IKAR CZIKAR CZ

K y m p a fandí lídrům (Daniel Liberda)24.7.2018
 

Za života prvního vzbuzovala údiv svou majestátnosti a na Drině bránil děda císaře pána. Rozrostli jsme se pod horou, zbavili se dvou cizích vojsk a vrhali se na ty světlé zítřky. Žije Kympa už druhým životem, skrytě zasahuje do osudů a chrání nás.
0
 počet hodnocení: 0
přečtené 4147, Komentáře 0

 

Vojska, do střehu/změ.1. _K y m p a fandí lídrům

Úvod do dalekého výletu

s výbavou literárně objevnou, neb autor,

díky své neschopnosti nalézt jemu vyhovující profil, takto nastolil

ten svůj, s dějovou linkou až neviditelnou krutě zacházeje,

nikoli se čtenáři Kympy milé

T a k ž e :

Představují se Vám časově uspořádané, formálně neuspořádané, svévolně vybrané epizody o jisté komunitě kolem bystřické Kympy. To je ona malá "Velká Hora" našich osudů, už navždy zjizvená. Pořád je tu pro nás a její milé návštěvníky.

,Tomčali Kympou' zvaná, takto byla místopisně v starších obecních mapách uváděná. Tady a teď, průběhem více sta let doprovází naše  t e m p o kroky životem 

-   K y m p a.

Není to jen známý obecní kopec, ale fenomén ukrývající v sobě, a zvlášť zdejším usedlíkům spoustu emocí. Teď vycházejí ven. Zviditelnění jsou někteří lídři přímo na ní usídlení, tak i Ti v okolí žijící.

Vykouknou zde i "cizinci," jež se s "Kympaři" za pozoruhodných okolností setkali. Všem, byť na ní jen krátce pobývali, všem dala Kympa bez rozdílu požehnání. Pohlédneme občas i k vzdálenějším končinám, aby ty návraty stály zato.

S prostředky vybalancované autobiografie na pokraji memoárů, s autentickými výpověďmi některých účastníků dějů, všichni se můžeme prosmýknout atmosférou části lokální historie, až do sta let sahající. Neobtěžování enormními letopočty, střídavým tempem se seznámíme se základní rodinnou komunitou, kolem "hory" usídlené. Mnoho a mnoho jiných lidiček došlo v knížce ke svému zobrazení a může být, že to jsou jediné písemné záznamy o jejich existenci mimo matriku.

A tak různě, i vázaně se vydáme početně silnější vpřed. Z dob informačně chudších vyrazíme za poznáním, výzvami, za povinnostmi a zábavou. Stále vpřed, i když nás pamětníci vzpomínáním občas pozdrží.

 

Daniel Liberda

 

 

koně v řece koupal  \01         

Konec války už byl nadohled. Tak se muselo v naší obci něco stát. A nebylo toho málo. V dubnu pětačtyřicátého roku u nás na usedlosti, vedle početně obsazeného baráku s mými příbuznými, krátce pobývali, jak ustupující němečtí vojáci, i je pronásledující rudoarmějci.

Obojí přitáhli z východu a na krátkou dobu si tu rozbili tábor. Byli tudíž i mými spolubydlícími. Já se většinou povaloval v postýlce, v podkrovní místnosti, poněvadž v lednu tohoto, posledního válečného roku jsem přišel na svět. Ve válečném období, ta místnůstka byla tátou na černo vystavěná, a jen mé rodince sloužila. Vojska si obsadila kompletní dolní dvůr a stodolu.

Nejdřív se s koňskými povozy, kde si vezli svoji výzbroj, proviant a svršky, přitáhli Němci. Bratranec Ervín už chodil do školy, mohli ho vojáci wehrmachtu v pohodě hodit na koníka a dole pod staveními s nimi koně v řece koupal. Jinak nám tihle vojáci nic zvláštního a nepříjemného nezpůsobili. Vlivem předcházejícího dělení území si počínali s vědomím, že jsou ještě na svém. Byli však nezvratně hnání pryč.

To jiná prchající německá parta, ta vyhodila klíčový most přes řeku Hluchovou, přímo před postupujícími Rusy. Rublo to pořádně i u nás, vzdálenost bližší než se zdá. Padl pro naši levou část Bystřice a celé Jablunkovsko, nazíráno perimetrem protékající řeky, hlavní spojovník cest vedoucích směrem na západ. Nám v baráku, majitele a filantropa ujca Janka, se jen tak mimochodem od jihozápadu vysypala skla ze tří oken. Jedno nahoře ve štítě bylo moje.

Šikmoocí sovětčíci k nám dorazili pěšky, ověšeni zbraněmi, munici, baťochy a nezbytnými pytlíky pšenice. Tu hryzli při každé volné příležitosti. Takto mi později neznalost ruského vojenského stravování přiblížil vážný srandista Jirka Koždoň z Hrčavy. Jakožto dorůstající holek, velice si všímal životních potřeb vysunutých aktérů lámajících staré časy.

/ Klíčoví aktéři nic podobného nehryzli, houževnatě se ještě v Moskvě školili, jak nás ostatní co nevidět oblaží ,světlými zítřky. '/

Šla z osvoboditelů hrůza, pro mne později při vyprávěních dlouho nepochopitelná. Podstatné jejich konání byl nepominutelný fakt, že oni se už formálně nacházeli na dobytém území, nikoli osvobozeném. Bylo na inteligenci a autoritě velících důstojníků, jak se vojsko zachová k místnímu obyvatelstvu. Zrovna jeden takový, dostatečně nekompromisní tu u nás naštěstí krátce pobýval.

Tak nějak to mám předznamenáno, nejspíš z těch pohnutých dob. Za pobytu vojsk pod Kympou, jak vyrozuměl jsem z náznaků vyprávění, že místně usídlenému ženskému pokolení vytvářel jsem jakýsi nepřekročitelný ochranný štít. Vojsko mne pak za můj vstřícný a udivený pohled aspoň slušně pozdravilo.

Místní chytráci využívali rudoarmějce k směnným obchodům. Rusáci by za časy dali cokoli, čeho se zmocnili o dědinu předtím. Je na zváženou pravdivost tvrzení; alespoň od dvou pamětníků se časem dozvídám, že skrývali se s dobrými koly jistí kulouši, co je směnili za nefungující hodinky. S ohromnou úlevou si všichni místní oddechli, když se odsud sověti zvedli. 

Jako po předcházející ozbrojené návštěvě, spěšně naši odhrabali ve sklepě pod stodolou hromadu uhlí, a - - - ani chlup. Nejcennější šatstvo a látky dlouhodobě schovávané na poválečnou dobu, ty byly definitivně fuč. Po těch nejdoucích hodinkách docela slušná kořist, fakt slušná.

I tak jsme my zdejší usedlíci ocitli, oproti mým bývalým spolubydlícím v několikanásobné výhodě. Válečný konflikt ještě neskončil a všichni Ti, co nás spěšně opouštěli, měli před sebou ještě hodně nejistý osud.

 

 

Chmura vojska,  \02 

myšleny mraky uniformovaných ozbrojenců, na střídačku, se nacházely kolem centra Bystřice ke konci války. Nejdřív přikvačili vojáci wehrmachtu při horečném ústupu před sovětskou armádou. Za nimi dorazili ti rudí pronásledovatelé. Pro obě vojska tu bylo příhodné místo, kde se mohla po kratičkém oddychu trochu sebrat. Do Berlína ještě hodně daleko.

Sestřenice Hania, tety Jevki holka, s věkem sokolské dorostenky směle popadla můj kočár s designem závodního auta prvorepublikové éry, mně v něm jakbysmet a vyrazili jsme do dědiny. Štrádovat. Bylo mi docela jedno, které vojsko to bylo, hlavně že mi správně salutovali. Nevím, proč si Hania myslela, že salutují jí? Já teď předpokládám, že při pohledu na mně, zvědavě na ně koukajíce, to některým něco připomnělo. Asi to, že až skončí válka, bude je doma záhy očekávat podobný kukoč. A tak, zasalutovali.

Poté, co vojska z Bystřice odešla, jakoby se pro zdejší, mezistátními konflikty zmítanou populaci znovu rozběhl milosrdnější, válečných hrůz zbavený čas. Rozběhl se rázem čas můj, maje kolem sebe plno lidí, starajících se připravit lepší poválečnou budoucnost. To v květnu roku 1945 nastal onen převratný, stále méně zdejším dospělým pamětníkům, první republiku připomínající čas.

Táta, jako jeden z mála místních byl úředně prezentován s jakožto trvalou českou národnosti. Nebyl z tohoto důvodu povolán na frontu, jak nuceni byli mnozí zdejší občané (szlésiér). Byl však bedlivě sledován gestapem a vystaven několikerým jiným nebezpečenstvím. Těsně po válce se otec zapojil do práce v různých místních výborech. Řešili s ním další lídři obnovení základní infrastruktury, s ohledem na životní potřeby obyvatel vzpamatovávající se obce.

...Most americký / miniMix zdejší              

_To první se muselo po vojně udělat hned. Američané nám jej sakumprásk poskytli. Dle jakého plánu, či snad prostřednictvím Marschalova? A jakého právního výkladu? Renomovaní badatelé všech smyslů si z toho časem zajisté učiní vlastní téma.

Nový most byl dodán železný, nýtovaný. Ten byl před pár léty nákladně rekonstruován, přidány mu byly oboustranné ochozy pro pěší. Po létech není dočasný. Nýty a pásnice se šedostříbřitě přetřely, a my bystřičané máme znovu nejhezčí most v okolí.

Na pravém břehu, před mostem, u zatáčky pod památkově chráněným dřevěným kostelem bývala fortelná hospoda. Z této stalo se postupně sídlo JZD a STS (Jednotné zemědělské družstvo a Státní traktorová stanice). Znenadání už odtud duněly nám světlé zítřky.

V tanagerském věku jsem si tam poprvé a zatím naposledy popojel jediným, plně funkčním traktorem stanice. Bylo zapotřebí pomocí vlečného lana nastartovat traktoristovi Tadkovi jeho nehybný traktor s vlečkou.

Povídá mi Tadek: „Jednička tam je, zmáčkneš spojku, otočíš klíčkem, a tu polechtáš plyn. Pouštíš svižně spojku, trochu plynu ještě přidáš a jedeš. Ale až zasednu do druhého traktoru a mávnu ti. Jak mi to chytne, zastavíš, brzdu už najdeš, ještě spojku, dup tam neutrál a vypneš to.“ Nic jednoduššího.

Nastartovaný Zetor vesele škytal, vlečka se stala pohyblivá, tak lopaty na ní hozeny, otec k nám naskočil do kabiny. Jelo se k řece, k té větší.

Jakoby dle vzoru dávných zlatokopů jsme s otcem dobývali vyplavený písek z poklidné Olzy, pro náš společně budovaný zděný dům. Řeka, když zrovna nebyla poklidná, ale také ne moc rychlá, trochu toho štěrku s pískem k pravému břehu občas donesla. Čekaly na nás v naplavené zátočině už 2 dny schnoucí kupy probraného štěrkového písku. V poklidu naložit a mizet, dokud Zetorek radostně škytal.

Zvětřili to místo další zlatokopové, chci říci stavebníci v té době. Pročež jsme usilovněji s tátou hrabošili, další kupy vršili, spoléhaje na vzájemnou čest zlatokopeckou a hlavně, že v Tadkově Zetoru zítra zase chytnou saze.

Všechno pěkné jednou skončí, aby mohlo být ještě líp. Komunisti tam za cestou, za pravým břehem postavili pro ateisty a opatrné věřící smuteční síň. Na zbořeniště jezeďáckého areálu se navezlo spousty hlíny, hřbitov v centru obce se v souladu s urbanistickými zásadami nekonfliktně rozrostl.

_To druhé minimonstrum s názvem ,Papírníctví' se dlouhodobě využívalo dle zájmů obecních. Stačívalo nám po prázdninách, po prvních školních hodinách kolem kostela zkratkou se sešoupnout dolů, u hospody přelítnout hlavní asfaltovou cestu v obci, bez velkých ceremonií rampičku přemašírovat a byli jsme tam. Přímo v patře pidipapírníctví, ocitali se, kde mířívalo se každé září. My školou povinní, rozvíjející se, notně zvídavá populace. Cpali jsme si tam do taštiček koupené obyčejné sešity, tužky, gumy, pravítka a penály.

Zpočátku, když stáli jsme ve frontě před vstupní rampou až na vozovce, vůbec to nebylo nebezpečné. Kolem projel občas koňský povoz. Teprve později odnaproti, počalo se stále více ozývat burácení těch Zetorů traktorových. Stále více, na té bývalé císařské silnici bylo k vidění motorických vehiklů. Především aut nákladních, občas traktůrek. Jediného výstavního osobního ,Presidenta‘ vlastnil zde pouze starý Pomykacz. Samozřejmě, našla se také slavnostní příležitost, abych se v něm velkopansky projel. 

Čas se drobet posunul, teď to přes most frčí jak o závodech. No, a zmodernizovaný ,Mini-Mix‘ nám k tomu nabídne ještě rachejtle, trekové hole, krmivo pro psy a bůhvíco nepostradatelného. Dostalo se mi cti, tuto archaickou, utopenou, špatně přístupnou stavbu odkudkoli, do současných zítřků posunout.

Ale co nejlevněji naprojektovat a průběžně připravovat podklady pro permanentně probíhající výběry dodavatelů. Měl jsem za rozumný peníz nachystáno mnohem bohatší využití toho drahocenného místa ve středu obce. Patrně se nedozvím, zda tato úprava vydrží tolik let, jako původní, léta netknutá stavbička z devětadvacátého roku minulého století.    

              

                          

"Pyty, pyty, pusť hó"   \03

Když jsem byl fakt malej, motala se kolem mne fůra lidiček. Ti jako by neměli často nic na práci, než mě občas sebrat ze země a bez okolků jen tak postiskat. Zachvátčiki! Brr…, horko mě oblévalo.

Houpání v kolébce k uspání, pak už bez přestání to první, jinak řev. Případné ponošeníčko bližšími příslušníky rodiny, bez nadbytečného mačkání a třepání bylo mi k přežití. Při stiskáni jinými osobami než mámou (stiskala přiměřeně), tomu jsem se urputně bránil a ze sevření vykrucoval.

Zachraňovala mě před tím utrpením moje máma voláním na utiskovatelé: „Pyty (prosím), pusť ho, bo se mu něco stane!“ Moc jsem ještě tehdy nemluvil. Ale moc dobře jsem si uvědomoval, co tato zázračná mámina slova způsobovala. Žádné pučení (mačkání), volnost svobodného pohybu.

Takže jsem pak k údivu většiny těch, co se chtěli se mnou pomazlit, už s předstihem, při prvním doteku, rychle ze sebe vychrlil: „Pyty, pyty, pusť hó!“ Mnohdy to i zabralo. Někteří zachvátčici potřebovali padumať o co se jedná, a já se stačil stáhnout z dosahu. Pro mne důležitý poznatek: "S lidmi je třeba mluvit."

 

 

Svatba nabrala švung   \04

Jaké je být rukojmím v početném příbuzenstvu, to jsem se přesvědčoval hlavně na svatbách svých četných starších sestřenic a jejich kamarádek. Jelikož jsem se jako maskot osvědčil (navíc jsem byl jako jediné poválečné malé dítě v rodině), půjčovaly si mne tyto, i na svatby jím nově vzniklých rodin, jež vypukly v nově nastoleném míru.

Moje obvyklé místo v bílém oblečku oděného, bylo v první řadě u fotografa na zemi a pod stolem při svatební veselici. Tam jsem se uchyloval, když mě to věčné osobní představování vzdálených příbuzných ještě vzdálenějším začalo nudit.

Co mě však nenudilo, byla vypjatá situace na svatbě v Polsku, tam někde mezi Cieszynem a Ustroni, kde se ženil mámin bratr Vilém. Tehdy tam ještě řádila  ,ármia krajówa‘ a Viléma drželi na své stanici u výslechu téměř do odpoledne. V baráku u budoucí tety se tylko nervózně čekalo, vzrušeně diskutovalo; co bude dále a neoblomně pochlastávalo.

Svatba nabrala švung až po Vilémově propuštění a odehrávaly se pak obvyklé, mně nic neříkající rituály. Vypozoroval jsem však vzrůstající napětí mezi dvěma rozhádanými hosty a nenápadně je sledoval. Ti dva, už za tmy vyšli ven. Zastavili se u bečky plné vody z okapního svodu, na dosah vstupu do baráku.

Po těch létech (5 mi) co na to vzpomínám, prohlašuji, že mne nezklamali ani v nejmenším. Ve sporém světle žárovky jsem jako jediný svědek (ani Blesk, ani Nova) viděl, jak si tam oba chlapíčci dávají pořádně do huby, hlavy si vzájemně máchajíce v přetékající bečce.

Nikdo z baráku nevyběhl, nikdo bitce nebránil. Jen ti dva toho začali mít po chvíli dost. Otřepali se, poslali se vzájemně někam a zašli dovnitř. Zasedli naproti ke stolu a přes mokro u huby pokračovali v chlastu. Po čase začali na sebe mluvit a dokonce se zase hádat. Ale nebili se, v lampce to muselo ještě hučet. Od té doby mám zafixováno, že na svatbě musí být aspoň jedna pořádná ostuda.

 

 

úplně k zemi   \05

Probudím se na Kympě, nikdo nikde. Jen v noční košili vystřelím přes lesík, pak silnici a hned přes laťkový plot. Dlouhodobě jsem tam měl přichystán průlez. Kam jinam, do starki.

Jak jsem se ocitnul v řepě, musel jsem úplně k zemi. Po cestě se zrovna šmodrchali nějací lidi. Bylo by velice nedůstojné, aby mě viděli uhánět v řepě jen v košili. Pak zase šli další loudalové z druhé strany.

Takže, když jsem k údivu všech přítomných v sednici u starki, konečně tam vletěl, byl jsem velice rozezlen na tehdejší poměry vůbec. Zlobil jsem se, že jsem byl ponechán doma, jen tak sám. Že jsem spěchal a nestačil si převléct ani tu košili. Že se po cestě furt chodí a v řepě jsem byl kvůli tomu věčně.

Neuklidnilo mě ani maminčino vysvětlování, že už se chystala domů, a že si jen pro něco odskočila. Uklidnilo mně až zafrtané vajco s cukrem. Věděli už dobře moji blízcí, že každá křivda se musí nějak odčinit. 

 

 

"maminku může sežrat vlk" \06

Šlo mi na čtvrtý rok, čerstvě jsme obývali blízkou samotu a já to těžce snášel. Byl jsem ještě pořád blonďák, s občas bosou nohou. Táta pracoval v železárnách, a maminka se měla v nové domácnosti a velké zemědělské zahradě co ohánět. Sotva jsem se probudil a zrovna nikoho neviděl, ani jsem naše nehledal. Sletěl jsem z Kympy dolů, a byl u starki. Ani ne za minutu.

Za takovou dobu jsem doběhl na moje rodiště, strýce Janka usedlost. Poté co jsem se s rodiči odstěhoval na Kympu, do nového dřevěného skeletového domku. První svého druhu v obci po válce zde postaveném.

Dole pod námi žila moje početná příbuzenská komunita, včetně starki a stařika. Tam jsem se narodil, vyrůstal a v období zvyšující se mé vnímatelnosti, my tři členové se odloupli a přestěhovali se jenom do svého. Ocitnul jsem se v šizofrenní situaci.

Tu dobu prvních krůčků, v bytelném domě, tu jsem si pamatoval trochu matně. Nový domov na Kympě vnímal jsem už zpočátku se vším všudy. Jen tomu chyběla ta náklonnost, jíž jsem, sobě si to neuměje vysvětlit, oplýval k té rodné usedlosti. I ty přirozené, odkoukané sedlácké náležitosti mi v novém domově chyběly. Navíc, bylo to jen kousek od nás, hned za obecní prašnou cestou klikatící se nahoru ,do Pasek‘.

S jídlem jsem na otčině nikdy neměl problém, neboť´běžně tam fungovaly dvě domácnosti. Starčina nonstop. Na mně bylo, abych si vybral, případně jsem je bral po řadě. Druhé domácnosti tam velela ,teta mami', jinak Jevka. Takhle druhým jménem ji oslovovaly její děti a já k tomu přidal ještě to první. Velela strýci Jankovi, a dětem Hani a Ervínovi. Mě už tak moc ne, spíše se mně pěkně tázala, co si dám. Většinou to končilo zafrtaným vajcem (podrobnosti v pozdějším kulinářském koutku).

Často jsem tam uřícený vletěl a hulákal: „Starkó, zimne mlýko mi nalej.“ A protože starečka většinou došla do síně a donesla zadrátovaný kamenáč se studeným mlékem, následky si nesu dodnes. Nemůžu moc studené, a nejen mléko. Je ale s podivem, že vychlazené liquere teď nevadí.

Stařikovi a starce se všeobecně uctivě vykalo: ‚Mamulko máte ..., tatulku dejte ...‘ a tak dále. Divil jsem se všem, že se ostatní příbuzní takto komunikačně zdržují. Praktický jsem jediný, kdo zakladatelům rodu tykal. Nakonec i na mně došlo, o něco později dvě dekády poctivě vykaje své tchyni a tchánovi.

Abychom nezamluvili řeč, starka se mně jednou potřebovala na chvíli zbavit. Byly i jiné hladové krky k nakrmení. Své neúspěšné pokusy o odsun korunovala mazaným nápadem, řkouce: „Ty se tu motáš, a na Kympě maminku může sežrat vlk.“ Znalý tohoto chmurného příběhu, trochu babičkou přeonačeného, přiřítil jsem se domů na Kympu. Obezřetně jsem nahlédnul dovnitř. Maminka chystající v kuchyni oběd, dlouho nechápala mou udivenou otázku: „Tebe nesežral vlk?“ A zřejmě se ještě chvíli divila, zatímco já byl mžikem zase dole.

Zatahal jsem starku za kabaňu, s nasupeným výrazem sdělujícím, že si ze mne nemá dělat legraci a zamračeně ji sdělil: „Nesežral!“ No, a zašel jsem si na dvůr. Pod oknem sednice byla by dobrá lavice, ale nebyla, neb neměl by nikdo čas na ní vysedávat. Kromě mne. Jen občas si tam stařik ze sednice vzal židli, když posvačit s hrnkem Melty v rukou pod holým nebem ráčil.

Ťapnul jsem sebou pod okno, na placatý kámen. Z povzdáli pak koukal na náš rostoucí lesík a střechu naší chaloupky jím probleskujíce. V očekávání dění příštích, mohl by se tu v placu zjevit kdokoli zajímavý, nebo kamarád by ke mně přišel? Někdy však bylo třeba vyčkat času, kdy vrátí se ujec, či Jenda z práce. Pak mohlo dojít k oživení různých pomůcek hospodářských, pro mne zajímavši než „televize.“

Každopádně s odsunem byl pokoj, až pro mne z večera došli naši. Jinak všichni chápali, že odloučit se naplno z bývalého rodiště, nebylo rozvíjejícímu se človíčku jen tak.

_obranářský syndrom \ Dalším geniálním starčiným nápadem bylo, že před mýma očima fingovaně napadne maminku, a co já na to? Všeobecně se vědělo, že mám zabudovaný nějaký obranářský syndrom a obecenstvu to bylo někdy k smíchu.          

Ale jen do chvíle, kdy ta zákeřná starčina akce byla provedena, a ještě na blbém místě. V koutě u džberu se splašky, do kterého jsem starku beze slova bleskově vrazil. Všichni se rázem přestali bavit a začali mně za to peskovat. Jenom  starka ne. Ani už nevím, kdo komu dřív odpustil? Předpokládám, že starka, to byla moje tutová azylová jistota.

 

 

,Koňské pleso'   \07

Strýček, jemuž jsem říkal Edku protože to byl mámin mladší bráška, mě vozíval na kole ke koupání v řece Olze. Bylo to ono pověstné místo před Hrádkem ve Slezsku, takzvané ,Koňské pleso'. Tam se věrohodně před léty, při brodění s povozem za náhlé bouřky dokonce koně utopili. Vozka z té záplavy vyvázl živý.

Nebyla u bývalého brodu už žádná hloubka, jen prudší úsek řečiště, jehož tok tam měnil směr kolmo doleva a vyfrézoval do skalnatého dna pěkné korýtko, kde to hezky na vlnkách s plaváčky upalovalo. Pravý břeh od severu byl vymletý až k příkré skalnaté stráni, kudy se k řece sestupovalo po serpentinách. V době této, nejkouzelnější místo ke koupání v dosažitelné nám končině.

Nejdřív proti proudu, u levého břehu v plytší vodě, na začátek plesa rozkročnými přískoky jsem se dostával. Pak ve vlnkách, jak v tobogánu, v rychlém proudu plout a nechat se unášet. S přispěním svých paží a nohou až na konec plesa s vodou pod kolena doplavat. A zas zpátky dokola, do té doby, než jsem si nečekaně lok a šel ke dnu. V pěti letech jsem uměl pouze pejska a trochu ouško. Jak jsem se napil, nebyl mi platný žádný styl, jen dlouhá ruka strýce Edy. Ten tam jak se zdálo, jen tak nezúčastněně postával, v půli bystrého proudu po prsa ve vodě.

Rychlá ruka mě vyzvedla z hlubiny ven, zatřásly se mnou obě, a loknutou vodu navrátil jsem z části do koryta zpět. Chtěl jsem na to zaváhání rychle zapomenout, ale jinak vstřícný Eda mi to několikrát důrazně připomněl. Nevím jistě, zda je to z tehdejšího nečekaného ponoru v ,Koňském plese‘, ale respekt k hluboké vodě mám už napořád.

Na toto místo jsme pak docházeli i později, ale v pozměněné sestavě; to už s kamarádem Češkem. Říční koryto Olzy bylo stále více zanášené, tj. ,žabě po kostki', tak jsme přešli o tůň níže, pod Lupinského. Tam čněla nad podlouhlou tůní pro změnu skála na levém břehu. ,Ostrý s Kozubovou,‘ za skálou se hezky schovali, nám poléhavajícím na protilehlém břehu.

V tom línějším proudu se dalo plavat oběma směry a na pravém břehu místa dost na opalování a míčové vylomeniny. Bylo to tam tak lenivé a pohodové ...,, a jak léta běžela, zaneslo se to občas náplaveninami. Jednou jsem si k vodě stihl vzít i občanský průkaz, tak jak dříve do loděnice na Slapské přehradě, (děj jednovětý o bikinkách \159). Kdepak lodě, bylo mi už osmnáct a šel jsem hned po koupání, v nedělním odpoledni na volební okrsek Škubňa volit. Volky – nevolky, především však kandidáty Národní fronty rekrutujícíh se v neposlední řadě především z přesvědčených komunistů. Ani jsem nepotřeboval prozkoumávat, kteří se to na kandidátce prezentují. Pevně jsem už věřil, že strana tam dala všechny ty prověřené.

 

 

"Kam jedéš ty vole"  \08

Eda, ještě svobodný, mě takhle z večera vezl na kole, na malém zicu (sedátko to) za řidítky. Už jsme se z výletu navráceli, bylo mi fajn, opouštěli jsme Hrádek a mířili k bystřickým rampám. Předjížděli jsme rozježeného chlapíčka na očividně hrkotavém kole. Cítě se naprosto bezpečný, v nekontrolované euforii jsem zahulákal na předjížděného cyklistu: „Kam jedéš ty vole na tom starém kole?“

Původně neškodný třasikol však nečekaně zvýšil rychlost a vůl na něm, s nadávkami nás začal stíhat. Eda vydal ze sebe vše, aby mu ujel. I otevřené závory stály tentokrát při nás. Neb za nimi pak pronásledovatel naštěstí odbočoval. Slábnoucí spílání nás utvrzovalo, že stále jede správným směrem.

Vzrůšo jsme zažívali, proti tomu ty současné adrenalinové sporty můžu řadit k čajíčkovým odvarům. Těsné to ujetí bylo, jsem už znovu v pohodě. Trvala seč jen chvíli, jen co Edek jedoucí závěrečný finiš už na kyslíkový dluh, nabral do vydýchaných plic vzduch čerstvý a byl schopen konečně mi pořádně vynadat.

Naštěsí pro mne, výlety po tom střetu se starým kolem ještě neskončily. Na tom našem starém, jsme se později vydali se strejdou speciálně na pomezí Bystřice a Hrádku, jen na obhlídku obrovského vykolejení nákladního vlaku. Od Mostů, od vrcholového zlomu na pomezí hranice se Slovenskem, bez fungujících brzd nabírala vlaková souprava stále většího šusa a v mírném zatáčení před Bystřici se zřítila z náspu.

Vletěla do vymletého, poměrně širokého potočního údolí. Nikdy jsem už nic podobného napřímo neviděl. A nikdo mi neřekl, jak dopadli ti z té lokomotivy, vzpínající se tehdy jakoby černý oř na zadních.  Ještě se v té strži nalézaly, jakoby nějakými obry různě rozházené vagóny. Něco se mi na nich tehdy nezdálo, připadaly mi tak nějak lehoučké, bez přebytečného marasu kolem.

Teprve mnohem později, když jsme se s kamarádem pokoušeli tuto událost zinscenovat u železničního nadchodu nedaleko dvou mostů přes říčku Hluchovou, tak jsme vypozorovali tu nezanedbatelnou skutečnost, že dolů jezdívaly nákladní vlakové soupravy docela poloprázdné. Všechno to způsobovala ta těžká železná ruda z Krivoj Rogu, ve vagónech nízce připlácnuta. Tady vidíte, na co všechno se nepřijde po létech.

Zato do stoupání přes průsmyk bývaly vagóny naloženy šumně. Tam v Jablunkově na soupravu supící vzhůru, čekala už pomocná lokomotiva a za humny bylo Slovensko. A pak hned se nacházel Savětskij sajuz něrušimyj, respublik svabódnych, úplně blízko už byl, když se posunul na bývalé místo naší, Nikoly Šuhaje Zakarpatské Ukrajiny.

 

 

pouze grysku  \09

Strejda Eda se ženil v Chomýži u Krnova. Svatba se odehrávala kromě jiných nezbytných formalit na statku, protože si bral Fanku (chcete-li Františku Václavíkovou), statkářovu dceru za manželku.

Eda makal v krnovském Strojosvitu a Fanka na zabraném statku po odsunutých Němcích a taktéž i jinde po fabričkách okolních. Moc se mi na statku líbilo, bylo to pěkně na rovině, rozlehlé, uprostřed klasické hnojiště a kolem poskládaná stavení. Pěkně ve tvaru U. Důležité pro mne bylo, že měli na svatbě, i chvíli po ní k nalezení ještě velmi dobré perníky a dorty.

Hlídala to všechno německá ovčačka Ada. Ta mně vždy na pokyn svého majitele, statkáře Václavíka: „Ádo, přiveď pána,“ lehce chňapla za ruku a přivedla k velícímu. Hosté se bavili, mě tak akorát bavilo, chvíli bytí pánem.

Rodiče po svatbě odjeli, mou maličkost měli přivézt domu do Bystřice novomanželé Zwiasovi, jež mě měli do týdne navrátit. Omarodil jsem tam, dorty už došly, a já chtěl ten den po ránu pouze grysku. Novopečená teta spolu se svoji mámou celý den marně zkoušely různá menů, kterými by se trochu přiblížily mému přání.

Vzrůstajícímu hladu konečně udělal přítrž Eda, ze šichty se konečně vrátivší. Když mu babky líčily, co všechno mi už nachystaly, moc je nechválil. Jen poznamenal: „To jste mu nemohli udělat tu krupičnou kaši?“ / Koupili si po létech od NV volný domeček s maličkou zahrádkou. /

 

/1 _rozběhl se můj dávnověk   \e. 01-09\1945-63

---------------------------------------------------------------------

 

 

- průběžně bude zařazeno na začátek příběhů

 

 

 

 

 

 

Kapitola 2-2 z 20
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Léta psal střídmě projektant více branží. Zkreslená technická myšlenka doprovodila se jednoduchým popisem.
Následkem vzrůstajícho tlaku stále sofistikovanějších stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech a "určitě" reakcí na přemnožení neurčitého slova v médiálním prostoru, zavítal na pole literární. Sází zrovna do kláves jiná a jasná slova.
S třineckým werkem spjatý autor ve své paměti zalovil, aby podvědomou formou "literatury faktu" vyhledal pro Vás v příspěvcích tu zaniklou, pro mnohé vzácnou dobu. Vysoukával nosné příběhy ze své studnice poznání obezřetně a zjišťoval, že krčí se v koutcích další epizody přisáté. Oprášil je a nechal žít.
V kotlině naší byly doby veskrze skromnější, ale bohaté na vzájemnou lidskou komunikaci a fantazii. O tom je zde vedená řeč. Maximálně po pravdě je psáno o živoucí, prolínající se mozajce naturálních příběhů. Neb autor si žádá "černé na bílém", s nadhledem popatřit, co se tu vlastně odehrávalo v těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •