IKAR CZIKAR CZ

K y m p a fandí lídrům (Daniel Liberda)24.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 4275, Komentáře 0

 

Vládne tu ,Jak'/19. _K y m p a fandí lídrům

Jak jsme všichni záviděli slušňáku Janu Starzikovi jeho dvojku z chování, neb on coby příslušník adventní církve šestého dne, fakt v soboty za víru vykoupen byl, do školy nemusel a my ostatní ty dvojky dostávali za opravdu hnusné činy, mnou urvané poutko v suterénních šatnách budiž mementem. \18\

Jednohubka jednovětá slupnuta, zbývá 35       

 

Co se vlastně nevešlo  \159

regulérním způsobem do těchhle příběhů, z různých pozic docpávaných do valícího se souboru dávné i dosažitelné historie, je až zarážející. Vždyť by se některé náměty s potenciálem růstu, státi mohly šperky mezi příběhy standardními. A jsme u toho: ,Nejsou lidi', kde najít schopnějšího vyprávěče?

Ty jednohubky si tu naskákaly víceméně samy a takhle zrychleně jednovětě jsou představovány. Ty si vůbec nemyslí, že jsou nějaká druhá liga. Nebylo lehké s některými vyjít, když si pro sebe chtěly utrhnout více prostoru než některé poctivě čekající a prověřené epizody.

Ještěže se mrchy aspoň nechaly chronologicky seřadit. Myslí si, že tak budou mít větší sílu přesvědčit badatelé zdejších počinů o svém nepominutelném historickém přínosu. 

To aby se neřeklo, že na Kympě a vůkol, se kromě výše uvedených a literárně řádně zpracovaných dějů už nic zajímavého nedělo.

/ Ale stejně, snad napomůžou k podchycení té atmosféry historické i té všeobecně vojskové, řešitelské také, neúčastným jinak těžce vysvětlovatelné.

Začínající na: „Jak …, Jaký…, Jakou …, To …, Ten …, O nic …, aji co /

 

Některé jsou trochu drastické, jakožto:

\01\      Ten první nekonečný dvouhodinový samostatný pobyt v domku na Kympě, v pěti létech, od večerního šera do úplné tmy a o rok později přímé přistání nosem na venkovním prahu, při spěšném nedokonalém překonávání dvou vchodových schodů zvenku, byť půlkruhových.

 

\02\      Rozporuplné pocity, když přišel Mikuláš a já byl náhodou sám doma, kdy jsem byl nakonec rád, že ten vážný pán v bílém plášti, s dlouhými vatovými vousy, s vysokou čepici křížkem ozdobenou a zlatou holí je maminka, ale děsil mě úplně pravý čert, i když jsem v něm poznával rohatého Ervína, s přehozeným pytlem na zádech, řinčící řetězama v černých rukou a nachystaná básnička mi pak šla více ztuha, než následné vyndání pro mně dárků z košíku mikulášského.

 

\03\      Jaký jsem byl smutný, že ten sympatický čeledín od Legierského co nevidět umře ze sněhu, neb bylo mi namluveno našimi, že jeho pojídáním v zledovatělém stavu se tak děje, a on, co k nám přivezl fůru paliva, tohle učinil. /Nejnovější studie teď deklarují, že ono tvrzení je opodstatněné, především v  době současné! /

 

\04\      Jak v obchodě ,u Rusza‘, ještě jojo při čekání na chleba, v nabité prodejně mezi babama s nákupními taškami u výše mého nosu, přidušen přes 2 hodiny jsem stál, poprvé a naposledy jsem chmátnul po pralince do otevřené vitríny, zadarmiko ji nechutnou rychle do pusy strčil a osmiletý později zpaměti nahlásil prodavačce deseti bodový nákup a stále mně to sere.

 

\05\      Ta, už stálá připomínka na Gerlach našich Tater, o jehož špičku jsem si při večerní schovávačce pohmoždil hlavu natolik, že doteďka, co si sáhnu nehtem na přední hranu čela u pravého spánku, probíhá svědění napříč kebule až k temeni, ještě hodnou chvíli.  

 

\06\      Ta beznaděj, kdy při hře s půlenými fazoli na ,ovčinec‘, Ervín mi ovcemi obvykle vlka zamrožil, nebo je ten recipročně všechny sežral co jsem je střežil, a ty papírové kuličky z pod čepice na štokerlíku, ty nechával bez zábran mizet, aby se tam nečekaně znovu objevily, a já byl stále za blbce, když hýbat ještě se mi na tom samém štokrleti začal stahovaný z kůže kapr.  //1955

 

 \07\     To dřevěnění krku v páté třídě obecné, do které nastoupila nová spolužačka, u okna seděla a já se musel na ní dívat, aniž by mne naše milá učitelka Věrka za toto ustrnutí kárala, když jsem jinak nevyrušoval a nijak jsem nedával najevo, že by mne její výklad o přídavných jménech v jazyce českém, při onom očumování obtěžoval.

 

\08\      Jaký to byl šrumec, když hrál se fotbal na ,Cymbolku‘ ve Snózkach, z něhož byly krávy odehnány, a balón lítal po všech čertech a v mělčinách kolem zvlášť, poněvadž tam Ervín dotáh ty desperáty, co o kousek výše v dohledné době  budou strkat baby do stuďynki a Ludvík na dovolence z vojska u paragánů, učil mě po té divočině ještě salto vpřed, což vyžadovalo kromě potlačení strašáckého pudu, také za odrazu sounož sbalovaného těla, ještě koordinované trhnutí pokrčených loktů vzad.

 

\09\      Obtěžující chvíle pro mne i Prince zažívané při dennodenní povinnosti, očistit a nakrouhat řepu pro krávy, což jsem oddaloval natolik v těch dobách sněhových radovánek, že mi v tom sklepě přístupným pouze z venku, už za tmy, u zapálené svíčky, u té večerní řepy musela asistovat jeho Výsost Princ.

 

\10\      Jak ujec Janek vlezl do bečky s vyhrnutými nohavicemi na nakrouhané zelí, bělostné nohy v katakombách sklepních tak odhalujíce, dva dny už nemyté mýdlem, nikdy v kraťasech neviděny, teď si to bosky pěkně v břečce čvachtaly a přičinlivé babky kolem to neustále naplňovaly, solily, šťávu ubíraly, plané jablíčka mu tam pod nohy házely a nakonec, když dosáhl vrcholu, ty nohy mu opláchly a dřeváky nandaly.

 

\11\      Ten vztek na ovády, kdy jsem je rukama i olšovýma větvemi na krávách pobíjel desítky, načež někdy krávy zvedly ocas vzhůru, ,zegřily se‘ (so to je?: můžete si domyslet), a za obzorem zmizely, abychom se časem u napajedla v potoku, všichni pastvy účastní sešli.

 

\12\      Jak Leoš, pravděpodobně v 5. třídě se stal mým nejlepším šachovým trenérem, neb jsem ho hned první zápas u nás na Kympě porazil, sotva jsem ten úkročný pohyb jezdce pochopil a já jeho renomé už nedosáhnul, neboť ti Sikorkové silnicemi sevřeni mě začali porážet až za podstatně delší dobu, co jsem je to sám naučil, neboť spolu stále trénovali, což jsem jim vyčetl a nucen pak byl, každého z nich (Petra i Pavla) na rozhodující duely, nadmíru koncentrován vyzvat a po jejich vítězném završení se prohlásil mistrem Kympy, a naše další soupeření historicky zrušil, neb nezrobil bych časem na nich ani tu remízu, jako na strýci Vilémovi, a jemu fakt měl odjíždět autobus ze Škubnie do Třince, tak mi ten půlbod prakticky podaroval.

 

\13\      Ten rozpačitý výlet páté třídy, autobusem  po trase Gottwaldov – Luhačovice – Trenčín, kdy jsem tu šílenou majonézu k řízku v ševcovském městě kompenzoval neznámou mi bryndzou, dva dny se s ní šetřílkovský za pomocí rohlíků dávil, a až pod zrůtieným hradom Trenčianskom ju konečne dojadol, lebo nemohl jsem riskovat, že mi ji tam akási čachtická paní či jiná příšera zožiere.

 

\14\      Jakou srandu ze mne měli spolužáci v běhu na 2 x 250 metrovém okruhu, neboť plantal jsem se klubkem běžců mátožným, až zdrhnul mi hned zkraje Jano Březina, divoch od horní gatě Hluchovky, k němuž jsem se v cíli jen přiblížil, a když jsem vymastil starší osmáky ve sprintu na 60 m, nikdo to ani nezaregistroval, kromě učitele Bojka, stopky mačkaje a dvojice nasazuje a repre výběr si z toho sestavuje.

 

\15\      O nic lepší pak nebyl výlet v šesté třídě vlakem do Brna, kde pochopitelně ta hladomorna na Špicberkách se nedala minout, a v ní kapání vody na hlavu si představovat, v zoo nedat šanci opicím zakázané zrcátko sebrat, jak jej vyhmátly nešikovi Karlu Liberdovi z roubenky u Nýdku, a pak bez dalších nepředložeností proplout Kníničskou přehradou, aby cestou zpátky jsme se navzájem mohli mlátit přes prdel, při hře na fojta, nedovtípujíc se mnozí, že se jedná o starostu.

 

\16\      Jak stál jsem coby sedmák, nehnut s pionýrskou standartou v nabité tělocvičně veškerým žactvem od čtvrtých tříd počínaje, učitelským sborem v plné sestavě, za zavřených oken, neb skládal se slavnostně pionýrský slib a jak úplný jojo zkolaboval tam, nejspíš dehydrataci na pódiu jsem zaznamenal, všechno pro potěchu našich mičurinců, neb oni touto výsadou opírat se o standartu poctěni nebyli. 

 

\17\      Jak dodnes si přesně pamatuji onu údajně sprostou písničku: „Jo, v Rio de Janiero, v baru malém, jako když plivneš asi, tam seděl opálený gaučo a měl príma černý vlasy, volá na dóna Félipo, pána toho pajzlu: Caramba, hoď mi sem whisky, když Dolores je zase v háj(..)u,“ nastudovanou z AZ zápisníku armádního let šedesátých (zkuste ročník 57-8),  při pasení krav u ,Snózek‘, pod deštníkem za mírného mrholení, za courání se kolemjdoucích slečen k nedaleké krejčové, s konečným obeznámením se, že tohle si pozpěvuji američtí příslušníci vojsk NATO, zrovna v západním Německu usídlení (hrůza s nima, ja váhám, jsou větší paka tam ve vojsku, či v naší redakci?).

 

\19\      Jak v jednoveslici na Slapské přehradě, pod Rybářovic provizorní chatou zakousnutou ve vysokém břehu, početné koupající se přátelé i známé jsem jistil, začleněn na polopracovní rodinné rekreaci, a jak obtížně a zároveň kouzelně se mi veslovalo při návratu do loděnice, kdy stále otáčet hlavu mi bylo zapotřebí, abych dohlédnul na svou vrstevnici, patnáctiletou Renátu Černou v bikinkách, z chaty odvedle, na hladkém krytu přídě v rozšiřujícím se údolí okolí rozverně pózující, by do hlubiny z loďky mi nesklouzla, když tímto způsobem k poště, v pozdním odpoledni doplout se mnou ráčila a voda byla s blížící se hrázi stále hlubší, a jak jemně jsem svíral v rukou tu občanku mladičkou, nachově rudou, když mi ji v loděnici vrátili, neb v kapsách šortek jsem měl nějak mokro a ta plátěná knížečka čekala na spoustu úředních záznamů z mého života, třeba o jisté občance mířící do třídy hodných žáků, z kraje pramenům Vltavy blíže a jak mával jsem s ní pak nad hlavou, když navzájem ztráceli jsme se s Renátou, na pravém jezerním břehu, v hustých hrachových porostech lusky nacházejíce, ne už odpovědi na poslední nevyřčené otázky, protože náhle jsme se ocitli chatám nadohled.

 

\20\      Jak výstrojová skladnice vyhnala našeho kuchaře od válu, jakéhosi krmiče z JZD, kde mrvil panenskou svíčku z vepře, aby pak sama z toho kousku šlechetného skvělou svíčkovou uvařila, když toho absolventa měsíčního kurzu gastronomického poslala ke kotli, aby ji aspoň vodu na knedle uvařil, a pak nám to pěkně nandala, že jásat se chtělo nad tou lahodou, celé naší strážní jednotce, kdež jsem velitelsky působil, jak střežili jsme pivovar dosloužilý, a hlavně ten sklad hmotných rezerv v něm teď umístěný, i s tou samozvanou civilní kuchařkou, stále více se v naší kuchyni zabydlující, ve Štěnovicích u Plzně, kde jednou po návratu z hospody, nepoznal jsem svoji jednotku, neb major Cvrček moje známé kumpány odvez a nové dovez, pak si pro mne za čtyři měsíce kousek vedle, do Šťáhlav převeleného stejně poslal, načež jsme mu při fotbale samostatných jednotek, ve volném čase ve Stříbře pěkně nohu podložili (Domorák Miloš z Trnavy ho zezadu nesportovně zaháknul), že v uniformě po marasu, stále s vycházkovou čepici na hlavě se válel a se slovy: „Sportu zdar,“ se  s námi rozloučil, by se domů navečeřet zašel; a nás zrovna v teplácích na večeři tehdá dozor nepustil, a tak do ,Army’ my mnozí fotbalisti, na schnoucí rohlíky a minerálku si pouze došli.

 

\21\       Jak mířič zařazením v jednotce, konečně doživši se mazáctví druhým rokem, Priesol Janko levookej, byť na to pravé předpisové neschopen trefit tank ani z kroku, na kanón nezanevřel, když velitel děla Honza Kačena se na Doupově těch mířidel zmocnil, bez dalších doprovodných ceremonií tři tanky sundal, to abychom mohli nadále chodit ve Stříbře na plzeňskou dvanáctku, tak ten bystrý Janko si tam predsa strelil, aspoň slepými ze samopalu, ktoré bleskove nabil, když ten trhlý šofér vejtřaskovej bigošskej, na tom oraništi ve svahu prudkou smyčku švihnul, a on jediný to zmerčil, keď sa mu za šasi vlečený kanónek milovaný překulil kolesami hore, dávkami to pole vyhlazování zarazil, jinak mohla by být velká basa i pro mne, vedle šoféra coby velitele vozu sedícího a to bez piva, pokud by protitankové bezákluzové dělo ráže 75 mm čekala větší oprava, než běžná kosmetická, nedejbůh šrocení, což se nestalo, takže konečne si z toho kanónku ten východniarek aspoň slepými patronami šlahol, když naši jednotku protitankovou vrtulníky při spojeneckém cvičení ,Vltava‘ (konec září 1966) za nepřítele přeluftily, s kanóny, jak cvičené opice my dělostřelci se z nich vyřítili, a pár těch ,Leopardů‘, při podpoře našich bigošů (správně motostřelců, jinak kázeňský postih) odpráskli, načež mně tam ležicího s dalekohledem kdesi v křoví, fotoaparátem z týdeníku ,Obrana lidu‘ vyšlehli, aby pak za tepla dali občanům v republice ve známost, že v tom křoví pozoruje nepřítele, za tehdejšího největšího spojeneckého cvičení armád Varšavské smlouvy svobodník absolvent D. L., velitel protitankového družstva Čsl. armády, což bylo bohapusté cyganstvo, neboť bylo skromnou skutečností, že funkčně přináleželo mi velení samostatné čety za 120 kaček měsíčně + 80 kaček za frajtra, u toho 3. motostřelekého praporu pod Šibeníkem usídleného, chyba nic důležitého se neprozradilo?     

/ Vojskova kariéra niestejźiemi – i Polacy s námi tehdy cvičili, a Rusů tu plné lesy byly, aniž jsme na ně narazili. Zajímavé? /

 

\22\      Jen o dva roky později, po okupací bratrskými vojsky ,Varšavské smlouvy‘jsem jel do Prahy pro sestru Marcelu na Blanickou 5, a tam na doprovázející nás Danu Rybářovou při prohlídce zabraných institucí předvedl jeden zažloutlý, v ještě zažloutlejší CA uniformě šikmooký sovětčík ze dvora Lidové demokracie takový náznak palby ze samopalu, neboť se na něj, tak jak to holky dělají …, co nejpitvorněi zašklebila, načež mnou byla rázně od brány odvlečena, maje ještě čerstvě v paměti, jak někdy zasvrbí ten ukazováček motostřelce na spoušti samostřílu.

 

\23\      Jak jsem byl urgentně koncem zimy asi 1970 roku požádán gymnazistkou ségrou o výpomoc, páč Fiátek osmistovka se čtyřmi gymnaziálními frajírky zafičel pravou zadní nápravou do příkopu pod Kympou, když vykonali tito soudružskou návštěvu spolužačky, či jak to vlastně mysleli a zůstali by tu snad u lípy trčet do velikonoc, kdybych gumáky nenandal, do marasu nevlezl, slušně ty okolo se motající dychtivce nepožádal, aby vozidlo už více do bahna nenořili, neb tohle jim šlo hravě, aby laskavě poodstoupili, načež umožněno mi, abych takovým spodním záběrem, ,přední suple‘ připomínající, toho fiátka na vozovku lehce vyhodil a užíl si bídných pět sekund slávy a díků, neb tolik už stačilo těm smělým třinečákům, aby do auta naskákali a odfičeli, což s úlevou přijala moje máma, přemýšleje už co jim dá k večeři, zatímco o třicet let později nad ničím dumat nemusela, bo stryki se smetanou čekaly od pozdního oběda v kastrolu na peci, když dojel jsem konečně z projekce domů, za počínající zimy, na prvním hladkém přimrzajícím sněhu neschopen za Škubni doleva zatočit, ale k Cymorkům do příkopu sjet ano, a pak sám za pomocí toho předního suplete, ten předek Fiátku tisícovky vlastní na několikráte pohodil, abych si neužil nejen těch pět sekund slávy, když živé duše se nešlo dovolat, ani se potom nepoklepal slavnostně po rameni, neb vysílené ruce jen stěží jedničku už zařadily.

 

\24\      Jak jeden konstruktér, polski obywatel Waverka Jan poměrně ještě mlád na otázku svého nadřízeného, jež mu všemožně držel palec: „Co jste měl pane kolego dobrého k obědu,“ odvětil že: „Volovinu s kompotem,“ maje říci hovězí na kmíně, s bramborem, švestkovým kompotem konče, a ještě donedávna, kdy nás tu u Podešvy coby důchodce hlídal, a dávno pochopil tu sprostotu v odpovědi, doposud ho to tak mrzí. /Volove jest přece hovězí, málo platné. /

 

\25\      Jak ze Zlatých hor po bujaré tancovačce, my oceláři autobusem zájezdovým po ránu jsme odjížděli, a pak na přejezdu těsně za prdeli projel nám vlak, takže pohledem na brontosaury se zájezdoví ještě dopoledne uklidňovali, a tam nadšeně hladil jejich tvůrce Stachovo háro stříbromodré, neboť tohle se nenalezne v celém jeho ,Jurském parku‘, co zmastila v mu jeho kadeřnice Hela, nedavše se jim vystrnadit v období kterési pětiletky z Volhy.

 

\26\      Zážitek nezapomenutelný, kdy značná část širší ,Kympácké rodiny' se vydala z našich končin brzo ráno let osmdesátých jednomu maníku na svatbu, rychlíkem přes Prahu a dále na jih, s dvouhodinovým zpožděním kvůli vánici už v Těšíně nabraném, s tetou Jevkou zapomenuvši doma zuby, ne už malou vnučku, kdy v  Olomouci k nám naskočili Chomýžané, a jak Eda po celodenním harcování po všech tratích republikových, k večeru těžký absťák zaznamenával, kdy mu pomáhalo pouze nandání červeného kulicha od jedné z dcer (Marušky, či Danušky?) na hlavu a bezprostřední verbální kontakt s místními cestujícími, v tom pozdně odpoledním motoráčku z Tábora do Písku: „Já jsem Miss Dóra,“ prohlašoval k nim vemlouvavě a oni zmateni na duši, vystupovali často o zastávku dříve, z výpravy však nikoli, takže se po večeři mohla většina harcovníku sejít u Edy a Viléma na pokoji, v hotelu ,Modré hvězdy' a vyslechnout si ještě pár veselých příběhů z natáčení.

 

\27\      Jaké to bylo zběsilé, když přijeli hoši z tanečního souboru ,Javorový‘ na šmigrust vpulírovanou kolasou taženou dvěma oři, taková lepší bryčka úplně k nám na Kympu dorazila, naházeli pak nájezdníci všechny odchycené mladší babky co byly po ruce do stavku ke kaprům, kromě maminky, neb ta jim chystala chlebíčky, aby je pak vděčně pojedli, než jim vysušené děvčice nějakou tu kropelku za předcházející námahu nabídly.

 

\28\      Mohlo by být seriózně vysvětleno, co obnáší vysypaných 10 kilo mouky polohrubé do dřevěných necek na štokrletích přede mnou, do pasu svlečeného, holýma rukama z ní po dolití přísad, hnětoucí to těsto kynuté, otíráný dvěma Haničkami od potu, aby ty koláče u Szlaura upečené zaplnily veškeré dřevěné štelaře ve sklepích, by pak mohla být u nás veliká sestry Marcely svatba, když po obřadu se podařilo ženichu Jánovi s přispěním hbitého táty za volantem Wartburgu, se slovenskou poznávací značkou unešenou nevěstu v bryčce s koňským potahem, plnou desperátů z ,Javorového‘, spolku tanečního to lidového dohonit, za flašku ji vyvekslovat, s ní pak v hale obývací u nás doma v čele stolu sedět, a baštit z jednoho talíře, což o tom posledním vím jen z doslechu, neboť v rohovém pokoji nám zrovna vykládal nevěstin šofér, můj starší kamarád Ruda Zabystřan, s višňovou Ladou na Kympě parkující, co znamená čínsky: „čong, čulu čong,“ no úplná balada to byla, když ještě k večeru přijel gratulovat plný autobus dalších tanečníků i tanečnic dřevených, chci říci ,Javorových‘, a my stavebnící (táta a já) konečně zjistili, že tá deka nad sklepy unese všechno.     

/ … v hádance to znamenalo: t á h n i /

 

\29\      Jak burcoval jsem k soustředění v tenisovém deblu parťáka Petra, na sportovišti Lafranconi v Bratislavě, před polednem dne druhého Pavlovy promoce, kdy potřebovali jsme pro věhlas Bystřice v minidejviskepu nad zdejším výběrem reprezentovaným tím čerstvým magistrem a spřáteleným mu brňákem Emilem nutně vyhrát, a nějaká Anka vedle na trampolíně metala salta, a …, a nakonec si ji Peťo za asistence ,perśigo družby', bratrance Zdeňka Rusze v Nacinej vsi vo Východniarskom kraju vzal, k čemuž mám dodnes značné výhrady, neboť nepřišla nám pogratulovat ženská, jak jsme ty její kolegy z Bratislavy cykli.

 

\30\      Jak jsme kdysi s Edou potichu zmizli do Sliwki parku, aby to pak od Fanky strýček schytal, a náhradou po létech, co jsme córek sklepní koksem naplnili, jeho na Škubni jsem bez problému zatáh, neb úplně obyčejně jsme tam nedaleko pípy s ,Radkem‘ hrdla svlažovali, kde svaté pamětí malý Edeček mámou pro tatínka poslán, čokoládu jím koupenou požíral, když ho měl domů v době výplat přivést, …a čotka Fanka se nějak s mou mámou zapovídala a než se nadála, byli jsme doma, neboť Eda měl rád mamine koláče.

/ Stále platí: „Na chudý lid musí být přísnost.“ /

 

\31\      Nikdy se už nebude opakovat podobný atak za lyžovačkou, kdy až k Mitrengům jsem veškerou stometrovou cestičku z domova proházel po předchozí vánici úplně sám, vždyť svahy v Horní Lomné nás očekávaly a já tam stovkovou škodovkou, celkem pět dychtivých lyžařů pod kupou lyží a hůlek ve vnítřní prostoru dopravil, abych se tam vzápětí do olšových porostů vřítil, čtyři hole jsem z nich ručně nalámal, páč ty regulérní, doma si u zápraží hověly, proslulí ochránci přírody nihdá v dohledu, tak čekala nás s manželkou hezká šichta, bezestopý panenský výplaz na Kozubovou to byl, k té vypálené chatě čerstvou sněhovou nadílkou jsme se zdola prošlapali, při mrazivém slunečnu, shůry na Bystřici nezapomenutelně pohlédli, a mazali zpátky, za zlověstného ticha vůkol, celičkou dobu nikoho nepotkávaje, což bylo nakonec dobře, mohl by nahodilé turisty přepadnout záchvat smíchu z naší výstroje, a nekontrolovatelné emoce jsou na horách někdy vražedné; ale ten Palka Sikorki spolek měl dole upřímnou radost z našeho vysokohorského návratu, těšili se už domů.

 

\32\      Jaké obrovské sebezapření musel vyvinout Jarek Pawlas, napoprvé v sauně, po pozdním ránu na Oravě, kdy všechny baby Jana do Námestova odvezla pro kotlety a my tři uvolnění nevolníci hned po snídani do třineckého rekreačního potravinového schopu vstoupili, abychom zkušeně pití k večernímu plánovanému rožnění vybrali, což se nám podařilo po třech velkých stakanech jednotlivě tamto poskytnutých z různých značek lihovarnických výrobků, abychom pak před verandou chatky chabě řešili co s načatým dopolednem, s čímž nám pomoh Jendy Pilcha známý lodník, zdola do střediska vystoupavši, že zbytečno je dopoledne k loděnici mířit, ta teď nepremává, neb starej šéfloďař zrovna teď po večerní grilovačce a potěžkáváni kielišků taktéž, ve vodorovné poloze na břiše ještě klímá a jemu, aby nebylo źima, jde do sauny se vyhřát, ať s ním zajdem také, což nepředloženě učiněno bylo, neboť pak jedině téze, že po saunění hlava neponořená do studené vody praskne, konečně na toho bezpečáka železárenského zabrala, čímž umožněno nám bylo, že stále kamarádsky ve trojce, na lehátkách verandy jsme se povalovali, ani ne tak jak vyvrženi vorvani, spíše simulanti za Švejka po výplachu žaludku se nacházející, tak jsme se cítili, a když modrá škodovka všechny kotlety z Námestova před obědem  přivezla, jak na vojně, svorně jsme těm našim kotletkám nahlásili dvě zprávy, předně, že nic zvláštního se nestalo, a že odpoledne bude možná premávať ten katamarán na přehradě.

 

\33\      Jak posíleni jsme v hale v Třinci, při minifotbalu o tak malinkého brankáře, že ani v předstihu jim vystreté růčki nedosáhly na balóny pod břevno našité, když poskočit po pumelicích ze šestky házenkářské nestíhal, jinak ten Mrózek, Sikim starým Péťou zlanařený, jež velice schopně za Bystřici velkou bránu fotbalovou vychytával, v přízemnějších teritoriích téměř neprůstřelný, takže soupeř posedlý výškovou chimérou, zdaleka balóny na něj zvedal, že naskakovaly hlavně auty a ten zbytek s pomocí boží a kolegů z obrany zázračným způsobem odvrácel, čehož mu úplným opakem byl v hale před ním chytající vysoký Ostruszka, brankář z házené vzešlý, přízemně trochu díravější, takže jsme s podbrezovanom Brenišem Jozefem, coby klíčoví střelci postaráno měli o záhul, abychom to gólové manko kolikrát zběsile doháněli, kdy ty prvopočátky toho bezautového běsnění fotbalového, s nepsanými pravidly a pojetím velmi ovlivňované Jirkou Lacigou, jež tam své kamarády ligisty nedávné dotáh, a tímto mi umožnil užít si pár chvil slávy i opovržení, když historicky nejlépe pozičně chytajícímu brankáři, kladeňáku Blínovi,  po rozehrávce ze středového kruhu, okamžitě míč mezi nohy zasunulem, neb všichni byli ještě v nadšení, ze vstřeleného nám gólu, kdy v manšaftu zvaném ,Atletico‘ jsme s Petr Buriánem, jim prvým počínaje, celkem dva vyžilé atlety si hýčkali, Jožkou Pawlusem to konče, chlapem s nejrazantnějším zrychlením v regiónu Pobeskydském v té době, kdy hrálo se v takové eufórii, že výše zmíněný Petr celý poločas odehrál se zlomenou nohou, aniž si toho všimnul, v období, kdy futsal neznámým byl nám ještě pojmem, rozdávali jsme si to jako rovný s rovným, všichni známí výkonní sportovci třinecka, vyjma šachistů a hokejistů, pročež veliký Bingo.

 

\34\      Jak jsem v Ostravici, v rekreačním stánku, u baru na moravském zakončení hutnické ligy s jedním stolním tenistou u hitu normalizační doby (kofoly to s rumem) seděl, a viceživelník Ruda Mesiarik občas odtamtud do klubka šachových nadšenců v klubovkách rozlezlých nahlásil nějaké to Jg4 na h6 (je-li to uskutečnitelné), neb hlavně byl v Třinci ligovým šachistou, u mně se zajímaje o účinné hraní lawn tenisového forhendu, byť za pingongisty tu v areálu zevlující, než tam k šachovnici došel fotbalový brankář Franta Bajtek, zároveň Bystřici na šachové šestce v krajské soutěži reprezentující, aby zahlásil na obranu krále silný tah, načež společník uznale pokýval hlavou, rum dopil, v páru tazích šachmatem partii zakončil, došlého šachistu pozdravil, sveřepý odpor nadšenců ocenil, a mně potvrdil, že ten forhend najisto vyzkouší.

 

\35\      Jak proti vůli werkových ochránců čistoty vod páchal jsem na desku v projekci nápady s koloběhem vod, tyto nemohl zadávající objednatel za ,Energetiku Třinec‘ Ing. Drobílek pochopit, čímž mě přiměl k opatrné domněnce, že se v tom asi málo orientuje, načež naše zbonzované vedení mi sdělilo ty,ty-týý, že ještě jednou a poplavu pryč, jak posléze ty vyčištěné vody z ÚSTO (Ústřední sklad topných olejů), když krajskému povodí Odry jsem představil úžasně ,mendělejevsky přešponovavý'  graf, té exponenciální závislosti vyčištěností vytékajících vod na množství těch přitékajících, a oni nadšeně souhlasili, neb ty tři čisticí jednotky autobusácké ,Rea‘ zvané, ty přívaly v pohodě zvládly, a ti ostražití ochranáří časem to moje zařízení hýčkali si, jako svoje dítě a hrdě mi prohlašovali, že jede velmi dobře.

 

\36\      Jak holobyty tepelnými médií i vodou mnou zásobené, následně do jímky odvedené a jiných správných pozic ke zdárnému konci spěly, k zakrytí jímky a šachet kanálů nic kovového ani dřevěného (to druhé prý hoří), tvrdil velezkušený kolega Jasio Niemiec, neb klíčové slůvko v zadání, že toto ubytovací zařízení bude sloužit nepřizpůsobivým a jiným nepříliš movitým občanům stále v platnosti zůstavalo, navršení díla drahými těžkými betonovými monolity a křehkými plastovými poklopy na šachty bylo pak nutné, aby ten fikaně mnou zkreslený nápad pěti samostatných bytů v rodinném domku hned vedle se nacházející, narazil zase na potíže etického rázu, prozřetelnosti nedostačujících norem a nesouladu s předpisy pro kulturu bydlení dokonce nerealizován, neb pro korektní zákonodárce a nabalené samozvané neziskové organizace všech druhů EU je tak bydlení na ulici i pod mosty svobodnou volbou, nežli pro takto situované občany pořídit bydlení v regulérních, jim přátelštějších jednoduchých příbytcích.

 

/19 _odmítly se škatulkovat, nechť  \j. 01-36\

---------------------------------------------------------------------------------------

Jednohubek společné prohlášení: "Fandíme Kympě"

 

prosinec 2018,  D.L.

 

 

       

 

Kapitola 20-20 z 20
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Léta psal střídmě projektant více branží. Zkreslená technická myšlenka doprovodila se jednoduchým popisem.
Následkem vzrůstajícho tlaku stále sofistikovanějších stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech a "určitě" reakcí na přemnožení neurčitého slova v médiálním prostoru, zavítal na pole literární. Sází zrovna do kláves jiná a jasná slova.
S třineckým werkem spjatý autor ve své paměti zalovil, aby podvědomou formou "literatury faktu" vyhledal pro Vás onu zaniklou, pro mnohé ještě vzácnou dobu. Vysoukával nosné příběhy ze své studnice poznání obezřetně a zjišťoval, že krčí se v koutcích další epizody přisáté. Oprášil je a nechal žít.
V kotlině naší byly doby veskrze skromnější, ale bohaté na vzájemnou lidskou komunikaci a fantazii. O tom je zde vedená řeč. Maximálně po pravdě je psáno o živoucí, prolínající se mozajce naturálních příběhů. Neb autor si žádá "černé na bílém", s nadhledem popatřit, co se tu vlastně odehrávalo v těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  

  •