IKAR CZIKAR CZ

Znamení slunce III - Ledová koruna (Ivana Nováková)5.11.2017
 

5
 počet hodnocení: 1
přečtené 1873, Komentáře 13

 

Ledová koruna - Poutnice

Řídím se teorií permanentních šťastných konců. Život je tvořen řadou po sobě jdoucích obtíží, které je zapotřebí vyřešit. Jakkoli. Na výsledku příliš nezáleží, důležité je, že jsou nástrahy překonány. Čímž nastane šťastný konec. A na konci všeho čeká smrt, z kosmického úhlu pohledu velkolepý závěr. Poté vás už nic nebolí, žádná starost netrápí.

Cestovala jsem zemí Anáron v poselstvu královny Bestare. Navzdory skutečnosti, že družinu tvořili z valné části Černí jezdci, mě nějací pobudové unesli a odvlekli do pustiny. Obtíž. Utekla jsem jim. Šťastný konec. Jenže jsem v zimních horách zabloudila. Obtíž. Už třetí den se potácím hlubokými roklemi sevřenými nebetyčnými skalnatými vrcholy. Jsem unavená, hladová, zmrzlá.

Teď tu ležím a předpokládám, že nastal čas na velkolepý kosmický závěr.

Ukryta pod závějí sněhu číhala nastražená past na zvěř. Chytila jsem se já. Nohu mi secvakly železné zuby. Bolelo to hodně, ale nijak nepřekonatelně. Jsem hodně prochladlá a doslova necítím ruce a nohy. Z téhož důvodu rána nekrvácela tak moc.

Železa jsem uvolnila a končetinu vyprostila. A vyčerpala poslední zbylé síly. Na nohu nemůžu došlápnout. V hlavě mi hučí temná mlha. Ráda bych neztratila vědomí, ale není moc, která by tomu zabránila. Chlad sněhu přestává být alarmující. Zírám na rozeklané vrcholky hor, jejichž ledové špice tvoří proti blankytnému nebi podivnou korunu.

Oči se mi samy zavřely.

 

Jauvajs! To je bolest!

Probrala jsem se z mdloby, ale než jsem stihla vykřiknout, vyděsila jsem se natolik, že mi hlas vypověděl službu.

Čekala jsem, že zmrznu. Obávala jsem se útoku vlků. Místo toho jsem zírala na dvě prapodivná individua, celá zarostlá a chlupatá jako medvědi. Dobře, většinu ochlupení obstaraly kožešiny, do nichž byli tvorové zahaleni. Nad hustým plnovousem vykukoval u obou kousek snědého obličeje a vykulené oči, jednou zářivě modré a podruhé jantarově zlaté. Zcela zjevně se mě pokoušeli zvednout na jakési saně, a při manipulaci zavadili o mou poraněnou nohu.

Zlatooký promluvil.

Zatínala jsem zuby, abych nekřičela. Tak jsem si nemohla ani úlevou vydechnout. Jakkoli vypadali divoce, byli to lidé. Zřejmě se mi podařilo zabloudit do jižní anáronské provincie Ereboru. Jejich řeč jsem ještě nikdy neslyšela, ale kupodivu se velmi podobala mé rodné. Rozuměla jsem jim. Muž vyjadřoval hlasitý údiv, co jsem za tvora.

Modrooký překonal rozpaky a znovu se ke mně naklonil. Jedním rázným pohybem mě umístil na saně. Jejdanánku! Bolelo to pekelně. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku, abych jejich zděšení nepřiživila zvířecím řevem. Zlatoočko nepřestával vznášet výhrady vůči mé osobě, ale pomáhal druhému v záchranných pracích. Modroočko mi dal napít jakési pálivé tekutiny. A následně nevím nic.

 

Moje zraněná holeň sloužila jako skvělý alarm a budík v jednom. Zřejmě jsem nějak absolvovala cestu k lidskému obydlí a zde se mě kdosi pokusil sundat ze saní a odnést do budovy. Rozdrásané svaly a poškozená kost důrazně zaprotestovaly a já se neudržela. Vykřikla jsem.

Kromě mých zachránců se kolem saní shromáždil dav divoce vlasatých tvorů se snědými tvářemi. V životě jsem neviděla tak zvláštní lidi. Což znamená, že já jim musela připadat taky jako zjevení. To vysvětluje mnohé.

Vzrušeně nade mnou debatovali. Nejpodivnější bylo, že z jejich slov zazníval čistý strach. Čestně přiznávám, že jsem výlupek severských nectností. Zhýčkaná, paličatá, náročná, nezvladatelná. Ale nikdy bych neublížila zvířeti, natož člověku, ani kdybych byla v plné síle. Což momentálně neplatilo ani omylem.

Ráda bych vstoupila do jejich diskuze a pokusila se rozptýlit jejich obavy, ale měla jsem co dělat, abych se bolestí nepočurala. Až se trochu vzpamatuju, budu potřebovat mazání na křeče zatnutých čelistních svalů.

Podle všech příznaků nejspíš došlo k méně významnému šťastnému konci. Modrooký medvědí muž mě odnášel dovnitř. Octla jsem se v teplé a čisté místnosti s trámovým stropem a chlápek mě složil na lůžko. Světlovlasí horalé o mě pečovali. Svlékli mi promočené oblečení a nasoukali do čistého a suchého. Jednalo se o velmi dobře zpracovanou vlnu, ale bez výhrad nejnuznější oděv, jaký jsem kdy na sobě měla. Volná halena s jednoduchou rázovitou výšivkou a přes to měkký pletený kabátek. Oblečení mě zahřálo, ale s velkou dávkou lítosti jsem se loučila se svými starými šaty.

Všichni v sídle měli dlouhatánské vlnité vlasy s různobarevnými pramínky, mezi nimiž převažovala plavá, a hladké snědé tváře. Vousy zdobily pouze dva divoké lovce, kteří mě zachránili. Vzhledem k tomu a také k plandavému oděvu se příslušnost k jednotlivému pohlaví rozlišovala obtížně. Takže předpokládejme, že žena mi ošetřila nohu a dala napít. Následně jsem upadla do mrákotného spánku.

Probudila jsem se uprostřed noci. Ohřívadlo vyhaslo a v místnosti se citelně ochladilo. Jakási postava se pokoušela oheň znovu rozdělat s tlumeným klením. Sotva se jí to podařilo, narovnala se.

Tehdy jsem ho vlastně poprvé uviděla. Nejkrásnějšího muže Světa. Bohaté vlasy do půli zad se zlatými pramínky. Oči zářivě modré jako safíry. Hladká snědá tvář. Ano, jeden z lovců, ale vykoupaný, oholený, v místním volném oděvu. Zcela zjevně opilý.

Setkali jsme se očima. Kdyby to nebyl mrtě nejpohlednější chlápek, kterého jsem kdy viděla, už by mě skoro urážel jeho vyjukaný výraz. Narostla mi snad druhá hlava nebo co? Pokusila jsem se posadit, ale tělo mě neposlouchalo.

Překonal údiv, přistoupil k posteli a nadzvedl mě. Podložil mi záda polštářem.

„Nemusíš se bát. Nikdo ti neublíží.“

Jeho slova mě docela vyděsila. Tušila jsem, že se místním nepozdávám, ale že by jejich nesnášenlivost došla až tak daleko?

Podal pohár, pomohl mi napít se. Víno smíchané s vodou mělo úžasně osvěžující účinek. Nabídl mi misku s jídlem.

Člověk je nevděčný tvor. Touto dobou jsem mohla umírat na sněhu v pustém údolí. Místo toho jsem seděla v suchu, teple, popíjela víno a na klíně držela hluboký talíř s božsky vonícím pokrmem. A já se cítila trapně, protože mi chyběl – příbor.

Překonala jsem nesmyslný ostych a prsty si nabrala trochu pečeného masa s kousky zeleniny a roztrhanými plackami. Bylo to dobré, ale po několikadenním hladovění bych si pochutnala i na sucharech.

Posadil se na stoličku naproti. Nespouštěl ze mě oči, což mě znervózňovalo, ale hlad je nejlepší rozpouštědlo předimenzovaných společenských návyků.

„Ty mi nerozumíš, viď?“ zeptal se spíš sám sebe.

Ráda bych mu odpověděla, ale měla jsem plnou pusu. Promluvit v takové situaci bylo daleko za hranicí slušného chování.

„Který vítr tě přivál?“ povzdechl si. Nemohl víc zdůraznit, jak jsem tu nevítaná. Skoro mi zaskočilo.

Díval se na mě a polohlasem pokračoval v hovoru. Než se naskytla příležitost, abych promluvila, došlo mi, že se krásný neznámý potřebuje vypovídat, a to někomu, kdo ho vlastně nemůže slyšet. A tak jsem zůstala zticha.

„Jenom jsem odjel navštívit přítele. Zalovit si v zimních horách. Trochu odlehčit tíseň na duši, která mě svazuje od jara do zimy, den co den. A v nejhlubší závěji naleznu tebe. Ženu s vlasy tak černými a pletí tak průsvitně bledou, jaké nikdo nikdy neviděl. S očima barvy starého stříbra. Chycenou do mých pastí. Ulovil jsem si vlastní osud.“

„Eh, při Světlonoši, jsem patetický, až to hezké není,“ pokračoval po krátké odmlce. „A ještě ke všemu mě v této skrýši odhalil ten blbec Taro. Sotva jsem uviděl jeho úlisný obličej, obrátil se mi žaludek. A nezmůžu nic. Důvod jeho příjezdu znám lépe než on sám. Touží po královském řetězu, až se mu tmí v makovici. A mě považuje za protivníka. Cha! Bude požadovat, abych se chopil státních záležitostí. Sjednotil zemi. Zabojoval za její svobodu. Copak všichni členové mého rodu nečinili totéž už celá staletí? Jako kdyby nebyly vyčerpány všechny možnosti, které se kdy kolem jenom mihly.“

Pomalu spustil hlavu do dlaní. V nastalém tichu bylo slyšet praskání ohně v ohřívadle.

Teď by se hodilo, abych promluvila. Údivem jsem však nenacházela slov. Zírala jsem na vysokého štíhlého fešáka s obličejem mýtického krasavce. Panovník? Neměla bych podléhat stereotypům, ale v úloze neotesaného lovce mi připadal hodnověrnější. Musela jsem poměřovat svého zachránce s králem Testevalem. Jako kdybych vedle sebe postavila rozjíveného uličníka a vznešeného poloboha.

Hluboce jsem vzdychla. Trhl sebou a probral ze zadumání. Povstal a přistoupil blíž. V tu chvíli jsem zapomněla na všechny výhrady. Z toho muže čišela sexuální přitažlivost tak mocná, že jsem se musela silou přemáhat, abych se mu neotevřela. A to jsem se necítila nejlépe. Noha mě bolela pekelně a tělo mi spalovala horečka.

Možná si svého kouzla nebyl vědom, ale pravděpodobněji mu zdravý rozum napověděl, že já nejsem momentálně vhodný objekt vášně. Sáhl mi na čelo, měl příjemně chladnou dlaň. Zachmuřil se. Potichu zaklel. U všech bohů, jeho osobní vůně mě téměř pokácela. Samozřejmě na záda s koleny od sebe.

Ze všech zbývajících sil jsem se snažila držet kamennou tvář. Stále mě pozoroval. Nejspíš o něčem úporně přemýšlel, protože nakonec pohodil hlavou a pronesl úsloví, kterému jsem neporozuměla dokonale. Asi se rozhodl porušit nějaké základní pravidlo.

Poklekl mi k nohám a mně se zadrhl dech. Pak opatrně zvedl ruce dlaněmi vzhůru na znamení, že mi nechce ublížit.

„Vím, že nerozumíš,“ promluvil tiše. Vložil do slov značnou dávku laskavosti. „Bude to velmi bolet. Ale zachráním ti nohu. Možná i schopnost tančit.“

Nikdy na mě nikdo tak nepůsobil. Nechala bych si od něj líbit cokoli.

Vedle postele stál jednoduchý dřevěný stolek. Kromě džbánu s nápojem a odložené jídelní misky na něm ležela i glazovaná keramická nádobka s mastí. Odhadovala bych vepřové sádlo, ale ve vzduchu se vznášela jemná vůně levandule, možná jsem se zmýlila. Sáhl po ní a natřel si ruce. Zlehka se dotkl poraněné nohy.

Vůkol se rozzářilo jasné světlo. Mám s kouzly přiměřenou zkušenost. Dostala jsem přímý zásah velmi silného proudu magie. Myslím, že jsem vykřikla. Ale jistá si nejsem. Nebolelo to, nebo možná trochu. Žilami mi protékal čistý oheň. Cítila jsem, jak tisíce čarovných prstíčků napravují následky krutého zranění, jak se poškozené tkáně zacelují.

„Odpusť,“ zašeptal zoufale.

Tentokrát jsem zírala já. U všech bohů, vždyť mě právě zachránil!

A mimo jiné jsem vysílala k nebesům proud modliteb. Měla bych si přát uzdravení. Návrat do vlasti. Štěstí pro všechny bytosti Světa.

Chci jedině jeho!

 

**************************

Seděl na honosném křesle v největším sále. Přes ramena měl přehozený plášť ze vzácných kožešin. Na prsou se mu skvěl královský řetěz se znakem Ereboru. Mračil se na celý svět. Při Světlonoši, jak rád by se jednou mýlil.

„Správce Ogulbodi zatoužil po Irvin, nejstarší z dcer knížete Lehry. Kníže mu ji odmítl dát, tak ji správce unesl a znásilnil. Poté se dožadoval uzavření sňatku a vyplacení věna. Kníže vytáhl na Aliset, aby získal dívku zpět. V krvavé bitvě byli pobiti téměř všichni členové knížecí družiny. Sám Lehra padl do zajetí. Správce jej tak dlouho mučil, až Irvin souhlasila se sňatkem. Kníže však v kobkách zahynul a Irvin skočila ze skály. Správce se zmocnil Lehrova hradu a mučí, znásilňuje a vraždí zbytek knížecí domácnosti. Co s tím budeš dělat, králi?“

V sále to hučelo jako v úle. Král vzteky zatínal pěsti.

„Jak ses o nešťastné události dozvěděl ty sám?“

Taro se ušklíbl. „Neukryl jsem se před potížemi země v Mandlovém údolí a netoulám se bezstarostně po horách.“

Arad vyskočil z křesla, třemi dlouhými skoky překonal vzdálenost a rudý vzteky se ke knížeti naklonil. „Zajímá mě, jak ses o tom dozvěděl?! Požádal tě Lehra o pomoc, když vytáhl na Aliset? Ale ty jsi odmítl! A nyní chceš obvinit mne z liknavosti?“

„Za tvé vlády se hroutí vše, čeho dosáhli předchozí panovníci rodu Sokola. Král Rei se musí v hrobě obracet, když vidí tebe na trůnu.“

„Mlč!“ ozval se velmi ostře Hevlin. „Ani se neopovažuj vyslovovat jméno starého krále a urážet toho současného. Válčí se už věky, vesnice i města jsou pustá, lid umírá na hladomor. Co ty sám navrhuješ podniknout v boji proti správci?  Přijel jsi pouze vyvolávat spory nebo i něco vykonat?“

Arad zhluboka dýchal a v duchu děkoval nejlepšímu příteli. Svou promluvou odvrátil pozornost. Zachránil panovníka před neuváženým činem z prchlivosti. Byl by býval Taru na místě zabil. Vrátil se ke křeslu a s prudkým máchnutím pláště se posadil.

„Tak co mi radíš?“ zeptal se zlověstně.

„Měl bys povolat do zbraně všechny muže, starce i chlapce, kteří unesou zbraň, i ženy, pokud budou chtít, sestavit velkou armádu a vytáhnout na správce do Alisetu.“

„Ó, jak jsi moudrý,“ zvýšil hlas Hevlin. „Jak chceš budovat vojsko, když počet anáronských vojáků převyšuje množství práce schopných obyvatel této země? V každé vesnici se usídlila hlídka. Hlavní město je v obležení správcových žoldáků.“

„Na tvých državách, králi, můžeme shromáždit bojovníky, posílit je kouzelnou mocí a vytáhnout proti uchvatitelům.“

„Čím dál lépe,“ pronesl Arad. „Proč myslíš, že je Mandlové údolí pod ochranou Mocných? Protože se tam nikdy neválčilo a neprolévala krev. Toto pravidlo nesmím, a ani nechci porušit. Navíc obrana při vchodu do údolí neumožní vstup komukoliv.“

„Snad bys mohl, králi, pro jednou učinit výjimku a Strážné kameny uspat.“

To by se ti hodilo, pacholku, pomyslel si Arad. Taro neměl do kouzelného údolí přístup nikdy. V tom byl zakopaný pes.

„Ne, Mandlové údolí chrání své obyvatele a já bráním údolí. Tvůj nápad je nebezpečný a hloupý. Nepoženu svůj lid na jistou smrt.“

„Tak co hodláš podniknout?“ zeptal se jedovatý štír výsměšně.

Odpověď neexistovala. Arad vstal a došel k oknu.

Ledově modrá krajina zmizela a celý obzor mu před duševním zrakem zaplnila ohnivá písmena dávného prokletí. Všichni Sokolové se snažili mocnou kletbu zlomit. Hledali prostředek silnější než hněv dávno mrtvého krále. Arad se po své korunovaci vypravil dokonce na bájnou horu Ereb a prosil samotného Světlonoše o pomoc. Tehdy málem přišel o život, ale nezdálo se, že by měla prosba nějaký účinek.

„Na jaře uspořádáme sněm na tvém hradě v Dolní zemi, Taro,“ promluvil nakonec. „Do té doby vymyslím nějaké řešení. Dnešní slyšení je u konce.“

 

*******************************

Můj život se dostal do fáze komplikací.

Božsky sličný panovník místních divochů se víckrát neukázal. Jeho přítel s jantarovýma očima se přišel několikrát přesvědčit, jak je o mě pečováno. Zřejmě vládl tomuto sídlu. Nezkoušel se mnou hovořit a já si nebyla jistá, zda je vhodné prozradit, že místní řeči rozumím.

Moje zranění se hojilo kouzelně. Potřebovala jsem jenom klid, teplo a trochu jídla. Všeho se mi dostávalo v přiměřeném množství. Poměřováno s vyhlídkou na smrt v pusté zimní krajině. Jsem severská kněžna. Jsem zvyklá na přepych v naprosto extrémní úrovni. Z toho důvodu jsem nedokázala odhadnout, do jaké míry mě obklopují životní podmínky běžné pro většinu obyvatel Světa, nebo strádám nouzí. Trávila jsem dlouhou řadu dní v komůrce s holými stěnami, na úzkém lůžku s pichlavým slamníkem a jedla občas misku obilné kaše, pokud na mě sloužící dočista nezapomněli. Bolestně se mi stýskalo po vlasti.

Vůči vlasatým horalům jsem pociťovala vzrůstající bázeň. Starali se o mě s obtížně skrývaným odporem. Neubližovali mi, ale v domnění, že jim nerozumím, o mně hovořili s nenávistí.

Sotva jsem se udržela na nohou, rozhodla jsem se, že uprchnu. Má-li mít moje současná situace šťastný konec, musím si jej sama zajistit.

Oslnivě úžasný plán měl několik slabin. Především můj vlastní zdravotní stav. Smrti jsem unikla, ale do silné seveřanky jsem měla zatraceně daleko. Chybělo mi nutné oblečení, jak teplý plášť s kapucí, tak pořádné boty. Obojí mi odnesli a už nevrátili obyvatelé sídla. Kupodivu se mi na stolku z borového dřeva vedle postele objevila kupička mých šperků. Jenže zlato a drahé kamení před chladem a sněhem nikoho neochránilo.

Nevím, zda by k následujícím událostem bylo bývalo došlo, kdybych zůstala ležet v posteli a předstírala nemohoucnost. Každopádně jsem svou aktivitou rozhýbala kola osudu.

Celá zesláblá jsem opatrně spustila nohy na podlahu. Nestudila, protože byla vyhotovená z borových fošen. Praktické, usoudila jsem. U nás doma jsme celý dům vydláždili kamenem a poté nakoupili brutálně drahé koberce ze zámoří, abychom nezmrzli.

Pomalu jsem se postavila. Zranění dosud pobolívalo. Pokusila jsem se udělat krok a poté druhý. Skvělé! S tancem bych to zatím nepřeháněla, ale rozvážná chůze se dařila. Šourala jsem se ke dveřím. Vzala jsem za kliku.

Vchod nebyl nijak zajištěn. Otevřela jsem a vykoukla na chodbu. Podlaha z šedého kamene, bíle omítnuté, holé zdi, prostá špaletová okna, trámový strop. Nikde nikdo. Opustila jsem bezpečí pokoje pro hosty a ploužila se směrem, o němž jsem se domnívala, že vede ven.

Výhled z okna mě zklamal. Nacházela jsem se v prvním patře a dívala se na dvůr nebo nádvoří křižované cestičkami vyšlapanými ve sněhu. Prostor byl obestavěn dalšími budovami, vesměs čtyřpodlažními. Protější palác měl bohatě zdobené okenní rámy a na zdech mnoho reliéfů. Zřejmě sídlo pana Zlatoočka.

Moje zírání ven přerušil hlasitý jekot. Lekla jsem se a otočila. Na opačné straně chodby stálo maličké, asi tříleté vlasaté dítě a vřískalo. Člověk by hádal, že mu právě krysy okusují palečky u nohou, ale nikoli. Zmenšenina divocha se vyděsila při pohledu na mě.

Ani jsem si nestačila uštěpačně pomyslet, jak klidný muselo mít dítko život, pokud jsem já to nejhorší, co ho mohlo potkat, když se zpoza rohu vyřítila rozlícená osoba. Nejspíš matka. Bleskově vyhodnotila situaci a s křikem se vrhla ke mně.

Moje zranění útěk znemožňovalo.

Navíc hluk přivolal spousty dalších obyvatel sídla. Vyrojili se ze všech stran a rychle mě obklopili. Urostlý svalnatý týpek, jehož bych si se ženou určitě nespletla, mě napadl se zarputilostí, s níž by mohl zápasit s rozzuřeným medvědem. Po jeho útoku jsem se skácela na zem. Zvedl mě lehce jako pírko. Drtil mi ruce, nemohla jsem se pohnout.

Nebránila jsem se. Chlápka bych nepřeprala ani v plné síle. Navíc jsem svou pasivitou chtěla horaly přesvědčit, že nejsem nebezpečná.

Hloupá chyba.

Z nenávistných výkřiků jsem pochopila, že se chystají mě popravit. Muž mě táhl po chodbě ven z budovy. Budiž mi poslední útěchou, že jsem původně mířila správně. Kolem se seběhli snad všichni obyvatelé hradu. Spílali, hrozili pěstmi.

Měla jsem strach.

Ale mnohem silněji se ve mně zvedal pocit nepatřičnosti a chladného údivu. Nerada to přiznávám, ale i lehkého pohrdání. Něčeho takového by moji krajané, ani ti nejprostší, nebyli nikdy schopni. Místním lidem jsem nezpůsobila nic zlého. Přesto si na mě vylévali zlost, žal a zklamání z neuskutečněných tužeb bez nejmenší příčiny. Jak ubohé!

Horal mě dovlekl na nádvoří. Byla jsem bosa a zledovatělý sníh se mi bolestivě zakousl do chodidel. Což bude nejspíš nejmenší obtíž z těch, které mě čekají.

„Na hranici s ní! Upálíme ji zaživa!“

Bezva! Nechtěli byste mě oběsit na vlastních střevech?

„Co se to tu děje?!“ zaburácel výkřik od vchodu do šedivého paláce.

Na rozlícený dav měl hlas jejich vládce velmi rozvratný vliv. Hlasy ztratily na síle, pěsti poklesly. Chumel se rozestoupil.

„Co jste měli v úmyslu spáchat?“ zuřil Zlatoočko. „Zbláznili jste se všichni? Seberte odvahu a běžte upálit pana správce! Je snadné plýtvat kuráží na bezbranného a chorého tvora!“

„S černými vlasy a bledou pletí vypadá jako nemrtvá bytost. Nemluví, neprojevuje žádné myšlenky či pocity. Zázračně se uzdravila ze smrtelného zranění. Je to zplozenec temných sil,“ ozývaly se brumlavé námitky.

Zlatoočko na mě pohlédl a prudce se nadechl. Ani jsem mu nemusela číst myšlenky. V hloubi duše s lidmi souhlasil. Přesto se otočil a obořil na ně: „Připadá vám, že je kolem málo krutosti a zbytečné smrti? Chcete sami sobě dokázat, že jste horší než správce?“

„Volal jsi mě?“ ozval se unavený hlas. Všichni se otočili k modrookému krasavci, stojícímu pod bohatě zdobeným portálem paláce.

Zlatooký zatnul pěsti. „Jistě, jasný Sokole. Braň právo a spravedlnost ve své zemi!“

Sokolův obličej byl čitelný jako školní písmo. Zračila se v něm rozmrzelost. I on si mě změřil od hlavy k patě. Ale tím, co si myslel, jsem si nebyla ani vzdáleně jistá. Pohledem se zastavil na bosých nohou ve sněhu a možná se jenom zdálo, že se lehce otřásl. Zadíval se mi do očí.

„U Světlonoše, nechte toho rámusu,“ pronesl tak unaveným hlasem, až shromáždění kolem dočista ztichlo. „Nemohli jste si k podobným veselicím vybrat aspoň lepší počasí? Nemáte na práci nic důležitějšího?“

Hněv pozvolna vyprchával a lidí se zmocňovala nejistota.

„Velmi šetrně ji dopravíte zpět na lůžko,“ přikazoval tichým hlasem Zlatooký. „Na svém hradě nestrpím žádné násilí!“

Otrávený král se otočil a vrátil do paláce.

Kapitola 1-1 z 9
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Antónia.B.11.12.2017
 

Hneď po prvej vete, som dostala ranu do srdca a písmenká sa mi miešali so slzami. Hovorím si,"Tak toto nedočítam,"ale spomenula som si na šťastné konce, ktroré ste sľubovala.Moje srdce zaplátali Aradove prvé slová. Skvelé čítanie.Ďakujem

Ivana11.12.2017
 

Milá Antonie, jste mým sluncem. Děkuji za věrnost a laskavé komentáře.

frydlant26.11.2017
 

Já sice fantasy moc nerozumím a nesleduji teto příběh od začátku, ale dle mého názoru... odehrává-li se to v minulosti, neměly by tam být výrazy z ryze současného jazyka jako "Jupííí", "báječný" nebo "soukromá schůzka."

Ivana26.11.2017
 

Ano, to je častá námitka. Jednak si myslím, že i v minulosti existovala "módní" slova, která vyjadřovala události či pocity tímto způsobem. Lidé tenkrát totiž žili svoje současné životy :-). Navíc román se neodehrává v minulosti, ale ve vymyšleném světě. Připadá mi poněkud omezující přebírat pravidla z historických románů - proč taky? A především - četl jste něco od Pratchetta? Neboli - a přece kráčí!

frydlant19.12.2017
 

Dobrý den, jistěže znám Pratchetta.Ne jeho poslední díla, ta už podle mně nedosahovala úrovně Pyramid nebo Sekáče. Otázka vkusu. Nicméně Pratchettovy knihy jsou komediálně laděny. Právě na tom se smějete, když se do historických reálií připletou slova za současnosti, nebo způsob myšlení současných lidí, viz Pohyblivé obrázky, myslím, že tak se to jmenovalo. Jde o to, jak chcete, aby váš román vyzněl. Vážně- nebo zábavně?

Ivana19.12.2017
 

Těžká volba. Jelikož život obě stránky dost neurvale míchá, asi se o něco podobného pokouším i ve svých dílech. Máte pravdu, jedná se o otázku vkusu. Osobně považuji literaturu za zábavnou záležitost. Nehodlám řešit případnost určitých slov v textu, který vlastně vůbec není historický.

frydlant31.12.2017
 

Pokud text opravdu nemá v úmyslu být historický, potom se mě líbí obzvlášť první odstavec. Střídání krátkých a dlouhých vět. Ironie. Nadhled hlavní hrdinky. Pokračovat v tomto duchu.

Ivana1.1.2018
 

Postavu Chiky jsem dopsala dlouho poté, co jsem Ledovou korunu dokončila. Původní verze mi připadala strašlivě tragická. Proto se taky v novele střídá ich a er-forma. Text možná není úplně sourodý, ale aspoň není truchlivý.

Antónia.B.26.11.2017
 

Dvôvera sa narušila, je mi ľúto oboch mužov,len dúfam, že si to zase neodnesie len ona. Dychtivo čakám na ďalšiu časť.
Zdravím

Antónia.B.19.11.2017
 

Nečakala som, že dáte novú kapitolu ešte dnes. Veľmi sa mi uľavilo. Ďakujem. Budem čítať ďalej.

Antónia.B.19.11.2017
 

To som rada.Už sa veľmi teším, šťastné konce milujem. Dúfam že sa dočkám čoskoro. Zdravím.

Antónia.B.19.11.2017
 

Ježiši, to ju fakt zamordovali? Len dúfam, že to bude najaký klam. Píšete úžasne, akoby ste bola sama z tej doby. Teším sa na pokračovanie, ale s obavou, čo bude ďalej. Prajem veľa zdaru v písaní a mierumilovnejšie pero :)

Ivana19.11.2017
 

Klídek!!! Ujišťuji Vás, že jsem odbornice na happy endy. A moc, moc, moc děkuju za reakci.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Ivana Nováková

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •