IKAR CZIKAR CZ

Znamení slunce - Hra osudu (Ivana Nováková)21.6.2017
 

5
 počet hodnocení: 2
přečtené 3086, Komentáře 8

 

1. kapitola - Žebračka (1. část)

Nad šedivým závojem dešťových kapek se nečekaně rozhrnul příkrov mraků. Z cípu modré oblohy vysvitl proud slunečních paprsků. Jako ohromný most vedoucí z mdlé a lezavé přítomnosti do zářivě barevné budoucnosti postavilo jasné světlo duhu.

Dívka se zastavila a shrnula si kápi z čela. Most z vody a úlomků světla. Most naděje a splněných přání. Se zalíbením si představovala, jak vstupuje na pestrou cestičku, jak se jí nohy boří do barev a jsou od nich celé zacákané, modré a červené, zelené, žluté či fialové.

Cípek blankytu zmizel za šedočernými obludami mraků, záře ztratila svou moc a duha se vytratila.

Předhodila si vak z jednoho ramene na druhé. Byl těžký, ovšem nikoli dost vzhledem k tomu, že v něm nesla celou svou domácnost. Opět vykročila vstříc nejistému cíli a nohy se jí bořily do bláta. K panství by měla dorazit ještě za světla. Každopádně teď natáhla krok. Už by se ráda schovala před nekončícím deštěm.

Cesta z hlavního města Kristonu vedla na východ a mírně se klikatila. Procházela lehce zvlněnou krajinou, střídala lesíky, luka, háje listnatých stromů či polnosti vévodova panství. Přes vytrvalý smutný déšť si zachovala veselý ráz.

Dívka vstoupila do smíšeného lesa. V podmračeném dni vládlo pod korunami stromů příšeří. Vůkol šustily a pleskaly kapky vody. Šla poměrně svižně, hlavu sklopila k zemi a stáhla si kapuci do očí, aby zachovala aspoň pomyslnou ochranu před deštěm. Myšlenky se jí rozběhly všemi směry.

„Stůj!“ zazněl ostrý příkaz.

Zvedla hlavu. Nechápavě se rozhlédla kolem sebe. A patřičně se vyděsila. Byla duchem nepřítomná, to ano, ale nezaslechla žádný hluk. Nic ji nevarovalo. Octla se v kruhovém obklíčení Černých jezdců na koních.

„Kdo jsi a co tady pohledáváš?“ houkl na ni jejich velitel.

Poutnice shluk lidí přejela očima ještě jednou. Ano, promluvil na ni vůdce skupiny pěti mužů, ale pánem tady byl ten šestý na vraníkovi vedle. Lišil se od všech lidí v této zemi. Ačkoli zdánlivě vypadal jako oni.

„Je to cizinka. Možná ti nerozumí,“ mínil jeden mladík z družiny. „Nezdržuj se s tou verbeží.“

„Rozumím vám,“ vykoktala konečně a rozpomněla se na projevy úcty a podřízenosti, které rinóští pánové bezpodmínečně vyžadovali. Padla na kolena do bahna na cestě a sklonila hlavu. Ani to jí však nemuselo zachránit holý život, to věděla.

„Vstávej!“ ozval se zvučný hlas a dívka si byla naprosto jistá, že promluvil jejich pán. Podle toho, co věděla, to byl nejspíš sám vévoda. Prý cizinec ze vzdálených zemí na jihu. Zvedla se, ale vak nechala sklouznout na zem. Neměla v něm nic cenného, co by zásadně postrádala, kdyby se měla rozběhnout mezi stromy, ačkoli Černým jezdcům lze utéct se stejným úspěchem jako osudu.

„Tak co, ztratila jsi řeč? Jak dlouho tady budeme stát a moknout?“ naklonil se nad ni výhružně velitel. V obličeji zachovával nehnutý, kamenný výraz. Ale v ruce cosi svíral. Nejspíš jílec meče. Docházela mu trpělivost. Žebrota se v této zemi trestala smrtí.

Sklopila hlavu a představila se: „Jmenuji se Cetare.“ Poté spolkla asi dvě tři věty, které by zdůvodnily, proč je tady, a vysoukala ze sebe tu závěrečnou: „Chci na panství Konqer požádat o službu.“

„Kdo je tvůj pán?“ zeptal se velmi stroze.

Zavrtěla hlavou. „Nemám pána. Jsem svobodná žena z Ur. Sem do Rinó jsme se přistěhovali před třemi lety a obchodovali tu s olivovým olejem.“

Přesně o tom se nechtěla s nikým vybavovat. Krutá pravda totiž vybudí k životu velké množství logických a mučivých otázek, jako například ty, které začal pokládat.

„S kým ses přistěhovala? Kde je ten člověk nyní?“

Kde by asi byl? „Je mrtvý. Byl to můj otec,“ zamumlala.

„Je to tulačka. Podívejte se na její šaty. Odhaduji, že ve svém vaku nemá ani hrst měďáků,“ mínil další muž z družiny. „Co s takovou pakáží? Zákon jasně říká, jak s nimi naložit.“ Zcela v souladu se svým názorem vytasil a napřáhl meč.

„Zpomal!“ mávl rukou vévoda.

Ano, proto stará žebračka v Kristonu poradila bezradné dívce, kam se má vydat. Seskočil z koně a přistoupil k ní. Nemohla si pomoct a zvedla hlavu. Prohlédla si ho stejně pozorně jako on ji.

„Ty chceš nastoupit ke mně do služby?“ ujistil se lehce pobaveným tónem.

„Ano, pane,“ sklopila oči. „Nejsem tulačka. Byla jsem obchodnice, ale všechno, co jsme měli, jsem dala za léky a lékaře, když otec onemocněl. Jsem pracovitá a čistotná. Umím být velmi užitečná.“ Načež se vévodovi podívala zpříma do očí. „Vaše země bude navěky pustá, pokud budete zabíjet lidi jenom proto, že jsou chudí.“

Černý jezdec s vytaseným mečem se rozmáchl.

„Zadrž!“ ozval se vévoda a dal se do smíchu. „Nedovolím, abys zavraždil filosofa! A to jsem si myslel, že mám dnes špatný den. Hej, seber si svoje saky paky a podej mi ruku. Takový poklad moudrosti si odvezu na své sídlo sám.“

A tak se octla na zámku Konqer ve službě druhého nejvlivnějšího muže království, vévody Redagara.

„Vykoupejte ji, dejte jí najíst a sežeňte nějaké pořádné oblečení,“ zněly jeho rozkazy, sotva dorazili před palác.

Svírala svůj vak oběma rukama, postávala v hale roztřesená a nejistá z jízdy na koni. Oči jí mohly vypadnout, jak zírala na nádheru sídla. Cítila hlubokou vděčnost za to, že uchránila holý život a získala službu. A zároveň ji lehce pohoršilo, že o ní vévoda mluvil jako o věci.

Redagar o majetek, který pozvedl z bláta cesty, více nedbal a svižným dlouhým krokem mířil ke schodišti naproti vstupním dveřím. V chůzi uděloval další příkazy a dlužno dodat, zaměstnal by dvakrát více lidí, než kolik se jich seběhlo při jeho příjezdu.

„Tak pojď,“ vyzvala ji asi třicetiletá žena. Byla černovlasá a krásná a vznešená, jenže takoví byli v Rinó všichni. Jmenovala se Samar a pracovala v paláci jako hospodyně.

*   *   *

Setmělo se. Cetare byla velmi unavená, ale odpočinek si bude muset ještě zasloužit. Kuchařka jí naložila na tác džbány, poháry, talíře a mísy s večeří pro vévodu. A poslala novou služebnou do patra, do těch nejhonosnějších dveří.

Pekelně se soustředila. V obou rukou nesla plně naložený tác a stoupala s ním do schodů. Kráčela více než opatrně. Nemohla si přidržet dlouhou sukni a rozhodně si nechtěla přišlápnout lem šatů. Konečně stála na chodbě v patře.

Pod nohama se jí rozeběhla dlažba ze zelenkavého kamene s lesklými kousky slídy. V nažloutlém světle lamp, které velkoryse osvětlovaly průchod skrz hlavní křídlo paláce, tlumeně zářila řada zlatem zdobených dveří. To nebude barva, pomyslela si. Očima klouzala po freskách a reliéfech s historickými a mytologickými motivy. Váha podnosu narůstala. Snažila se zvolit správné dveře. Zatajila dech.

Kupodivu se trefila. Samozřejmě ji zachránilo, že zaslechla tlumený hovor. Vstoupila s večeří do velkého salónu s několika stoly a množstvím křesel a pohovek. Krásný mladý vévoda tam právě zaujatě diskutoval se svým pobočníkem, velitelem družiny.

Nejistě se rozhlédla. V místnosti stály tři stoly. Ohromný psací v rohu, další velký podél stěny a poslední nižší u pohodlně vypadající pohovky. Všechny byly zavaleny hromadami listin a archů papíru. Podnos by Cetare mohla položit tak nanejvýš na zem.

„Nelze se tedy králi divit, že si klade podmínky,“ právě zaujatě argumentoval vévodův pobočník. „Změny, které navrhuješ, jsou příliš zásadní a dalekosáhlé. Král už dávno není žádný mladík, zjevně se mu nechce rozbořit to, co dosud dobře sloužilo, aniž by měl vyhlídky, že se dočká přínosných výsledků svých rozhodnutí.“

Vévoda v hlubokém zamyšlení přejel očima po dívce s podnosem v obou rukou, která stála rozpačitě u dveří, a obrátil se ke svému pobočníkovi, aby mu odpověděl, když si uvědomil, co vlastně viděl.

„Ano, ovšem,“ pronesl spíš k sobě než k němu a chvatně se sklonil k nižšímu stolku. Shrábl papíry a listiny do náručí a podíval se na služku.

Možná jí chtěl něco říct, nejspíš pokynout, aby postavila podnos s jídlem na uprázdněnou desku. Zůstal ale stát jako cukrový špalek. Naštěstí ona zachovala duchapřítomnost a udělala několik kroků k místu, kam svůj náklad odložila. Tím poskytla vévodovi nezbytně nutný čas pro obnovení funkce mozku.

Plně se soustředila na servírování večeře a nalévání vína do pohárů. Snažila se nevnímat, jak kolem její osoby roste bublina údivu a určité míry zásadního nesouhlasu. Když skončila, uchopila džbán vína do rukou, jak jí přikázala Samar, a postavila se zády ke stěně vedle dveří.

Vévoda vydechl a pomalu se obrátil se svému společníkovi, jako by musel překonávat neznámou sílu. „O čem jsi mluvil, Kédare?“

Ten se ani nenamáhal s ukrýváním pocitů za nehybnou masku ledové tváře Černých jezdců. Právě vypadal, jako kdyby rozkousal nezralé jablko. I on odvrátil oči od nové služebné a se zjevným podrážděním zopakoval poslední myšlenku: „Uvědom si, že král nemůže riskovat tvůj případný útěk do zemí za oceánem uprostřed realizace reforem, jež hodlá pod tvým vedením uskutečnit.“

Vévoda rozhodil pažemi. I to bylo nezvyklé. Místní svou řeč žádnými gesty nedoprovázeli.

„Nemám v úmyslu nechat krále na holičkách a řekl jsem mu to nejméně tisíckrát. Jeho otálení způsobí jenom tolik, že se on sám dokončení našich společných reforem nedočká.“

Stála tiše u stěny a nenápadně ho pozorovala. Obyvatelé Rinó byli sliční. Cizince jste poznali snadno, vypadali vždy hůř než místní. V tomto ohledu sem vévoda zapadl, krásný byl stejně jako domorodci. Ačkoli úplně jinak.

„Nemáš v úmyslu nechat krále na holičkách, ale nic tě tu nemůže zadržet, kdyby ses rozhodl odjet. Uvažuj nad tím, že bys měl králi nějakým způsobem poskytnout jistotu své oddanosti.“

Je to v barvách, uvažovala. Vévoda je stejně rostlý jako muži jeho družiny. Vysoký a štíhlý. Má černé vlasy, modré oči a světlou pleť jako každý obyvatel této země. Vlasy místních přecházejí do modra, vévodovy jsou jako uhel. Oči místních září jako démanty, jeho odrážejí hloubku horského jezera. Pleť zdejších je průsvitně bledá a působí jako jabloňový květ namalovaný na skle. Vévodova kůže je prostě bílá. On sám vypadá spíše jako obyvatel říše Ur, který nevyšel celý rok na slunce.

„A nechceš mi náhodou poradit, jaké záruky bych tak mohl králi poskytnout?“ odvětil svému pobočníkovi podrážděně. Uchopil pohár s vínem a zhluboka se napil. Kédar napodobil jeho příklad. Oba je poté odložili. Nelenila a ihned dolila.

„Máte v úmyslu nás rychle opít?“ usmál se na ni.

Kédar se už zase zašklebil. „Ovládej se, Erime,“ zasyčel.

Ten se na něj přezíravě podíval. „Kdybych se neovládal, už dávno bych ti za tvoje řeči vrazil ránu pěstí. Nevím, co po mně všichni chcete? Pracuju od rána do noci bez nároku na nějaké ohodnocení. Už pátým rokem jsem zahrabaný v lejstrech jako jezevec. Já, cestovatel, objevitel. Cestu z Konqeru do Kristonu bych zvládl o půlnoci poslepu, ale celé své vlastní panství jsem ještě ani pořádně neviděl.“

„Vévoda Redagar ti odkázal nejen nejbohatší panství v zemi, ale i své významné jméno. A král byl tak vstřícný, že vyhověl jeho žádosti a ponechal ti i jeho šlechtický titul. Stal ses královým nejbližším rádcem a druhým nejvlivnějším mužem v zemi. Co bys chtěl víc?“

„Neštvi mě,“ rozzlobil se vévoda. „S panem Redagarem jsem se spřátelil na cestách a užili jsme si spolu mnoho dobrodružství a legrace. To, že mi ten starý lišák odkázal panství a titul, nebyla ani tak odměna, jako spíš závazek. Poznali jsme se vzájemně dost dobře na to, aby on dokázal odhadnout, jak se zachovám. Že hodím za hlavu nezávislý a zábavný život dobrodruha a přijmu jeho výzvu k udržování panství a ke službě této zemi. Jsem, pravda, druhý nejvlivnější člověk zde, ale obětuji svému postavení takovou spoustu práce, že si to ostatní povaleči se šlechtickým titulem ani nedokážou představit. Ty si myslíš, že bych měl králi poskytnout záruky své spolehlivosti. A co, do háje, neustále dělám? Neměl by král poskytnout nějakou tu záruku mně?“

Oba muži se vzájemně měřili jako rozzuření berani. Vévoda se narovnal, popadl číši a zhluboka se napil. Cetare se pohnula, aby přesně podle rozkazů opět hbitě dolila, ale on se na ni podíval a zvedl zamítavě ruku.

„Děkuji, krasavice.“ Zhodnotil její zevnějšek a mrkl na ni. „Pěkné šaty.“

Cítila, že se začíná červenat.

„Našla pro tebe Samar nějaký slušný pokoj?“ zajímal se dál o svou podřízenou. Kédar syknutím vtáhl vzduch do plic. Vévodův zlozvyk chovat se ke všem lidem jako k sobě rovným mu lezl nepředstavitelně na nervy.

„Ano, pane, děkuji.“ Snažila se projevit maximální množství vděku.

„Skvělé. Tak v tom případě postav džbán na stůl a mazej do postele.“

Zalapala po dechu a vzmohla se na nejistý protest: „Mám zbytky večeře odklidit, pane?“

„Nestarej se, to už zvládne někdo jiný. Ocenil bych trochu soukromí se svým nejbližším rádcem,“ zdůraznil nekompromisně.

„Je to služka!“ zavrčel Kédar tónem, který nepřiznával takto označeným lidem ani hodnotu dobrého koně.

„Jistě,“ pokýval vévoda hlavou a pousmál se. „A jako taková vidí, slyší a myslí. A především mluví. Rozhodně neuškodí si čas od času tuto hlubokou pravdu připomenout.“

Cetare už neváhala ani okamžik. Postavila rychle džbán na stůl mezi poháry a talíře a vyběhla ven. Až na chodbě si uvědomila, že se nerozloučila. Nepozdravila. Zastavila svůj zběsilý úprk a přejela si dlaní přes obličej. Ruce měla zpocené. Vévoda je nejspíš laskavý a uznalý. Ale taky nesmírně cílevědomý a tvrdohlavý. Jeho chování neodpovídá způsobům šlechtice. Přiměla nohy k chůzi. Hospodyni oznámila vévodovo rozhodnutí, ta jen kývla hlavou na souhlas. A poslala dívku skutečně na lože.

Až ve svém pokoji se úplně uklidnila. Stála uprostřed místnosti a zhluboka dýchala. Pomalu svírala a rozvírala prsty.  Dostala přidělenou komůrku ve středním křídle paláce ve třetím patře. Místnost byla malá a nízká, u stěny stála postel s lůžkovinami, pod oknem truhla, uprostřed malý stolek a dvě prosté židle. Cetare všechno ještě jednou přejela pohledem. Proč vlastně v této zemi patří chudoba k hrdelním zločinům, když se tu bohatství doslova válí na zemi v blátě? Ubytování bylo jednoznačně luxusní pro člověka, který spal půl roku na ulici.

*      *     *

Kapitola 1-1 z 13
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Lucie Kantorová2.8.2017
 

Ivo, konečně jsem se dostala ke tvým dalším kapitolám a mám na srdci jen jednu věc: Chci ihned další kapitolu! :-)

Ivana3.8.2017
 

Milá Lucko, neboj! Každou neděli přidám další kapitolu, možná dvě, když tak trpíš. Mimochodem - NEČTI! PIŠ!

Lucie Kantorová5.7.2017
 

Milá Ivo, zrovna jsem přečetla všechny kapitoly, které jsi doposud uveřejnila, na jeden zátah. Neuvěřitelně rychle si mě vtáhla do děje, a ani jsem nevěřila, když jsem byla najednou u posledního odstavce. Další tvé velmi povedené dílo, u kterého se nemůžu dočkat další kapitoly! Nešly by přidávat trošku častěji??? :-)

Erika30.6.2017
 

Milá Ivano,
i já se přidávám ke chvále. Čtu Znamení Slunce opět od začátku a na druhé přečtení objevuji nové souvislosti, které dělají text ještě zajímavějším a propracovanějším. Myslím si, že jsi opravdu výborná autorka s obdivuhodným darem fabulace, který dělá tvá díla originální, neotřelá, prostě "tvá". Určitě budu číst dál.

Katka29.6.2017
 

Zdravim Ivano,
opet se Vam to povedlo. Vtahla jste me do deje stejne jako u Rusalky. Shltla jsem zatim vsechny kapitoly jednim dechem. Moc se tesim na dalsi. Kazdou chvili obnovuji stranku, jestli uz jste nahodou nepridala novou:-) Preji uspesne dny ve vasem tvoreni.

Ivana N.29.6.2017
 

Milá Katko, děkuji za Váš zájem. Tentokrát se máte věru nač těšit, protože tohle dílo je opravdu rozsáhlé. Jinak kapitoly přidávám vždy v neděli, aby bylo co ke kafi :-).

Ivana N.22.6.2017
 

Děkuji velmi mnoho za reakci. Délka kapitoly mě zarazila hned, jak jsem text vkládala. Ono v dokumentu rozloženém na stránky to vypadá jinak (lépe), než tady v jednom sloupci. Asi to upravím.
Jinak z Vaší reakce mám takovou radost, jako kdyby se na mladého hráče přišel podívat Jaromír Jágr. Pro mě jste pojem :-).

Severína21.6.2017
 

Musím sa priznať, že som zatiaľ od vás nič nečítala, až dnes. Videla som, že ste začali dávať prvú kapitolu, tak som si povedala, že do toho vašeho vlaku nastúpim, aby som spoznala váš štýl písania a vyjadrovania sa. No a tiež samotný príbeh.

Začiatok ma veľmi zaujal. Znel tak tajomne. Čakala som, čo z toho vznikne. Je to história, môj žáner. Len škoda, že nevieme v ktorom roku sa dej odohráva. Možno je to vymyslené mesto, vo vymyslenom čase, ktovie?

Teraz malé pripomienky. Nebolo by na škodu veci, keby ste trocha zväčšila písmo, úprava dostane úplne nový tvar. Kapitoly, na mňa sú dosť dlhé. Ten koniec som aj rolovala, kde boli opisy. Vyberala som si len podstatu potrebnú pre dej. Tým chcem naznačiť aj to, že keby ste ubrali trocha ,,omáčky" nič by sa nestalo. Možno sem tam zbytočné prídavné mená. Viem, majú navodiť veľkoleposť. Ale ako sa hovorí, niekedy menej je viac.
Prečo kratšie kapitoly? Keď by ste dali len ten úvod, ako prvú kapitolu, tak by sme všetci boli zvedavý a nemohli sa dočkať, ako to bude pokračovať. Kratšími kapitolami sa budí zvedavosť, navodzuje sa dramatizácia, povzbudzuje sa chuť do ďalšieho čítania.

Inak, sa mi to páčilo, dokáže to zaujať a musím naozaj pochváliť veľmi dobrý začiatok, ktorý sa nepodarí každému. Pri ňom som naozaj, ani nedýchala.

Celkovo sa mi to páčilo, zaujalo. Určite, sa pozriem aj na budúce, ako to bude pokračovať.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Ivana Nováková

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •