IKAR CZIKAR CZ

Znamení Sokola (Ivana Nováková)17.12.2017
 

5
 počet hodnocení: 1
přečtené 4181, Komentáře 7

 

Znamení Sokola 1 - Svatba

Bez dovolení začnu úvahou na téma realizace životních cílů.

Když se vám stane, jako právě mně, že dvakrát za sebou klíčová překážka znemožní dosažení zásadní vytčené mety, znamená to a) že si vás bohové a osud zkoušejí, vaši trpělivost, cílevědomost, snahu a nevím co ještě, nebo b) že vám není dáno?

Taky byste možná nechtěli slyšet odpověď, že ano?

Takže abychom se odpíchli v ději, přejdu k popisu.

Jsem princezna z rodu Sokola, po severské babičce vysoká a vílím způsobem krásná, průsvitná pleť, plavé vlasy se stříbřitým leskem, zelené oči. Po dědečkovi a zbytku ereborského příbuzenstva jsem podědila výraznou osobní přitažlivost, zemitost, smysl pro humor a nepoddajnost. Momentálně na sobě mám příšerné nepadnoucí šaty a stojím –

dobře, přejdeme k popisu okolí. Neptejte se mě, jak jsem se octla v srdci Sluneční říše. Ne že bych byla na slovo skoupá, já to prostě nevím. V průběhu závěrečných příprav mé korunovace, v krátkém čase již druhých, byl palác v Alisetu přepaden.

Jen pro pořádek, ta první byla tragicky přerušena smrtí mé babičky, královny Chiky. Odchod posledního člena rodiny a člověka, který mě bez výhrad a nezištně miloval, mě zlomil a dobré čtyři týdny jsem se utápěla v žalu.

Poté nastal obvyklý kolotoč jednání a schůzek, na nichž bylo mé následnictví opět zpochybňováno a přetřásáno. A když jsem zničující proces absolvovala vítězně podruhé, těsně před obřadem královský palác přepadli – no když tak na ně právě koukám, asi lidé. Ale tehdy si všichni mysleli, že z oblohy slétli démoni. Kosili všechno, co mělo dvě nohy, čímsi jako mračny dusivé mlhy.

Probrala jsem se tady, na týdny daleko od své vlasti. Přitom jsem najisto v bezvědomí tak dlouhou dobu nestrávila. Takže jsem v královském paláci v Minaru. Zajímá vás, jak jsem to poznala, ačkoli jsem jej nikdy předtím nenavštívila? Jo aha, vy to víte. Takže jenom zopakuji, že vládcové Sluneční říše si za dob nadvlády nad mou zemí postavili v Alisetu zmenšenou kopii. Měla bych se tu cítit jako doma. Vtip, samozřejmě.

Pozoruji partičku podivných lidí. Ne že bych se považovala za znalce místního způsobu oblékání. Ale cizinci na sobě mají absolutně nezvyklé šaty. Střihem, materiálem, způsobem nošení, vším. Jsou zvláštní i barvou vlasů, očí, pleti. Výškou, tvarem těla, jeho držením. Jsou to prostě VETŘELCI.

Proti mně stojí tuzemec. Vysoký, nahrbený muž, asi padesátiletý. Protáhlý obličej, propadlé tváře, vodnaté oči. Řídké vlasy neurčité hnědé barvy. Opravdu honosný oděv. Prohlíží si mě jako kupec kobylu. V rozích sálu se krčí další místní povaleči. Všichni jsou zjevně nadšením bez sebe. Omlouvám se, můj humor kvalitou odpovídá situaci.

Urozený stařec zvedl koutky. Je-li úsměv nejkratší vzdáleností mezi lidmi, ten jeho prodloužil odstup na trojnásobek. Vykročil směrem ke mně, napřáhl ruce. Neupřímná tvář se rozšklebila ještě více.

„Konečně se octl potomek odbojného rodu Sokola na královském dvoře Sluneční říše. V mých rukou! Navíc pověsti nelhaly, je na mou věru krásná.“

Z jeho řeči jsem pochopila, že zírám do obličeje posledního člena dynastie krále Elariana. Páchl starobou. Pokusil se uchopit mou ruku. Ucukla jsem a otřásla se odporem. Když se po mně znovu natáhl, uskočila jsem dozadu. Jeho falešný úsměv vyprchal. Zezadu mě uchopily silné paže jednoho ze strážců. Nebránila jsem se. Dědka bych přeprala, ale dvacet lidí nezvládnu, nejsem Černý jezdec.

„Ani nezkoušej utéct! Jsi moje, rozumíš?“ zasyčel.

„Nemohu vám patřit, pokud se tak sama nerozhodnu,“ upozornila jsem ho.

Zasmál se suchým, jízlivým smíchem. „Na tvém mínění mi pramálo záleží. Sloužíš pouze jako prostředek, abych konečně ovládl odbojnou zemi v horách na jihu.“

„Konečně se dostáváme k jádru věci. Myslíte tu hromadu kamení? Zemi chudší než chrámová myš? Považuji za skutečnou záhadu, proč po Ereboru všichni zdejší panovníci tak toužili.“

„Úmysly anáronských vládců není zapotřebí zdůvodňovat!“

„Nejspíš by to ani nešlo.“ Ušklíbla jsem se. „Pravda, nikdy jsme vás nepovažovali za vrchol moudrosti.“

Král zbrunátněl. S velkým rozmachem mě uhodil. Zatraceně. Schytala jsem parádní políček.

Otřepala jsem se a výsměšně ho přeměřila. „Nepochybně vládnete pádnou rukou!“

S velkým zadostiučiněním jsem sledovala jeho rostoucí zuřivost. Král Arad byl prchlivý, ale tak snadno se nenechal vyprovokovat nikdy. Eran soptil a rozpřáhl se znovu.

„Výsosti, pamatujte, kdo jste,“ ozval se tichý hlas ze skupiny cizinců. „Přece se nenecháte vyprovokovat výrostkem!“

Bleskově jsem zaměřila původce. Vysoký, ztepilý muž. Světlé, na krátko střižené vlasy, modré, podivně hluboké oči, bledá, ale matná pleť. Tvář ne příliš souměrných, výrazných rysů. Zamračila jsem se na něj. Zkazil hru.

Král se silou vůle uklidnil. „Máte pravdu, doktore Marko. Nebudu ze sebe dělat blázna. Mladou, nezvladatelnou dívku přivede manželství rychle k pokoře. A já díky ní připojím jižní provincii ke své říši.“

Kdesi uvnitř mi začaly klíčit děs a hrůza, ale snažila jsem se je zahnat sarkasmem. „Jak si anexi představujete v reálu, Výsosti? Vždyť ani nejsem královnou!“

Zatnul čelisti, tváří mu prokmitla nejistota. „Co to blábolíš? Ty snad nejsi Edian Lindel, následnice trůnu?“

„Jsem, kým jsem, posledním žijícím Sokolem, ale manželstvím se mnou nezískáte nic,“ vysvětlovala jsem vítězoslavně. Tenhle systém byl k zbláznění, ale občas, jednou za dobu trvání vesmíru, se projevily i jeho kladné stránky. „Každému našemu králi musel jeho nárok potvrdit Knížecí sněm. A jejich životním partnerům taktéž.“

„Na mínění tlupy sedláků nehodlám brát zřetel.“

Přišel mi k smíchu. „Vaše volba. Ale v tom případě mě k ničemu nepotřebujete.“ Pobaveně jsem se rozhlédla. „Bylo mi potěšením.“ Vystřihla jsem úklonu jak z příručky dvorské etikety, obrátila se na patě a vykročila k východu.

Eran se rychle pohnul, popadl cíp šatů a přitáhl mě k sobě.

„Stupidní rituály pasáků ovcí mě nezajímají. Učiním z tebe svou manželku, ať se ti to líbí nebo ne! Díky tobě usednu na ereborský trůn. Vyplním dávné prokletí vašeho rodu. Porazím Sokoly! Zvítězím v zápase, který se vlekl celá staletí.“

Lepší už to nemůže být.

Pořád jsem se tvářila vzpurně, ale vnitřní odhodlání tálo jako sníh na slunci.

Malá, tmavá ložnice, kam mě poté strážní odvlekli, už se mně známému paláci v ničem nepodobala. Z uzounkého okénka jsem viděla jen tolik, abych pochopila, že tudy by byl případný útěk zhola nemožný.

Sklesle jsem se posadila na postel.

Sice jsem se holedbala, že sňatkem Eranovi na ereborský trůn nárok nevznikne. To pochopitelně byla pravda. Jenže naši horalé vládce Sluneční říše z duše nenáviděli. Pokud s některým z nich spojím život, pošpiním dobré jméno své rodiny.

Zavřela jsem oči. Na mysli mi vytanula žena, která se před lety ujala osiřelé horalské princezny. Rinóská královna Melek. Přijala mě ve svém domě jako dceru a zahrnula laskavostí a velkorysostí.

Útroby se mi zkroutily obavami. Mám ochránce a přátele tak významné, že by se při vyslovení jejich jména měla Eranovi rozklepat kolena. Jakmile se o událostech v Alisetu dozvědí, uspořádají trestnou výpravu, aby spálili Sluneční říši na popel. Jenže jak vidno, anáronský král si hrozbu odvety ze strany Černých jezdců vůbec nepřipouštěl. Kde je zakopaný pes? Co jsou cizinci zač? Jakou mocí disponují? Proč slouží tomu ubožákovi ze Sluneční říše?

Nerudná služebná večer přinesla džbán vína a nějaké jídlo. Všimla jsem si, že měla kolem kotníku obtočený stejný kovový kruh jako já. Navlékli mi jej, když jsem byla v bezvědomí. Holka měla kůži pod obojkem krvavou a zanícenou. Očividně na končetinu bolestivě napadala. Překonala jsem vrozenou nesnášenlivost vůči místním a zeptala se, co ten kruh představuje.

Nejdřív předstírala, že otázku přeslechla. Musela jsem promluvit zvýšeným hlasem a trochu pohrozit, aby začala vysvětlovat: „Nasadili všem v paláci okovy jako vězňům. Už nemůžeme svobodně přicházet a odcházet. Jakmile se pokusíš opustit brány, rozpálí se do běla. Uškvaří ti nohu.“ Ušklíbla se.

Nedokázala jsem si informace srovnat v hlavě. Co to je za komplikované kouzlo?

Když odešla, pokusila jsem se polknout aspoň jedno sousto. Chutnalo odporně, asi jako vězeňská strava.

Rozlámaná a lehce vyděšená jsem celou noc dumala nad nepřáteli.

Vetřelci nemohli patřit mezi démony, protože ty nelze na Svět vyvolat. Nebyli ani čarodějové, poznám jejich sílu. V sále jsem ji nezaznamenala. Ale přesto bez ohledu na svou lidskou podstatu ohrožovali svět zvláštním, nepřirozeným způsobem.

Kde se tady vzali? A co se snaží získat?

Nad ránem jsem krátce usnula, abych se probudila do svatebního dne.

Ohromující množství dvou služebných mě navléklo do šatů, které nejvíc ze všeho připomínaly dům. Horní půlku těla mi látka obepínala tak těsně, že mi znemožňovala dýchat. Od pasu dolů jsem vláčela neuvěřitelné množství spodniček a sukní. S něčím podobným skutečně nemáte problém udržet si patřičný odstup. Navíc trefit dostatečně ohavný odstín zelené vyžadovalo nepochybně značné úsilí. A použitý materiál? Jednoduše katastrofa.

Myslím, že v souvislosti s okolnostmi se otázka oděvu ukázala být nepodstatnou obtíží.

Ozbrojenci mě odvedli přes palácové nádvoří do chrámu.

O kráse místních svatostánků se vyprávěly legendy. Kruhové stavby s kopulí byly obehnané řadou sloupů, vyzdobené neuvěřitelným množstvím uměleckých děl a v každé roční době zasypané množstvím květin. Povznášející obřady doprovázela nádherná hudba vyhlášených sborů a hudebních těles.

Abych pravdu přiznala, nic z toho jsem nezaregistrovala. Slunce ztratilo sílu, barvy zešedly, vzduch se stal nedýchatelným, tóny hudby ulétly. Chrám zaplnili lidé, ale kdyby tam stály hliněné sochy, nepoznala bych rozdíl.

Cestou k hlavnímu oltáři, před nímž stáli kněz, Eran a jeden z cizinců, jsem se pevně rozhodla, že do manželství nevstoupím, i kdybych měla zaplatit životem. Hloupá smrt, ale co naděláte.

Probíhal obřad. Na můj vkus byl příliš dlouhý a nesrozumitelný. Pokud si vznešené chrámové skladby a zpěv mohutných sborů nedokážete užívat, opravdu proklatě se trápíte.

Nakonec přece jenom došlo na oblíbené fráze: „Vstupujete před svědky a bohy do manželství s Jeho Výsostí atakdále Eranem Sedmým bla bla bla?“

Nadechla jsem se. Podívala jsem se na rádoby snoubence. Bylo-li to možné, pociťovala jsem k němu ještě větší odpor než včera. Nenáviděla jsem celou jeho bytost od řídkých světle hnědých vlasů na temeni až po špičky obuvi.

„Ne! Rozhodně ne!“

„Ne,“ dodala jsem ještě jednou do mrtvolného ticha, kdyby snad někdo nerozuměl.

Eran otočil ptačí hlavu v podivně zpomaleném rytmu. „Cos to řekla?“

„Slyšels.“ Nechtěla jsem znít jako uštěpačná puberťačka. Ale stalo se.

Vlastně mě nepřekvapilo nic z toho, co následovalo. Aspoň ne zásadně.

Eranovi z očí sršely blesky. Pokynul hlavou na jednoho ze strážců. Ten přiskočil a zkroutil mi ruku za zády. Ozvalo se suché lupnutí. Před očima se mi roztančila rudá kola. Jauvajs, auvajs! Podklesla jsem v kolenou a všechny síly napnula k tomu, abych nevřískala nahlas.

Král se nade mne naklonil, jeho příšerný stařecký zápach mě zavalil.

„Řekni ano,“ zasyčel temně.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych zaplašila hrozící mrákoty. „Nebudu tvou manželkou prostě nikdy! Nepřinutíš mě. Jsem Sokol.“ Zvedla jsem hlavu a podívala se mu zpříma do očí.

„Zadrž!“ vykřikl doktor Marko dřív, než Eran a jeho vojáci stačili jakkoli zareagovat. „Máme dohodu, pamatuj.“

„Ty jsi žádnou neuzavřel,“ ušklíbl se cizinec, který stál panovníkovi po boku, malý muž s očima daleko od sebe a delšími kučeravými vlasy.

„Bohové přece nemohou požehnat svazku, k němuž byla žena donucena mučením v chrámu!“ namítl Marko zvýšeným hlasem.

„Hluboká pravda.“ Eran se ušklíbl. „Mám lepší nápad. Bude souhlasit dobrovolně.“ Starcův smrdutý dech otrávil vzduch. Úzké rty roztáhl v krutém úsměvu. Výraz v jeho obličeji mě děsil víc než představa přímého tělesného útoku. Ruka příšerně bolela a nemohla jsem s ní hýbat. Klečela jsem na podlaze a třásla se. Popadl mě za zlomenou paži a vlekl před chrám. Téměř jsem omdlela bolestí.

Dav obyčejných lidí na nádvoří vypadal asi tak nadšeně jako ovce obklíčené smečkou vlků.

„Stráže! Přiveďte mi blíž toho malého chlapce!“

Ozbrojenci zamířili k označenému dítěti. Vylekaná matka se snažila skrýt potomka za tělem. Naprosto marně. Vyrvali jí hocha z rukou a plačícího postavili před panovníka.

„Zabijte ho!“ přikázal Eran.

Takový krásný den. Slunce zářilo na blankytném nebi, listí stromů šumělo v lehkém vánku a odkudsi ze zahrad se ozýval ptačí zpěv.

Mrtvé dítě upadlo na dláždění.

„Ptám se znovu, staneš se mou ženou?“

Chtělo se mi zvracet. Zírala jsem na odporného starce. Zrůdu, která zabíjí vlastní lidi, aby dosáhla – čeho vlastně? Zadostiučinění? Potěšení? Pocitu moci a nadvlády?

Na vratkých nohou jsem udělala pár kroků a klekla k zavražděnému chlapci. Levou dlaň jsem namočila do kaluže krve, která se tvořila na mramorových dlaždicích. Přejela jsem si umazanou rukou přes obličej. Přes šaty. Rozetřela jsem krev dítěte všude, kam jsem dosáhla.

„Ano,“ pronesla jsem hluše. „Teď si tě vezmu.“

Z obřadu mě odvedli do jiného pokoje, než byl ten, v němž jsem strávila předchozí noc. Posadila jsem se na taburet uprostřed místnosti. Nepřišly ani služky, aby mi pomohly svléknout šaty. Osaměla jsem.

Cítila jsem se bídně ve všech směrech. Prosadila jsem si svoje? Nikoli. Ale ruku jsem měla na padrť. Dítě zemřelo. Jeho matka zešílela žalem. Úžasný výsledek. Propadala jsem se do beznaděje jak do černé tůně.

„Pláčem by sis ulevila. Já to nikomu nepovím.“

Mrkala jsem a probírala se ze stavu otupělého bezvládí.

Vedle sedátka stál doktor Marko. Na tváři měl nasazenou masku soucitu.

Pokoušela jsem se skrz mrákoty zprovoznit mozek. Jak se tady octl? Vždyť jsem seděla čelem ke vchodu. Nebyla jsem plně při smyslech, ale přece bych si všimla, kdyby dovnitř vstupoval vysoký muž.

Natáhl ruku, ale já bezmyšlenkovitě uhnula. Při pohybu mi paží projela divoká bolest. Neudržela jsem se a zasténala. Koneckonců, o co jde? Dnes už jsem za odbojného Sokola byla.

„Neboj se. Pomůžu ti,“ promluvil vlídně a opatrně jako na vyplašené divoké zvíře.

Nestála jsem o jeho laskavosti a snažila se dávat najevo odpor. Nejspíš jsem však vypadala schlíple. Lehce mi stiskl rameno v gestu útěchy. Popošel ke dveřím, otevřel a něco zavolal do chodby. Vrátil se. Přidřepl tak, aby se mi díval přímo do očí.

„Revolty už jsi projevila dost. Teď se musíš dát do pořádku. Přece je nenecháš vyhrát tak snadno!“

Co to blábolil? Na čí straně stojí?

Ve dveřích se objevila služka.

„Pomoz mi slečnu svléknout a ošetřit,“ přikázal.

Holka projevila obdobné nadšení jako já, ale asi jsme neměly na výběr ani jedna.

Použil nějaký cizokrajný magický předmět, pomocí něhož vyrovnal zlomenou paži. Zpevnil ji tak, že kůži obalil hmotou podobnou ovocnému želé, která následně zatuhla. Na dotek byla příjemná a hladká, nestudila. Jako zázrakem všechny bolesti ustoupily. Povolil ochromující strach.

Po všech ozdravných, nicméně únavných procedurách jsem skončila v posteli. Nebyla jsem schopna udržet víčka. Postával v nohou.

„Dal jsem ti léky na utišení bolesti. Zkus se vyspat. Přijdu tě za hodinku dvě zkontrolovat. Všechno dobře dopadne.“ A povzbudivě se usmál.

Přitížilo se mi. Připomněla jsem si dnešní obřad. Dala se očekávat svatební noc plná vášně. Oči mi náhle bděle zaletěly ke dveřím.

„Ehm,“ zašklebil se. „Předpokládám, že se obáváš plnění manželských povinností. Optimismus umírá předposlední. V tomto ohledu nebezpečí nehrozí. Musel bych se moc splést, a já se zpravidla nemýlím. Přeju sladké sny.“

Otočil se a odcházel k proskleným dveřím na terasu. Aha! Jako kdyby můj údiv přitáhl jeho pozornost, ukázal směrem do zahrady.

„Přidělili mi pokoje v protějším křídle tady přes trávník. Kdybys něco potřebovala, zavolej.“ Naposledy se povzbudivě usmál, otočil klikou a rozplynul se v podvečerním šeru.

Ležela jsem v poduškách. Ticho se rozlézalo vůkol jako švábi. Octla jsem se v královniných komnatách? Jsem prostě klikař. Od této chvíle vládnu Sluneční říši. Ha, ha, vtipy. Zavřela jsem oči.

Probudila jsem se do sluneční záře, odpočatá a uvolněná. Ruka dosud pobolívala, ale opravdu nepatrně. Očima jsem bloudila po kazetovém stropě z tmavého dřeva. Na modrém pozadí se leskly zlaté hvězdy. Posadila jsem se. Směrem k jihu vedly na terasu čtyři ohromná okna s prosklenými dveřmi uprostřed. Spustila jsem nohy na koberec s pestrým květinovým vzorem.

Na stolku stál podnos se snídaní. Čaj dávno vystydl, fuj! Žízeň mě přinutila odpornost vypít. Kousla jsem do koláče, sousto mi nabobtnalo v ústech. S obtížemi jsem polkla. Vybavila se mi Markova slova. Přece je nenechám vyhrát tak snadno? Copak já ještě neprohrála? Znovu jsem si kousla. Hnus.

Odložila jsem zbytek jídla a vyšla na terasu.

Čtyři křídla paláce svírala vnitřní dvůr. Udržovaný trávník zdobily okrasné stromy a keře. Zahrada působila příjemně a soukromě. Několika schody zdobenými balustrádou s množstvím kvetoucích rostlin jsem sešla na pažit. A v křídle napravo se otevřely prosklené dveře.

„Krásný dobrý den,“ pozdravil s úsměvem. „Cítíš se líp?“

Váhavě jsem pokývala hlavou. Zůstal stát na terase a rozpačitě si mnul ruce.

„Mohu tě pozvat na kávu? Čaj?“

„Kde jsou… všichni?“ zeptala jsem se stísněně. Mohu bojovat a položit život za vlast, ale provádět neplechu jen proto, abych poskytla záminku k perzekucím, se mi nechtělo.

„Vyspávají včerejší oslavu. Některým jsem už musel poskytovat odbornou pomoc proti těžké kocovině. Buď bez obav, ještě pár hodin bude klid. A já jsem neškodný.“

Jeho poznámka vysvětlovala mnohé. Přimhouřila jsem oči. Přešla zelený prostor a vystoupala schody.

„Líbí se ti muži?“ zeptala jsem se věcně.

Omluvně se pousmál a položil prst na ústa. „Raději to moc nevykřikuj. Boris o mém tajemství dosud neví.“

„Boris je kdo?“

„Velký šéf.“

Pokynul, abych vstoupila. Parkety byly vyskládány z různobarevného dřeva, kazetový strop zdobily motivy sluncí v modré výplni, uprostřed stála široká vyřezávaná postel. Ale tím veškerá podobnost s mými apartmány končila. Překvapením jsem vydechla. Zírala jsem na množství nezvyklého zařízení a nábytku z lesklého kovu či bílého materiálu. Účel přístrojů jsem si nedokázala ani představit.

Pokojem zněly podmanivé tóny a zpěv v jazyce, který jsem neznala. Tiché, naléhavé, překrásné. Vzpomínky a dotek budoucího. Smutek i naděje v dechberoucí kombinaci.

„Co je to,“ vykoktala jsem, „za zvuky?“

„Ach promiň,“ omlouval se. „Nechtěl jsem tě vylekat.“ Spěchal k jednomu z přístrojů. Dotkl se špičkou prstu horní desky. Zvuky utichly.

„Posaď se, prosím,“ vyzval mě a ukázal na stoličku.

Vyhověla jsem mu. Hlavou mi vířily otázky, ale neměly pořádně hlavu a patu. Co jsou cizinci zač, jak se objevili v Minaru, jak jsem se tu octla já, jakou uzavřeli dohodu s Eranem?

„Ta melodie…“ začala jsem nejistě, „mohli by hudebníci… pokračovat?“

„Pochopitelně.“ Pousmál se. Vstal a stejně se znovu dotkl zařízení. Tóny zaplnily vzduch.

Z přetrvávající nejistoty vsadil na společenskou zdvořilost. „Mohu ti nabídnout kávu nebo čaj?“

Nejraději bych se osvěžila čajem, ale nikdo zde ho neuměl správně připravit. Kávu nemám ráda.

„Mohla bych dostat pramenitou vodu? Mám žízeň.“

„Ach, odpusť, zapomněl jsem. Ty léky vyvolávají pocit vyprahlosti.“ Odešel do vedlejší místnosti, slyšela jsem téct vodu. Přinesl dva džbány, v jednom bylo víno. Tekutiny smíchal do dvou pohárů, podal mi jeden a posadil se s druhým naproti.

„Při Světlonoši, ty taky?“ vykoktala jsem zděšeně a ukázala na jeho kotník. Nosil stejný kruh jako já. Copak vetřelci jsou také vězni? Čí vlastně? Roztřásly se mi ruce.

„Správně.“ Kývl smutně hlavou. „Jsme na stejné lodi. Tak kde chceš začít? Otázkami, jak se tohle neštěstí semlelo, nebo úvahami, jak z toho ven?“

„Ona existuje cesta ven?“ vyhrkla jsem.

„Vždycky se najde nějaký způsob,“ povzdechl si. „Jenom někdy stojí za starou bačkoru.“

A tak jsem se během nádherného letního dne dozvěděla o nejstrašlivějším neštěstí, jaké mohlo náš svět postihnout. Nejen mou zemi. Nejen království Anáron. Celý náš Svět.

Kdesi daleko, v nejčernější části noční oblohy, svítí hvězda, kolem níž obíhá Markova planeta. Neuvěřitelně se podobá našemu Světu. Lidé odtamtud, pro odlišení je budeme nazývat Pozemšťané, začali využívat sil, které nedokázali ovládnout. Pomocí nich překonali mezihvězdnou prázdnotu a přicestovali k nám. Mockrát. Ale vždy se chovali jako opatrní návštěvníci.

Jenže pak se něco pokazilo. Jejich svět, planeta Země, zemřel.

„Jak se to může stát?“ vysoukala jsem ze sebe stísněně. Apokalypsu jsem si nedokázala ani představit.

Marko pokrčil rameny. „Pravda je, že zničit planetu nejde snadno. Když se vyjádřím cynicky, lidé museli spojit všechny síly, aby se něco podobného podařilo.“

Klesla mu hlava do dlaní.

„Nepřihodila se jedna věc, jedna katastrofa. Jeden viník. Nastala spousta událostí, faktorů. Všechno jsme jakž takž zvládali, jenže pohromy narůstaly. Vyčerpali jsme zásoby přímé energie, zničili vodu a vzduch, vyráběli čím dál účinnější zbraně, vykáceli lesy, které tvořily plíce planety. Dovolili jsme, aby část obyvatel soustředila veškeré bohatství a zbytek hladověl. Říká se dokonce, že vědci vytvořili umělou černou díru a ta začala nekontrolovatelně pohlcovat hmotu kolem. A pořád jsme chtěli vlastnit víc a vědět víc a všechno nám muselo sloužit. Nadřazenost a arogance zahubila úctu, pokoru a střídmost.“

Za této bezútěšné situace národy umírající Země rozhodly, že naposledy využijí svého technického umu. Vyslaly do vesmíru dva ohromné koráby s nákladem představujícím esenci civilizace – nejlepší odborníky jednotlivých oborů lidské činnosti, záznamy uměleckých a literárních děl, vědeckých objevů. Doprovodily je požehnáním a nadějí, že světlo Pozemšťanů nezhasne navěky. Doufaly, že někde jeho jiskra zapálí další oheň.

Nad popisovanou ideou jsem se zhrozila. Pochopila bych shromáždění věcí a záznamů. Ale výběr nejlepších lidí? Kdo je nejlepší? Každý je jiný. Každý hříšník má budoucnost, každý svatý minulost.

„V podstatě máš pravdu. Výsledek vidíš sama a je dost tristní.“

Na samotném konci putování, těsně před cílem došlo ke katastrofě. Rakety doletěly na totéž místo jako obvykle, ale brány někdo uzavřel. Náš Svět pro poutníky ze Země zmizel.

„Nikdo si to nedokázal vysvětlit. Doletěli jsme do míst, kde přístroje ukazovaly vaši planetu. První loď začala s přistávacím manévrem. Jenže sestupovala na povrch, který neexistoval. Pro kosmické plavidlo se operace stala osudnou. Všichni lidé zahynuli. Poklady zmizely v nenávratnu.“

Velitel druhého korábu, Boris, po této události zešílel. Nějakým ďábelským způsobem dokázal identifikovat příčinu neštěstí. Objevil mechanismus, který planetu chránil. Nalezl cestu ke skutečnému Světu a přistál. Ale cíle dosáhl s myslí černou jako nejhlubší močál. Rozhodně netoužil předávat božské jiskry, nýbrž odbojnou civilizaci ovládnout. Bojovat a pomstít se.

Samozřejmě mu to mnozí souputníci rozmlouvali. I s vědomím bolestné ztráty si přáli soužití v míru. Ti zůstali uvězněni na opuštěném ostrově uprostřed oceánu v místech, kde se kdysi rozkládal původní kontinent Rinó. Mezi dotyčné patřil i Marko. Jenže Boris potřeboval špičkového lékaře. Neboť vytáhl do války proti bezmocnému Světu.

Ale nic neprobíhá tak, jak si představujeme. Ukázalo se, že král Eran dokázal ovládat létací a počítací stroje Pozemšťanů. Neuměl jim poroučet, ale mohl je vyřadit z provozu či dokonce zničit. Vypadalo to na nepřekonatelný problém.

Dobře, pokročili jsme k dohodě.

Boris i Eran toužili po světovládě, pomstě a moci. Tak uzavřeli spojenectví. Král nechal na pokoji tajuplné mechanismy a Pozemšťané mu oplátkou unesli poslední princeznu nenáviděného rodu Sokola.

„Boris určitě lituje, že patříš panovníkovi. Ale pro tebe je král rozhodně lepší volbou. Je nemocný. Impotentní. Uspokojí ho pouze vlastnictví a moc. Nemůže ti ublížit. Nepřej si dostat se do spárů našeho opileckého šéfa.“ Z jeho slov mi zatrnulo.

Když skončil, pokojem se rozlézal mrazivý chlad navzdory slunečnému odpoledni.

„Co bude dál?“

„Netuším. Boris shromáždil partičku věrných a svoje plány nezveřejňuje.“ Marko se odmlčel a zavřel oči. „Osobně si nedokážu představit válku proti Světu, kterou vede armáda o dvaceti lidech bez ohledu na technické vymoženosti.“

Ztěžka jsem polkla. To že si danou záležitost neumíme představit, neznamená, že nenastane. A skutečnost nás zpravidla porazí.

Kapitola 1-1 z 33
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Antónia.B.20.2.2018
 

Pani Ivanka, vaše diela by som čítala od rána do večera. Aj Rusalku som prečítala za dva dni... jedným dychom. Takže ak sa rozhodnete pridávať texty častejšie, budem najšťastnejší čitateľ na MT. Ale ak to necháte aj na nedele, budem trpezlivo čakať a tešiť sa tak či tak.. S pozdravom vaša oddaná čitateľka

Antónia.B.19.2.2018
 

Konečne som sa dozvedela, kto je ten pán tajomný. Akosi mi to doteraz nedopínalo, keďže týždeň musím čakať na novú časť a obsah predošlej časti mi za tú dobu vyšumí. A objavovali sa nové postavy. Inak je to super čítanie, vedela by som si to predstaviť aj vo filmovej podobe. Dychtivo čakám na pokračovanie.:):):)

Ivana19.2.2018
 

Děkuji moc za stálou podporu. Uvítala byste, kdybych kapitoly přidávala častěji?

Antónia.B.19.12.2017
 

Ďakujem za malú útechu. Už sa veľmi teším na to,ako celý príbeh vyvrcholí.Bolo veľmi zaujímavé zistenie, že všetko sa to odohrávalo na inej planéte. Ja som taký gurmán, čo sa týka iných svetov. Možno sa dozvieme aj, ako sa planéta volá. Prajem veľa kreativity a veselé vianoce.

Ivana19.12.2017
 

Také Vám přeju krásné svátky plné pohody a radosti a do nového roku štěstí, lásku a úspěch.
Můj smyšlený svět se jmenuje Svět čarodějů, zkráceně Svět. My taky zemi říkáme Země.
Mimochodem nerada to přiznávám, ale Sokoly považuji za svoje vůbec nejslabší dílo. Jenže na ně navazují Havrani, a ti se mi zase povedli. Zkuste vydržet.

Antónia.B.18.12.2017
 

Pani Ivanka, ste samé prekvapenie, ale o to predsa v písaní ide. Je to super, len mi je trocha ľúto mojich obľúbencov Chiky a Arada. Čítam ďalej.Keby bolo viac hviezdičiek, dám kľudne aj desať. :)

Ivana18.12.2017
 

Milá Antonie, děkuju, děkuju, děkuju!!! No, co se týče Arada a Chiky, žili šťastně až do smrti, teda skoro. Další útrapy jsem na zemi, které vládli, seslala až po jejich smrti, páč jsou mi taky náramně sympatičtí. Snad si najdete oblíbence i v další generaci.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Ivana Nováková

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •