli zkušení pořadatelé, s páskami na vycházkových světlých baloňácích, povětšinou z NDR.                                  Bývalý to proslavený penaltový šutér Jarda Ščigel se Stasiem Drozdem, známějším veřejnosti z hokejových klání. Tady pořadatelé s největším respektem. Velice vemlouvavě nabádali oba pánové ke zklidnění atmosféry, v této všeobecně prekérní situaci: „Jasio, to chce klid!“ Opakovali výzvu po několikráte, s doprovodem uklidňujících gest a laskavých grimas.

Načež se Jasio vyjádřil, že klid bude, až tomu pomeznímu sebere praporek, a přerazí ho o něj. Ani hlavní sudí pohybující se dle tehdejších zvyklostí striktně po ose hřiště neshledával situaci na nějaké přerušování hry. Zřejmě nepostřehnul, že mu tam kolega pobíhá po jeho výsostném území. Předpokládal hlavní sudí, nevybavený těmi novými komunikačními výdobytky, že si to ,dvojička pomezáků‘ sama nějak vysvětlí, neb začínal mít více práce přímo s děním na hřišti, především před brankami.

Protože tohle už nemohl dokoukat Franta Zawada, zašívající se ve svých vyzrálejších létech na stoperu. Páč ty mladé pušky mířily všude, branku vesele míjejíc. Vysunul se na hrot, šasnul tam do kišně dva kousky a zalezl si zpátky do obrany. Už nastálo na nové působiště, zavítaje na malou chvíli, na to své bývalé.působiště.

Franuš si ten výlet mohl uskutečnit naprosto bezproblémově. Úplně postačovalo, že dění na hřišti důsledně zajišťovala jedna neúnavná muška, respekt vzbuzující, nikoho v jejím okolí v klidu neponechávaje. Počínaje spoluhráči, protihráči, i k rozhodčím se vemlouvavě, ale bezkaretně vtírající. Henryk Sajdok vlastním jménem to jest, alias Mucha někdy fandy zvaný, převážně zrovna žlučí jim hnoucí. Jakožto po mravopoučné přednášce s ukázkou, k mladému křídelnímu plašanu Szturckovi Staśkovi, přímo v průběhu utkání. Tam u rohového praporku od cegielně, zahrání uličky jemu vysvětlující. Spád hry se tehdy jakoby na chvíli zastavil, vždyť, se při tomto i soupeřův bek se zájmem přiučil.

Nepostradatelný plejer obvykle v debatách s odbornou veřejností,  mne nevjímaje tvrdíval, že s rozhodčím je při utkání zapotřebí začasto nějaké to slušné i pochvalné slovo prohodit. Oni se pak necítí tak odtrženi od hry a dění na hřišti. Ochotnější jsou toho oka přimhouření. Jinak nejlíp věděl, kde to důraznému Frantovi do té mlýnice šoupnout, aby hlavičkou, či efektními nůžkami mohl náš šutér elegantně zavěšovat. Neméně zdatně s poziční šikovností se Henryk  těch odražených míčů zmocňoval a bleskově je sám do soupeřovy brány cpal.

Exvolejbalista Jasio si také díky nezištné spolupráci těchto bystřických legendárních fotbalových matadorů mohl vydechnout úlevou, a pak se urychleně pakoval ke stánku, pokud v naraženém sudu trocha toho pivka ještě zbývala. Nepoučitelného pomezního ponechal svému osudu. A tento se hrdě vrátil ke gelandře za postranní čáru, a excelentně závěr utkání domával.

Z obou rozvážných pořadatelů Ščigela a Drozda vyzařoval už naprostý klid. Body se zdály být doma a také nepřerušená šňůra s  neinzultovaným rozhodčím se postupně natahovala, a měla příznivý účinek na hodnocení klubu v soutěži slušnosti a fair play.

 

 

kopec dohoblovali  \52

Co nevidět, nebylo ani śladu po té ,Tomčali špičce‘, a hlavně té šumné babovkovité  strání, padající k staré usedlosti. To se tam znenadání zjevil buldozer a začal celými dny tento kopeček od severozápadu uždibovat za obratného řízení jednoho manipulátora. Neustále byl žíznivý buldozer napájen naftou z plechového barelu na kozách spočívající. Nejdřív z přetočených kanystrů nafta vlitá do nádrže se pak soustavně proplétala mezi vznětovými součástmi motoru, způsobovala za stanoveného tlaku řízené detonace v jednotlivých válcích a ty úplně zjednodušeně uvedly ono monstrum přes klikovou hřídel v pohyb. Neúnavný.

Napájení probíhalo na zbořeništi horního chléva, kde vedle placu, pod stále snižujícím se kopcem k večeru nezmar stabilně parkoval a pomalu do rána chladnul. Stráň se dalšími dny mohutně vykousávala a úpatí se přihrnovalo a posunovalo Hluchové blíže. To taky kvůli tomu, že buldozerista se denně napájel až po pracovní době. V různých zdejších hospodách takhle sbíral sílu, aby po ránu mu jeho železný parťák zaburácel a znovu zápolili se záplavou země, po staletí netknuté, vévodicí této části obce.

Od Macnera hodináře dřevěnky až k Mitrengovi kopec dohoblovali, až nebyl problém ty dva výškově různé úseky silnice propojit s přijatelným stoupáním přes Kympu samotnou.

Nestihl jsem tak dorůst majestátu toho kopce nad starkou, odkud si Ervín se svými kumpány v době sněhových darů, ze samé špičky najeli na můstek, a až do doliny na lyžích skákali. Ervín vzpomínal, že s ním na kopcu byli kamarádi: Pindor Vlada, též Josef Cienciala, a Franta Bajtek se tam také míhal. Tam po doskoku, po sešupu mezi Walczyskem a Bětou, do Hluchovky až dojeli. Tohle jsem už nestihnul. Sjel jsem si akorát ten buben a za dolejším sjezdem, před Bětou zůstal trčet.

Teď však nastala nám doba inženýrská, co nám se komunikace napřímila, a vodovod obecní se zřizoval. Hlavní větev šla z vodojemu zřízeného na vzdálenějším kopci, nad Urviskami. Šla pěkně po nově vytvarované strání po klesající straně nové silnice, před Legierskim odbočka doleva, oklikou kolem Lipusa, za Milczaka a hurá k nám, na ,Kympu‘.

A je tu doba bazénová, doba nurkování (potápění). Později přibyla doba chytání žabiček a výcvik v plachtění vzduchem. Pro podružné eskapády, jakoby záměrně se nám oddaluje nepřebolené konstatování, že v předcházející lokalitě něco ojediněle majestátního zmizelo, nenávratně.

/Kympa se nemohla spolehnout na ozelenalé dvounohé ochránce přírodních krás, tak zuřivě teď bojujíce o každý obtěžující náletový keř. Vytasila se plánem /b  a svoje lídry ochraňuje odděleně./

 

 

"křivil pedájle"  \53

Spolužák Leoš Pitřík, syn kováře a podkováře vždycky slezl z kola, jakmile začalo stoupání ke Škubni. My ostatní kluci jsme na kopec vylétli a museli na něj čekat. Leoš tvrdil, že má od otce zakázáno do kopce šlapat, neb tím se křiví pedály. Říkali jsme mu, ať si nevymýšlí cypoviny a z nás si nedělá srandu, že spíš bude mít křivé nohy on, jak to kolo tlačí do kopců.

Že si nevymýšlel, jsem byl svědkem na vlastní oči. Poté, co se starý Pitřík od bonzáků dozvěděl, že Leošek zase do kopce šlapal na pedály. Byl jsem zrovna u nich v kuźni a viděl Leošovu střemhlav gymnastickou letku přes centrální kovadlinu na šíř. Po předcházející fotrově facce.

Velmi podobnou té, za kterou bral například československý gymnasta Přemysl Krbec zlatou medaili na olympiádě o pět let později. Ta letka byla na těch hrách úplně stejná, akorát přes koně na délku a Přemek měl vypilovanější doskok.

Doprovázela tehdy v mých uších, tu ,bezmedailovou letku‘, tu Leošovu, rozhořčená slova kováře: „… a zase jsi křivil pedájle!"

 

 

Svítila slabě žárovka  \54                 

na dřevěném sloupu pouličního osvětlení, nově osazeného u silnice pod Kympou, v místě, kde se odbočovalo na starou usedlost "u Liberdů", případně se valili putující až k Hluchové. Meditovali  jsme s Česlavem po setmění nad tou slabou svítivosti a došli k názoru, že tam ta žárovka ani nemusí být. I když tam byla nainstalována krátce poté, jak nová silnice přeťala podstatnou část ,Tomčali Kympy‘.

Kdo ji první sundá? Rychle jsem se shýbnul pro kámen a žárovka se rozletěla, nejspíš na kousíčky. To jsme ani nemohli vidět, byla okamžitě naprostá tma.

Byl jsem z toho zásahu příliš překvapen, abych projevoval nadšení. Jednak zábava trvala moc krátce a pak ve mně postupně hlodal pocit, že to tak moc správné nebylo.

Především, když byla u našeho výhledového místa týden večer tma isto, ta odešlá žárovka už nám nepřipadala tak slabě svítící. Nu, vrátit to nešlo, tak jsme ten týden v té nepohodové tmě nějak přečkali  a na tu novou silnější žárovku, na ni už nikdy kámen nehodili.

Tu novou žárovku jsme už brali trochu jako svou a byli by jsme ji bránili před případnými vandaly. Z fleku polepšení delikventi. Věřte upřímným.

                     

                                                                                                                                                     

vznášet se nad bažinou   \55

Ten širokokorunní habr už s některými větvemi schnoucími, ve Snózkach, ve stráni nad dolní mělčinou, je pěkný šibal. Doposud mohutní a láká k náletu nad bažinu. I Aleně se téhož zachtělo.

To proto, že má habr doposud mohutnou spodní větev, kde jsme s Česlavem měli uvázaný lancuch (česky lajntuch) dole přes smyčku prostrčený kůl místo sedátka.

Parádně jsme se houpávali, s nohami dotýkajících se až vzdálenějších větví stromu. O možnosti úletu mimo ten prověřený prostor, ani na chvíli jsme nepomysleli.

 Až přišla jednou za námi Alena (jinak také rekordmanka v letu na saních) a zatoužila také vznášet se nad bažinou. Rozhoupali jsme ji tak mistrně, že když se s ní řetěz utrhl, letěla s jekotem, krásným obloukem až doprostřed bažiny. Naštěstí řachla do míst, kde to bylo nejhlubší a nejměkčí.  

Společným kamarádským úsilím jsme zdejší zapadlou vlastenku vydolovali. Sedátko s kouskem lancuchu je tam však dodnes. Houpačku jsme už neobnovili, uznale jsme usoudili, že Alenin velelet je k nepřekonání.

 Šli jsme raději vymýšlet jiné skopičiny, bylo zapotřebí posunout se ve vývoji dál a výše.

                                                                                                                                                                                    

americký syndrom  \56

Jednou u Sikorků, v létě, za slunečního nedělního dopoledne, v nově zbudovaném domku se odehrálo. Jenda se jen tak v trenýrkách spokojeně natáhl v kuchyni na gauč. Byl zrovna pečlivě oholen břitvou, kterouž si trošku obtáhnul na řemeni, po předcházejícím stříhání dvou vrtkavých tvorů.

Byli jimi Peťko a já osobně, kteří zmoženi sezením při zkracování svých pačesů, se mu předtím na štokerlíku vrtěli.

„Ja, to stařiček, to je jiné stříhání,“ nám jeho dával za vzor, „ten se nehne.“

/ A proč by se měl hýbat, nahýbanej byl životem už dost. Názor vrtkavých. /

Po čerstvém ostříhání jsme my hochové, v domě zbudovaném až po rozpůlení,Tomčali Kympy‘, od severu to vedoucí novou silnici, ještě zevlovali při různých hrách. Mohli jsme tak pohlédnout na málo vídaný úkaz.

Na odpočívajícího Jendu, už poslouchajícího z rádia jakousi pobožnost, zajisté německou, luteránskou. Jak tak sagi, jen v těch trenýrkách na tom gauči ležel a pobožnost skončila, začal nám hochům zcela samovolně vykládat o zážitcích, kterými si prošel kdysi v zajateckém táboře v USA.

Ke konci války, v sotva dorostlém dospělém věku musel Jenda, jakož mnozí jiní zdejší Slezané narukovat do německé armády. Byl poslán na západní frontu, kde byl zařazen v jednotce, posléze z větší části zajatou Američany. S dalšími souputníky, jež se také vzdali přesile, naloženi byli na loď a po překonání oceánu, umístění do zajateckého tábora poblíž jednoho města.

V  táboře za mořem panovala docela uvolněná atmosféra, kromě pracovních povinností měli nedobrovolní Evropané dostatek času na osobní volno a jiné vyžití. Kromě jistých pracovních dovedností se tam Jenda naučil ctít boží nedělní klid a nevychvalovat se krasopisem.

To druhé po jedné zkušenosti s pověstným americkým humorem. Byli tam ještě krátce a už šlo po jednotce hlášení, že se mají u svých velitelů hlásit ti, co mají hezký rukopis. V předtuše jisté ulejvárny se jich hlásilo více, než bylo zapotřebí. Jen některým se dostalo potřebného náčiní. Byly jím škrabky na brambory. Velitelství tábora si tak obstaralo kvalitního oškrábání poživatiny, na níž se přiživovalo samo.

Moc se tehdy tomu nasmáli ostatní, ti co si nebyli tak moc jisti svým krasopisem. Jakože teď ležící Jenda se tomu ještě po létech smál a my s Peťkou nemlich také. Jinak, jak tvrdívala jeho manželka Hania, měl Jenda rukopis velmi pohledný.

V Ameryce, alias v USA se mohli zajatci časem pohybovat po teritorii města docela volně. Oproti válečnému strádání si také Jenda užíval hojnosti stravy. V životě se už tak fajně, konkrétně zeleninou neládoval.

Líbilo se mu za mořem, mohl tam zůstat. Měl pracovní nabídky, ale touha po domově byla příliš silná, s neodbytným pocitem povinnosti, v pomoci ovdovělé matce.

Po asi dvouletém pobytu v Ameryce byl Jenda navrácen do obnovené republiky. Zdejší, stalinismem už načichlý režim tyto, přes oceán připluvší navrátilce různě umísťoval na uhelné šachty, do uranových dolů, případně jim prodlužoval službu v armádě. Takže pár měsíců Jenda dosluhoval pod kopečkem Šibeníkem ve Stříbře, jakože později jiní bystřičané. Mezi nimi také o něco později i tohoto pisatel.

Stejně, ten pobyt za mořem se Jendovi zadřel za kůži a stále ho provázel v životě  ten ,americký syndrom‘. Takže nás znalé nemíjel občasný Jendův povzdech:  “Jáa, to v Amerýce…,” s přídomkem něčeho, co už bylo spíše mravoučné, a ne tak krasopisně humorné.

 

 

sedmkrát  \57

A tak se po té bažinné kalvárii lezlo na sloup vysokého napětí, jež se nacházel těsně za hranici Snózek, na rohu Olšarova zemědělného pozemku. Několikráte jsem na něj lezl, dokonce až do prvního vodorovného vyztužení těch stojek, nacházející se v jedné čtvrtině výšky sloupu. Tam byla moje stopka. Ty čtyři stojky byly totiž ve spodní části od sebe nejdále, byly plynule svisle vyztužovány úhelníčky stále kratšími, a po nich se lezlo. Takže spodek byl fyziologický na lezení paradoxně obtížnější, než horní zužující se partie.

V tom mi dával Češek naprosto za pravdu. Věděl své. Byl na samém vrcholku, co já vím, sedmkrát. Čím snadněji se lezlo výše, tím více odvahy a potlačení sebezáchovného pudu bylo zapotřebí si prokázat. Tam v té špičce, už málo pudu zbývalo.

Většinou tam kamarád lezl za mé nepřítomnosti, a ani nemusel být jeho brácha Lecho na dohled. Respektoval, že jsem se na to nerad koukal. Tam nahoře byl jeho soukromý letecký prostor. Bylo tam o něco blíže, k těm docela často prolétavájícím letadlům. Fascinovaně jejich průlety sledoval i z pevné země a za letáčkama z brblajících letadýlek byl schopen uhánět hodně daleko k Hrádku.

Lecho tam nelezl, on byl především maryniorz, živel vodomilý, parníčky s nejjednoduššími bublajícími pohony, ve vaničce se cákaje, po vodě je prohánějící. Náš ,Pepek námořník'.

Mně Čecho pro to své platonické letectví také zlákal. Co se dalo dělat, musel jsem někde patřit. Málem jsem se také naučil více polsky, když pobízel mě kamarád k přečtení knížky ,Dywizyon 303‘. Bylo to o polských stíhacích pilotech za druhé světové války ve Velké Británii. Působili tam ve velkém počtu, a hrdinně pomohli ubránit Londýn proti německé Luftwaffe.

Po pravdě jsem se nedostal zdaleka ani do té čtvrtiny, jak předtím na ten sloup vysokého napětí. Přistála nám nějaká hláška o jisté události a museli jsme to urgentně řešit. 

 

Poslední plavba kapitána,   \58

Bontekoe se jmenoval. Vzrušující a čtivé dílo jednoho holandského spisovatele vypůjčené z místní knihovny. Mnou přečteno bylo za neméně dobrodružných okolností. U starki, na nejspodnější srovnané muldě pod hnojem, kde jsem udil a současně se námořním dobrodružstvím, dá se říct prosekával.

Končil březen, celostátně vrcholil v Československu měsíc knihy, ale u nás, v starčiné usedlosti s dvojciferným numerem nastal především měsíc uzenin. V tomto období maso z poražených vepříčků začátkem roku, už bylo v trocích dostatečně voražené, byvši patřičně nabalzamováno solí a česnekem.

Nejdřív udil Ervín. Na hraně svahu pod hnojem si osadil dřevěný udník se zakopanou kouřovou rourou vedoucí od kouřovodu litinových kamínek, dole na hraně terénu osazených. Elementy k uzení byly takto umístěný na přechodu zlomu spodní muldy, ještě vyvýšené nad nejspodnější dřevěnkou Zabystřanových. To už bylo nespodnější místo vymleté bystřické nejmrazivější kotliny, kudy od nepaměti proplouvala řeka Hluchová.

U nainstalovaných kamínek jsem si jednoho slunného brzkého odpoledne přistavil štokerlík a začetl se do slibných dobrodružství v jedné knížce, vypůjčené z místní knihovny. Hned vedle po ruce, byla kupa nařezaných polínek, blízko pařezu vysloužilé jabloně, na podzim poražené.

Ještě, že mi teta mami poradila, jak ty jednotlivé kousky vepříka uspořádat, a na hácích to přes žerdě rozvěsit, aby na ty dvě zadní kýty cílil ten největší žár.

Zespoda, až pod vrchlík, kolem kýt, špeků, baušpeků a žeber, voňavě se ploužil jabloňový šedý dým, a já byl už úplně ponořen do exotických krajů Západních Antil v Tichomoří. Až tam, v zdánlivém poklidu jsem ládoval klacky do kamínek, a tam i po menších peripetiích doplul ošlehaný mnoha moří statečný kapitán Bontekoe se svou posádkou.

Leč byl náhle přepaden piráty. Přirazili se k lodi desperáti v rychlých člunech pomocí háků. Předtím už zarachotila děla, praštěly ráhna a stěžně. Vrhali se všichni aktéři za krupobití střel a řinkotu šavlí do boje, jakož i já.

Také z udníku se ozývalo řinčení, po pádů  plátů utrhlého  špeku na vývod kouřovodu, kde byl umístěn distanční plech (Ervínova vychytávka). Když po shrnutí pytloviny a vrchlíku vidím na roznášecích žerdích dva sagi (nahé) hoki, okamžitě musím udník naklopit a připraveným háčkem baušpek a plát špeku z kouřících drnů vytáhnout.

Mezitím co piráti se zrádci přivazují Bontekoa k hlavnímu stěžni, já sám vyvazuji uzené maso po napíchnutí háků z druhé strany ještě režným špagátem. Ervín jako obvykle, když jsem ho potřeboval, nebyl při ruce.

S přispěním osudu a zásluhou svých věrných z posádky, náhle bly kapitán osvobozen. Také já, konečně to douzení měl pod kontrolou, řinkot z udníku už nezazníval.

Zachráněný kapitán pak odplul se svými souvěrci do bezpečnějších moří, aby se už nikdy nevrátil do oněch zrádných končin. Taktéž já, nikdy se už neuvelebil s nižádným čtivem na onom stylovém místě pod hnojem. Proslulým navždy tím dobrodružným odpolednem.

Ervín se totiž doučil, a stal se všestranným zednickým fachmanem. Zboural krásnou dřevěnou pavlač na podélné stěně bytelného domu od kostela. No a v té přístavbě, podpírající nový schodišťový vstup do přízemí se zádveřím, tam vyzdil vedle chléva uzenářský box, s osazeným teploměrem a dalšími vymoženostmi.

-------------------------------------------------------

Po létech jsme už i v našem trojciferném baráku nachystali maso k uzení. Byl to ten dýmající vepř, nadvakrát střelený (blíže \133). To romantické uzení na spodní muldě pod hnojem, stále jsem měl ještě v paměti a rozhodl se to uskutečnit i u nás, na Kympě. Jedno březnové odpoledne, po konstruktérské šichtě jsem bleskově nachystal všechny propriety k uzení. Využil jsem k tomu svah vedle už děravého bazénu, kde jsem to všechno provedl v původním Ervínovém retro stylu. Nechyběl tomu ani ten distanční plech, jež se později také několikrát řinčivě ozýval. Potřeboval jsem každou chvilku k přípravě paliva, neb se o toto předtím nikdo starostlivě nepostaral. O četbě jakékoliv dobrodružné knížky se mi mohlo jen zdát, první volnější chvíle mi nastávaly až před setměním.

K tomu uzení se už hodila pouze baterka, kterou se občas zkontrolovalo zda hoki nejsou zase sagi. I to se párkrát stalo. Uklidit vyuzený proviant mi přišel pomoct hodně pozdě večer táta. Při svém slabším čichu, přece to uzené ucítil.

V kuchyni jsme pak společně vylepšovali vzhled toho potrhaného baušpeku, o plech omláceného. Trvalo nám to docela dlouho. To vylepšování se nám stále nedařilo, tak jsme to aspoň zarovnávali. Tak, jak to občas funguje u stříhání živého plotu.

Přece jenom se nám to povedlo, až v pokročilých nočních hodinách se zachránila půlka toho baušpečku pro dny příští. Stejně, nikdy nám ta uzenka více nebodla.

----------------------------------------

Tuhle úpornou romantiku se už nedalo donekonečna provozovat. Asi třikráte jsem naložil na dvoukolák doma naštípaná polena, v neckách připravené maso k uzení přihodil, sjel k Ervínovi, ten mi to skvěle vyvázal k hokům. Ani řinčivá signalizace nebyla nutná, když navíc prostrčený teplouš veškeré uzení hlídal, nahlédnout dvířky nebyl problém.

Akorát já se musel hlídat, abych té domácí pálenky nepřebral, jíž mne majitel toho očuzujícího vynálezu častoval, jak jsem mu to zařízení chválil.

        

 

Vzduchovka, rak a píšťalka,  \59

elementi k sobě jinak nevázání, propletou se nám v této stati.

Začnu  Lechem, jež vytáhnul ze skříně Pavlovu vzduchovku, na vrabce původně mající políčeno. Vyrazili jsme si z plátu olova diabolky a trefovali s nimi, co se dalo. Se zbrani jsme se dostali až k potoku. V průzračné vodě lezl rak a tak ho Lecho bez rozmýšlení dvakrát střelil.

Střelil si Čecho a rak stále lezl. Chtěl jsem mu dát ránu z milosti, a on ještě lezl. Byl shora pěkně kropenatý, a stále pomaleji lezl. Podle všeho měl lézt pozadu, ale tuto zvláštnost jsme si tehdy neuvědomovali. Když přestal definitivně lézt, pohled hezký už to nebyl (pofiderní odysea!).

Kdyby nám předtím někdo povídal, že tohle nemáme dělat, asi bychom se mu vysmáli.

Teď jsme znovu dosledovali to živočišné drama od začátku do konce, jak ve zpomaleném filmu. Co si z toho kdo odnesl, byla jeho věc. Ten rak nežil zbytečně, alespoň mne přesvědčil, abych už nikdy neublížil ostatním druhům jeho říše. Tehdy jsme ještě navíc věřili bludu, že rak kdekomu ušmikne prst.

Na ,Odpustě‘, v Bystřici za křižovatkou k Třinci se zase objevila klasická střelnice. I jiné atrakce kolotočářské lákaly místní, nemístní k povyražení. Hned zkraje pořvával chlapík s podivným fezem na hlavě: „..méda --  méda, kozičká néda,“ a sekáčkem obratně porcoval ten turecký med bílý, arašídky prokládaný, ke všemu fajně lepivý.

Bylo pak těžké hochu trefit špejli s pišťkem za korunu, zvláště motala-li se na place kočovníka lepá dcera, uhrančivě zmalovaná (teď se říká s mejkapem) a elegantně nám dobíjela kvéry. Tu poslední třetí ránu jsem zamířil trochu výše a trofej s rachotem zapadla do sběrného korýtka.

Graciézním pohybem ladné ručky byla vyzvednuta, zběžně prohlédnuta a s útrpným úsměvem prohlášena neplatně zasaženou. Pak pohlédla Diva na zaraženého střelce, potěžkala promáčknutý pištěk a se slovy: „Nám už k ničemu není,“ mi ho velkomyslně darovala.

Scéna hodná italského filmu. Ten se později také natočil, ale s Lorenovou Sophií a trochu pozměněným dějem. Zdaleka jsem ještě neoplýval tak řinčivými koleny jak ten mladý kostelník.

Jó, a pro pamětníky: Ten majitel střelnice měl fotogenickou dírku v krku, po nějakém průstřelu asi, pod levou sanici, A zlatých zubů plnou hubu.

A ten vystřelený pištěk? Ať jsem s ním dělal cokoli, vyrovnával, vyklepával, ten vždycky jenom šišlal.

 

 

deset Partyzánek  \60

Rozhodli jsme se Češkem, že už jsme dost staří na to, abychom zjistili, co všechno obnáší to proklínané a okolím nedoporučované kouření. S obstaráním kuřiva nebyl problém, ušetřili jsme na to korunu a šedesát haléřů. Kamarád pak k fotrové dávce přikoupil deset Partyzánek navíc.

Celý den jsme se chovali velice konspirativně, vyhledávali všemožné úkryty ve zbylých válečných bunkrech na dědině a poctivě se snažili svoji porci kuřiva vyhulit. Nějaké zkušenosti s bramborovou natí jsem měl, ale zkušenější Čecho mně nabádal k zatahování dýmu až do plic, že tak je to správné.

Docela jsme byli rádi, když se nám podařilo Partyzánky do pozdního odpoledne dorazit a mohli k nim domů. Vůbec jsme netušili, jaká past na nás čeká.

Doma byl nenadále, na dovolence z vojny se zjevivši, kamarádův brácha Pavel, jinak významný bystřický svazák a zavilý nekuřák. Byl dokonce osobně v Praze vyznamenán ,bílou holubičkou Zdeňkem Nejedlým‘ jak nám na besedě ve škole nadšeně vykládal. / Z.N. – jinak neblaze proslulý ministr školství a kultury za Gottwalda. /

Zatímco fotr měl zrovna problém s příjmem jiného, než nealkoholického nápoje, tak Pavel prakticky sám, pro početnou rodinu dostavěl zajímavý dům.

Objal bratříčka s následným výkřikem: „Češo, tys kouřil!“ Vystřelil jsem ven. Pavel mě však dohonil a potom nám oběma hříšníkům udělal důraznou přednášku o nevhodnosti kouření. Zvláště u mladíků našeho věku.

Kromě toho, že mě bolela hlava, jak z kouření, tak z kázání, dopadlo to ještě dobře. Akorát jsem musel do sebe nasoukat kilo jablek, aby mi doma tolik nepáchlo z úst.

Tohleto byl prvopočátek mé zpackané ,kuřácko sisyfovské dřiny‘, jež se nikdy neposunula k požadované metě. Při letmém shrnutí to bylo jedno  f i a s k o            za druhým. Jinak podrobnosti žádné, Blée.

 

/6  _věk vymezování   \e. 51-60 \

               ---------------------------------------------------------------                  

Nebaví? ..klik na SOUHRN, kap. 0

 

 

Kapitola 7-7 z 20
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Léta psal střídmě projektant více branží. Zkreslená technická myšlenka doprovodila se jednoduchým popisem.
Následkem vzrůstajícho tlaku stále sofistikovanějších stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech a "určitě" reakcí na přemnožení neurčitého slova v médiálním prostoru, zavítal na pole literární. Sází zrovna do kláves jiná a jasná slova.
S třineckým werkem spjatý autor ve své paměti zalovil, aby podvědomou formou "literatury faktu" vyhledal pro Vás v příspěvcích tu zaniklou, pro mnohé vzácnou dobu. Vysoukával nosné příběhy ze své studnice poznání obezřetně a zjišťoval, že krčí se v koutcích další epizody přisáté. Oprášil je a nechal žít.
V kotlině naší byly doby veskrze skromnější, ale bohaté na vzájemnou lidskou komunikaci a fantazii. O tom je zde vedená řeč. Maximálně po pravdě je psáno o živoucí, prolínající se mozajce naturálních příběhů. Neb autor si žádá "černé na bílém", s nadhledem popatřit, co se tu vlastně odehrávalo v těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •