IKAR CZIKAR CZ

Osudovej vlak (Erika Vick)2.7.2016
 

Věříte na osud, nebo jste přesvědčeni, že vše kolem nás je pouze dílem náhody? Tereza, hlavní hrdinka, se vydává hledat svého biologického otce, o kterém neví téměř nic. Rozplétání záhady o jejím původu začne komplikovat až podezřele mnoho překážek...
4
 počet hodnocení: 6
přečtené 6035, Komentáře 28

 

2. kapitola

 

V umývárně tělocvičen si vyčistím zuby a před zrcadlem se pokusím zamaskovat fatální nedostatek spánku. Tmavé kruhy pod očima se mi zakrýt nepodaří, ani kdybych se zmalovala jako gejša.

 

Díkybohu, že se výukový týden chýlí ke konci, praxe mě baví mnohem víc. Učím se na aranžérku, nikdy jsem nebyla studijní typ, a tak se učiliště jevilo jako jediná možná volba. Myslím, že jsem si vybrala správně, odjakživa mám tendenci všechno kolem sebe zkrášlovat. Kamkoli vkročím, hned mě napadá tisíc vychytávek, jak prostor ozvláštnit a zútulnit, ráda vážu květiny a tvořím dárkové předměty. Vidím všechno kolem sebe hezčí, než je, a neplatí to zdaleka jen o věcech.

Jednou jsem u popelnice našla starou, oprýskanou truhlu. Vzala jsem ji domů, osmirkovala ji, nalakovala na růžovo a ozdobila ornamenty. Povedla se mi, dala jsem si na ní hodně záležet. Darovala jsem ji mámě k narozeninám jako šperkovnici.

„To si fakt myslíš, že tě takovej kýč uživí?“ pronesl ten blbec, když máma truhlu rozbalila.

„Ježiš, na co mi bude nějaká šperkovnice?“ nechápala máma. „Stejně do ní nemám co dávat.“

A významně se podívala na otčíma. „Nemám ani ten snubák!“

Její reakce mě zabolela, ale nijak dramaticky, byla jsem zvyklá.

A on vyjeveně civěl a děsivě pomalým tempem mu docházelo, co se mu máma pokoušela naznačit. Úplně jsem viděla, jak se z té holé hlavy kouří.

„No tak já si tě teda vezmu, jestli chceš,“ utrousil poté.

Jeho hláška by si zasloužila zápis do Guinessovy knihy rekordů jako nejromantičtější žádost o ruku.

 

Do konce vyučování musím nutně sehnat nocleh na následující dny a pak zas půjdu o dům dál. Nějak to přežiju. Za pár týdnů mě čekají závěrečné zkoušky a po nich už konečně začnu vydělávat a postavím se na vlastní nohy. Ale ne tady. Mám sen. Chci strávit léto v Barceloně, procestovat ji křížem krážem, objevit i ten nejzapadlejší kout, a pokud se naskytne šance, najít si tam práci. Ovládám španělštinu, na základce jsme ji měli jako nepovinný jazyk a to jediné mě docela chytlo. Ale ještě předtím musím zabořit ruce hluboko do hlíny a rozplést kořeny svého genealogického stromu. No a samozřejmě si vydělat na letenku a hostel. Páni, jsem vážně nenapravitelný snílek, teď by mě měl zajímat spíš nocleh na dnešní noc!

„U mě zůstat nemůžeš,“ řekne mi nešťastně Jana. „Vždyť víš, že se brácha vrací na víkendy domů.“

Jana je moje nejlepší kamarádka, známe se už od školky. Vyrůstaly jsme na sídlišti Krč, tři ulice od sebe. Její táta mě nikdy neměl moc v lásce, prý nejsem z dobré rodiny a jdu Janě špatným příkladem. Časem mě vzal na milost, co mu také zbývalo, když se naše přátelství utužovalo natruc zákazům. Jana se učí na prodavačku, takže se potkáváme jen v jídelně nebo při všeobecných předmětech, které jsou společné pro všechny obory. Jana by se na aranžérku nehodila, nemá estetické cítění a módní policie by na ní nenechala nit suchou.

„Zkusím se ještě pozeptat,“ slíbí mi, když se loučíme před šatnami. Zdvořilostní fráze. Podvědomě tuším, že mě čeká další dlouhá noc. Nikdy neházím flintu do žita. Mohla bych zkusit noclehárnu, loď Hermes, kousek od Anděla sídlí Armáda Spásy...

„Myslíš, že Jára tentokrát přijde?“ zeptám se ze zvyku, než Jana opustí oprýskanou červenou klec.

 

Jana hledá už měsíc přes Facebook svou dětskou lásku. Járu. Nemůže ho vyhnat z hlavy, každý den se jí o něm zdá. Bydlel u nich v paneláku, na prvním patře, a v Krčském lese dosud stojí strom, který má do kůry vyryto J+J=VSL. Velká světová láska. Ta, na kterou se nezapomíná. Odstěhoval se ve třetí třídě a Jana neví, kam. Vyprovázela pohledem z okna odjíždějící Avii s nábytkem a po tváři se jí koulely slzy jak hráchy. Slíbili si, že se hned v sobotu setkají pod jejich stromem, jenže Jára nepřišel. Ani tehdy, ani nikdy potom. Janě zůstala jen jedna omšelá fotka. Na Facebooku ho nenašla, kluků se jménem Jára chodí po naší malé zemičce tisíce a za deset let se musel změnit k nepoznání. A tak uveřejnila naskenovanou fotku a napsala: Pamatuješ, Járo, jak jsme se měli sejít v Krči u našeho stromu? Budu na tebe čekat každou sobotu v deset. J+J=VSL.

A požádala své přátele o sdílení. Během týdne její příspěvek sdílelo sto třicet čtyři osob. Jenže Jára se zatím u stromu neobjevil.

„Stejně jsi blázen,“ zasměju se. „Možná se k němu ta zpráva ještě nedostala, anebo si už nepamatuje, kde ten strom stál.“

„To těžko, byl to třetí smrk od hájovny zprava.“

„Tak má třeba holku a o tebe nestojí,“ řeknu na rovinu, nikdy jsme si s Janou nebraly servítky.

Jana se zatváří tajemně. „Zítra přijde, uvidíš.“

 

Před školou zahlédnu křiklavě oranžovou bundu. Hrkne ve mně. V lesklé barevné péřovce chodí půlka učňáku, ale ne všichni mají vizáž Vojty Dyka a pečlivě nakulmovanou ofinu. Ví přesně, kdy mi v pátek končí výuka, mohlo mě napadnout, že na mě bude čekat. Ukryji se za sloup a ani nedutám. Vím, že jít dovnitř se neodváží. Kdybych k němu zamířila, přesládle by se usmíval a sodu by mi dal až uvnitř stříbrné Octavie, která parkuje opodál.

Ba ne, sodu ne. V ruce svírá upocený karafiát z benzinky. Dřív se z každé facky vykoupil krásnou růží, pohmožděný krk má nejspíš mnohem menší cenu. Nehodlám se znovu nalákat do pasti, pokud přistoupím na jeho hru, brzy si budu moct otevřít soukromé květinářství. Sotva udusí vajgla podrážkou, zapálí si další camelku, vyloví mobil a někomu volá.

V kapse džín ucítím vibrace. Mně. Díkybohu, že si při hodině vždy vypnu zvonění, hlasitá melodie by mě prozradila. Kouří už třetí cigaretu. Po zádech mi stéká pot a snažím se vybavit schéma únikového plánu na školní nástěnce. Mohla bych se dostat ven zadním vchodem vedle tělocvičen, ale moc bych si nepomohla, areál je zamčený a musela bych přelézt plot. Takový hazardér nejsem, ten kluk za zlomenou nohu nestojí. Ani za zlomené srdce. Nezbývá mi než čekat, koneckonců nemám na spěch. Přestane ho to bavit až po hodině a čtvrt a vztekle odkráčí k autu. Neskutečně se mi uleví, když sleduji koncová světla jeho vozu.

Telefon mě znovu pošimrá na stehně. Je neodbytný, kdybych měla volné dvě stovky, hned bych si změnila číslo. Tentokrát je to však Jana. Sehnala mi prý ubytování u bratrova kamaráda, na Smetanově nábřeží, s výhledem na Karlův most. Spadne mi kámen ze srdce, ale vzápětí se zarazím, toho kluka vůbec neznám...

„To neřeš," křičí mi Jana do ucha. „Víš, co by za to turisti dali?“

 

Janin kamarád se jmenuje Pavel a vážně bydlí v nádherném secesním činžáku přímo nad Bellevue. Žádný krasavec, ale docela sympaťák, má kérku na obou pažích a mastné vlasy do culíku. Bude mu tak dvaadvacet. Jeho rodiče odjeli na chalupu a on má třípokoják sám pro sebe.

Opatrně vejdu do zatuchlého bytu s třímetrovými stropy. Nevkus majitelů mě doslova uhodí do očí, sektorový nábytek se tu mísí se starožitnými kousky a dřevotřískou z Ikea. Na pořádek si paní domácí také nepotrpí, porcelánoví andělíčci se dusí pod vrstvou prachu a když bosa našlapuji po koberci, mám pocit, že se nořím do písku.

Pavel mě zavede do prostorné ložnice jeho rodičů, stejně přeplácané a neuspořádané jako celý byt a jako on sám. Místnosti vévodí vybledlé květované závěsy. Hned bych je vyměnila za červené, fialové nebo zelenkavé, vyhodila tu děsivou lampu u okna, koupila modernější zrcadlo...profesionální deformace!

„Můžeš tu zůstat až do neděle,“ oznámí mi. „Ale dopoledne musíš vypadnout, naši se vrací kolem oběda. Klíče potřebovat nebudeš, nehnu se odsud, dodělávám bakalářku.“

Odevzdaně se posadím na manželské lůžko se zatrhaným saténovým přehozem. Cítím se jako nezvaný host, jako vetřelec, jako pijavice.

„Dáš si něco?“ snaží se Pavel. „Kafe, čaj, panáka ...?“

Zavrtím hlavou, nic nepotřebuju, střecha nad hlavou a tekoucí voda mi bohatě stačí.

Ba ne, něco potřebovat určitě budu. „Dej mi, prosímtě, heslo na wi-fi.“

Bez internetu jsem jako bez ruky a hlavně budu potřebovat Facebook k hledání táty. Jana věří, že tak najde Járu, ze kterého za ta léta udělala pomalu nadpřirozenou bytost, já věřím, že se mi ozve člověk, který mi předal padesát procent genofondu. Nikdy jsem nepropadla sociálním sítím, občas se připojím, abych projela fotky svých přátel, ale nežiju skrze ně pseudoživot, jako spousta ztroskotanců. Nefotím jídlo a nepořizuji selfíčka, nesdílím stupidní kvízy a nelajkuju citáty.

 

Vlastně vůbec nemám ráda Facebook! Jenže jiná možnost se nenabízí, o svém otci nevím téměř nic. Jen, že existuje, na neposkvrněné početí Panny Marie nevěřím a kolonka v rodném listě Otec neznámý  také není výmluva, i když se s ní dá žít. Máma mi o něm nikdy nic neřekla, zatvrzele mlčela, i když jsem za ní jako dítě neodbytně chodila a tahala ji za rukáv ve snaze dozvědět se cokoli něm.

Ba ne, něco o něm přece vím. Musí mu být kolem čtyřiceti a zcela určitě má zelené oči. Máma měla šedé, rybí, já jsem zdědila sytě zelené, logicky po něm. A taky vím, že není Pražák. Jednou jsem slyšela, jak se máma s babičkou hádaly a babička mámě vmetla do tváře: „Tak hlavně, že jsi za ním jezdila takovou dálku a nakonec se na tebe vykašlal!“

Ano, přesně tak to řekla. Jsem si ale jistá, že otec poslal přelétavou mámu k vodě, aniž by se k němu doneslo, že je těhotná. Pokud by věděl, že čeká jeho dítě, zachoval by se čestně. Můj vysněný princ by nenechal mámu na holičkách! A máma byla určitě natolik hrdá, že před ním mou existenci celé ty roky tajila. Takhle nějak se to nejspíš přihodilo. Muselo!  Kdyby o mně věděl, posílal by mi alespoň dárky k Vánocům nebo by se zastavil na oslavu narozenin.

Netuším ani, co pro babičku znamenalo takovou dálku. Ostrava, Brno, Liberec, Brandýs nad Labem, Roztoky u Prahy? Pro ni byla i večerka ob dvě ulice velká dálka a zásadně posílala pro cigára mne. Vietnamec mi krabičky Spartek s ledovým klidem prodával, už ve třinácti jsem vypadala na osmnáct.

A taky se vášnivě rád proháněl na motorce a brnkal na kytaru. Babička si během oné hádky nezapomněla odpustit: „Zajímal se jen o tu posranou motorku a kytaru!“

Páni, vím toho vlastně víc, než jsem si myslela!

Možná měl dredy, potetovaná záda a sem tam kouřil trávu. Nebo to byl seriózně vyhlížející virtuos, který se na lekce kytary přemisťoval motocyklem. Muzikant v kapele? Soukromý učitel? Nikdy jsem si nedokázala představit jeho tvář, vždy se mi zjevoval jako záhadný muž s černým stínem pod kapucí.

Na Pavlově kopírce naskenuji máminu hromadnou fotku z maturitního plesu. Byla tak krásná! Výrazná, černovlasá, útlá. Prý jsem jí dost podobná. Rudé večerní šaty v antickém stylu šikovně zvýrazňovaly bujné poprsí, však také uhrovitý blonďák, stojící vedle ní, zabrousil pohledem do jejího výstřihu právě ve chvíli, kdy fotograf zmáčkl spoušť. Všichni spolužáci (a tajně i profesoři) z ní museli být celí pryč.

Kdo ví, kolik potenciálních otců se mi ozve!

 

Osprchuji se. Ze školní jídelny i z koupele mi vyhládlo, vytáhnu z batohu chipsy. Nahraju fotku na Facebook a pečlivě v duchu spřádám text. Co třeba nějak takhle:

Ahoj táto, neznám tě a nic o tobě nevím. Nevím, jak se jmenuješ, kde bydlíš, jak vypadáš. Nevím ani, jestli víš ty o mně. Vím jen, že máš zelené oči, jezdíval jsi na motorce a hrál na kytaru. Narodila jsem se 5. dubna před osmnácti lety. Jestli jsi devět měsíců předtím chodil s mou mámou (ta v červených šatech), můžeš to být zrovna ty.

Možná si bude myslet, že z něj chci ždímat peníze.

A tak připíšu: Nechci po tobě vůbec nic, jen tě poznat a nabídnout ti nejupřímnější přátelství, pokud o něj budeš stát...

Než příspěvek uveřejním, zaváhám. Co když nebude mít zájem? Jen se tu zbytečně za něčím plahočím... Ne, nesmysl. Věřím, že ho najdu, vše, čemu jsem kdy věřila, se nakonec splnilo. I ta Barcelona vyjde, to by v tom byl čert.

Uveřejním příspěvek s dovětkem: Sdílejte, prosím.

Srdce mi buší nervozitou i vzrušením.

 

Pavel vejde bez zaklepání do pokoje. Automaticky mrknu na nástěnné hodiny, už je skoro půlnoc! Možná ho rozsvícené světlo ruší, nebo ho děsí spotřeba elektřiny.

„Promiň,“ vstanu zahanbeně. „Hned zhasnu a půjdu spát.“

Posadí se na postel a odkašle si. Táhne z něj levné pivo. „Terezo... říkal jsem sice, že tady můžeš zůstat do neděle, ale aby nedošlo k omylu ... ne zadarmo.“

Zčervenám. Nevím, co jsem si myslela, zadarmo ani kuře nehrabe.

„Ale Pavle...já beru jen sirotčí důchod.“

Chodí mi na účet dva a půl tisíce, vždy desátého, další platbu čekám příští týden a v kapse mám stovku. Když mu ji dám, nekoupím si už ani suchý rohlík. Symbolický honorář za praxi dostáváme až v polovině měsíce.

Pavlovy oči zajiskří. „Nechci od tebe prachy.“

Na zádech mi vyrazí studený pot. Ano, za měnu jsou považovány i naturálie.

Vzmůžu se jen na: „Ale to jsme si nedomluvili...“

Pavel poodhrne záclonu a zadívá se na venkovní teploměr. Provokativně hvízdne. „Páni, jsou jen dva stupně nad nulou. Na ulici musí bejt kosa.“

Jeho gesto je čitelné. Podlé a cynické.

Stáhnu džíny a položím se na lůžko. Triko si nesvléknu, na co.

„Zhasni, prosímtě," požádám ho mdle.

Nechci, aby máma sledovala můj pád na samotné dno ženské důstojnosti. Je to směšné, pokud dokáže projít zdí a číst mi myšlenky, má schopnost i nočního vidění jako kočka. Pavel mi bez řečí vyhoví a místnost zalije tma, jen okno osvětluje měsíc v úplňku. Zacinká přezka, jak si rozepíná pásek. Do obličeje mi vydechuje alkoholové výpary, je odporný, ale to mi byl Vláďa ke konci taky. Jenže Vláďa se mi zhnusil svým chováním, manekýnem jako on by v loži nepohrdla žádná žena. Úzkostlivě vyhrnuji deku, která se Pavlovi s každým přírazem sveze k bokům.

Máma tu je. Cítím její energii, cítím tu marnost, beznaděj a úpěnlivou snahu ke mně vztáhnout ruku, když mě vodní vír pohlcuje a já se topím.

Naštěstí je rychlý, asi dlouho neměl holku. Vysíleně se zhroutí vedle mě.

„Můžu u tebe zůstat do rána?“ funí mi do ucha.

Je absurdní, že žádá o svolení ve svém vlastním bytě, nejspíš sebral poslední zbytky slušnosti.

„Jdi pryč, prosímtě,“ hlesnu.

Ještě absurdnější, host vyhazuje číšníka! Nová doba, kam jsme to dopracovali.

Mlčky vstane, posbírá své oblečení a práskne za sebou dveřmi.

Nebudu brečet ponížením. Jsem zvyklá a svým způsobem okoralá. Máma mě naučila, že vždycky je něco za něco. Nezištná láska neexistuje. Ani láska jako taková.

 

Květovaný závěs se v osvětleném okně zřetelně zavlní. Srdce se mi rozbuší, spustím nohy a opatrně se k němu plížím. Chvěje se jen jeden z nich, ten blíž ke mně, na druhém konci okna je klid. Přiložím ruku k oprýskanému okennímu rámu, možná látku rozhýbal chladný vzduch ve spárech sto let starého domu. Na dlani žádný proud neucítím. Prohrábnu závěsy, jako když se hraje na schovávanou. Jako když jsem stála za vyboulenou zaprášenou plentou a s dětskou naivitou věřila, že mě nikdo nevidí. Tisíckrát jsem tam stála, a nikdo mě nehledal.

„Mami, jsi to ty?“

Závěs se stále chvěje, připomíná třepetání praporců v jarním vánku.

Možná se hněvá, že jsem se Pavlovi podvolila. „Mami, ty nevíš, jaký to je, spát v nočním autobuse.“

Rozhlížím se po pokoji, na stropě pluje odraz poslední tramvaje.

„Nebo ti vadí, že hledám tátu?“ vykřiknu směrem k záblesku tramvajového světla nade mnou.

Nevkusná květovaná opona ustane v pohybu. Znovu ulehnu a peřinu si vytáhnu až k bradě. Trpce se rozesměju nad svou vlastní ubohostí. Jsem vážně paranoidní nebo už mi ze všeho šplouchá na maják.

Kapitola 2-2 z 5
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Severína10.12.2016
 

Drahá, Erika.

Som rada, že si skoro po štyroch mesiacoch dala novú kapitolu - Osudového vlaku. Len dúfam, že na ďalšiu kapitolu nebude zas tak dlho čakať.
V celku je to dobré. Ja som tiež premýšľala, ako sa dostane zo zamknutého bytu. Uvažovala som podobne, ako Tereza. V mojej predstave sa dostala von po hromozvode, ktorý bol blízko okna.

Ja som už dopredu tušila, že to nebude jej pravý otec. Erika, ja by som to máličko viac zdramatizovala. Táto verzia je dosť poklidná. Nič mimoriadne sa tam neudialo. Hneď zistila, že toto jej otec nie je. Ale, čo keď predsa len... to je jej otec? Veď jej hovorí, že veľa cestuje, chodí s kapelou a tam je veľa faniniek, ktoré sú niektoré ,,povoľné." Tereza mohla viac uvažovať, byť na pochybách, v sebe, vo svojom vnútri. Obzerať si ho, hľadať podobu. Pýtať sa ako a kde sa s matkou zoznámili. Viem, že ani ja nemám rada ,,Vatu" okolo, ale toto mi tam naozaj chýba a nepríde mi to ako zbytočnosť. Jemu by som tam dala trocha viac frajerské a sebavedomé vystupovanie. Trebárs si ju mal viac obrezať, lišiacky sa usmievať. A rozmýšľať, ako si na nej pochutná, ako na skvelej torte. Neviem, či rozumieš? Ako som písala v celku je to dobré, ale ,,suché" Možno by to chcelo trocha viac omáčky.


Dúfam, že sa na mňa Erika nehneváš, že som ti to podala priamo, bez vytáčok. Ja by som ju nechala, nech s ním ide na chatu. Nech sa spáli. A v noci uteká neznámo kam, plače, stopuje autá. Je nešťastná, sklamaná, slabo oblečená, možno si tam v strese aj niečo zabudne. Svet pre ňu stratí príťažlivosť, už nikomu neverí. Nechce sa jej vrátiť do Prahy, do školy... Skoro všetci ju sklamali, ktorých pozná. Priateľ, druh matky... dokonca aj údajný otec. V tej chvíli jej zastaví auto... čo má urobiť, nastúpiť, alebo nie? Kto sedí za volantom? Ďalší úchyl? Veď nezodvihla ruku, auto zastalo samo?

Toto je moje uvažovanie. Takto som to videla ja, keď som sa ponorila do sveta Terezy. Viem, že stále ju stretávajú len samé zlé veci. Nič jej nevychádza, nedarí sa jej. Tu je výborné dať jej uvažovanie, myslenie, možno aj trocha depresie, smútku...

Erika, dúfam, že sa na mňa nehneváš, že som ti to napísala tu na verejnej stránke, nie v súkromí. Urobila som to preto, aby to bolo inšpiráciou aj pre iných.

Erika, píš, píš, teším sa na ďalšie kapitoly. Vieš, že som tvoja stála čitateľka.

Erika10.12.2016
 

Milá Severínko, děkuji za komentář, vůbec se nezlobím, naopak, je to přínosné znát pohled někoho jiného. Tato dějová linie neměla být nijak významná, je to první setkání s možným otcem. Kdyby ale jela na chatu, tak by to zas nebylo uvěřitelné, to by musela být hodně hloupá. Kapitolu jsem zatím stáhla, ani já jsem s ní nebyla na sto procent spokojená.

Severína7.8.2016
 

Pekný večer, Erika. Prečítala som túto kapitolu podrobne a pomaly. Urobila som si v duchu už podrobnú analýzu o ktorú si ma žiadala. Napíšem ti ju na mail.
Pekný večer.

Olga Vrbová7.8.2016
 

Konečně :-)
Už jsem byla natěšená na pokračování....Eriko vy nás napínáte. Ale pěkné. Moc

Erika7.8.2016
 

Děkuji, Olinko, ani jsem nečekala, že můj román bude mít tolik ohlasů. Jsem ráda, že se líbí

andrea M3.8.2016
 

Dobry den pani Erika musim souhlasit s ostatnimi tohle je opravdu hodne dobra zalezitost. Kdy zas date nove kapitoly? Za me je to jedna z nejlepsich veci co jsem tady posledni dobou cetla. Strasne se mi libi ze umite do par vet nacpat tolik emoci treba o ztracenem detstvi kdyz jela za kamaradkou - nadhera. Prosim nenechte nas dlouho cekat. Aja.

Erika3.8.2016
 

Milá Ájo, děkuji za pochvalu, která mě nesmírně potěšila. Pokračování existuje v mé hlavě, teď zbývá jen ho napsat. Jak už jsem tu zmiňovala, mám dvouletého synka, který pro můj koníček nemá moc pochopení, takže píšu jen ve volných chvilkách, když spí :-)) Budu se snažit nahrát další část co nejdříve.

Lucie Kantorová1.8.2016
 

Jsem moc ráda, že jsem našla k přečtení další dvě kapitoly. Příběh se rozvíjí zajímavě, jsem zvědavá, jak bude pokračovat. Moc se mi líbilo to střetnutí s Vláďou, skoro jsem si taky přála, aby řekla ano a skočila mu kolem krku :-). Samozřejmě nesmyslně :-). Jen konec páté kapitoly mi přišel trochu rychle useknutý, snesla bych ho i více rozepsaný a přidala bych i více popisu. Každopádně zase se určitě brzy vrátím!

Erika2.8.2016
 

Milá Lucko, děkuji za komentář, jsem ráda, že mé dílko sledujete. Ohledně konce kapitoly... zkusím něco vymyslet.

J.K.1.8.2016
 

Skvěle napsané, líbí se mi to.

Erika1.8.2016
 

Děkuji za pochvalu, která mě vždy "nakopne" k dalšímu psaní.

Severína1.8.2016
 

Erika, ja sa tiež pripájam k tomu, že je to príjemné čítanie a dobre to naväzuje na predchádzajúce kapitoly. Nie je to zmätočné a nesúvislé. Len mi je ľúto dievčaťa, ale snáď sa dočká lepších časov. Len pokračuj, Erika, veľmi sa teším, určite nevynechám ani jednu časť.
Rada čítam tvoje príbehy, sú také ľudské, čítavé, zaujímavé. Mám radosť, že som ťa tu objavila a začítala, len teraz sa mi už nechce prestať čítať ťa.

Erika1.8.2016
 

Milá Severínko, milá Olgo, děkuji vám oběma za pochvalu, jsem ráda, že se vám mé příběhy líbí a těší mě, že čekáte na nové kapitoly. Budu se snažit přidávat nové díly co nejčastěji.

Olga Vrbová31.7.2016
 

Konečně další pokračování :-) :-)
Už jsem se moc těšila a nezklamala jste mne.....
Opravdu moc pěkné čtení.

Olga Vrbová16.7.2016
 

A zaslouženě dávám plný počet hvězdíček

Olga Vrbová16.7.2016
 

Dobrý večer Eriko,
krásně psané, příběh se čte- jak se říká- jedním dechem. Už teď vím, že kdybych měla v ruce knihu, neodložím ji, dokud celou nepřečtu..... Těším se na pokračováni a třeba někdy bude i ta knížka.
Ať se vám daří a pište dál.

Erika17.7.2016
 

Jé, to jste mi udělala radost. Děkuju.

Severína10.7.2016
 

Ahoj, Erika.
Ja som ti dala 5 hviezdičiek. Lebo sa mi to veľmi páči, už teraz sa neviem dočkať pokračovania. Som veľmi zvedavá, kto jej napísal správu, či to bol naozaj otec, ale myslím, že nie. Veď nechám sa prekvapiť. Len dúfam, že to nebude dlho trvať.
Tento román sa ti zatiaľ veľmi vydaril. Vždy sa teším, keď vidím, že pridala novú kapitolu.
Nechceš pozrieť na môj román? Je písaný po slovensky, ale ak ti to nerobí problém, bola by som rada, aspoň pár kapitol. Nerobím si reklamu... naozaj nie.

Erika10.7.2016
 

Milá Severíno, skutečně jsi mě velmi potěšila a dala mi nový impuls k psaní. Do tvého románu ráda nahlédnu, slovenština mi vůbec nevadí. Pak ti také řeknu svůj názor, pokud o to budeš stát. Hezký zbytek neděle

Severína10.7.2016
 

Samozrejme, že stojím o tvoj názor. Budem sa tešiť, ak ho napíšeš.
Ďakujem.

Erika10.7.2016
 

Milí čtenáři, všechny vás moc prosím, nebojte se komentovat, zda se vám líbí, jak se příběh vyvíjí, co vás baví, co vás nudí, cením si každého postřehu.

Lucie Kantorová8.7.2016
 

Hezký večer přeji, myslím si, že píšete moc dobře. Váš text jsem přečetla celý a četla bych i dál, kdyby bylo co :-). Upoutat pozornost umíte. Jen jsem trochu nepochopila to s tou mamkou. Ona vidí jejího ducha? Taky se vždy pozastavuji u vulgárních výrazů, ale to je můj problém, jelikož je v tvorbě ani osobním životě nepoužívám. Kaźdopádně budu sledovat, zda jste nepřidala další kapitolu. Ale vím moc dobře, jaké to je psát u dětí. Mám dvě malé holčičky a příběh rozepsaný už delší dobu, než bych chtěla :-). Pŕeji mnoho zdaru při psaní i hledání volné chvilky na to!

Erika9.7.2016
 

Lucko, děkuji moc za pochvalu. Vulgární výrazy se také snažím nezneužívat, ale patří k životu...ale máte pravdu, pokud je lze zjemnit, udělám to. Co se týče ducha, nechám na každém čtenáři :-))) Krásný víkend

Severína7.7.2016
 

Ahoj, Erika.
Pekné, dobre napísané, ani som nedýchala. Škoda len, že nemám pokračovanie, aby som mohla čítať ďalej, lebo som naozaj zvedavá. Dnes mám asi dobrý deň, lebo sa tu objavili dve diela, ktoré čítam a na ktoré sa teším. Takže ak dáš každý deň novú kapitolu vôbec sa nenahnevám.

Erika7.7.2016
 

Milá Severíno, jsem moc potěšená, že se Vám můj příběh líbí, motivuje mě to v dalším psaní. Píšu jen po večerech a zdaleka ne každý den, mám doma dvouletý pytel blech a volná chvilka k psaní je pro mě malá výhra. Ale budu se snažit psát co nejvíce :-) Pokud Vás zaujalo i mé druhé dílko Kde bydlí štěstí, tak tam budu nahrávat kapitoly častěji, protože mám dopsáno. Mějte se moc pěkně

Erika3.7.2016
 

Děkuji, Severíno, moc jste mě potěšila.

Severína3.7.2016
 

Peknú nedeľu, Erika.
Začítala som sa do tvojho románu. Mám rada tento typ literatúry. Som zvedavá, ako to bude pokračovať. Zatiaľ ma nič nerušilo. Len by som zväčšila písmo, ale to je len poznámka.
Určite si prečítam aj ďalšie kapitoly.

Erika3.7.2016
 

Děkuji, Severíno, moc jste mě potěšila.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Erika Vick

sun-in-the-hand-615285_960_720.jpg
O mně

Je mi 34 let a vystudovala jsem lingvistiku a filologii na FFUK. Píšu od dětství, první pohádku jsem napsala v pěti letech a dosud ji mám schovanou na památku. Můj šuplík se od té doby naplnil povídkami, dívčími romány i poezií, většinou pro potěchu rodiny a přátel. Fascinuje mě možnost stvořit fiktivní svět a nechat ho ožít. Ráda se pak do tohoto světa nořím a prožívám se svými hrdiny jejich radosti i starosti. Jako každý autor tajně sním o vydání knihy, ale pokud by mé příběhy potěšily byť jediného čtenáře zde, část snu je již vyplněna.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •