IKAR CZIKAR CZ

K y m p a fandí lídrům (Daniel Liberda)24.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 4144, Komentáře 0

 

Obyčejné dny a jiné/změ.3. K y m p a fandí ..

K obědu vařívala třeba starka nějakou polévku ze staré kury, z uzených kostí, a bůhví čeho se v komodě, v zádi síně zmocnila. Bývaly téměř denně ty neodmyslitelné brambory se zelím, často kyselým a zasmážkou především. Někdy i kousek uzeného bůčku přihodilo se k tomu na talíř.

 

 

labutí píseň  \19

Průběh další zimní katastrofy jsem už na vlastní oči viděl. O svah dále starki, myšleno po toku řeky, zvaného ,Wroblovka‘ byl zase eminentní zájem mezi místními sáňkaři. Široký, krátký, prudký severní svah, s vyhazovací muldou úplně dole. Všeobecně se hodnotilo, kdo se sáněmi dál doskočí. Česlav tehdy sáňkoval se mnou.

Pak se tam přiřítili další Moržolkové a hned s novými rohatými sáněmi. Lecho s Alenou se pokoušeli o rekord dne. Čecho neodolal a vecpal se k nim. Ve trojce nabrali nevídaného šusa a letěli. Do výšky, do dálky, až na počínající rovinu, s velkým prásknutím přistáli.

Bylo úplně jedno, že se borci rozletěli na všechny strany, sáně nevyjímaje. Jasný rekord, který už ten den nebyl překonán.

Byla to zároveň labutí píseň rekordních saní, ty pak byly domů Lechem a Alenou vlečeny už jako pouhé palivové dřevo.

A já měl záhy pomocníka při tahání sáněk nahoru, a spolujezdce při sjíždění dolů. Česlav byl cobydup zpátky.   

 

                      

s červenou žokejskou čepici  \20

Do školy jsem docházel v jisté době jen občas. V podstatě, z větší části jsem do ní letěl na poslední chvíli. Jedním z důvodu bylo, že jsem využíval jednu komunikační zkratku, ale problémovou.

Mohl jsem sice seběhnout kolem starki, dolů k řece tou zakřivenou uličkou nad Zabystřanem. Jako spořádaně, dvakrát týdně s konvemi mléka doma nadojeným a od starki přibraným. Ten zemědělský přebytek z vlastní produkce živočišné výroby, jako povinný kontingent do státního výkupu, donášel jsem takto do místní mlékárny.

Jenže to bylo o chlup dále než má preferovaná trasa. Kolem statku Legierského. K němu jsem seběhl silnici o odbočku níže starki, k obří lípě. Před ní doprava, přímo na plac statku. Nalevo dvě dřevěnice, napravo chlév, stáj a stodola. Před padákem dolů dřevěná klínová V-zarážka, aby se krávy nesvalily dolů, když si na ně bejk hopnul.

Očekávaly mně tam ale už předvídatelné excesy. U této zarážky na mně vždy trpělivě čekali dva velcí černí krocani, s rudě vybarvenými laloky. Když ještě nebyli, nebo maličcí byli, mohl jsem tam nakouknout za kamarádkou, kobylkou Braumkou. Jenže teď, ti prevíti mně hnali uličkou mezi ploty, až k řece.

V té době mé pohyby venku se děly zásadně s červenou žokejskou čepici na hlavě, s kšiltem správně nepatrným. Když jsem si mámě stěžoval, jak mně ti krocani honí, usoudila, že to bude asi tou čepici. Ať si vezmu jinou, vyřešila chytře.

Tak jsem si ji vzal, a hnali mně zase tou uličkou. Druhá čepice byla totiž dvojče té první, akorát s čudlíkem opačně sklopeným. Změnil jsem taktiku, počíhal si až budou krocani otočeni zády k pěšince. Vyřítil se dolů a získal slušný náskok.

I ti voli co se za mou kolem parku hnali, pochopili záhy, že je to v háji a v půli rovinky pod svahem to zabalili. Tohle pracné získávání snad stometrové vzdálenosti k dobru, však bylo vykoupeno časovou ztrátou. Doháněl jsem ji po zbytek štreky, s očima šilhajících po kostelních hodinách. Jestli mně školní zvonění doprovázelo, co fičel jsem po schodech vstupního foajé vzhůru, bylo vyhráno.

No, a pak se mnohem později od jiného klasika, jako zvídavý čtenář dozvídám, že většinově vyzkoumáno jest: Každá zkratka je delší! Ale stejně, občas ještě jsem tomu zkratkovitému nutkání podlehnul, co kdyby náhodou, zrovna tahle už byla kratší.

          

                                      

hodili ho na ramena  \21    

Stařik byl vždy a všude oblíben pro své vstřícné jednání. I mezi zajatci za první světové války, jak mi vyprávěla potka (teta Zuzka, tátova sestra). Při přemisťování tábora se třebas brodili přes dravou řeku Drinu a vysocí Jugoši (Srbové pochopitelně) si útlého stařika, ještě mladého šohaje hodili ho na ramena, aby jim neodplaval a oni nevyfasovali nějakého rasa.

On totiž stařik, Liberda Pavel, současný lídr č.1 společenství pod Kympou usídleného, u vojska austryjackiho, ještě za císaře pána sloužil jako částečně invalidní (něco na plících). Takže hlídal ty jižní a východní zajaté vojáky.

Nejspíše to bylo v létě roku 1916. Vrcholila první světová válka. Mému tátovi Palkovi šlo zrovna na třetí rok, jeho starší bratr Janek měl roků třináct, Josef na houbách. S babičkou doma ještě hospodařila nejstarší dcera Hanka a o rok starší táty, Zuzka. Nepopsatelně tvrdá doba pro ty tři nejstarší z rodu, jež zůstali na rolích, a jen z nich možnou obživu pro všechny soukmenovce obstarávaje.

Mnohokrát opona sem\tam..., a pak mi vyprávěl jednou stařik na společné pastvě  podivnou věc o zajatých Rusech a Italech. Rus údajně snědl za dva Italy, ale Ital prý makal za dva Rusy. Těžce stravitelná matematika pro školáka z druhé obecné, jež při denní porci sborového zpěvu ,Písní práce‘ ještě zíral na portrét generalissima Stalina. Bo ten Gruzín byl báťuškou všech Rusů a národů svazových.

Největší potíž však byla, až se konečně Rus najedl, pohladil si břuch a hned hlásil: „Nevasmožno  rabotať, život (žaludek) bóliť.“ Dlužno dodat, že to bylo ještě za cara. Těžké pořízení s nimi měl stařik, a rusi ještě nebyli ovlivněni tou leninskou převýchovou. Já je měl později za hrdiny, zbraně neměli, tak bojovali aspoň břuchami.

                                                                                                      

v oáze poutníků  \22

Odjakživa byla ,Tomčali Kympa‘ takovým nepominutelným, nejvýše položeným bodem východního centra obce, který se musel po klikaticí silniční smyčce obcházet. A to, jak příchozím z okrajové části zpod ,Suchého‘, tak od ,Gruňa‘, a až z ,Pasek‘ opěšalým sem došlým.

Každopádně se tito putující občas nevyhnuli namátkové, povětšinou slovní kontrole pod kopcem, u ,Pavluska‘. Ten tam na ně číhal, jak pavouk u sítě. Navracející se horalé měli ještě další možnost, jak využít dobrodiní Kympy.

Dole, kousek za úpatím, na rovinaté hraně svahu k říčnímu údolí řeky Hluchové to bylo ,u starki‘, nejen z pohledu mého. V podstatě ujca Janka zděný barák tam teď stál, téměř na původním místě stařikovy postupně rozebrané dřevěnice.

Obvykle při putování z obce směrem do Suchigo, po ještě prašné silnici se kopec ,Poledná‘ schoval kráčejícím za siluetou Kympy. Tam, na první pravotočivé zákrutě k ,Pavluskovi‘ se dalo prudce odbočilo doleva a za Kobieluszem zase vpravo. A už jste se nacházeli v oáze poutníků mnohých. Bylo to vyhlášené prostředí klidu, pohody a vítaného občerstvení, "u Liberdů".

Vždyť od středového vchodu do síně domu byla hned za placem, na hraně orného pole táhnoucího se kolem kopce na dosah našeho lesíku, stará dobrá studna. S klasicky vyvedenou tradiční stříškou, hluboká natolik, že bylo zapotřebí tu vodu tahat vědrem na lajntuchu.

Vytáhlo se mnohokrát za den těžké okované vědro plné vody a naplnilo konve. Pomocí dřevěného rumpálu s klikou, s bezpečnostní ozubenou zarážkou se pak vědro spustilo k hladině, a očekávalo další žíznivé.

Voda byla v létě příjemně studená, velice pitelná, osvěžující. Málem jak starčina kiška ze dna komody v zádi síně, od nastálo otevřené pavlače. Tímto byli putující osvěženi, v zimě se jim dostala trocha té horké černé melty, čaje z pěček jablečných, pár povzudivých slov si v sednici ještě vyslechli a mohli mazat do kopců.

Mohli, pokud nedopadli jak ta mětlorka z vrchu Suchigo, co vlastnoručně vyrobené metly z keřů a horských mlází v dědině prodala, bryn alias denaturovaný lih si koupila, a kdesi na veřejném prostranství ho vychlastala. A namletá baba pak ještě pěšky došla k oné první zákrutě pod Kympou a neomylně odbočila doleva, pak doprava a hádejte, kde skončila?

U starki přece, ale už jenom jako bryniorka. Čítánkový příklad, jak by neměla vypadat dáma, ani po uhašení velké žízně. Starka se o ní ale postarala. Stařik dotáhnul jakýsi stružok (slamník se tomu dá taky říkat) a pár pytlů. Udělali se starkou vedle pece na vyhlazeném betoně improvizované leháro (nezaměńovat s letištěm), na něj už ležící na delinách, bryniorku přetočili.

Pak se tam v sednici prostřídaly všechny mladší babky z rodiny a starka se už nemusela namáhat s přednáškou o škodlivosti chlastu na ženský organizmus. Byla to síla i na mne, libujícího si ve vypjatých společenských situacích.

Po dobré půlhodině jsem se už odporoučel, abych se na druhý den dozvěděl, že fakt je bryniorka  od brzkého rána pryč, že se jí podařilo zprovoznit. Odporoučela se už vysřízlivělá mětlorka bez úhony, odér bryniorski tam však přetrvával celé dopoledne.  

Ani ji starka za ta extempore moc neodsuzovala; že je to trochu nešťastný člověk a potěšení jinde nenalézá. Teď si konečně uvědomuji, že to pití na veřejnosti byl pro ní, neviditelnou a zneuznanou, takový výkřik. Že ještě tu je, a už neví, jak to jinak dát ostatním na vědomí.

Když to teď sepisuji, mám pocit, že jí stále více rozumím. A snad to porozumění podaří se projevit i v jiných setkáních. Hlavně u těch lidiček, jichž se probíhající děje dotýkaly více, kteří už tu nejsou a nemohli tak protestovat k ztvárňování svých životních figur (byly jim prostě uzmuty).

Ať tak, nebo onak, zaslouží si mnozí, aby i touto formou byly šlépěje jejich zaznamenány. Vždyť i ty vzpomínky mi někteří poskytli, abych si při jejich pročítávání nastolil zvolený čas. Čas, jehož atmosféra je mi už nastálo, tak nostalgicky blízká.

 

 

"chtěli diobli sebrat"  \23   (ú.v.)          

Ten den na sv. Mikuláše, Zuzka s Jevkou cítily v kostech, že se něco večer semele. Za svitu lucerny dojily v chlévě krávy. Byly celkem v klidu, věděly však, že je bude Josef zase strašit. Ostatně jako každoročně.

Tak, tak.  Ten den nejmladším z rodiny, s puberťákem Josefem zase šili všichni čerti. Postupně se ne zcela potajmu vyzbrojoval potřebnými proprietami, jakožto rohy, lajntuchy, beranici naruby, i dlouhý červený jazyk splašil. K večeru neváhal načernit si ksicht sazemi.

Venku, z temné oblohy se sypal bílý sníh, a za okýnky se začal ozývat známý dupot, řinčením řetězů doprovázený. Baby to znaly a nijak nereagovaly, nerušeně si povídaly a dojily. Někdo se začal dobývat do dveří chléva a ty se zvolna otvíraly. I na to byly dojičky připraveny. Pak průvanem zhasla u vchodu zavěšená lucerna, naproti ohrady prasečáku a kozího chlívku. Zuzka dojila blíže dveří. Povstala, roztáhlá své dlouhé ruce a šmátraje jimi kolem stěny, zvolna se sunula k zhaslé lucerně.

Nedosunula se. Něco živého, chundelatého, rohatého se jí dostalo do rukou. Když ještě přejela rukou po jakési neholené tváří, tak v mžiku se ozval nelidský, do morku kostí se zatínající zoufalý řev. Následoval neviditelný hlomoz, cvaknutí, a bylo ticho. Lucerna byla rozsvícená a nikde nikdo. Jen dveře průvanem smýkany, strašidelně skřípaly.

Zuzka hned volala na brášku: „Jóžko, kde jsi, neboj se, nikdo ti nic neudělá.“ Žádná odezva. Pak přece jen, tiše ozýval se Jozífek: „Jsem v chlívku, u kozy.“ Byl od kozy láskyplně odloučen, na lavici za dveřmi posazen.

Přímo pod žlutavou září lucerny byl pak tklivý pohled na sedícího, hrůzou schváceného Josefa, kdy čůrkem z něho řinul pot, jenž celý se klepal, a jektavě blábolil, že ho před chvíli, co zhaslo světlo, chtěli diobli sebrat. „A byli nejmíň čtyři,“ za čerstvé paměti dodával ten strašpytel. Tak moc se vžil do svého sólového partu, že ztěžka vstřebával tu nenadále se vynořivší konkurenci.

Ten večer ještě neuvěřil, že se pouze připletl do rukou starší sestry, šmátrající se naprostou tmou v chlévě ke dveřím.

Za rok, v tutéž dobu se z chléva v podsklepení usedlosti ozývaly, jako dennodenně, známé zvuky pryštícího mléka, vířícího stoupající hladinu ve škopcích, akorát s doprovodem meluzíny za okýnky. Dojičky za svitu lucerny pohodově klábosily a byly si jisté, že čert tentokráte už nepřijde.

Nemýlily se. Josef byl už o rok větší a dobře soudil, že do kozího chlívku by se asi těžko vměstnal.

 

 

s ceduli ,Přestávka'  \24

Se stařikem jsem se rád vybavoval, o všem možném činorodém, vyjma jídla. Na to jsem měl jiné specialisty. Stařik pořád něco vyprávěl a docela snesitelně mentoroval moje počiny. Nesnášel jsem však jeho fusani strniskem po tváři a znázorněného cumlání ucha. Údajně tak podobně cumlají myšky mléko, mě instruoval. Je s podivem, na jak dlouho mi odboural zdravý úsudek, ale na druhé straně mně to nutilo mít vlastní pochybnosti.

S ním jsem docela často pásal krávy ve Snózkach. Pod horním dubem mi stařik vyprávěl o starém Rakousku a o tehdejších, zašlých už svobodách: „Jéj, to byla volnost, všechno možné šlo dělat, kde jenom se podívat.“ Nějak mi to neštymovalo, srovnal-li jsem to s nadšeným velikášstvím komoušského poválečného režimu a jeho negativismu všeho předešlého, a zvláště státně historického feudalismu.

Nespokojeně stařik brumlal, když jsem mu dával na vědomí, že už musím do kina. Na kostele bylo půl a v sedm se začínalo. Kdo přišel po sedmé, toho pustili až po týdeníku. Ty byly tehdy pro moji generaci jediným vizuálním spojovníkem s dalekým a tajuplným světem.

No, a o pauze, u WC na palandě kina, vhod přišla i voňavá partyzánka. Kdo ji neměl, jakožto já, toho  obšťastňoval z projekčního plátna vesele se šklebící kreslený pes (rasa ,Burek von Bánhof‘) s ceduli ,Přestávka' v mordě. Zhruba dvacet let po vojně, co ještě bylo kino součástí Dělnického domu, mně i další nadšence projekce, po týdeníku, o pauzách při nahazování další cívky s filmem připravoval pejsek na pokračování promítání. Této dlouhodobé, uklidňující stálosti, pravděpodobně zavedené už z doby první republiky, chci vzdát hold.

Žánry přicházely, odcházely. Sovětští kolchoznicí se střídali s Fanfánem Tulipánem a hrabětem Monte Christo. Baby vzdychaly za Lesníkem ze stříbrného lesa.

Burek vytrvával. Stále na nás pohodově, dalo se říct potměšile koukal, i v dětských nedělních dopoledních pohádkových představeních. A to za jednu korunu.

Bohužel, v novém kině za Jelínkovým kulatým rohem, naproti staré pošty zrekonstruovaném, tam už se neobjevil. Byl překonán neúprosným technickým vývojem, který přestávky na jednu partyzánku na palandě kina u venkovního WC nemilosrdně zrušil.

Burek mi však fest utkvěl v paměti. Dovedu si ho představit úplně živě, ještě dodnes a věřím, že na jeho obrázek někde natrefím. Nejspíše tím, že za čerstvé své paměti jeho nakreslím.

 

 

noční mariáš  \25

My Bystřičané, jsme ve větším počtu navštívili rodinu v Chomýži u Krnovai. Spal jsem na vejmiňku, naproti hlavním objektům statku, jimiž bylo rodinné sídlo, konírna, kravín, prasečák. To vše se nacházelo za centrálním hnojištěm, jak jsem si to pěkně z pokojíku prohlížel. Na druhé straně toho k vidění moc nebylo, jen pořádný kus přestárlé zahrady.

Zvečera jsem zalehnul do pokojíku a ani neušil, jak bude ta noc dlouhá. Vedle v obýváku, za prosklenými dveřmi se svítilo až do samého rána. Jak jsem se v posteli převracel, byly vidět siluety tří sedících mužů a míhající se ruce, mlátící do stolu kartami. To Eda, Vilém a starý Václavík Albín hráli noční mariáš. Hráli o drobné, celou noc se přitom hádali, jako by šlo o velký balík.

Oba mládenci vypadali ráno zbitě. Naproti tomu statkář překypoval svěžestí, když s pýchou sypal své paní do zástěry drobné. Těžce vydolovaných patnáct korun československých. Bohatě to stačilo na koupi cigaret a nějakých párků ke snídani. Zatraceně tvrdá měna, kolikrát to ještě vzpomenu? Pak si hvízdal a šel nakrmit koně.

Než si šli mládenečkové chvíli lehnout, tázal jsem se Edy, jak mohli prohrát s tak starým chlapem (…už mně samotného týká se ta pejorativní poznámka).

„Co, jsme mohli dělat, když on tak podváděl,“ bylo mi odpovědí.

„Proč jste nepodváděli Vy?“, tázal jsem se ještě.

„To jsme si nemohli dovolit, to by nestálo za to. Dal by nám to dědek šeredně vyžrat,“ bylo mi smysluplně a poučeně sděleno.

 

_takhle zamávám  (ú.v.)     / po létech /                  

Mermomocí se Fančin mladší bratr Richard chtěl obklopit ,imidži‘ statkářova nástupce. Například v době sklízení sena za hlavní silnici z Krnova na Jeseníky, tam začínalo stoupání na dobře viditelný mírný kopec. A na pasece pod vrškem, kopky sena.

Nechtělo se mu samotnýmu zbytečně courat, tam kvůli zkoumání vhodnosti sklizně, pak zpátky a hned zase s koňmi nahoru.

Tak povídá Ríša švagrovi: „Edo, já jdu na kopec, osahám seno, a když takhle zamávám (kývá rukou nad hlavou do stran), vyjedeš nahoru s koňmi a žebřiňákem.“ Eda povšechně tvrdíval, že na dálku vidí mnohem lépe, když na Rudé Právo už mu ruce málem nestačí. No, a tuto přednost švagříčkovou plánoval Ríša využít.

Eda: „Jo, a když já udělám takhle (dlaň v zahnutém pumpujícím lokti), že na Tě séru.“

_miniepilog: Vyjma těch počátečních potíží s komunikaci na dálku, bylo seno z tohoto kopce v pohodě svezeno i tento rok. Ostatně ta předmobilová doba, jakkoli se může zdát couvlá, měla svůj podstatný náboj. Nositelé děje se museli mnohdy řídit pouze vlastní intuici, a mohly tak vzniknout některé, v současnosti už nevymyslitelné příběhy.

 

 

Hlad je sviňa,  \26

to jsem si kdysi ještě neuvědomoval. Ani při pohledu do hladových očí kamaráda Češka. Až mnohem později, při věčném nářku dobře živeného Fábera z Frýdku, při krátkém vojančení ve Frenštátu pod Radhoštěm. Tam Jura ten slogan vymyslel, a často s brekotem omílal. A to jsme jakožto čekatelé důstojnických hodností mívali navíc denně zákusek.

Kamaráda Čecha se zákusek ten den netýkal, ani jindy o nic více. Takže po tříhodinové zábavě u nás na Kympě, se zrovna v tom nejlepším zvednul. Že už musí domů, že má velký hlad. Bylo pro mne nemyslitelné, aby teď odešel, když tu zábavu jsme zrovna měli tak skvěle rozehranou. Ve verandě jsme měli pěkně rozložená bojová stanoviště a za leteckých podpor jsme na sebe vesele útočili. Občas nějakou loď jsme potopili.

Uměl ten hlad načasovat, piernik jeden (teď mi to dochází). Začal jsem vyjednávat, co by to muselo být, aby ještě zůstal.

Takže si vyžádal: „Skibe chleba s máslem a hrubo moučkového cukru.“ Když jsem tohle delegoval mamince, jež znala jejich stravovací návyky, nachystala něco, co bych nebyl schopen pozřít.  Čecho to ale zpucoval a vydržel ještě další tři hodiny, než ho už obrovský hlad definitivně odvelel domů.

Chyba už jeho máma stihla uvařit nějakou vodzionku, jak říkávali u nich polévce, s bramborem a čímsi vočuzeným.

 

 

Takový obyčejný den  \27
u starki. Odjakživa začínal brzo zrána založením ohně v sednici, v kamnech kachlových, a postavením na ně hrnců s vodou. Na čaj i meltu kávu zároveň. Naškrábány a nastrouhány už byly v míse brambory, syplo se soli, mouky, dupla se tam vajca dvě. Zamíchalo a placky se pekly.

Takto každý boží den se na litinových plotnách pekly, mohlo se k tomu přibrat špyrek, oblíbené kurmonki (nastavená moukou vaječná omeleta), i šmolec obyčejný (škvařené sádlo) se k tomu hodil. Byl to nepominutelný základ pro pracovní den zde žijících usedlíků, jež se šířicím aromatem hrnuli zrána postupně do sednice.

K rychlému zátopu, případně zvýšení hycu v kamnech sloužily vysušené smotky. Už v předstihu stařikem zhotoveny, z různého chrastí a dřevnatých odpadků kolem usedlosti, fajně do ruky padnoucí. Nepálilo se jen tak zbůhdarma různé klestí ze stromů a keřů na rozlehlé zahradě.

Jen šedý dým bramborové natě tam občas venku v brázdách na podzim zavoněl. Takhle se přesunul ten šetrný hospodářský manuál z pionýrských let prvních Liberdů usídlených pod Kympou trvale do mého počínaní.

K obědu vařívala třeba starka nějakou polévku ze staré kury, z uzených kostí, a bůhví čeho se v komodě, v zádi síně zmocnila. Bývaly téměř denně ty neodmyslitelné brambory se zelím, často kyselým a zasmážkou především. Někdy i kousek uzeného bůčku přihodilo se k tomu na talíř. 

Bylo-li k masu daleko, nastala doba žarnovek s mlékem a tvarohem a dokonce i bryjí. Čili: voda, co komoda ještě vydala, něco ze záhonků zeleninových, koření a hlavně řepa červená jest tohoto základem, než do varu se to po osolení přivede. Se smetanou si autor není jist, ale mrskne-li se tam, nic by se nemělo zkazit.

 */Výše i níže uvedené odstavce jsou přednostně určeny především pro ty, jež si musí aspoň 4 krát do roka koupit novou kuchařku od jakékoli vynořivší se celebrity./

Bo (není to ten olympijský vítěz v biatlonu, je to: protože) i tu uvařenou a oslazenou rebarboru jsem u starki zvládal. Taktéž mi příkladně docela lezly ty krepliky (koblihy) povidlové na beraním loji smažené (teplé bezkonkurenční).

Na tanier se občas něco přihodilo tomu drotárovi ze Slovenska, když starce hrnce spravoval, nebo když sklenář v baráku okna sklil. Provoz byl tam docela značný, vždyť každý příchozí od brány prvně kolem oken starčiny sednice projít musel. Občas se tam nebáli nakouknout putující cikáni, nejraději za více upečeným plackem, či strykem (v českých krajích ,cmundou‘ zvanou). Prakticky každý příchozí byl u starki prověřen, případně pak za snachou Jevkou dále poslán.

Všichni robotnici rolničtí se však soustředili u starki. I ten nerobotný gazda Legierski, co Braumku nám k orbě do páru s tím hubeňourem od Ciencialy zapůjčoval. Ten se tam dvakrát do roka ukázal. U večerního stolu, v jehož čele pak čeledína nahradil, ohřáté wierschle, chci říct párky s hořčicí a chlebem pojídaje, pivem mnou ze ,Škubně‘ čerstvědoneseným, zapíjeje.

Velice moudré řeči se stařikem potom vedli.  A především k mému prožitku, častokrát při zátahu, nádherně se rozžínal svítivý kotouček na žhnoucím konci doutníku gazdy, modrým dýmem rámován. Gazdovi ještě do jedné i druhé nohy kvitu starka nalila a pro letošek dooráno.

A tak pro mne končil jeden z těch dlouhých dnů, provoněný oranou hnojenou půdou, příjemným pachem koní, a pohodou u večerního stolu. Dobře se usínalo po takovémhle dni, když vyprávění pohádek už bylo minulostí.

/ Kdykoli přeformulovávám ten modrý dým, vzpomenu si na SanFrancisko. Proč vlastně? /

Stařik vůbec, nedával rukám zahálet. Jako vrchní krmič prasat pokračoval ve volných chvílích ve strouhání neškrábaných brambor, což bylo základem pro speciální příkrm v jejich výkrmu. Za mých raných let bylo záhodno to prasátko, úřadem povolené a evidované doklepat až do těch troků bezkonfliktně.

O té komoušské evidenci vepřů by se mohlo v současné době tomu současnému ministru financí, případně bez dokladů se pohybujícím migrantům jen zdát. Žádná EET, ale krupón (surová kůže ze hřbetu velikosti formátu prodloužené A4) na výkupu zemědělských přebytků odevzdaný. Ten teprve stvrzoval, že s vepříkem se jaksepatří náležitě zacházelo, tzn., že nestal se předmětem nějakého nezákonného švindlu. Ještě se na papír dupnul štempel jak Brno a posvěceno jest!

Na placu míval stařik takový důmyslný dřevěný čtyřnoh s vystrouhaným sedákem; na čepu v něm robustním pohyblivým nosem, nohama ovládaným, opracovávané dřevo se fixovalo. Seděl si na tom obkročmo, zpíval „…hulu hulu, starý królu,“ a pořezem ručně a hlavně zručně opracovával různé kmínky, stojky ostrví na něm vyráběl a správně je špicoval. Taktéž šteble do těch prostřídaných otvorů sviedrem vyvrtaných, z těch použitelných větví lipových zhotovoval a dýhy k džberům všelijaké dostrouhával.

K tomu si s chutí černé kafe ,Melta‘ značky, mlékem přibarveným upíjel a občas kouknul, co tam zase provádím. Vždyť vylézt na špičku dachu, ne-li stříšky starého chlíva u dolní lipky byla pro mne hračka, když už mně nebavilo poslouchat stařikovo zbožňování starého Rakouska. A to jsem jej požádal, aby něco vyprávěl, se slovy: „Stařiku opjadej,“ a jemu už docházela ta šťáva trpělivosti, když mi musel po tom vyprávění neustále odpovídat na čymu to, a čymu ono.

Jen jsem chtěl vědět, proč tomu tak muselo být, když už jsem si to celé povídání trpělivě vyslechnul. Až časem přišel stařik na to rafinované: „Tymu, bo koza nimo dymu.“ Pak jsem odešel obvykle nad tím dumat chvíli vedle, ne-li na ten dach. Dumejte chvíli také. Proč by chybějící čmoud nějaké kozy byl příčinou toho, že jsem se nedozvěděl, co jsem nutně vědět potřeboval, je mi záhadou dodnes.

Zato ujec Janek, na to „čymu to a proč ne ono“ vůbec nebyl. Jak jen to šlo, tak mě raději zaměstnával, cokoliv jsem vývojově zvládal. Místo na dachu se placatit, tak mi pán usedlosti kázal něco přidržet,  anebo donést. Rozpohybovat třeba klikou žlutý válcový brusný kámen. Na něj si občas chlistnul vodu z konve a ostřil si na něm sekery.

Pokračovalo to později asistenci při manipulaci s povozem, kdy ujec nápravu podepřel, závlač jem vyndal já, ujec kolo z náboje kluzného povytáhl, kolomaz jsem mu tam cáknul a zase zpátky se to nandalo. Celkem čtyřikrát, neb povoz dvou náprav čítal. Účast při zapřahání krav i svozu posečených komodit z polí byla mi samozřejmostí. Zbytečně jsem se nevyptával, nebyl komandýrován, odsypávalo to, a to mi stačilo. Ujcovi také.

A co Ervín? Ten se někde zašíval s kamarády, anebo byl v Ostravě na učňáku pozemního stavitelství. Doteď mi vrtá v hlavě, co vlastně kromě těch lotrovin mně prováděných uměl udělat?

Nepodařilo-li se vystrnadit  stařikům do blížicího se šera mně osobně, zůstal jsem jim na krku, neb jsem prohlásil, že se bojím jít potmě. Pak jsem se fakt začínal bát stále víc. Takže zákonitě tam dorazili naši, načež je starka zadržela a vyzvídala po mamince co je nového.

Domák se té návštěvy ujec Janek a hbitě přispěchal přes síň, popovídat si o gospodarce. Jakožto většinová dělná populace zdejší byla chápaná jako kovorolnická, Janek byl především bytostný rolník. Zkrátka, v železárnách makal u ocelárenské pece, aby se pak neúnavně staral o největí díl polí po rodičích. Nachýlil se tak den a ujec si s chutí sobě vlastní odskočil ke stařikům,  probrat aspoň ty polnohospodářské potřeby.

/ Konečně mi dochází po kom to jeho vnuk Peťo má, když ho chytne rapl a musí se probrat mechanikem werkovým celým. /

Teta Jevka už měla řečí o polu nad hlavu, tak ji v nejmenším nevadilo manželovo zmizení, neb potřebovala si udělat krátký čas jen pro sebe.

Mého tátu při takové debatě zákonitě začaly bolet ruce, ... a že si už musím jít domů odpočinout. Já ještě nemusel, ale vyhodil mně táta na koníčka a málem uspaného, na Kympu se mnou naši dokráčeli. Rychle umýt, něco zdlábnout, hupky na kutě, aby zítra mohl co nejdřív nastat další neobyčejný den.

 

/3  _závan císařství v dávnověku   \e. 19-27 \

--------------------------------------------------------------------

Nebaví? ..klik na SOUHRN,  kap. 0

 

 

Kapitola 4-4 z 20
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Léta psal střídmě projektant více branží. Zkreslená technická myšlenka doprovodila se jednoduchým popisem.
Následkem vzrůstajícho tlaku stále sofistikovanějších stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech a "určitě" reakcí na přemnožení neurčitého slova v médiálním prostoru, zavítal na pole literární. Sází zrovna do kláves jiná a jasná slova.
S třineckým werkem spjatý autor ve své paměti zalovil, aby podvědomou formou "literatury faktu" vyhledal pro Vás v příspěvcích tu zaniklou, pro mnohé vzácnou dobu. Vysoukával nosné příběhy ze své studnice poznání obezřetně a zjišťoval, že krčí se v koutcích další epizody přisáté. Oprášil je a nechal žít.
V kotlině naší byly doby veskrze skromnější, ale bohaté na vzájemnou lidskou komunikaci a fantazii. O tom je zde vedená řeč. Maximálně po pravdě je psáno o živoucí, prolínající se mozajce naturálních příběhů. Neb autor si žádá "černé na bílém", s nadhledem popatřit, co se tu vlastně odehrávalo v těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •