IKAR CZIKAR CZ

Znamení slunce - Hra osudu (Ivana Nováková)21.6.2017
 

5
 počet hodnocení: 2
přečtené 1529, Komentáře 8

 

Znamení slunce - 5. kapitola Pouštní vítr (2. část)

Hovořit o cestě do urského císařství jako o noční můře by křivdilo snům. Z nich se totiž lze probudit. Rozvleklá úmornost a namáhavost pouti nakonec představovala zanedbatelný problém v porovnání s duševním trápením. Na zbytečné mučivé úvahy měla času nadbytek.



Každý občas zažije dojem, že se octl v časové smyčce a události kolem se tajuplně opakují. Ale jak často do déja vu upadají obyčejní lidé? Cetare těmito stavy procházela téměř neustále. Jenže ji nikdy nenapadlo, že to není v pořádku.



Každý si občas připadá, jako by mu v hlavě hospodařilo víc týpků. Avšak například o tomto faktu se šíří opravdu málokdo. Jak má tedy člověk vědět, zda je normální?



Erim by se jí smál a zeptal by se, jak by definovala normálnost.



Ach Erim. Proto ji tak uchvátil na první pohled. Jako exotický cizinec se naprosto ve všem odlišoval. Zásadním způsobem narušil cyklickou fádnost její existence.



Ani jako domnělá nepřirozená stvůra se nemohla ubránit zoufalé naději, že se zčistajasna objeví. Dožene karavanu, vysvobodí ji a unese. Představa, že by pro lásku k Cetare porušil své zásady i slovo dané králi, byla nádherná. A naprosto iracionální.



Ze setrvalého pláče ji rozbolela hlava tak strašlivě, že poslední třetinu cestu prožila v pekelných mukách. Možná proto Madan zmírnil praktiky vězeňského transportu. Ale vzhledem k tomu, že se vůkol rozprostírala nekonečná žhavá poušť, riziko útěku polapeného tvora tak jako tak kleslo na minimum.



Po nekonečné řádce dní na obzoru vyvstaly načechrané obrysy hlavního města. Zlaté kupole chrámů zářily do dáli. Znuděně zavřela oči. Poslední kus cesty prospala.



Necítila se právě na vrcholu sil, když konečně opustila stísněný prostor nosítek a na roztřesených nohou učinila návrat k předurčenému způsobu života. Procházela palácem a v hlavě jí hučelo. Z únavy, žízně, smutku. Roztřesený žaludek se kroutil. Od palců u nohou vzlínala panika, až zachvátila celé tělo.



Úporně zírala na mozaikovou dlažbu a polykala kyselost. Nemusela se rozhlížet vůkol. Přesně věděla, kudy jde, kam vede která chodba, jaký výhled se naskýtá mezi sloupovím. To nezvládnu! problesko jí hlavou.



Jako bzukot much pronikl do utrápeného vědomí tlumený hovor, který vedli členové doprovodu.



„Měla by si odpočinout. Zotavit se. V tomto stavu ji nemůžeme představit paní Akhtar.“



„Ticho!“ vykřikl muž v čele průvodu.



Cetare se lekla. Zírala na svalnatého siláka s čokoládovou kůží, tetováním v obličeji a černými kučeravými vlasy. Zamrkala. A rozhlédla se. Zarazilo ji, že zmizel rádce Madan. Opustil karavanu? Oddělil se od doprovodu až v paláci? Loučil se?



Při všech bozích, seber se! Dávej pozor, co se kolem tebe děje! Koukej zase chytit osud za otěže. Nevzdávej to!



Zhluboka se nadechla. Za rozvážné chůze uprostřed chumlu žen ve volných tunikách z lehkých látek bolestivě konsolidovala systémy. Snažila se překonat otupělost. Širokou sloupovou síní kráčeli k dvoukřídlým dveřím z červeného dřeva, bohatě zdobeného malbami květů a ptáků. Vlevo dole na listu vinné révy leze housenka a legračně se kroutí. Nepotřebovala se dívat. Věděla to.



Život je boj a pokrok nelze spolehlivě zastavit. Jako člen cechu monster tohle musím zvládnout, pomyslela si hořce.



Skupina lidí prošla veřejemi dovnitř a zastavila se. Potetovaný muž ustoupil stranou. Cetare zvedla hlavu.



Naskytl se jí nejpodivnější výhled vůbec.



Ty vlasy nevypadají vůbec špatně, probleskla jí hlavou zmatená úvaha. Připadám si mnohem vyšší, než jak jsem doopravdy vyrostla. Jsem mrňous!



Zírala sama na sebe, stojící na opačném konci vstupní haly.



Žena zamrkala a Cetare věděla, že se jí nelíbí, co vidí před sebou. Pocítila bodnutí zášti, že s odlišnou entitou sdílí tytéž duševní pochody. Dvojnice lehce zavrtěla hlavou a náhle se pánovitě rozhlédla kolem sebe.



„Nechte nás o samotě. Ihned!“ zvolala.



Cetare udivilo, jak příjemný měla hlas. Sama sebe takto nikdy nemohla slyšet.



Ozval se šustot látek, zvuky kroků. Většina přítomných bez připomínek splnila rozkaz. Pouze snědý svalovec se pokusil protestovat.



„Jasnosti, plním nařízení velkovezíra…“



„Nepokoušejte mou trpělivost, veliteli! Odejděte!“ Tón výhružně potemněl.



Voják kupodivu sklopil hlavu na znamení podřízenosti a opustil komnatu.



V tichu marně kanuly krůpěje času. Cetare už zase lapala poslední zbytky údivu. Ani tato situace nebyla ničím výjimečná. Možná pro kohokoliv jiného, nikoli pro princeznu z Ur.



Bohové, nechť se otevře země a pohltí mne!



„Odpusť mi, prosím,“ zašeptala žena naproti.



„Cože?“ vyhrkla Cetare dřív, než se stačila zamyslet. A poté zděšeně vykoktala: „Chceš naznačit, že ty můžeš za to, že jsem se octla tady?“



Dvojnice se smutně pousmála. „Jsem tvoje matka. Samozřejmě. Jsem zodpovědná za celou tvou existenci. A nepřímo pochopitelně i za dosavadní průběh tvého života.“ Těžce si povzdychla. „Začala jsem špatně. Měla jsem tě nejdříve přivítat. Mimochodem vypadáš příšerně.“



Cetare si mimoděk přejela dlaní po obličeji.



„Omlouvám se,“ pokračovala Akhtar. Vykročila směrem k dceři a vztáhla ruku. Cetare polekaně uskočila.



„Neboj. Já nekoušu.“



To jsou vtipy!



„Je to celé tak podivné,“ vysoukala ze sebe Cetare. „A zároveň si vůbec nepřipadám tak překvapeně, jak bych měla být.“



Zírala na osobu před sebou. Přesně věděla, co se jí honilo hlavou. Ale osobitý pocit jedinečnosti, vztah „já vůči okolí“ zahrnul Akhtar spořádaně mezi ty druhé.



„Jsem zmatená,“ pronesla větu hodnou tesání do mramoru.



Akhtar pouze krátce zaváhala, načež dceru objala. Dívku zalilo teplo spříznění a blízkosti, jaké nezakusila ani s milovaným manželem. Proti vůli rozumu se k matce přitiskla vší silou. Nechala se políbil na líce, zlehka něžně pohladit vlasy.



„Vítej doma, moje ztracené štěstí.“



Momentálně Cetare výrok nerozporovala, ačkoliv nesouhlasila s jediným slovem.



Pobyt v paláci pochopitelně přinášel i své výhody, které ocenila obzvlášť uondaná poutnice. Na rozdíl od vymírající lesnaté říše nebylo v císařství Ur obtížné zajistit dostatečný počet služebných, které se staraly o pohodlí mladé ženy. Akhtar odvedla dceru do lázně a zanechala ji v péči štěbetajících dívek.



„Potřebuji si s tebou promluvit,“ namítala Cetare, když matka zamířila k východu.



Ta se otočila se smutným úsměvem. „Žádné strachy. Času máme k dispozici zahlcující množství.“



Cetare přimhouřila zlostně oči, ale následovala lazebnici k vodní nádrži. Neurčité mnohovýznamné narážky z duše nesnášela. Proč je tedy její alter ego používalo?



Probudila se do slunečného dne. Jedno malé, bezvýznamné plus. Rinóský déšť dokázal po čase pěkně pocuchat nervy.



„Paní Akhtar podává snídani venku,“ oznámila jí služebná. Skvělé.



Vyčerpání znemožnilo jakýkoli závažný rozhovor hned večer po příjezdu. Cetare zřejmě usnula ještě dřív, než padla na lůžko. Proto poránu zamířila do altánu v ornamentální zahradě s pevným úmyslem získat všechny dostupné informace o záhadě svého života.



Akhtar seděla v proutěném křesílku u stolku a vedla důvěrný hovor s šedovlasou ženou v bleděmodré tunice s výraznou výšivkou pavích per. Cetare si odkašlala a pozdravila. Nečekaně se cítila jako chudá trhovkyně, která nedopatřením pronikla do zapovězených míst.



Ach, kéž by tomu tak bylo, pomyslela si sklíčeně.



Akhtar odpověděla s plachým úsměvem. Žena s živýma hnědýma očima údivem pozdvihla obočí. Představila se jako společnice Zura.



„Mohu se konečně zeptat na důvod celé této podivnosti?“ zkusila štěstí Cetare nad šálkem ranní kávy.



Akhtar se znovu smutně pousmála. „Nezkusíš raději něco snadnějšího? Třeba jak jsem se vyspala?“



„Madan mě označil za stvůru,“ pokračovala Cetare nemilosrdně.



Zura trhla nervózně rameny. Akhtar si povzdechla.



„Nerada na tohle všechno myslím, proto se snažím kličkovat. Povím ti všechno, celé naše tajemství, ale až se napiju kávy. Velkého množství kávy,“ dodala důrazně.



Zura mlčela. Očima těkala po svých spolustolovnicích a bezmocně utíkala k pestré nádheře kvetoucích záhonů. Matka s dcerou nebyly od sebe k rozeznání bez ohledu na věkový rozdíl. Působilo to strašidelně.



Nedaleko pod loubím porostlým rozkvetlým růžovým keřem se rozsadilo několik žen s hudebními nástroji. Začaly hrát a zpívat. Tóny se nesly v teplém vánku, jasem souzněly se slunečními paprsky. Cetare blaženě zamhouřila oči.



„Chyběla ti hudba?“ zeptala se opatrně Akhtar.



„Ach, ano. Temnota v Rinó se projevuje skrytě, nicméně již ovládá většinu sfér života.“



„Nejsi tedy aspoň trochu ráda, že ses octla tady?“



Cetare by s potěšením vyhověla vyslovené naději, kdyby se jí do osudu nebyl připletl krásný vévoda. Vyhrkly jí slzy.



„Proč jsem tady? Z jakého důvodu je moje přítomnost na zdejším dvoře nezbytná? Vdala jsem se. Svého muže miluji. A musela jsem ho opustit. Proč?!“



Ve vizionářském záblesku si zděšeně uvědomila, co nepochybně následovalo po Madanově úprku z Kristonu. Král odvolal dohodu, bolestný problém svobodné volby byl odstraněn. Erim se vrátil do své vzdálené vlasti. Jen blázen by zůstával v zemi, která jej zradila.



„Ty ses zamilovala?“ vydechla Akhtar.



Cetare spolkla jízlivou poznámku, zda lze lásku zakázat. Zuřivě polykala slzy.



„Vysvětlíš mi aspoň něco?“ zamumlala vzdorovitě.



„Myslím, že nejjednodušší odpověď bude na otázku tvojí přítomnosti zde,“ pronesla kupodivu Zura vyrovnaným hlasem.



„Nebude se ti to líbit,“ přerušila ji Akhtar naléhavě.



„A dozvím se něco, co se mi líbit bude?“ namítla Cetare. Správně odhadla, že takové štěstí není pravděpodobné.



Celý den strávily vyprávěním. Bezmračná obloha, opojná vůně květin, trylkování ptáků, tlumené tóny vyluzované hudebnicemi a trpělivá přítomnost laskavé Zury činila všechna zdrcující tajemství o špetku snesitelnějšími.



Před staletími žil na urském dvoře černokněžník Viko. Svou výjimečnou moc používal krajně neeticky. Přízeň tehdy panujícího císaře si získal sestrojením ničivých zbraní, které byly použity v dobyvačných válkách a přispěly k zotročení celého kontinentu pod Hraničními horami.



V podzemí paláce si vybudoval rozsáhlé alchymistické dílny. Tam pokračoval ve svém pochybném díle. Mimo jiné stvořil strašlivé vraždící nestvůry, nazvané aldery.



„Nikdy jsem o nich neslyšela,“ podivila se Cetare. „Jak vypadají?“



Akhtar pokrčila rameny. „Těžko říct. Setkání s nimi nikdo nepřežil. Ovládá je kouzlo. Na lidská sídla neútočí, ale v pustých pohraničních oblastech řádí bez omezení.“



„Co to je za hloupost?“



„Drahoušku,“ upozornila ji Zura, „nikdo netvrdil, že Viko nebyl blázen. Krutý šílenec bez špetky cti v těle.“



„Co by se stalo, kdyby se pokazila magie, která příšery ovládá, jako se to stalo v případě Křišťálového paláce?“



Zura i Akhtar polekaně použily mnohá znamení proti démonům. „Ani takové myšlenky nevyslovuj nahlas!“



Protože rozsah Vikových zločinných aktivit pochopitelně zahrnoval i stvoření podivných bytostí známých pod označením princezny z Ur.



Šílený černokněžník se zamiloval do krásné Lisabo. Ta ho však dost pochopitelně odmítla. Viko nepatřil k mužům, kteří jsou ochotni uznat neúspěch. Pronásledoval Lisabo tak dlouho, až musela uprchnout do velmi vzdálených zemí, kde se provdala za jiného muže. Ani toto poměrně důrazné odmítnutí však zločincovo toužení nezastavilo.



Úskokem získal kapku krve nepřístupné krásky. Z ní nechal vyrůst druhou Lisabo.



Cetare se zachvěla. Rukama objala vlastní tělo. „Děláš si legraci?“ zachraptěla.



„Připadá ti to jako téma vhodné k žertování? Varovala jsem tě.“



Opojen dosavadními úspěchy Viko zatoužil po nesmrtelnosti, kterou by sdílel se svou milenkou. Učenci mu radili jediný možný způsob. Bylo nezbytné nastoupit do učení k čaroději. S předaným věděním by se změnila i jeho lidská podstata.



V tomto bodě Vikovy kariéry dochází k nejasnostem ve výkladu. Černokněžník nejspíš nějakého nesmrtelného oslovil. Je vysoce pravděpodobné, že se dokonce základům magie naučil, nicméně jeho znalosti nedosáhly potřebné hloubky.



S pomocí svých znalostí nebohou princeznu začaroval.



„Nestárneme. Můžeme zemřít, ale až poté, co porodíme další přesnou kopii sebe sama. Stvoření nového života tímto způsobem nemá nic společného s aktem lásky, jak přicházejí na svět obyčejní lidé. My počneme samy od sebe. A aby si Viko zajistil, že jeho stvůra zůstane stále tím samým člověkem, v okamžiku smrti přejde naše duše do potomka.“



Cetare vyjekla a rychle si plácla ruku na ústa.



Akhtar byla bledá, po tvářích jí kanula osamělá slza.



„Máš v sobě duše našich předchůdkyň?“ zašeptala vyděšeně.



„Ano,“ přitakala smutná Akhtar. „Ale ty také. Vzpomínek a zážitků už je tak mnoho, že prosakují do dalších nositelek. Pamatuješ si věci, které jsi nikdy nezažila, je to tak?“



Cetare několikrát bezhlesně otevřela ústa jako ryba na suchu. V hlavě jí vířila divoká změť myšlenek. Bylo nad její síly je utřídit.



„Co se s Vikem stalo? Říkalas, že se mu nepodařilo dosáhnout nesmrtelnosti,“ pronesla se zoufalou nadějí.



„To je pravda.“ Hořce se ušklíbla. „Ale vynechala bys největší kousek, který se Vikovi podařil.“



„To nejsme my?“ vydechla Cetare nevěřícně. „On spáchal ještě něco… horšího?!“



Akhtar se Zurou si vyměnily pohledy.



„Ale ovšem. Myslela jsem, že tohle víš. Viko přece rozpoutal řádění moru v Rinó. V důsledku hromadného zmaru a smrti zčernal Křišťálový palác a celá země se řítí do záhuby.“



„O-oni proti tomu bojují,“ vykoktala. „Ze všech sil.“ A myslela na Erima.



„Bohové jim budiž milostivi. Stejně jako nám.“



Šílený Viko zemřel před dávnými časy kdesi v temných katakombách paláce, jeho stvůry však žijí dál. Každá z princezen se pokoušela začarovaný kruh nějak prolomit, avšak marně.



„Pronásledují nás nepochopitelné sny o místě na pustém pobřeží. Nevím, zda se tam nalézá klíč k naší smrtelnosti. Když jsem otěhotněla, utekla jsem z paláce a pokusila se nehostinnou zátoku nalézt. Musela jsem se ukrývat před palácovými strážemi, které mne hledaly. Sny se nedají uměle vyvolat a já to místo nenašla. Porodila jsem tě a věděla jsem, že s dítětem nedokážu ani prchat, ani hledat tajuplnou oblast.“



„Tisíckrát jsem si vyčítala svůj čin,“ pokračovala po dlouhé odmlce. „A tisíckrát jsem si zdůvodňovala jeho správnost. Svěřila jsem tě do péče jednomu obchodníkovi, a sama se vydala strážím do rukou, aby po tobě nepátrali. Chtěla jsem… přála jsem si, abys prožila jiný osud, než trávit bezúčelné dny jako ozdoba dvora. Ale chyběla jsi mi každý den, každý okamžik po celou dobu.“



Cetare proběhly hlavou vzpomínky na namáhavý, ale svým způsobem spokojený život v obchodníkově rodině. Kdyby Erima nepotkala, nikdo by se o ní nedozvěděl. Ale z toho pomyšlení ji zabolelo na hrudi. Kdyby měla volit mezi bezpečím v osamění a láskou k vévodovi plnou nástrah, znovu by nastoupila k němu do služby.



Zbývala poslední část příběhu, kterak se chamtivý císař Jusuf a zákeřný vezír Madan dozvěděli o existenci poslední princezny. Před časem přicestoval na urský dvůr jeden z rinóských princů.



„Gestard,“ vydechla.



„Ano, jmenoval se tak,“ potvrdila Akhtar. „Viko byl neuvěřitelně ošklivý muž. Prince Gestarda obdařili bohové krásou Černých jezdců. Nicméně oba kolem sebe šířili stejný puch zmaru a temnoty. Princ se mi dvořil. Raději bych sáhla rukou do ohně, než se dotkla jeho. Obávám se, že moje odmítnutí podnítilo sled nešťastných událostí, které následovaly. Po návratu do Kristonu poslal princ do Zlatého města posla se vzkazem, že se na dvoře krále Remuse vyskytuje žena k nerozeznání podobná ztracené princezně.“



Akhtar zvěsti odmítla jako smyšlené báchorky, ačkoli v hloubi duše tušila nevyzpytatelnou a zákeřnou hru osudu.



V císaři zpráva vzbudila nezvladatelnou chamtivost. Považoval informaci za vhodnou záminku k vyvolání sporu s lesnatou říší. Obrana hranic je sice zajišťována kouzlem Křišťálového paláce, ale jeho moc slábne a lid Rinó vymírá. Každou příležitost k ovládnutí Skalnaté pláně je nezbytné využít. Vytáhl s vojskem k hranicím a požadoval navrácení ztracené princezny. Počítal, že se Černí jezdci nebudou ochotni svého klenotu vzdát a on zaútočí.



„Jenže mě král Remus vydal,“ konstatovala Cetare hluše.



„Nejen to. Ještě ke všemu doopravdy jsi posledním potomkem rodu. Připadám si podvedená samotnými bohy. Člověk si tak rád namlouvá, že veškeré dění řídí vyšší moc, aby vyhověl své touze po řádu a účelnosti. Pokud tomu vůbec tak je, ona vyšší moc vykazuje výrazné znaky poťouchlosti a zlomyslnosti.“



Tak o tom nepanovala žádná pochybnost.



Vítr přinášel suchý dech pouště, přesto se Cetare znovu otřásla chladem. „Co ode mne bude Madan požadovat?“ zeptala se sklesle.



„Nemusíš se bát,“ položila jí konejšivě Zura dlaň na předloktí. „Omlouvám se za vyznění, ale svůj účel jsi v jeho očích již splnila. Potřeboval záminku k rozpoutání války. Král Remus se sice nenechal vyprovokovat, nicméně císaře už nemohlo nic zastavit. Madan tě dopravil do paláce, ale ihned vyrazil na cestu zpět k hranicím. Zaútočí na Rinó tak jako tak. Je mi moc líto.“



Ach, to ne! Tolik bolesti, tolik žalu, a celá oběť byla učiněna nadarmo! Cetare vzlykala. A její zlomené srdce ještě znamenalo nejmenší ztrátu v celé záležitosti. Jako nadpřirozená bytost si nyní byla zcela jista, že Erim byl jediný, kdo mohl zhroucení Křišťálového paláce zabránit protože…



Protože na něj magie nepůsobila. Jeho neschopnost čarovat a nevíra v kouzla mu poskytovala ochranu a zároveň sílu změnit záležitosti, kterým občané Rinó bezmocně podléhali. Z toho důvodu se objevilo hvězdné nebe, když se v magickém paláci políbili. Jejich silný pocit štěstí narušil temnotu.



Svezla se z křesílka v hysterickém záchvatu pláče. Dobro přece musí být stejně silné jako zlo, jinak by se vesmír rozpadl na kusy. Tak kde se, do háje, fláká?



„Má milá Cetare!“ Matka poklekla na zem vedle dcery a nežně ji objala. „Holčičko drahá, přestaň se trápit. Po každé noci vzejde nové ráno, každé soužení skončí, všechny potíže se podaří překonat, jakkoli se to nezdá pravděpodobné.“



„Říkala jsi, že naše prokletí už trvá několik staletí. Stejně dlouho se propadá do nicoty Křišťálový palác. Tak co mi právě vykládáš za báchorky o šťastných koncích?“



Místo odpovědi ji k sobě Akhtar pevně přitiskla. Teplo a laskavost měly na rozrušenou mladou ženu silné zklidňující účinky.



„Největší tma nastává před svítáním,“ šeptala matka. „Pomůžu ti odsud utéct. Ty z císařského paláce vyklouzneš snadno. Mně se to podařilo v těhotenství. Navíc jsou císař i vezír uchváceni svými plány na světovládu. Nebudou tvému zmizení věnovat pozornost.“



„Něco jim nalžeme,“ mínila Zura téměř vesele.



Cetare se otřásla odporem. Černí jezdci počítali lež mezi nejtěžší zločiny, sejně jako vraždu nebo krádež.



Jenže ti jsou daleko, že?


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Lucie Kantorová2.8.2017
 

Ivo, konečně jsem se dostala ke tvým dalším kapitolám a mám na srdci jen jednu věc: Chci ihned další kapitolu! :-)

Ivana3.8.2017
 

Milá Lucko, neboj! Každou neděli přidám další kapitolu, možná dvě, když tak trpíš. Mimochodem - NEČTI! PIŠ!

Lucie Kantorová5.7.2017
 

Milá Ivo, zrovna jsem přečetla všechny kapitoly, které jsi doposud uveřejnila, na jeden zátah. Neuvěřitelně rychle si mě vtáhla do děje, a ani jsem nevěřila, když jsem byla najednou u posledního odstavce. Další tvé velmi povedené dílo, u kterého se nemůžu dočkat další kapitoly! Nešly by přidávat trošku častěji??? :-)

Erika30.6.2017
 

Milá Ivano,
i já se přidávám ke chvále. Čtu Znamení Slunce opět od začátku a na druhé přečtení objevuji nové souvislosti, které dělají text ještě zajímavějším a propracovanějším. Myslím si, že jsi opravdu výborná autorka s obdivuhodným darem fabulace, který dělá tvá díla originální, neotřelá, prostě "tvá". Určitě budu číst dál.

Katka29.6.2017
 

Zdravim Ivano,
opet se Vam to povedlo. Vtahla jste me do deje stejne jako u Rusalky. Shltla jsem zatim vsechny kapitoly jednim dechem. Moc se tesim na dalsi. Kazdou chvili obnovuji stranku, jestli uz jste nahodou nepridala novou:-) Preji uspesne dny ve vasem tvoreni.

Ivana N.29.6.2017
 

Milá Katko, děkuji za Váš zájem. Tentokrát se máte věru nač těšit, protože tohle dílo je opravdu rozsáhlé. Jinak kapitoly přidávám vždy v neděli, aby bylo co ke kafi :-).

Ivana N.22.6.2017
 

Děkuji velmi mnoho za reakci. Délka kapitoly mě zarazila hned, jak jsem text vkládala. Ono v dokumentu rozloženém na stránky to vypadá jinak (lépe), než tady v jednom sloupci. Asi to upravím.
Jinak z Vaší reakce mám takovou radost, jako kdyby se na mladého hráče přišel podívat Jaromír Jágr. Pro mě jste pojem :-).

Severína21.6.2017
 

Musím sa priznať, že som zatiaľ od vás nič nečítala, až dnes. Videla som, že ste začali dávať prvú kapitolu, tak som si povedala, že do toho vašeho vlaku nastúpim, aby som spoznala váš štýl písania a vyjadrovania sa. No a tiež samotný príbeh.

Začiatok ma veľmi zaujal. Znel tak tajomne. Čakala som, čo z toho vznikne. Je to história, môj žáner. Len škoda, že nevieme v ktorom roku sa dej odohráva. Možno je to vymyslené mesto, vo vymyslenom čase, ktovie?

Teraz malé pripomienky. Nebolo by na škodu veci, keby ste trocha zväčšila písmo, úprava dostane úplne nový tvar. Kapitoly, na mňa sú dosť dlhé. Ten koniec som aj rolovala, kde boli opisy. Vyberala som si len podstatu potrebnú pre dej. Tým chcem naznačiť aj to, že keby ste ubrali trocha ,,omáčky" nič by sa nestalo. Možno sem tam zbytočné prídavné mená. Viem, majú navodiť veľkoleposť. Ale ako sa hovorí, niekedy menej je viac.
Prečo kratšie kapitoly? Keď by ste dali len ten úvod, ako prvú kapitolu, tak by sme všetci boli zvedavý a nemohli sa dočkať, ako to bude pokračovať. Kratšími kapitolami sa budí zvedavosť, navodzuje sa dramatizácia, povzbudzuje sa chuť do ďalšieho čítania.

Inak, sa mi to páčilo, dokáže to zaujať a musím naozaj pochváliť veľmi dobrý začiatok, ktorý sa nepodarí každému. Pri ňom som naozaj, ani nedýchala.

Celkovo sa mi to páčilo, zaujalo. Určite, sa pozriem aj na budúce, ako to bude pokračovať.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Ivana Nováková

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •