IKAR CZIKAR CZ

Deník (Franta Neznámý)15.8.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 14223, Komentáře 4

 

22. 8. 2019

Včerejší den začal úžasně… Ráno jsem dal řeč s Janou ohledně toho dnešku. Řekla mi, že bohužel nemá čas. Další termíny odmítla a v podstatě jsem pochopil, že nemá zájem vůbec nikam jít.



Víš, Markétko, že ani nevím, co na to říct? Napadá mě celá řada věcí. Nejprve to, že ještě v pondělí mi řekla, že jít chce a dokonce jsme se bavili kam. Včera už to opadlo. Víš, co je na tom nejhorší? Pár přátel z práce nás viděli se tu bavit. Kolega, protože je to hrozná drbna, tady rozšířil informaci, že ji balím.. Asi jsem to všechno špatně pochopil. Asi? Jistě, že určitě. Jsem ve svém věku trapný, hloupý a co je nejhorší, tak naivní. Stydím se, že vůbec uvažuju, jak uvažuju a že nejsem schopen chápat náznaky žen. Evidentně jim absolutně nerozumím, netuším, jak přemýšlejí. Člověk by řekl, že v muž mého věku bude mít rozum. A zatím? Nemá ho. Je to přesně stejný hlupák jako před léty. Z ničeho jsem se nepoučil.



Jen, abys to pochopila. Ona asi viděla, že působím, že to kafe by mohlo mít pak pokračování, tak to ukončila dřív než později. Nezlobím se na ni a nemám na to ani právo. Udělala, co považovala za správné. Já jsem naštvaný na sebe a to, jak naivní jsem a jak moc nejsem schopen uvažovat reálně. Jsem totálně mimo mísu a všichni kolem mě to viděli, jen já ne. Kolegyně z informací mi hned řekla, že si to tak trochu myslela, jen si nebyla jistá, tak radši mlčela.  A já Janě ještě vzápětí navrhoval jiné termíny, jež každý odmítla s jiným odůvodněním. Při zpětné vzpomínce jsem se tomu ale musel pousmát, jak trapně a zoufale jsem před ní musel vypadat. Jak mě asi politovala, že se snažím a ona mě musí odmítat.



Říká se, že co je v domě – není pro mě. Měl jsem se toho držet. Za hloupost se platí. Kdybych se držel svých zásad, tak bych opět nedopadl na zem. Zasloužím si to. Od teď už od nich nikdy neustoupím. Ale ty se tím, prosím, neřiď. Věřím tomu, nebo spíš doufám, že tebe se to netýká a týkat nikdy nebude. Že ty budeš mít vždycky víc štěstí a podobné trapné záležitosti se tě nebudou týkat. Stydím se za sebe a stydím se o tom vůbec psát. Je to totiž směšné. Opravdu musím působit na své okolí jako naprostý šasek. Miriam měla pravdu, máš prostě otce trapáka a tragéda. Ale slibuji, že tohle bylo naposled, kdy jsem ti udělal ostudu.



Mimochodem, když už mluvím o Miriam. Večer mi psala, že to probrala s Petrem, ty jejich vztahové problémy. Přiznal, že mu docela vadí, jak to funguje u nich v domácnosti. Myslím její vztah k dětem, a jak holky neposlouchají. Že potřebují řád a disciplínu a taky, že její vztah k holkám není dobrý. Proboha, a tohle jí musel říct člověk, kterého zbožně miluje. Když jsem jí to kdysi říkal já, tak mě neposlouchala. Naslouchat začala i v tom, že musí s holkama trávit čas, hrát společenské hry, brát je na akce a budovat si k sobě cestu. Bez křiku, bez řvaní, ale s řádem a pravidly, které budou všichni vzájemně dodržovat. Na jedné straně je smutné, že matka dvou dětí (devět a šest let) na to musela přijít až tak pozdě, a že mě neposlouchala, když jsem jí to říkal já, na straně druhé, zaplať pán bůh, že Petr dokázal alespoň tohle a donutil jí ke změně. Já jí říkal, že s holkama se mluvit dá a dá se s nimi i vyjít, když se ví, jak na to. Já s nimi docela vycházel. Když jsem s nimi hrál pexeso, do té doby nevěděli co je to za hru, byly štěstím bez sebe. Když jsem je vzal do pohádkového lesa, byly štěstím bez sebe. Když jsem je vzal na otevírání Géčka v Globusu – byly štěstím bez sebe. A to nemluvím o tom dětském divadle, které jednou za čas hrají v Kině Luna nebo v K-Triu, taky se jim to moc líbilo. A můžu ti říct, že od té doby je Miriam nikam nevzala, pouze jednou nebo dvakrát na bazén, a to už je hodně dlouho, co se mnou někde byli.



Proto se snažím tě stále někam brát. A když za mnou přijde, taháš mě za ruku, i když se zrovna dívám na fotbal, a ty říkáš: „Póójď,“, tak jdu a hraju si s tebou. Máš z toho radost. I když si jen házíme míčky, nebo tě lechtám. Nejsem otec roku, nemám školy, ani vysokou, ale tohle vím, že dětem radost dělá. Pozornost a věnovaný čas. Na tohle snad úplně hloupý nejsem.



No, a protože se neozvala Lucie, tak jsem jí dopoledne napsal sám, jak to má s tím bydlením. Samozřejmě, že nic nesehnala, byt známých bude volný až za rok. Naštěstí prý od přítele žádný termín k vystěhování nemá. Jenže bytů ve Vratimově moc není. Tak jsem jí řekl, že moje nabídka platí, ale že přemlouvat a nutit jí neustále nebudu. A aby toho nebylo málo, tak se zamilovala do kamaráda svého přítele. Ano, do kamaráda toho přítele, který jí psychicky týral atd., atd. Když jsem se jí ptal, zda jeho kamarád ví, co jí její přítel provádí a prováděl, řekla, že prý ano. A řekl jí na to, že si to spolu mají vyříkat. Řekl bych, že je opět zamilovaná do nesprávného. Něco mu už naznačila, ale on jí řekl, že vzhledem k přátelství s jejím přítelem to není vhodné. Asi bude zase zklamaná. Ale tvrdí, že až se odstěhuje, a alespoň v něčem to dostalo smysl – tedy, že má motivaci se odstěhovat a snad už definitivně začít nový život, tak, že se pokusí s ním něco navázat. Jenže si hrozně nevěří, přitom je fakt krásná a opravdu hodná holka. Ale přál bych jí to. Jestli si někdo zaslouží štěstí a lásku, tak jednoznačně ona. Po tom všem, čím si prošla, jak jí ubližovali a jak moc touží jen po tom, aby jí někdo měl rád, si to neskutečně moc zaslouží.



A já ke včerejšímu „povedenému“ dni přidal i pár pracovních starostí, takže večer jsem si musel nalít panáka. A jestli mi to pomohlo?



Závěrem ti tady napíšu dva příběhy.



Byl jednou jeden mladý kluk, chudý a nešťastný, že má pořád jen smůlu a že přidává svým rodičům k chudobě další hladový krk a tak se rozhodl, že půjde do světa a najde štěstí. Prý to tak dělají všichni ostatní, tak proč by to nezkusil on. Tak jde a jde, přejde hory a řeky, až jednou dojde k takovému obrovskému kopci. A protože neví, kam došel, tak se ptá kolemjdoucího starce a ten mu odpovídá, že prý to je kopec zázračný. Komu nahoru vylézt se podaří, ten prý může zasednout ke stolu v hospodě, kde naservírují mu štěstí a lásku.



„A to jen tak zadarmo mi tam štěstí dají?“ diví se kluk.



„I jen tak, stačí, když kopec vylezeš, ale to taky jednoduché není, protože různé překážky ti cestu budou komplikovat. Každý nahoru se nedostane.“



Tak ten kluk celý nadšený, že našel, co hledal, se vydá do kopce, aniž by do konce vyslechl starého muže.



 Tak jde, ale hned v první zatáčce na něj prší a je to takový slejvák, že cesta promění se skoro v potok a nohy mu kloužou, div, že se na nich drží. Zvládne to, déšť ustane a on jde dál. Tak jde a jde a po chvíli zase mrak se z ničeho nic udělá a kroupy mu padají na hlavu, až se mu na čele boule dělají. Ale kluk si řekne, že když už déšť vydržel, tak i kroupy vydrží a s vidinou odměny leze dál. Tak i kroupy ustanou a on pokračuje a po chvíli začne foukat vítr. Ale je tak silný, že kluk se stromů musí chytat, aby vůbec dokázal stát na místě a vichr ho neodfoukl. Ale říká si, že když už došel tak daleko, že to nemůže vzdát. A když i vítr přestane a on konečně dorazí na vrchol, tak vidí, co mu bylo slíbeno. Hospůdka jak malovaná. Tak vejde dovnitř, rozhlídne se, a co nevidí. U jednoho stolu rodina i s dětmi spravedlivě krájí porce lásky a štěstí, aby na každého se dostalo spravedlivým dílem. U dalšího stolu sedí dva zamilovaní, z jednoho nápoje s růžovým obsahem pijí dvěma brčky a slastně se usmívají. U jiného stolu kupec zlaté štěstí přepočítává. A vidí také jednoho u stolu, co doslova se štěstím přejídá až má mastnou celou pusu a břuch, že sotva se ke stolu vleze.



Zaraduje se kluk, že nelhali mu, že opravdu v té hospodě štěstí rozdávají, tak si hned ke stolu sedne a čeká na obsluhu. Po chvíli přijde zamračený hospodský a povídá mu: „Co by si přál.“



„No co by, chci to, co mají ostatní. Lásku a štěstí objednávám.“



Hospodský si ho prohlíží od hlavy až k patě, pokývá hlavou a zajde do kuchyně. Za chvilku přijde a přinese mu prázdný talíř a prázdný pohár. Kluk na to kouká, prohlíží si talíř, zírá do poháru, na jehož dně jen pavučiny a nic nechápe. Tak si zavolá hospodského a ptá se ho: „Pane, to je mi divná hospoda. Řekli mi, když vyjdu na kopec, že štěstí a lásku tady zadarmo dostanu. Déšť mě promočil až na kost, kroupy mi do hlavy bušily, vítr mě málem dolů shodil, ale já všecko vydržel a až sem došel. To jak je možné, že u ostatních stolů hodují, až se jim od huby práší a já dostal jen prázdný talíř a zaprášený pohár?“



Hospodský na něj chvíli hledí, pak se sehne a zašeptá: „I to vám špatně řekli, pane. Tady servírujeme každému jináč, ale vždycky jen tolik, kolik sebou si přinese.“



A ten druhý.



Žije jedna malá opička v lese, už nemá maminku, ani tatínka a jen si tak poskakuje ze stromu na strom. A jak tak jednou skáče, tak skočí nějak špatně, uklouzne po mokré větvi a dopadne na zem tak tvrdě, že ji vypadne srdíčko z tělíčka a rozpůlí se. Tak opička celá nešťastná se rozhodne, že najde někoho, kdo to srdce dá zase dohromady. Tak chodí pralesem a hledá, až potká tygra, řekne mu, co se stalo a že je celá nešťastná, že hledá někoho, kdo by jí dal srdce dohromady. Tygr se na ni dívá, srdce dát dohromady neumí, ale vezme tu jednu půlku a ukousne z ní část. Opička nechápe, proč to udělal, ale jde dál a říká si, že ta druhá půlka sice už není celá, ale třeba to ještě půjde nějak zachránit, tak hledá někoho, kdo by to srdce spravil a potká žirafu. Říká jí, co a jak a žirafa kroutí dlouhým krkem a že spravit srdce neumí, ale přesto vezme tu nakousnutou půlku a stejně jako tygr si ukousne část.



Tak opička s posledním zbytečkem druhé půlky srdce a jednou celou půlkou jde a jde, až potká lva a říká mu: „Ty jsi král zvířat, ty mi určitě pomůžeš. Rozbilo se mi srdce a rozlomilo se na dvě půlky. Chtěla jsem, aby mi ho tygr spravil, ale z jedné půlky mi část ukousl. Pak jsem potkala žirafu, ale místo, aby mi srdce dala dohromady, tak si ukousla z té už nakousnuté půlky další část. Myslíš, že to půjde ještě spravit? Jsem nešťastná a velmi mě to trápí.“



Lev si ten příběh vyslechne, je mu jí líto, ale pomoci jí neumí. Jenže se mu opičky zželí, jak tak smutně pláče, a dostane nápad, jak si myslí, že by jí mohl pomoci. Tak vezme to srdce do tlap a sežere všechno, co z něj zbylo. Opička na něj nechápavě kouká, nerozumí tomu. A tak mu povídá: „Ale ty jsi mi měl to srdce spravit a ne mi ho sežrat. Jak teď budu žít bez srdce?“



A lev jí poklepe na rameno a povídá: „Opičko, já ti chtěl přece pomoct, bez srdce se dá žít, a ty se už alespoň nemáš pro co trápit.“



Snad alespoň jeden z nich pochopíš.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

nova6.6.2018
 

Ahoj Franta,

tvoje riadky citam so zaujmom. Paci sa mi na tvojich pismenkach, ze si taky opravdovy, ze opisujes svoje skutocne pocity. Ale rozmyslam nad tym kolko ludi zije podobny zivot akoy ty, len to takto nedaju na papier. Prajem ti, aby si nasiel radost v zivote, nech najdes to , ze si cenny a vzacny. Ja viem, ze pre niekoho su to len slova, ale viem aj to, ze ja vo svojom srdci viem, ze existuje niekto komu na tebe zalezi.

Franta Neznáný7.6.2018
 

Děkuji vám oběma za reakce. Píšu to také proto, že v podobných situacích nebo myšlenkách se mohou ocitnout další. Třeba jim mé řádky také pomohou. Každopádně děkuji

nova4.7.2018
 

hmmmm, ak je toto naozaj tvoj zivot a naozaj pises svoje pocity, prihody....tak rozmyslam, ked mas tak rad deti, preco sa nevrhnes na nejaku dobrovolnicku cinnost. Mozno praca s detmi v detskych domovoch, mozno program v nemocnici ....takto bezcielne hladat ako vyplnit den musi byt velmi frustrujuce.

Michal Vlas27.8.2017
 

Jestli je to o tvém skutečném životě a pokud je pravda, co píšeš, tak je tu slovo: lítost. Nemám právo radit, protože takovou situaci neznám, ale radím, nenech si srát na hlavu, stůj si za svým, protože nikdo nemá právo ti řídit život, nebo tebou opovrhovat. Ignoruj je. Žij tak, jak chceš. A o tu malou, i když není tvoje; pečuj o ní, ať má budoucnost, ať něčeho dosáhnout. Nenech ostatní zkazit i její život. Nevím jak to chodí, nemám právo radit, ale tvá volba je jen a jen tvoje.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Franta Neznámý

O mně

Jsem obyčejné člověk, který se rozhodl psát deník a pak i zveřejnit, protože někdo má možné stejné starosti a rád se o ně podělí, nebo...kdo ví

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •