IKAR CZIKAR CZ

Vyšší princip (Lukáš Meisel)16.4.2016
 

Soubor fantasy povídek o vyšších stavech vědomí. O tom, co sahá za hranici smyslových vjemů a představuje provázanost veškerého bytí.
0
 počet hodnocení: 0
přečtené 1189, Komentáře 0

 

Barvy

„Frýdlantské mosty," ozval se z reproduktorů v tramvaji monotónní ženský hlas, když vůz zastavil. Dveře se otevřely, pár lidí vystoupilo a pár zase nastoupilo. Já seděl kousek za prostředními dveřmi, do kterých nastoupil chlapec mladšího věku, kterého jsem si nemohl nevšimnout. Proč? To vám za chvíli povím. Další chlapec nastoupil předními dveřmi. Ani ten mé pozornosti neušel. Kolem něj bylo pár volných míst, ale nesedl si. Chytl se rukama žlutého kovového madla a sem tam se nenápadně poohlédl po ostatních cestujících. Snažil se tvářit jako nezúčastněná osoba, ale já věděl, že má také svou roli a s tím druhým chlapcem, co nastoupil prostředními dveřmi, se dobře zná, i když to nedával najevo.
,,Příští zastávka Elektra," ozvalo se z reproduktorů a tramvaj se opět rozjela. Zatímco chlapec vepředu jen hlídal situaci, tak se ten, co nastoupil uprostřed, poohlížel po kořisti. Měl ji. Byla to paní sedící o dvě sedadla přede mnou. Měla sebou velkou koženou kabelku a lehce podřimovala po náročné směně.
Asi se ptáte, jak to všechno vím? Umím číst myšlenky? Předpovídat budoucnost? Nebo snad mistrně odezírat mimiku obličeje a verbální chování? Nikoli. Odpověď zní: Já to vidím. Vidím to, co z vás vyzařuje. Vaši podstatu, náladu, emoce. Vidím to, co lidé běžně nevidí, i když mi samotnému už to běžné připadá. Vidím vzpupně rudou ostražitost, která spojuje ty dva chlapce. Vidím jednoho z nich, jak ubírá pozornost na kabelku té paní a vidím zelenkavý klid a neutralitu, vyzařující z té paní, která onu kabelku vlastní, což znamená, že nemá nejmenší tušení o boudě, která se na ní chystá.
A posuďte sami. Mohu tohle nechat jen tak? Mohu jen nečině přihlížet, když „vidím“, co se děje? Když mám ten dar a mohu včas zasáhnout? Nebo se mám stát jen pouhým divákem a příliš si nepohrávat se svým svědomím? Už dávno jsem se rozhodl.
,,Elektra," ozvalo se z reproduktorů a tramvaj zastavila. Chlapec vstal z místa a mířil přímo k té paní. Já už však byl na nohou. Předběhl jsem ho a taktéž jsem k ní mířil.
,,Promiňte," oslovil jsem ji tak hlasitě, abych ji vyvedl z jejího lehkého podřimování. Paní s kabelkou zbystřila a pohlédla na mě.
,,Neznáme se?" pokračoval jsem.
,,Myslím, že ne," odpověděla mi.
,,Ach ano, máte pravdu, s někým jsem si vás spletl, nezlobte se."
,,Nic se nestalo," řekla mi a já si šel zase sednout.
 Chlapec se ve chvíli, kdy jsem tu paní oslovil, zastavil u dveří a horlivá zloba, která se z něj vyřinula, mě olizovala rudými jazyky zášti. Chlapec si ale nedal říct. Rozhodl se nevystoupit a zůstal stát u dveří, tak blízko své kořisti, že by stačil moment a byl by pryč i s kabelkou. Věděl jsem, že se o to pokusí na další zastávce. Taky jsem věděl, že musím opět zakročit, jinak by všechna má dosavadní snaha byla zcela zbytečná.
„Příští zastávka Stodolní," ozvalo se z reproduktorů a tramvaj se rozjela. Paní s kabelkou stále podřimovala a chlapec po ní nenápadně pokukoval. Tramvaj začala pozvolna brzdit. V tom jsem vyskočil ze sedadla s rozevřenou peněženkou v ruce, přičemž jsem na jedné z vnitřních stran držel přiloženou občanku.
,,Stodolní," ozvalo se z reproduktorů a já rozevřenou peněženku s občankou pozvedl, snažíc se ji vydávat za revizorský průkaz.
,,Kontrola jízdenek!" zvolal jsem a postavil se mezi chlapce a paní s kabelkou v momentě, kdy se otevíraly dveře. S peněženkou jsem přitom schválně mával ze strany na stranu, aby nikdo nezaostřil, že jde o podvod, alespoň na příštích pár vteřin. Chlapec neváhal a hbitě tramvaj opustil, taktéž jeho společník vepředu vozu. Ohlédl jsem se za ním a krátce se ušklíbl.
Cítil jsem, ba ne, viděl jsem, jak mě plameny jeho vzpurné zášti chtějí kousnout do ksichtu. Dveře se zavřely. Chlapec se otočil a pohlédl na mě skrz okno kyselým výrazem. Opět jsem se ušklíbl.
Cestující kolem začali pomalu šmejdit v kabelkách a peněženkách a vytahovat jízdenky a měsíčníky. Na to jsem sklopil peněženku a vyndal si telefon. Rychle jsem pustil nějakou melodii a pak ji zase vypnul, přičemž jsem si telefon přiložil k uchu.
,,Prosím - ano u telefonu - dobře, hned jsem tam," promluvil jsem, předstírajíc hovor a telefon strčil zpátky do kapsy.
,,Vážení cestující, omlouvám se za vyrušení, ale kontrola se ruší, naléhavý případ, děkuji za pochopení," zvolal jsem na celou tramvaj a na příští zastávce jsem vystoupil. Poté jsem přešel na druhou stranu cesty a čekal na další tramvaj, jedoucí opačným směrem, poněvadž jsem plánoval vystoupit už na Elektře.

Vždycky jsem ale takový nebyl. Trvalo dlouho, než jsem v sobě nalezl to, co bych mohl nazvat posláním a málem mě to stálo život. Nebylo tomu tak dávno, kdy jsem stál na okraji okenní římsy v desátém patře panelového domu a pozoroval pod sebou ty malý lidičky, jak bezstarostně venčí své domácí mazlíčky, vyvážejí odpadky a chodí utahaní domů z nákupu. Prostě řeší všední věci a nemají ani ponětí o tom, co prožívám já. Jejich starosti končí v mezích pozemskosti, ty mé v mezích vesmíru, takže jistě chápete, že když se to, co prožívám, začínalo projevovat jako problém, stalo se to velikým problémem, sahajícím daleko za lidské chápání. Proč zrovna já? Jaký to má význam? Odkud se to vzalo? Hučelo mi v hlavě spoustu nezodpovězených otázek.
Byl jsem naprosto zhroucený a vyděšený. Pohltilo mě to a já nevěděl, jak nad tím převzít kontrolu. Nevěděl jsem kdy, proč a jak vidím to, co vidím. Nevěděl jsem, proč vidím barvy.
V té výšce foukal studený vítr a já cítil, že se začíná něco měnit. Zase jsem je začínal vidět. Tohle je poslední kapka, říkal jsem si a byl jsem rozhodnutý skočit, ale pak jsem ji zahlédl. Její barvy byly daleko intenzivnější a rozsáhlejší, než jsem doposud u lidí viděl. Sytá fialová záře kolem jejího těla přecházela do jasně bílého světla daleko do prostoru. Pohled na její barvy mě uchvátil a já v tu chvíli věděl, že nemůžu skočit, nýbrž musím zjistit, co je ta osoba zač. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Je to má poslední naděje, říkal jsem si. Musím ji dostihnout. Do žil se mi začala kupit míza vzrušení a já v tu ránu neváhal, slezl jsem z okna a utíkal jako šílený dolů po schodech před panelák, abych ji zastihl.
Vyběhl jsem ze dveří a mířil přímo za jejím oslňujícím světlem. V hrudi jsem cítil jeho sílu, a čím jsem byl blíž, tím nabývala na intenzitě.
,,Paní!" zvolal jsem, když jsem ji dobíhal. Ona se na mě otočila, pohlédla mi do očí a já jsem omdlel.

„Pane! Haló, pane! Slyšíte mě?" volal na mě hlas z vesmírné dálky a já jsem po chvíli opět nabyl vědomí a otevřel oči. Zase jsem viděl normálně a její barvy tudíž zmizely. Věděl jsem však, že je to ona, a taky byla. Byla to ta, co mi ukázala cestu a naučila mě pochopit mé schopnosti. Jen díky ní jsem na ně postupem času nenahlížel jako na prokletí, ale jako dar. „Máš schopnost vidět auru všech živých i neživých věcí a bytostí, Petře. Ta schopnost tě neopustí a pokud jí nedáš průchod, pohltí tě. Musíš jí dát prostor. Musíš ji vnímat jako dar a ona se darem opravdu stane. Chce to jen čas a pevnou vůli, Petře," říkala mi.
Dal jsem na její rady, právě proto, že z ní sálala nekonečná moudrost a já ji viděl stejně skutečně jako vy prostou fyzickou krásu. Dokázal jsem to. Dokázal jsem proměnit své prokletí na dar a dokážete to i vy, věřte mi. Chce to jen čas. Čas a vůli. Možná moře času. Možná vůli pevnou jako skála, ale výsledek stojí za to, už jenom pro to, že vám dodá smysl žít.
Možná jste se ale s takovým problémem v životě nesetkali a říkáte si, že jsem nejspíš blázen, když jsem se chtěl zprvu zabít, ale věřte mi, že žít s opravdovou skutečností před očima není nic jednoduchého. Vidět všechny ty lži, intriky, zlobu, pýchu, nenávist. I když pohled na emoce ještě šel unést, ať už byly jakékoliv. Nejhorší ze všeho byl ale pohled na šedivou neosobní chladnou prázdnotu. Ta se šířila světem jako smrtící mor. Kde jsem tuhletu prázdnotu viděl? Například u věcí, které nebyly vyrobené s péčí člověka, nýbrž automatizovanými stroji. Viděl jsem ji v reklamě, kde se všichni připitoměle usmívali, jako by měl být život navždy krásný a také plný takových úsměvů, jen co si zakoupím jejich výrobek. Nadřazování se, podřazování se, okrádání se, všechno to mělo v sobě šedivou prázdnotu a pohled na ni byl jako pohled na smrt a když vidíte všude kolem sebe smrt, život pro vás ztrácí na ceně.
Naštěstí jsem ale potkal ji, která mi pomohla dostat se ze slepé uličky, do jaké mě má schopnost dovedla. Pomohla mi postavit se tomu, co vidím, čelem a já pochopil, že díky tomu, co vidím, mohu také mnohé změnit. Mohu zabíjet smrt, ano, zabíjet tu šedivou prázdnou smrt, ať už to zní jakkoli, já to tak cítím a ten pocit mi přináší naplnění, které jsem po celou tu dobu postrádal. Můj život má konečně smysl.
Postupem času jsem svou schopnost vidět auru dostal pod naprostou kontrolu. Pochopil jsem, že je jakýmsi šestým smyslem, který mě chce varovat v případě přítomnosti nějakého nebezpečí, ba i upozornit na lásku či moudrost. Rozpité a neforemné obrazy barev jsem se skrz své vnímání naučil koncentrovat tak, aby je má mysl snadno pochopila.
Jednou jsem viděl uprostřed hrudi jedné mladé dámy rozkvetlou květinu, jejíž vůně sálala do okolí a láskyplně působila na náladu druhých. Ano, zajisté, květina uprostřed hrudi je absurdní, ale jak lze vlastně vidět a vnímat energii aury? To lidský mozek zpravidla ani nedokáže a já se naučil vnímat věci tak, abych je pochopil. Ano, má mysl mi je ukazovala v rámci mé vlastní představivosti a obrazotvornosti. Přetransformovávala vjemy mého třetího oka do obrazů, kterým jsem rozuměl a dokázal je pochopit. Láskyplná paní s rozkvetlou květinou uprostřed hrudi tedy nebyla nic nepochopitelného, naopak.
Naučil jsem se mistrně ovládat, pochopit a použít svou schopnost, ale hlavně jsem nalezl poslání s ní spojené.
Jak už jsem říkal, mohu zabíjet šedivou smrt a dát průchod pozitivním barvám, aby ji nahradily. Mohu zorat skalnatou půdu, zasadit v ní květiny štěstí a nechat je růst a množit se. To je mé poslání. To je ten důvod, proč jsem tady. Důvod, proč jsem žil a zase zemřel.
Ano, zemřel jsem, přátelé. Mé tělo se proměnilo v prach, ostatně jako jednou všechno fyzické, a má duše na chvíli ztratila formu projevu sebe sama ve fyzickém světě. Stala se subtilní energií, podobnou té, jakou jsem za svého minulého života dokázal vidět. Neznamená to ale, že má duše odešla. Až přišel její čas, našla si opět formu projevu ve fyzickém světě a já se narodil, tedy pardon, narodila jako holčička, nesoucí jméno Lucie.

Jako malá jsem prý oproti ostatním dětem plakala jen zřídka. Tedy alespoň mi to pověděla máma, stejně jako mi pověděla příběh, který vám teď vyprávím. Já osobně si ho moc nepamatuji, možná proto, že jsem byla tak malá a je už to tak dávno, nebo proto, že jsem v tu chvíli nejspíš nebyla úplně při smyslech a mé vědomí se pohupovalo na hraně reality a transu, kdoví. Faktem je, že to, co se mi tehdy stalo, ovlivnilo celý můj život, poněvadž jsem v sobě objevila Pandořinu skříňku, ale dost už okolků a vraťme se tedy k tomu příběhu.

Tehdy mi byly tři roky. Byla jsem rozkošná culíkatá holčička, samá ruka, samá noha a na tváři samý úsměv. Rodiče ze mě měli velkou radost. Jak už jsem říkala, brečela jsem jen zřídka, takže se mnou nebylo tolik starostí, ale tehdy jsem se vybrečela za všechny ty dny, co jsem se smála, ale měla jsem brečet. Máma si se mnou hrála v pokoji, podávala mi různé hračky, ale já na ní jen nechápavě hleděla. Hračky mě v tu chvíli vůbec nezajímaly, moje pozornost směřovala jinam, daleko za hranice bedny s mými hračkami, daleko za hranici prostoru a času oné chvíle. Pak jsem se ale vrátila zpět do přítomnosti. Přede mnou byla máma a podávala mi panenku. Já na to v jediném mrknutí víček začala brečet a dožadovat se jiné hračky.
,,Né, tohle nechci."
,,Tak s čím si chceš hrát, Luci?" ptala se mě máma s láskyplnou mateřskou trpělivostí.
,,Já chci jinou hračku!" řvala jsem.
Máma mi nabízela další, ale já odmítala všechny, včetně mých oblíbených. Začala jsem s nimi házet a vztekat se. Stále jsem brečela. Máma to se mnou ještě chvíli zkoušela, ale poté i ona ztratila trpělivost a šla si na chvíli vydechnout do kuchyně. Já najednou dostala nutkání něco hledat. Na to jediné si pamatuju, že jsem něco chtěla najít, i když jsem vlastně nevěděla co. Začala jsem rejdit po pokoji, otvírat skříně a šuplíky, až jsem nakonec našla to, co jsem hledala, i když jsem zprvu nevěděla, co vlastně hledám. Když jsem to uviděla, poznala jsem, že je to ono. Byly to pastelky. Obyčejné pastelky a kus papíru, kvůli kterým jsem ztropila takovou scénu. A když máma opět vešla do pokoje, spatřila mě, jak sedím tiše u stolu a kreslím si. Usmála se a zavřela za sebou dveře. Byla ráda, že jsem se zklidnila a navíc věděla, že pokud si kreslím, nenatropím žádné hlouposti a bude mít i chvilku pro sebe. Když jsem obrázek dokreslila, šla jsem se s ním pochlubit za maminkou. Pochválila mi to a s úsměvem na rtech mě pohladila po tváři. Byla tak ráda, že už jsem klidná.
Na druhý den v podvečer se táta s mámou koukali na zprávy. Většina času byla věnována mimořádným záběrům z nečekaného teroristického útoku toho dne, který šokoval celý svět. Tzv. ,,dvojčata", jak se říkalo dvěma mrakodrapům v New Yorku, se zřítily po sebevražedném náletu dvou letadel s výbušninou. Ten den bylo 11. září 2001. Když máma spatřila záběry těch dvou mrakodrapů, jak se z nich valil hustý kouř, zdál se jí ten obraz povědomý a pak si vzpomněla. Vstala ze sedačky a rychlým krokem si to namířila do mého pokoje. Našla na stole mou včerejší kresbu a s otevřenými ústy na ni udiveně pohlédla. Včera se v té čmáranici plné barev moc nevyznala, ale dneska to poznala. Bylo to ono. Dva hořící mrakodrapy a kolem všudypřítomný chaos.

Kapitola 2-2 z 2
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Lukáš Meisel

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •