IKAR CZIKAR CZ

Znamení Havrana I. díl (Ivana Nováková)10.4.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 380, Komentáře 0

 

Znamení Havrana I - 16. Polibek hada

Žena kráčela po žilkované dlažbě žíhané slunečními paprsky. Vlasy měla dlouhé, rovné, v úchvatném odstínu červené. Lehká oblina pod šaty značila očekávaný zázrak stvoření. Světlá pleť s růžovým nádechem připomínala půvab jabloňových květů. Dokonale pravidelné rysy obličeje odkazovaly na pověstnou rodovou krásu, ale zároveň postrádaly divokou vášeň mladších sourozenců. Zatímco Andari představovala personifikaci lásky se vší nádherou, bolestí, mocí a osudovostí, Anen zračila čistou něhu.



Naprosto mimo reálné možnosti zatoužil pokleknout a složit jí hlavu do klína. Představoval si, že by ho jenom konejšivě pohladila po vlasech.



„Je zadaná,“ zabručel Marson.



Bezmocně vzdychl. „Mám svých potíží dost. Získal jste poklad cennější nad trůn v Křišťálovém paláci. Musíte počítat s bezbřehou závistí těch méně úspěšných.“



Mladý muž modročerných vlasů se zatvářil provinile. „Omluvte mne. Pokoušel jsem se vtipkovat. Nejstrašlivější rány osudu v nás bohužel probouzejí tuto stránku národní povahy.“



Kráska v zelených šatech přistoupila blíž.



„Vítám vás.“ Položila Dagovi dlaň na tvář a srdce se mu v tu chvíli rozlétlo na střepy.



„Jste hezký,“ vydechla. „Sestra o vás pořád mluvila. Všechny superlativy jsem považovala za nadsázku hluboce zamilované osoby. Ale ona vás kupodivu viděla takového, jaký skutečně jste.“



„Neznáte mě,“ namítl. „Můžete posoudit pouze zevnějšek.“



„Každopádně něco uvnitř vás přivedlo až sem. Mohu nabídnout kávu?“ navrhl Marson.



„Nikdy jsem ji nepil.“



„Ach, vybavuji si, máte rád pivo, že?“



Dag se poprvé ocitl v Kristonu. Žádné předchozí upozornění nemohlo člověka dostatečně připravit na sílu zážitku, když z dláždění zdobeného drahými kameny zíral na duhový jas Křišťálového paláce. A překvapení pokračovalo návštěvou typické zdejší domácnosti. Zvenčí šedivé a stroze dekorované domy uvnitř dýchaly neokázalým, pohodlným luxusem a hřejivou, domáckou atmosférou.



Hostitelé uvedli cizince do světlé a vzdušné jídelny.



„Nechcete aspoň ochutnat?“ nabídla mu Anen šálek černé, horké tekutiny. S uctivým poděkováním přijal. Připadalo mu žádoucí vklouznout do místní slušnosti a noblesy.



„Co se vlastně Andari přihodilo?“ zeptal se v průběhu hostiny někde mezi soustem šunky a vydatným lokem piva, kdy se cítil dostatečně silný na choulostivá témata.



„Přesně jak říkala sestra,“ vydechla Anen. „Vůbec neovládáte společenské okliky.“ Zachvěl se jí ret. Sklopila oči a zamrkala.



Zhořklo mu v ústech. „Nechtěl jsem… Promiňte,“ zakoktal. „Našinci jsou pověstní svou neurvalostí.“



„Nepřipadáte mi hrubý,“ uklidnil ho Marson, „ale spíš přímočarý. Vážil jste sem cestu a jste ochoten pomoci. My vyjdeme vstříc vám, ne naopak.“



„Moje rodina vlastní nevelký zámeček Kessil na severozápad od hlavního města,“ pokračoval. „Když nás Andari na jaře navštívila, odjeli jsme tam. V blízkosti sídla se nachází malebné lesní jezírko. Traduje se o něm, že v hlubinách ukrývá jakési zlo.“



Anen nadskočila. „To jsem nikdy neslyšela. Proč jsi tuto informaci nesdělil otci?“



„Nevzpomněl jsem si. Z čaroděje Davida jsem vždy strašlivě nervózní. Všechny pověsti se mi vybavily až později. Pořád o neštěstí přemýšlím, rozebírám příčiny, hledám východiska. Jsem vědec,“ dodal omluvně.



„Zmiňují se ony pověsti o přesnější povaze toho zla?“ zajímal se Dag věcně.



„Je mi líto. Prohledal jsem knihovnu jak na Kessilu, tak zde na univerzitě, ale všechny zmínky jsou velmi obecné. Zlo se ukrývá pod hladinou a pochází z velmi dávných dob. Často se opakuje upozornění na nezbytnost jezero hlídat, ale kam paměť naší rodiny sahá, nikdo o to nikdy nedbal. Pokud došlo k pochybení, jedná se o nepředstavitelně vzdálenou minulost.“



Zamyšleně si zamnul bradu. „Sám nemám podobné fatalistické řeči rád, ale skoro se jeví, jako by si Andari dobrovolně zvolila vlastní osud.“



„Jak můžeš něco takového říct!“ vykřikla jeho manželka. „Sestra se nikdy nechtěla stát vraždícím monstrem!“



Dagovi se roztřásly ruce.



Marson polekaně nadskočil. „Tak jsem to opravdu nemyslel. Vyjádřil jsem se neobratně. Celá záležitost na mě působí jako detail nějakého vyššího celku, který nejsme schopni vidět.“



„Ale na podrobnostech zpravidla záleží nejvíc,“ namítl tiše Dag.



„Jistěže,“ souhlasil zoufalý vědec. „Stále marně prověřuji možnosti řešení dané situace.“



„Lex tvrdil, že nikdo neví, jak se z Andari temná čarodějka vlastně stala,“ pokusil se Dag vrátit k původnímu tématu.



„Ano,“ přitakala smutně Anen. „Sestra opravdu chodila k jezírku téměř každý den. Oblíbila si to místo. Trávila tam hodiny. Jen seděla a dívala se. A jedno odpoledne se vrátila a byla z ní… příšera,“ vzlykla.



„Co si pod tím mám konkrétně představit?“ V předstírání lhostejného tónu a ledové masky začínal být opravdu dobrý.



Marson vzdychl. „Andari, jak jsme ji znali, celá zářila. Po té nešťastné události vyzařuje stále, ale temnotu. Chlad. Navíc řádí jako zemětřesení. Kessil jsme museli opustit a lidem z panství doporučit, aby se odstěhovali.“



„Ale Andari sama tvrdila, že čaroděj nesmí nikoho zabít,“ namítl chabě.



Anen a Marson se po sobě podívali.



„Ano, to se říká. Když spolu čarodějové Akir a Dekel zápasili, stáhli Měsíc z oblohy a potopili kontinent. Žádného člověka sice přímo nezabili, ale přesto jich zahynuly tisíce.“



„Takže na lidi neútočí?“



Anen si zamnula ruce. „To je hodně slabá útěcha. Když se otec pokoušel s ní jenom promluvit, vyvolala magickou bouři, která spálila krajinu široko daleko.“



„Jestli jsme vás odradili, poslechněte svoje instinkty a vraťte se domů,“ dodal tiše Marson. „Nikomu nic nedlužíte.“



„To není pravda,“ vyhrkl Dag dřív, než si uvědomil, že v této zemi vyřkl hlubokou urážku. Raději rychle pokračoval. „Jsem povinován sám vůči sobě. Nemohl bych žít s pocitem, že jsem to aspoň nezkusil.“



*************************************



Opuštěný zámeček stál nad malebnou říčkou. Seskočil z koně. Po pískem vysypané cestě kráčel poslední úsek pěšky.



Putování z hlavního města na Kessil působilo jako balzám na poraněnou duši. Dlouhé úseky jízdy hlubokými lesy provětraly a uspořádaly zmatek tísnivých myšlenek. Na osamělou vesnici či usedlost narazil opravdu zřídka. Obyvatelé působili uzavřeně, ale vůči cizinci se chovali přátelsky. Všude nabízeli výtečné jídlo a jedním dechem odmítali peníze. V nejztracenější chaloupce mu poskytli ubytování pohodlnější než na Kordatu.



Noci poutníka objímaly klidem a vlídností, poskytovaly hluboký spánek a posilující odpočinek. Dny přicházely s nadějí a vírou. Avšak na hranicích panství Kessil se vektory energií prudce změnily. Opustil působení Křišťálového paláce a dostal se do sféry vlivu temné čarodějky.



Nyní stál na prahu jejího sídla. Nezdržoval se klepáním. Musela o něm dobře vědět. Vstoupil dovnitř.



Pocit samoty a zmaru dusil s každým nadechnutím. Nedokázalo jej narušit nic, ani hravá mozaika na podlaze, barevná prasátka vitráží horních částí oken či zdobná skleněná svítidla. Pomalu se rozhlížel, aby nemusel přiznávat, že se setkání s milovanou bytostí strašlivě děsí.



Vnímal její blízkost dřív, než se objevila nahoře na schodišti. Chlad jej ovinul jako pavučina. Zvedl oči.



Na světě neexistuje žádná spravedlnost.



Čarodějka měla tvář Andari. O to hůře působila celková proměna. Pleť zbarvená do šeda. Oči jako temné tůně mrtvé vody. Kolem hlavy se jí svíjely vlasy jako černí hadi. Obrátil se mu žaludek.



„Kterýpak ty jsi, človíčku?“ Její hlas zněl podivnou kovovou ozvěnou.



Polkl. „Jeden mamlas ze Sluneční země.“



Přimhouřila oči. Sestupovala dolů a upřeně jej pozorovala.



„Ty jsi… Dag Havran. Bratr Haruka!“ Tyranovo jméno vyslovila s nadšeným důrazem.



„Jsem rád, že sis vzpomněla.“



„Ale ano.“ Pousmála se. Strašlivě. „Opustil jsi mě.“



„Mrzí mě to,“ zamumlal a sklopil oči.



Pohodila hlavou. Hadi se zpomaleně rozlétli vůkol. Máchla černým pláštěm.



„Kdo by se zabýval minulostí. Vítej v tomto sídle. Hostitelé uprchli, musíme se zabavit sami. Ty přece zbožňuješ radovánky, co já vím.“



„Každý se rád potěší. Daří se ti dobře?“



Podívala se na něj tak, že zalitoval dne svého narození.



„Jak jsi vtipný!“ Měl dojem, že větu zasyčeli plazi spletení z jejích vlasů.



„Našlo by se tu něco k jídlu?“ Odkašlal si, jak jej zaškrábalo v krku. „Nebo mám nalovit zvěřinu?“



Jen luskla prsty a začala čarovat. Podlaha se rozhýbala. Ztratil rovnováhu, při balancování zmateně uskočil. Téměř pod nohama mu vyrostl obří jídelní stůl.



„Přijmi mé pozvání.“



Snad raději nikoli. Při pohledu na tabuli zuřivě polykal. Na desce ležela mrtvá zakrvácená zvířata, vyvržené vnitřnosti, shnilé ovoce, plesnivé sladkosti. Nad zkázou se vznášela hejna much, mezi podnosy pobíhali potkani.



„Ach, odpusť,“ pronesla mstivě. „Spletla jsem si tě s mrchožroutem.“



Opět zlehka mávla zápěstím a scenérie se změnila jako kulisy na divadle. Dagovy pocity ani v nejmenším. Jakkoli vypadalo momentálně jídlo lákavě, raději by umřel hlady, než cokoli pozřel.



„Nebudeš jíst?“ vyzvala jej.



„Až po tobě.“



Přistoupila k tabuli, ulomila kousek kynutého pečiva a vložila si jej do úst. Známý pohyb mu tak silně připomněl ztracenou lásku, až se mu zatmělo.



„Potřebuji si odpočinout. Mohu použít některý z pokojů?“ zeptal se opatrně, ačkoli by si raději šel lehnout do stájí k hnědákovi.



„Sotva padá soumrak. Nedovolím ti ztrácet čas spánkem. Vyrazíme na projížďku.“



Máchla rukou, hostina zmizela. Prošla k východu v oblaku podivné ledové vůně. Kráčel za ní a lámal si hlavu, jak by mohl zjistit, k čemu vlastně došlo. Možnost přímého dotazu realisticky zavrhl. Našel by nějaké indicie u nešťastného jezírka?



Napříč přes nevelké čtvercové nádvoří stály hospodářské budovy. Vstoupili dovnitř. Nevzpomínal si, zda byli v okolních stáních ustájeni nějací živí koně, když po příjezdu odsedlával a vytíral své zvíře. Nyní bezmocně zíral na předmět před sebou.



„Cos provedla bezbrannému, němému tvoru?“ Třesoucí ruku vztáhl k vyřezávanému, démanty zdobenému dřevěnému koni.



„Můžeš ho zachránit,“ zavrněla. „Stačí jej zavolat jménem.“ V temných očích jí zářila obludná rudá světýlka.



Dag se zoufalým povzdechem opřel tvář o nehybnou sochu. Nedával koním jména. Věděla to. Jednou se podivný zvyk pokoušel vysvětlit. Život mezi zloději ho naučil nenavazovat citová pouta k něčemu, co lze snadno ztratit.



Lehce se vyhoupla nahoru do královsky zdobeného sedla. Kývla za sebe.



„Nasedej. Projedeme se.“



Velmi krátce zvažoval, zda by mělo smysl uplatnit rozumné výhrady. Odpověď byla nasnadě. Vysoukal se za ni. Nedokázal se jí ani dotknout. Před obličejem se mu kroutili hadi.



Kůň se rozjel, aniž by hýbal nohama. Klouzal slámou jako po ledu. Jakmile opustil budovu, vznesl se do vzduchu. Sotva se tuhá kopyta odlepila od země, nezmocnila se Daga závrať, ale silný pocit vítězoslávy. Letěl! Překonal zemskou přitažlivost.



Stoupali nad stromy a nevysoké okolní kopce k tmavnoucí obloze. Pod nimi ubíhaly koberce lesů, klikaté stužky říček. Na palouku zahlédl stádo srn. Koruna stromu se ohnula pod vahou rysa. Když zvedl hlavu, hvězdy se zdály na dosah. Úžasné!



Tedy aspoň na první dojem.



Nehybný kůň se řítil kupředu ledovým vzduchem. Vítr štípal v očích a cuchal vlasy.  Dagovi začaly umrzat prsty na rukou, křečovitě sevřených kolem dřevěných ozdob. Opojný výhled na krajinu z ptačí perspektivy tím byl poněkud zakalen.



Eliorovo království působilo opravdu neuvěřitelně pustě. S patřičným nadhledem připustil, že ve Sluneční zemi by se vznášeli nad hustou sítí lidského osídlení. Zde v temném moři stromů zablikalo v dálce pár nesmělých světýlek osamělé vesnice.



Čarodějka nasměrovala koně tam.



Mohl bych mu říkat Oblázek, napadlo ho naprosto nesouvisle. Dokud žil, vypadala jeho srst jako kamínky v potoce nedaleko Kordatu, když se přes ně přelévala tekoucí voda.



Kůň doletěl nad vesnici. Daga začalo dusit podivné ticho, spíš nedostatek zvuku než klid. Nejspíš se přiblížili k hranici působnosti ochrany Křišťálového paláce. Síla čarodějky se před bariérou hromadila, aby ji mohla časem prorazit.



„Nepoletíme zpátky?“ navrhl.



„Chtěl ses přece bavit.“



Přála si to ona, ale nehodlal se právě s ní dohadovat.



„Užívám si náramně. Ale už mi mrznou ruce.“



„Zahřeju tě,“ odpověděla tónem, kvůli němuž zalitoval pokusu o konverzaci.



Zase jen tak mimoděk mávla rukou. Vyhodila cosi do vzduchu. Bezhlučně před nimi vyvstal rudý květ. Rozpadl se v jednotlivé ohnivé slzy. Padaly dolů. Zíral na oslnivé divadlo, než si uvědomil, nad čím právě prolétali.



„Co to provádíš?“ vykřikl.



„Hraju si.“



Ve vesnici vzplanul požár. Praskání dřeva bylo slyšet až k nebesům. Mezi hořícími domy viděl pobíhat zmatené obyvatele. Zazněly výkřiky.



Čarodějka znovu mávla paží.



„Při Kiře, zadrž!“



„Přál ses trochu zahřát.“



„Ne! Nepodsouvej mi svoje úmysly. Já se chci vrátit!“



Místo odpovědi vyslala nad lidská obydlí další žhavý déšť. Zdola se ozývalo volání, pláč, zoufalé bučení krav a řev ostatních zvířat. Kůň se snášel níž, ačkoli stále letěl vysoko nad vrcholky nejvyšších stromů. Ničivou hradbu ohně a zmatené pobíhání osob bylo vidět zřetelně.



„Andari, přestaň!“



Kůň přeletěl nešťastné místo. Zpomalil, obrátil se, zamířil zpět nad vesnici. Čarodějka znovu máchla rukou.



Hra ho přestala bavit. Pustil se vyřezávaného sedla a skočil dolů.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Ivana Nováková

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •