IKAR CZIKAR CZ

STÍNY DĚSU (Jaroslava Lainesová)4.3.2013
 

5
 počet hodnocení: 3
přečtené 5756, Komentáře 5

 

ZRCADLO

Skupinka dětí stála pod kopcem a hleděla na dům. Byl tam už strašnou spoustu let. Opuštěný. Tajemný. Děsivý. Říkalo se, že v něm před padesáti lety žil masový vrah, než ho pověsili.



„Tak co, jdete do toho?“ ptal se vůdce party nováčků.



Patrikovi se moc nechtělo, ale když už jednou bratranci slíbil, že s ním zkoušku odvahy podstoupí, nemohl teď na poslední chvíli couvnout. Zato Robert vypadal dost natěšeně.



„Že váháš,“ kasal se, „dyť je to jen starej barák.“



„To bych netvrdil. Prej už se tu nějaký děcka ztratily. A tenkrát, když ho chytli, našli policajti na zahradě kosti snad padesáti dětí.“ Snažili se ostatní klukům nahnat strach.



„Kecy,“ utřel je Robert, „když tu ještě byl ten vrah, tak to možná děsivý bylo, ale teď už tam fakt nic není.“



Karlovi se vůbec nelíbilo, že jsou potenciální členové party tak v pohodě. Při zkoušce odvahy se přeci měli klepat strachy a ne se tvářit, jakoby to byla největší sranda na světě. Měl pocit, že mu svým postojem ubírají na autoritě. Pak ho něco napadlo.



„Tak dobrá,“ usmál se zlomyslně, „když je to taková brnkačka, tak vám ten úkol trochu zpestříme. Dojít ke dveřím nestačí. Půjdete do prvního patra a přinesete nějakou trofej!“



S potěšením sledoval, že jeho slova padla na úrodnou půdu.



„Cože? Hele, o tom se přece nemluvilo!“ viditelně znervóznil Patrik. „Říkal jsi, že máme jít ke dveřím a přinést z nich třísku, nic víc!“



„Co blbneš Patriku? Snad nechceš couvnout?! Slíbils mi to!“ obořil se na něj bratranec.



„No jo, to jsme ale neměli jít dovnitř. Co když tam vážně něco je? Vždyť tam umřela spousta dětí!“



„Seš blbej, ne? Mrtvejch se přece nemusíš bát. Navíc, když jsou ty mrtvoly starý padesát let. Ale jestli chceš, aby tě všichni měli za sraba…“



Robert se otočil a loudavě vykročil směrem k domu. Věděl, že ho v tom kamarád nenechá. Byl z těch, kteří si zakládali na své odvaze. Stačilo naznačit, že se bojí a Patrik udělal téměř cokoliv, aby všem dokázal opak. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Po chvilce za sebou Robert zaslechl Patrikovy spěšné kroky.



„Tak jo, dyť jsem nic neřek. Hele, a co tam chceš vzít? Za takovou dobu bude ten barák úplně prázdnej.“



„Uvidíme. Když nic jinýho, utrhnem kus tapety.“



„Hmm…“ Mladšímu z chlapců se to ani trochu nelíbilo, ale přece si nenechá nadávat do zbabělců.



Společně stoupali zarostlou cestičkou ke dveřím prolezlým červotočem. Zdálo se, že je opuštěný dům vyčkávavě pozoruje. Ve svitu vycházejícího úplňku působil opravdu strašidelně. Většina oken byla rozbitá, na několika z nich visely nakřivo za jeden pant okenice, ostatní však byly jen černými dírami vedoucími do ještě větší temnoty. Stěny měly tam, kde se ještě udržela omítka, tmavošedou barvu. Stříška nad vchodem byla posunutá ke straně, protože jeden ze sloupků, které ji původně podpíraly, byl dávno pryč, a druhý se už povážlivě nakláněl. Barák díky tomu budil dojem, že se zlomyslně šklebí.



Před vchodem se zastavili. Když se ocitli ve stínu budovy, měli najednou pocit, že se o něco ochladilo. Robert vzal za kliku. Nebylo zamčeno. Dveře se s bolestným skřípotem otevřely a daly tím klukům možnost nahlédnout do úzké vstupní chodby. Jestli dům z venku odrazoval, uvnitř to bylo ještě horší. Cáry pavučin povlávaly v nenadálém průvanu, podlaha vypadala, že se musí každou chvíli propadnout a zatuchlý vzduch, který k návštěvníkům náhle zavanul, připomínal vzdech umírajícího.



Robert vešel první, Patrik tři kroky za ním. Potichu se plížili chodbou, tak trochu podvědomě čekali, kdy na ně něco vybafne. V domě však panoval klid. Podlaha sice nebezpečně vrzala při každém kroku, ale kupodivu byla pevná. Nevypadalo to, že by jim hrozilo propadnutí do sklepa. Rozbušená srdce se chlapcům pomalu uklidňovala. Zvědavě nakukovali do prázdných místností, obydlených jen pavouky a jiným hmyzem. Pod schody se na chvíli zastavili, aby se domluvili, jak dál. Robert by nejraději prozkoumal i podzemní patro, ale Patrik chtěl být co nejrychleji pryč. Konec konců byli v cizím, i když opuštěném, domě. Kdyby je tam nachytali třeba policajti, měli by asi hodně co vysvětlovat.



Po krátké debatě se nakonec vydali vzhůru. Prohledávali jeden pokoj po druhém ve snaze najít požadovanou trofej. Všude ale bylo prázdno. Stěny byly holé, na podlaze ležela jen vrstva prachu, nezakrytými okny nakukoval měsíc. Až v posledním místnosti něco bylo. Hned jak Patrik vstoupil, všiml si velkého zrcadla stojícího v koutě. Mělo zajímavý, bohatě vyřezávaný rám - mezi květinovými motivy se ukrývaly tvářičky dětí. Jak se koupalo ve svitu úplňku, jeho odrazová plocha se stříbrně leskla. Chlapec se fascinovaně přibližoval, když v tom najednou…



„Buuuuu!“ zaječel Robert a praštil bratrance do zad.



Patrik nadskočil leknutím. Bušení srdce cítil až v krku.



„Seš blbej vole?“ vyjekl, „Vo co ti de?“



„Co? To je řečí pro bafnutí. Snad se nebojíš?“



„Kdo se tu bojí? Normálně si mě tím blbým fórkem lekl.“



„Srabíku, srabíku“ popichoval Robert



„Náhodou, já se nebojim. Ale tobě se před vchodem pěkně třásly kolena.“



„Jaký kolena? To já jsem vymyslel, že sem pudem!“



„No taky že to byl pěkně idiotskej nápad!“



„Ty bys nevymyslel ani to!“



„To jako že sem blbej?! Zopakuj to, debile!“



„Jo, blbej a posranej! Jen to přiznej!“



„Počkej, ti dám blba, dostaneš do držky!“



„Se třesu, ty bys nenamlátil ani holce ze školky! Moje ségra se pere líp než ty!“



Poslední poznámka rozpálila Patrika do běla. Bitka už byla neodvratná. Kluci se na sebe vrhli se zběsilostí rozzuřených psů. Bušili do sebe pěstmi, kopali, snažili se jeden druhému podrazit nohu. Rvačka nabývala na intenzitě. Motali se po celém pokoji, až se dostali do blízkosti zrcadla. V jednu chvíli se do sebe navzájem zaklesli, jako boxeři v ringu. Pár vteřin se přetlačovali, až najednou Patrik zakopl. Zamával rukama ve snaze se něčeho chytnout, zatímco pozadu padal na zrcadlo.



V tom se stalo něco neuvěřitelného. Místo aby chlapec narazil do stříbrné plochy a rozbil jí, prošel skrz. Jako by spadl do vody. Lesklý povrch se za ním zavřel, a Robert najednou zůstal v místnosti sám.



Zděšeně zíral na místo, kde se ještě před malou chvilkou nacházel jeho bratranec. Veškerý vztek byl ten tam. V pokoji se prudce setmělo, když měsíc zakryly mraky. Robert nevěřícně popošel k zrcadlu a opatrně se ho dotkl. Čekal, že se jeho ruka ponoří do stříbrné kaluže, prsty mu však sklouzly po hladkém skle. Odskočil, jako když ho píchne. Obešel stojící rám několikrát kolem dokola, rozhlížel se, jestli se Patrik jen někam neschoval a nechystá se na něj za trest vybafnout, ale nikde ho v pokoji neobjevil.



Pomalu couval, vytřeštěně těkal očima sem a tam. Najednou se mu zdálo, že se na něj dům zlobí. Úplně cítil zlomyslnou vůli, která mu chtěla něco udělat. Podlaha praskala, jakoby se k němu někdo přibližoval. Rána do skla, kterou vyvolala zmatená sova, když zvenku narazila do jediné neporušené okenní tabule, byla tou poslední kapkou.



Chlapec se otočil a pološílený strachem utíkal pryč. Seběhl ze schodů, prolétl hlavními dveřmi, u kamarádů, kteří čekali pod kopcem, se ani nezastavil. Celou cestu domů se nervózně ujišťoval, že jej nic nehoní. Přesto, že nikoho neviděl, nezvolnil, ani se neuklidnil, dokud nebyl v bezpečí svého pokoje. Schoulil se na posteli pod deku, pevně rozhodnutý do rána nevystrčit nos. Jen jednou musel v noci na záchod. To pak v koupelně pro jistotu zakryl ručníkem zrcadlo, v obavě, že v něm uvidí Patrikův obličej.



Když se ho druhý den vyptávali, co ve strašidelném domě zažil, odmítal cokoliv říct. Nepromluvil, ani ve chvíli, kdy se zjistilo, že se Patrik ztratil a začalo vyšetřování. Nikomu nikdy neprozradil, co se tenkrát stalo.



Patrikova noční můra mezitím právě začínala. Poté, co se propadl dovnitř zrcadla, se mu zdálo, že se snáší k zemi jakýmsi stříbrným tunelem. Pozvolný pád trval velmi dlouho. Když konečně narazil na podlahu, měl v první chvíli pocit, že ztratil zrak. Všude kolem něj byla jen hustá lesklá mlha. Ta se však pomalinku rozplývala. Za moment uviděl, že se nachází v nějakém velmi starém domě. Měl nesmírně vysoké stropy a uzounká okna s tabulemi poskládanými ze spousty malých koleček pospojovaných olověnou mřížkou, která byla nahoře zakončená ostrým lomeným obloukem. Vypadalo to tam jako v gotickém kostele. Ale velmi podivném. Zdálo se, jako by kdosi celou stavbu zmáčkl a vytáhl do výšky. Místo rozlehlých uliček tam byly chodbičky široké tak akorát, aby jimi prošel. Když trochu roztáhl ruce, moc místa už nezbývalo. Bledé světlo dopadalo ve stříbrných pruzích na dlaždicovou podlahu. Patrik se postavil a pomaličku vykročil vpřed. Neměl moc jasnou představu kam jde, jen věděl, že na místě zůstat nemůže.



Připadalo mu, že tím zvláštním chrámem bloudí celé hodiny. Šerá chodba zahýbala tu doleva, tu doprava, sem tam se objevil výklenek s něčím, co kdysi bylo pravděpodobně sochou, avšak teď vypadalo jako nekonečný sloup mizející v tmách. Když konečně narazil na dveře, málem je minul. Mezi zmatenými, všelijak zkroucenými čarami a výstupky na zdech nebyly téměř vidět. Natáhnout se ke klice mu dalo pořádnou práci. Stejně jako vše ostatní, i ona byla vytažena do nepřirozené výšky. Patrik se cítil, jako by mu byly znovu dva roky a on nemohl dosáhnout, na to, co chtěl. Musel si stoupnout úplně na špičky, než se mu podařilo konečky prstů zachytit zvlněný kov rukojeti. Ani pak neměl vyhráno. Potřeboval skoro všechnu sílu, aby dveře pootevřel alespoň o kousek. Škvíra se pomalu zvětšovala, panty kvílely na protest a před Patrikem se najednou zjevil úplně nový svět.



Stál na okraji rozlehlé louky, v jejímž středu se pod sněhobílým baldachýnem nacházel prostřený stůl se spoustou jídla. Byla tam pečená kuřecí stehýnka, hory hranolek a hamburgerů, dortíky, koláče, všemožné druhy ovoce, mističky se zmrzlinou a vůbec veškeré dobroty, jaké si jen člověk dokáže představit. Několik porůznu roztroušených stromů vrhalo příjemný stín a v dálce se po celém obzoru tměl stín hor. Celá ta údolní scenérie měla jakýsi snový nádech. Ačkoliv se koupala v měkkém stříbřitém světle, slunce na blankytné obloze chybělo. Úchvatný výhled přitom nekazila jediná suchá větvička, jediný nepořádek, vše bylo čisťounké a upravené. Po hodinách strávených v tom podivném domě vypadala okolní krajina až příliš hezká.



Patrik se nevěřícně rozhlížel kolem sebe. Dokonce se štípnul do ruky, jestli se mu to nezdá, ale bolest ho přesvědčila, že docela určitě bdí. Po chvíli si všiml, že zpoza stromů opatrně vykukují střapaté dětské hlavičky.



„To je On!“



„Ne, to není On!“



„A kdo to teda je?“



„Jak se tu vzal?“



„Vážně to není On?“



„Opravdu ne.“



„Pojď ven!“



„Ne, ty první!“



„Tak už se neboj, Lízo.“



Ševelily dětské hlásky jeden přes druhý, zatímco jejich majitelé váhavě vycházeli ze svých úkrytů. Starší děti vedly za ruku ty mladší, dodávaly jim odvahu a pomalu se blížily k Patrikovi. Ten je sledoval s otevřenými ústy. Něco takového rozhodně nečekal. Kde se tu ty děti jenom vzaly? Očividně jsou tady samy. A kde to vlastně je? Myšlenky mu vířily hlavou jedna přes druhou jak hejno motýlů.



Než se nadál, obklopil jej houf chlapců a holčiček. Bylo jich dobře třicet, možná víc. Těm nejmladším mohlo být tak pět let, nejstarším kolem jedenácti. Na sobě cítil nesmělé doteky drobných ruček.



„Kdo jsi? A jak ses sem dostal?“ vyptával se štíhlý hošík se slámově žlutými vlasy, zřejmě vůdce skupiny, a jedním dechem dodal: „Já jsem Daniel. Jak se jmenuješ ty?“



„Jsem Patrik. A vůbec netuším, proč jsem tady, ani jak jsem sem přišel.“



„Jak to?“



„No, bylo to divný,“ začal chlapec vyprávět, „šel jsem s bratrancem do jednoho strašidelného domu u nás na sídlišti. Pak jsme se poprali a já spadl na zrcadlo. Jenže místo toho, abych ho rozbil, jsem propadl skrz. A najednou jsem byl tady.“



„Jé, takže jsi byl taky v tom divným domě?“ přerušil ho asi čtyřletý hošík, „já se tam hrozně bál. Eště že se z něj dá vylízt sem na louku. Tady je to lepší“



„No jo, tady je to skvělý, bude se ti tu líbit. Že si s náma budeš hrát?“ tahala Patrika za ruku copatá dívenka.



„Já bych ale nejradši šel domů. Víte někdo, kudy se odsud dá odejít?“ rozhlížel se oslovený po dětech.



„To neví nikdo. My jen víme, že přijít se dá tím divným domem, ale zpátky už to nejde“ ozvala se ta samá holčička. Najednou se zarazila a zvědavě vykulila na příchozího modré oči.



„Jak to, že jsi jiný než my?“ zajímala se a vůbec nedbala na Danielovu divokou gestikulaci.



„Co tím myslíš, jiný? V čem jsem jiný?“ nevšímal si staršího chlapce ani Patrik.



„No, jako, že jsi živý…“



Dívenka větu málem nedořekla, protože jí Daniel právě v tom okamžiku plnou vahou šlápl na nohu.



„Co jí to děláš?“ houkl na něj Patrik a začal utěšovat plačící děvčátko. Teprve pak mu došlo, co to vlastně řekla.



„Cože, jak to myslíš, živý?“ zarazil se, „Samozřejmě, že jsem živý, copak vy nejste…?“



Poslední slovo mu odumřelo v ústech. Zděšeně zíral na Daniela, který se slabým, dalo by se říct až něžným, úsměvem vrtěl hlavou.



„T-t-to j-j-jako, že jste tu všichni MRTVÍ?“ Vykviknul naprosto šokovaný Patrik a jako zralá hruška se složil k zemi.



Trvalo nějakou chvíli, než se probral. Když se tak stalo, byl na louce s blonďáčkem sám. Ostatní děti někam zmizely. Asi to tak bylo lepší. Možná je dokonce poslal pryč sám Daniel. Věděl, že nenadálý host bude mít problém se s vzniklou situací srovnat.



„Je ti líp?“ ptal se hned, jakmile Patrik otevřel oči.



„Ani nevím. To je bylo pěkně hloupý, takhle sebou seknout, co?“



„Proč? Mě by určitě taky sebralo potkat takhle z ničeho nic mrtvý lidi.“



„To ti to vůbec nevadí?“



„Co, že jsem mrtvej? Teď už ne. Aspoň mě nic nebolí.“



„Ono tě něco bolelo?“



„Hm.“



Bylo vidět, že Danielovi se o tom nechce mluvit. Patrik nenaléhal. Stejně měl v hlavě milion dalších otázek.



„A kde to vlastně jsem?“



„To nikdo neví. Prostě tady.“



„Vy jste sem taky spadli přes zrcadlo?“



„Ne tak docela,“ rozpovídal se nakonec přeci jenom Daniel. „Všechny nás sem dostal On.“



„Kdo On?“



„No, takovej chlápek. Lákal děti do svýho domu. Tam je přivazoval ke stolu a dělal jim děsný věci…“



„Tobě taky?“



„Jo. Před tím stolem měl zrcadlo. Na to si pamatuju. Bylo veliký jako člověk a mělo takovej zvláštně vyřezávanej rám. Na první pohled se zdálo, že tam jsou jen samý kytky a tak, ale když si se podíval líp, byly tam schovaný obličeje. Divný obličeje. Zdálo se, že křičej. Hrůzou, nebo možná bolestí.“



„No jo, to je přesně to zrcadlo, do kterýho jsem spadl!“ přitakal Patrik.



„Tak je to jasný. Akorát mě zaráží, žes zůstal živej.“



„Třeba to bude tím, že mně nikdo nic hroznýho nedělal. Jen jsem zakopl při rvačce s bratránkem.“



„Počkej, vážně se přitom nic divnýho nestalo?“



„Ne, Robert na mě bafnul, leknul mě, já se naštval, vynadal mu a vjeli jsme si do vlasů. Prostě normální bitka.“



„Zapřemejšlej. Třeba tě něco napadne,“ naléhal Daniel.



„No, snad akorát, že byl úplněk. Pamatuju si, že jak světlo měsíce dopadalo na to zrcadlo, vypadalo to, jako když je ze stříbrný vody a ne ze skla…“



„Zvláštní. Nás taky vždycky trápil při úplňku. Normálně jsme byli přivázaný k tomu stolu, ubližoval nám, a když se ta bolest už nedala vydržet, najednou byl člověk tady. A věděl, že je mrtvej.“



„A to jako všem najednou?“



„Ne, ty blbej. Každýmu zvlášť. Ale když jsem se tady děcek vyptával, všichni řekli to samý.“



Ještě chvíli spolu seděli na louce před chrámem a povídali o všem možném. Daniela zajímalo, jak vypadá současný svět, s čím si teď děti hrají, jestli je na náměstí stále ten krámek se super zmrzlinou a podobně. Patrik se pro změnu vyptával na život v údolí. Neustále mu vrtalo hlavou, jak by se odtud dostal, ale na tuhle otázku mu jeho nový přítel odpovědět nedokázal.



Několik příštích dní strávil Patrik zkoumáním světa mrtvých. Procházel údolí křížem krážem, zastavoval děti a vyptával se, kde co leží, kudy se dá kam dojít, jak se všichni na to podivné místo dostali.



Pokaždé slyšel stejný příběh. Cizí muž je nalákal do svého domu, tam jim ubližoval a nakonec se nějakým způsobem objevili zde. Všichni si prošli šíleným chrámem. Každé z dětí také popisovalo tajemné zrcadlo ve vyřezávaném rámu. Jak se ale dostat pryč nevěděl nikdo.



Uběhlo něco přes dva týdny. Chlapce už pomalu neúspěšné pátrání přestávalo bavit. Aniž by si to uvědomil, sklouzl do jakési rutiny. Přespával na palouku před katedrálou, ráno se troch prošel a pak si hrál s dětmi, v poledne se občerstvil u stále plných stolů a pak se věnoval hledání cesty ven. Postupně však zmenšoval oblast pátrání, až se na konec omezil na mechanické obcházení nejbližšího okolí.



Jediný, s kým v té době udržoval bližší kontakt, byl Daniel. Večer co večer se scházeli pod jabloní na druhém konci mýtiny. Sledovali spolu, jak se pokroucený kostel ztrácí ve tmě a povídali o všem možném.



„A to vážně nevíte, jak se odtud dostat?“ snad už po tísící dorážel Patrik na kamaráda.



„To jako, jestli ti schválně nezatajujem cestu domů, abysme si tu mohli užívat tvojí společnosti? Tak to teda ani náhodou. Takovej borec zase nejseš.“



„Promiň, tak jsem to nemyslel. Já bych jen moc chtěl jít domů,“ vzdychl Patrik, „chybí mi máma s tátou. Ani nevím, jestli je ještě někdy uvidím.“



Kamarádova sklíčenost Daniela dojala. To tam bylo rozhořčení nad obehranou otázkou, na kterou nikdo neznal odpověď. Rychle přemýšlel, jak příteli zvednout náladu.



„Hele, a nechtěl bys prozatím zkusit pomoct nám? Třeba, když si od něj na chvíli odpočineš, půjde ti pak hledání snáz.“



„Tak jo, můžu to zkusit. Co byste potřebovali?“ ožil Patrik.



„No, víš, my taky nevíme, proč tu jsme, ani kam bysme měli jít.“



„Vážně? Ale tady nikdo ztraceně nevypadá.“



„To je tím, že ostatní jsou moc malí, nedochází jim to. Stačí jim, když si můžou hrát, mají co jíst a nikdo je nestraší.“



„A proč tobě to vadí?“



„Co já vím. Možná proto, že jsem tu nejstarší. A taky nejdýl. Jen se koukni kolem. Nic se tu neděje, všechno je furt stejný, okolí, počasí, dokonce i jídlo. Seš tu s náma jen chvíli a už taky vidíš, jak tu zahníváme.“



„Hmm“ nevěděl Patrik co na to říct. Rozhorlený Dan ale ještě nebyl s vyprávěním u konce.



„No a taky občas někdo z nás zmizí. Prostě se ztratí a nikdo neví kam.“



„Ty vado – to jako fakt?“ vykulil Patrik na kamaráda oči „A ptal ses ostatních? Třeba si někdo něčeho všiml.“



„Právě že ptal.“



„A?“



„A nic. Prostě tu někdo je a pak najednou není.“



„Tak to je vážně divný. Zkusils je nechat se hlídat navzájem? Třeba aby chodili jen po dvou, nebo tak?“



„Jo, to už mě taky napadlo. Ale když jsme to jednou zkusili, zmizeli hned dva najednou.“



Nová záhada chlapce vzpružila. Tohle bylo něco jiného, než jeho zatím neúspěšné hledání cesty domů. Byla to MISE jak pro špióna, nebo detektiva. Na nic nečekal a pustil se do pátrání. Nejdřív obešel všechny děti. Vyptával se každého, koho potkal, ale zjistil jen, že Dan měl pravdu. Nikdo opravdu nic neviděl. Mnozí se dokonce divili, když se dozvěděli, že někteří z nich chybí.



Bylo jasné, že tudy cesta nevede. Rozhodl se proto děti hlídat. Plížil se za nimi, když si hrály na honěnou, sledoval ostřížím zrakem, kam se kdo ukrývá při hře na schovávanou, vydržel hodiny pozorovat holčičky, jak si z klacíků, listí a trávy vyrábějí panenky.



Strávil touto činností několik náročných dní, ale nakonec jeho úsilí slavilo úspěch. Nebo to byla jen náhoda, že byl ve správnou chvíli na správném místě? Kdo ví.



To ráno se rozhodl sledovat Lízu. Tu malou copatou holčičku, která ho tenkrát s ostatními uvítala, když se objevil před katedrálou. Měla moc hezkou panenku upletenou z proutí. Procházela lesem a hledala listy na sukénku. Opatrně, aby ji nevyplašil, držel se Patrik několik kroků vzadu. Dívenka vůbec netušila, že má společnost. Když nasbírala dostatek materiálu na novou garderobu pro svou hračku, sedla si na kámen a s pomocí trav začala vyrábět oblečky. Byla neuvěřitelně zabraná do práce. Snad by ji nevyrušilo, ani kdyby se kolem přehnalo stádo slonů.



Najednou však dívence vypadl lístek z ruky. Zasněně obrátila oči směrem s východu (nebo alespoň tam, kde Patrik odhadoval, že východ leží). Na tváři se jí usadil neskutečně něžný úsměv. Vstala a tanečním krokem se vydala na cestu. Vypadalo to, jakoby holčičku cosi volalo, slibovalo a vábilo. Cosi, co mohla slyšet jen ona. Panenka, o kterou před chvílí s takovou láskou pečovala, zůstala ležet zapomenuta v trávě.



Patrik děvčátko zpovzdálí sledoval. Chtěl vědět, kam půjde. Pomalu se blížili k okraji údolí. Když vystoupili ze stínu stromů, bylo chlapci rázem jasné, jaký je cíl jejich cesty. Hradbu skal tam přetínala úzká průrva. Linulo se z ní to nejkrásnější světlo, jaké kdy kdo viděl. Jemná záře hladila něžnými paprsky, zdálo se, že zpívá. Člověk měl při pohledu na ní pocit obrovského štěstí, klidu a míru.



Líza se krok za krokem nořila do té nebeské záře. Jak splývalo se světlem, její tělíčko postupně ztrácelo tvar, až nakonec nezbylo po holčičce ani stopy. Byla pryč. Patrik přesto nějak věděl, že je přesně tam, kam patří. Vzpomněl si na tu spoustu příběhů, článků a dokumentů, které viděl a četl. Všechny hovořily o zářivém světle na konci tunelu, kde je jen radost, kde se umírající setká se svými blízkými, co odešli před ním a kde najde konečně klid.



Teď už mu bylo vše jasné. Údolí bylo jakousi přestupní stanicí, kde se duše umučených dětí měly zotavit po přežitých hrůzách. A když nadešel jejich čas, světlo si je zavolalo. Někoho dříve, někoho později.



Musí to říct ostatním! Ještě chvíli hleděl do jasné soutěsky. I jeho světlo uklidňovalo. Sdělovalo mu, že vše bude v pořádku, že není čeho se bát… Aniž by si to uvědomil, udělal Patrik jeden krok vpřed. Pak druhý. Zpěvavý hlas sliboval – konec strachu, konec stýskání po rodičích…



Rodiče! Nemůže odejít za světlem! On se přece vrátí domů! Tahle myšlenka chlapce vzpamatovala. Otočil se a s velkým úsilím se vymanil z opojení. S každým krokem, který učinil, byl odchod snadnější. Už v dostatečné vzdálenosti z dosahu vábivé záře se chlapec rozeběhl. Potřeboval se co nejrychleji dostat ke katedrále. Tam určitě najde Dana a ostatní. Musejí se dozvědět o jeho objevu.



Bez dechu dorazil na mýtinku, kde se děti scházívaly. Rozhlížel se, ve snaze najít Daniela, ale jako na potvoru ho nikde neviděl. Vyptával se kluků a holčiček, co se zrovna u stolů krmily dortíky, ale ani oni netušili, kde může být. Už měl skoro strach, že stejně jako Líza odešel za světlem. Rozhodl se podívat se ještě ke chrámu. Třeba bude tam. Když uviděl kamaráda vycházet zpoza rohového sloupu, spadl Patrikovi kámen ze srdce.



„Dane! Dane! Já na to přišel!“



„Co? Co se děje? Na co jsi přišel?“



„Už vím, kam mizí zdejší děti. A taky vím proč!“ svítily Patrikovi oči radostí.



Daniel nedočkavě popoběhl a oba se spolu uklidili na oblíbené místo pod jabloní, kde si mohli v klidu popovídat.



„Tak to vyklop, co se tu děje?“ vyzvídal netrpělivě.



„Víš, co je támhle?“ ukázal Patrik k východu, kde bylo možné pozorovat na obzoru velmi jasnou záři.



„Východ slunce, ne? To je tady pořád,“ nechápal Dan, proč mu kamarád ukazuje tak zřejmou věc.



„Právě že ne. Slyšels někdy o tom, že duše umírajících odcházejí za světlem?“



„Ty myslíš jako…“



„Jo. Je tam taková průrva a v ní hrozně jasné světlo. Sledoval jsem Lízu a ta mě dovedla přímo k ní. Úplně jí to tam táhlo. Nakonec v tom světle zmizela.“



„A nebude to nějaká past? Co když se tam Líze něco stalo? Tyhle děcka si už užily dost, dyť víš.“



„Jasně že ne. To světlo je jednoznačně dobrý. Měl jsem z něj skvělej pocit. Věř mi, o tomhle jsem toho spoustu přečetl. Určitě máte jít tam.“



Patrikovo skálopevné přesvědčení uklidnilo Danielovy poslední obavy. Konečně věděl, co mají dělat. Na nic nečekal, všechny svolal a kluci jim společně vysvětlili, jaký objev Patrik udělal. Dál už to šlo ráz na ráz. Jen co se ujistili, že nikdo neschází, vydalo se procesí dětí za vydatného štěbetání a smíchu na cestu.



Patrik, který jediný věděl, kudy jít, kráčel první, Daniel průvod uzavíral a hlídal, aby se žádné z dětí neztratilo. Jak se blížili k cíli, usazoval se ve tvářích stále většího množství kluků a holek zasněný výraz. Za chvíli ani nepotřebovali průvodce. Něžný hlas je naváděl k sobě sám. Patrik byl rád. Doufal, že tentokrát nebude muset jít příliš blízko. Zastavil se ještě ve stínu stromů a sledoval, jak jeho malí kamarádi jeden po druhém odcházejí. Měl radost, že se dostanou tam, kam patří. Zároveň mu ale bylo trochu smutno, protože věděl, že je už nikdy neuvidí.



Když poslední z dětí zmizelo ve světle, otočil se k němu Patrik zády a pomalu se vydal na palouček před chrámem. Poučený z minula, kdy málem vábení záře podlehl, se raději u průrvy nezdržoval déle, než bylo nezbytně nutné. Cestou přemýšlel, co tam bude sám dělat. Jestli se stoly s jídlem budou stále doplňovat, když už jsou všichni obyvatelé údolí pryč a jestli konečně objeví cestu ven i pro sebe.



Bez veselých hlásků a smíchu působilo celé místo lehce tísnivým dojmem. Ani se mu nechtělo se vracet. Nevěděl ale, kam jinam jít. Se sklopenou hlavou se blížil ke svému oblíbenému sedátku pod jabloní. Když vzhlédl, čekalo tam na něj překvapení. O kmen stromku se opíral Daniel a zubil se od ucha k uchu. Patrik radostí nevěděl co říct. Jen co se trochu otřepal, o otázky nebyla nouze.



„Co tady děláš? Jak to, že jsi nešel s ostatníma?“



„Přece tu kamaráda nenechám samotného.“



„A nebojíš se, že se pak nedostaneš pryč ty?“



„Ani ne. Když tu to světlo bylo takovou dobu, tak určitě za den, dva nezmizí.“



„No ale já nevím, jestli se mi podaří najít cestu ven do zítřka. Když se to tak dlouho nedařilo…“ tahal se Patrik zamyšleně za ucho.



Najednou si nebyl jistý, jestli to byl od Daniela dobrý nápad, zůstat s ním, když ostatní odešli. Ten si ale žádné pochyby nepřipouštěl.



„Nebuď labuť. Budeš doma coby dup. Já si totiž na něco vzpomněl,“ dodal tajemně.



„Na co?“



„Pojď, ukážu ti to. Nebyl jsem tam od té doby, co jsem sem přišel. Doufám, že tam ještě bude.“



„Co bude? Tak mě nenapínej!“



„Vyčkej času…“



„Neprovokuj! Tímhle mě krmívala babička až až…“ bručel netrpělivě Patrik.



Daniel se culil jak kocour nad mísou smetany. Bylo jasné, že má pro kamaráda nějaké velké překvapení. Pomalu chlapce vedl na opačnou stranu údolí. Daleko od katedrály i zářivé průrvy.



Když se vynořili z lesa, nalezli před sebou skalní stěnu protkanou jeskyněmi. Dan neomylně zamířil k té poslední. U vchodu se na chvíli zastavil, aby vylovil z kapsy baterku. Znovu se ujal vedení a jako první vkročil do temnoty. Kužel světla před hochy poskakoval po kamenech, přebíhal po stěnách a osvětloval mohutné krápníky. Asi po čtvrthodince se Daniel zastavil.



„Podívej“ ukazoval na úzkou chodbu odbočující vlevo.



Vchod do ní byl lemovaný rytým ornamentem. Mezi umně vyvedenými květinami se skrývaly dětské tvářičky. V pískovci vytesaný vzor se pomalinku drolil. Sprška zrníček se snášela k zemi v nápodobě jakéhosi zlatavého závěsu. Obrazec už byl téměř rozbitý. Zbýval z něj jen tenký proužek po okraji. Najednou písková zástěna změnila barvu ze žluté na stříbrnou. V tu chvíli velmi připomínala plochu zrcadla, kterým Patrik prošel do Danielova světa.



„Ty myslíš?“ neodvážil se Patrik dokončit myšlenku.



„Určitě. Tohle je tvoje cesta domů.“



„Díky. Nikdy na tebe nezapomenu,“ objal dojatý chlapec svého kamaráda.



„Ani já ne. Ať už půjdu kamkoliv. A teď už si radši pospěš. Kdo ví, jak dlouho to vydrží.“



Kluci na sebe naposledy pohlédli. Patrik se otočil, udělal jeden krok, druhý a při třetím už vstoupil do stříbrného prachu. Na malou chvilinku měl pocit závrati a v příští vteřině došlápla jeho noha na dřevěnou podlahu zešeřelé místnosti. Špinavým oknem nahlížel úplněk, jehož záře dopadala přímo na plochu zrcadla v nádherném vyřezávaném rámu. Patrik si oddechl. Byl zpátky!



V tom jeho radostné úvahy přerušilo praskání drceného zdiva. Světlo v okně zakryl stín následovaný obrovskou koulí demoličního stroje. Vletěla do místnosti, zhoupla se jen pár centimetrů nad zemí, načež prošla protilehlou zdí. Na své zkázonosné cestě narazila i do zrcadla. Rám se rozlomil a sklo se rozlétlo kolem v dešti drobounkých střepů.



Jen rychlé reflexy zachránily Patrikovi život. Při prvním podezřelém zvuku se vrhl k zemi a tak jej koule těsně minula.



Jakmile byla pryč, hoch vyskočil a jako zajíc upaloval po schodech do přízemí, ve snaze dostat se do bezpečí než se stroj vrátí. Ke vchodovým dveřím dorazil právě v okamžiku, kdy koule dokončila otočku a zakousla se do další zdi. Vylétl z domu přímo do náruče vyjeveného předáka.



Zdálo se, že tím si Patrik svůj díl štěstí vybral. Než stihl udělat další krok, už ho za paži držela dělníkova ruka. Stisk to byl jak ze svěráku. Na to, že by utekl, nemohl ani pomyslet.



„Kde se tu sakra bereš, kluku darebná? Dyť sme tě mohli zabít!“ soptil předák, zatímco vydával vysílačkou rozkazy k dočasnému zastavení demolice. „Je vás tu víc, nebo seš sám? A koukej kápnout božskou!“ třepal rozčileně Patrikem, až mu drkotaly zuby.



„N-ne, byl jsem tam jen já. Schovával jsem se před klukama a usnul…“ snažil se chlapec rychle vymyslet přijatelné vysvětlení, jak se do opuštěné budovy dostal.



„Vy kluci prostě nemáte rozum. Já to říkal, že ten proklatej barák měli zbourat už dávno! To nevíš, že se tu před deseti lety jeden takovej jako ty ztratil? Prej tam hráli bojovku. Takovej blbej nápad! Dva šli dovnitř, ale vrátil se jen jeden. A z toho, co přišel, se od tý doby stal mešuge. Nemluví a bojí se zrcadel, nebo co…“



To už bylo na Patrika moc. Překvapením mu podklesla kolena. Kdyby ho předák stále nedržel za ruku, snad by se složil na zem. Jeho nečekaná reakce přerušila vodopád výčitek.



„Hele mladej, co je? Není ti něco? Nějak si zbledl,“ uvolnil konečně chlap sevření a starostlivě se k němu naklonil.



„To je dobrý,“ hlesl chlapec, „ říkal jste… před deseti lety? Já… já už musím letět.“



Patrik sebral síly, vyškubl se předákovi a rozběhl se dolů ulicí. Za ním se neslo láteření, ale toho si rozechvělý hoch nevšímal. V mysli mu stále znělo „deset let… deset let…“ pořád dokolečka. Nechtělo se mu věřit, že za těch pár dní, které strávil s dětmi za zrcadlem, mohlo v jeho světě uplynout tolik času.



Utíkal bez zastavení. Kolem něj se míhaly domy s auty zaparkovanými na kraji chodníku. Ostrůvky světla z lamp pouličního osvětlení se střídaly s temnotou časně podzimního večera. Patrik si ani neuvědomoval chlad, který se do něj v letním oblečení zakusoval. Konečně zabočil do známé ulice. Ještě pár kroků a už byl před vchodem jejich domku. Na příjezdové cestě se nervózně zastavil. Nebude to pro rodiče šok, když ho po deseti letech znova uvidí? Poznají ho? A bydlí tam vůbec ještě? Hlavou mu letělo tisíc otázek, na které neznal odpověď.



Dřív, než se mohl rozhodnout, co dál, zasáhl osud za něj. Vrzly dveře. Na prahu se objevili muž se ženou. Předčasně zestárlý pár, s prošedivělými vlasy a smutkem v očích. Drželi se kolem pasu, jakoby potřebovali podpírat jeden druhého, aby vůbec našli sílu vykročit ven. Vzhlédli a před sebou spatřili dvanáctiletého chlapce. Upřeně na ně zíral, oči mu zářily štěstím, na rtech pohrával blažený úsměv.



„Mami! Tati!“ rozeběhl se Patrik k rodičům s rozpaženýma rukama. Vletěl jim do náručí dřív, než si vůbec uvědomili, co se to děje.



„Patriku! Synáčku! Ty ses vrátil!“ líbali chlapce jako zběsilí. „Kde ses tady vzal? Kde jsi byl? Tolik jsi nám chyběl…“



Drželi se v pevném objetí, všem se z očí řinuly slzy, ale byli neskutečně šťastní. Když pominulo prvotní nadšení, vzali chlapce za ruce, otočili se a vešli do domu. Konečně byla jejich rodina opět pohromadě.



Později večer, když ležel ve své vlastní posteli a maminka s tatínkem mu přáli dobrou noc, si Patrik v duchu slíbil, že už nikdy do žádného opuštěného domu nevkročí.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Simona Čubová12.9.2013
 

Zdravíčko! Jaruško, TRAMVAJ STARCŮ a PERO, prostě paráda. \"Tramvaj\" mě doslova strhla. Povídka má dokonale potemnělou atmosféru. Tleskám :-)

Jarka13.9.2013
 

Ahoj Simono, jsem moc ráda, že se povídky líbily. Díky za pochvalu. Stínů je celkem sedm, tady na Mámtalentu jsou zatím čtyři z nich. Dokončuji úpravu rukopisu a hned jak paní Dočekalová začne zase přijímat, odešlu jej k posouzení. Tak mi drž palce.

Simona Čubová13.9.2013
 

Všemi dvaceti. Pak řekneš, jak to dopadlo. Věřím, že dobře. Především přeji hbité pero a fantazii u tvorby dalších kousků.

Miroslav Strnad11.3.2013
 

Jaruško,Tvůj příspěvek TRAMVAJ STARCŮ je bezva. Dobře sugestivní.Četl jsem ho se zájmem a prožíval ho. Ahojda.

Jarka23.3.2013
 

Ahoj Miroslave,
děkuji moc za komentář. Jsem ráda, že se povídka líbila. Vznikla na žádost mého dvanáctiletého syna. Chtěl po mě něco strašidelného a zároveň o dopravních prostředcích.
Přeji hodně inspirace při psaní. Ahoj

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jaroslava Lainesová

O mně

V osmi letech jsem napsala první říkanku, když mi bylo sladkých - náct, psávala jsem romantické básničky a od té doby co mám dvě děti jsem vyměnila poezii za prózu a vymýšlím pro ně pohádky. Nepovažuji se za spisovatele, jen miluji knihy a vše co s nimi souvisí.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •