IKAR CZIKAR CZ

Deník (Franta Neznámý)15.8.2017
 

Život jednoho obyčejného člověka s obyčejnými starostmi, který se rozhodl psát deník, neboť jeho slova nikdo neposlouchá
0
 počet hodnocení: 0
přečtené 13883, Komentáře 4

 

12.8. 2017

Dnes nás matka pozvala na oběd. Mě, otce, babku do restaurace zvané Nimrod. Nikdo to oficiálně neřekl, ale bylo pozvání na oslavu jejích narozenin. Dal jsme jí drobný dárek a pak jsme jeli autem na místo. Samozřejmě už v autě do mě hučely ty svá moudra, ale v restauraci to vyvrcholilo. Pouštěly se do mě jako sršni. Pořád dokola. Podle nich jsem hloupý a Kačena má štěstí, že našla takového hlupáka jako jsem já, který bude platit na cizí dítě. Bylo to pořád dokola. Byli jsme dost hlasití na to, aby personál i ostatní návštěvníci přijali s úlevou, že již odcházíme. Mě z nich ale rozbolela hlava. A tak jsem se dalšího plánovaného programu nezúčastnil. Nejprve jsme jeli na zahradu, kde jsme si měli posedět a vypít kafe. Vzal jsem si batoh z auta a odešel jsem. Dál jsem to nemohl poslouchat. Plánovaného zmrzlinového poháru, který měl přijít na řadu po zahradě, jsem se nezúčastnil. Už to nešlo.

Nikdo si neumí představit, jak ubíjející to je. Jak frustrující je celý můj život i tyhle chvíle, které musím zažívat. Je to tak frustrující, že jsou okamžiky, kdy mít v ruce nůž, bodl bych si jej do srdce. Můj život je tak frustrující, a omlouvám se, že se pořád opakuji, ale jiné slovo to nedokáže vystihnout tak dobře, že někdy mám vůbec problém vstát z postele. Kdo to nezažil, neumí si představit, jak moc těžké je pro mě alespoň vstát z postele a jít do práce, nebo kamkoli jinam. Kolik energie mě to stojí, vyjít mezi lidi.

Nejhorší je, že ani tu nejobyčejnější věc jakou je sebevražda nejsem schopný udělat. Spousta lidí se postaví na parapet s prostě skočí. Nebo do sebe prostě vpraví něco, co je zabije, něco jedovatého. Nebo si podřežou žíly, protože na to prostě mají. Někde jsem četl, že sebevražda = odvaha před smrtí. Takže nemám odvahu. Opět. Celý život jsem neměl odvahu a nemám ji ani teď. Jsem srab. Nejsem schopen ani tak banální a jednoduchou věc provést, přestože bych tím mnoha lidem ulehčil jejich život a potěšil je. Opět prohrávám se svým životem na celé čáře. Opět nejsem schopen něčeho, co stovky lidí přede mnou zvládli. 

Každý vlastně všechno zvládá, kromě mě. Můj život celkově stojí za hovno. Jen dluhy, nepovedené vztahy, zase dluhy a jediná holka, která se mnou vydržela déle než rok mi byla nevěrná a jediná dcera není mou dcerou. Můj život je tak ironický, že by to žádný scénárista na světě nenapsal. Je plný tolika paradoxů a trapnosti, že se divím, že ještě stále mohu chodit mezi lidi. Ale kolik přemáhání mě to stojí. Kolik energie. Kolik psychického týrání sebe sama.

Jak je možné, že ač mám tolik přátel, známých a velkou rodinu, nenajde se mezi tolika lidmi jediný, který by se postavil za mě? Který by mě nenazval hlupákem. Který by řekl, že je to mé rozhodnutí, mám na něj právo a chápe mě.

Ani jeden. Ani jeden člověk mě nechápe. Pro všechny do jednoho jsem hlupák a všichni do jednoho mi mé rozhodnutí vyčítají. Tvrdí, že jednou mě Markéta opustí, nebude mě chtít vídat, nebo jí Kačena namluví takové věci, které způsobí, že mě opravdu nebude chtít vidět už nikdy, či informace, že nejsem její otec způsobí, že se na mě vykašle. Říkají to tak přesvědčeně a zarytě, že začínám věřit, že mohou znát budoucnost a ví, že to tak skutečně bude. Nebo to říkají proto, že mi to přejí, aby mi mohli jednou říct: „Vidíš, my jsme ti to říkali.“

K čemu jsou přátelé, k čemu je rodina, když právě v takových rozhodnutích vás nepodpoří? K čemu je celá dospělost, když se nemůžete rozhodovat sami, protože vás za to každý odsoudí a k čemu je celý život, ptám se? Jaký má život smysl, když každé rozhodnutí, každá cesta, kterou si všichni volíme, je tvrdě odsouzena a nakonec na ní stejně musíte jít sám. Proč si děláme přátele, když v těžkých chvílích vám nepomohou a nechají vás jít sami? Proč máme rodinu, když nerespektují rozhodnutí dospělého člověka, ale ještě více ho dusí při každém setkání tím, že on je ten hlupák, zatímco jeho bratr je vysokoškolsky vzdělaný člověk. Zatímco já si neumím najít holku, neboť se se mnou každá rozchází a chyba je pochopitelně ve mně, a já už tomu nyní také věřím, tak on si našel vysokoškolačku, která je nesmírně chytrá a mluví v televizi. Nemá dluhy a je nesmírně inteligentní. Je to prostě syn, kterého si každá rodina přeje. Zatímco druhý syn je věčný smolař, looser, outsider, který nejenže má samé dluhy, práci, která je špatně placená, ale je to tím, že je tak neschopný, že si neumí najít lépe placenou práci a vydělávat víc, ale on je navíc tak neschopný, že si neumí najít ani holku, což by jinak měla být naprosto snadná věc. A ještě, aby to zklamání nás rodičů z něj nemohlo být větší, musí se starat o cizí dítě. Pak se dá pochopit, že takového syna by žádný rodič ani prarodič nechtěl. Takového kamaráda žádný kamarád nepodpoří, protože on dělá jen samé chyby. Syn vysokoškolák žije s vysokoškolačkou, oba vzdělaní, mohou mít děti a žít šťastně až do smrti. Já jen s maturitou, žil jsem s kurvou, co mi byla nevěrná a věčně se mi směje do ksichtu, protože vyhrává a já musím skákat, jak ona píská, dluhy a práce za 8 tisíc na měsíc. Takový člověk je skutečně odpadem společnosti. Řadím se na úroveň vrahů, narkomanů a zlodějů. Ničím totiž této společnosti nikdy nepřispěju, ničím ji nebudu prospěšný a jsem pro ni jen další zbytečný článek v řetězci.

Všichni pořád chtějí, abychom naše životy žili správně. Ale co je správně? Jak se máme zachovat v určitých situacích a jak se máme rozhodnout, když ve všech rozhodnutích do nás hučí stovky lidí a radí nám, protože oni by bezpečně věděli, co dělat. Proč se někdo diví, že děláme v životě chyby, když nás nikdo žít nenaučil? Ve škole do vás rvou rovnice a kdo byl Jan Ámos Komenský a Karel Čapek. A když vás to naučí, tak víte, kdo byl Jan Ámos Komenský a Karel Čapek. Ale proč se všichni diví, že neumím žít, když jsem se to neměl kde naučit? Přiznávám se, neumím žít. Nechápu život, nechápu jeho smysl a nenalezl jsem jej, zatím. Asi to nebude láska, když se jí nedostává všem. Nebude to asi porozumění, když jej nenajdete ani u vlastní rodiny a dokonce ani přátel, kteří s vámi mnohdy soucítí víc než rodiče. Smyslem asi nebude ani plození dětí, když mi rodina tvrdí, že je lepší zemřít sám než dělat tátu cizímu dítěti. Tedy se ptám, co je smyslem života? Odpověď neznám. 

Frustrující. Ano, to je to slovo. Můj život je frustrující. Nebaví mě, je pro mě strašně psychicky náročný a těch 29 let života mi připadá, jako bych prožil jedno celé století. Je to tak náročné, že někdy nemohu ani vylézt z postele, dívat se lidem do očí a vůbec s nimi mluvit. Frustrující, to je můj život. Každý den, každá minuta a každá sekunda mého života je frustrující. A jediné štěstí, jediná věc, která mě kdy dělala šťastným, na kterou jsem se kdy těšil, jediný důvod, proč jsem si skutečně ještě nehodil lano na větev nejbližšího stromu a neukončil svůj frustrující život, je Markétka. A i tu mi chtějí vzít. Vidíte, a já si vždy myslel, že se celý život člověk snaží nalézt štěstí. Někdo ho nachází v penězích, další ve slávě, jiní v kariéře, v dětech, v lásce, a když ho člověk má, že by se ho neměl pouštět. Ale to jsem se zmýlil. Dnes mi bylo několikrát řečeno, a vlastně ne jen dnes, opakují mi to stále a všichni, že to není pravda. I když člověk to štěstí nalezne, i když ho drží v rukou a i když je to jediná věc v životě, proč ještě žije a každý den vstává, stejně by se ho měl vzdát.

Tedy jsem se zmýlil. Opět. Opět se dokázalo, že jsem nepochopil smysl života. Není jím tedy štěstí. Opět se ukázalo, že neumím žít život, když nechápu jeho základní smysl, o kterém jsem si až dosud myslel, že jím je. Jsem hloupý a naivní. A to je bohužel nemoc, na kterou neexistuje a nikdy nebude existovat lék. 

Kapitola 2-2 z 113
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

nova6.6.2018
 

Ahoj Franta,

tvoje riadky citam so zaujmom. Paci sa mi na tvojich pismenkach, ze si taky opravdovy, ze opisujes svoje skutocne pocity. Ale rozmyslam nad tym kolko ludi zije podobny zivot akoy ty, len to takto nedaju na papier. Prajem ti, aby si nasiel radost v zivote, nech najdes to , ze si cenny a vzacny. Ja viem, ze pre niekoho su to len slova, ale viem aj to, ze ja vo svojom srdci viem, ze existuje niekto komu na tebe zalezi.

Franta Neznáný7.6.2018
 

Děkuji vám oběma za reakce. Píšu to také proto, že v podobných situacích nebo myšlenkách se mohou ocitnout další. Třeba jim mé řádky také pomohou. Každopádně děkuji

nova4.7.2018
 

hmmmm, ak je toto naozaj tvoj zivot a naozaj pises svoje pocity, prihody....tak rozmyslam, ked mas tak rad deti, preco sa nevrhnes na nejaku dobrovolnicku cinnost. Mozno praca s detmi v detskych domovoch, mozno program v nemocnici ....takto bezcielne hladat ako vyplnit den musi byt velmi frustrujuce.

Michal Vlas27.8.2017
 

Jestli je to o tvém skutečném životě a pokud je pravda, co píšeš, tak je tu slovo: lítost. Nemám právo radit, protože takovou situaci neznám, ale radím, nenech si srát na hlavu, stůj si za svým, protože nikdo nemá právo ti řídit život, nebo tebou opovrhovat. Ignoruj je. Žij tak, jak chceš. A o tu malou, i když není tvoje; pečuj o ní, ať má budoucnost, ať něčeho dosáhnout. Nenech ostatní zkazit i její život. Nevím jak to chodí, nemám právo radit, ale tvá volba je jen a jen tvoje.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Franta Neznámý

O mně

Jsem obyčejné člověk, který se rozhodl psát deník a pak i zveřejnit, protože někdo má možné stejné starosti a rád se o ně podělí, nebo...kdo ví

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •