IKAR CZIKAR CZ

Znamení slunce II. díl - Červená kniha (Ivana Nováková)6.8.2017
 

5
 počet hodnocení: 1
přečtené 662, Komentáře 0

 

Znamení slunce II, 3. kapitola - Pravda ve víně

Vůně suchého vzduchu v ní vyvolávala pocity nostalgie a marné touhy. Tymián, vyprahlá země, slunce. Modrá obloha, na níž jeden beránek honil druhého, teplý větřík, šumění listů, vrzání cikád v trávě, prostě pohoda. Opřela se zády o stříbřitou kůru olivovníku a utrhla si další kuličku hroznového vína. Rozkousla ji a vychutnala lahodnou šťávu. Odpočívali na vršku kopce, pod nimi se rozkládala úpravná zahradní říše knížete Aldy.



„Nesu svačinu,“ volal Martan vesele. Kráčel cestou mezi vinicemi, černé vlasy mu čechral vítr, kabátec měl rozepnutý. Přimhouřila oči.



„To mě zajímá,“ probral se z dřímoty Testeval, který ležel rozplácnutý v trávě nedaleko. „Holenku, doufám, že jsi nezpůsobil mezinárodní konflikt. Už nejsme doma. Každý oblázek tu má svého vlastníka. Zde si nemůžeš ulovit k snědku všechno, co ti přeběhne přes cestu.“



Martan došel až k nim, držel cosi v šátku a na kamarádova slova se zazubil. „Snad nebude tak zle.“ Posadil se do stínu vedle Bestare a položil jí do klína svou kořist. Rozvázala uzel.



„Obešel jsem vinice v okolí a utrhl jsem z každé jeden hrozen na ochutnání. Mám v plánu provést výzkum, zda je možné podle chuti odlišit jednotlivé odrůdy vína už ve stadiu ovoce.“



„Skvělé!“ rozzářila se. „Miluju objevy odhalené nad poživatelnými vzorky.“



„Oběma vám spadla stodola na hlavu,“ zhodnotil je ospale Testeval. „Copak jeden nebo druhý rozumíte vínu? Poznáte snad odrůdy v tekutém stavu, vyjma rozdělení na víno červené nebo bílé? Na vaše vědecké výsledky jsem upřímně zvědav.“ V rozporu se svými slovy zavřel oči.



Bestare a Martan se po sobě podívali, ona pokrčila rameny. „Je to puntičkář. Taková drobná, nepatrná překážka nás přece nemůže odradit.“



Se smíchem přikývl. Vzal do ruky hrozen s největšími bobulemi, jednu utrhl a podal společnici. „Ochutnej.“



Poslušně rozkousla kuličku, on udělal totéž. Podle zaujetí, s jakým polykali dužinu, odpovědně analyzovali chuť.



„Řekl bych, že se jedná o víno mladé, svěží a lehké, s tóny pivoněk a medu v chuti a s náznakem tabákového kouře v dozvuku,“ pronesl zasvěceně. V očích mu jiskřilo. „Co ty?“



„Já nevím, mně přišlo, že cítím chuť zralého červeného vína.“



Natáhl se a rozcuchal jí vlasy.



Zhruba v půli pečlivého zpracovávání jednotlivých vzorků se na cestě pod vinicí objevila skupina lidí. Jako Černí jezdci si nemohli pomoci. Testeval se z dřímoty proloupl ve zlomku času a bleskově zvedl. Jeho společníci už stáli na nohou. Ačkoliv jim od příchozích zjevně nehrozilo nejmenší nebezpečí, pod olivovníkem v uvolněném postoji vyčkávali plně připraveni k boji.



Čtyři muži v typických volných oděvech s klobouky se širokou krempou je zahlédli a vykročili do kopce směrem k nim. Vedl je mladík s příjemným, usměvavým obličejem, na němž bylo všechno kulaté, hnědé oči, červené tváře, dokonce i nos měl jako bambulku. Než vysupěli kopec, trochu se zadýchali.



„Zdravím vás, sousedé,“ zahlaholil chlapík vesele. „Půle léta pryč, a zatím se tu neukázal ani jeden cestovatel z Rinó. S potěšením vás vítáme a rádi si poslechneme novinky zpoza Hraničních hor.“



Mladíkovi mimovolně sklouzl zrak na místo, kde ležel rozložený šátek a zbylé hrozny vína. Ihned oči zvedl s mírně provinilým výrazem. Testeval se rychle pohnul a už držel v ruce váček s penězi.



„Omlouváme se za škodu, kterou jsme způsobili. Vaše víno je nesmírně lákavé a lahodné a my jsme si bez svolení natrhali ovoce ke svačině. Pochopitelně ztrátu nahradíme.“ Hrábl do váčku a vytáhl hrst zlaťáků.



Mladý muž se zasmál: „Chcete koupit celou vinici?“



„A je na prodej?“



„Všechno má svou cenu. Ještě jsem se nepředstavil. Jmenuji se Olin Alda a jsem mladším synem zdejšího knížete.“



„Je nám nesmírnou ctí se s vámi seznámit,“ nasadil Testeval nejsilnější zbraně rinóské etikety. Až v rámci společenských zdvořilostí Olin vzal na vědomí Bestare. Úžasem mu poklesla čelist.



„Nevěděl jsem, že i dívky mohou studovat v Akademii.“ Překvapeně zamrkal zcela zmožen nepravděpodobností viděného.



„Časy se mění a pokrok nelze spolehlivě zastavit.“ Pokrčila rameny.



„To je tedy něco!“ Zatřepal hlavou. „Měl jsem v úmyslu vás pozvat do svého domu, sotva jsme se uviděli. Ale teď jsem napjatý jak struna. Pokud se tady na vinici rozloučíme, určitě prasknu zvědavostí.“



„Nemáme důvod odmítat,“ lehce se uklonil Testeval. „Jen bych rád vyrovnal dluh ohledně snědeného ovoce.“



„Drahý sousede, to přece nestojí za řeč!“ pronesl důrazně mladý Alda. Po krátkém zaváhání zcela civilním hlasem pokračoval: „Před rokem jsem s družinou cestoval do Rinó, až do Křišťálového města. Narazili jsme na jeden z vašich pověstných jabloňových sadů. Větve se prohýbaly pod nejlákavějšími plody, jaké jsem v životě viděl. Neodolali jsme a utrhli si každý jablko. Načež se před námi objevil majitel sadu. Přiznám se, že ve mně hrklo. Vím, jak přísná jsou nastavena ve vaší zemi pravidla, a my si vzali něco, co nám nepatřilo. K mému úžasu nám ten dobrý muž popřál dobré chuti a ještě nás odvedl ke stromu, o němž byl přesvědčen, že na něm roste nejchutnější ovoce.“



„Máme, pravda, velmi tvrdé zákony,“ přiznal Martan. „ale postará-li se poutník sám o svůj žaludek, nepovažujeme to za krádež.“



„Musíte vzít v úvahu také výrazný nepoměr počtu cestovatelů v naší vlasti a tady u vás. Vládnete opravdu nádherné zemi a každý ji chce vidět,“ mínila Bestare. „Kdyby si každý utrhl hrozen vína, za chvíli by vám na vinici nezbyla ani bobulka.“



„Tak zlé to, doufám, nebude,“ zasmál se Olin. „Navíc všichni poutníci přicházejí za obchodem a utrácejí svoje zlaťáky za naše zboží. Neuškodilo by nám v tomto ohledu více tolerance.“



Syn místního vládce byl zjevně příjemný a rozumný mladý muž. Doprovodil je k sídlu, které rodina obývala přes léto. Bestare se zdržela komentářů. Dům ji překvapil prostotou, nedostatkem luxusu, jednoduchostí, účelností a zdobností v úrovni bohatších selských usedlostí rodné země. Zastyděla se za příkré hodnocení. Inu octla se v cizině.



„To je běžné,“ zeptala se, když se před večeří sešli na chodbě před svými ložnicemi, „aby kníže přijal mladé Černé jezdce na cestách u svého dvora?“



„Ne, není,“ odpověděl Ron Testeval. „Nás taky nepozval on, ale jeho mladší syn. To je trochu rozdíl a dnešní hostina možná nebude probíhat v přátelském duchu.“



Aniž by něco z jeho slov tušila předem, rozhodla se pro střídmost a oblékla si splývavé jednoduché šaty krémové barvy s decentní aplikací z drahých kamenů kolem výstřihu. Oblečení nedoplnila žádnými šperky a vlasy nechala volně rozpuštěné. V Rinó by navozovala dojem, že se chystá na lože, ale tady bude její vzhled nejspíš odpovídat situaci. Chlapci se také patřičně upravili. Testeval měl mokré vlasy a pod halenou z tenké látky se mu boulily svaly.



„Sluší ti to,“ vydechl konečně Martan, který vůbec nevnímal, o čem se mluvilo. „Vidím tě poprvé v dívčích šatech. Jsem ochoten odpřisáhnout, že jsi nejkrásnější žena světa.“



„Díky za poklonu,“ usmála se.



Ron překonal podráždění. Martan projevem obdivu porušil příměří, které oba sokové dosud mlčky dodržovali. Sám nabídl paži, aby ji uvedl do jídelny.



Dorazili poslední a to byla asi chyba. V čele tabule seděl statný muž, měřeno vůči místním obyvatelům. Rona Testevala bylo potřeba ze zkoumaného vzorku vyloučit pro přílišné zkreslení údajů. A onen člověk již večeřel, aniž by počkal na příchod návštěvníků.



Sotva vstoupili, Olin vyskočil a spěchal je přivítat, aby aspoň nepatrně omluvil panovníkovu neomalenost.



„Otče, dovol, abych ti představil hosty, které jsem pozval na pár dní do našeho domu. Jsou to potomci významných mužů zpoza Hraničních hor.“



„Vím to,“ přerušil jej rázně kníže Alda. „Kníže Testeval, pohrobek a majitel nejvýznamnějšího severského panství. Syn knížete Melise, pána na Ronově, a ehm...“ Při pohledu na Bestare se zarazil a zachmuřil. „Věděl jsem, že nejvyšší rádce Redagar pojal za manželku princeznu z Ur, tudíž nemůže zplodit syny. Ale že jeho arogance dosahuje té míry a ze své dcery se bude snažit vychovat muže, toho bych se nenadál.“



„Zdravím vás, kníže, a přeji dlouhý a spokojený život,“ promluvila naprosto klidným a vyrovnaným hlasem. „Byl byste vůči otci nespravedlivý, kdybyste jej soudil za můj rozmar. Přání stát se Černým jezdcem je pouze moje a splnil je sám král.“ O existenci bratrů raději moudře pomlčela.



I Testeval se lehce poklonil a v duchu přísných společenských konvencí své vlasti pozdravil knížete. Martan promluvil nakonec a projev zestručnil natolik, kolik mu umožňovalo slušné vychování.



Po projevené zdravici čekali a pozorovali vládce. Olin postával vedle nich. Zjevně hodnotil vzniklou situaci a analyzoval možná řešení. Rozhlédla se po síni. Zaujali ji hudebníci na vyvýšeném pódiu v rohu prostorné jídelny. Měla hudbu ráda. Vlastně ji milovala, ale v zemi, kde písně zemřely už před staletími, svou vášeň nemohla ukojit.



Kníže Alda povstal. „Vítejte, vzácní hosté. Přijměte pozvání mého syna a posaďte se k našemu stolu. Ochutnejte naše jídlo a víno a povězte nám novinky zpoza Hraničních hor.“ Pronášel sice uhlazená slova, ale tónem, který skřípal v uších.



„Svým životem a ctí ručím za vaše bezpečí a pohodlí,“ otočil se k nim Olin, jehož dobrá nálada vyprchala jako bublinky ze šumivého vína.



Odpověděla mu se svým nejkrásnějším úsměvem: „Snad nebude zapotřebí tak vysoké investice, drahý Oline. Nacházíme se přece mezi přáteli.“



„Děkujeme za vlídné přijetí,“ přidal se Ron Testeval nejvřelejším tónem, kterého byl momentálně schopen. Sluhové už prostírali další tři místa po levici mladého pána.



Sotva se usadili do křesel, promluvil na mladého Aldu Martan: „Vedli jsme v našem společenství spor, který nám můžete pomoci rozhodnout pouze vy. Je možné podle chuti bobulí hroznového vína poznat jednotlivé odrůdy?“



Ten se zasmál a začal líčit postup a zvláštnosti pěstování vinné révy a výroby vína.



„Myslím, že teď by bylo jen správné, kdyby nám pan Melis popsal stejně podrobně výrobu vyhlášeného ronovského piva,“ vyzval Martana, když svou obsáhlou přednášku ukončil.



„Uvařit pivo není žádné umění,“ vmísil se do rozhovoru kníže Alda pohrdavě. „Na mých statcích to provozuje každý hlupák.“



Vinnou révu nebylo možné v lesnatém království pěstovat. Rostlina tam trpěla přílišnou vlhkostí. Na Skalnaté pláni se sice nehluboko pod povrchem nacházelo pohádkové bohatství drahých kovů a kamenů, které milovanému národu věnovala čarodějka Tamae. Ale železná ruda se těžila v Alderonu. Zde stály vyhlášené hutě a zbrojířské dílny vyrábějící nepřekonatelné meče a dýky.



Kdyby toho nebylo, knížete Aldu bych zaškrtila, uvažovala Bestare.



„Jak velká část vývozu vašeho vína a zbraní putuje k nám do Rinó?“ zeptal se Testeval s nevinnou tváří.



„Drahý hochu,“ opřel se Alda blahosklonně ve svém křesle. Intuitivně vyhmátl oslovení, které mladý muž z duše nenáviděl. Ten chlap měl talent. „Kdybychom hranice s vaší zemí nadobro uzavřeli, na blahobytu mé země by se to neprojevilo ani v nejmenším.“



„Myslím, že nemáš tak docela pravdu, otče,“ pokusil se Olin o protiútok, ale kníže jen máchl pohrdavě rukou, jako kdyby odháněl obtížný hmyz.



„Když se velkovezír Madan zhruba před dvaceti lety pokusil s armádou o přechod Hraničních hor, začal jsem na obchodu s královstvím Černých jezdců jedinkrát opravdu vydělávat. Vaši lidé byli po našem zboží tak vyhladovělí, že byli ochotni platit neuvěřitelné částky. Všemu učinilo přítrž lstivé a bezohledné chování prvního královského rádce, Erima Redagara.“ Proklál ji pohledem jako dýkou.



Údiv skryla za nehnutou porcelánovou tvář. Vévoda byl mistrem světa v lecčem, ale zrovna lstivé a bezohledné chování by netipovala.



„Jak jste správně podotkl,“ promluvil klidně Testeval, „můj otec zemřel ve zmiňované válce ještě před mým narozením. Mohl byste, prosím, svá slova týkající se této historie upřesnit?“



Kníže se ušklíbl.



„Nevím, jaké zatracené kouzlo brání vaše hranice před útokem zvenčí. Tehdy vytáhl císař s ohromným vojskem do války. Vzhledem k tomu, že země za Hraničními horami je téměř pustá, všichni předpokládali, že rychle zvítězí a dobude bez potíží Křišťálového města. Do cesty se mu postavily dvě ubohé pevnosti v horách s naprosto nedostatečnou posádkou. A držely armádu v šachu téměř rok. Naprosto nepochopitelná věc. Samozřejmě si nikdo nepřál vaši zkázu.“ Neupřímně se usmál a Bestare usoudila, že uškrcení je příliš ohleduplné řešení.



„Na celé situaci by bylo možno velmi slušně vydělat,“ pokračoval. „Jenže jakýsi přivandrovalec z jihu, kterému rinóský král popřával sluchu, podplatil Madanovy žoldnéře, aby dezertovali. Co byste řekli, že voják bez velení s plným měšcem zlaťáků začne provádět na mém panství?“



„Zhruba totéž, co měl provádět u nás doma?“ zeptala se nevinně. „Taková nepředloženost!“



„Pozval jsem vás ke stolu a vy si troufáte pronášet drzé poznámky?“ vybuchl Alda. „Ale copak mohu očekávat slušné chování od dívky pochybných mravů, která cestuje sama v mužském přestrojení se dvěma mladíky zároveň?“



„Otče!“ vykřikl Olin, jemuž zrudly tváře.



„Když jste se o tom zmínil,“ začal pomalu Testeval, „je nejvyšší čas, abychom se omluvili a odebrali na lože. Cítím se po včerejšku velmi neuspokojený. Doufám, drahá,“ položil krásce dlaň na předloktí a upřel na ni hluboký pohled, „že se dnes nebudeš vymlouvat na únavu.“



„Ale srdce moje,“ vzdychla, „milovat se desetkrát za jednu noc ti musí stačit.“



„Cože?“ vydechl. „Jenom desetkrát? Ach, jak jsi krutá!“



„Zlato,“ pronesla tónem, kterým její matka sdělovala vévodovi nepříjemné pravdy, „ty už zase zkoušíš ošidit Martana o to, co mu právem náleží.“



„Tak dost,“ rázně se zvedl mladý Melis v celé své štíhlé výšce. „Dnešního potěšení už jsme si užívali přes míru. Loučíme se a buďte tu všichni zdrávi. Jdeme!“



*     *      *



Na bezbřehé černi noční oblohy plály tisíce hvězd a chvějivý třpyt svítil poutníkům na cestu. Pod podrážkami skřípaly kamínky, kůň občas zacinkal postrojem. U vody kvákaly žáby. Bestare si přitáhla plášť blíž k tělu. Noční chlad přinášel vůni odlišnou od lesnaté vlasti, ale stejně krásnou. Snažila se jednotlivé složky odlišit, ale nedařilo se jí to.



„Vy jste oba takoví blbouni,“ ulevil si konečně Martan, když se konečně od knížecího sídla dostatečně vzdálili. „Umíte si představit, jaké řeči se teď o nás povedou? A kdybych z toho aspoň něco měl,“ dodal hořce.



Zasmála se a uchopila ho za paži. „Ale jdi ty. Ten starý blázen by nedal pokoj, dokud by nás k něčemu nevyprovokoval, i kdyby měl jednoho z nás zabít. Všechno dopadlo ještě skvěle. A co se týče těch řečí – můj lstivý a bezohledný otec tvrdí, že není nad hanlivou pověst. Prý se jedná o nejlepší základ trvalé slávy.“



„Mně tvrdili, že podstatou proslulosti jsou hrdinské činy.“



„To jsou ošklivé pomluvy,“ přidal se lehkým tónem Testeval. „Podívej na vévodu Redagara. Před dvaceti lety za naprosto bezvýchodné situace zachránil celé království Rinó. A místo dobrého skutku je mu nyní připisován mrzký zájem poškodit Alderon.“



Rozesmála se nahlas.



„Ono tě veselí přejde. Ještě budeš muset posloužit jako nástroj mé chlípnosti, a to desetkrát za sebou, a stejně tak s Martanem, aby chudák nepřišel zkrátka a, jak on říká, něco z toho měl.“


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Ivana Nováková

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •