IKAR CZIKAR CZ

Vesmírní Psanci: Stíny minulosti (Michal Vlas)13.8.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 246, Komentáře 0

 

Kapitola 5:



Svět Alastair;



Soustava Goq;



Čas 30 723 po expanzi;



Velkotrh Amo´doglia.



Tržnice;



Ionwem:



 



Vítr nese jemný písek úzkými uličky tržnice arabského stylu, obdélné, kamenné domy pískové a bílé barvy, působí dost jednoduše a prostě, nic extrovního, žádná vznášedla, high-tech technologie, elektriku tu mají, přirozeně a nějaké technologie taky, leč nejsou vidět. Před mnohými domy jsou stánky, postaveny z pláten a barevných látek, jež se vlní v poryvech větru, to vše podpírají jednoduché dřevěné konstrukce. Dřevěné stoly jsou zatíženy všemi možnými artikly: látky, koření, věci pro domácí používání, kosmetiku, voňavky, nářadí, exotické věci a drobná zvířata, jídlo všeho druhu a kdyby jste pátrali, by jste našli i domy lásky, poeticky řečeno, jsou to prostě bordely, jen označeny pod krásnými názvy a podobně, mnohé dívky tam ani nepracují dobrovolně. A kdyby jste šli dále na sever až k Velkému Placu, jak se náměstí jednoduše nazývá; Ionwem občas pomyslel, že lidem prostě chybí fantazie, zkrátka, že tam najdete to nejodpornější, co snad existuje – Prodej a nákup Otroků, tak by se to mohlo skutečně jmenovat.



Ionwem přimhouřil oči, nesnáší tohle místo, toto místo vypadá krásně, exoticky a vše k tomu, ale ve skutečnosti je to odporné místo, temné, skryté, pln černých obchodů, zbraně, drogy, dívky všech ras – otroci.



Cítí hnus ke všem bytostem, co tu halasně prodávají, i těm nakupujícím, co neméně halasně vyjednávají o cenách. Rád by věřil, že ne všichni jsou v skrytu odporný, leč je tomu těžko věřit, jeto prostě jiný svět, v dalekých krajích prozkoumaného vesmíru, daleko od takzvané civilizace, kde věší na oprátky takové, jaké tu vidí. Proto jeto takový ráj pro všechny, co nemají v sobě kousek soudnosti, lidskosti, když se to takhle vezme, už proto, že ne každý je člověk.



Skrz šátek, jež zahaluje tvář, cítí pach koření, potu místních a suchý vzduch, jež vane od jihu, kde vládnou rozhlehlé písky a kamení.



Má na sobě lehký, vzdušný oděv, pískové barvy a zahalující celé tělo, hlavu má omotanou pásem dlouhé, vzdušné látky, též pískové barvy – a jeho oči chrání černé ochranné brýle, kulaté, s gumovými okraji, jež přiléhají ke kůži, tím se zabraňuje, aby se jemný písek dostal za skly, jeto trochu nepohodlné, leč praktické – držící na hlavně pružným páskem.



Ionwem vypadá místně, obyčejně, leč tento vzhled nemá jen kvůli tomu: má na sobě vypsanou odměnu, a to těmi, jež dělají černé obchody, temné organizace a cechy, otrokáři a podobně, někdy i vlády a policisté, tedy těmi, jež sou zkorumpovaní a nechutně podmáznuty maníky z podsvětí.



Kráčí úzkou uličkou, na sever, tam, kde zrovna prodávají otroky.



Rameny naráží do kolemjdoucích a stojících lidí a bytostí mnoha ras. Je tu těsno. Mnoho kupujících, prohlížejících zboží a potulná děcka bez domova a rodin, výsledky oněch domech lásky.



Cítí lítost k těm dětem. Kvůli své bídné existenci, plné hanbi, krutosti všeho druhu, hladu, beznaděje, lítosti a zlosti – to prakticky tvoří základy pro kriminální živly. Časem vyrostou a nebudou o nic lepší, nežli...



Zarazil své myšlenky, když někdo do něj hrubě strčil, bez omluvy, prostě kolem něj prošel a odplivl si do písku.



Pod brýlemi se zamračil, jinak ignorujíc nevychovanost tohohle místa. Zvykl si na takováto místa, i když s nelibostí.



Čím víc se blíží k Velkému Placu, tím je větší nával a hluk. Občas míjel zvířata na čtyřech nohou, jež připomínají velbloudy, až nato, že mají bílou, chundelatou srst, a jejich hlavy připomínají spíše ptáky, malé oči, široké nozdry, místo tlamy zobák, jímž vyhrabává z písku tvorečky, či mělké pramínky vody – a jazyk má ten tvor úzký a dlouhý, jímž nabírá a líže vodu z prohlubní kamenů a jejich povrchů, kde se přes nos tvoří a zbíhá rosa, jež se po příchodu slunce vypaří zpátky do ovzduší. Na poušti jsou i různé rostliny, jež mají květy plné nektaru, i k tomu mají uzpůsobené jazyky. Prostě pouštní tvorové, jak z brožurky.



Halas hlasů, je skoro ohlušující. Otrokáři křičí své nabídky, ceny – jejich hlasy jsou zesílené zesilovači, jež mají každý na krku na pásku. Čumilové křičí, aniž by kupovaly, elf neví, co říkají, hluk se tak míchá, že je těžké rozeznat slova, nemluvě o tom, že se o to ani nesnaží.



Čím blíže je, tím více potkává takový, jež už mají zájem o nákup otroků. Navzájem se překřikují, kdo nabídne více peněz prodávajícím, jež divoce křičí, mávají rukama a ukazují na ty, kdo právě zvyšuje cenu.



Uvědomil si, že je to aukce. Obvykle se o cenách otroků moc nesmlouvá, ale tohle je nějaká výjimka; nemluvě o tom, že v tom velký rozdíl není – hlavně pro otroky.



Uprostřed náměstí je velké, dřevěné pódium, na němž stojí řady otroků, nebo se z nich otroky brzy stanou. Vidí majitelé otroků, jsou různí, mnoha ras, postavení, bohatství, ať jsou jaký jsou, všichni jsou nechutní a zasluhují provaz, a to je ještě mírný trest, kterým by jim dopřál Ionwem.



Dívá se do tvářích otroků, jsou různí, pln strachu, beznaděje, odevzdanosti, poslušnosti, zloby, nenávisti, marnosti; vidí všechny nuance emocí, které snad existují.



Ionwem se musí velmi držet, aby nezatínal pěsti a nesáhl na svůj nanomeč, jež má schovaný pod oděvem na opasku.



Dívá se kolem sebe, náhle si všiml, že ne všichni tu jsou kvůli otrokům. Poznal námezdný lovce hlav: zahlédl jednoho zahaleného muže, rasu nepoznal, jež drží v rukou plakát s jeho podobiznou. Takové tu viděl vyvěšené mnoho, nejspíš tu jeden před chvílí utrhl.



Ten muž bedlivě studuje obsah plakátu a pak se rozhlíží, jestli náhodou takového muže neuvidí, co je vyobrazen na kuse plexipapíru.



Ionwem je dobře maskován, ale nechce riskovat, začal obcházet pódium po jiné straně. Když viděl, že tu jsou i námezdní lovci, o to bedlivěji se rozhlíží a studuje každý detail.



Po očku sleduje otrokáře a otroky. Po chvilce se dostal blízko k místu, kde jsou veliké stany, kde s určitostí čekají další otroci.



Zastavil se, napjatě čeká.



Není tu, to se ví, bezdůvodně.



Pak zahlédl zerggenské otrokáře, jež v poutech vedou skupinu bytůstek několika ras, elfů nevyjímaje. Zvlášť jednoho, se kterým se už zná od náboru do armády, do elitní Deváté legie. Ten elf byl jediný, kdo nehleděl na jeho původ a nedíval se na něj, jako jiní – jako na toho, co přežil, na muže z vyprávění, svým způsobem na něj někteří hleděli, jako by byl legendou, živou, dýchající, jež kráčí mezi obyčejnými. A toho v duchu štvalo; dobře to skrýval za nehybnou kamennou tvář, kamennou tvář, kterou prolomil až onen elf, kterého vedou v poutech po sténajících prknech, místy prohýbající, sypající prach na krysy, jež švitoří pod velkým pódiem a jež jsou netečný ke krutostem nad jejich drobnými hlavami.



 



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Michal Vlas

41056491_1398591090272939_5779706222865285120_n.jpg
O mně

Stručně řečeno, jsem jen chlapík, co má rád příběhy a rád je píše. Je mi 25 let, a vítám vás ve své skromné fantasii.....


https://www.facebook.com/michal.tee.vlas


 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •