IKAR CZIKAR CZ

K y m p a fandí lídrům (Daniel Liberda)24.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 4274, Komentáře 0

 

Sem a tam/změ.2. _K y m p a fandí lídrům

Nešlo-li nás oba nalézt ve středu večer, tak to jsme byli v místním kině. Takhle neplánovaně jsem s tetou viděl několik veseloher jen pro dospělé, s  Burianem, Werichem a Voskovcem. A proč by mne tam nepustili, když teta se na to nechtěla dívat sama a ujca...

 

 

Tři babky v turbanech   \10  (ú.v.)

na hlavách, jimi potřásaje, na lehko oděné, náhle se zjevily na placu, u starki pod Kympou. Vehementně si v tom slunečním odpoledni rázovaly. Ve vířivých křivkách sem a tam, od zápraží k bráně a tempem zpět.

Přistoupil k bráně jeden, ne náhodný pozorovatel, aby zvěděl o životě více. Nebyl jim nikdo jiný než Pavluskův bratr odnaproti, v Milczakovým baráku nahoře v podkroví, v nejelegantnějším vikýři v okolí to bytem. Anžto zde návštěvou přibyl, hned zkraje se ten veselý evangelický farář, civilně oděný tázal: ,Zda byly dámy na hasičském cvičení, že na nich ještě vlhkost jest patrná.'

,Ale že ne…, to si jen Zuzka s Emkou a Haniou společně hlavy umyly a tímto způsobem je usilovně suší,' bylo mu schnoucími tvory, bystře sebou natřásajícími, sděleno. Dostalo se dámám k bohulibé činnosti ještě farážova požehnání a zase nerušeně po placu vířily. Stále více se sunuly do suššího stádia, a nebylo jim už zapotřebí se dalším zvědavcům o tomto zpovídat.

 

 

přítel Češek   \11

Celé mládí, až po vyučení knihařem a nástupu do těšínské tiskárny mně životem doprovázel věrný přítel Češek. Docházel do polské školy o třídu výše, byl nejmladší z početné rodiny Moržolků, takže byl schopen předávat nezištně, mi neznámé a hlavně nepostradatelné zkušenosti do života. Díky jeho přispění jsem zažil události zajímavé, až adrenalinové (tehdy se tomu říkalo: „…napínavé jak ťasne gatě“).

Zkrátka, s kamarádem jsme si k sobě našli cestu s naprostou samozřejmosti, vylučující jakoukoli jinou možnost. Než jejich táta, a pak hlavně bratr Pavel dostavěli vlastní příbytek vedle Snózek, střídavě bydleli poblíž starki, v podnájmu u Milczaka, Stonawského a bratra Moržola nejstaršího. Toho od potoka Žabince. Takto si všichni užili  příjemného sousedství s Kympou ze všech stran světových. Ze začátku to bylo jen přes cestu, než se odstěhovali dál, aby natrvalo zakotvili u Snózek.

I když se teď na nemladá kolena prakticky nevídáme, vzpomínky na to nádherné kamarádství, ty mně provází až do současna. Je mi nadále neodmyslitelnou veličinou k spoustě nepominutelných příběhů, v nekončícím procesu osobnostního růstu přítomných protagonistů. 

 

 

malý stoleček přisunul   \12

Zlaté jedináčkovské časy se pomalu a jistě rozplývaly. Docela přesně vnímám chvíli, kdy mi nastával další životní předěl. V zimním lednovém odpoledni, koukám z okna přes studnu na zasněženou starčinu zahradu a za laťkovým plotem, před barákem s ostříží Pavluskovou pozorovatelnou, po serpentinách silnice cupitající lidičky. Mířili začasto dolů do dědiny, případně už více naložení, zpátky do blízkých i vzdálenějších končin v podhůři.

Uvědomím si už poněkolikáté, kolik mi dnes je a vzdychnu si: „Tak, už mi jsou čtyři roky.“ A v ten moment připadal si hrozně stár. A časem svět kolem, jakoby nabíral výraznější kontury, ne tak měkké a jednoznačně přátelské jako doposud. Už psal se rok 1949, téměř rok po tom ponurém ,Vítězném únoru‘.

Hnula se doba, a já záhy zahajuji docházku do školky, což mě dost frustrovalo (teď to můžu konečně popsat, tehdy když mi bylo ze školky nanic, jsem netušil, že ten špatný pocit z tohoto zařízení se dá nazvat tak svižně moderně). Jediným rozptýlením mi byly denní bitky o největší plyšové medvědy, ale i ti zanedlouho odešli do věčných lovišť. Pak už zbývalo vydržet ten věčný řev, brekot umanutých slečinek, povinné spaní a vytrpět i sborový zpěv. 

Klid u starki byl pak nezbytným balzámem. Ale i ten se chýlil ke konci. Vedle u tety mami, se Hani narodil Petr, který mi zpočátku ani moc nevadil. Hoch to byl velice klidný. Ale časem s údivem shledávám jeho, jako velice schopného narušitele mého poklidného pobytu u starki. Začal hošánek poutat pozornost okolí, jen co mu šlo na třetí rok.

Opatrně Peťánek vkráčel přes síň ke stařikum, kde se zrovna nacházela sešlost rodinná. Všichni obdivovali jeho příslovečnou opatrnost, kdy si malý stoleček přisunul k lavici, na tuto neméně rozvážněji vylezl a významně se obrátil k obecenstvu.

Na mne, jež tenkráte bral schody po dvou, příkladně do sklepa jsem přímo sjížděl po hlavě až dolů, to dojem nijaký nedělalo. A ještě méně, jakmile na té lavici mrňůs sedící, dvěma klacky o sebe třískaje do neznámého mi rytmu, bez vyzvání odzpíval  nábožné písně. Ty poslední z kancionálu zpěvného, co s tetou mami nacvičil. Obecenstvo bylo u vytržení a aplaudovalo. To už jsem opravdu trpěl. A několikrát.

Naštěstí se časem začaly klubat opravdové geny, Péťa spíše tíhnul k rukodělným hračkám a šlapačkám. Jenda, jeho táta mu z trubek a kulatiny vyrobil šlapací trojkolku se stříbrným volantem a to byl definitivní konec nábožného zpěváka. Po létech se ukázalo, že ten ze čtyř sourozenců kluk, má z nich nejmenší hudební ambice. Pro příští léta, povinná koncertní představení pro neplatící příbuzenstvo a jiné návštěvy, obstarávaly výhradně Majka s Evou u piána.

 

 

"Soto, so to jéé?"  \13 

Jakousi frustraci z holek jistého věku, především mladšího mého, jsem prvně zažíval poté, co se do Bystřice přestěhoval strýc Vilém. Měl už s sebou rodinu z Polska. Moje, asi tříletá sestřenice Helena k nám vtrhla jako velká voda, do všeho lezla, úplně všechno ji zajímalo.

Nedalo se s ní nic rozumného podniknout. Zajímala se pouze o věci pro ní neznámé dokonce i nejbanálnější. A já jí zajímal ze všeho nejméně. Její neustálé: „Soto, so to jéé?,“ s výrazným polským přízvukem, rvalo mi uši. Stejně jí už kolikrát nešlo říct co to je, a k čemu to je, protože to nač ukázala, vzápětí nebylo v původním stavu, nebo už nebylo vůbec.

Místy mi připadala jako ,přízrak z říše čtvrté dimenze‘ (so to je?). Můj zažitý jedináčkovský zaobal začínal mít trhliny, ani jsem je nezaceloval. Mnohem později, co se zaobalovat začala Hela a já už měl po vojně, nabídla se mi dáma, že se mnou před novým barákem u nás, zahrajeme pálkový tenis. Tak jsem si s ní zahrál svůj první premiérový lawn tenis.

Ještě pár let a začal Helu stále více obtěžovat Palko Pomykacz, odnaproti ,Szkubnie' fešák. Takže jsme s Edou byli donuceni okolnostmi, fakt ten žebřík na Helině svatbě u nich doma, o balkón opřít (podrobnosti e.\127).

 

 

ve vlaku do Konské  \14

Jevka, dospěláky takto zvaná, pro mne teta mami si počínala v onom společenství pod Kympou naprosto suverénně, bez jakéhokoli vysvětlování svých činů i záměrů, komukoli. Nikdy jsem však nebyl v její domácnosti svědkem nějaké manželské zvady. Janek si šel většinou po svých a teta, kde si zrovna zamanula.

Když tetu nemohli u baráku najít, byla nejspíš na dědině, v obchodech, anebo na houbách. Nemohli-li ještě k tomu nalézt mne, to už jsme se s tetou nalézali ve vlaku do Konské směřující. Z toho předměstí Třince pocházela, měla tam provdanou starší sestru a další příbuzné. Nerada jezdila sama, a se svými děcky by to bylo pro ní zdlouhavější, musela by je přemlouvat, oblíkat a vůbec. Nebyla ta větší děcka hned po ruce. Navíc věděla, že se také rád zdejchnu.

Takhle koukla na kostel, uvědomila si, že za půl hodiny jede vlak na Třinec. Přitrefil jsem se, ji do rány a hned: „Danku pojď honem, pojedeme mašinkou do Konské,“ utřela mi papulu a obvyklá černá kolena. Za dvacet minut jsme už v Bystřici na banhofě nastupovali do vlaku, za funící mašinku. Dorazili jsme také do Těšína, kde jsem byl poprvé v cirkuse a po něm jsme měli v jedné cukrárně pro mne úžasný šlehačkový pohár.

Nešlo-li nás oba nalézt ve středu večer, tak to jsme byli v místním kině. Takhle neplánovaně jsem s tetou viděl několik veseloher jen pro dospělé, s  Burianem, Werichem a Voskovcem. A proč by mne tam nepustili, když teta se na to nechtěla dívat sama a ujca by ta návštěva představení zdržovala od jeho gospodarki. Mimochodem, tu houbařskou vášeň po tetě zdědil aspoň Ervín.

 

 

Na pažení tančírny   \15

zase jednou k pozdnímu večeru jsem seděl, o sloup se opíral. S vévodícím puncem areálu, z hranolů ztřískaná, po pažení z prken zabedněná a sedlovou střechou zakrytá tančírna. V celém tom tesařsky pojatém areálu, s jedním průchodem pro tančící z centra, byla pro mne tou dobou nejdůležitější součásti veškeré tamní občanské vybavenosti.

Nikde se už nedalo lépe sedět a všechno podstatné vidět. To zaprvé. Zadruhé, zběsile točící se páry ani moc nebrzdily, a neřešily dilema, že skončí na škváře, či v křoví. Tam dole u řeky, pod kostely v parku, pro mne ještě bezejmenném jsem seděl, a koukal na tančící páry pode mnou. Zaklesnuté do sebe a vířících prach na vyšlapané dřevěné podlaze. Sledoval jsem nadanou tanečnici maminku a zvláště zuřivě se koukal na jejího tanečního partnera.

Ano, v tehdejším centrálním zábavním prostoru Bystřice, na levém břehu Hluchové, v parku ,Śliwki Karola‘, jak jsem to mnohem později začal registrovat. Snad dvakrát do roka se v letním období konaly tyto zábavy. Bylo mi fuk, kdo to pořádá, hlavně aby bylo veselo, jak se převážně v tom odpoledni předtím dělo.

Že táta je taneční nemehlo mi bylo jasné už v tom předškolním věku. Takže se docela rád nechával vystřídat tancechtivými kamarády, nebo jinými příchozími. Tyhle akce byly pro něj příležitosti, jak rozvinout co nejvíc kontaktů, především po stránce verbální.           

Byl letní večer, už bylo šero, světla pod střechami areálu rozžata a slavnostní atmosféra vůkol stále přítomná. Bylo by to jinak docela snesitelné, kdybych se nemusel koukat pouze na to víření párů. Ostatně, nebylo už tak pozdě ke končícímu dni na cokoli jiného koukat. Kolo štěstí se přestalo točit. Jiné atrakce v podání ruských kuželek s koulí na špagátu, nebo střelby ze vzduchovek na terče skončily a zahalovaly se do tmy.

Kousek vedle tančírny, na krytém vyvýšeném zastřešeném pódiu vřískala dechovka to svoje "tráam-ta rata," s výhledem troubících muzikantů přes otevřený štít na ozářené taneční kolbiště. Na dřevěných delinách, muzikantům jak na podnose odehrávaly se vířivé kreace nejnadšenějších tanečnic a tanečníků.

Pod svahem k Legierskému se rozprostíraly podlouhlé bufety, ztřískané taktéž ze dřeva, se stylem s předcházejícím totožným. Byly obléhané klábosícími, povětšinou vyhládlými návštěvníky, a tito horké uzenářké speciality, případně načančané cukrářské výtvory do sebe požitkářsky soukali.                            

Zkraje korza, u rohové boudy se časem vytvořil žvanivý a popíjející chumel nabušených chlapáků. V bzučící roji stříklých facetů v nejlepších létech, tam jsem mohl dohledat otce. Společensky zabraného do nekonečných, mně smyslu postrádajících debat, s kýmkoli o čemkoli.

Prokládali to debatéři občasným: „Na zdraví“ a pak převrhnutím štamprlí do sebe. Výběr niestejźiemi: Vařonka, rum, vodka, koňak a griotka. Žádnou nabídkou to už nešlo přebít. Nepřipadalo mi to moc zdravé tehdy, ale stejně jsem to chybné počínání v pozdějších létech  mnohokráte sám zopakoval. A to jako v přímém přenosu mohl jsem dosledovat, jak vařonka decimuje ty plejboje.

O pauzách se vyhrnuli muzikanti z orchestřiště a pelášili pro pivo. Měli ty krygle pěkně rozložené po dřevěných schůdcích vedle pódia, po nichž se jim s přibývajícími nedopitými půllitry stále obtížněji lezlo. Pauzy se natahovaly, ale permanentně zaplněná tančírna nutila hudbu přidávat další a další kousky.

Už jsem měl dost kremrolí, párků a žluté sodovky. Ostatní děti a kamarádi byli už dávno pryč, jakož i moje blonďatá léta. Tak jsem tam na bariéře sám seděl a zuřivě na tančící hleděl. Někteří tanečníci se mámy ptali, cože tam ten hoch dělá, že by asi měl jít už spát. Máma jim to vysvětila velice jednoduše. Říkala, že zatímco se manžel společensky vyžívá, já ji takhle hlídám. A mimochodem, že když se mi kdysi něco nezdálo, tak jsem třebas vrazil starku do džberu. Další otázky už nebyly.

Když mi bylo průběžně sdělováno, že: „Za chvilinku už půjdeme,“ popáté to nebylo nutné říkat. To jsem si oba rodiče odváděl domů na Kympu, jak takž v pořádku. Překročili jsme poté společně práh domku, a všichni tři, tehdy ještě ,velmi nadějná rodinka’, plně obstála v tom společenském posouvání.

 

 

vedl koně zapřaženého  \16

Strýc Janek, který obhospodařoval největší díl stařikem nabytých latifundií, byl pro mne zkrátka jediný správný ,ujec‘. Vzal si koně od Legierského, ploužek nebo odplevelovač, a už jsme jeli s vozem a hned mezi brambory, řepu, tyto porušať, okopat. Zkoušel jsem kobylku Braumku řídit z jejího hřbetu, ale to vždy nešlo.

Takže jsem často capkal v brázdě a vedl koně zapřaženého v pluhu, ovládaného ujcem o dva řádky dále, držíc se opratí. Bylo to pro mne důležité, to aby si kobyla nemyslela, že si všechno bude určovat sama. Bič mi nebyl dán; kůň dobře vnímal, kolik práce ho čeká a neulejval se.

Mezi mnou a ujcem postupně vykrystalizovala taková nepsaná dohoda, že pokud práce odsypala, tak mě zbytečně nekomandýroval. Tohle se mi zamlouvalo a následný pocit, že odvádím dospěláckou práci oproti svým vrstevníkům, jsem si osobně hodně považoval. Asistoval jsem ujcovi také při různých dovážkách a viděl fígl zvaný mrtvý tah naživo. Povoz zatáčel a do brány to nevycházelo, couvat se ani do svahu nedalo. Ujec se postavil bokem k zádi, uchopil vyčnívající středový nosník plně naloženého povozu, přitisknul se na něj břichem, trochu se napřímil, zabral nohama, a nadvakrát pohodil zadek vozu stranou. Rejd se tímto posunul, a projelo se.

Nepamatuji se, že by ujec s kýmkoli živoucím vyvolával konflikty. Takže jsem nemohl pochopit konání praštěného berana, kterého ujec takzvaně přebíjel (posunutí pastevní plochy limitované délkou řetězu a zaražením kůlu přes jeho ognivko, čili kroužek). Proč mu musel svým beranidlem zezadu vletět do kalhot a vystrnadit ujca ze svého nově vymezeného prostoru tak spěšně. Ujec se tím nijak nevzrušoval, neláteřil, sebral se ze země. I vypadlou z ruky sekerku sebral, otočil se, a když viděl, že beran je spolehlivě přikurtovaný, mávl nad ním rukou a šel si po svých.

Za chvíli bylo ujce vidět, jak ze žumpy u chléva nabírá na žerdi připevněnou německou vojenskou helmou močůvku a do dřevěného kajfasu to leje. Pocikal také trochu ocelové čepy dřevěného kola, aby nepištěly, hodil si šery na ramena a zaháknul je za dřevěné rukojeti toho monstra. Vyjel kolem hrušky (můj nejhořejší špajz po pastvě) s nejranějšími tamními jadrovými plody, smyčkou přes plac, do řepiště. V odéru nezbytných dusičnanových závanů, jež preventivně léčily neduhy cest dýchacích, zaléval konví a současně hnojil řádky s řepou.

Já si už docela rozumně šel ,po svých‘.

/Bývaly to doby, kdy i kobylka mohla být učitelkou. /

 

 

Šemík překonán jest  \17

Nejvýše položená planina na Kympě byla často svědkem zajímavých dějů. Pokud ještě byly staré chlévy s nastavenou stodolou na starém stanovišti, ve stráni, nad původní silnicí k Pasekám stoupající, bylo toto místo volné. Lemované tuhým živým plotem a sem tam ovocný strom se ještě nacházel.

Táta nerad využíval pro pastvu sudokopytníků kuliky (ocelový kůl s kroužkem navrchu), případně ohrazení. Jednalo se v tom případě o berana, kterého jsem při pastvě vlastnoručně držel na lajntuchu a on si pak mohl připadat jako kráva. Měl otec totiž při své nezpochybnitelné inteligenci určitou úchylku. Kdesi vyčetl, nebo mu to někdo nakukal, že když nebudu dennodenně veden k jistým povinnostem, můžu zvlčit.

Asi jsem stejně vlčit začínal, vida to pěkné vymezené místo. Napadlo mě, že je velmi vhodné projížďky na beranu. Připadlo mi to jako velice bezpečná zábava, nedlouho po době kdy mi ještě příbuzní říkávali: „Tak pojď na berana,“ aby mě někam hodně znaveného dotáhli.

Než jsem na berana naskočil, mihla se mi ještě v paměti scénka z filmu, jak kozáci naskočili na koně a pozvolna vyrazili do dáli, střetnout se s nepřítelem. Že berani mají fakt kuřecí mozeček, to zjistil jsem okamžitě, jakmile jsem pseudo oři po indiánsku naskočil na hřbet.

Rozběhl se směrem k živému plotu dolů a vůbec ne zvolna. Aby rychlostí již značnou nepatrnou dírou v něm prolétl. Musel pak letět ještě nad hroznovým vínem, za hranou živáku, v šikmém svahu pěstovaném, s dopadem na kamenitý přístupový chodník. Od brány k osamocenému skeleťáku vedl kamenitý chodník a zpevněné koleje pro povozy za ním.

To co bylo za křovím, se můžu jen domnívat. Ale jisté je, že Šemík překonán jest. Tohle by ten bájný oř ve zdraví nepřežil. Živý plot mě uchránil před tvrdým dopadem na chodník, zapéroval a hodil mě lehce zpátky. Abych se vzápětí se země sebral a fičel dolů ke stávku (ještě bez kaprů), za beranem, aby nedej Bóže, udělal nějakou škodu na pěstovaných kulturách, v zacofané to době.

/ Tam kde jsem uvíznul, je teď ložnice a obývák nového domu. /

 

 

"nové skije"   \18                

Dolyžoval jsem s Vilou Cymorkem na hezky zasněženém kopci, nad starkou, ve starých geo-mapách vedenou jako ,Tomčali Kympa‘. Už se šeřilo, Vila zamířil domů, já sjel dolů, zatočil ke starce, kde jsem chtěl sundat lyže a hupnout dovnitř. S ověřeným předpokladem, že se něco na jazýček najde.

Najednou se nahoře, na kopci, objevila silueta svátečního lyžaře Oskara od ,Migusa‘. Volal dolů: „Danó, přijeď tu hned, mám nové skije.“ Chystal se sjet, jak my s Vilou předtím poměrně slušný svah, od horní lípy až k Mitrengovi, s ojedinělou překážkou v podobě dřevěného sloupu elektrického uprostřed spodního bubnu.

Asi nikoho nepřekvapí jediná možná pointa události, které jsem byl pak svědkem, věrohodně předtím nastiňujíce parametry a omezení sešupu. Zkrátka, nové lyže jsem už vidět nestihl. Oskar se už nemohl dočkat toho požitku z jízdy na nových lyžích, a tak se pustil radostně dolů, sloup, ne/sloup.

Stromečkem pádím nahoru, a periférně pozoruji jak dolů jedoucí lyžař, uprostřed svahu naráz s rachotem zastavil. Jakoby se přetrhl film v kině. Dorazil jsem blíž a vidím na dřevěný vršek sloupu přilepeného, ale už více nepoškozeného Oskara Lasotu. Nevidím však v celku ty nové lyže, ty už měly po funuse. Zbytky lyží na nohou utvořily přes vystouplou betonovou patku sloupu takový nesouměrný výstražný kříž.

Sváteční lyžař to bral statečně, hodil si ty sesbírané kousky na rameno a ani moc nepospíchal domů. Hlavně, že po svých. Doma ho věrně očekávaly dosud nespálené staré lyže. Já pak uctivě objel tragický sloup a mohl konečně na předvečeřovou sváču ku starce.

/Hrůzné, stále před očima, aspoň že je tam teď Péťův nový dům. /

 

/2 _dávnověk už kmitá   \e. 10-18 \\1949-53

 

Nebaví? ..klik na SOUHRN,  kap. 0

 

 

 

Kapitola 3-3 z 20
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Léta psal střídmě projektant více branží. Zkreslená technická myšlenka doprovodila se jednoduchým popisem.
Následkem vzrůstajícho tlaku stále sofistikovanějších stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech a "určitě" reakcí na přemnožení neurčitého slova v médiálním prostoru, zavítal na pole literární. Sází zrovna do kláves jiná a jasná slova.
S třineckým werkem spjatý autor ve své paměti zalovil, aby podvědomou formou "literatury faktu" vyhledal pro Vás onu zaniklou, pro mnohé ještě vzácnou dobu. Vysoukával nosné příběhy ze své studnice poznání obezřetně a zjišťoval, že krčí se v koutcích další epizody přisáté. Oprášil je a nechal žít.
V kotlině naší byly doby veskrze skromnější, ale bohaté na vzájemnou lidskou komunikaci a fantazii. O tom je zde vedená řeč. Maximálně po pravdě je psáno o živoucí, prolínající se mozajce naturálních příběhů. Neb autor si žádá "černé na bílém", s nadhledem popatřit, co se tu vlastně odehrávalo v těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  

  •