IKAR CZIKAR CZ

Ztracené dračí město (Jaroslava Lainesová)13.4.2012
 

5
 počet hodnocení: 4
přečtené 3371, Komentáře 7

 

Prázdniny začaly klukům docela smůlovatě. Táta si zlomil ruku a u maminky v práci byla pohotovost, takže musela zrušit dovolenou i ona. A tak místo aby letěli s rodiči k moři, seděli ve vlaku na cestě k dědovi a babičce do Jižních Čech. A ještě k tomu pršelo! Vypadalo to, že bude ošklivě snad celé prázdniny. Přijeli večer, najedli se a otráveně si šli lehnout. Takový začátek léta si opravdu nepředstavovali. Ne, že by u prarodičů byli neradi – naopak, vždy se jim tam moc líbilo. Ale moře je moře...

Druhý den ráno je rozmrzelost přešla. Vstali a už se těšili, co budou celý týden vyvádět. Možností bylo spousta – koupat se v lomu, lovit čolky v nedalekém rybníce, toulat se po lesích, svádět bitky s vesnickými kluky, nebo prozkoumávat dům. On takový starý dům skrývá spoustu tajemství. Za ta léta, co je obývaný, se v různých koutech, skříních, ve sklepě a také na půdě nashromáždí nepřeberné množství zajímavých rodinných pamětihodností.

Protože déšť během dopoledne ještě zesílil, rozhodli se po obědě propátrat půdu. Doufali, že letos je tam děda pustí samotné – vždyť už byli docela velcí. Richard to jaro oslavil jedenácté narozeniny a Davidovi bylo deset. Plánovali hledat památky po pradědečkovi. Říkalo se o něm, že to byl velmi chytrý člověk. Učíval biologii na univerzitě, ale k stáru se prý zbláznil a začal věřit na draky. Dokonce o nich přednášel studentům, proto ho ze školy vyhodili. Když zemřel, prababička, která svého muže velmi milovala, se s jeho věcmi nedokázala rozloučit a uklidila je na půdu. Od té doby tam na ně padal prach.

Během oběda se kluci navzájem pošťuchovali a domlouvali, kdo začne prví. Jen co dojedli a pomohli babičce s nádobím, zaútočili svorně na dědečka.

„Dědo, že nás pustíš na půdu?“ dělal Ríša psí oči. S jeho velkými čokoládovými kukadly mu to šlo opravdu dobře. Ani rodinná teriérka Dina by to líp nesvedla. Jenže přesvědčit dospělého dá práci. Děda tím nápadem nebyl vůbec nadšen.

„Kluci, co vás to popadlo? Máte představu, co je tam prachu a špíny? A vůbec, víte přece, že když prší, berou mě kolena a vy po mě chcete, abych šplhal někde po všech čertech!“

„No, ale my bysme tam mohli jít i sami, stačí, když nám pomůžeš se žebříkem…“ lísal se pro změnu David. Moc dobře věděl, že jeho andělskému pohledu prarodiče málokdy odolají. Modrooký blonďatý benjamínek byl rodinný oblíbenec a náležitě toho využíval. „Plánovali sme si s bráchou dobrodružnou výpravu, ale v tomhle dešti se nedá nikam jít. Dědo, dědulínku, viď, že nám to dovolíš?“

Soustředěný nápor obou prosebníků se nakonec neminul účinkem. Děda povolil a bráchové nadšeně vyrazili do podkroví.

Dvířka na půdu se nacházela ve stropě chodby před dětským pokojíčkem. Aby se tam člověk dostal, bylo nutné k nim přistavit žebřík. Sama půda byla plná stínů, světlo tam dopadalo pouze malým vikýřovým okénkem, filtrovalo se přes pavučinové závoje a vytvářelo tak neskutečně tajemnou atmosféru. Už jenom vylézt tam sám vyžadovalo notnou dávku odvahy. Jak kluci stáli nad vstupním otvorem a rozhlíželi se kolem, přebíhal jim po zádech skvělý mrazík, jak to bylo dobrodružné. Po krátké domluvě se rozdělili a začali s prohledáváním. David šel zleva, Richard zprava, aby se nakonec setkali u komína. Strávili tak úžasné odpoledne. Navzájem se volali, kdykoliv našli nějakou zajímavost, jako třeba prastarou hlavu koně na tyči, podivně tvarované lahve od čehosi, nebo šicí stroj, který vypadal úplně jak středověký mučicí nástroj... Největší objev ale udělal Richard. Svítil si baterkou, aby dobře prohlédl všechny kouty, když ve výšce, ve výklenku nad komínem, zahlédl vyčnívat kousek něčeho, co vypadalo jako zvláštní tlustý sešit.

„Davide!“ zavolal na bratra, „tady něco je!“

Kluci rychle přitáhli starou bednu, Ríša se na ní vyhoupl, vytáhl se na špičky a konečky prstů vylovil z úkrytu zaprášenou knihu vázanou v kůži. Ještě že byl takový čahoun, jinak by tam nejspíš nedosáhl. Když sfoukl špínu z obálky, objevil se na ní krásný obrázek draka v letu.

Sourozenci rázem ztratili zájem o prolézání půdy. Popadli svůj úlovek a běželi si ho do pokoje pořádně prohlédnout. Bylo už ale pozdě a babička je volala k večeři. Tak rychle se kluci ještě nenajedli. Naházeli do sebe chleby se sýrem, bleskurychle se připravili na spaní, rozloučili se s překvapeným dědečkem a babičkou a zalezli do postele. Schovaní pod dekou, s baterkami v ruce nedočkavě rozevřeli podivnou knížku. Richard začal hlasem třesoucím se vzrušením číst:

„Před dávnými, dávnými časy byli draci obyčejnými zvířaty – stejně jako vlci, medvědi nebo tygři. Řídili se pouze svými instinkty, lovili a bojovali spolu navzájem. Byli to velmi samotářští tvorové. Dva draci se bezpečně mohli setkat jen za účelem stvoření potomstva. Pokud na sebe narazili mimo období páření, neodvratně docházelo k boji na život a na smrt, při kterém nezřídka zahynuli oba soupeři.

Jednoho dne však jejich osud došel neočekávané změny. Malý chlapec nalezl opuštěné, čerstvě vylíhnuté dračí mládě. Dojatý nešťastným pláčem drobátka, natáhl ruku a lehce se dotkl dračího čumáčku. V té chvíli se stalo něco zázračného. Duše draka a dítěte se spojily a daly tak vzniknout novým tvorům – moudrému draku a jeho jezdci. Takto vzniklá dvojice se už nikdy nerozdělila. Žili spolu mnoho let, mnohem déle než je obvyklý lidský život a postupně založili rod nových draků. Inteligentních a laskavých. Aby se vyhnuli útokům svých divokých bratrů, rozhodli se založit vlastní město hluboko pod zemí. Bylo to nádherné místo se širokými ulicemi z leštěného mramoru, prostornými, bohatě zdobenými domy, osvětlené zvláštními kameny, které ve styku s dračím ohněm vydávaly jasné, zlatavé světlo.

Dračí a lidské plemeno v té době udržovala přátelské styky. Lidé byli vítáni ve městě draků, stejně jako draci v lidských příbytcích. Není divu, že mnoho dětí se v těch požehnaných dobách stávalo dračími jezdci a oba světy v míru prospívaly jeden vedle druhého.

Po mnoha stech letech, když se čas prvního draka a jeho jezdce naplnil, proměnili se tito v obrovský diamant, který se stal srdcem dračího města. Aby se magie dračího světa nevytratila, bylo zapotřebí, aby se démantu nejdéle jednou za sto let dotklo dítě s čistou duší a spojilo tak svůj osud s tím dračím. Zpočátku to nebyl problém, byli zde potomci dračích jezdců a také ostatní děti, které přicházely ze světa lidí. Člověk ale časem na draky přestal věřit. Zapomněl staré vědomosti a tak pokračování tradice zůstávalo pouze na rodech dračích jezdců. I těch však ubývalo. Častokrát se stalo, že poslední z rodu zůstal bezdětný a nebylo, komu by předal své znalosti. Až nakonec nezbyl jediný...

Takto mi byl ten příběh vyprávěn nejstarším drakem a já jej zaznamenávám pro budoucí generace. Je možné, že jsem poslední dračí jezdec na Zemi. Jako malý kluk – bylo mi tenkrát deset let – jsem náhodou objevil vstup do ztraceného města draků. Došel jsem až do jeho středu a dotkl se magického kamene. Učinil jsem však velkou chybu. Když jsem dospěl, dovolil jsem, aby má dětská duše upadla v zapomnění. Přestal jsem věřit na draky a nepředal jsem své znalosti svým potomkům. Až dnes, když už jsem starý a ožívají ve mně vzpomínky na léta dávno minulá, uvědomuji si svůj prohřešek. Chtěl bych věřit, že i jiné dítě nalezlo náhodou vchod do dračího světa, ale bojím se, že se tak nikdy nestalo. Vstup je ukrytý houštím a je nesnadné jej objevit. Netuším, co se stane, pokud se naplní sto let a nepřijde žádné další dítě. Předpokládám však, že dojde k nějakému neštěstí, a proto Ty, kdo čteš tyto stránky, pokud jsi dítě s čistým srdcem, neváhej a vydej se na dobrodružnou cestu za záchranou ztraceného dračího města. Aby ses dostal k cíli, musíš nalézt vchod skrytý pod popínavými rostlinami ve skále u potoka. Dotkni se čenichu draka a přístup ti bude otevřen. Čekají tě ale ještě další zkoušky. Kromě čistého srdce, musíš prokázat svůj důvtip tím, že nalezneš cestu skrz bludiště a odvahu tak, že porazíš dvouhlavého hada, strážce poslední brány před vstupem do dračího světa. Teď jdi a nechť tě provází štěstí...“

Čtení skončilo a v setmělém pokoji se rozhostilo užaslé ticho. Jako první se vzpamatoval Richard.

„To je hustý! Myslíš, že to může být pravda?“

„No, já nevím,“ váhal David, „nezapomeň, že pradědeček byl trochu...to..“ a poklepal si na čelo.

„Hm, ale co když přece. Označili by ho za blázna, i kdyby říkal pravdu, protože na draky nikdo normální nevěří,“ přemýšlel nahlas Richard a zadumaně otočil na poslední stránku knížky s nakreslenou mapkou. Bylo rozeznat potok, vinoucí se v sevření skal, který se vléval do jakéhosi jezera uprostřed lesíka. To zpozorněl i David.

„Poslyš, tohle mi něco připomíná. Ta říčka na mapě vypadá úplně stejně jako Smutný potok. A ten přece pramení ve skalách a vlejvá se do lomu, kam se chodíme koupat. Koukej, to jezero má úplně stejnej tvar,“ šmejdil David prstem po mapce. „A na tenhle oblouk si taky vzpomínám. Když sme šli tenkrát s tátou na výpravu k prameni Smutného potoka, namočil sem si tam kecky, vzpomínáš?“

Slovo dalo slovo a kluci se rozhodli, že přeci jen vyrazí na cestu. Když nic jiného, alespoň si udělají hezký výlet. Richard ale v skrytu duše doufal, že opravdu něco objeví. Draci se mu totiž vždycky líbili. Jeho nejmilejší pohádkou bylo „Jak vycvičit draka“ a (i když by to nikdy nepřiznal, aby se mu ostatní kluci nesmáli) občas se mu v noci zdávalo, jak létá na drakovi. Dokonce se hlavnímu hrdinovi svého oblíbeného filmu i trochu podobal.

Ráno si bratři sbalili batůžky, nasadili cyklistické přilby, nasedli na kola a vydali se za dobrodružstvím. Konečně zase svítilo sluníčko, ale nebylo ještě moc horko, takže se jim jelo dobře. Pokřikovali na sebe, závodili a zanedlouho už byli u lomu. Tam museli sesednout z kol, protože břehy Smutného potoka nebyly zpevněné. Jen kousek od jeho ústí už začínaly skály. Teď nastal složitější úsek. Trvalo docela dlouho, než dorazili na místo určené mapkou. Potok tam byl tak sevřený skalisky, že téměř neměl břehy. Kluzký kámen byl všude pokrytý plazivými rostlinami a kluci museli našlapovat velmi opatrně, aby se nechtěně nevykoupali.

Konečně byli u cíle. Richard nedočkavě odhrnul listy a vyjekl nadšením. Ve skále před ním byl vyrytý nádherný drak v letu – úplně stejný jako na pradědečkově knize. Bez zaváhání vztáhl ruku, aby se dotkl dračího čenichu. Jen tak učinil, ozvalo se tiché dunění, ve skále se objevila puklina, která se rychle rozšiřovala a než bys řekl „drak“, zel před kluky vchod do temné jeskyně. Bratři se na sebe podívali, shodili ze zad batůžky, vytáhli z nich každý svou baterku a ruku v ruce vkročili do šera.

Tma však neměla dlouhého trvání. Po chvíli se začalo projasňovat, i když nebylo poznat odkud. Nakonec si kluci uvědomili, že září sama skála kolem nich. Bylo to trochu strašidelné – kámen naplňoval chodbu přízračným oranžovým světlem, jako kdyby se pohybovali uvnitř sopky. To už ale došli k jakémusi průchodu. Nalevo od něj byl na stěně vyrytý obraz bludiště.

„Vzal jsi s sebou tu knihu?“ ptal se David.

„Že váháš,“ odpovídal Richard, zatímco lovil v batohu, „kouknu se, jestli praděda nepsal něco víc o tom bludišti.“

„A nezapomeň na dvouhlavého hada!“ sekundoval mladší brácha. Ale ať hledali jak chtěli, v knížce bylo jen upozornění: „...musíš prokázat svůj důvtip tím, že nalezneš cestu skrz bludiště a odvahu tak, že porazíš dvouhlavého hada, strážce poslední brány...“

„Hm, tak to nám moc nepomůže,“ brblal David, „taky mohl být pradědeček trochu konkrétnější.“

„Nebuď labuť! Podle pradědy tudy prošly spousty dětí, tak to určitě zvládneme i my,“ uklidňoval bráchu Richard.

Nedalo se nic dělat, museli pokračovat sami za sebe. Kluci se opět chytli za ruce a vykročili. Nakonec to nebylo tak zlé. Oranžová záře osvětlovala kamenné zdi i zde a Ríša si ze skauta pamatoval jednoduchou poučku jak se v bludištích orientovat – zahýbej stále podle stejné ruky. Rozhodli se proto, že půjdou vždy vlevo. Několikrát se sice museli vracet, když došli do slepé uličky, ale nakonec se z labyrintu úspěšně vymotali. Cesta pokračovala tunelem se svíticími stěnami až k dalšímu průchodu. Vedle něj opět našli ve skále vyrytý obrázek – tentokrát to byla kresbička dvouhlavého hada. Jak ho chlapci spatřili, nervózně se zastavili.

„Škoda že mě nenapadlo vzít alespoň prak,“ povzdechl si Richard.

Tentokrát to byl David, kdo se přehraboval v batohu, až vítězně vytáhl paličku na maso a váleček na nudle.

„Sebral sem to babičce v kuchyni,“ podotkl s rozpačitým úsměvem, „doufám, že mě nepřetrhne, až to zjistí.“

Nebyly to sice bůhvíjaké zbraně, ale i tak dodaly klukům odvahu jít dál. Za průlezem se rozprostírala rozlehlá jeskyně s vysokým stropem, který porůznu podpíraly kamenné sloupy. Na druhém konci prostoru se ve skále matně rýsovala zavřená brána, před kterou odpočívalo stvoření jako z noční můry. Obrovský had, dlouhý několik metrů a tlustý jak stehno vysportovaného chlapa se rozhlížel dvěma hlavami, z nichž každá hleděla jiným směrem. Z rozevřených zubatých tlam se ozývalo hrozivé syčení.

Nikdo by se býval nedivil, kdyby to teď bratři vzdali; jenže když došli až sem, nechtělo se jim jen tak hodit flintu do žita a utéct jako malí kluci. Se sevřeným hrdlem se plížili od sloupu ke sloupu, schovávali se ve stínu a doufali, že se jim podaří dojít co nejdále, než je plaz zbystří. Už byli docela blízko brány, když David nešťastně stoupl na uvolněný kámen. V tichém prostoru se zapraskání ozvalo jak rána z děla. Had okamžitě vyrazil jejich směrem. Zděšeným chlapcům vypadly kuchyňské zbraně z rukou. Vteřinku poté se probrali, vystartovali jako rakety a upalovali, co jim nohy stačily. Plaz byl ale rychlejší než oni. Už je téměř doháněl, když Richard dostal spásný nápad.

„Rozdělíme se, poběžíme dokola každý z jedné strany sloupu!“ zavelel. Had udělal chybu; každá hlava chtěla pronásledovat jiného kluka a tak narazil prostředkem těla přímo na sloup. Z druhé strany do sebe jeho palice kleply jak dvě kastaněty. Na to čekal David, který kolem obou hlav přehodil připravenou smyčku z provázku, co vytáhl z kapsy. Dočasně zneškodněný plaz jen rozzlobeně syčel.

„Honem, tohle dlouho nevydrží,“ popoháněl David bratra a oba současně vrazili do veřejí brány. Ta se se skřípěním pootevřela. Kluci jen tak tak prolétli skrz, než se průchod opět zaklapl. Jakmile byli v bezpečí, užasle se zastavili. Stáli asi v polovině kopce a pod nimi se rozprostíralo město jak z pohádky. Nádherné alabastrové budovy lemovaly široké ulice, z kašen na náměstích tryskaly různobarevné proudy vody a všude byli draci. Velcí, malí, jedno i vícehlaví ve všech možných barvách, co si jen člověk dokáže představit. Překvapením ale ještě nebyl konec. Kluci až nadskočili, když z ničeho nic uslyšeli jakýsi hlas.

„Co se to...“ ozvalo se vedle nich „...á, to jsou jen děti...“ rozespale na ně mžoural starý bílý drak. „Děti? ... DĚTI!!“ probral se najedou. „Konečně jste přišli!“ mával blanitými křídly a téměř nadskakoval nadšením. Hned však zvážněl „Rychle, už je skoro pozdě! Poběžte za mnou“ popoháněl zmatené chlapce. „Musíte hned běžet doprostřed města a dotknout se diamantu, jinak bude s námi všemi konec!“

Opravdu, s městem se něco dělo. Od jeho vnějších okrajů směrem ke středu pohasínalo světlo, vše se halilo do stínů, zem se otřásala a z míst, kde se náhle rozhostila temnota, vyšlehávaly plameny a ozývalo se zlostné vrčení. Jak moc kouzelného kamene slábla, draci kteří se ocitali mimo její vliv, se stávali opět divokými zvířaty. Vrhali se jeden na druhého, snažili se spálit se navzájem plamenem a při svých potyčkách slepě ničili vše, co jim stálo v cestě.

Kluci neváhali ani vteřinku. Pospíchali za starým drakem, který je neomylně vedl nejkratší cestou do středu města. Chvílemi museli přelézat poražené sloupy, jednou se jen tak tak vyhnuli šlehajícímu plameni, ale stejně neustávali v běhu. Už viděli hlavní náměstí, v jehož centru stál obrovský, zářící diamant. Jeho svit však pohasínal. Zbýval již jen kruh, který nepokrýval ani celé náměstí. Uvnitř se tísnili poslední moudří draci a vyděšeně povzbuzovali oba bratry ke spěchu. Chlapci utíkali, jako kdyby měli na nohách křídla. Byli skoro u kouzelného kamene, když zaslechli starého draka, který zůstal pozadu, jak volá: „Dotkněte se diamaaaauuugrrrr...“ Zbytek věty zanikl v hrozivém zařvání a za zády jim vytryskl plamen.

Richard s Davidem z posledních sil dorazili s napřaženými pažemi k diamantu. Jejich umouněné dlaně se dotkly hladké plochy drahokamu. Doběhli opravdu na poslední chvíli. Světlo už pokrývalo jen malý kousek kolem nich. Jakmile však dětské ruce splynuly s kamenem, stalo se něco neuvěřitelného. V jeho vnitřku se zvolna rozsvítila silueta letícího draka. Záře sílila a sílila a světlo se postupně šířilo do celého města. Všude tam, kde se dotklo bojujících draků, tito ztuhávali uprostřed pohybu. Po malé chvilce se vždy probrali, jakoby z hlubokého spánku, aby zmateně pozorovali spoušť kolem sebe. Ti, kteří byli ještě zdraví, pak spěchali na pomoc svým zraněným bratrům. Během chvíle byli opět všichni těmi, kterými měli být a nadšeně děkovali chlapcům za záchranu.

Poté, co byli všichni zranění ošetřeni, bylo zapotřebí pohřbít ty, kteří své zdivočení zaplatili životem. Naštěstí jich nebylo mnoho. Draci uložili své padlé druhy na velikou hranici, kterou pak za žalostného zpěvu zapálili.

Když oheň uhasl, mohl konečně nastat čas radosti. Draci vystrojili bratrům velikou hostinu. Hodování, zpěv a tanec trvaly až do časného rána. Každý z chlapců obdržel amulet s vyobrazením letícího draka, který jim do budoucna měl zajistit volný průchod před strážným hadem. Nadešla chvíle rozloučení. Kluci se už museli vrátit domů, ale věděli, že jako noví dračí jezdci mohou navštívit město draků kdykoliv budou chtít.

Richard s Davidem nikdy nezapomněli na prožité dobrodružství. Mnohokrát navštívili své dračí přátele, a když dospěli a měli děti, předali jim své znalosti, aby i oni mohli pokračovat v jejich šlépějích. Protože každý z bratrů měl několik potomků a ti také měli více dětí, rod dračích jezdců se utěšeně rozrůstal a už nehrozilo, že ztracené dračí město postihne zkáza.

A tak, díky dvěma malým chlapcům bylo spojení mezi dračím a lidským rodem obnoveno aby už nikdy nezaniklo.

 

 

Kapitola 1-1 z 1
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Dostálová Lenka30.4.2015
 

Milá Jaroslavo,

v tomto Vašem příspěvku mě nejvíce zaujaly krásné popisy a slovní obraty. Příběh je pěkný. Uměla bych si představit jeho rozšířenou verzi, která by byla obohacená o více popisů a dostala by mnohem větší prostor pro samotný děj, který je v této fázi značně uspěchaný. Než by se dítě stihlo začít, už by bylo na konci, ochuzené a spoustu dílčích dobrodružství a překvapení, které by očekávalo. Ale protože jsou draci moje srdeční záležitost, je moje celkové hodnocení kladné.

Lenka D.

Jarka3.5.2015
 

Milá Lenko,
děkuji za hodnocení. I já draky miluji. Škoda, že nejsou skuteční, že? :-)
Až budu mít jednou víc času, zkusím s povídkou něco udělat - třeba jí i rozšířit do velikosti novely. Uvidíme, jak se zadaří.

Jana Šarková23.12.2014
 

Příběh Ztracené dračí město a celá sbírka povídek v Hlavní roli zvířátka se mně i oběma mým dcerám velmi líbí. Pokud by taková knížka povídek od Jaroslavy Lainesové vyšla, tak bych ji dcerám rozhodně koupila. Každý příběh je zasazen do zajímavého prostředí a je svým způsobem pro děti poučný. Děj je pěkně plynulý a v příběhu se objevují nečekané zápletky, takže na začátku nikdy nevíme, kam nás příběh přesně zavede. Již se těším na další povídky a příběhy, které si od této autorky s dcerami přečteme a snad se nám v budoucnu poštěstí, že si budeme moci vydanou knížku přidat i do naší knihovničky.

Eba-chan12.9.2012
 

Příběh není špatný. Z textu je zřetelné, že je určený pro děti mezi 10-12 lety. Mám k němu však několik výtek:

1) Přímá řeč je přímo v bloku textu a někdy jsou přímé řeči hned za sebou. Osobně bych ji dávala na další nový řádek i za účelem zpřehlednit text.

2) Chybí mi trochu větší popis dětí. Známe jen jména a věk, ale co třeba vzhled, povaha, výškový rozdíl, nějaký unikátnější znak? Takto působí jen jako tuctové postavy, které si nikdo moc nezapamatuje. Taky bych uvítala bližší popis draků, hadího strážce i města. Příběh nabízí veliký prostor pro fantazii.

3) Děj je na některých místech moc zhuštěný. Jde moc rychle. Třeba bludiště. Existuje jedno pravidlo, jak jím projít vždy - držet se stále levé, nebo pravé strany. Takhle to působí, že bezcílně bloudili a nepoužili svůj důvtip. Takže čtenář jakoby nezíská z textu žádnou znalost. Na druhou stranu šikovné poražení dvouhlavého hada.

4) Krapet uspěchaný konec a menší nesrovnalosti. Píšete, že oslavovali až do rána. Chlapci na oslavě zůstali a vraceli se domů až ráno (předpokládám). Teď se musí vrátit, aby je prarodiče nepostrádali. Jenže ti je už musí postrádat minimálně od večeře, možná i volali policii, ledaže by věděli, že na výletě budou dva dny. Tahle informace v textu chybí.

Jako dětský příběh to opravdu nevypadá špatně, ale postrádá to špetku originality. Konec je předvídatelný. Já osobně si potrpím na příběhu, ale jako dospělá nemohu objektivně posoudit dětský příběh, když sama vyhledávám něco složitějšího. Přesto si myslím, že i dětské příběhy mohou zaujmout staršího čtenáře.

Jarka23.9.2012
 

Díky za upřímný komentář. Donutil mne si příběh znovu přečíst a trochu upravit. Doufám, že se nová verze bude líbit více.

Eba-chan23.9.2012
 

Nová verze je lepší, sice je tam ještě pár chyb, ale to se vždycky něco najde ;)
Jen jsem si ještě všimla, že chlapci používají výraz \"sem\" jako \"jsem\". Jde o jejich specifický výrazový prostředek? Já osobně se snažím hovořit spisovně (v rámci mezí) a tak mám s těmito výrazy občas problém.

jarka23.9.2012
 

Ano, jsou to kluci, kteří obvykle mluví nespisovně. U syna s výrazy \"sem\", \"bysem\" a podobně stále bojuji. A jeho spolužáci jsou ještě horší. Mimochodem ona známá věta z Knofílíkové války \"Kdybysem to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil\" by ve zpisovné verzi ztratila veškerý půvab, že? :-)
Píši příběhy cílené na děti a tak je nezbytné, aby postavy mluvily a chovaly se jako ony. Kluk s mluvou jak od Gutha Jarkovského by byl absolutně nepřesvědčivý. :-)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jaroslava Lainesová

O mně

V osmi letech jsem napsala první říkanku, když mi bylo sladkých - náct, psávala jsem romantické básničky a od té doby co mám dvě děti jsem vyměnila poezii za prózu a vymýšlím pro ně pohádky. Nepovažuji se za spisovatele, jen miluji knihy a vše co s nimi souvisí.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •