IKAR CZIKAR CZ

Vzducholodě (Jakub Zemánek)5.2.2015
 

5
 počet hodnocení: 4
přečtené 2160, Komentáře 2

 

Vzducholodě

Byl nádherný den. Slunce, modré nebe, motýli, jemný vánek. Všechno, co k nádhernému dni patří. Nedaleký les voněl na sto honů šiškami a kolem se toulala spokojená kočka. Cizinec, nákladně oděný v aksamitu, hleděl na vývěsní štít menšího stavení a nemohl uvěřit vlastním očím. Zkoušel je protírat, zkoušel třást hlavou, nic nepomohlo. Uprostřed polí a luk skutečně zíral na vývěsní štít s firmou. H. K. S. Rybářství.

            „Říkali mi - nejezdi. Je to divný kraj, je to tam samý blbec. Tupost nad tupost, snad sama hloupost tam vládne, ale já ne, já starý tvrdohlava jedu. Tenhle nejspíš neví, co je to ryba. Už si z toho mluvím sám pro sebe,“ mluvil si cizinec sám pro sebe, když bouchal na dveře.

            Otevřel drobný pán. Ruce samý mozol a odřeninka, oči podlité krví s váčky plnými nevyspání. Unavený měl i hlas. Ale rybinou nepáchl ani omylem.

            „Hm?“ přivítal cizince, cizince v aksamitu o hodnotě přibližně patnácti takových rybářských chalup. Kdyby to byly chalupy dvoupatrové.

            „Člověče, poprosím vás o radu a trochu vody. Ale nejdřív mi prokrista řekněte, co to tady visí za nesmysl?!“ ukázal na vývěsní štít.

            „To je firma. Co za to?“

            „Zlaťák vám dám. Ta firma je rybářství!“

            „A?“ zalezl a hned zase vylezl se džbánem zvětralého osvěžení.

            „Tady není řeka ani rybník na míle daleko. Pokud vím. Co tady chytáte?“

            „Proč bych měl něco chytat?“

            „Tvrdíte, že jste rybář.“

            „Taky že jsem, už čtvrtou generací! Otec byl rybář, děd byl rybář, praděd byl rybář, prapraděd nevím, my si rodokmen nevedeme.“

            „A všichni tak daleko od vody?“

            „Jen já.“

            Cizinec dopil a kroutil hlavou.

            „Říkali mi, že je to podivný kraj. Ale budiž, k té radě. Hledám pana… mám někde to jméno, na lístku, ale to je jedno, říkají mu Vynálezce.“

            „Vynálezců je tu plno. Ale jenom jednomu tak říkají.“

            „To bude on! Nevíte, kde ho najdu?“

            „Patrně v továrně.“

            „To bych býval uhádl taky, v pekařství se moc vynálezců většinou nenachází. Ve které, kudy se k ní dostanu, jak ho poznám?“

            „Za zlatku by to bylo trochu moc odpovědí.“

            „Dám i dvě.“

            „Musím jít,“ otočil se rybář na prahu.“

            „Tři.“

            „Vynálezce je podivín. Ale platí dobře. Továrnu poznáte, pojedete tady po cestě, dál a dál, dojedete do města. Na konci města, na takovém kopci, stojí ta jeho továrna. Má velký komín, ale nekouří. Teď se dal na plátna a udělal z fabriky takovou jako tkalcovnu. Je opravdu zvláštní. A slavný, strašně slavný.“

            Cizinec byl tak konsternovaný tím, že rybář bez vody někoho označil za podivína, že přeslechl druhou větu. Pak mu ta věta došla.

            „Moment, vy pro něj pracujete?“

            „Spousta lidí pro něj pracuje.“

            „Co pro něj děláte, jestli se můžu zeptat?“

            „Sítě! Chlape, ať jste kdokoli, jste vy normální? Co by tak rybář bez vody měl dělat jiného, než sítě?“

            „Pravda,“ přisvědčil, ale musel ten zážitek rozdýchat. „Víte co, jestli pro něj něco máte, třeba… mohl bych to za vás doručit, když za ním mířím.“

            „Co bych pro něj měl mít?“

            „Nejspíš síť, když pro něj děláte sítě!“

            „Kdybych pro něj měl síť, nesedím doma, ale jedu za ním se sítí.“

            „Poslyšte… no, radši už pojedu,“ odevzdal prázdný džbán a měl se k odchodu. „Díky za pomoc.“

 

Město ho přivítalo do své velké, kamenné náruče. Příroda jakoby před ním utíkala. Les, i když ne zrovna daleký, najednou přestal vonět. Nebe bylo o něco ušmudlanější a štíty domů stínily slunci. Motýl žádný. Ale lidí jak naseto. Jak cizinec projížděl ulicemi, všichni se po něm otáčeli. Někdo i zastavil, aby si cizince prohlédl. Někdo i vykoukl z okna, aby mu cizinec neušel. Jako by všechno na okamžik utichlo, jen aby to nepromeškalo příležitost podívat se na člověka v aksamitu, který stejně za pár vteřin zmizí za rohem. Když spatřil továrnu, zajásal a chtěl zamířit bez okolků přímo k ní. Skutečně měla největší komín, obrovský, vysoký, černý, jako hrozivý prst rostl k nebi a ke konci se zužoval, ale dým z něj nestoupal. Z továrny byl přes domy vidět jen ten komín a tak, když cizinec vybíral, kterou ulicí se k továrně rozjet, praštila ho do očí dvojice hostinců.

            Oba stály ve stejné ulici, naproti sobě, ale na první pohled si vedl každý jinak. Ten napravo, upravený, vyspravený, vývěsní štít čisté stříbro, z otevřených okenic to hučelo falešným zpěvem a veselím. Hostinec vlevo měl vytlučená okna záplatovaná ledabyle přibytými deskami. Vývěsní štít visel napůl utržený, hrozilo, že každou chvíli někomu spadne na hlavu. Byl prožraný rzí a stálo na něm “U knihy“ Na stříbře odnaproti stálo lakonické “Žer“ a z dálky nečitelný dovětek “Do padnutí“ Cizinec zrovna toužil spíš po padnutí, alespoň lehkém, než po stravě duchovní, a tak zapadnul padnout do veselejšího z lokálů.

            Sotva překročil práh a jeho příchod oznámil protivný zvonec nade dveřmi, celá hospoda zmlkla, aby cizince probodla pohledem.

            „Máme plno!“ zařval hostinský zpoza hromady džbánů.

            „Ale já se hodlám najíst a osvěžit. Platím dobře.“

            „To mě nezajímá, máme plno!“

            „Platím velmi dobře.“

            „Sakra, říkám plno!“

            „Dobrá. Kde jinde se tady dá najíst?“

            „Zkuste to naproti,“ houkl hostinský a celá hospoda vybouchla smíchy. Skoro se zdálo, že jim přeskočilo.

            „Pardon, ten hostinec naproti, ten je v provozu? Nevypadá tak.“

            „Jo. Ten je… v provozu,“ další výbuch. „Tam se nacpete.“ Další výbuch.

            Cizinec znatelně znejistěl, lidi se smíchy div neváleli po zemi. Přesto poděkoval a odešel. Za zády ještě slyšel další salvu bujarého veselí. Někdo i tloukl dlaní do stolu, jak ho prosté poděkování rozesmálo.

 

Na prahu hostince U knihy, na prahu, který vrzal, ve dveřích, které vrzaly, na něj napadly žádné oči. V hostinci bylo pusto a prázdno. Jen přítmí, pavučiny, zaprášené kulaté stoly. Nesměle se posadil k jedinému stolu, na kterém nestála vrstva prachu. Vypadal, jako by ho někdo často a pečlivě utíral. Okolo stálo pět stejně ojediněle nezaprášených židlí. Po chvilce sezení jako na trní se cizinec zvednul, prošel se k výčepu a nenápadně na sebe upozornil odkašláním. Pak naslouchal, jestli tam někde někdo přece jen není. Byl.

            Z vedlejší místnosti vylezl vysoký pán, hubený, cpal si na nos kulaté brejličky a rozespale zíval. Nejdřív se tvářil překvapeně, ale pak nasadil výraz nepředstíraného nadšení.

            „Vítám vás u nás! Sedněte, objednávejte! Co to bude?“

            „Když jinak nedáte, sklenicí vína bych nepohrdnul. Nějaké bílé, vychlazenější, prosím.“

            „Jako by už stálo před vámi! Budete jíst?“

            „Později jistě ano.“

            „Tak, víno, tady. Mohu přisednout, aby řeč nestála?“

            „Samozřejmě! Vlastně se vás chci zeptat, vrtá mi to hlavou…“

            „Já vím,“ přerušil ho hostinský, „je to rozdíl, že ano, tyhle hostince. To víte, nedá se nic dělat, konkurence je konkurence,“ usmíval se přitom od ucha k uchu a co víc, radost podle všeho nepředstíral. To cizince zmátlo.

            „Teď mi to vrtá hlavou ještě víc. Stojí vám to za to, držet takovou hospodu, kam nikdo nechodí?“

            „Nestojí,“ rozesmál se hostinský a cizinec se definitivně utvrdil v tom, že je to ve zdejším kraji samý magor. „Ale není pravda, že sem nikdo nechodí. Jak vidíte, je tady pět židlí. Zdržíte se déle? Mohl bych oprášit šestou.“

            „Ještě nevím. To mi ale vysvětlete, kde berete to nadšení z hospody, která se vám nevyplatí?“

            „Ale to přeci není vůbec žádná hospoda.“

            Cizinec si vzpomněl na rybáře, vypil víno radši rovnou do dna a kývl si o další. „Kristepane, zase cvok,“ zašeptal pod vousy. „Nejste vy nějak spřízněn s rybářem, co má tadyhle nedaleko živnost? A co to tedy je? Květinářství sotva.“

            „Nejsem, ale rybář sem chodí často. Moc rozumný člověk. Tady je to víno. Ani květinářství, pochopitelně. Je to experiment.“

            Cizinec s nosem ve skleničce jenom pokynul, aby hostinský, který má hospodu co není hospoda, pokračoval.

            „Dovolte, abych se představil, to spolu souvisí. Profesor aritmetiky a geometrie, doktor věd přírodních, toho času mimo universitu a plně přeorientován na studium klasické sociologie – k vašim službám.“

            „Máte pocit, že jste mi situaci přiblížil?“

            „Ne? Pardon. Tedy dále. Před lety jsem vypočítal vzorec, velice složitý - holdujete matematice?“

            „Jen nerad,“ připustil cizinec.

            „Tedy tím vás nebudu obtěžovat. Zkrátka, dle tohoto vzorce se mi podařilo vypočítat, s přesností na promile, prosím pěkně, rychlost a rozsah šíření infekční slaboduchosti. Coby člověk přirozeně inteligentní jsem měl jistá tušení, že ve společnosti cosi klíčí. Dlouho mi nebylo jasné, co to je. Říkám si, co tak běžně ve společnostech klíčí. Revoluci jsem vyloučil po zběžném pročtení novin, dokud mají v novinách prostor pro tolik nesmyslů, není dost špatně pro revoluci. Náhlé prozření a osvícení lidstva nevídanou inteligencí jsem zamítl po prvním pohledu z okna. To, myslím, nehrozí. Pak mi to došlo. Epidemie! Měla to být epidemie slabomyslnosti, obrovská, blesková, těžce infekční, léčitelná jen odstřelem stižených kusů, ale to je v našich zeměpisných a politických šířkách zakázáno. Ne snad z etických důvodů, pochybuji, že je význam a pravopis toho slova široké veřejnosti znám. Ale proč by ty nejpostiženější kusy dovolili střílet, když by byli střelení první, pochopitelně. Tak se nám hloupost rozšířila. Přesně, jak jsem vypočetl.“

            „To je zajímavé.“

            „Velice. Ale smutné. Vzorec byl ověřen, má kariéra matematika byla dovršena. Z nudy jsem se vrhnul na sociologii. Když už jsem byl sto epidemii vypočítat, rozhodl jsem se i zkoumat její následky. Proto vznikl hostinec U knihy, který je přesně dle očekávání prázdný. Víte, proč je prázdný?“

            „Je mi to opravdu skutečnou záhadou.“

            „Kvůli vývěsnímu štítu!“

            „Ano, vypadá trochu nebezpečně, taky jsem se pod ním bál projít.“

„To je schválně. Existuje jistá, bohužel matematicky špatně vypočitatelná, šance, že spadne zrovna na jednoho z těch hloupých a bude o hlupáka míň.“

            „Ach tak. Pak tedy pořád nechápu.“

            „Zjistil jsem, že se lidé bojí. Ne štítu, ne smrti pod ním, ale knihy! Pouhý piktogram a většinu lidí dokáže odpudit. Je to tak, většina jich má na knihy alergii. Taky už stačili zrušit zdejší knihovnu, teď je z ní žalář. Tak hostinec pustne a já si mnu ruce. Přesně, jak jsem vypočítal. Jen pět nás zůstalo, jen pět lidí, kteří nemají z knihy hrůzu. Vážený pane, již na prahu jste se zařadil mezi místní inteligenci!“

            „Já tedy slyšel, že to ve zdejším kraji není s moudrostí nijak… přehnané.“

            „Slyšel jste správně.“

            „Ale prosímvás, mluvil jste o rybáři. Mě přišel trochu jako cvok.“

            „Dovolte, rybář je člověk nevšední inteligence! Velice schopný přítel. Pane lékárníku, račte!“

            „Jen na okamžik,“ pozdravil muž ve dveřích. Táhl se s kabelou, kterou odkládal na věšák u vchodu, „jsem zrovna na cestě do továr… pardon, co to… totiž dobrý den.“ Konečně si všiml cizince a ten ho trochu vyvedl z míry. Beze slova, jen s otazníky v očích, si přisedl k jedinému nezaprášenému stolu. Hostinský se jal uvádět oba pány do obrazu.

            „Tohle je, prosímpěkně, náš pan lékárník. Též stálý host. Dodává městu léky na sklerózu, zbytečně, protože si všichni pletou zapomnětlivost s prostou dutostí, a do továrny chloroform. Tadyhle pán je u nás cizí, poprvé zavítal do našeho kraje a teprve si zvyká.“

            „Těší mě,“ kývnul cizinec, „náhodou mířím taky do továrny, ocenil bych doprovod, kdyby vás to příliš neobtěžovalo.“

            „Ale beze všeho. Copak panu Vynálezci nesete?“

            „Chci u něj zadat vynález. Prozradíte mi, k čemu dodáváte chloroform?“

            „Radši nechám na panu Vynálezci, aby vás se svými aktivitami seznámil, bude-li chtít.“

            „Chápu. Tak ještě jedno víno, pro všechny, jestli se neurazíte, a vyrazili bychom?“

            Nápad se setkal s nadšením. Po skleničce z nich byli kamarádi. A do kopce k továrně se jim šlo hned líp, ve dvojici kde nebylo nouze o postřehy. Lékárník komentoval domy, okolo kterých procházeli, a cizinec přitom kroutil hlavou.

 

Brána továrny byla pootevřená. Vysoká, kovaná, s nápisem v latině, který by, alespoň podle lékárníkova překladu, ty lidi stižené alergií na knihy a vzdělanost minimálně omráčil, možná rovnou přizabil. Kdyby si jej byli schopní přeložit. Kolem bylo podivné ticho. Žádné hučení a lomoz strojů. Vstoupili, po štěrkové cestě jim to slabě křupalo.

            Vešli do první haly. Byla velká, i když, jak se později ukázalo, ne největší, a po stranách okolo zdí leželo seskládáno v ohromných hromadách plátno. Šli dál. Vstoupili do největší haly. V ní už je praštil do uší tichý šum tkalcovských stavů, velice složitě automatizovaných. Kolem plných dvaceti stačili běhat pouze dva dělníci. Z vysokého stropu se špičatými střešními okny sem proudila spousta světla a na užší zdi naproti vratům, kterými přišli, visely obrovské hodiny. Jako z kostelní věže. Ručička na nich hlasitě cvakla a dělníci spustili na oba pány poplach, sice zmatený, ale oba z něj pochopili, že si mají zacpat uši.

            Odkudsi to hlasitě zasyčelo, jakoby lokomotiva upustila vzduch. A pak zase, a zase, znovu, ještě jednou. Desetkrát. Pak nastalo opět ticho

            „Promiňte. Zase pouští. V každou celou. Pamatujte na to.“

            „Kde ho najdeme?“ obrátil se lékárník na dělníka.

            „Teď ještě v plnírně, tudy.“

            Vydali se ukázaným směrem. Plnírna, jak záhy seznali, sestávala z místnosti nebývale nízké. Kdyby byli jen o pár centimetrů vyšší, museli by se sklonit. Do stropu vedly hadice a roury ze složitého přístroje uprostřed nízkého sálu. U přístroje stál starší, bíle vousatý pán. Jedny brýle na čele, jedny na nose, hleděl do lejster, spokojeně klepal prsty do jakési lesklé páčky a příchozích si všiml až po delší chvíli.

            „Á, pan lékárník, čekal jsem vás! Nesete? Bude brzy potřeba! Těší mě,“ plynule přešel k podání ruky neznámému. Cestou do kanceláře si prošli nezbytným představováním.

 

            Kancelář jako by k špinavé továrně plné strojů a vazelíny ani nepatřila. Stála v ní ošoupaná, ale pohodlná křesla, stůl plný papírů, kalamářů, pravítek a technických knih, a velká kartotéka. Pánové se usadili.

            „Tedy nová zakázka, říkáte? To mě těší. Jsem sice vytížen, ale pakliže dobře platíte, rád se do nového projektu pustím. Četl jste o mém posledním vynálezu? Vynašel jsem trojsměrnou trubičku. Velice šikovná věc, kdyby vás to zajímalo, ukáži vám výkres. Dala práci, mrška, ale přišel jsem na ni.“

            „Jistě, děkuji, snad později. Tadyhle… tady mám zhruba představu, jestli se v tom vyznáte. Nejsem dvakrát technický typ,“ podal přes stůl hromádku vlastních lejster. Vynálezce na ně nadšeně hleděl a oči mu hrály zájmem.

            „Na to bude třeba dělníků! Výborně, výborně, bude tady konečně trochu vzruchu. Tady, to asi nepůjde, to by bylo nepřesné. Ale myslím, že si s tím poradíme. Zdržíte se ve městě déle? Do tří dnů vám vyhotovím kalkulaci a odhad trvání.“

            „Můžu se zdržet. Nevíte, jestli jde v hostinci přenocovat?“

            „Ale jistě, profesor vás mile rád ubytuje,“ přikývl lékárník.

            „Výborně. To by bylo asi všechno. Promiňte,“ obrátil se cizinec na Vynálezce, „ptal jsem se už tadyhle pana lékárníka, ale dělal tajnosti, rád bych se dozvěděl, na čem zrovna pracujete. Je to zajímavé, skoro až napínavé. Sítě, chloroform, ty hromady plátna…“

            „Rád vysvětlím!“ vyskočil Vynálezce a zval oba na procházku. Brašnu od lékárníka si přitom schoval do trezoru u dveří.

 

Šli dlouhou chodbou a pak do schodů, které končily u žebříku. Nad žebříkem byl kovový poklop. Vynálezce jej otevřel dlouhou pákou, omluvil se pánům za trochu nepohodlí a postupně vyšplhali do místnosti nad chodbou. V ní stanuli ohromeni úžasem. Minimálně cizinec, lékárník v ní nejspíš nestál poprvé.

            Tyčila se nad nimi, obrovská, nevýslovně obrovská. Vznášela se asi půl metru nad zemí, v místnosti, která měla odstraněnu střechu, protože ji vzducholoď přečnívala asi o deset metrů. Vynálezce na ni zamilovaně hleděl a rozpřáhl rukama.

            „Vzducholodě, milý pane, vzducholodě! To je má celoživotní vášeň, vrchol všeho. Chci zkonstruovat největší, nejrychlejší a nejdokonalejší vzducholoď na světě. Poslední dobou všechno spěje k tomu, že se mi to v brzké době podaří. Co na ni říkáte? Krásná, že?“

            „Je skutečně velkolepá!“ uznale žasnul cizinec.

            „A to ji vidíte jen zvenku. Zítra poletí, už zítra tahle roztomilá krasavice vzlétne k nebi! Vezmu vás na palubu, pánové, chcete-li. Bude to výjimečný zážitek.“

            „Vzducholodí jsem už jednou letěl, ale takovou… rozhodně nepohrdnu,“ poděkoval cizinec. Lékárník taky přikyvoval. „To ovšem vysvětluje jen to plátno. A syčení, jistě ji plníte heliem.“

            „Ano a ne. Plátno pochopitelně, helium již řadu let nepoužívám. Podařilo se mi najít mnohem zajímavější zdroj stoupání.“

            „Chloroform to hádám není,“ pokusil se cizinec o žert.

            „Kdeže. Lidé, vážený pane, lidé!“ Vynálezce ta slova pronesl s patřičnou dramatičností. „Já plním vzducholoď lidskou hloupostí. Mým plynem je dutost. Vzduchoprázdno v hlavě je tím, co mou vzducholoď vynáší k nebesům. A nic nenadnáší lépe, než tohle. Nic nenadnáší tak dobře, jako lidská hloupost.“

            „Prosím?“

            „Ano, slyšíte správně, je to tak. K tomu sítě a chloroform. Víte, oni tihle hloupí lidi sice neumí do pěti napočítat, ale špatně se chytají.“

            „Já nemám slov. To jde, plnit něco dutostí?“

            „Dutou věc pochopitelně dutostí naplnit můžete. Pod námi se nachází sál, kde jste mě potkali. Jak vidíte, vzducholoď je již odpojena a připravena k vzletu, dnes jsem dokončil napouštění,“ ukázal na kohoutové uzávěry trubek v podlaze. Kdesi vzadu za vzducholodí se motal nějaký dělník. „Celé zařízení, tam dole, je velice komplikované, patentované a jde o výsledek mé třicetileté práce, jistě tedy prominete, když se zdržím podrobného popisu. Ale ano, skutečně umím hloupost stáčet a pod tlakem napustit do útrob vzducholodě. Vyletí pětkrát víš než ostatní! A to hodlám ztrojnásobit její objem při zachování velikosti a váhy gondoly. Bude to velkolepý úspěch!“

            „Těším se na zítřejší let.“

 

Zítřejší let se skutečně uskutečnil. Dostavil se lékárník, cizinec přišel za doprovodu profesora, v jehož hostinci nocoval. Vynálezce je přivítal s náručí plnou technických papírů a když všichni nastoupili a pohodně se usadili do skromných křesel u širokých oken úzké gondoly, nakázal dělníkům vzducholoď odpoutat. Chvilku to trvalo, za pár minut se ale gondola otřásla a vzducholoď začala pomalu stoupat. Několik dělníků ji ještě drželo na lanech, aby nedřela o stěny sálu. Když se za okny ukázala poslední řada pálených cihel, pustili lana a vzducholoď nabrala rychlost. Vznášeli se a připadali si nádherně. Lehce, jako pírko. Stoupali nad továrnu, pak nad město, pak nad okolní lesy, pak nad celý obzor a pak se okolo nich začalo bělat. Vstoupili až do oblak.

            „To nic není, výš, výš a výš!“ nadšeně nechával svůj vzdušný koráb stoupat vynálezce, trochu roztržitý. „Jenom doufám, že dneska nepřijde.“

            „Cože? Kdo? Bouře?“ zajímali se pasažéři.

            „Žádná bouře, ten chlap. Občas, zvlášť poslední dobou, když vzlétnu opravdu vysoko, mi tu chodí kolem lodi. Klepe na mě, mává rukama jak šílený. Něco mi nejspíš chce. Ale já ho přeci nemůžu slyšet, přes to sklo. Ani kdybych chtěl. Copak má taková vzducholoď otvírací okna? To dá rozum, že nemá, k čemu by jí byla. To se přeci málokdy stane, potkat takhle v oblacích kolemjdoucího. Já kvůli jednomu, navíc pomatenému, nebudu montovat na vzducholoď otvírací okna.“

            „Vy potkáváte tady, kdovíjak vysoko nad oblaky, člověka?“

            „Jak říkám, občas.“

            „Prosímvás, jak takový člověk vypadá?“

            „Takhle,“ ukázal Vynálezce doleva.

            Skutečně tam někdo byl. Kráčel kolem vzducholodi jakoby nic, prohlížel si nové pány. Pak na všechny mával, cosi naznačoval, možná i něco říkal. Oni jen krčili bezradně rameny. Nakonec pán zavrtěl bezradně hlavou, naznačil ve vzduchu prsty obdélník a zmizel. Prostě se z ničeho nic vypařil, v jednu chvíli tam byl a v další už ne.

 

Vydrželi tu podivnou návštěvu probírat celou cestu. Když přistáli v tovární hale, což bylo mimořádně napínavé, protože dělníci museli lovit lana a tlustý provaz co chvíli někoho z nich srazil k zemi, přivítala je hned u schůdků z gondoly jakási malá paní, vzhledem, chováním i vysvětlením Vynálezce sekretářka. Obřadně předala svému zaměstnavateli obálku a zmizela za dalšími povinnostmi.

            Protože to byla obálka velikosti průčelí menšího domu a protože byla převázána lesklou, stříbrnou šňůrkou a protože se na ní skvěla podivná, těžká pečeť ze zlata, odnesli ji pánové do kanceláře, kde se stala dalším tématem vzrušeného hovoru, hned po muži v oblacích. Obálka ležela na stole, obrovská skoro přes celou jeho desku, všichni čtyři se nad ní skláněli a škrábali se za uchem nebo ve vousech, zkrátka jak je kdo zvyklý při přemýšlení.

            „Tak to otevřeme, bude to beztak nějaký výkres,“ usoudil Vynálezce.

            Výkres to nebyl. V obálce bylo písmem pro samé kudrlinky skoro nečitelným napsáno následující:

Z rozhodnutí vyšší moci je mi uloženo pozvati Vás k audienci u Nejvyššího a to v termínu nejlépe okamžitém. Bezbolestné nanebevstoupení bude provedeno v okamžik Vašeho vyslovení souhlasu s navrhovanou audiencí.

Podepsán Sv. Petr

 

            „Tedy, to je mi pozvání. Důležitější se snad už dostat nemůže.“

            „Ale to víte, že ano. Trhovkyně tady z města, ta se věčně tváři, že je důležitější.“

            „Ovšem pravděpodobnost, že by vás k sobě pozvala ona, je mnohem nižší,“ podotknul profesor.

            „Co se dá dělat. Asi budu muset vyslovit souhlas, že ano. S vyšší mocí se těžko pře.“

            „Pravda. Vyslovte tedy, počkáme tady na vás.“

            „Děkuji. Tam nad trezorem je něco doutníků a lahví, račte si dopřát. Ehm. Jak to říct… souhlasím?“ pozvedl oči k nebi, přesněji ke stropu.

            Místností to v tu ránu zablesklo a po vynálezci nezbyla ani pára.

 

V nebi bylo bílo. Strašlivě moc bíla, dlouho si na něj musely zvykat oči Vynálezce, smrtelníka a člověka ryze pozemského. Když se rozkoukal, viděl, že mu vychází v ústrety stejný pán, co chodil okolo vzducholodi.

            „Vítám vás! Svatý Petr, jméno mé, známe se od vidění.“

            „Těší mě. Abych řekl pravdu, jsem trochu nesvůj. Do nebe vás nepozvou každý den.“

            „A některé nikdy,“ připustil Petr. „Nebojte se, máme s vámi jen takové krátké jednání. Račte, tudy se jde k trůnům nebeským. Kdyby kolem letěl anděl, mávejte, někteří jsou na to hákliví.“

            „Proč jste si mě tedy pozvali?“

            „To máte tak, člověče nešťastná. My vám úspěch přejeme. Co víc, někteří se vám i obdivují. Ale to nejde, abyste nám létal tak vysoko!“

            „Nejde?“

            „Opravdu ne. Minulý týden se o vaši vzducholoď přerazil jeden cherubín. Víte, co to stojí námahy, uzdravit polámaného cherubína?“

            „To opravdu netuším.“

            „Radši to ani nechtějte vědět. Pozor, schod. Víte, co má křídel? Hrůza.“

            „Omlouvám se. Ale to by ve skutečnosti znamenalo, že jsem dolétl ze všech lidí nejvýš?“

            „No jistě! Jinak bychom vás nevolali.“

            „Pane bože!“ tlesk Vynálezce. „Tedy pardon…“

            „To je v pořádku, tady v nebi můžete říct, že jej neberete nadarmo, ale voláte.“

            „A uvěří tomu?“

            „Ne, ví líp než vy sám, jak jste to myslel. Ale nedělá z toho vědu.“

            „Stejně si dám radši pozor. Tak nejvýš ze všech. Odpusťte, ale jsem na sebe skutečně pyšný. Netušil jsem, že nejvýš. Že nejvýš z pilotů vzducholodí, prosím, ale nejvýš ze všech!“

            „Ano, fenomenální úspěch. Mávejte, anděl. Proto by vás chtěl o něco požádat a aby vám nekazil plány, činí to až teď. Jsme tady, trochu se upravte.“

            „Je třeba nějak pokleknout, nebo něco? Víte, jdu si promluvit s Bohem poprvé.“

            „Hlavně nezapomeňte pozdravit. Jinak než pozdrav Pánbůh. To je mimochodem hrozně nesmyslné úsloví, on ví, že má pozdravit. Jak by to mohl nevědět.“

 

Před nimi se otevřela vzdušná brána z nebeské perleti. Zalilo je světlo, ostré ale krásné, nadpozemské. Když ze světla procitli, ocitli se v tváří tvář samotnému Nejvyššímu a Bůh, evidentně potěšený návštěvou, přijal všech sedm pozdravů, které mu trochu nervózní Vynálezce dal. A skutečně sám taky pozdravil.

            „Vážený pane, s naší věcí jste již seznámen,“ pronesl Bůh.

            „Slyšeli jste slovo Boží,“ ozvalo se zpoza zlatého trůnu.

            „Nerad vstupují do vašeho nadšení, ale nemohu jinak, než se s vámi domluvit,“ pokračoval.

            „Slyšeli js…“

            „Gabrieli už to opravdu není vtipné! Jste moudrý člověk, vážený pane. Vím, kolik úsilí vás stálo trvat na svém cíli a vím, jak radostně nyní jeho dosažení prožíváte. Ale s polámanými cherubíny je skutečně k nevydržení. Musím vás požádat, abyste své snaží ukončil. Činím tak až nyní, protože vím, že… pardon, protože doufám, že nyní na mou žádost přistoupíte. Když bylo úspěchu dosaženo.“

            „Samozřejmě!“ dosvědčil rychle Vynálezce, i když podle všeho snad ani nemusel.

            „Ale?“ pokynul Bůh, který sice věděl, co Vynálezce napadlo, ale pokoušel se normální rozhovor alespoň předstírat.

            „Ale, není vyloučeno, že na podobný princip přijde někdo jiný. Mám zařízení patentováno, ovšem způsobů lze jistě najít mnohem víc. Je docela dobře možné, že vám dřív či později poláme cherubína někdo další. Za mě, samozřejmě, já se budu držet v menší výšce.“

            „Děkuji. Skutečně je to možné. Ale my jistě najdeme řešení.“

            Vynálezce přemýšlel. Když to vymyslel, pokynul mu Bůh a Vynálezci ho bylo skoro líto, protože to předstírání, že musí být myšlenka vyslovena, musí lézt na nervy.

            „Totiž, je takové rčení, tam dole. Myslím, že docela trefné. Ale nejsem si jist, jestli mohu, abych snad neurazil…“

            „Neurazíte.“

            „Dobře. Snad by pomohlo, víte, jak se říká, kdyby ty blbce jakoby ,z nebe neshazovali‘.“

 Gabriel se kdesi za trůnem smíchy neudržel.

            „Nebude-li paliva, nebude vzducholodí až u samého nebe,“ doplnil Vynálezce.

            „Pravda,“ přisvědčil Bůh, „budiž tedy ujednáno.“

            „Mohu se ještě, když už jsem tady, na něco zeptat?“ pokusil se nesměle na odchodu Vynálezce.

            „Ne, na kdy je plánována další potopa vám neřeknu. I když vím, jak by vás stavba lodi nadchla.“

            „Jistě. Tak tedy, nashledanou. Aspoň doufám.“

            Bůh pokynul.

            Perleťová brána se zavřela.

            Nebo zmizelo.

 

Když profesor, plný dojmů z poutavého vyprávění z nebe sestoupivšího Vynálezce, dorazil ke svému hostinci U knihy, přešlapovala u něj řada nedočkavých lidí.

 

Kapitola 1-1 z 1
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

KayTee26.3.2015
 

Výborné! Tento autor určitě stojí za pozornost. Text se krásně čte, má hlavu i patu, dokáže udržet pozornost až do konce. Souhlasím s Vojtěchem - také jsem si vzpomněla na Cimrmana :-). Při čtení jsem se usmívala, chytrá povídka. Díky za ni.

Vojtěch Záleský6.2.2015
 

Dobrá povídka se hodnotí mnohem složitěji než špatná. Už z principu. Není totiž téměř co vytýkat. Pár zádrhelů proto omlouvám. Příběh, řekl bych až cimrmanovský, je poutavý a nesmírně zajímavý, napsaný skvěle. Pointa je už jen třešnička na dortu. Jsem mile překvapený.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec




  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •