IKAR CZIKAR CZ

K y m p a fandí lídrům (Daniel Liberda)24.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 4145, Komentáře 0

 

Jeho Výsost Princ/změ.5. _K y m p a fandí ..

Oba jsme vůbec měli problém s jakýmikoli omluvami, dlouho byl každý z nás přesvědčen o své pravdě. Nějakou dobu jsme se jen tak neosobně oťukávali, až pak znenadání, ta jedna pravda vyhrála. Bylo to naše přátelství.

Představovalo pro nás příliš cennou jednotkou, takže v teenegerském věku jsme se už pečlivě vyhýbali zbytečným konfrontacím, a s trochou toho nezbytného šovinismu si ulevili v jiné společnosti. Není to nic proti přirozenosti domnívám se, musí to asi oboustranně vyhnít.

 

Spolužití s poznamenanými  \39

souputníky zdejšími. Jako první tu nakráčí ,Gupi Jura‘, takto nehezky zvaný, do jistého osobního zlomu při středoškolských studiích vnímavý, komunikativní hoch. Přišel o rodiče, starala se o něj jeho teta ,Ruszka‘. Vůbec s nikým nemluvil, hubený, vysoký, neustále chodil po bystřických cestičkách, do očí protijdoucím nepohlédl.

Z bytu za prodejnou ,u Rusza‘ až do odlehlejších částí obce došpacíroval, nejraději však oboustranně kolem Hluchové. V létě, v zimě, stále stejně do kabátu s límcem vztyčeným oblečen, čepici kšiltovku, ať byl mráz nebo hyc, s klapkami přes uši naraženou. Kalhoty havlovky s vizi doby nadkotníkové, pracovní baganče nazuté, s pohledem stranou upřeným. Takhle po Bystřici neustále svobodně chodil, a užíval si Jurek  přehršel krás těch místních zákoutí. Na tyhle ostatnímu občanstvu nevybýval pro obvyklé, ale jim nezbytné záležitosti čas.

My hoši malí jeho potkávaje, byli jsme staršími ,znalci‘ poučeni, že se mu nesmíme podívat do očí a promluvit už vůbec. Nebo se nasere a praští nás kamenem. Nepomůže ani zdrhat, neb má úžasnou cylku (trefu), bácne nás i na dlouhou vzdálenost.

Té pitominy do mozku zalezlé jsem se zbavoval kupodivu dlouze, i když kráčející Jura nepředstavoval pro kolemjdoucí žádné nebezpečí. Aspoň jsem mu v pozdějších létech dával nenápadně najevo, že o něm vím, že mi vůbec nevadí a ještě si pomyslel, že je nakonec dobře, když takhle Bystřici usilovně hlídá. To poslední popravdě přikládám až teď.

Asi proto, že celé dekády roků mi připadal Jura stále stejný, jak nám tu neodmyslitelně rázoval. A pak už ne, a my najednou si nejsme jisti, kdože nás tu teď vlastně hlídá?

--------------------------------------------------------------------------

_Josef ,Kivajda‘, takto přezván dle kymácivé chůze, při níž neustále spirálovitě kroutil hlavou tam a zpět. Vídán byl především při jakémkoli představení místní dechové kapely. Prvními máji počínaje a pohřby konče. Patřil k nejviditelnějším celebritám této sestavy, i když prakticky na nic nehrál. Spíše jenom ten buben pomáhal poponášet a občas i činely.

V mládí si prožil těžký úraz, kolo koňského povozu mu zhmoždilo krk, zůstal už invalidní. Ale jeho povznášely na duchu jakékoli hudební produkce místní dechové kapely.

Parádní černou uniformu s typickou tuhou čepici na způsob Armády spásy mu kolegové pořídili, a Josef v ní zářil. Hráli za pochodu a on s nimi téměř plul, zvládal při tom kroutit hlavou mnohem méně, stejně však ta hrozná jizva na krku občas vykoukla.

Když k tanci hráli, třeba v těch historických kulisách pozvolna dosluhujících dřevostaveb v parku, Josef tam nedaleko činelů a bubnů vždy stál. Stál na okraji orchestřiště u schůdků, tam o zábradlí opřen, a vehementněji než kapelník, celým svým tělem takt udával. Nic pro něj v této chvíli nemohlo být na světě krásnějšího, širokánským úsměvem to dával všem najevo. Zářil tam opravdovým štěstím, náš Kivajda.

-----------------------------------------------------------------------------------

_Ani trochu štěstí naproti tomu nepociťoval huhňavý Miklér, letitý, zdatný opravář obuvi, pod křižovatkou tehdy sídlem. Spíše s ním cloumaly negativní emoce, na trombón v dechové kapele foukaje. Bylo to hodně dávno, venku pod lípami, u ,Dělňáku'.

Česlav mi vyprávěl, jak jistí jeho spolužáci se k němu neskrývavě přiblížovali, s viditelně rozkrojeným citrónem na papírovém tácku, ale mimo dosah jeho nohou to na pódium postrčili.

Jestli mezi nimi nebyl Ludva Miech, tak už fakt nevím kdo. Možná i en potměšilý Michalski? Každopádně to byla odveta za nějaký přehnaný zprdunk vůči teď zlomyslným hochům. On totiž Miklér fakt dosti huhňal a všude cítil posměch, i když si jeho projevů prakticky nikdo nevšímal. Paranoia velká, ale jinak pozoruhodný muzicír.

Měl zrovna na trombón odehrát významnou pasáž. Kapelník mu pokynul a Miklér se nechytal. Jen slintal, jak pes ve výzkumáku. Po dohrání oné zkrácené skladby, trombonista rychle odložil nástroj. Rozběhl se za klukama a řval za nimi, že jim uši za ten citrón utrhne. Naprosto artikulovaně tehdy řval, neb rozčilením zapomněl huhňat. Ty uši nezbedů už dávno byly v bezpečí davu.

Jednou byl v bezpečí své provozovny naprosto nezvykle překvapen jednou paničkou z Košařisk. Donesla boty svého manžela k opravě a spustila na něj: „Phaně Mhikler, phrosila bhych dho thydňa tho opravhit.“

Miklér řval pak jako tůr: „..Bhabo chhromská, jhá vhám dhám she mhi poshmívat, a mhažte dho phóla!“ A byla venku.

Z venku pak na druhý den do provozovny vešel rozzuřený manžel oné paní. Důrazně Miklérovi vyčinil. Se ženou žije už spokojených dvacet let a ještě se mu nestalo, aby jeho babu za to nepatrné huhňání nějaký řemeslník z kšeftu vyhodil. Položil pak boty na pult a: „Ty boty budou opraveny do zítřka, rozumíme si!“

„Rhozumhime, šhanovny phanie,“ decentně uzavřel debatu Miklér. Třeba mu na mysl přistála téze, že i jeho baba s ním spokojeně žije nepočítaně let.

      

                                 

obrácené počty  \40 

Přišla doba, kdy jsem začal docházet k Česlavovi domů, a to spodem od našich Snózek. To jsem míjel  jejich mělkou studánku a především tam nahoře, tam jsem musel kolem rohu stodoly udělat veliký oblouk. Byl tam totiž uvázany, u své boudy umně tam zapuštěné hbitý ohař malý, s dalmatínským z kůže ohozem.

Znal mně barabčík moc dobře, ale uvázaný neznal bratra. Na břiše mám dosud jeho viditelnou vizitku po kousnutí, když při skákání ve stodole jsem mu nenadále sáhnul na jeho majetek, obojek.

Před vstupem do baráku, ještě nalevo je vstup do chléva a v něm Lania, podařená to kravka. Denně byla středobodem vášnivých sporů tří nejmladších sourozenců Moržolových, shodou okolností těch rekormanů sáňkařských. Kdo ji bude pásat; ne zítra, ne pozítří a ne bůhvíkdy, ale dnes.

Tady udělal možná Pán Stvořitel Všemohoucí nepatrnou chybu, že nestanovil týden na šest dní. Těžko se jim to Moržolkům propočítávalo. Když Čecho vybojoval osobní volno, přišel za mnou.

Já jsem se o pasení hádat nemusel, nebylo s kým. Tady byly dány obrácené počty, při kterých jsem měl své jisté. Jeden pasák, a tři krávy. Párkrát jsem Češka i s jeho krávou přizval k sobě, ale nedalo se to dlouho provozovat. Bylo mi záhodno držet rezervu pro akci kino.

Jen dovětkem. V této, mnou uctivě obcházené stodole se také odehrávalo první divadelní představení (doposud je mi záhadou čemu to říkali kukielki), na které jsem byl oficiálně pozván. Moržolkové zapojili do představení množství malých herců i z blízkého okolí, takže početní poměr mezi námi diváky, sedící ve dvou řadách a herci, ten vyrovnával, škvírou z venku pokukující Rigo.

/ O kukielkach jsem si vždy myslel, že to jsou loutky. A nebyly. /

 

 

co to vlastně mlaská  \41    

Na místě, kde se dávno, ještě před osídlením, opalovala děvčata hospodského Szturce, tam měl táta vykopaný ze strany sousedova domu jistý okop. On táta, se tehdy neustále babral s hlínou, kterou neustále vykopával, převážel, prokládal hlínou struktury odlišné i zabarvení jiného. Převracel je a mísil navzájem. Za pofiderním účelem zúrodnění už dávno nabytého pozemku. Byl tím úplně pohlcen a vůbec mu nepřicházelo na mysl, že by se tam zrovna teď náramně opalovalo. Na tohleto si vyhrazoval jen kratičké nedělní odpoledne.

Nám s Česlavem ještě o tamních dámských opalovačkách uvědoměno nic nebylo. Nás inspiroval jen ten perfektní okop, záhy změněný na zákop. Kupa červeného mazlavého jílu na dosah a úkryt za ještě malými keři lískačů, ze kterých se dobře zhotovovaly vrhací pruty.

Po válečné poradě s Česlavem bylo rozhodnuto: „Bombardovat nepřátelskou pěchotní linii zakopanou v bramborách, nacházejících se za Szturcovým barákem, za další dolní cestou!“ Pruty se obvykle vrhávaly například zelené kuličky z odkvetlých brambor, a to pořádně daleko. Jenže ještě to neodkvetlo, kuličky neviditelné, tak bylo operativně rozhodnuto o změně munice.

Z hromady jílu se dělaly perfektní koule. Ty většinou svištěly vysoko a daleko nad střechou, přes dolní cestu, do nepřátelských okopů. Sem tam, nějaká nepodařená šleha mlaskla docela blízko. Tomu jsme v zápalu boje s přesilou, za ještě čerstvých dojmů ze sovětského válečného filmu nevěnovali pražádnou pozornost.

Za nějakou dobu jsme se opatrně šli přesvědčit, co to vlastně mlaská? Couvlo to s námi. Nepředpokládali jsme, že tolik šrapnelů uvízne na objektu pod námi. Střecha a přední stěna: ,alá dalmatín‘, kropenatá. Velmi nám chyběli průzkumní pozorovatelé sledující dopady jednotlivých granátů.

Ten boj se už nedal vyhrát. Záležitost tato měla dlouhodobé a docela prozaické řešení. Více než hodinová zábava dle sovětského námětu byla kompenzována po etapách. Fasáda dostala nový nátěr, který byl očividně živější předcházející. O střechu se postaral první dešť. Sice bez výprasku, ale více povinnosti bylo nachystáno pro mne.

Čecho ke mně týden nepřišel a pak jistou dobu přicházíval přes plot od potoka. Já týden přelézal s nákupem přes plot, z druhé strany zahrady, k Jendovi. Končilo to jako jiné kontroverzní záležitosti, provinilým úsměvem a uctivým zdravením souseda.

 

 

bestie na nás vlítly  \42

Za to, že nebyly větší postihy z té předcházející kauzy, jsme se chtěli Szturcovým odvděčit. Jisto jistě to byl Česlavův nápad, vyhubit vosy, jež měly hnízdo v břehu pod plotem naproti souseda, jen co se odbočilo doleva, k nám. Do té doby, co na ně Čecho upozornil, ty vosy nikomu nevadily.

Natíral se tehdy náš rozsáhlý plot z ocelového síta žhavým asfaltem. Sebrali jsme tedy dva dřevěné kůly, nabalili na ně lepivý a žhavý tér. Pak se střídali ve šťouchání do vosího hnízda a tímto je dle našeho přesvědčení hubili.

Už jsme mysleli, že jsou vyhubené, když ty bestie na nás vlítly a hnaly nás z kopce dolů na silnici. Úprk náš skončil až u Legierského lípy. Rychlé běhy nás tentokráte spasily od většího množství  bodanců.

Oba jsme obdrželi po jednom vpichu, což bylo za tento prohraný boj s bestiálními vosami, cenou ucházející.

 

 

přesně na čele  \43

V místě, kde odbočovala prašná komunikace k nám na Kympu a tato pak prakticky až za ,Podol‘, byla u Milczakového baráku studna krytá dřevěnou nástavbou, se stříškou. 

Perfektní úkryt před procházejícími pocestnými, umocněný navíc laťkovým plotem. Napadal sníh a já se sněhovou kouli čekal na známé kolemjdoucí, abych je trefil.

Nějakou dobu ta zábava pokračovala s  invektivami, které vyvolali většinou ti potrefení. Pár koulí jsem i schytal, když se po silnici pohybovali zdatnější ranaři.

Pak dlouho nikdo nešel, koule mi trochu přitvrdla, takže když přistála slečně Aničce Žmijové přesně na čele, tato si sedla na zem. Čehož jsem využil, abych po anglicku zmizel. Vzápětí mě přepadla obava, cože jsem to způsobil. 

Upokojilo mě akorát spílání potrefené, neznámému daryboku za tu pecku. Ještě že měla mycku (kulich). Mířil jsem sice na ní, nenapadlo mě však, že můžu tak tvrdě trefit hlavu.

Nikdy jsem už tvrdší kouli po nikom nehodil a vzpomínka na sedící Hanku uprostřed cesty mi vždy spolehlivě vyvolá blbou náladu.

/ Zatím jsem se jí za tu ledovku neomluvil. Dokdy to stihnu? /

 

 

"fajkej do jynkova"  \44

Vzpomínala maminka, jak chytrá byla Marcelka, už jako malá holčička. S Palkem od Sikorů jsou prakticky stejně staří, a když si jednou u nás spolu hráli, měl její spoluhráč velkou potíž se zvětšujícím se mu snoplem. 

Palko se tvářil nešťastně a neustále potahoval strýčka do hospody, nemaje u sebe kapesník. Marcelka se k němu starostlivě naklonila a poradila mu, jak se z problému dostat.

Ukazujíc názorně tření rukávu pod nosem a přes něj, ho nabádá: „Palóšku, fajkej do jynkova!“

Pro Palka to muselo být naprosté nóvum. A ještě aby popřemýšlel, za který zasmolený rukáv bube méně bit. Nedomyslel, máma moje zbavila ho původce dilematu.

/* fajkat: plnohodnotný ekvivalent slova ,smrkat‘, nenacházející se dosud v nižádném slovníku místního nářečí/

 

…nikdy ji nedohonila…

 Jó, a starostlivost projevovala i vůči ní, mámě. Maminka si jen tak jednou sedla, po dopoledním zápřahu na židli. Na sporáku bublala polévka, zrovna nebylo na nic třeba sahat, máma odpočívala s téměř vypnutou mysli.

Do kuchyně vstoupila malá Marcelka a strašně se vylekala. Nikdy mámu jen tak zbůhdarma sedět neviděla. Chytila maminku za ruku a začala ji tahat ze židle, s vyděšenými slovy: „Mámi..., co sedíš..., vstávej..., je Ti něco? Tak vstaň..., a rob něco.“ Bylo nemožné tak malému děcku vysvětlit, že pracující člověk si potřebuje někdy odfrknout. A tak vstala už odfrknutá, podotýkám že osobnost více talentů a dala se beze slov do práce. Marcelku to viditelně uklidnilo a mohla si zase v klidu sama hrát.

No, mně to tak chytrý a starostlivý nepřipadalo, spíše jsem sestru vnímal jako nezodpovědnou vopici, která na rozdíl ode mne, nebyla nikdy seřezána. Já v jejím věku bych maminku nechal v klidu sedět, hlavně že jí nesežral vlk.

Jednou jsem mámě vyčítal ten vzájemný nepoměr výprasků, a tak mi důvěryhodně vysvětlovala, že o trestech mají s tátou dohodu, že táta trestá mne a ona Marcelu.

A pro klid v mé duši mi sdělila, že už ji stejně několikrát napráskat chtěla, ale nikdy ji nedohonila. Zkrátka, vždy když šla pro proutek, ségra vzala roha.

Sestra byla vůbec na tehdejší dobu zatraceně zbytečně rychlá. Předháněla i kluky, „koza odřená, utržena z řemena.“

Ta druhá část věty byla po čase leitmotivem jejího parádního čísla ze školního divadelního představení.

 

 

nabobtnalá štěrbina  \45 

Co znamená skutečné bodnutí včely do obličeje, mi jednou názorně předvedl Česlav, poté co přihlížel odborné manipulaci bratra Pavla s jediným včelstvem v jejich vlastnictví.

Vidím jednou ke mně přicházet divného kamaráda. Zdaleka hrdě hlásil, že dostal včelí žihadlo mezi nos a levé oko. Byl jsem zrovna na ,Cymbolku‘, ve Snózkach, na pastvě. Ta hláška byla zcela zbytečná, bylo velmi patrné, kde to dostal.

Malý nos se mu podstatně zvětšil do šířky, zahýbal doleva a jeho napuchlý kořen takto plynule přecházel na původní víčka už neviditelného oka. Něčeho, co vypadalo jako nabobtnalá štěrbina.

Tím levým směrem měl i vychýlenou bradu s polovinou opuchlých rtů, které způsobily, že mu byly i při zavřené puse viditelné dva zuby v pravém koutku úst.

Pravá půlka kamarádova obličeje s půlkou šilhajícího oka se takhle na mně vesele šklebila a nutila mě k smíchu.

Čecho mě požádal, abych se nesmál. "On…, že se nesměje, i když si to myslím. On by se taky smál, ale nemůže. Když se směje, tak to bolí."

Stálo mě to pak velké přemáhání, ale co bych pro kamaráda neudělal.

 

 

Zmákli je ve trojce,  \46

ve velkém fotbalu, celou třídu, my tři. V ponurém čase to, kdy na nás ze stěny naší druhé třídy obecné, z portrétu nad tabuli visícím, povýšeně zíral Gruzín Josip Vissarionovič Stalin a vedle kvitem  opuchlý, náš prezident Klement Gottwald. Denně jsme před těmi nepřekonatelnými vůdci našeho i světového proletariátu bez nadšení zpívali ,Píseň práce‘.

Ten šerý stereotyp aspoň jednou zpestřila naše třídní Pokorná, vyprávějíc nám hrozný příběh o zkáze velelodě ,Titanic.' Velmi jsme pak potřebovali nějaký vodvaz. A tak v té trojce, ve velkém fotbalu, zmákli jsme zbytek třídní jedenáctky. Nadpočetně se u soupeře před jejich brankou, nějaké holky ještě motaly.

Až tak daleko sahaly počátky našeho fanfarónství, ne-li kulantněji řečeno, rozvíjení sebevědomí nás tří sebestředných sportsmenů. Nahlíženo po šesti desetiletích, stejně jsme měli na své straně, ostatním nepoznanou výhodu. Měli jsme my tři myšketýři nezávisle na sobě, nespočet různých utkání se staršími vrstevníky ze svého blízkého okolí, a tak jsme přišli s tou zdánlivě absurdní sázkou.

No, a kdože to se mnou hrál? Byl to svědomitý Jindra Duda, nejmladší ze tří bratří a kouzelník fotbalového míče Jožo Cieslar.

Tu svědomitost poněkud později přišil Jindrovi náš osmiletkový ředitel školy Bedřich Pavelek, při příležitosti svého suplování, povětšinou dějepisu v šesté třídě. Potřeboval si někoho poslat pro cigarety. Pokaždé do nejbližší prodejny, jimž byla mlékárná naproti hřbitovu posílal toho jediného, syna cukráře od kulatého rohu. Příště, i když hlásili se všichni hoši, zase šel pro cigarety Jindra.                                           „Protože on, Jindra je svědomitý,“ zamítal říďa naše ostatní zprostředkovatelské nabídky. Tohle byla mnohem větší pocta, než přinést z kabinetu do třídy nějakou vránu. A Jindra se s tou aureolou svědomitosti musel umět vypořádávat do konce školní docházky a zřejmě i dále.                                                         

Jožka, pozděší dobou soused z lavice, bydlel na periferii, na kraji Bystřice, až u Zaolší. Na jejich place jsem si poprvé kopnul do ručně, z kůže šitého fotbalového nesmyslu vycpaného koudelí. Tak tady pramenilo to Josefovo fotbalové kouzelnictví, mně trochu odpírané. Vždyť o barák dál bydlel jeho starší kamarád Sikorka, do  polské školy chodící, nepřekonatelný bystřický virtuóz v kličkách fotbalových.

I když skromnost byla dobou velice žádaná, směle dodávám, že k dobrému výsledku v souboji se zbylou třídou jsem svým spoluhráčům mohl přispět značnou měrou. Ta zděděná schopnost procházení skrze hráče (…blíže pozdější e.\123) nebyla marná.

Strategicky jsme ten trojkový fotbal měli postavený až geniálně nadčasově. Ani technicky zaostalejší soupeři ze třídy si nevedli takticky špatně. Urputně hájili svou šestnáctku, rozestavení v hlubokém bloku (vypůjčeno ze současné módní terminologie). Zatímco jsme s Jožkou dobývali vším harampádím předupanou soupeřovou bránu, tak Jindra svědomitě hlídal zbytek hřiště, včetně naší veliké prázdné brány. A dokonce nám vypomáhal ve ztečích coby falešné křídlo.

Docílili jsme něčeho, co je nesplnitelným snem mnoha renomovaných světových trenérů. To, že dlouhé minuty jsme soupeře svírali na jeho polovině se všemi hráči, včetně jejich brankáře pochopitelně. To Franta Kaňok číhal za těmi sukněmi a vychytávál co jimi proniklo.

Vše to proběhlo na již opuštěném legendárním nenalajnovaném fotbalovém hřišti mezi školami, o které se předtím dělily rukou společnou a nerozdílnou dva místní kluby ,Sokol‘ a ,Gróń‘. Na hřišti s dožívajícími bezsíťovými brankami, ztopeným už zábradlím a párů dožívajícími lavičkami, na nichž se o přestávce mzi vyučovácími hodinami perfektně provozoval ,zahnutý nůž‘, s pěti gradujícími stupni.

/ Až na to, že jsme pochopitelně vyhráli, tak z toho jinak žádný rozumný závěr nevyplývá. Když už jsme vsítili góla, tak holky to přestalo bavit, sebraly se a šly si za svou zábavou. Za nimi se pak vytratili jich nohsledi, a bylo po zápase. /

 

 

na kredenci tvor  \47

\setkání s Výsosti Princem \

O dva roky později toho střeleného fotbalu, přes lávku Olzy mě jednou Josef se  svým hnědočerným vlčákem přivedl na Zaolší, kde se na druhém břehu, v jakési zátočině scházela nadšená parta kynologů. Velmi mně to zaujalo, a hlavně když jsem byl představen Jeho ,Výsosti Princi‘, jež u mně poutal největší pozornost. Řízením osudu byl mladičký německý ovčák k mání, bratru za tři stovky.

/ p.s. Jožku jsem později u kynologů plynule vystřídal. Naprosto pragmaticky usoudil spolužák, že ten jeho pes se přes to, „k noze!“ a „lehni!“ dál na výsluní nedostane. Tak aspoň hlídal slepice.

To jeho majitel se dostal mnohem dál. Poslední vědomost o Jožovi byla, že se nachází v Austrálii. /

Na cvičák Zaolšanský jsem spolu s otcem zašel. Domů už vykračovali jsme ve třech. S námi šel mladičký, ale už velmi vycvičený německý ovčák, Jeho Výsost Princ. Měl akorát půldruhého ročku a bok po boku s námi šel do neznámého jemu působiště, s důvěrou a docela klidně. Ostatně, nějakou dobu už mne znal.

Zvídavě vkráčel k nám do bytu, aby se seznámil s ostatními členy rodiny. Neseznámil se akorát s Marcelou. Ta vida psa, okamžitě vylezla bez řečí na kredenc (do této chvíle jsem si myslel, že ségra je nemehlo). Když jsme si se psem dostatečně pohráli, dali jsme mu nažrat, a že si také něco dáme.  Tu ozýval se na kredenci  tvor, trochu zapomenutý. Chtěl sundat dolů a zapojit se do nově rozrostlého rodinného společenství.

Na druhý den jsme už společně zkoušeli, co všechno Princ zvládá. Marcela ho měla na vodítku, já se klikatýma serpentinami na zahradě, a také v lesíku schovával. Na sestřin pokyn: „Princi stopa, hledej,“ po uvolnění z vodítka mě vždy neomylně nacházel.     

Pejsek bral hry tak vážně, že na ukázanou čepici před ním položenou, navíc s mým  povelem: „Princi hlídej,“ se při pokusu o zcizení zuřivě vyřítil přímo na mne. Začal mně hned ze začátku samotného vyučovat, že pravidla hry se dodržují.  Ty vyceněné zuby měly příznivý vliv na můj pamatovák. To abych ani náhodou se nějak nevhodně vplížil do jeho vymezeného živočišného prostoru.

 

 

"Princi, ke mně"  \48

Jako nejmladší registrovaný kynolog na Frýdecku - Místecku (4.tř ZOŠ) jsem s Princem cvičil ve Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou). Princ se mnou vystupoval na ukázkách v okolí, a já navíc ještě (snad ne protiprávně) se svým vedoucím Vojkovským i po schůzích na okrese. Později jsem si uvědomil, že v té době byl dvouletý pes v porovnání se mnou relativně o inteligenční stupeň výše. Pes to ale věděl okamžitě, ale okolí předváděl perfektní přetvářku, jakého to nemá schopného pána.

Figurou středního vzrůstu, zbytečně neštěkal, byl si moc vědom ,Své Výsosti‘. Jeho moudré všímavé oči hledívaly s porozuměním na mé snahy o jeho výcvik. Raději to udělal správně hned napoprvé. Nesnášel buzeraci, koukal kolem sebe, jak se to dělá a klidně mě nechával v domnění, jaký náramný jsem cvičitel.                    

Zvládala ,Jeho Výsost‘ veškeré povely, poslušnost, obranu, plížení, i pokyny jen rukou, překážky. Tam byl velmistrem žebříku, kde neopomenul na horní lávce rozhlídnout se, a zapózovat. Proskočit hořící kruh byla pro něj taková sranda. Se stopováním neměl problém, střelba mu nevadila, akorát ten nelaskavý prut při zákusu do cvičného rukávu. Nedal se Princek praštit, odskočil a znovu chňapnul. Jen tyhle body chyběly, aby byl naprostou jedničkou.

K odmítnutí buřta mu ani nebylo zapotřebí něco vehementně vysvětlovat. Stačilo mu vyslechnut si skučení některých nenažranců, jež přes varování svých pániků zakousli se do buřta a přes zařízení s kurblou otáčivou byl do nich vpouštěn elektrický proud potřebné intenzity. Ostatně, panstvo Princ měl raději domácí mlíko s nadrobeným rohlíkem.

O přestávkách se s ostatními hafany, byť všichni měli košíky na mordách, zásadně nepral. Nebyl ani  těmi rabijáty napadán, když kolem sebe šířil velkopansky snášenllivou auru. Spíše si důvěrně počínal k Betty, což byla souseda Kluze od ,Migusa‘ fena. Všechny zúčastněné toho svazarmovského výcviku  přesvědčoval, že vše má pevně pod kontrolou, i toho malinkého psovoda. Většinově mu to vycházelo.

Akorát jednou jsem byl na cvičáku zbytečně nervózní, Princ se ale nemínil nechat nadále buzerovat, udělal čelem vzad a volně klusal pryč. Já na něj hulákal: „Princi ke mně“ a bystře se hnal za ním, až ke starce, kde ucítil mámu, a požádal si o její ochranu. Přesto bylo psu vyčiněno a přiveden byl zpátky na cvičák. A zase jsem se neovládnul.

Tentokrát Princ odklusal domů úplně v klidu, už bez mého halasného doprovodu. Jak jsem vychladnul, tak jsme se oba tvářili, že se nic zvláštního nestalo. Byla to pro mne jedna z lekcí ,Vyšší diplomacie‘.

 

 

Trocha toho šovinismu,   \49

ale zdravě deptaného se nám občas do vztahu s kamarádem vloudilo. Zpočátku jen mlhavě jsme si uvědomovali naši národnostní odlišnost. Než jsme si ji vstřebali úplně, měli jsme už tak pevný, mnoha půtkami, především se staršími soky prověřený vztah, že nás to nacionálno rozličné nemohlo ohrozit ani v nejmenším.

Mockrát jsme jen tak, aniž jsme to brali vyloženě sportovnět zápasili. Byly to takové přípravné bitky, strašně úmorné, velmi vyrovnané. Prvořadé však bylo, neublížit kamarádu.

Když však byla horší nálada, nebo kdokoli zabrousil na ještě neprobádané nacionalistické pole a vzájemné odpůrčí argumenty byly stále nicotnější, nastoupil už skutečný boj. Na řadu přišly i pěsti a nadávky, „Ty Čechu!“, šas ho (dostal jsem baňu), „Ty Poloku!“, bim mu (já Čechovi do nosa), Použity byly i k našemu údivu ještě nepoužívané chvaty, direkty a háky. Takže naskočily boule a trochu té špatné krve vyteklo.

Asi bylo nutné nám poznat, kde je ta nejzazší mez. Až na to, že nám chvíli hučelo v palici, se nic nevyřešilo. Taková rychlovka proběhla do tří minut a bylo vymalováno. S překvapením pak zjišžujeme, že se vůbec nic se smýšlením to nehnulo, kromě toho dalšího zocelení bojem.

Daleko větší mentálního úsilí bylo pak třeba vyvinout při téměř půldenním usmiřování. Oba jsme vůbec měli problém s jakýmikoli omluvami, dlouho byl každý z nás přesvědčen o své pravdě. Nějakou dobu jsme se jen tak neosobně oťukávali, až pak znenadání, ta jedna pravda vyhrála. Bylo to naše přátelství.

Představovalo pro nás příliš cennou jednotkou, takže v teenegerském věku jsme se už pečlivě vyhýbali zbytečným konfrontacím, a s trochou toho nezbytného šovinismu si ulevili v jiné společnosti. Není to nic proti přirozenosti domnívám se, musí to asi oboustranně vyhnít.

/ Stalo se po záboru Těšínského Slezska Polskem, to jistí bojuvkaři vypálili starce v zimě stodolu plné sena. Pomoc přišla právě z Bobreku u Těšína, bývalé to společné državy za Rakouska-Uherska. Z Czieszyna teď kmenového Polska. Okamžitě odtamtud poslal starčin bratr kočím plnou fůru sena. Po zabrání zdejšího území Německem do říše, desperáti unikli do polského vnitrozemí a už se nikdy nevrátili. /

 

 

"Tak co, popojedem?"  \50     

Prince viditelně bavilo tahat sáňky. Nestíhal jsem ho vyučovat tuto disciplínu, pravidla tahu si stanovil sám. Jakoby měl v sobě geny těch vůdců psích spřežení, z širých dálav zasněžené Aljašky. Obvykle jsme si to frčeli z pod Bučníku (předcházející konečná autobusu) – po vyhlazené, neposypané zimní silnici dolů přes Žabinec a pořád ještě oklikou mezi Tomčali Kympou a naším lesíkem, až ke kancovi (gazda Rusz před Wroblowými).

Mimochodem od konečné dál už Pasečňoře museli pěšky a pořádně do kopce. My z úpatí klučinové tam rádi docházeli se sáňkami, před závěrečnou serpentinou pod vrcholem, kde začínala první podhorská stavení to otočili a fičeli dolů.

Dojet se dalo hodně daleko pod konečnou. Jako správní kaskadéři jsme raději na konečné předváděli různé telemarky, kotouly doprovázenými, neboť k zabrzdění bylo vhodné použít cokoli z tělesné schránky, nejlépe přímo zadnici. Abychom co nejdřív nahoru vystoupali a tu opojnou rychlost zažívali znova.

Bylo záhodno nenatrefit při tom závěrečném šusu dolů na Cymorka s koňmi, táhnoucí nákladní saně, naložené vonícím chlebem a jinými poživatinami, jimiž se v zimním období živili nahoře bydlící horalé.

Byl-li jsem také sáňkovat s rodiči. A když to pomalu při poslední jízdě už-už zastavovalo, raději jsem vyskočil ze saní a klusem je v mírném spádu dotáhnul až k nám, k lípě. Vyhnul jsem se tak jejich pomalému špacírování. Ponechal je svému osudu a zmizel ku starce. Ti ponechaní se zrovna u Pindorů zvedli, vystoupali si kolem Szturca na Kympu a začali něco chystat k utišení hladu svého a dobytka nabytého. To já už končil s první svačinovou várkou. U starki byla občerstvovačka neustále v pohotovosti.

Princ, zapřažen oboustranným postrojem do mnou vleže řiditelných saní speciálním volantem, často uháněl od konečné autobusové po kanca až nevídaně rychle. Nebo, jak se mu zrovna chtělo. Případně u dalšího ,Rusza‘ (Potraviny-Jednota) čekal trpělivě u sáněk venku, až nakoupím a pak to odvážel domů. Jeho náklad jsem mu už nepřitěžoval.

Při jedné projížďce, zrovna u Legierského lípy, co jsme už zvolna dojížděli od Bučníku, zažili jsme s Princem nemilé překvapení. Vyřítil se na nás s burácivým halekáním obrovský, ze řetězu spuštěný sedlákův černý hladkosrstý pes. Něco mezi dogou a rottweilerem. Namířil si to na mého psa, sápal se na něj a dorážel svou dvojnásobnou hmotností.

A já v ten moment stihl pouze seskočit ze saní a zírat.

To bylo představení, takové jsem doposud nikde neviděl. Princ nezaštěkal, neuhnul pohledem. Výhružně zavrčel, vyhnul se té černé tlamě a kolem útočníka, svým přikrčeným střehem se bleskově obtočil. Vyceněnými zuby tiše cvaknul zadní kejtu rabijáta, přibral to i s pytlíkem.

Kvílivě skučela černá obluda, než za usedlostí zmizela, aby se nikdy, pokud jsme kdy na silnici sáňkovali, už neukázala.

Takhle se předvedl pes pacifista, který předtím na žádné psy nikdy neútočil. Jsem ještě vyveden z míry, neschopen další činnosti. Princ ale, stále ještě v předpisovém postroji na mně klidně kouká, jakoby s otázkou v očích: „Tak co, popojedem? Přece tu nebudeme stát věčně, když za chvíli tu projíždí autobus.“

/ Kolik asi přátel těch věrných kamarádů uvěří, že tato otázka mohla být fakt vyřčena? /

 

/5  _věk pochopování   \e. 39-50 \

----------------------------------------------------------

Nebaví? ..klik na SOUHRN, kap. 0

 

 

Kapitola 6-6 z 20
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Léta psal střídmě projektant více branží. Zkreslená technická myšlenka doprovodila se jednoduchým popisem.
Následkem vzrůstajícho tlaku stále sofistikovanějších stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech a "určitě" reakcí na přemnožení neurčitého slova v médiálním prostoru, zavítal na pole literární. Sází zrovna do kláves jiná a jasná slova.
S třineckým werkem spjatý autor ve své paměti zalovil, aby podvědomou formou "literatury faktu" vyhledal pro Vás v příspěvcích tu zaniklou, pro mnohé vzácnou dobu. Vysoukával nosné příběhy ze své studnice poznání obezřetně a zjišťoval, že krčí se v koutcích další epizody přisáté. Oprášil je a nechal žít.
V kotlině naší byly doby veskrze skromnější, ale bohaté na vzájemnou lidskou komunikaci a fantazii. O tom je zde vedená řeč. Maximálně po pravdě je psáno o živoucí, prolínající se mozajce naturálních příběhů. Neb autor si žádá "černé na bílém", s nadhledem popatřit, co se tu vlastně odehrávalo v těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •