IKAR CZIKAR CZ

Věta nevěta, čárka nečárka (1. díl) Celkový počet komentářů: 0
 

Minule jsme si povídali o přechodnících. Byla jsem napnutá, kam budou směřovat vaše další dotazy. Jak se dalo čekat, většina z nich se týká interpunkce, tedy jednoduše řečeno čárek. Proto jsem pro vás připravila na toto téma seriál.

 

Věta – nevěta, čárka – nečárka I


Čárka ve větě je značný oříšek nejen pro začínající autory, ale i pro odborníky. Některá čárka je jasná, o některé se může dlouze diskutovat a výsledek může být takový, že obojí (nebo i trojí, čtvero...) řešení může být správné.


Čeština je živý jazyk, každý jazyk je prostředkem k vyjádření myšlenek a (jak sami určitě víte) nikdy nelze myšlenku přesně sdělit druhému tak, jak existuje ve vaší mysli. Jinak by přece nedocházelo k tomu, že jeden něco řekne či napíše a druhý to pochopí více či méně zkresleně.


Pamatujte si: Čeština není matematika.

 

Pravidla v češtině jsou závazná, to určitě, ale často jsou spíše také jen návodem, pomocníkem, který vám může pomoci se nějak rozhodnout. Něco samozřejmě přesně dané je. Neváháte nad tím, zda ve slově kobyla napsat tvrdé y, ale zaváháte nad tím, jak je to například s čárkou před spojkou a. Zavoláte tedy do jazykové poradny a ejhle – odpověď zní: „Obojí řešení je dobře. Záleží na tom, jak to myslíte“. Věřte, že to není alibismus nebo neznalost odborníků v poradně, ale opravdu je to někdy jen a jen rada (proto se tato instituce jmenuje „poradna“).

 

Třeba věta: Přišli jsme na nádraží přesně v pět a autobus jsme stihli.

Bude před a čárka? Jistě ne.

Jistě ne?...

Co když předtím bylo v kontextu, že autobus měl odjet za pět minut pět?

Pak by asi věta vypadala: Přišli jsme na nádraží přesně v pět, a autobus jsme stihli.

Cítíte ten rozdíl?

Vypravěč totiž vlastně říká: Přišli jsme na nádraží sice o pět minut později, ale autobus jsme stihli. – Přišli jsme na nádraží přesně v pět, a přesto jsme autobus stihli.

Asi měl autobus technický problém, tak ho naši mluvčí nakonec stihli...
 

 

Tímto úvodem ještě nevyučuji, spíše jen naznačuji, jak složitá je otázka interpunkce. Budeme se jí tedy věnovat v několika článcích na pokračovaní. Aby bylo možné se v této problematice orientovat, budeme muset začít opravdu od začátku. Tedy tím, co je to vlastně věta, jaké jsou vztahy v souvětích, jaké vztahy jsou mezi větnými členy.

 

Nebojte se, nepůjde o suchou teorii, ale spíš o připomenutí toho, co již znáte ze školy, co jste už možná pozapomněli, ale bez čeho se neobjedete.
Takže si řekneme znovu po několika letech od vaší školní docházky, co je to věta a souvětí, základní skladebné dvojice, jednočlenné věty, věty dvojčlenné, kdy je sloveso přísudkem... A pokračovat budeme tím, co je to vložená věta, co jsou to významové vztahy mezi slovy a mnohým dalším. Bylo by vám asi málo platné, kdybych řekla, že před a se čárka nepíše, pokud se nejedná o vloženou větu vedlejší, když nebudete vědět, co to vložená věta vedlejší je.


Opravdu se ale nebojte, i tuto teorii zaměřím tak, aby nebyla jen teorií, ale pomůckou při vašem psaní.

 

Takže začneme, lekce I.

 

Větami vyjadřujeme své myšlenky a své pocity. Větami chceme něco sdělit. Věta se může skládat z jednoho slova ( Prší .– Zavřeno. – Dobře. – Mizero!), nebo z celého řetězce slov.

 

Větný celek, který vyjadřuje jednu myšlenku, se nazývá věta jednoduchá.

 

Pokud potřebujeme vyjádřit myšlenku složitější a sdělit zároveň i další související okolnosti, pak se věty jednoduché (dvě nebo více) spojí do souvětí. I to, co bychom možná za větu vůbec nepovažovali, větou být může. (Často v mnohým z nás přetrvává přesvědčení, že věta musí mít podmět a přísudek. Nemusí. O tom si povíme jindy – téma věta jednočlenná a dvojčlenná.)


Za větou či souvětím děláme tečku – jako v řeči poklesneme hlasem. To je právě to, o čem si budeme v následujících několika „lekcích“ povídat. Věty se spojují spojkami, pomlčkami, závorkami, čárkami a rovněž platí velmi obecné pravidlo, že se v prvním plánu řídíme hlasem. Zdůrazňuji, že je to pravidlo velmi obecné a že pokles hlasu nám spíše jen signalizuje, že bychom tento modulační hlasový problém měli nějak vyřešit v psané podobě.


Konec věty nebo souvětí se označuje tečkou, vykřičníkem, otazníkem, třemi tečkami... Nic nového vám jistě neříkám. Ale tady bych ráda zdůraznila jedno: Právě v beletrii je škála interpunkčních znamének a určitá pravidla jejich použití pestrá jak paleta barev v přírodě.

 

Například zpravodaj v celostátním tisku napíše zprávu: Oba státníci dlouho očekávanou smlouvu nakonec podepsali. 

Novinář nám sdělí holý fakt, což je smyslem zprávy.

A co napíše spisovatel?

Třeba toto: Oba státníci se tak nějak pousmáli... (možná si každý myslel své) a po dlouhé pauze – která by se dala brát... no, ano, spíš jako rozladěnost, jako velká rozladěnost – se chopili listiny a... Smlouvu podepsali! 

Spisovatel to tak napsat v románu může, a dokonce to dílu dodá to, podle čeho rozeznáte Vančuru od Hrabala.


V beletrii jsme mohli díky čárkám, závorkám, pomlčkám nejen sdělit, že byla podepsána smlouva, ale i mnohem víc. Atmosféru, dramatičnost, napětí. A to je také to, o čem jsem mluvila na začátku – v beletrii je jazyk vázán pravidly, ale je na vás, co jazykem a jeho pravidly chcete vyjádřit.

 

Jazyk v beletrii není totiž jen sdělovací prostředek, je to prostředek umělecký.

 

 Připravila: Dana Flídrová

 

 

 



Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Autor

 

Náš tip

Čtivé, poutavé, zajímavé.
Doporučujeme i Vám!

 
 

Autoři

 

Hodnocení agentury

 

Mediální partneři projektu: