IKAR CZIKAR CZ

Zástupy (Petr Balada)8.12.2011
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 1095, Komentáře 0

 

Zástupy

  Když jsem ho uviděl, změnil se letopočet. Jako bych znovu stál v koupelně před zrcadlem. Je pondělí ráno, den přijímání. S tváří vytvarovanou odepíraným spánkem dávám své matce za pravdu - vypadám nezdravě, politováníhodně, v detailu místy až odpudivě. Pomohly mi k tomu tři dny bez jídla i fakt, že tekutina mi zavlažila ústa naposledy před čtyřiadvaceti hodinami. Se svým sklonem k popraskaným rtům jsem tehdy automaticky sáhl na polici pro balzám. Byl pryč. Má matka ví o ďáblových detailech své.
Oblékl jsem se do připraveného oblečení. Bylo o dvě čísla větší, aby zvýraznilo dojem křehké tělesné konstrukce. Já měl za to, že vypadám jako menťák. Když jsem si dovolil prohlásit to před matkou nahlas, nečekal mě pohlavek, ale jen strohé a unavené „Kéž by.“
Když bych měl popsat tehdejší pocity, použil bych slova jako obava, nervozita, sklíčenost, strach. I matčina poznámka, že nám třeba konečně k něčemu bude fakt fotrovo zdrhnutí krátce po mém narození, byla tentokrát vyslovena jako posmutnělý úryvek žalmu. Byli jsme podivně vyčerpaní a nezvykle tišší.
-
Státní maturity, které měly zkoušce vrátit prestiž, se záhy proměnily v odrazový můstek k radikální proměně celého školství. Jistě, jak mi matka říkala, sem tam se sice objevil zdvižený varovný prst jedince, který před tím varoval, ale vzápětí ho zaclonil výsměch kolektivu. "Dneska si myslím, že ten výsměch byl součástí toho všeho, zastíracím manévrem." A to nikdy nevěřila na spiklenecké teorie.
Najednou ale ty kolektivní hlasy změnily rétoriku. Volaly po úplné změně středního školství. Maturity měly být vyhrazeny pouze gymnáziím navíc s omezeným počtem přijímaných žáků. Na ty, na které se nedostalo, by čekal učňák, čímž by se vyřešil nedostatek dělníků. Toho se chytly velké firmy a začaly té vizi tleskat. Reptající veřejnost umlčovala zvyšující se nezaměstnanost a doprovodný slogan útočící na národní cítění. Matka mi ho sice tlumočila jako Čechy Čechům, ale v národopise jsme se učili originální verzi: Největším bohatstvím národního hospodářství je národ.
Když mi prolistovala učitelka učebnici, našla v ní poslední slovo dopsané na národnost. Nemělo smysl vysvětlovat, že autorem nejsem já. Dostalo se mi kázání a matce byl doručen dopis s poznámkou o závažném porušení rodičovské smlouvy uzavřené se školou, ve které se jednoznačně v paragrafu 3 píše, že žák nesmí zpochybňovat a ani žádným způsobem znevažovat obsah výuky. Matka vzala do ruky tužku a začala dopis upravovat po svém.
-
Konaly se volby, které vyhrály kolektivní hlasy. Ekonomicky zaměřené střední školy s maturitou byly zrušeny. Zůstala pouze gymnázia s oficiálním přídomkem reálná. Místo přijímacího řízení se zavedlo losování. Do osudí se dostal pouze ten, kdo měl známkový průměr do 1,5 a hlavně zaplatil stanovený obnos. Pro poplatek se vžil název pozitivní korupce, kterým byl původně celý systém kritizován. Pokud jste nebyli vylosováni, peníze se nevracely. Byly použity na rozvoj školství. „Údajně,“ dodávala vždycky matka.
Obě podmínky jsme splnili a já byl od začátku přesvědčen, že mě vylosují. Když se v přímém televizním přenosu oznamovaly výsledky, nepociťoval jsem žádnou nervozitu. A to dokonce ani s ubývajícím počtem volných míst. Říkal jsem si, že někoho musí vylosovat jako posledního, tak proč bych to neměl být já.
Matka vstala a televizi vypnula. Až v ten moment mi to došlo. Mlčeli jsme a jen si vyměňovaly pohledy. Mobily začaly vyzvánět. Někdo to po chvíli vzdal a raději poslal zprávu, někdo byl trpělivější. Trvalo to půl hodiny. Během té doby mi přišlo, že přesně vím, kdo volá, aby se pochlubil, a kdo, aby sdílel zklamání. Nechtěl jsem s nikým mluvit. Čekal mě Obor.
-
S redukcí dosažitelnosti maturitního vysvědčení přišla samočistící selekce vysokých škol. Přežily jen ty, které pochopily, že apolitické univerzitní prostředí je zbytečný luxus. Zrušily programy pro přijímání studijně vyspělých absolventů Oboru a stát jim přestal házet klacky pod nohy. Za posledních deset let si pamatuju jenom dva případy, kdy se někomu s Oborem podařilo na vysokou dostat.
-
Čekal mě Obor. Na výběr byly čtyři možnosti. Obor služeb a administrativy, Obor technik - mechanik, Obor stavbař-zemědělec a Obor bez zaměření. Největší zájem byl samozřejmě o ten první. Zvláště v případě, když jste původně chtěli na gymnázium. Nikdo naopak nechtěl skončit bez zaměření, protože to znamenalo, že zbytek produktivního života strávíte ve fabrice u pásu.
Rozhodující slovo měla čtyřčlenná Komise. Na každé škole v ní vždy seděli dva představitelé místní průmyslové a podnikatelské komory a po jednom zástupci z ministerstva školství a města. Ti společně rozhodovali, kolik lidí bude přijato na jednotlivé Obory. Osobně třídili žáky do skupin. Mimořádná pravomoc jim také dovolovala doporučit jednoho z ročníku ještě dodatečně na gymnázium. Byla to jen teoretická pravomoc.
-
Manuální dovednost rozhodně nebyla mou silnou stránkou. Ostatně neměl jsem ve své blízkosti nikoho, kdo by mě v ní trénoval. Fotr zdrhnul, matka jedináček, babička s dědou na druhým koci republiky. A protože jsem se jako potenciální majitel zlatých českých ručiček ani zdánlivě neprojevoval, bylo jasné, že mě bude muset živit hlava. Známky tomu odpovídaly, zájmy tomu odpovídaly, ale losovací zařízení jsem nepřesvědčil.
„Nedá se nic dělat, spustíme plán bé,“ oznámila mi matka, když se smířila s televizní prohrou.
Neměl jsem ani tušení, že takový plán máme. Upřímně řečeno, vyděsilo mě, že ho máme. Znám svou matku a její zarputilost. Nicméně, neodporoval jsem. Jenom doufal, že v něm má spoluúčast bude co nejmenší. Samozřejmě marně. Koneckonců šlo o mou budoucnost.
Plán spočíval v tom, udělat ze mě neduživou trosku. Neschopnou těžké manuální práce či dlouhodobě stát u pásu.
„Když to vyjde, pošlou tě na administrativu.“
„Když ne, stane se ze mě během pár let skutečná neduživá troska. Na druhou stranu, řemeslo má zlaté dno.“
Za jiné situace by se na mé zlaté dno snesla sprška sarkastických poznámek, ale ostrovtip nás v té době zkrátka opustil.
-
Během následujících dní jsem přemýšlel, jestli nakonec není Obor pro mě to nejlepší. Nebo, proč bych se ho vlastně měl bát? Idealizoval jsem si budoucnost, hledal argumenty pro Obor, argumenty, kterými jsem vyvracel proti. Jedno ráno jsem se probudil rozhodnutý, že žádný plán bé potřeba nebude, abych pak v poledne obrátil a pomáhal vymýšlet detaily jeho průběhu. Nedosáhl jsem přeci průměru jedna celá jenom proto, abych pak cosi kamsi montoval. Tehdy se ve mně probudil skeptik odmítající připustit existenci nestranné spravedlnosti. Připadal jsem si, jako kdybych byl sice první v cíli, ale zlatou medaili dostal až někdo za mnou.
A tak jsem stál v pondělí ráno před zrcadlem. Prohlížel si nezdravou verzi svého obličeje a pomalu se smiřoval s křečovýma žílama od stání u pásu. Odmítal jsem totiž tentokrát podlehnout pokušení věřit, že když něco chci, stane se to.
-
Nikdy bych nevěřil, že šaty můžou potlačovat intelekt, ale když jsem předstupoval před komisi, měl jsem v hlavě prázdno. K tomu hlad, žízeň a potřebu natřít si popraskané rty balzámem. Tu otázku jsem proto napoprvé přeslechl.
„Proč jste si nevybral jiný Obor?“
„Cože?“
„Tady čtu, že chcete jít do služeb, tak se ptám, proč jste si nevybral jiný Obor?“
Uspokojila by ho jako odpověď žádost o balzám na rty? Moji matku rozhodně ano.
„Řemeslo má zlaté dno…,“ polknul jsem. Sucho v ústech mi zabraňovalo v delší konverzaci.
„To je trošku zvláštní odpověď na někoho, kdo chtěl jít na reálné gymnázium, nemyslíte?“
„... a já bych ho nerad devalvoval.“
Týpka v komisi napravo od zvědavce jsem rozesmál. Vzal si slovo:
„Dobrá odpověď, beru tě ke stavbařům.“
„Ale já jí můžu změnit,“ pokoušel jsem se chytnout za záchrannou brzdu: „ víte, pár dní jsem nejedl, nepil, nespal, a co je nejhorší ze všeho mám popraskaný rty.“
„Myslím, že daleko horší jsou ty hadry, co máš na sobě,“ odvětil destruktor mé kariéry. Pak se zvedl od stolu, přišel až ke mně, chytl kolem ramen a odváděl ke svému zástupu stavbařů: „ Viděl jsem tvé školní výsledky. Oba víme, že nepatříš na žádný z těch Oborů. Když budeš makat, pomůžu ti vyhrabat se nahoru.“
-
Začátek nebyl nic moc. Spolužáci, kteří byli svědky mého vstupu mezi ně, nemohli skousnout, že jsem jim odmítal prozradit, co mi říkal ten týpek z komise, ze kterého se vyklubal Ředitel největší stavařské firmy v kraji. Nabalila se na mě pověst protekčního hajzla podpořená některými ze zaučujících mistrů, neboť k mé osobě dostali speciální instrukce. Pár spolužáků si na mě začalo vybíjet svůj vztek pramenící nejspíše z frustrace nad zahozenou budoucností. Snažil jsem se s tím vyrovnat. Zlom ve mně nastal až s prvním nepodařeným pokusem o sebevraždu. Vůči všem jsem se zatvrdil a začal své protekční výhody využívat.
Otevřeně jsem mistrům vyhrožoval domnělým vlivem při jakémkoliv náznaku veřejného pohrdání. Vidina ztráty relativně slušného místa udělala své. Někteří dokonce obrátili natolik, že mě začali bránit i před těmi spolužáky, které ještě před pár dny sami nepřímo podněcovali k šikaně.
Poprvé si mě Ředitel zavolal dva měsíce poté. Někdo naprášil, že vyhrožuju mistrům jeho jménem. Asi přímo jeden z nich, předpokládal jsem. Byla to zvláštní audience. Dvacet minut mi dával kázání. Oháněl se morálkou a podobnejma sračkama. Pak obrátil. Pogratuloval mi k přístupu, který jsem zvolil. Že prý někoho takového přesně hledal. Dokonce přišel s plánem, kterým bych dodal svým výhružkám na vážnosti: „ Jednoho si vyber a já mu zařídím výpověď.“ Odcházel jsem od něj s pocitem, že se z Ředitele stal Otec.
-
Matka, která zabránila úspěchu mé sebevraždy, se stala nesnesitelnou opatrovnicí. Dávala si ji za vinu. Nevěnovala pozornost mým argumentům, že je to nesmysl. Ještě více mě hlídala. Zestárla. Vyhýbal jsem se jí. Jejím statistikám potvrzující zvýšený výskyt sebevražd u mladistvých, který dávala do souvislosti s novým školským systémem. Jejím povzbuzujícím aktivitám a výletům. Její snaze nalézt mi smysl života, když to se vzděláním nevyšlo.
Jednou za čas jsem ale v odmítání povolil. Ovšem s tím, jak narůstalo sebevědomí mého nového já, snižovala se zároveň ochota být oddaným synem. Považuji to za přirozený vývoj našeho vztahu a ani zpětně bych nejednal jinak.
Když mě nachytala nad seznamem “Mistrů určených k likvidaci“, byla z toho hádka. Křik, výčitky a vyděračský pláč. Jistě, snažil jsem se jí vysvětlit, že právě tahle cesta je můj nový smysl života. Odmítala to. A když opět vyrukovala s házením viny na školský systém, neudržel jsem se: „ Je to tvoje vina, ne systému. Fotr taky zdrhnul kvůli tobě a já už se mu nedivím.“ Možná to spolu nesouviselo, ale mně se dát obě věci dohromady hodilo k jejímu umlčení.
Triumfoval jsem. Matka se stáhla. Naše budoucí konverzace byla omezena na minimum víceméně zdvořilostních frází. Do měsíce umřela. Jedno odpoledne jsem ji našel v posteli, kde nejspíše ležela od předchozího večera. Usnula a neprobudila se. Vypadala spokojeně.
-
Do opatrovnictví si mě vzal Otec. Pomohl mi prodat byt, ve kterém jsem neměl důvod zůstávat a postaral se o nový. V lepší, reprezentativnější, čtvrti. Do osmnáctin jsem odpočítával pár měsíců a škola se s mou novou situací dostala na vedlejší kolej, až jsem z ní vypadl úplně. Můj nový Otec prohlásil, že víc už umět stejně nepotřebuju, že jenom potřeboval, abych si zažil i ten pocit být dole a nepodlehl pokušení se k němu někdy vrátit.
Účastnil jsem se teď řady pracovních schůzek a pozoroval, co mě Ředitel pozorovat nechal. Většina jeho podřízených i obchodních partnerů si nevěděla s mou přítomností rady. „Jsou situace, kdy nevědomost má větší hodnotu, než informace,“ řekl mi, když jsem ho na to upozornil.
Časem se začal zajímat o můj názor na výhodnost konkrétních smluv a k narozeninám mě jako dárek nechal vést jedno menší obchodní jednání. Úspěšné obchodní jednání.
-
Pak přišla změna. Byl povolán na nejvyšší post Ministerstva národního hospodářství a čas, který mě mohl věnovat, se povážlivě zkrátil. Byly to spíše krátké audience, a to nad tématy překračující dosavadní rámec obchodních a manažerských pouček. Nikdy jsem jeho politickým postojům nevěnoval pozornost, ale najednou se staly hlavním předmětem našich debat.
Byl jsem zmatený. Ne jeho názory, ale nejistotou, co vlastně se mnou bude dál. Do té doby jsem bral jako samozřejmost, že si mě nechá u sebe ve fabrice a časem předá kontrolu nad jedním z úseků. Ale tomuto tématu se teď pečlivě vyhýbal. Bylo to čím dál nesnesitelnější, až jsem se odhodlal nadnést ho sám.
„Myslel jsem, že jsi to pochopil,“ odvětil a pokračoval v přednášce o důležitosti umět před správnými lidmi rozlišit téma národu a národnosti: „ Nikoho nezajímá, co si myslíš, ale co říkáš. Mít vlastní ideje je pro politika hrob. Důležitější je mít ty správné a umět je prodat národu.“
„ Bez ohledu na důsledky?“
„ Především bez něj. Jen si vzpomeň, jak ses dostal až sem.“
„ S vaší pomocí.“
Nikdy jsem mu nepřestal vykat.
„ Chyba. Já tě jenom popostrčil do toho správného zástupu. A ve chvíli, kdy jsem to udělal sis ani nepomyslel, že bys mohl jednou stát v ministerské kanceláři. V tom okamžiku jsi mě nenáviděl. Až když jsi pochopil, jakou moc jsem ti tím tenkrát dal, to tě dovedlo až sem. Když ses přestal ohlížet na zájmy ostatních.“
„ Přesto si myslím, že je to jiné.“
„ Jediný rozdíl je v počtu lidí, které to ovlivní.“
„ Jak ale chcete důvěryhodně obhajovat ideje, kterým sám nevěříte?“
„ Myslím, že odpověď znáš.“
„ Mocí?“
Podal mi listy sepnuté kancelářskou sponkou. Byla to smlouva na konzultantské místo při ministerstvu.
Vyndal jsem z kapsy saka balzám a přetřel si s ním rty. Očima jsem projel jednotlivé odstavce. Občas mi pohled sklouzl na něho. Spokojeně se usmíval. Podal mi tužku a já bez dalších otázek podepsal. Ve dvaceti kariéra na ministerstvu.
-
Až tehdy mi začala hlavou vrtat otázka, proč zrovna já. Do té doby jsem věřil, že ta ochranná křídla byla aktem milosrdenství, podvratnou pomstou skrytého nepřítele systému či jednoduše rozmarem bohatého průmyslníka. Nebyl důvod se v tom šťourat a hledat jiný důvod.
Když jsem nad tím zpětně přemýšlel, uvědomil jsem si, že mi nikdy nedal záminku, která by odhalovala jeho skutečné úmysly. Všechny teorie, které se kolem našeho vztahu objevily kdysi při mém příchodu do fabriky, přecházel mlčením a já nezájmem. Teď byla situace jiná. Žádná teorie, žádné otázky po chodbách. Tím víc to ale zaměstnávalo mě samého.
Mezitím jeho ministerská hvězda stoupala. Zavedl kvóty pro zaměstnávání cizinců a zároveň zpřísnil podmínky udělování pracovních víz. Do půl roku jejich počet spadl o polovinu. Na uvolněná místa do montoven byli nahnáni všichni, kdo si nárokovali sociální dávky a byli déle, než tři měsíce bez práce. Zasadil se o další snížení počtu přijímaných na gymnázium, což jsem dostal po vyjednávací stránce na starost a připsal si tím první politické body.
Před dalšími volbami se stal Otec místopředsedou Demokratické strany občanského a národního uvědomění (DSONU), přičemž mně vstup do ní rozmluvil. Jedni ho milovali, druzí museli milovat a tomu zbytku se nedostávalo příliš prostoru k vyjádření.
Když mě tehdy nechal přečíst svůj kandidátský projev, narazil jsem na upravenou citaci „Největším bohatstvím národního hospodářství je národnost“. Upozornil jsem ho na správnou verzi s národem, ale on se jen pousmál a poučil mě, že čas postoupil a právě tuhle verzi chce nyní strana a národ slyšet. Co by tomu asi tak říkala matka, která se tomu tehdy hořce vysmívala?
-
První skórování v politice mě vyneslo do povědomí širšího spektra lidí. Ministerstvo rodiny a národního vzdělávání zjišťovalo, jestli bych měl zájem o místo náměstka. Nabídka přišla i ze sekretariátu předsedy DSONU a v neposlední řadě také od Přátel konzervativních myšlenek a hodnot na přednášku a následnou besedu o tématu vzdělávání.
Otec prohlásil, že by někoho potřeboval na Ministerstvu rodiny a já neměl důvod mu nevyhovět. Hned po nástupu jsem dostal na starost koordinaci přijímacích komisí, což zahrnovalo jednání se zástupci krajů a průmyslníků o kvótách přijímaných do jednotlivých Oborů. Před, i po těchto schůzkách, jsem se vždy zastavil na Ministerstvu národního hospodářství, abych podal zprávu nejen o dohodnutých číslech, ale také o celkové atmosféře na mém působišti.
-
Cítil jsem zadostiučinění. Systém, který kdysi překazil mou studijní kariéru, nyní závisel na mých doporučeních. Samozřejmě se nabízelo nenápadně ho podrývat. Mohl jsem například svým novým přátelům od novin předhazovat zprávy, které by jistě přispěly alespoň ke zpochybnění stávajícího modelu. Ale proč bych to dělal, když právě díky systému jsem se ocitl až téměř na jeho vrcholu?
Přesto jsem si jeden rozmar v této souvislosti dopřál - členství v přijímací komisi na škole, kde to všechno začalo. Ministr přijal mé zdůvodnění, že bych měl být přímo ve středu dění, s pochopením a uznalým pokýváním hlavy. Na cestu jsem od něj obdržel mimořádnou prémii včetně zprávy, že se o mou práci začal zajímat i premiér. Nebyla to pro mě novinka. Jeho syn právě končil základní školu a tak si přes prostředníka u mě ověřoval, zda bude skutečně vylosován ke studiu na reálném gymnáziu.
Teď tedy sedím za stolem a pozoruju sebe samého před deseti lety. Vpadlé tváře, kruhy pod očima, nervózní pohyby a těkání očima kolem sebe. Vyžádal jsem si jeho spis. Jedničkář, matematický talent, neúplná rodina, chce na Obor služeb a administrativy. Jako přes kopírák. Postavil se přede mě. Pohledem volal po záchraně.
„Proč myslíš, že bys měl být dodatečně přijat na reálné gymnázium?“
Viděl jsem, jak ho ta otázka zaskočila. Celá místnost ztichla a zpozorněla.
„Protože mám co nabídnout.“
Dobrá odpověď
„A co to je?“
„Odhodlání studovat a rozvíjet se, například.“
Chyba
„Myslíš, že ostatní tady ho nemají?“
Ticho jako v kostele. Jeho polknutí bylo hlasitější, než si přál.
„Jsem připraven veškeré dosažené vzdělání dát do služeb národa.“
Zatraceně chytrá odpověď, když všichni poslouchají. Jen trochu nedomyšlená. Přetřel jsem si rty balzámem.
„Veškeré?“
Znervóznil. Došlo mu to. Uvědomil si, že teď nemůže couvnout.
„Ano.“
„Národ ti je za tvou nabídku vděčný už teď, to mi věř. Potřebujeme takhle odhodlané mladé lidi. A proto ti tvé přání být ve službách národa splním.“
Jaký je další stupeň hlasitosti po tichu?
„Momentálně se nám nedostává podobně chytrých a odhodlaných lidí v Oboru bez zaměření. Je mi ctí tě do něj umístit,“ vstal jsem a začal tleskat. Ostatní se přidaly, aniž by jim z většiny docházelo, co se vlastně stalo. Konečně začaly cvakat fotoaparáty přítomných novinářů.
„Ale já nejsem příliš manuálně zručný.“
Prožíváme život v kruhu? Pokud ano, nejsem ještě připravený vrátit se na začátek a dopřát svůj osud někomu dalšímu. Má kariéra na to není připravená.
„Řemeslo má zlaté dno a ty na něm teď stojíš. Od této chvíle se tvůj život obrátí k lepšímu a národ ti to nikdy nezapomene.“
Nepřehnal jsem to? No, lidi ještě pořád tleskají, třeba to ani pořádně neslyšeli. Pro jistotu jsem rychle obešel stůl a podal si se svým mladším já ruce. Samozřejmě v patřičném gestu pro fotoaparáty.
„Tohle je budoucnost našeho národa,“ zvolal jsem pateticky a dovedl svou minulost do zástupu, ve kterém odevzdaně stáli její budoucí spolužáci.

Kapitola 1-1 z 1
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Petr Balada

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •