IKAR CZIKAR CZ

Znamení Havrana II. díl (Ivana Nováková)2.6.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 349, Komentáře 0

 

Znamení Havrana II - 12. kapitola

12.     kapitola, která začne pojednáním o škodlivosti alkoholu, pokračuje marnými pokusy o dokončení prototypu samohybu a končí absolutní zradou. V kostce se od té předchozí v ničem neliší.



 



Silná paže mě popadla za košili na prsou a zatřásla mnou. Narušené hladiny různých chemikálií v těle na toto zacházení zareagovaly velmi nesouhlasně. Žaludek se mi obrátil. Nebylo pochyb, koho na konci končetiny uvidím, přesto jsem na neurvalce zamžoural.



„Nech toho!“ zahuhlal jsem. „Je mi zle.“



„Překvapivé. Páchneš jako chlévy plné vepřů. Kolik jste toho zase včera vypili?“



„Nevím. Lex dost vydrží.“



„Vy dva ztroskotanci jste mohli už dávno zjistit, že žal je výborný plavec a ve vědrech vínovice ho neutopíte.“



„Mluvíš z vlastní zkušenosti?“



„Vtipné. Okamžitě vstaň, důkladně se umyj a za hodinu se dostav do mé pracovny!“



„Zapomeň!“ Otočil jsem se na druhý bok a pokusil se velkopansky máchnout rukou. Bohužel mi jenom zplihle zaklimbala. „Můžeš mě nechat popravit, dovoluji ti to.“



Každý by to nahlas popřel, ačkoli podvědomě lidé tohoto faktu obecně zneužívají. Můj bratr je dobrák. A naštvat někoho takového se nevyplácí. Levou tlapou mě bleskově převrátil a pozvedl do sedu. A pravačkou mi vrazil facku, až mi pod víčky zajiskřil roj hvězdiček.



„Okamžitě se vzpamatuj!“ zasyčel zlostně. „Do hodiny tě chci vidět nastoupeného v kanceláři. Toho svého kumpána klidně přizvi, beztak bez sebe nedáte krok.“



„Co potřebuješ?“ zamumlal jsem. Hrál jsem o čas. Ve vymezené době jsem se nedokázal uschopnit.



„Dorazil posel od paní Dekyn. Její lidé započali s těžbou wolframu, ale mají potíže se zpracováním. Je nezbytné, aby ses tam vypravil.“



Žaludek i hlava protestovaly, ale udržel jsem se v sedu.



„Dobrá. Dám se v průběhu dneška do pořádku a zítra můžeme vyrazit,“ smlouval jsem.



„Jsi hluchý? Ani mně nenapadne ti ustupovat. Večer zase urazíte hrdla pěkné řádce lahví a ráno se budeš nanovo válet ve zvratcích. Tvých vylomenin mám po krk. Když umíš chlastat, musíš zvládnout i práci. To je moje poslední slovo.“



V rozporu s příkrými slovy se Harukovy oči měkce třpytily. Přesto jsem si netroufl víc pokoušet jeho trpělivost, protože kolem úst se mu usadilo pevné odhodlání vytáhnout nejmladšího bratra z bažiny, do níž odhodlaně zapadal stále hlouběji.



Nebylo zbytí, vyštrachal jsem se z lože a odvlekl protestující organismus do koupelny.



Po tragických událostech na konci zimy bratr zrušil zásnuby. Tento krok zdůvodnil nevhodností pořádání svatebního obřadu krátce po Šegadově pohřbu. Nicméně dekády plynuly a bylo stále zřetelnější, že se Haruk rozhodl dožít v relativním bezpečí truchlivé osamělosti. Lamia odcestovala zpět na panství u Tabulových hor. Vzájemně ukončili veškeré styky.



Můj psychický stav toto zjištění pranic nepovzneslo.



Lex se ploužil po paláci jako tělo bez duše. Pokusy o získání přízně chudé dívky z Estrelu uzavřel jako naprosto neperspektivní. Několikrát jsem mu navrhl, aby se raději vrátil domů. Scházel by mi, ale nechtěl jsem prodlužovat jeho trápení. Vždy mě však odbyl rádoby vtipným úslovím.



Až se nakonec přiznal. Prý mě nemůže opustit a racionální důvody s tím nemají žádnou souvislost. Neohrabaně vysvětloval, že by se protivil volání čarodějnické krve, která mu koluje v žilách, a to by vedlo ke katastrofálním důsledkům. Zajímal jsem se, jaké strašlivější události by nás ještě mohly potkat, ale to se zatvářil odporně vážně a doporučil mi, abych raději zmlkl.



Sešli jsme se v Harukově pracovně, kde jsme obdrželi instrukce a listiny pro paní Dekyn. Pochybuji, že obsahovaly byť jedinou srdečnou či osobní větu. Bratr dokázal být velmi zásadový.



„Fakt mě štveš,“ pronášel jsem vůči Sokolovi teplá, vlídná slova, když král audienci ukončil a my vykročili ke splnění zadaných úkolů. „Vypadáš čerstvý a svěží, jako kdyby tvoje játra nemusela odbourávat ani molekulu alkoholu.“



Vzdychl a soucitně si mě změřil. „Budeme muset najít jiný způsob zahánění špatné nálady. Mrzí mě, když tě vidím tak zničeného.“



Ze zvyku jsem protočil panenky, ale za očima mě bodalo i z tohoto banálního pohybu. Moje chmury se ještě prohlubovaly.



„Tvůj bratr si sice přál, abychom jeli pod ochranou Aislana a jeho družiny, ale já bych raději využil osvědčených služeb Bena a Jemima,“ vznášel námitky, ovšem daleko za panovníkovými zády. Kdyby mi nebylo tak zle, jízlivě bych na tuto skutečnost upozornil. Momentálně jsem však neměl sílu vzdorovat.



„Akutně nám hrozí útok vražedně naladěných Černých jezdců,“ zopakoval jsem Harukovo zdůvodnění. „Ve čtyřech bychom se jim nemuseli ubránit.“



„Jsem si jist…“



„Lexi! Při té poslední rvačce jsem trnul děsem, jak by tví vznešení rodiče přijali zprávu, že jsi v mé společnosti zahynul.“



„Víš, Aksale, něco takového nemůže nastat. Chrání mě otcova moc. Existuje málo věcí, které mi dokážou ublížit. Touto obavou se ihned přestaň trápit.“



Při představě nebezpečí, ohrožujícího Lexovo srdce, mi naskočila Ljotina tvář, ale žertování jsem si odpustil.



Složení družiny jsem nechal na Aislanovi, když už byl králem pověřen, aby nás ochránil.



Pobočník byl o celé záležitosti s těžbou wolframu poměrně dobře informován. První úsek cesty jsme strávili v živém rozhovoru na téma obtíží s konstrukcí samohybů.



Když jsem uléhal v hostinci do postele, napadlo mě, že uplynul právě rok ode dne, kdy jsem vytáhl zpod rozviklaného stolu Talnetův svazek. Samozřejmě mě zalil hluboký smutek. Posadil jsem se na lůžku. Kdybych se byl tenkrát neopil, nic z následných událostí by se nepřihodilo. Bylo by mi líp?



Položil jsem hlavu na polštář opatrně, jako by byla ze skla.



Těžko soudit. Nenavštívil bych Mandlové údolí. Nespřátelil bych se s Lexem. Andari by se nesmířila s rodinou. Zavřel jsem oči. Ale vzato čistě sobecky, já bych byl šťastnější.



Předem nikdo neví, bez ohledu na různá šarlatánská prohlášení, co se přihodí v budoucnosti. A nemíním nijak vzdálené prognózy. Netušíte, co vás potká zítra. Všechny následující příhody však splňovaly k uzoufání přísně pravidla kauzality, takže se mi postupně skládaly do podvědomé matrice a v důsledku nevyvolaly nejmenší smítko úžasu.



Třetí den jsme natrefili na družinu Černých jezdců. Jaro se dosud přetahovalo se zimou o počasí, v noci mrzlo a ráno nebe ztěžklo sivými mračny. V ledovém větru kontury všech objektů ostře vystoupily, osud nás ušetřil zamžených pochyb. Vyjeli jsme na vrcholek oblého kopce vrchoviny a pod hřebenem na protější straně údolí jsme skupinku na temných koních viděli naprosto zřetelně. Ztěžklo mi srdce. Napočítal jsem deset hlav, což představovalo při soustředěné útočné síle prakticky malou armádu. Aislan se mi zařadil po boku.



„Co navrhujete, Výsosti? Můžeme je objet, odbočíme odsud na jih a projedeme sousedním údolím. Nelze ovšem vyloučit, že nás budou pronásledovat.“



Lex z druhé strany mhouřil oči a mimoděk sevřel jílec dýky, až mu zbělely klouby. Vyčítal si knihovníkovu smrt víc než kdo jiný. Bez ohledu na vážnost zranění, kdyby ještě žil, ereborský princ by jej dokázal zachránit. Mrtvé však nedokáže přivést zpět ani čaroděj.



„Nebudeme měnit směr. Pojedeme přímou cestou k cíli. Nenechám se ve vlastní zemi omezovat nějakými vetřelci!“ rozhodl jsem arogantně.



Vyrazili jsme dolů, naprostou shodou náhod přímo ke skupině nepřátel. V našem společenství panovalo napjaté vzrušení. Bylo zřejmé, že střet se zabijáky může dopadnout jakkoliv. Ale nikdo se mu nechtěl vyhnout. Neměli v mé vlasti co pohledávat. Tohle je naše půda!



Proto se ozvalo podrážděné klení, když nám protivníci zmizeli z dohledu. Projeli jsme řídkým remízkem a sotva jsme se octli v otevřeném prostoru, v krajině před námi nebylo vidět jediného podezřelého. Bez jakéhokoli povzbuzování jsme se rozjeli tryskem. Zanedlouho jsme já a Lex ostatním ujeli. Naši koně byli nejlepší. Uháněli jsme kupředu a pozorně sledovali oblast před námi. Původně jsem neměl v úmyslu nepřátele přímo pronásledovat, avšak honička mi nahnala do krve vlnobití adrenalinu. Do hlavy mi stoupalo vzrušení a touha dopadnout toho hajzlíka Gareda.



A zabít ho.



Zní to hrozně, ale skutečně mě lákalo pomyšlení, že do něj zapíchnu něco kovového a ostrého a budu pozorovat, jak krvácí a umírá.



„Vlevo!“ vykřikl Lex.



Prudce jsme oba zatočili. Černí jezdci nás zřejmě chtěli podjet, uhnuli z původního směru lehce k jihu. Plánovali nás přepadnout z týlu? Takové to jsou skety? Popohnal jsem koně a Lex učinil totéž. Naše zvířata uháněla bez nejmenší stopy námahy, lehce a divoce. Pohybovali jsme se rychleji, než protivníci očekávali, protože se nečekaně vynořili opět posunutí víc vlevo, a především mnohem blíž. Ale mířili směrem od nás.



Vyšplhali jsme na další terénní vrchol. Na krátkou chvíli jsem se zastavil, abych se rozhlédl.



„Nějak se mi to nelíbí,“ poznamenal polohlasem Lex.



Souhlasil jsem. Černě odění muži na temných koních se rozptýlili po krajině, napolo se skrývali za dosud holými dřevinami či nerovnostmi krajiny. Zjevně ujížděli pryč, ale jako by cosi hledali.



„Ti koně,“ vydechl překvapeně. „To… to nejsou… Proboha! Stavbou těla vůbec neodpovídají našim koním.“



Jeho poznámka narušila mou rovnováhu. Naši koně? Ale ovšem, on je napůl Rinóňan. Bude bojovat proti svým?



A v ten moment se na dosah před námi objevil jeden z nich a hnal se z kopce dolů. Tehdy jsem vypnul mozek a vyrazil.



Mělo mě varovat to podivné uskupení jezdců. Nebo očividně výraznější rychlost mého koně oproti těm jejich. Zkrátím to. Vjel jsem do pasti. Řítil jsem se za kořistí, zamířil pod stromy, když mě cosi strhlo ze sedla. Praštil jsem se do hlavy a ztratil vědomí.



*************************



Probral jsem se svázaný na podlaze holé sklepní místnosti. Proti mně stál Aislan. Přiznávám, že na úplně kratičký mžik jsem pocítil úlevu, jako kdyby bylo nebezpečí zažehnáno.



Než se mi propojily souvislosti. Těžko bych totiž trčel omotaný jako balík vedle volného člověka, kdyby ten hájil moje barvy.



„Kde je Lex?“ byla moje druhá myšlenka.



„Odpověď je nepodstatná.“



Můj vztah k vyšší moci je, mírně řečeno, ambivalentní. Čím víc studuji, čím víc vím, tím urputněji potřebuji ujištění, že má všechno ve vesmíru nějaký hlubší důvod. Asi by rozložilo základy celé mé bytosti, kdybych se nemohl spolehnout na obecně platný smysl všehomíra. Ale vyšší moc si představuji, bez ohledu na všechny personifikace, jako hrubou fyzikální sílu držící časoprostor pohromadě, něco jako gravitaci nebo elektromagnetické vlnění. Rozhodně nepředpokládám, že nějak individuálně řeší osud či prosby jednotlivce.



Tentokrát jsem se ale svému přesvědčení zprotivil. Tedy spíš jsem podlehl obecně panujícím představám, protože za daných okolností toto řešení vykazovalo mnohem vyšší pravděpodobnost úspěšnosti.



Pomodlil jsem se. Použil jsem veškerou svou víru, naději, lásku, a napřel je v silnou prosbu o zachování Lexova života.



„Modlíš se?“ zašeptal.



Vybavil jsem si Lexovo upozornění, že vysílám myšlenky do okolí, když se hodně soustředím. Zřejmě to doopravdy funguje. V tom případě by se různá božstva či dokonce Bůh Všemohoucí, jehož vzývají Redagarové, fakt mohli vynasnažit!



„Děláš dobře,“ pokračoval. „Odsud tě vynesou.“



Světlo sem vcházelo nevysokými škvírami u stropu. Radši bych si v této situaci prohlížel kohokoliv jiného, ale bohužel nebylo na výběr. Sytě kaštanové vlasy mu hladce spadaly na ramena. Oválná tvář vyjadřovala inteligenci. Nevypadal jako zrádce.



„Proč?“ vyklouzlo mi.



Lehce zkřivil ústa v ledovém pousmání. „Bude se ti lépe umírat, když budeš znát důvod?“



„Ani ne. Vlastně není tak důležitý jako otázka, proč jsi tak dlouho předstíral věrnou službu? Bratr ti bezvýhradně věřil. Zachránil jsi mu dokonce život, vyprávěl mi to.“



Neodpověděl.



Nedokázal jsem v něm vidět protivníka. Nedařilo se mi vykřesat hlubokou nenávist. Můj mozek vykazoval nebezpečnou míru setrvačnosti.



Otočil se a sehnul pro cosi položeného na zemi u zdi. Ze svého úhlu pohledu jsem předmět identifikoval až ve chvíli, kdy jej zálibně potěžkal v rukou. Sekera.



No potěš.



Zkusmo s ní několikrát zamával do vzduchu, jako by si ověřoval, jak je vyvážená. Pozvedl ji nad hlavu a podíval se mi do očí.



„Povídá se, že do úderu ostřím sekery proti jinému člověku útočník podvědomě vkládá méně síly…“ Máchl a v letu ji přetočil tupou stranou.



Dobří bohové! Vzepjal jsem se a zalapal po dechu. Bolest mě zalila jako povodeň. Bylo to strašlivé. Dýchal jsem zrychleně a mělce, aby ta příšerná vlna nedorazila do hlasivek. Rozdrtil mi koleno. Tak na tu nohu se už nepostavím.



Ušklíbl se. „Jedno se vám, Havranům, musí přiznat. Jste stateční. Tak moc jsem si přál krále nenávidět. Ale často byl hoden spíš obdivu.“



Napřáhl se a udeřil znovu.



Do prdele! Kurva, kurva, kurva! Dobří bohové, do hajzlu, snažte se! Teď by se mi pomoc fakt šikla!!!



Nohu jsem měl na padrť.



Naklonil se nade mne. „Zajímalo by tě, jak se cítily oběti v hořícím chrámu bez možnosti uprchnout?“



„Myslel jsem si to,“ vypravil jsem ze sebe. „Zahynula tam tvoje rodina?“ Zuby mi cvakaly v horečné touze neječet bolestí. Ačkoliv jsem si tu marnivost namouduši mohl odpustit. Vždyť kdo se o mém hypotetickém selhání dozví?



„Chceš si povídat? Cítíš se báječně?“ Sekeru opřel o zem.



Asi jsem nezvolil nejlepší taktiku. Kdybych ho rozběsnil, možná by mě v afektu zabil rychle. Jenže hloupý pud sebezáchovy bojoval za každou jiskřičku života, která mi v těle zbývala.



„Máš pravdu, trvalo mi to,“ pokračoval. „Do králových služeb jsem vstoupil s myšlenkou na pomstu. Jenže se mi nedostávalo… příležitostí. Jeho Výsost změnila všechno. Svoje chování. Skutky. Potrestal sám sebe zničující osamělostí. Skoro jsem mu začal odpouštět.“



V končetině mi tepalo. Napůl jsem poslouchal jeho zpověď, ale hrdlo mi svírala představa, jak se budu po světě potácet beznohý, i kdybych přežil.



„A pak si udělal přímo na to místo výlet. Chtěl se pochlubit? Ukázat ti, jak se to dělá? Jak zlomit odpor celé říše?“



„Pitomče,“ procedil jsem skrz zatnuté zuby. „Varoval mě, abych nikdy nic takového nedopustil. Co Abhann, který to všechno způsobil? Co jsi provedl jemu?“



Máchl rukou. „Plesnivý stařec. Ubožáky se nezabývám.“



No jasně! Spravedlnosti, zaplač!



Znovu se sehnul a zvedl smrtící nástroj. Jo, měl jsem strach. Ale taky vztek. A hrdost pro mě momentálně znamenala zatraceně mnoho. Rád bych vzkázal Harukovi a Dagovi, aby nebyli smutní, až mě najdou. Měl jsem přece umřít už dávno. Každý od té doby prožitý den šel do plusu.



„Zklamal jsi mě, víš to?“ pokračoval v psychoanalýze. „Ne tady tím hrdinský představením. Na to jsem se opravdu těšil. Ale tvoje reakce na smrt toho teplouše byla… ubohá. Vyhnat jednu děvku ze země? Nedosahuješ králi ani po kotníky.“



Asi nejvíc mě naštvalo, jak Xiu označil. Víš o ní houbeles, debile, pomyslel jsem si.



Ale ano, konečně jsem pokročil ke stadiu upřímné nenávisti. Díval jsem se na Šegadova vraha. No jasně! Pozdě, ale přece se mi poskládaly detaily. Celá Chorsandova partička se tehdy motala kolem mě a Lexe. Nejspíš nás vůbec nechtěli zabít. Prostě měli vztek a prali se. Knihovníka zabil Aislan, přibíhající od paláce a předstírající pomoc.



A ti, kteří přepadli Lamiu a které jsem dnes honil, byli místní, převlečení za Černé jezdce. Koně si nabarvili. Proto se Lexovi nepozdávali. Měli jinou kostru.



Aislan se napřáhl a uhodil.



Bohové, smilujte se!



***************************************



Nemohl jsem se nadechnout. Nejspíš mi zlomil žebra a úlomek kosti prorazil plíci. Před očima mi tančila rudá kola.



Myslel jsem na oběti v chrámu. Nechci to znevažovat, opravdu ne. Ale doufejme, že se všichni udusili kouřem dřív, než mohli uhořet. Fuj, to je téma.



Vůbec bych neměl být schopen takhle uvažovat. Jako kdyby něco bránilo, aby mě bolest celého ovládla a zničila. Nebo spíš někdo.



Lex.



Aislan se znovu napřáhl, ale přesně v této chvíli se místnost rozzářila modrým ohněm. Oprava formulace. Ohňostrojem. Velitel královy stráže a vrah v jedné osobě se otočil. Já stále lapal po dechu a domlouval pudu sebezáchovy, že smrt by byla rozhodně lepší variantou než momentální stav. Ale i tak jsem ocenil vizuální efekt kobaltových jisker kolem dveří. Něco zapraskalo a okované masivní dřevo vybuchlo.



Do místnosti se vřítilo… světlo. Bohové, už blbnu. Ale ano, skutečně to tak bylo. A před tou září běžel Lex. Vypadal zděšeně. Vrhl se ke mně a chytil mě za ruku. Tedy za ten hadr, který mi z dlaně zůstával.



„Ach, Aksale, je mi to tak líto.“ No jo, Sokol. Pořád se musí omlouvat. Jak je možné, že jsme ty přecitlivělé chudinky nikdy nedokázali porazit?



Ta ohromující mohutná záře přistoupila blíž a, ehm, poklekla vedle mě? To je smrt tak legrační?



„Nevím, možná ano. Já pro vás mám něco mnohem horšího a bolestivějšího,“ ozvalo se z toho jasu. „Budete pokračovat v zábavě nazvané život.“



Kurva! David Redagar! Kurva, musím začít mluvit slušně!



„Vždyť nemluvíte,“ upozornil mě nahlas.



Ale vy mě slyšíte!



S tím nic nenadělám, jsem čaroděj.



„Omlouvám se, bude to strašně bolet,“ pokračoval po člověčím způsobu.



Jak strašně? Hůř než dosud?



Nevím. To nedokážu posoudit. Jsem čaroděj. Ehm, to jsem asi už zdůraznil. Nic mi nedokáže bolest způsobit. Takže mohu jenom opakovat lidské fráze.



Aha. Tak jo. Co se mnou vlastně provedete? Vysílání myšlenek mi šlo lehce, jako kdybych vůbec nepatřil do Sluneční říše.



„Zachráním vás.“ Vzal mě za ruku.



Moje tělo bylo na padrť. Aislan mě mučil dlouho a důkladně. A tenhle chlápek se vzniklé škody pokoušel napravit. Ne, on to rovnou dělal. Do žil mi vtékal čistý oheň, rozléval se celým řečištěm a intenzivně planul. Tak takové to je, hořet?



Už se to nedalo vydržet. Vzepjal jsem se a zaječel z plných plic.



Kdosi mě laskavě pohladil hřbetem dlaně po tváři.



„Kurva!“ zařval jsem. „Chovej se mužně!“



„Nechápu proč,“ namítl Lex. „Táta mě zná a ty mě máš rád. Beztak jste vy, Havrani, všichni na kluky. Dag se do Andari zamiloval, když si myslel, že je to chlapec. A o tobě a Šegadovi pomlčím.“



„Já ti namouduši jednu vrazím!“ zuřil jsem.



„Nevím, zda vám ten vztek vydrží, mladý muži,“ namítl David. „Budete se dlouho uzdravovat, než dotyčné aktivity budete schopen.“



Měl jsem pocit, že se dívám na ulici zaplavenou prudkým lijákem. Stojíte v ledové břečce po kolena. Voda víří po dlažbě, hledá si cestu ke kanálové vpusti. Překvapivě rychle mizí. Ztrácí se. Je pryč. Přesně tak se rozplynula Redagarova záře. Najednou tu dřepěl vznešený muž s červenohnědými vlasy a měřil si mě tmavomodrým pohledem.



Stejně tak se vytratilo utrpení. Ale moje tělo jako by nic nevážilo. Neposlouchalo mě. Zamžikal jsem. Vědomí si právě řeklo, že má všeho plné zuby, a zatroubilo na ústup. Víčka se mi zavřela.



„Hej, vstávejte! Ještě chvíli musíte vydržet v bdělém stavu. Chci mít jistotu, že nezamíříte na druhý břeh.“



„Co-cože?“ vykoktal jsem a s námahou otevřel oči. „Nechte mě být. Chce se mi spát.“



Zamával mi rukou před obličejem. „Není čas na lenošení. Kolik prstů ukazuju?“ Zvedl tři.



„Devět,“ vydechl jsem. „Panečku, vy máte ale velkou pazouru!“



Cvrnkl mi do nosu. „Mám u tebe, vtipálku, rychlý samohyb pro dva se stahovací střechou, aby se líbil holkám.“



„V jasně červeném laku,“ zamumlal jsem, „aby ladil královně ke střevíčkům.“



Redagar obdivně hvízdl a Lex se rozesmál. „Miluju tě, Havrane.“


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Ivana Nováková

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •